Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 377/2017Usnesení NS ze dne 26.04.2017

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Odběr krve
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.377.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 377/2017-23

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2017 o dovolání, které podal obviněný L. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 10 To 435/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 86/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného L. K. odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 17 T 86/2016, byl obviněný L. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

„dne 01. 10. 2015, ve 20:50 hodin, v levém jízdním pruhu rychlostní silnice ..., v katastru obce Z.-H., okr. P.-z., ve směru od dálnice ...., řídil, maje po předchozím požití alkoholických nápojů 1,89 g/kg alkoholu v krvi, ve stavu, kdy nebyl schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla, osobní automobil tov. zn. Škoda Octavia, RZ ......, a v km ....... této komunikace nevěnoval pozornost řízení a vzniklé dopravní situaci a s vozidlem přejel do pravého jízdního pruhu, kde přední částí vozidla narazil do levé zadní části návěsu tov. zn. Panav, RZ ......, připojeného k tahači tov. zn. Scania, RZ ......, řízeného P. D., nar. ........., přičemž v důsledku tohoto vzájemného střetu bylo jeho vozidlo odhozeno na středová betonová svodidla a od těchto bylo odhozeno zpět do pravého jízdního pruhu, kde bočně narazilo do tahače Scania, načež s vozidlem zastavil až v odstavném pruhu při pravé krajnici, čímž poškozené M. D., nar..... způsobil škodu ve výši 113.900,- Kč, poškozené společnosti Vrzal, s. r. o., IČ: 27768074, způsobil škodu ve výši 109.800,- Kč a poškozenému Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, způsobil škodu ve výši 7.000,- Kč.“

2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyřiceti dvou měsíců, podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku dále peněžitý trest v padesáti denních sazbách po 400 Kč, tj. celkem ve výši 20.000 Kč a pro případ jeho nevykonání ve stanovené lhůtě mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

3. Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 10 To 435/2016, podle § 256 tr. zákoníku zamítnuto.

II.

4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku v důsledku nesprávného hmotně právního posouzení dalších předpisů.

5. Obviněný v podaném mimořádném opravném prostředku soudům nižších stupňů vytknul, že se neztotožnily s jeho námitkami, že hladina alkoholu v jeho krvi byla zjištěna v rozporu s právními předpisy, resp. že užití informace o množství alkoholu v krvi bylo učiněno v rozporu s českým právním řádem. Ve vztahu k souzenému skutku popsal, že poté, co se na místo nehody dostavila policejní hlídka, se výslovně odmítl podrobit kontrolnímu vyšetření na alkohol, následně byl vzhledem ke svým zraněním odvezen na vyšetření do nemocničního zařízení, v rámci něhož mu byla pro účely diferenciální diagnostiky odebrána krev a kromě jiných vyšetření bylo provedeno i vyšetření na množství alkoholu v krvi, přičemž takto zjištěná hodnota byla následně předána orgánům činným v trestním řízení, kdy se stala důvodem pro podání obžaloby, jakož i součástí rozhodnutí soudu. Za základní otázku označil posouzení zásahu do fyzické integrity člověka v obecné rovině základních zásad práva, přičemž podle zásady subsidiarity má být zřejmé, že problematika zásahu do tělesné integrity se řídí občanskoprávními či jinými předpisy. K tomu připomněl, že občanský zákoník připouští zásah do integrity člověka i bez jeho souhlasu, avšak výhradně jen v případech, je-li to nutné k zachování života či zdraví této osoby, přičemž je třeba vzít do úvahy její dříve vyslovená přání. V této souvislosti zdůraznil, že dal v dané situaci zcela jasně najevo, že se odmítá podrobit vyšetření na alkohol a toto jeho stanovisko bylo závazné a zásadní, takže orgány policie nebyly oprávněny v nemocničním zařízení požadovat zjištění alkoholu v jeho krvi a zdravotnický personál nebyl oprávněn nad rámec nezbytné diagnostiky toto vyšetření provést a poskytnout jeho výsledky třetí osobě, byť se jednalo o policisty. Stran názoru soudu, že postup policie byl v souladu s § 114 tr. ř., namítl, že ho „děsí“ představa, že policie je oprávněna bez jakékoliv přiměřenosti a důvodnosti k libovolným zásahům do tělesné integrity, byť jsou nepochybně i mnohem invazivnější zákroky než odběr krve. Dále poukázal na to, že ve smyslu § 114 odst. 5 tr. ř. měl být poučen o následcích odmítnutí a možnosti postupu podle § 114 odst. 4 tr. ř., avšak podle spisového materiálu k tomu nedošlo. Namítl proto, že orgány policie pochybily, když s vědomím toho, že je dán nesouhlas s vyšetřením na alkohol, požadovaly provedení odběru krve a její vyšetření na hladinu alkoholu bez toho, aby obviněného poučily a postupovaly podle § 66 tr. ř. Nadto poznamenal, že pak by povinnost podezřelého či obviněného poskytnout proti své vůli orgánům činným v trestním řízení důkazy svědčící v jeho neprospěch byla zásadním prolomením jeho práv na obhajobu. Následně prezentoval svůj názor, že již z názvu § 114 tr. ř. je patrné, že zákonodárce měl na mysli zajišťování důkazů vizuální cestou či cestou tzv. „povrchových odběrů“ bez toho, aby bylo zasahováno do integrity osoby. Z celkové dikce daného ustanovení je pak podle obviněného zřejmé, že úzkostlivě odlišuje zásahy do tělesné integrity a další zásahy, přičemž v prvním případě lze toto provést i přes odpor, zatímco v druhém případě nelze tento odpor překonat, a to ani se souhlasem státního zástupce. K tomu konstatoval, že dostupná judikatura tento problém sice zcela jasně neřeší, avšak praxe k němu zaujala konzistentní a logický názor, že odmítnutí se podrobení vyšetření na alkohol je interpretováno jako přestupek v dopravě a věc je vyřizována v rámci správního řízení, takže není násilím a proti odporu osob zasahováno do jejich tělesné integrity. Se zřetelem k tomu uzavřel, že odvolací soud nesprávně aplikoval právní normu, když připustil, že bez ohledu na jasné stanovisko podezřelého mohou být informace spadající do ochrany jeho osobnostních a výlučných práv použity v rámci trestního řízení. Soudu druhého stupně v návaznosti na to vytknul, že šel nad rámec své povinnosti rozhodovat na základě úplných, spolehlivě a zákonně zjištěných skutečností, když podlehl zřejmě reálnému podezření o ovlivnění řidiče alkoholem navzdory tomu, že důkaz o tomto nebyl získán zákonným způsobem.

6. S ohledem na shora rozvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze a věc vrátil k novému „jednání“ a rozhodnutí. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

7. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolací námitky nelze přiřadit pod uplatněný, ani jiný, dovolací důvod, protože nesměřují proti právnímu posouzení skutku ani jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., načež dodal, že je neshledal důvodnými ani v obecné rovině. Předně konstatoval, že obviněný pouze opakuje výhrady uplatněné již v předchozích fázích trestního řízení, jimiž se již soudy dříve ve věci činné správně a dostatečně vypořádaly tak, že je označily za nedůvodné, přičemž již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. V dané souvislosti poukázal na související judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 5 Tdo 86/2002, 6 Tdo 115/2012) a rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 3-4 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 usnesení odvolacího soudu) s tím, že soud prvního stupně správně poukázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 88/2011. Nad rámec argumentace soudů nižších stupňů, s níž se ztotožnil, doplnil, že orgány činné v trestním řízení neporušily § 89 odst. 3 tr. ř., ani § 114 odst. 4 tr. ř., jelikož obviněný nebyl k ničemu nezákonně donucován, nebyla vůči němu uplatněna nezákonná hrozba a ani nebyl při odběru krve překonáván jeho odpor, přičemž porušeny nebyly ani jiné normy, o kterých výslovně hovoří soudy ve věci činné (např. § 114 odst. 2 tr. ř., čl. 7 odst. 1 Listiny).

8. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., státní zástupce navrhl jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

10. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 10 To 435/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

14. V obecné rovině pak nutno připomenout, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV.

15. V posuzované věci jsou nicméně všechny uplatněné dovolací námitky ryze procesního charakteru. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný soudům obou stupňů vytýká, že svá skutková zjištění o množství alkoholu v jeho krvi učinily na základě nezákonně získaných důkazů. Toliko z těchto procesních výhrad pak dovozuje závěr o nesprávném hmotně právním posouzení skutku v důsledku nesprávného hmotně právního posouzení dalších předpisů.

16. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 4, 5, 6 tr. ř. Takové výhrady však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

17. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

18. Navzdory skutečnosti, že v nyní posuzované věcí není dána žádná z výše uvedených vad, natož excesů důkazního řízení (přičemž vzhledem k výhradám obviněného by přicházela v úvahu vada v podobě nezákonně získaných důkazů), Nejvyšší soud se k námitkám obviněného alespoň ve stručnosti vyjádří.

19. V první řadě je nutné v teoretické rovině připomenout, že podle § 89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz v trestním řízení sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. České trestní řízení přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy), vedou k vyloučení důkazu, přičemž jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky nezpůsobuje jeho nepoužitelnost, ale vždy je třeba konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé chování dotčené osoby a proces provádění důkazu ovlivnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13). Dokazování v trestním řízení se řídí pravidly stanovenými trestním řádem (nikoli soukromoprávními předpisy), jenž sice vyžaduje pro některé důkazy zvláštní podmínky jejich opatření a provedení, ale pro jejich nesplnění zpravidla výslovně nestanoví jako důsledek neplatnost, neúčinnost apod. Činí tak pouze v případě, když by porušení podmínek provedení důkazu způsobilo státu nebo osobě, proti níž se řízení vede, vážnou škodu nebo ohrozilo jiné státem uznané zájmy, přičemž pouze takové důkazy jsou v trestním řízení nepřípustné. Mezi tyto patří důkaz získaný nezákonným donucením či hrozbou takového donucení (§ 89 odst. 3 tr. ř.) nebo důkaz, jenž byl proveden v rozporu s kogentními procesními podmínkami (stanovenými např. v § 99, § 100, § 102 odst. 1, 2 tr. ř. atd.) [srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2017, str. 878]. Důkazem získaným v rozporu s § 89 odst. 3 tr. ř. pak může být např. násilným způsobem provedený odběr krve obviněného, zatímco jeho donucení (i fyzické) k tzv. neinvazivním úkonům jako sejmutí pachové stopy, odebrání vzorku vlasů či bukálního steru je přípustné (viz § 114 odst. 4 tr. ř.). Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva se právo obviněného nepřispívat k vlastnímu obvinění (vyplývající ze zásady nemo tenetur se ipsum accusare) nevztahuje na použití těch důkazů, jež existují nezávisle na jeho vůli (což je mimo jiné případ vzorků krve), jelikož nepřípustné je požadovat toliko aktivní přispění obviněného při opatřování těchto důkazů. Povinnost podrobit se odběru krve (a obdobným tzv. invazivním úkonům) vymezená v § 114 odst. 2 tr. ř. je obecně ospravedlněna jako nezbytná pro ochranu společnosti před trestnými činy (čl. 8 odst. 2 Úmluvy), přestože tyto mohou představovat zásah do práva obviněného (podezřelého) na soukromý život (blíže viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10). Dané ustanovení pak stanovuje podmínku, že odběr krve může být proveden jen lékařem nebo odborným zdravotním pracovníkem za předpokladu, že není spojen s nebezpečím pro zdraví obviněného (podezřelého).

20. Nyní je zapotřebí připomenout relevantní okolnosti opatřování napadeného důkazu – zjištěného množství alkoholu v krvi obviněného. Obviněný byl bezprostředně po dopravní nehodě vyzván, aby se podrobil dechové zkoušce, což odmítl (viz úřední záznam č. l. 60, protokol o dopravní nehodě č. l. 64). Následně (podle svých slov) omdlel, byl převezen do Fakultní nemocnice Motol, kde mu byl lékařem (již při vědomí) odebrán vzorek krve, který byl na žádost policejního orgánu vyšetřen s výsledkem 1,89 g/kg alkoholu v krvi.

21. Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že odběr krve obviněného nebyl proveden v rozporu s § 89 odst. 3 tr. ř., jelikož obviněný nebyl k tomuto úkonu nikterak násilím donucován (a minori ad maius viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 88/2011, v němž byl obviněnému odebrán vzorek krve dokonce v bezvědomí), takže výsledek následného laboratorního vyšetření na množství alkoholu v jeho krvi není nepřípustným důkazem. Obviněný se sice odmítl podrobit dechové zkoušce, nicméně tento jeho projev vůle nelze „automaticky“ vztahovat i k úkonu v podobě odběru krve, ve vztahu k němuž naopak před jeho provedením neprojevil žádné odmítavé stanovisko. Dále pak nutno zdůraznit, že odběr krve byl u obviněného proveden v rámci lékařského vyšetření a osobou kvalifikovanou, která byla schopna posoudit i otázku případného zdravotního rizika plynoucího vyšetření, takže tento úkon respektoval i procesní podmínky stanovené v § 114 odst. 2 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 1605/09). Skutečnost, že obviněný nebyl ve smyslu § 114 odst. 5 tr. ř. poučen před samotným odběrem krve (byl poučen pouze před odmítnutím dechové zkoušky), přitom v daném případě není takovou vadou, která by ve smyslu shora vymezených teoretických východisek způsobovala nepoužitelnost následně získaného důkazu (informace o přesném množství alkoholu v jeho krvi), když podstatné je, že tento důkaz nebyl získán nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1451/16). Nad rámec toho lze poznamenat, že o odůvodněnosti a přiměřenosti zásahu do tělesné integrity obviněného v posuzované věci (který nespočíval ani tak v samotném odběru krve – jelikož ten byl odůvodněn již jeho zdravotními potížemi – ale v předání informace o množství alkoholu v ní policejnímu orgánu) svědčí i ta skutečnost, že v době odběru krve (rovněž pro účely jejího vyšetření na množství alkoholu) existovalo velmi důvodné podezření z jeho silného ovlivnění alkoholem při řízení motorového vozidla, v důsledku kterého způsobil shora popsanou dopravní nehodu. V této souvislosti lze totiž poukázat na protokol o nehodě (v němž se píše o známkách silného ovlivnění alkoholem, nesrozumitelné řeči, nejistém postoji, zápachu alkoholu z dechu i oblečení), sdělení řidiče T. Ř. (že obviněný jevil známky opilosti, z jeho dechu byl cítit alkohol, mluvil nesouvisle), lékařskou zprávu o jeho ambulantním ošetření (že byl v hluboké ebrietě – opilosti) a v neposlední řadě i na skutečnost, že po provedení lékařského vyšetření byl odeslán na protialkoholní záchytnou stanici. Na tomto místě je navíc vhodné připomenout, že účelem trestního řízení není jen dosažení spravedlivého procesu, nýbrž (za dodržení jeho pravidel) i náležité zjištění trestných činů (viz § 1 tr. ř.).

22. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 4. 2017

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru