Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 373/2020Usnesení NS ze dne 14.04.2020

HeslaUblížení na zdraví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.373.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 146 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 373/2020-356

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2020 o dovolání obviněného D. M., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 6 To 91/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 8/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. D. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 52 T 8/2019, za jednání uvedené ve skutkové větě výroku o vině uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 4 T 128/2018, mu byl uložen podle § 146 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 4 T 128/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Týmž rozsudkem byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek obžalobou kvalifikovaný jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť skutek není trestným činem, a poškozená zdravotní pojišťovna byla se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Pouze proti výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně podal státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání, kterému Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 6 To 91/2019, vyhověl a podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 146 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 4 T 128/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně (dále jen „obhájce“) proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že soud druhého stupně při rozhodování o trestu neoprávněně hodnotil jinou jeho trestnou činnost jako přitěžující okolnost, ačkoliv k takovému postupu nebyl oprávněn. Právě tímto postupem založil podle dovolatele odvolací soud důvod pro podání tohoto mimořádného opravného prostředku - dovolání, neboť při ukládání nepodmíněného trestu přihlížel k odsouzením, která byla jinými soudy vyslovena za trestnou činnost spáchanou až po spáchání předmětné trestní věci. Pokud by odvolací soud podle obviněného postupoval v souladu se zákonem, mohl pouze konstatovat, že v době, kdy spáchal předmětnou trestnou činnost (v souběhu s další trestnou činností), se na něj hledělo jako na osobu netrestanou. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 6 To 91/2019, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zaslal k dovolání obviněného vyjádření, které bylo senátu doručeno před konáním neveřejného zasedání. V tomto konstatoval, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon připouští v rozsahu, který je rovněž v souladu se zákonem, a proto navrhl dovolání odmítnout.

II.

Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.

Důvodnost dovolání

9. S ohledem na obecné konstatování k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedenému shora Nejvyšší soud uvádí, že vzhledem k obsahu dovolacích námitek lze uzavřít, že obviněný tyto sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Nutno podotknout, že námitku obviněného o nepřiměřenosti trestu by nebylo možno opřít ani o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle tohoto ustanovení je dovolací důvod dán tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V souvislosti s výše uvedeným konstatováním považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31§ 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.].

10. I přes shora uvedené konstatování, které by bylo možno považovat (s ohledem na výše uvedené judikatorní rozhodnutí) za dostatečné k odmítnutí dovolání, považuje Nejvyšší soud za vhodné k námitkám obviněného uvést následující. Obviněný ve své podstatě odvolacímu soudu vytýká, že mu k tíži započetl odsouzení, kterého se dopustil až po jednání, pro které byl v předmětné trestní věci odsouzen, přestože se na něj (obviněného) mělo hledět jako na osobu netrestanou. Ze spisu Nejvyšší soud zjistil, že zatímco soud prvního stupně při zohledňování pravidel pro ukládání trestu upřednostnil individuální prevenci, soud odvolací svým rozhodnutím poukázal na nutnost nalezení poměru mezi individuální a generální prevencí. Z odůvodnění výroku o trestu soudu druhého stupně je zřejmé, že tento soud přistoupil k posouzení okolností, které mají význam při individualizaci ukládaného trestu detailněji než soud prvního stupně. Ačkoli soud prvního stupně při úvahách o druhu a výši trestu přihlédl ke kritériím popsaným v § 38 a § 39 tr. zákoníku, a tedy i k okolnostem, které v uvedeném směru zhodnotil z pohledu, zda a do jaké míry svědčily ve prospěch či naopak v neprospěch obviněného, je zřejmé, že se soustředil zejména na zdůvodnění toho, proč není nezbytné obviněnému ukládat trest nepodmíněný, aniž by se stejnou intenzitou hodnotil rovněž skutečnosti vyznívající v neprospěch obviněného. Odvolací soud naopak komplexnějším způsobem přistoupil k posouzení těch zjištění, která vypovídají o způsobu života obviněného nejen před spácháním posuzované trestné činnosti. Uvedenému soudu nelze vytýkat, že mimo jiné přihlédl i k poznatkům, které se k osobě obviněného pojí [Nejvyšší soud považuje za potřebné obviněného upozornit na rozhodnutí č. 10/1974 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že „fikce neodsouzení nebrání tomu, aby soud při hodnocení osoby pachatele přihlížel ke skutečnosti, že pachatel již v minulosti spáchal trestný čin, a vyvodil z této skutečnosti příslušné závěry z hlediska sklonu pachatele k trestné činnosti, jeho vztahu ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem, možnosti nápravy atd.“]. Odvolací soud zcela v souladu nejen s praxí soudů [možnosti nápravy pachatele bude nutné posoudit podle toho, zda se již v minulosti dopustil protiprávního jednání, viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, 1303s, str. 440], ale i názory trestněprávní nauky dospěl k závěru, takové odsouzení nezakládá recidivu, a nelze k němu přihlížet jako k přitěžující okolnosti ve smyslu § 42 písm. p) tr. zákoníku. Je však možné je zohlednit při posuzování možnosti nápravy pachatele [srov. § 39 odst. 1 TrZ. viz Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 961 s., str. 440] a poukázal na to, že uvedená zjištění se mohou stát jedním z faktorů, k nimž lze při úvaze o adekvátním trestu (při stanovení druhu a výměry trestu) přihlédnout (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1586/2014). Shora uvedená judikatorní rozhodnutí i komentářová literatura jsou vázána k otázce předchozího odsouzení (ev. fikci neodsouzení). Ve vztahu k námitce obviněného, že hmotně právní povaha jeho dovolání spočívá v tom, že odvolací soud nesprávně přihlížel mj. k odsouzením, která se uskutečnil až po jednání, pro které byl postaven v předmětné trestní věci před soud a byl mu ukládán souhrnný trest [pokud by byla jeho trestná činnost v předmětné trestní věci odhalena po jejím spáchání a byl odsouzen, neexistovala by v té době další odsuzující rozhodnutí, a proto by také při rozhodování o trestu nemohlo být k takové skutečnosti přihlíženo], lze i při vědomí skutečností, na které Nejvyšší soud již shora poukázal (viz bod 8), upozornit obviněného na skutečnost, která již v dovolání nebyla zmíněna, ale přitom je výslovně uvedena v ustanovení § 39 odst. 1 tr. zákoníku, která konstatuje, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud mj. také k chování pachatele po činu. Jestliže tedy obviněný se předmětné trestné činnosti dopustil …a následně na to, byl opětovně odsouzen, a to několikrát, pak jeho chování po spáchání předmětné trestné činnosti svědčí o tom, že z jeho strany nedošlo k pozitivní změně k zachovávání obecně uznávaným společenským pravidlům a respektování stanovených právních norem.

11. Přestože již shora bylo uvedeno, že charakter uplatněných námitek umožňoval bez dalšího podrobnějšího výkladu odmítnout dovolání obviněného s odkazem na výše zmíněné rozhodnutí (č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), považoval Nejvyšší soud za potřebné zmínit skutečnosti vyplývající z judikatorních rozhodnutí, stejně jako odborné literatury. Tato konstatování vedla Nejvyšší soud k závěru, že zpřísnění trestu, k němuž odvolací soud na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného přistoupil, nezaložilo vadu, kterou by bylo třeba v dovolacím řízení napravit způsobem, jehož se domáhal obviněný.

12. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 4. 2020

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru