Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 351/2014Usnesení NS ze dne 09.04.2014

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Mimořádné opravné prostředky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.351.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 351/2014-31

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. dubna 2014 o dovolání, které podal obviněný P. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2013, č. j. 10 To 25/2013-211, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2013, č. j. 10 To 25/2013-253, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 24/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 14 T 24/2012, byl obviněný P. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „dne 14. 5. 2011 v době od 21:30 hod. do 21:35 hod. na zahrádce před hospodou „Garáž“ v obci K., v ulici K., okres P.-z., za přítomnosti I. Ch., nejprve slovně vulgárními výrazy a následně i fyzicky (s obviněným V. K.) napadli obsluhu hospody J. M., jelikož jim odmítl nalít pivo, J. M. se slovně zastal host hospody M. Š., s nímž zde byla jeho přítelkyně I. Ř., přičemž obvinění na toto zareagovali fyzickým útokem na oba muže, a to tak, že obž. K. se snažil údery rukou a nohou zasáhnout J. M. do různých částí těla, čemuž se J. M. bránil vykrýváním svými končetinami, kdy jej údery zasáhly jen částečně a nezpůsobily mu žádné zranění, zatímco obž. H. kopem střední intenzity vedeným do oblasti obličeje M. Š. zapříčinil jeho pád na zem, následkem čehož mu způsobil krátkodobé bezvědomí a zlomeninu spodní stěny levé očnice s přechodným omezením hybnosti oka a necitlivosti tváře, tržné rány při horním a dolním okraji levé očnice, pohmoždění měkkých tkání pravé očnice a pravé tváře s trváním pracovní neschopnosti od 17. 5. 2011 do 1. 6. 2011, přičemž kop do oblasti očnice s jejím poraněním mohl vést i ke vzniku vážnějších zranění spočívajících v nevratném poškození oka, přičemž trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami, č. j. 3 T 26/2004-159, ze dne 29. 4. 2004, který nabyl právní moci dne 20. 5. 2004, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Příbrami, č. j. 3 T 42/2004-75, ze dne 25. 10. 2004, který nabyl právní moci dne 14. 12. 2004, byli oba odsouzeni mimo jiné pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona.“ Za tyto delikty byl obviněný P. H. podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Předmětným rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněného V. K.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a jeho matka, rozhodl ve druhém stupni – postupně, v důsledku pochybení soudů obou stupňů - Krajský soud v Praze. Usnesením ze dne 29. 1. 2013, č. j. 10 To 25/2013-211, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného. Usnesením ze dne 20. 8. 2013, č. j. 10 To 25/2013-253, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání matky obviněného.

Proti oběma citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Praze (a proti citovanému rozsudku Okresního soudu Praha–západ) podal obviněný dovolání, přičemž v obou případech uplatnil dovolací důvod uvedený v § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato dovolání byla předložena Nejvyššímu soudu a zde byla původně vedena pod samostatnými spisovými značkami – 6 Tdo 351/2014 a 6 Tdo 356/2014.

Vzhledem ke skutečnosti, že obě usnesení Krajského soudu v Praze byla vydána v téže trestní věci vedené u Okresního soudu Praha–západ pod sp. zn. 14 T 24/2012 a navazují na citovaný rozsudek Okresního soudu Praha–západ, s přihlédnutím k jejich obsahu a vzájemné souvislosti, jakož i obsahu dovolání, Nejvyšší soud shledal, že jsou dány podmínky pro společné řízení, a proto podle § 23 odst. 3 tr. ř. per analogiam rozhodl o spojení obou věcí ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. 6 Tdo 351/2014. Přitom v konečném důsledku je třeba obě usnesení Krajského soudu v Praze považovat ve skutečnosti za jeden celek, jelikož při náležitém postupu mělo být rozhodnuto o obou řádných opravných prostředcích (odvolání obviněného a odvolání jeho matky) jediným rozhodnutím a pouze v jejich komplexu došlo k pravomocnému skončení dané věci. Se zřetelem k tomu pak také dovolání (ostatně, mající totožný obsah), byť formálně směřující proti dvěma rozhodnutím, je na místě považovat za dovolání jediné.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný (poté, co podrobně v obecné rovině vymezil pojmové znaky trestného činu) uvedl, že podle jeho názoru neexistuje žádný přímý důkaz ani souhrn kvalitních nepřímých důkazů, které by tvořily ucelený rámec a jež by tak nade vší pochybnost prokazovaly jeho vinu zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že sám nedoznal spáchání zločinu těžké újmy na zdraví, naopak, takové jednání zcela popřel. Jediná osoba, která mohla o věci vypovídat, byla svědkyně I. Ch., která však využila svého práva a odmítla vypovídat, což však nelze brát k jeho tíži. Poškozený M. Š. trpěl amnézií a průběh napadení si nepamatuje a byl navíc pod vlivem alkoholu. Ostatní svědci přesně s absolutní jistotou neurčili, že by měl (obviněný) poškozeného napadnout, přičemž jejich výpovědi se co do popisů osob, které se na útoku podílely, značně lišily a žádný ze svědků nevypověděl nic, co by vedlo k objasnění roztržky, jejího průběhu a k tomu, která z přítomných osob útok vedla a jakým způsobem. Obviněný také připomněl, že ani při rekognici nebyl s jistotou určen pachatelem posuzovaného trestného činu. Dále uvedl, že svědci vypověděli, že poškozeného měl kopnout menší z útočníků, což je ovšem V. K. (poškozený M. Š. ve svém oznámení ze dne 25. 7. 2011 uvedl, že byl napaden V. K.). Podle jeho tvrzení nebylo jednoznačně prokázáno, že mechanismem zranění bylo kopnutí a že zranění nemohlo být způsobeno jinak. On sám byl zraněn (ke zranění došlo pádem přes okraj zídky), a tedy nemohl kopem způsobit zranění poškozenému M. Š., ostatně, takového akrobatického kousku ani není fyzicky schopen. Poznamenal, že vzhledem k povaze zranění poškozeného M. Š. a délce jeho pracovní neschopnosti bylo původně jednání posuzováno jako ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku, s ohledem na posudek znalce MUDr. T. Plicho však byla věc popsána jako těžká újma na zdraví podle § 145 tr. zákoníku. Otázkou podle něho rovněž zůstává, proč soud nehodnotil incident jako zločin rvačky.

Obviněný dodal, že soud neprovedl důkazy obhajobou navržené, a to zejména lékařskou zprávou o jeho zranění. Vzhledem k nesrovnalostem stran mechanismu údajného jednání a popisu skutku pak měla být provedena již z úřední povinnosti rekonstrukce na místě samém. Skutkový děj nebyl podle jeho slov spolehlivě prokázán. Přitom namítl, že musí být prokázán úmysl u všech znaků objektivní stránky věci, kdy ovšem (posuzované) jednání nebylo přesně zjištěno, resp. žádný ze svědků nevypověděl, co se přesně stalo, a ve vztahu k otázce příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem žádné svědectví neuvádí přímou spojitost jednání obviněného a následku – zranění poškozeného M. Š. Obviněný přitom zdůraznil, že se v řízení ohledně osoby, která skutečně útočila, a ohledně samotného skutku vyskytly takové pochybnosti, pro které jej i s odkazem na zásadu in dubio pro reo nelze spravedlivě odsoudit, že jeho vina nebyla jednoznačně prokázána, resp. nebylo vůbec prokázáno, že se skutek stal a že jej spáchal právě on, přičemž jeho jednáním nebyla a není naplněna skutková podstata výše uvedeného trestného činu. Doplnil, že odvolací soud se nevypořádal se všemi jeho námitkami popsanými v řádném opravném prostředku. Uzavřel, že je zde najisto postaveno, že jeho jednáním nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu, za který byl odsouzen, že jeho jednání nevykazuje znaky protiprávního činu.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 9. 2012, č. j. 14 T 24/2012-189, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2013, č. j. 10 To 25/2013-253, a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat a že souhlasí s tím, aby o tomto dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2013, č. j. 10 To 25/2013-253, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) dovolací důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivé a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišné) skutkové hodnotící závěry – především tvrdí, že jeho vina nebyla jednoznačně prokázána, resp. nebylo vůbec prokázáno, že se skutek stal a že jej spáchal právě on. Výlučně z uvedených skutkových a procesních výhrad – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Lze přitom konstatovat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Jejich rozhodnutí tak nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. dubna 2014

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Veselý

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru