Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 328/2004Usnesení NS ze dne 14.04.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.328.2004.1

přidejte vlastní popisek

6 Tdo 328/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. dubna 2004 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 3 To 100/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 14/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 46 T 14/2002, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem nekalé soutěže podle § 149 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v roce 1994 jako jeden ze společníků společnosti D., s. r. o., se sídlem C., okr. J., IČO si bez vědomí společníka W. D., nechal zaregistrovat na Ú. p. v. v P. ochrannou známku D. a po vystoupení ze společnosti D., s. r. o., dne 18. 8. 1997 ochrannou známku včetně stejného logotypu, kterou je označena společnost D., s. r. o., používal v období od 3. 2. 1998 do 24. 4. 2002 ve svém podnikání jako fyzická osoba, podnikající pod obchodním jménem J. K., přestože věděl, že priorita užívání názvu i loga náleží W. D., kdy v rámci užívání této ochranné známky požádal mimo jiné dne 23. 4. 1999 o nepropuštění zboží obchodního charakteru označeného vyobrazením a zněním kombinované známky D. do režimu volného oběhu zboží společnosti D., s. r. o., a tím ohrozil chod či rozvoj této společnosti, kdy by nemohla fakticky vykonávat značnou část svého podnikání. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 149 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, výkon kterého mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený W. D. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. K. a v jeho neprospěch státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně odvolání.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 3 To 100/2003, byl z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř. Dále učinil odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. vlastní rozhodnutí. Obviněného J. K. odsoudil podle § 149 tr. zák. za použití § 53 odst. 2 písm. a), b), odst. 3, § 54 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 100.000,- Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl uložený peněžitý trest vykonán, stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou společnost D., s. r. o. se sídlem C., odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Vůči citovanému rozsudku vrchního soudu podal obviněný J. K. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. J. H. dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když je názoru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje jednak v porušení zásady totožnosti skutku, když popis skutku v rozsudku je odlišný od popisu v přípravném řízení. Dále obviněný namítá, že provedeným dokazováním nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu a odvolací soud nezohlednil, že v daném případě mohlo jít nanejvýš o obchodní vztah podnikatelských subjektů, kde trestní represe má pouze subsidiární charakter. Napadenému rozhodnutí také vytýká, že nebyla prokázána časová priorita užívání názvu a loga ve prospěch W. D. V závěrečném petitu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a obžaloby jej zprostil.

K podanému dovolání obviněného se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně. Podle jejího názoru obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesl výhrady vůči skutkovým zjištěním (neprokázání časové priority k užívání názvu a loga ve prospěch W. D., otázku totožnosti skutku), přičemž jde o námitky, které nelze pod uplatněný dovolací důvod subsumovat. Za materiálně naplněný dovolací důvod považuje námitku obviněného, že popsaný skutek není trestným činem zejména z důvodu, že nebyla naplněna jeho subjektivní stránka. Z hlediska popisu skutku je podle státní zástupkyně nutno posoudit, zda zjištěné jednání obviněného je porušením předpisů upravujících soutěž v hospodářském styku a to podle tzv. generální klauzule vymezené v § 44 odst. 1 obchodního zákoníku, popřípadě podle ustanovení o vyvolání nebezpečí záměny podle § 47 obchodního zákoníku a parazitování na pověsti podniku, výrobku, či služeb jiného soutěžitele podle § 48 obchodního zákoníku, navíc způsobem předpokládaným v ustanovení § 149 tr. zák. Ze skutkové věty výroku rozsudku vyplývá, že obviněný si bez vědomí společníka, se kterým dříve podnikal, nechal zaregistrovat na Ú. p. v. v P. ochrannou známku totožnou s názvem firmy, z níž vystoupil, a ochrannou známku včetně stejného logotypu, kterou je označena společnost společníka, používal ve svém podnikání jako fyzická osoba podnikající pod svým jménem, přestože věděl, že priorita užívání názvu i loga náleží společníkovi a v rámci užívání téže ochranné známky požádal mj. o nepropuštění zboží obchodního charakteru označené vyobrazením a zněním kombinované známky D. do režimu volného oběhu zboží společnosti D., s. r. o., a tím ohrozil chod a rozvoj této společnosti, která nemohla fakticky vykonávat značnou část svého podnikání. Z popisu skutku tedy vyplývá, že obviněný se dopustil nekalosoutěžního jednání, což koresponduje s rozhodnutím obchodních soudů, která byla ve věci vydána. Podle názoru státní zástupkyně, pokud obviněný zpochybňuje své zavinění, je třeba poukázat zejména na to, že obviněný nebyl společností D., s. r. o., ani samotným W. D. pověřen k registraci ochranné známky a učinil tak toliko na svoji osobu, zřejmě s vědomím, že takto porušuje právo společnosti D., s. r. o., v níž vystupoval jako menšinový společník i právo W. D., před nímž tuto skutečnost utajil. Samotnou registraci názvu na jméno obviněného, bez toho, aniž by název a logotyp dále užíval při své zjevně konkurenční podnikatelské činnosti ve vztahu k firmě D., s. r. o., by nebylo možno považovat za v rozporu s dobrými mravy soutěže ve smyslu § 44 odst. 1 obchodního zákoníku. Obviněný však vědom si, že po vystoupení ze společnosti D., s. r. o., bude podnikat v konkurenčním prostředí, začal užívat předmětné obchodní jméno ke svému podnikání, zjevně pro zvýšení prestiže a k ovlivnění svého podnikání a zákazníků a z toho vyplývajícího zisku – tedy hospodářského prospěchu. Je nepochybné, že způsob propagace jeho podnikání s uvedením stejného názvu logotypu ve stejném okruhu zákazníků a ve stejné oblasti podnikání musel vyvolat nebezpečí záměny. Chod a rozvoj konkurenčního podniku společnosti D. byl ohrožen především tím, že obviněný neoprávněně učinil úkony, které vedly k nepropuštění zboží obchodní společnosti D., s. r. o., do volného oběhu, kdy došlo z podnětu obviněného k rozhodnutí celního úřadu k nepropuštění zboží společnosti D., s. r. o., do celního režimu v době od 9. 7. do 24. 8. 1999.

V případě dovolání obviněného jde tedy dle státní zástupkyně o dovolání zjevně neopodstatněné, v podstatné části opakující námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. K. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.

Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení, zejména hlavního líčení, soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

K argumentaci, kterou v dovolání obviněný uvedl, je předně potřebné uvést, že tato byla uplatněna jednak v řízení před soudem prvního stupně, ale také v řízení před soudem odvolacím. Nutno zdůraznit, že v uvedeném směru se s námitkami obviněného podrobně vypořádal jak soud prvního stupně, tak zejména soud odvolací.

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným J. K. formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V dovolání obviněný poukazuje na nedostatky ve skutkovém zjištění, tedy na nedostatek důkazů k prokázání časové priority k užívání názvu a loga W. D., a že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu nekalé soutěže a konečně na otázku totožnosti skutku. Všechny tyto námitky ale primárně směřují proti zjištěnému skutkovému stavu věci a hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení předmětného skutku včetně absence úmyslu v jeho jednání. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby dáno zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti (duševního, psychického života) významné pro právní závěr ohledně zavinění jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Jak již bylo výše uvedeno, samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je vázán konečným skutkovým zjištěním, které bylo ve věci učiněno. Obviněný v dovolání nenamítá, že skutek, jak je uveden v pravomocném výroku o vině a rozveden v odůvodnění rozhodnutí, byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin nekalé soutěže podle § 149 tr. zák. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je nutno označit za irelevantní i námitku obviněného ohledně porušení totožnosti skutku, neboť jde o výtku procesně právní (nedodržení ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř.), a nikoli o vadu hmotně právního posouzení.

Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě jde ze strany obviněného výlučně o námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod další zákonem taxativně stanovené dovolací důvody. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení i právních názorů, musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.

Z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. dubna 2004

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann

Vypracoval

JUDr. Štefan Škadra

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru