Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 297/2020Usnesení NS ze dne 21.04.2020

HeslaŘízení o dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.297.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 297/2020-939

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. Š., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 8 To 298/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 69/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 3 T 69/2017, byl obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:

„jako jednatel společnosti R. N. M., IČ XY, se sídlem XY, t.č. v likvidaci, jemuž byly svěřeny z titulu zastávané funkce všechny finanční prostředky společnosti do správy k využití v zájmu společnosti RNM, a i přesto, minimálně v období od 1. 10. 2011 do 28. 2. 2013, v sídle společnosti z pokladny postupně vybral peníze na hotovosti, či tyto převedl na jiné účty, a poté je použil k úhradě soukromých potřeb a část použil nezjištěným způsobem, zejména,

1/ dne 01. 10. 2011 vlastnoručním podpisem na smlouvě o půjčce jménem spol. RNM s paní Z. M., nar. XY, potvrdil, že jako půjčku převzal částku ve výši 150.000,- Kč, přičemž však k přijetí hotovosti do pokladny společnosti RNM nedošlo a ke dni 31. 12. 2012 obž. Š. odsouhlasil jako jediný jednatel společnosti RNM zaúčtování této částky jako pohledávky za svou osobou, kterou však společnosti RNM nikdy neuhradil,

2/ v období od 25. 1. 2012 do 25. 2. 2013 uhradil z účtu společnosti RNM č. XY splátky v celkové výši 110.927,84 Kč na úvěrovou smlouvu č. 33574275 na koupi vozidla tov. zn. BMW, kterou uzavřel se společností GE Money Auto, s.r.o. svým jménem, nikoliv jménem spol. RNM, a následně při odchodu ze společnosti RNM toto vozidlo nepřevedl do majetku společnosti RNM, ani společnosti nevrátil předmětné uhrazené splátky,

3/ dne 27. 01. 2012, tj. v době, kdy byl jedinou osobou oprávněnou k nakládání s prostředky společnosti RNM na jejím bankovním účtu, provedl z účtu společnosti blíže nespecifikovanou úhradu částky ve výši 2.000,- Kč, kterou označil jako „RJ-překlady“, kdy tuto částku nezaúčtoval, nijak smluvně neošetřil ani nezajistil a následně ji společnosti RNM nevrátil, čímž společnosti RNM vznikla za obž. Š. pohledávka ve výši uvedené částky,

4/ dne 27. 01.2012, tj. v době, kdy byl jediným disponentem, převedl z účtu spol. RNM částku ve výši 80.000,- Kč jako půjčku paní Z. M. dle smlouvy o půjčce z téhož dne uzavřené mezi Z. M. a společností RNM jednající obž. Š., načež tato půjčka nebyla společnosti RNM nikdy vrácena.

5/ v období od 17. 02. 2012 do 22. 10. 2012 uhradil z účtu č. XY, tedy z účtu spol. RNM celkem devět splátek v celkové výši 12.600,- Kč (částku 1.400,- Kč měsíčně) za zákonné pojistné na všeobecné zdravotní pojištění fyzické osoby – obž. Š. u Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, přičemž jedinou osobou oprávněnou k nakládání s prostředky spol. RNM na jejím bankovním účtu byl obž. Š., čímž společnosti RNM vznikla za obž. Š. pohledávka ve výši ceny pojistného, přičemž tuto pohledávku společnosti RNM neuhradil,

6/ dne 23. 5. 2012 převzal osobně jménem společnosti RNM v hotovosti směnečnou sumu ve výši 5.000,- EUR, dle kurzu ČNB 25,505 Kč/EUR jde o částku ve výši 127.525,- Kč, přičemž nebylo účtováno a nebyl předložen doklad o tom, že tuto částku obž. Š. společnosti RNM vložil do pokladny,

7/ dne 04. 06. 2012 uhradil částku ve výši 699,- Kč z účtu společnosti RNM za kupon v internetovém obchodě, přičemž jedinou osobou oprávněnou k nakládání s prostředky spol. RNM na jejím bankovním účtu byl obž. Š., přičemž nedoložil doklad o využití částky v souladu se zájmy spol. RNM a tuto částku společnosti nevrátil,

8/ dne 13. 06. 2012 uhradil částku ve výši 750,- Kč z účtu spol. RNM za kupon v internetovém obchodě, přičemž jedinou osobou oprávněnou k nakládání s prostředky spol. RNM na jejím bankovním účtu byl obž. Š., přičemž nedoložil doklad o využití částky v souladu se zájmy spol. RNM a tuto částku společnosti nevrátil,

9/ dne 09. 07. 2012 převzal osobně jménem spol. RNM v hotovosti směnečnou sumu ve výši 5.000,- EUR, dle kurzu ČNB 25,535 Kč/EUR jde o částku ve výši 127.675,- Kč, přičemž nebylo účtováno a nebyl předložen doklad o tom, že tuto částku obž. Š. společnosti RNM vložil do pokladny,

10/ dne 10. 08. 2012 převzal osobně jménem spol. RNM v hotovosti směnečnou sumu ve výši 5.000,- EUR, dle kurzu ČNB 25,195 Kč/EUR jde o částku ve výši 125.975,- Kč, přičemž nebylo účtováno a nebyl předložen doklad o tom, že tuto částku obv. Š. společnosti RNM vložil do pokladny,

11/ dne 20. 08. 2012, tedy v době, kdy byl obž. Š. jediným jednatelem a tudíž statutárním orgánem za účetní závěrku zahrnující v sobě i tuto účetní operaci a za účetnictví odpovědným, bylo účtováno výdajovým pokladním dokladem č. 46 o hotovostní půjčce ve výši 700.000,- Kč obž. Š., čímž společnosti RNM vznikla za obž. Š. pohledávka ve stejné výši, o které bylo účtováno, přičemž tuto pohledávku obv. Š. společnosti RNM neuhradil,

12/ dne 22. 08. 2012 z účtu spol. RNM uhradil částku ve výši 38.660,- Kč, a to za soukromý zájezd pro sebe a svou rodinu dle cestovní smlouvy č. 114099548, kdy v této době jedinou osobou oprávněnou k nakládání s prostředky společnosti RNM na jejím bankovním účtu byl obž. Š., čímž společnosti RNM vznikla za obž. Š. pohledávka ve výši ceny zájezdu, přičemž tuto pohledávku společnosti RNM neuhradil,

13/ v období od 28. 08. 2012 do 28. 02. 2013 uhradil z účtu spol. RNM celkem sedm splátek v celkové výši 5.600,- Kč (částku ve výši 800,- Kč měsíčně – nepravidelně) za životní pojištění u pojišťovny Kooperativa, a. s. Vienna Insurance Group, kdy pojištěnými dle pojistné smlouvy byly paní Z. M., nar. XY a AAAAA (pseudonym), nar. XY (dcera pod. Š. a pí M.), přičemž jedinou osobou oprávněnou k nakládání s prostředky spol. RNM na jejím bankovním účtu byl obž. Š., čímž společnosti RNM vznikla za ním pohledávka ve výši ceny pojištění, přičemž tuto pohledávku společnosti RNM neuhradil,

14/ dne 18. 09. 2012 převzal osobně jménem spol. RNM v hotovosti směnečnou sumu ve výši 5.000,- EUR, dle kurzu ČNB 24,815 Kč/EUR jde o částku ve výši 124.075,- Kč, přičemž nebylo účtováno, a nebyl předložen doklad o tom, že tuto částku obž. Š. společnosti vložil do pokladny,

15/ dne 30. 09. 2012, tedy v době, kdy byl jediným jednatelem a tudíž statutárním orgánem za účetní závěrku zahrnující v sobě i tuto účetní operaci a za účetnictví odpovědným, bylo účtováno dokladem OS2220010 o převedení pohledávky ve výši 520.000,- Kč za spol. ATOLL DEVELOPMENT a. s. na obž. Š., přičemž tuto pohledávku společnosti RNM neuhradil,

16/ dne 30. 09. 2012, tedy v době, kdy byl jediným jednatelem a tudíž statutárním orgánem za účetní závěrku zahrnující v sobě i tuto účetní operaci a za účetnictví odpovědným, bylo účtováno dokladem OS2220008 mj. o započtení pohledávek a závazků vůči obv. Š., přičemž saldo neuhrazené pohledávky obž. Š. bylo ve výši 185.693,72 Kč, spol. RNM neuhradil,

17/ dne 01. 10. 2012 uhradil z účtu spol. RNM částku ve výši 39.972,- Kč, a to za soukromý zájezd pro sebe a svou rodinu dle cestovní smlouvy č. 114130509, kdy v té době jedinou osobou oprávněnou k nakládání s prostředky společnosti RNM na jejím bankovním účtu byl obž. Š., čímž společnosti RNM vznikla za ním pohledávka ve výši ceny zájezdu, kterou společnosti RNM neuhradil,

18/ dne 12. 10. 2012, tj. v době kdy byl jedinou osobou oprávněnou k nakládání s prostředky společnosti RNM na jejím bankovním účtu, provedl z účtu společnosti blíže nespecifikovanou úhradu částky ve výši 20.000,- Kč, kterou označil jako „půjčka AWS“, kdy tuto údajnou půjčku nezaúčtoval, nijak smluvně neošetřil a ni nezajistil a následně ji společnosti RNM nevrátil, čímž společnosti RNM vznikla za ním pohledávka ve výši uvedené půjčky,

19/ dne 27. 12. 2012 uhradil z účtu spol. RNM částku ve výši 1.000,- Kč, a to soudnímu exekutorovi, Mgr. Martinu Tunklovi, Exekutorský úřad Plzeň - Město, opět za povinnou Š. Š., přičemž jedinou osobou oprávněnou k nakládání s prostředky spol. RNM na jejím bankovním účtu byl obž. Š., čímž společnosti RNM vznikla za ním pohledávka ve výši ceny uhrazené exekuční částky, přičemž tuto pohledávku společnosti RNM neuhradil,

přičemž zpětně uhradil pouze částku v celkové výši 317.427,21 Kč, kdy tímto jednáním způsobil poškozené společnosti RNM škodu v celkové výši 2.061.725,35 Kč.“

2. Za uvedený zločin byl podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozené společnosti RNM, s. r. o. v likvidaci, zastoupené insolvenční správkyní JUDr. Zdeňkou Pechancovou, škodu ve výši 2.061.725,35 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 8 To 298/2019. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen pouze ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl při nezměněném výroku o vině uložen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.

4. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že podstata jeho obhajoby spočívá v absenci prokázání kauzálního nexu mezi jeho údajným protiprávním jednáním a následkem v podobě zločinu zpronevěry, čímž měl způsobit škodu ve výši 2.061.725,35 Kč. Jelikož jeho jednání má v daném případě povahu příčiny, k jeho odsouzení mohlo dojít pouze tehdy, jestliže v řízení bylo zjištěno jednání, kterým byl následek skutečně způsoben. K tomu však v řízení nedošlo. V jeho případě odvolací soud rezignoval na prokazování této příčinné souvislosti a zároveň nejednal v souladu s principem individuální viny. Ve vztahu k němu byl uplatněn jakýsi princip obecné odpovědnosti.

6. Dále dovolatel namítl, že v posuzovaném případě jde o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Zejména měl za to, že odvolacím soudem nebyl napraven chybně zjištěný skutkový stav, na němž je postaveno chybné právní hodnocení skutku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně je (obviněný) usvědčován svědeckými výpověďmi a znaleckým posudkem z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence. S tím obviněný nesouhlasí, když výpovědi svědků J., K. a V. se nesou v duchu spekulací a uvedení jsou osobami zainteresovanými na výsledku řízení. Ze zmínky svědkyně M. B. o přeúčtování neidentifikovaných plateb na pohledávky za obviněným vyplývá, že veškeré platby, které nebyly v účetnictví doloženy, byly přeúčtovány na pohledávky za obviněným, tedy že on dané částky vyvedl ze společnosti. K tomu poznamenal, že mu není zřejmé, jak byly prokázány jednotlivé konkrétní částky, které měl vyvést ze společnosti. Namítl rovněž, že finanční prostředky, se kterými poškozená společnost nakládala, do ní vnesl on. U všech finančních prostředků, které ze společnosti bral a užíval pro svou potřebu, tak činil vždy po předchozí domluvě se společníkem poškozené společnosti. Evidoval je jako osobní půjčku.

7. Následně obviněný uvedl, že oba soudy provedly toliko důkazy, které ho mají usvědčovat. Některé důkazy, primárně výpovědi svědků, odmítly přes jeho žádost opětovně provést. Považoval za nezbytné klást otázky svědku K. Ten byl však vyslechnut mimo hlavní líčení. Tento a další důkazní návrhy byly bez zjevných příčin a odůvodnění odmítnuty. Dovolatel měl za to, že byl porušen § 2 odst. 5 tr. ř. To platí i ve vztahu k jeho návrhu na výslech jeho dcery Š. Š., která byla společníkem poškozené společnosti. Nalézací soud ji nevyslechl a namísto toho vyloučil skutky, během jejichž páchání byla svědkyně společníkem poškozené společnosti, k samostatnému projednání. Obviněný tento postup označil za nepřípustný. Optikou jejího svědectví by bylo možno posuzovat i ostatní skutky, kdy by mohla vypovědět k řešení finančních otázek v poškozené společnosti, k hospodaření či roli jiných osob. Soudy ji nevyslechly s poukazem na to, že ji nebylo možno dohledat. Svědkyně však představuje z hlediska souzených skutků klíčový důkaz. K tomu obviněný dodal, že svědkyně se z jeho popudu dostavila k hlavnímu líčení, které mělo proběhnout dne 3. 5. 2019. Toto hlavní líčení se však nekonalo z důvodů na straně předsedkyně senátu. K dalšímu hlavnímu líčení svědkyni nikdo nepředvolal a soud toliko čekal, že obviněný její účast opět zajistí.

8. Obviněný pak vyjádřil přesvědčení, že soudy zjištěný skutkový stav neumožňoval učinit závěr, že jeho jednání směřovalo ke způsobení následků v podobě zpronevěry. Z důkazů nanejvýše vyplynulo, že byl v předmětné době statutárním orgánem poškozené společnosti. Skutečnost, zda peníze reálně patřily poškozené společnosti, soudy nezkoumaly. Soudy podle něj vyšly z prostého faktu, že když byl statutárním orgánem poškozené společnosti, musel to být on, kdo zpronevěřil finanční částky uvedené v rozsudku. Namítl, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy prokazujícími původ peněžních prostředků, které použil ve svůj prospěch.

9. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a sám ho zprostil obžaloby, nebo aby uvedenému soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

10. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že byť dovolatel zmínil deficit v příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, tak se při zdůvodnění této námitky dopustil zásadní definiční nepřesnosti. V případě trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku za trestněprávně relevantní následek jednání totiž dovolatel označil zpronevěru, tedy vlastně samotný trestný čin. Následkem u dané skutkové podstaty je škoda na cizím majetku. Podstatnější podle státního zástupce je to, že obviněný nevyšel z přesně definovaného nesprávného hmotněprávního posouzení, nýbrž uplatnil výlučně procesní pochybení, jichž se měly soudy dopustit při provádění důkazů (výslech svědka K. mimo hlavní líčení), při hodnocení důkazů (ve vyhodnocení svědeckých výpovědí a znaleckého posudku), v rámci úplnosti dokazování (zamítnutí návrhu na slyšení svědkyně Š. Š.) a při následných skutkových zjištěních. Uvedené námitky pod uplatněný dovolací důvod zásadně nespadají.

11. Vznesl-li obviněný námitku tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, pak státní zástupce uvedl, že ve zcela výjimečných případech spadajících pod tento tzv. extrémní rozpor lze do skutkového stavu zasáhnout. Sem by bylo možno zařadit námitku obviněného, že nesouhlasí s provedením výslechu svědka M. K. mimo hlavní líčení. Státní zástupce popsal okolnosti uvedeného výslechu (s tím, že obviněný se nedostavil k hlavnímu líčení, což odůvodnil s tím, že ráno zkolaboval a je na vyšetření a že věděl, že jmenovaný svědek byl k hlavnímu líčení předvolán a má podat výpověď), a dodal, že podle zprávy kolegia Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003, o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení, lze za situace, kdy je možno provést důkaz mimo hlavní líčení, označit i případy, kdy se některá z předvolaných osob k hlavnímu líčení nedostaví. Zaujal názor, že nelze mít pochyb o tom, že výslech svědka M. K. mimo hlavní líčení byl proveden v souladu se zákonem, a to ustanovením § 183a odst. 1 a 3 tr. ř. Naznal, že nalézací soud přitom postupoval po formální stránce nesprávně, pokud protokol o výslechu tohoto svědka četl s poukazem na § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť výslech svědka nebyl proveden jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle § 158a tr. ř. před zahájením trestního stíhání. Současně však uvedl, že toto pochybení je třeba považovat za pochybení formální, které se v podstatném rozsahu nedotklo práv obviněného na spravedlivý proces. Soud totiž měl možnost přečíst daný protokol s odkazem na § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. V daných souvislostech státní zástupce poukázal zejména na to, že takto opatřený důkaz měl fakticky povahu důkazu, který obhajoba mohla prověřit. Výslech byl proveden před soudem za přítomnosti obhájce i státního zástupce. Bylo tak zachováno právo na obhajobu a zásada kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s prováděním důkazů v hlavním líčení. Navíc uvedený důkaz nelze označit za stěžejní důkaz viny či důkaz osamocený, který by nebyl podpořen jinými důkazy.

12. Vzhledem k rozvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

III.

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

14. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 8 To 298/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

18. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa), nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).

19. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV.

20. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť dovolatel jimi soudům obou stupňů vytýká neúplné a dílem i chybně provedené dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy k provedeným důkazům a namítá existenci tzv. „extrémního nesouladu“. Odmítá tak skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a v návaznosti na to pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedené skutečnosti platí i pro námitku obviněného, podle níž nebyl prokázán kauzální nexus mezi jeho údajným protiprávním jednáním a „následkem v podobě zločinu zpronevěry“, čímž měl způsobit v rozhodnutí uvedenou škodu, resp. že se soudům nepodařilo prokázat kauzální nexus mezi jeho jednáním a škodou na straně poškozené společnosti. Tato námitka by se sice mohla jevit námitkou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně podřaditelnou, avšak není tomu tak. Obviněný ji totiž neformuluje s respektem k ustáleným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, nýbrž ji ve skutečnosti zakládá na negaci těchto skutkových zjištění.

21. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) [potažmo písm. l)] tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (ostatně sám explicitně namítl, že bylo porušeno jeho právo podle § 2 odst. 5 tr. ř.) Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

22. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit (jak již výše naznačeno) v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů, nezákonných důkazů a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

23. Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že v nyní posuzované věci není dána žádná z výše uvedených vad důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.

24. K námitce vytýkající neprovedení určitých důkazů je možné (stručně) poznamenat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

25. V dané věci soudy nižších stupňů neprovedly některé obhajobou navržené důkazy (zejména výslech dcery obviněného Š. Š. a dalších osob). Z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly dokazování již provedené za úplné, a tedy skýtající patřičný základ pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Současně přitom dostatečně vyložily důvody, pro něž naznačeným důkazním návrhům nevyhověly (nalézací soud tak učinil v odstavcích 4. a 15. odůvodnění svého rozhodnutí, odvolací soud pak v odstavci 6. odůvodnění svého rozhodnutí).

26. K námitkám dovolatele stran provedení výslechu svědka M. K. mimo hlavní líčení pak Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti.

27. V první řadě je vhodné připomenout, že výslech tohoto svědka měl proběhnout při hlavním líčení, jež mělo být konáno dne 12. 10. 2018, o čemž obviněný věděl z předchozího hlavního líčení, jež bylo konáno dne 25. 9. 2018 (viz č. l. 767 spisu). V uvedený den (12. 10. 2018) se obviněný k hlavnímu líčení nedostavil, a to na rozdíl od svědka M. K. Za dané situace bylo hlavní líčení odročeno a bylo přistoupeno k výslechu jmenovaného svědka mimo hlavní líčení vzhledem k tomu, že svědek pobývá dlouhodobě v zahraničí. Nutno přitom zdůraznit, že daného výslechu se zúčastnil jak státní zástupce, tak i obhájce obviněného. Lze tak mj. konstatovat, že výslech se nekonal překvapivě, nýbrž v termínu, o němž byla obhajoba předem řádně zpravena a mohla se tak na něj připravit, a že obhájci bylo umožněno svědkovi klást otázky a také je i kladl (viz č. l. 777, 778 spisu).

28. V daných souvislostech je na místě zmínit, že podle zprávy trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003, o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení, publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. „[v] souvislosti s opatřováním důkazů v řízení před soudem je nutné v některých případech, jak ukazuje i dosavadní praxe, provést důkaz i mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání. Jde o situace, kdy některá z předvolaných osob se k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání nedostaví, a proto musí být zasedání soudu odročeno, přestože jsou přítomni státní zástupce a obhájce. Navíc může hrozit, že výslech takového svědka již nebude možno později provést, např. pro jeho dlouhodobou nepřítomnost v České republice, nástup na dlouhodobé léčení apod. Číst protokol o výslechu takového svědka, s výjimkou osob mladších než patnáct let o okolnostech uvedených v § 102 odst. 1 tr. ř., v hlavním líčení nebo veřejném zasedání o odvolání bude možno pouze za podmínek uvedených v § 211 tr. ř.“

29. Na základě uvedených skutečností je možno učinit mezitímní závěr, že výslech svědka M. K. byl proveden v souladu se zákonem (§ 183a odst. 1 tr. ř.).

30. Následně (při hlavním líčení konaném dne 1. 2. 2019) byl soudem prvního stupně protokol o výslechu jmenovaného svědka přečten podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. (čl. 810 spisu). Užití tohoto zákonného ustanovení sice nelze považovat za přesné, jelikož se nejednalo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle § 158a tr. ř., současně je však nezbytné akcentovat, že šlo o pochybení ryze formální povahy, protože zde byly splněny podmínky pro přečtení dané výpovědi podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť zmíněný svědek byl pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelný.

31. V návaznosti na to pak Nejvyšší soud konstatuje, že výpověď svědka M. K. byla použitelným důkazem. Dlužno zdůraznit, že v daném směru nedošlo k zásahu do práv obhajoby, neboť ta jednak měla možnost se na výslech tohoto svědka připravit, jednak (a to zejména) se jej zúčastnit (což se také stalo prostřednictvím přítomného obhájce obviněného) a klást svědkovi otázky (čehož ostatně využila).

32. Nejvyšší soud, který neshledal závěry soudů vadnými, proto konstatuje, že důkazní řízení netrpělo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů či užití důkazů nezákonných.

33. Dále je na místě konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení provedené dokazování vytvořilo dostatečný základ pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Lze stručně poznamenat, že jejich skutková zjištění mají obsahové ukotvení v řadě provedených důkazů - ve výpovědích řady svědků, listinných důkazech a znaleckém posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence.

34. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

35. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.

36. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě a pouze z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

37. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy se námitky obviněného míjely s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nemohly být podřazeny ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

38. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 4. 2020

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru