Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 339/2004Usnesení NS ze dne 31.03.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.339.2004.1

přidejte vlastní popisek

6 Tdo 339/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2004 dovolání, která podali obvinění E. D., a obviněný V. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 7 To 16/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 52/99, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

Odůvodnění:

Obvinění E. D. a V. B. byli rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 2002, sp. zn. 2 T 52/99, uznáni vinnými pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. č. 265/2001 Sb., kterého se měli dopustit tím, že dne 13. 7. 1994 obžalovaná D. jako ekonomka pracující pro soukromého podnikatele V. B., podnikajícího pod obchodním jménem V. B. – D., vyplatila podnikateli J. S., zpět částku 3 miliony korun jako vrácení části zálohy poskytnuté jím téhož dne ve výši 5 milionu korun na stavbu autoservisu, kterou V. B. pro podnikatele J. S. realizoval, při vyplácení vrácené části zálohy vystavila obžalovaná D. směnku na částku 3 miliony korun, kterou J. S. podepsal, po několika dnech oznámila obžalovaná D. J. S., že doklad, tedy směnka, který podepsal při vrácení zálohy, nelze zúčtovat s tím, že musí podepsat pokladní výdajový doklad, neboť se jedná o vrácení zálohy na stavbu, po podpisu pokladního výdajového dokladu J. S., obžalovaná D. roztrhala kopii směnky, kterou však vydávala před J. S. za originál a dne 6. 2. 1995 obžalovaný B. začal vymáhat na J. S. proplacení 3 milionů korun nejprve upomínkou, a poté soudní cestou, když dluh dokladoval originálem předmětné směnky, ač věděl, že společně s obžalovanou D. vystavili na jednu částku 3 miliony korun pro J. S. při vrácení zálohy dva doklady, směnku a výdajový pokladní doklad, přičemž výdajový pokladní doklad byl zúčtován odečtením od již poskytnutých záloh a žádné další 3 miliony korun J. S. neposkytli, ale k výplatě neprávem požadované částky 3 miliony korun však ze strany J. S. nedošlo.

Za tuto trestnou činnost byl obviněný V. B. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků a současně mu byla podle § 59 odst. 2 tr. zák. uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil zaplatil všechny dlužné částky. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu, uložený obviněnému trestním příkazem Okresního soudu v Lounech ze dne 10. 5. 2002, č. j. 4 T 209/2001-1083, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněná E. D. byla odsouzena podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.

Proti konstatovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 7 To 16/03, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen dne 10. 11. 2003 Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem, dne 11. 11. 2003 společné obhájkyni obou obviněných JUDr. A. K., dne 13. 11. 2003 obviněné E. D. a dne 22. 1. 2004 obviněnému V. B.

Obvinění E. D. a V. B. podali proti uvedenému usnesení vrchního soudu prostřednictvím shora jmenované společné obhájkyně na poštu dne 6. 1. 2004 dovolání, které bylo adresováno a doručeno Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 7. 1. 2004. Jelikož dovolání obviněných nesplňovalo obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., soud prvého stupně doručil ve smyslu § 265h odst. 1 tr. ř. dne 3. 3. 2004 obhájkyni obviněných výzvu k odstranění vad dovolání ve lhůtě dvou týdnů od jejího doručení s upozorněním na možnost odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Obhájkyně obviněných vady dovolání odstranila podáním učiněným na poštu dne 9. 3. 2004 a doručeným Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 10. 3. 2004.

Mimořádným opravným prostředkem dovolatelé napadli výše citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu v celém výroku o vině a v důsledku toho i ve výroku o trestu, přičemž ho opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejich názoru napadené rozhodnutí spočívá na „nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném vyložení právního předpisu“.

V odůvodnění dovolání obvinění obsáhle zrekapitulovali průběh trestního řízení, kdy především poukázali na skutečnost, že původně byli rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 2 T 52/99, podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby, neboť skutek označený v žalobním návrhu nebyl shledán trestným činem. Tento závěr krajský soud opřel o úvahy, které měly podklad v provedených důkazech, z nichž dovolatelé akcentovali zejména vyhodnocení výpovědi poškozeného S. ohledně okolností převzetí peněz od obviněných jako nevěrohodné, dále konstatování neobjasnění mechanismu vyúčtování záloh a finančních toků v účetnictví poškozeného a posouzení předmětné sporné směnky jako věrohodné. Obvinění také uvedli, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2002, sp. zn. 9 To 91/02, došlo z podnětu odvolání krajského státního zástupce ke zrušení uvedeného rozsudku v celém rozsahu, krajský soud ve věci znovu jednal, a ačkoliv v hlavním líčení neprovedl žádné nové důkazy a veškeré návrhy na provedení a doplnění důkazů odmítl, vyhlásil dne 8. 11. 2002 odsuzující rozsudek. Výpovědi obviněných a poškozeného přitom stály proti sobě, tvrzení stran bylo nutno ověřit listinnými důkazy, zejména prověřením finančních toků v účetnictví obviněného B. a poškozeného S., a tudíž krajský soud své nové rozhodnutí založil pouze na tom, že výpovědi obviněných při nezměněném skutkovém základě posoudil jako nevěrohodné a výpověď poškozeného naopak jako věrohodnou, když své rozhodnutí navíc opřel o nepoužitelné důkazy, např. magnetofonový záznam rozhovoru mezi obviněnou D. a poškozeným.

Odkazujíce na odůvodnění výše citovaného rozsudku krajského soudu obvinění dále konstatovali, že bylo bezpochyby prokázáno, že dne 13. 7. 1994 firma I., s. r. o., poskytla částku ve výši 5 mil. Kč jako úhradu za stavební práce (nikoli na provedení prací), provedené firmou V. B. D. na stavbě A. S. pro firmu I., s. r. o., přičemž z uvedené částky byla v ten den uhrazena záloha na vůz BMW a tentýž den poškozený S. obdržel 3 mil. Kč. V uvedeném směru se dále dovolatelé podrobně pozastavili nad jednotlivými odvolacími námitkami uplatněnými před vrchním soudem (zpochybnili věrohodnost výpovědi poškozeného S. - předmětná listina byla podepsána při dobrém osvětlení a poškozený nevysvětlil, proč si jako zkušený podnikatel nevyžádal její kopii, nebylo prověřeno, jak byla částka 3 mil. Kč zaúčtována do účetnictví poškozeného, zda šlo o peníze vlastní či firemní, stejně jako nebylo zjištěno, zda došlo ke zdanění těchto peněz či zaúčtování uvedené částky v účetnictví V. B. D.; rovněž nebylo porovnáno účetnictví mezi firmou obviněného B. a poškozeného, zůstalo nevysvětleno, proč by obviněný B. při odsouhlasení výše záloh, obsahujících předmětnou částku, současně vyzýval poškozeného k úhradě této částky, neřešila se otázka rozsahu stavebních prací a rozpočtu na stavbu, skutečných peněžních toků a vztahů mezi investorem a dodavatelem). Rovněž uvedli, že z provedeného dokazování je zřejmé, že směnka na částku 3 mil. Kč fakticky až do doby trestního řízení se stavbou nesouvisela, neboť byla vystavena dne 14. 7. 1994, dne 6. 2. 1995 byla poškozenému zaslána upomínka k úhradě a výše poskytnutých záloh byla odsouhlasena dne 26. 4. 1995. Taktéž poukázali, že mezi firmou V. B. a poškozeným existovaly další spory o dlužné částky a je zřejmé, že poškozený podal trestní oznámení poté, co mu byla v civilním řízení o směnečné plnění stanovena povinnost hradit dluh, a proto trestní oznámení působí spíše jako snaha vyhnout se plnění soudem stanoveného závazku.

Konečně obvinění namítli, že se vrchní soud nevypořádal s námitkou podjatosti soudců senátu vrchního soudu a potvrdil odsuzující rozsudek krajského soudu, ačkoliv ze zjištěného skutkového stavu, který shledal dostatečným, nevyplývá naplnění zákonných znaků z hlediska subjektivní i objektivní stránky trestného činu podvodu ve stádiu pokusu, posuzované jednání není trestným činem a nelze jej podřadit pod hmotně právní ustanovení § 250 tr. zák. S ohledem na rozvedené důvody v petitu svého podání dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 16/03, a sám ve věci rozhodl, a to ve vztahu k obviněným zprošťujícím výrokem, případně věc soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Předseda senátu soudu prvého stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručil dne 21. 1. 2004 opis dovolání obviněných, jenž bylo podáno dne 6. 1. 2004, Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. V písemném vyjádření ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 1 NZo 55/2004, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství vyslovil názor, že dovolání obviněných nesplňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., neboť v něm zcela absentuje odkaz na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., o které by se dovolání obviněných opíralo. Současně upozornil na nutnost postupu soudu prvého stupně podle § 265h odst. 1 tr. ř., přičemž za předpokladu neodstranění vad ve stanovené lhůtě navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř., a to v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání nejprve zjišťoval, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. V této souvislosti shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobami oprávněnými /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit /§ 265e odst. 1, odst. 2, 3 tr. ř./.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného zákonného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Ze zákonem vymezeného dovolacího důvodu rovněž vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.

Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvého stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Napadeným rozhodnutím obvinění vytýkají zejména vady ve skutkových zjištěních, jejichž existenci spatřují především v nesprávném hodnocení provedených důkazů a v neprovedení dokazování v takovém rozsahu, aby soud mohl po právní stránce správně zhodnotit předmětný skutek. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. Proto zmíněné výtky (v dovolání podrobně popsané) obsahově nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále obvinění namítají, že se vrchní soud nevypořádal s námitkou podjatosti soudců senátu vrchního soudu, což rovněž materiálně nespadá pod citovaný dovolací důvod. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.

Obvinění však současně uplatnili i námitky vztahující se k nesprávné právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., jež spatřují v absenci naplnění zákonných znaků pokusu zmíněného trestného činu z hlediska subjektivní a objektivní stránky, z čehož dovozují, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv v naznačeném směru o trestný čin nejde. V uvedeném ohledu lze tyto dovolací námitky obviněných podřadit pod důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud mohl posoudit jejich důvodnost především ve vztahu ke skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, s níž se odvolací soud ztotožnil. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je s poukazem na uplatněný dovolací důvod nastolena otázka, zda skutek, jak byl soudem zjištěn, vykazuje zákonné znaky pokusu konstatovaného trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými, popřípadě o který jiný trestný čin podle příslušného ustanovení trestního zákona jde, eventuálně že nenaplňuje zákonné znaky žádného trestného činu.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí na cizím majetku takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč (vše trestní zákon ve znění zák. č. 265/2001 Sb.).

Podvodné jednání spočívá uvedení v omyl nebo využití omylu. Při uvedení v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci a při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal způsobem, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud při podvodném jednání neuvede jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu (v daném případě podvodu) se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, které vyplývají z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.

Pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pokus trestného činu tedy pouze vyvolává nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde, avšak nikdy se u něj nerozvine příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem, požadovaným u dokonaného trestného činu, neboť pachatel tento následek z důvodu absence dokonání deliktu nezpůsobil. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, přičemž trestní zákon v tomto směru požaduje, aby jednání, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, bylo trestné, i když nedošlo k následku, neboť pokus představuje „pouze“ bezprostřední nebezpečí způsobení tohoto následku.

Pokud skutek, jímž byli obvinění E. D. a V. B. uznáni vinnými (viz jeho doslovné znění popsané v úvodu tohoto usnesení), soud prvého stupně a následně i soud odvolací kvalifikovali jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., nelze tomuto právnímu posouzení vytýkat pochybení. Podle názoru Nejvyššího soudu jeho popis obsahuje všechny zákonné formální a materiální znaky skutkové podstaty pokusu zmíněného trestného činu. Na základě skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně a rozvedených v jeho odůvodnění, s nimiž se ztotožnil soud odvolací, byl učiněn i důvodný právní závěr, že obvinění čin spáchali v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť svým jednáním chtěli porušit a ohrozit zájem chráněný trestním zákonem spočívající v ochraně cizího majetku. V této souvislosti soud prvého stupně ke skutkovým zjištěním a k jejich právnímu posouzení na str. 12 a 13 odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval, že k jednání obviněných bylo potřeba několika kroků: „Obžalovaná D. musela na počítači vyhotovit předmětnou směnku, kterou v neznalosti věci svědek S. podepsal. Následně byl vyzván k dalšímu podpisu na výdajovém platebním dokladu a současně byl utvrzen v tom, že jím podepsaná směnka bude zlikvidována. Byl tak opětovně uváděn v omyl tím, že směnka vůči němu nemůže být uplatňována.“ Soud prvého stupně rovněž zdůraznil: „…obžalovaná D. svědka S. utvrdila v tom, že směnku, kterou předtím podepsal, mu vrátila a přitom byla ihned zničena. To se však ve skutečnosti nezakládalo na pravdě, neboť o několik měsíců později byl svědek S. urgován o zaplacení uvedené částky a když na to nereagoval, podal obžalovaný B. návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, ve kterém argumentoval originálem směnky a dalšími písemnostmi.“ Oba obvinění tedy předstírali okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci. V daném případě je rovněž nepochybné, že jejich úmysl směřoval ke spáchání trestného činu společným jednáním ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. („…vystavení směnky, její následné uschování a vyhotovení písemných urgencí je nutno považovat právě za článek řetězu, bez kterého by nedošlo k přímému vykonání trestného činu jako celku. Jednání obžalovaného B. spočívající v nárokování platby předmětné směnky u obchodního soudu je nezbytné považovat za přímou součást jednoho jednání.“). Byl shledán i podvodný úmysl obou obviněných, jenž podle zjištění soudu prvého stupně vyplýval: „…z dostatku vědomostí ohledně možnosti získání finančních prostředků ze směnky, z neznalosti J. S. ohledně směnek a z motivace spočívající v získání většího množství finančních prostředků, neboť v uvedené době podnikatelská aktivita firmy obžalovaného B. nevykazovala příliš dobrých výsledků“. Objektivní stránka trestného činu spočívala ve výše popsaném podvodném jednání obviněných, které směřovalo vůči J. S., přičemž k vyplacení požadované částky ze strany jmenovaného, tedy k obviněnými zamýšlenému následku, nedošlo. Trestný čin tak nebyl dokonán a zůstal ve formě pokusu. Trestnou činností se obvinění chtěli obohatit o částku ve výši 3.000.000,- Kč, která několikanásobně převyšuje minimální výši stanovenou pro značnou škodu v § 89 odst. 11 tr. zák., přičemž pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ukončeného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., byly splněny i podmínky ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. (vše trestní zákon ve znění zák. č. 265/2001 Sb.). Správnému posouzení skutku rovněž odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně použitá právní věta (oba obžalovaní se dopustili jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání toho, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatili tím, že uvedou někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, jehož se dopustili v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo). Ve světle shora rozvedených skutečností je zřejmé, že námitky dovolatelů ohledně absence subjektivní a objektivní stránky pokusu předmětného trestného činu, jenž byly relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, není možné akceptovat.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných E. D. a V. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná, přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. března 2004

Předseda senátu

JUDr. Jiří Horák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru