Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 359/2020Usnesení NS ze dne 31.03.2020

HeslaHodnocení důkazů
Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.359.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 208 odst. 2 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2054/20


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 359/2020-245

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 o dovolání obviněné Z. Š., nar. XY, bytem XY, a obviněného M. Š., nar. XY, bytem XY, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2019, č. j. 8 To 412/2019-191, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 82/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítá.

Odůvodnění:

1. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2019, č. j. 8 To 412/2019-191, byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2019, č. j. 4 T 82/2019-169, kterým byli Z. Š. a M. Š. uznáni vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzeni (každý z obviněných) podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 50 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena částkou 500 Kč, tedy celkem 25 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl každému z obviněných stanoven podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců; týmž rozsudkem byla obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené způsobenou škodu.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

2. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2019, č. j. 8 To 412/2019-191, podali obvinění prostřednictvím společného obhájce dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V bodě III. poukázali na procesní pochybení obecných soudů, které podle jejich názoru spočívá v tom, že soudy nižších stupňů svá rozhodnutí zásadně vybudovaly na výpovědích poškozené a jejích rodinných příslušníků. Soudům vytkly, že poškozenou L. L. nevyslechly a spokojily se se čtením její výpovědi podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., když její výpověď byla pořízena podle § 158a tr. ř., přestože z výpovědi dcery a vnučky poškozené je podle nich prokázáno, že „poškozená je do dnešního dne na živu a těší se přijatelné zdravotní kondici“. V návaznosti na toto jimi tvrzené procesní pochybení odkázali na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, řešící problematiku neodkladných úkonů. Následně také zmínili Ústavním soudem vyslovený požadavek na řádné a logické odůvodnění rozhodnutí a nutnost vypořádat se s argumentačními tvrzeními „účastníků řízení“. Obvinění vyslovili své přesvědčení, že žádná skutečnost nebránila soudům nižších stupňů poškozenou vyslechnout. Tím, že poškozená nebyla vyslechnuta v řízení před soudem, bylo podle jejich mínění porušeno právo na spravedlivý proces, neboť se nemohli řádně bránit, čímž bylo též popřeno jejich právo na řádnou obhajobu. Soudům dále vytkli, že rezignovaly na zjištění technického stavu elektroinstalace v bytě poškozené [mj. měla po právní moci rozhodnutí nastat obdobná situace, která podle obviněných prokazuje závadu na elektroinstalaci v bytě poškozené]. Podle obviněných byl výrok o jejich vině vybudován toliko na výpovědi poškozené, která však nebyla slyšena u hlavního líčení a zprostředkovaných výpovědích rodinných příslušníků, aniž by bylo prokázáno, že to byli obvinění, kteří měli vypínat předmětný jistič, a aniž by bylo soudy odkázáno na normu, která jim zakazuje zajištění předmětné skříně s jističem visacím zámkem (viz bod IV. dovolání). Následně zpochybnili (bod V. dovolání) hodnověrnost svědeckých výpovědí s ohledem na možnou motivaci jejich jednání (poškozená se bránila zvýšení nájmu). S ohledem na uvedené skutečnosti závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a je obžaloby zprostil, případně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na obsah dovolání obviněných se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

II.

Přípustnost dovolání

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

6. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto, je třeba dovolaní s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, což předmětné dovolání splňuje] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.

Důvodnost dovolání

8. Předně považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že dovolací námitky obviněných jsou obsahově shodné s námitkami, které obvinění uplatnili již v řízení před soudem prvního stupně [popřeli spáchání za vinu jim kladeného jednání; za vinu může špatná elektroinstalace v bytě poškozené; nikdy si nestěžovala, že by v bytě nemohla prát atd.; klíčem od skříně s jističi nedisponují ani ostatní nájemníci, atd.], případně soudem odvolacím [opětovně zdůraznili, že se protiprávního jednání nedopustili; soudy své závěry o jejich vině vybudovaly zejména na výpovědi poškozené, která však byla učiněna jako neodkladný úkon, přestože nic nebránilo soudům poškozenou vyslechnout; poškozená nikdy neviděla obviněné jističe vypínat; soudy neprovedly jimi navržený důkaz – znalecký posudek (odborné vyjádření) ke stavu elektroinstalace v bytě poškozené; nebylo jim prokázáno, že by jistič vyhazovali oni; nebylo odkázáno na žádnou normu, která by jim zakazovala osazení skříně s jističi visacím zámkem; zpochybnili výpovědi příbuzných poškozené]. Dále je nutno poukázat na tu skutečnost, že soudy nižších stupňů rovněž reagovaly na podstatné námitky obviněných, které mohly mít vliv na správnost skutkových zjištění. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku rekapituloval obhajobu obviněných, stejně jako výpovědi svědků, ale i poškozené, případně další důkazy, které zmiňuje také dovolání obviněných (viz bod V.). Na tyto pasáže navazuje v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně část zabývající se hodnocením provedených důkazů (viz bod 9 – 15 rozsudku). K návrhu obhajoby na vypracování znaleckého posudku a čtení výpovědi poškozené podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. se nalézací soud vyjádřil v bodě 13 svého rozsudku. Na námitky obviněných uplatněné v odvolání reagoval rovněž odvolací soud, kdy např. v bodě 6 svého usnesení se věnoval otázce čtení svědecké výpovědi poškozené podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., stejně jako návrhům obviněných na doplnění dokazování. Odvolací soud se rovněž neztotožnil s argumentací obviněných, že jediným usvědčujícím důkazem má být pouze výpověď poškozené, ale poukázal i na další důkazy, které podle jeho mínění vinu obviněných, ve shodě se soudem prvního stupně, prokazují (bod 11 usnesení).

9. V návaznosti na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za nezbytné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [avšak pouze za situace, kdy bylo možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit]. Vedle zmíněného rozhodnutí a z něj vyplývajícího oprávněného postupu dovolacího soudu v případě námitek, které dovolací důvod nenaplňují, nelze rovněž nezmínit rozhodnutí Ústavní soud ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Rovněž tak ani formální odkaz na porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obviněný[í] nemůže zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů se dožadovat přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích dovolacího řízení [Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17, mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání].

10. I přes shora uvedené zjištění stran podstaty námitek obviněných, a odůvodněnost postupu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující skutečnosti.

11. Je nesporným právem obviněných hájit se způsobem, který uznají za vhodný. Obvinění po celou dobu trestního stíhání jakékoli protiprávní jednání vůči poškozené popírali a popírají rovněž ve svém dovolání, přitom odkazují na nevěrohodnost výpovědi poškozené, případně jejich rodinných příslušníků a soudům nižších stupňů vytýkají, že jejich obhajobu označují za nevěrohodnou a účelovou. Poukazují mj. také na možný motiv jednání poškozené, která se cestou trestního oznámení bránila zvýšení nájmu. Obvinění však již taktně pomíjí, že také nesouhlas poškozené se zvýšením nájmu mohl být podnětem k jejich jednání, pro které byli postaveni před soud a odsouzeni. Právě v souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi je nutno, aby soudy důsledně postupovaly podle § 2 odst. 6 tr. ř. a svá rozhodnutí, řádně a logicky odůvodnily. Obvinění dále poukázali na to, že soudy neměly vycházet z výpovědi poškozené, která byla učiněna podle § 158a tr. ř., a před soudem prvního stupně čtena podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., a že tato svědkyně měla být osobně vyslechnuta soudem, a pokud takto soudy nepostupovaly bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, a pro zdůraznění oprávněnosti svého tvrzení poukázali na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu. Nejvyšší soud s ohledem na tvrzené porušení práva na spravedlivý proces považuje za nezbytné obviněné upozornit na další rozhodnutí Ústavního soudu obviněnými již nezmíněná, která je nutno brát při posuzování porušení práva na spravedlivý proces rovněž v úvahu.

12. Předně je tedy potřebné uvést, že otázku práva na spravedlivý proces neupravuje žádný z dovolacích důvodů, lze však uvedenou námitku posuzovat v rámci tzv. extrémního nesouladu. K problematice extrémního rozporu - nesouladu se vyjádřil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces), když připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.

13. Jestliže obvinění sami v rámci dovolání poukazují na to, že „soudy jsou povinny se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníky řízení“, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedeným parametrům soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí dostály, neboť s podstatnými námitkami obhajoby se řádně vypořádaly, a pokud se neztotožnily s obhajobou obviněných, lze stěží argumentovat tím, že se logickým způsobem s námitkami obviněných nevypořádaly.

14. Obvinění poukazují např. na rozhodnutí Ústavního soudu ve vazbě na čtenou výpověď poškozené podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., a tento postup soudu prvního stupně označují za nezákonný, ale již neberou v úvahu např. skutečnost, kterou zmínil právě v souvislosti s čtením takové výpovědi Ústavní soud ve svém rozhodnutí I. ÚS 1860/16 (sami obvinění toto rozhodnutí citují) – „zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod a poté je třeba hodnotit, jakou váhu tento důkaz měl, zda šlo o jediný či rozhodující důkaz nebo o důkaz se značnou vahou“. Soud druhého stupně v této souvislosti mj. poukázal na to, že rodinní příslušníci poškozené popsali psychické potíže poškozené, celkový její zdravotní stav [(v době konání veřejného zasedání bylo obviněné téměř 90 let - viz bod 6) usnesení, 5-6) rozsudku], tudíž ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že pro nepřítomnost svědkyně existoval dostatečný důvod. Dále je nutno zdůraznit, a na tuto skutečnost již odvolací soud obviněné upozornil, že nešlo o jediný důkaz, který by obviněné usvědčoval [navíc je nutno obviněné upozornit, že zásadně popírají trestnou činnost, a tudíž i v případě výslechu poškozené by jejich výpovědi musely být v rozporu, a soudy by musely na základě dalších důkazů hodnotit hodnověrnost výpovědí obviněných a hodnověrnost poškozené (kterou i tak obvinění zpochybňují)]. Obvinění jsou z jednání usvědčováni mj. také výpověďmi rodinných příslušníků, jejichž hodnověrnost obvinění rovněž zpochybňují, příp. argumentují neobjektivním tvrzením, že šlo o zprostředkované výpovědi. Bezpochyby některé skutečnosti, které tito svědci uváděli, byly zprostředkované, ale existuje cela řada přímých důkazů, kterými bylo charakterizováno jednání obviněných ve shodě s odsuzujícím rozsudkem. Stěží lze akceptovat tvrzení obviněných, že zvýšení nájemného, které bylo požadováno po poškozené, vedlo z její strany ke komplotu, který vyústil až v jejich trestní stíhání. Správně v rámci logického hodnocení důkazů soudy nižších stupňů dovodily, že situace se vyhrotila poté, co poškozená odmítla akceptovat zvýšení nájemného. Zvýšení nájemného samozřejmě bylo v zájmu obviněných. Další nepodstatnou skutečností je pak zjištění, že to byli obvinění, kteří skříň s jističi osadili visacím zámkem, a pokud poškozená měla problémy s výpadky proudu ve svém bytě, mj. jí odmítli klíč od skříně vydat (viz svědkyně L.). Obvinění se bezpochyby mohou hájit tím, že jí klíče nevydali, neboť jim šlo o bezpečnost ostatních nájemníků a majetek. Pak je však v rámci logických úvah zarážející, že obviněný Š. odmítl svědkovi K. (elektrikář a revizní technik) odemknout rozvaděč, který v bytě poškozené kontroloval v době výpadku ledničku, která byla v pořádku, stejně jako jističe v bytě. Svědkyně L. jako přímý svědek uvedla, že poškozenou vodila k lékaři a když odcházely, proud šel. Po jejich návratu proud nešel, přestože nikdo v té době žádný elektrický přístroj nemohl pouštět (poz. lednička byla podle svědka K. bez závad). To jsou jen některé skutečnosti (vedle skutečností zmíněných nižšími soudy), na které považoval Nejvyšší soud za vhodné obviněné upozornit, aby bylo zřejmé, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, naopak jde o logické hodnocení na sebe navzájem navazujících důkazů, oproti mnohdy nelogickému počínání obviněných, kteří zpochybňují závěry nižších soudů o jejich nevěrohodnosti [obvinění poukazují na svůj strach o majetek a zdraví ostatních nájemníků, avšak za situace, kdy takové opatření k zajištění bezpečnosti mohli učinit, chtěli do bytu poškozené vstoupit bez elektrikáře, proto jim bylo odmítnuto do bytu poškozené vstoupit (výpověď poškozené), při strachu o majetek a zdraví ostatních nebyli schopni se s poškozenou domluvit na termínu kontroly s obstaráním vlastního elektrikáře, což v souvislosti s tím, že odmítli nechat zkontrolovat elektroinstalaci elektrikářem a revizním technikem, který přišel na požádání poškozené, vedlo soudy nižších stupňů k závěru o účelovém jednání obviněných a nevěrohodnosti jejich obhajoby.

15. K tvrzení obviněných ohledně situace ze dne 30. 12. 2019 není Nejvyšší soud oprávněn se vyjadřovat, neboť uvedené tvrzení není podloženo objektivním zjištěním ze strany soudů nižších stupňů, a navíc k situaci mělo dojít po právní moci rozhodnutí. Může tedy jít o novum ve smyslu obnovy řízení. Jestliže obvinění poukazují na to, že jim nebylo žádným důkazem prokázáno, že to byli oni, kdo poškozené předmětný jistič vypínali, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí nižších soudů vyplývá, na základě kterých, byť nepřímých důkazů, dovodily, že to byli právě obvinění, kteří takto jednali. Jestliže dovolatelé nyní toto zjištění zpochybňují, jde o stav již výše zmíněný, spočívající ve zpochybnění skutkového stavu věci, zpochybnění hodnocení důkazů ve snaze docílit revize rozhodnutí soudů nižších stupňů. Takové námitky je nutno označit za irelevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Poukazují-li obvinění dále na to, že nebyl v rozhodnutí nižších soudů zmíněn žádný předpis, ze kterého by vyplývalo, že neoprávněně opatřili rozvodovou skříň k jednotlivým bytům visacím zámkem, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obviněným není kladeno za vinu, porušení předpisu jako znaku trestného činu, ale to, že „vědomě opakovaně vypínali jistič přívodu elektrické energie do předmětného bytu a neoprávněně opatřili rozvodovou kabelovou skříň s jističi k jednotlivým bytům visacím zámkem, v důsledku jejich jednání měla poškozená v bytě zimu, nemohla prát, vařit, umývat se v teplé vodě a používat ostatní elektrospotřebiče“. V souvislosti s předmětným jednáním je podstatné zjištění, že to byli obvinění, kteří opatřili rozvodovou kabelovou skříň s jističi k jednotlivým bytům visacím zámkem, a tím zabránili poškozené, aby v případě výpadku elektrického proudu, ve svém bytě si sama mohla jistič nahodit, a tím měla možnost řádně byt užívat. Klíče k uvedené skříni ji nebyly vydány. Neoprávněnost tedy spočívala v jednání, které směřovalo výhradně k poškozené a mělo za následek, že poškozená měla v bytě zimu, nemohla prát, vařit, umývat se v teplé vodě a používat ostatní elektrospotřebiče“, a to v souvislosti s jednáním obviněných. Obvinění nebyli stíháni za to, že neoprávněně učinili rozvodovou skříň nepřístupnou pro pracovníky např. dodavatele elektřiny, případně jiný subjekt - v případě požáru v domě, jak by mohlo vyplývat např. z § 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 133/1985 Sb., ve znění pozdějších předpisů (založeným ve spise – viz výzva k odstranění zámku).

16. V reakci na všechny výše uvedené skutečnosti a v souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř. (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007)]. K otázce rozsahu dokazování se Ústavní soud vyjádřil např. ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 4211/16, kde mj. uvedl, že pokud soudy dospěly k závěru, že skutkový stav byl zjištěn způsobem více než dostatečným a další dokazování by bylo nadbytečné a nemohlo by pro objasnění skutkového stavu ničeho nového přinést, nelze hovořit o stěžovatelem navrhovaných důkazech jako o opomenutých. Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.) o němž neexistují důvodné pochybnosti [pro orgán činný v trestním řízení]. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

17. K námitkám, které obvinění uplatnili v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel předmětnou trestní věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. (viz též bod 17).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru