Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 361/2015Usnesení NS ze dne 24.03.2015

HeslaHodnocení důkazů
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.361.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 198 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 361/2015-50

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. března 2015 o dovolání obviněné M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014, č. j. 12 To 343/2014-804, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 166/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014, č. j. 12 To 343/2014-804, byl k odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kladně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného Š. K. a podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. ohledně M. K. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 3. 2014, č. j. 1 T 166/2012-703, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle § 201 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu patnácti měsíců, obviněná byla uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. a), d) tr. zákoníku a byla odsouzena podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině byl podle § 201 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, obviněné byl při nezměněném výroku o vině uložen podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Odvolání obou obviněných byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014, č. j. 12 To 343/2014-804, podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná poukazuje na to, že soudy podle jejího mínění neřešily naplnění subjektivní stránky trestného činu, tj. zda se jednalo o úmysl, nebo ne. Poukazuje na to, že byla vedena snahou zvládnout situaci co nejlépe a chránit S. před špatným vlivem kamarádů a teprve poté, když S. odešla z domova do Klokánku a následných zařízení, teprve pak došlo k opravdu vážným výchovným problémům, které vyústily v situaci, kdy S. opustila školu a domů se nevrátila. V další části dovolání argumentuje tím, že soudy při svém rozhodování nedostatečně posuzovaly materiální podmínku trestnosti trestného činu týrání svěřené osoby s ohledem na dané okolnosti. Dále uvádí, že nikdy nebylo zjištěno, že by S. měla na sobě viditelné následky bytí. Obviněná zmiňuje rovněž skutečnost, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby se vyžaduje určitá trvalost protiprávního jednání, a proto bylo třeba co nejpřesněji určit dobu, po kterou jednání, které může být jako týrání kvalifikováno, probíhalo. Nelze podle obviněné vycházet pouze z výpovědi S., která ne vždy vypovídala stejně a z její výpovědi dovozovat intenzitu trestů, jejich četnost či trýznivost. Je toho názoru, že nebylo prokázáno, že ke skutku došlo, a proto navrhla, aby odvolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze i Okresního soudu v Kladně a soudům uložil, aby věc znovu řádně projednaly.

Státní zástupkyně ve svém vyjádření konstatovala, že dovolání bylo podáno oběma obviněnými. Pokud jde o námitky obviněné je státní zástupkyně toho názoru, že námitky, které jsou uplatněny ke skutkovým zjištěním, nemohou být předmětem přezkumu v dovolacím řízení, neboť je nelze podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Právní relevanci přisoudila výtkám obviněné, kterými zpochybnila naplnění zákonného znaku týrání ve smyslu § 198 tr. zákoníku, a to zejména s odkazem na tvrzenou nedostatečnou intenzitu prokázaného jednání a námitku poukazující na absenci subjektivní stránky jednání. Obě námitky obviněné však státní zástupkyně považuje za zjevně neopodstatněné, neboť obviněná se k S. chovala takovým způsobem, že uvedené jednání zanechalo na psychice S. negativní následky, projevovalo se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, čemuž také odpovídalo nepřiměřené fyzické trestání poškozené různými předměty, nucení k vykonávání prací apod., což vedlo znalce ke zjištění syndromu týrané osoby. Vzhledem k dlouhodobému a opakovanému fyzickému i psychickému týrání poškozené dospěla státní zástupkyně k závěru, že obviněná jednala v nepřímém úmyslu. Dále poukázala na to, že jestliže obviněný jako vlastní otec na takové jednání obviněné vůči poškozené S. nereagoval, pak se jednoznačně dopustil trestného činu, kterým byl uznán vinný. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že dovolání podává obviněná prostřednictvím obhájkyně a uvedenou skutečnost ověřil také dotazem na obhájkyni, které sdělila, že za obviněného dovolání nepodávala, plnou moc od něj nemá a vzhledem ke kolizi mezi obviněnými by ho ani zastupovat nemohla.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Předně musí Nejvyšší soud zdůraznit, že obviněná byla uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. a), d) tr. zákoníku., když její jednání mělo spočívat v tom, že týrala osobu, která byla v její výchově zvlášť surovým a trýznivým způsobem a takový čin páchala po delší dobu. V podaném dovolání obviněná zpochybňuje naplnění znaku „po delší dobu“, když poukazuje na to, že nebyl přesně stanoven počátek a konec jednání, pro které byla odsouzena a dále zpochybňuje znak „trýznivým způsobem“. V případě obou shora uvedených formálních znaků trestného činu týrání svěřené osoby je nutno uvést, že uvedené zpochybnění není vázáno na hmotně právní námitku uvedených pojmů, ale je primárně vázáno na to, že obviněná zpochybňuje skutková zjištění, která učinily soudy, a těmto vytýká, že naplnění těchto znaků zmíněného trestného činu dovodily na základě výpovědi poškozené S.. Z rozsudku soudu prvního stupně – výroku o vině vyplývá, že jednání, pro které byla obviněná odsouzena, se tato měla dopouštět v době „od roku 2003 do 23. 2. 2012, kdy poškozenou bila nejprve rukou, později páskem, bambusovou tyčí či klackem, čímž nezletilé S. opakovaně způsobovala modřiny, škrábance a otoky, dále jí dlouhodobě odpírala jídlo, provádění základní hygieny, přístup na toaletu, neumožňovala jí vytápět si pokoj, ve kterém se zdržovala, z tohoto nesměla nezletilá vycházet, ukládala jí práce, které nemohla zvládnout, v důsledku čehož ji opět trestala bitím či hladem….., přičemž v důsledku jednání obviněné došlo u nezletilé k citové deprivaci a rozvoji syndromu týrané osoby, nezletilá trpěla trýznivými útrapami a jednání obviněné mělo dlouhodobý poškozující dopad na duševní zdraví nezletilé a negativně ovlivnilo její další duševní vývoj“. Ze strany obviněné jsou zpochybňovány shora uvedené formální znaky trestného činu podle § 198 tr. zákoníku ve vztahu k výpovědi poškozené S., avšak je přehlíženo, že k výše uvedeným závěrům dospěly soudy nižších stupňů nejen na základě výpovědi poškozené S., ale na základě celé řady důkazů, které byly v předmětné trestní věci shromážděny a provedeny. Z popisu důkazů provedených soudem prvního stupně např. na straně 33-42 jeho rozsudku je zřejmé, po jak dlouhou dobu se měla obviněná dopouštět jednání vůči poškozené, jaké intenzity toto jednání bylo, zda šlo o fyzické či psychické útoky. Na straně 47 svého rozsudku soud prvního stupně poukazuje na jednotlivé případy fyzického napadání poškozené S. Soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl ve svém rozsudku jednotlivé důkazy, které následně hodnotil. Z hodnotících úvah soudu prvního stupně mj. na straně 51-54 (ve vztahu k vypracovaným znaleckým posudkům) dále vyplývá, že znalci dospěli k závěru, že u poškozené došlo k citové deprivaci a rozvoji syndromu týrané osoby. Ze strany obviněné šlo o dlouhodobý poškozující dopad na duševní zdraví nezletilé. Nemůže obstát argumentace obviněné, že nebyla náležitým způsobem zjištěna doba a intenzita jednání, kterého se měla vůči poškozené dopouštět. Opak její argumentace je pravdou. Z důkazů, které měly soudy k dispozici a vyhodnotily, vyplývá jednoznačný závěr o době protiprávního jednání obviněné i intenzitě tohoto jednání. V podrobnostech lze odkázat na podrobné hodnocení důkazů soudem prvního stupně, s jehož závěry se soud odvolací, pokud jde o otázku viny, ztotožnil. Vzhledem k tomu, že uvedené námitky jsou polemikou s hodnotícími úvahami soudů k provedeným důkazům, musí Nejvyšší soud takové námitky označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu za irelevantní. Dále považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že na případ, kdy obviněný se neztotožňuje se skutkovým zjištěním a prosazuje vlastní verzi skutkového děje, dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Nad rámec úvah, které k výroku o vině vyjádřily soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích, považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě uvést, že „týráním svěřené osoby se rozumí takové zlé nakládání se svěřenou osobou, které se vyznačuje hrubším stupněm necitelnosti a bezohlednosti a určitým trváním“ – (srovnej přiměřeně roz. č. 20/1984 Sb. rozh. trest.). Musí se při páchání takového činu „po delší dobu“ jednat o dobu trvání řádově v měsících (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, 1745 s.). Jako právní námitku nelze akceptovat ani tvrzení obviněné, že nebylo prokázáno, že se jednání, pro které byla uznána vinnou, dopustila úmyslně, byť úmysl je pojmem hmotného práva. Předně je potřebné uvést, že otázku úmyslného jednání, respektive jeho neprokázání, obviněná odvozuje od toho, že znevěrohodňuje výpověď poškozené S., když poukazuje na rozpory v její výpovědi. Jak však již bylo shora uvedeno, bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, jaké intenzity bylo jednání obviněné a po jak dlouhou dobu si takto obviněná počínala. Uvedené skutečnosti spolu se zjištěním znalců, že obviněná netrpěla v rozhodné době duševní poruchou ani duševní chorobou a byla schopna rozpoznat nebezpečnost svého jednání a své jednání ovládat, vedou k závěru, že obviněná jednala úmyslně. V souvislosti s otázkou úmyslu je vhodné zmínit, že pachatel jedná úmyslně nejen v případě, že chce způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale také v případě, že věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn /§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku/. V neposlední řadě hodlá Nejvyšší soud ještě reagovat na zmínku obviněné k „použití materiální podmínky trestnosti u trestného činu týrání svěřené osoby“. S přechodem trestního práva z dříve platného tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb.) na účinný trestní zákoník (zák. č. 40/2009 Sb.), došlo také k tomu, že bylo opuštěno dříve užívané formálně materiální pojetí trestného činu, a v novém trestním zákoníku se uplatňuje již pouze formální pojetí trestného činu. Pro stručnost pak lze odkázat na znění § 13 tr. zákoníku. V případě obviněné nepřichází v úvahu ani uplatnění ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku (tj. zásady subsidiarity trestní represe), a to s ohledem na dobu páchání trestné činnosti, okolnosti páchání trestné činnosti, věk poškozené a s tím spojenou kvalifikovanou podstatu trestného činu, kterým byla obviněná uznána vinnou (v této souvislosti lze odkázat např. na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně str. 8-9).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky skutkové jsou pravou podstatou dovolání obviněné a jejich prostřednictvím se tato snaží dosáhnout změny skutkového zjištění (sama obviněná ve svém dovolání uvádí, aby napadené rozsudky byly zrušeny a soudům bylo uloženo, aby věc řádně projednaly, přičemž námitky uplatněné v dovolání, spočívají v polemice s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů) a až následně právní kvalifikace. Že takové námitky nejsou právně relevantním důvodem dovolání vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. března 2015

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru