Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 375/2006Usnesení NS ze dne 20.04.2006

EcliECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.375.2006.1
Důvod dovolání

265b/1g


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 375/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. dubna 2006 dovolání, které podal obviněný Ing. J. N., trvale bytem M., N. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 10 To 394/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 278/2003, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. N. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 1 T 278/2003, byl obviněný Ing. J. N. uznán vinným, že

jako jednatel společnosti Ing. J. N., IČO, se sídlem M., N. P., podnikající jako fyzická osoba dle živnostenského zákona,

neodvedl za období roku 1998 až 2001 včetně v plné výši na účet státního rozpočtu daň z příjmu fyzických osob a funkčních požitků, nesplnil povinnou platbu pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti, určenou k financování potřeb poskytovaného sociálního zabezpečení a nesplnil svoji zákonnou povinnost za poplatníka, vyplývající z § 6 zák. č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění, a to tak, že za období roku 1998 z předepsaných odvodů celkem ve výši 1.163.022,- Kč mohl hradit za měsíce únor až březen 1998 a červenec až říjen 1998 z částky 985.375,27 Kč, za období roku 1999 z předepsaných odvodů celkem ve výši 1.037.323,- Kč mohl hradit za měsíce únor a září 1999 z částky 201.341,48 Kč, za období roku 2000 z předepsaných odvodů celkem ve výši 363.597,- Kč mohl hradit za měsíce leden, březen, květen až prosinec 2000 z částky 793.417,30 Kč a za období roku 2001 z předepsaných odvodů celkem ve výši 203.378,02 Kč mohl hradit za měsíce leden až březen a listopad 2001 z částky 173.275,55 Kč, přičemž dlužná částka za sledované období po předchozím odečtu plateb již provedených je u F. ú. M. ve výši 214.976,- Kč, u O. s. s. z. M. ve výši 194.462,- Kč a V. z. p. M. ve výši 196.984,- Kč, tedy ve výši 606.422,- Kč celkem.

Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 147 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. J. N. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 10 To 394/2005, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Konstatované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Ing. J. N. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění podání obviněný namítl, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nevyplývá jeho úmysl spáchat vytýkaný trestný čin. Ačkoliv před soudy obou stupňů uváděl, že v žádném případě neměl v úmyslu zákonné dávky neplatit, soudy považovaly za významná pouze skutková zjištění mající vztah k naplnění objektivních znaků skutkové podstaty trestného činu, přičemž se zabývaly jeho motivací spočívající v hledání nových obchodů, úvěrů a půjček jako opatření k vyrovnání podnikatelského dluhu. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním a hodnocením důkazů soudem prvního stupně, přičemž se nezabýval odvolacími námitkami zdůrazňujícími absenci úmyslu neplatit zákonné dávky a nepřihlížel ke svědkům obhajoby. Obviněný vyslovil nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že není rozdíl mezi prvotní a druhotnou platební neschopností, neboť na rozdíl od prvotní insolvence, kdy dlužník nese plnou odpovědnost za platbu odvodů, u druhotné insolvence nemůže takto vzniklý stav sám ovlivnit. Dále uvedl, že v roce 2000 byl na firmu U. S. v. d., u níž měl pronajatou provozovnu k podnikání, prohlášen konkurs. V důsledku této skutečnosti správce konkursní podstaty převzal a zapečetil veškeré jeho pracovní a dopravní prostředky a majetek zde se nacházející, čímž mu bylo znemožněno vykonávat podnikatelskou činnost v plném rozsahu. Odvolací soud se nevyrovnal ani s námitkami a závažnými chybami ve znaleckém posudku, který byl rozporný a nepřesný; soudy v tomto směru vycházely z nesprávných fiktivních závěrů a hodnocení, které neodpovídají skutečnosti. Obviněný zdůraznil, že neměl finanční prostředky na výplatu mezd pracovníkům; formálně sice provedl zaúčtování všech povinných dávek, ale zaměstnancům je z hrubých mezd nesrazil, neboť je neměl ani z čeho srazit, resp. nevytvořil ani potřebný finanční zdroj na tyto zákonné dávky. Vzhledem k tomu, že potřebné peněžní prostředky neměl a dávky pracovníkům z hrubých mezd nesrazil ani nepoužil k jiným účelům, není jeho jednání trestné, přičemž odkázal i na rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2004, sp. zn. 20 T 55/2001, jenž tvoří přílohu dovolání. Obviněný konstatoval, že v souvislosti s dovolacím řízením nechal vypracovat nový znalecký posudek, kterým poukazuje na zásadní rozpory původního znaleckého posudku, z něhož soudy vycházely. Tento posudek byl dodatečně zaslán dovolacímu soudu.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 10 To 394/2005, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 1 T 278/2003, a věc tomuto soudu vrátil s příkazem znovu ji projednat a rozhodnout.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že uplatněný dovolací důvod je postaven především na zpochybnění závěrů znaleckého vyhodnocení ekonomického stavu společnosti obviněného v rozhodném období, a to z pohledu jeho permanentní obhajoby, jež byla založena na tzv. druhotné platební neschopnosti, v jejímž důsledku dovolatel nedisponoval finančními prostředky v takové výši, aby je mohl zaměstnancům srazit a v rámci zákonem předepsaných povinných plateb odvést do státního rozpočtu. Státní zástupkyně zdůraznila, že z takto vymezeného zaměření uplatněné dovolací argumentace je zřejmé, že není způsobilá k věcnému přezkoumání, přičemž takto nelze postupovat ani cestou výjimečného zásahu do skutkového stavu věci, neboť v daném případě není splněna podmínka extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a na jejich podkladě přijatými právními závěry. Podle opatřených skutkových zjištění, opírajících se nejen o zpochybňované závěry znaleckého posudku z oboru ekonomie - odvětví účetní evidence, ale i o částečné doznání Ing. J. N., jež korespondují se svědectvím Ing. A. N. a J. N., měl dovolatel, a to i přes trvale sestupnou tendenci hospodářských výsledků své firmy, dostatek finančních prostředků, kterými mohl po celé sledované období uhradit veškeré povinné platby v zákonem předepsaném rozsahu. Státní zástupkyně uvedla, že pokud objektivizace tohoto stavu věci, jak plyne ze znaleckého posudku, byla podepřena aktuálními přehledy pokladní hotovosti a vyčíslením zůstatků na účtech firmy ve sledovaném období, není možno dovolateli přisvědčit, že po celé čtyřleté období neměl dostatek finančních prostředků na výplatu hrubých mezd zaměstnanců, a tedy že všechny nedoplatky na daních a dávkách byly strženy pouze účetně. Pro posouzení dovolatelovy trestní odpovědnosti ve smyslu § 147 odst. 1 tr. zák. zůstává rozhodným, že věděl, že stržené povinné platby z hrubých mezd zaměstnanců do státního rozpočtu nejsou hrazeny. Státní zástupkyně uvedla: „Zmiňuje-li obviněný motivaci svého jednání, která spočívala v iniciativě za záchranu firmy jakožto podnikatelského subjektu, mohla taková skutečnost při výše zdůrazněných okolnostech jeho jednání nalézt a také tomu odpovídajícím způsobem nalezla výraz pouze ve stanovení druhu a výměry uloženého trestu.“ Z důvodů konstatované nekvalifikovanosti použité dovolací argumentace navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného Ing. J. N. odmítl a rozhodnutí učinil ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Ing. J. N. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným Ing. J. N. formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami naplněn. V dovolání obviněný především polemizuje se závěry soudů obou stupňů ohledně finanční situace jeho firmy v posuzovaném období, které vycházejí zejména ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, vypracovaného znalcem Ing. A. B., jenž považuje za chybný, rozporný a nepřesný. Dále popisuje svoji vlastní verzi skutkového děje a tvrdí, že v důsledku tzv. druhotné platební neschopnosti nedisponoval finančními prostředky v takové výši, aby je mohl zaměstnancům srazit a v předepsaných povinných částkách odvést. Rovněž poukazuje na svoji snahu odvrátit následky platební neschopnosti firmy. Namítá absenci úmyslného zavinění neplatit zákonné dávky ve smyslu ustanovení § 147 tr. zák. s tím, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkami a nepřihlížel ke svědkům obhajoby. Také argumentuje soudním rozhodnutím v obdobné jiné trestní věci a předkládá nový znalecký posudek. Nutno zdůraznit, že všechny tyto v dovolání podrobněji rozvedené výhrady jsou primárně námitkami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (nedodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.) až následně obviněný dovozuje vady v rámci uplatněného dovolacího důvodu. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. Lze připomenout, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby dáno zavinění a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu.

V dovolání obviněný nenamítá, že skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedený v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním ve věci z nichž Okresní soud v Mělníku (následně i odvolací soud) vyvodil právní závěr, že zmíněným jednáním naplnil všechny formální i materiální znaky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. včetně úmyslného zavinění. V této souvislosti je potřebné připomenout, že Krajský soud v Praze v odůvodnění usnesení ke skutkovým zjištěním mimo jiné konstatoval: „…důvodem, pro který obžalovaný své povinnosti neplnil, byla špatná finanční situace firmy, která se již od roku 1997 dostávala do úpadku - to je zřejmé jak z výpovědi obžalovaného, tak i závěrů znaleckého posudku z oboru ekonomiky. Stejně tak není pochybností o tom, že obžalovaný se snažil tuto situaci řešit, a to nejprve formou osobních vkladů a získáním půjčky na rozvoj podnikatelské činnosti, posléze snižováním výroby a počtu zaměstnanců. Nicméně ani za této situace nelze jeho jednání považovat za beztrestné. Nelze pominout, že neodváděním povinných plateb stát přichází o značné množství příjmů (což bylo také v roce 1997 důvodem pro zavedení skutkové podstaty ustanovení § 147 do trestního zákona). Nesplnění těchto povinností z důvodu špatné finanční situace zaměstnavatele by tedy nenaplňovalo znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu (především po materiální stránce), pokud by bylo jen krátkodobé a dočasné. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, neboť obžalovaný neodváděl povinné platby po dobu čtyř let a s ohledem na neustále se prohlubující úpadek firmy nemohl ani předpokládat, že se mu podaří tyto povinnosti splnit dodatečně (ostatně tak neučinil - krom nízkých částek a částek uhrazených zápočtem přeplatků daně z přidané hodnoty - ani dosud).“ Dále soud druhého stupně zdůraznil: „…každý podnikatel je povinen při vedení svého podniku přizpůsobit hospodaření tak, aby svoji zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v ustanovení § 147 tr. zák. plnil. Pokud zjistí, že podnik, který provozuje, není schopen zajistit pokrytí nákladů provozu, platy zaměstnanců a zákonných odvodů, musí takové podnikání ukončit.“ V této spojitosti je možno v dovolacím řízení odkázat i na usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 244/05, v němž byl vysloven shodný názor. Odvolací soud rovněž uvedl: „Obžalovaný nepochybně věděl o tom, že platby hrazeny nejsou a musel tak být srozuměn i s tím, že zájmy chráněné citovaným ustanovením porušuje. S ohledem na neustále se prohlubující úpadek firmy (a neúspěšné snahy o řešení této situace) nemohl ani důvodně předpokládat, že se mu tyto povinnosti podaří splnit v dohledné době. S ohledem na tyto skutečnosti je zřejmé, že obžalovaný jednal minimálně v nepřímém úmyslu (tj. věděl, že svým jednáním může fiskální zájmy státu ohrozit, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn.“ (vše na str. 4 až 6 odůvodnění napadeného usnesení).

Nutno připomenout, že každý dovolatel musí v mimořádném opravném prostředku v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. odkázat nejen na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v zákoně.

Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného Ing. J. N. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. dubna 2006

Předseda senátu

JUDr. Jiří Horák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru