Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 293/2017Usnesení NS ze dne 31.10.2017

HeslaPodvod
Zákonný soudce
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.293.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 293/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2017 o dovolání, které podali obvinění R. Ř., a A. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 5 To 56/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 4/2012, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2016, č. j. 5 To 56/2015-3840, a to v celé jeho odsuzující části. Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2015, č. j. 7 T 4/2012-3522, byli obviněný R. Ř. a A. P. (dále jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství (ad I.) a pokračujícím přečinem zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství (ad II.), kterých se podle zjištění tohoto soudu dopustili (zkráceně uvedeno) tím, že

I.

R. Ř. jako jednatel společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o., se sídlem Praha 5 – Barrandov, ul. Borského 989/1, fakticky řízené na adrese Ch., okres S., a A. P. jako ředitel této společnosti s generální plnou mocí k jejímu řízení, s vědomím toho, že tato společnost je nejpozději od 31. 12. 2007 v úpadku jak formou insolvence, tak i předlužení ve smyslu tehdy platného zákona o konkurzu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., neboť

již ke dni 30. 6. 2007 i ke dni 31. 12. 2007 vykazovala závazky po splatnosti k více věřitelům po delší dobu,

a její majetek 31. 12. 2007 nestačil ke krytí splatných závazků z obchodního styku, při zohlednění toho, že vědomě v rozporu s ustanovením § 7 zákona č. 561/1991 Sb., o účetnictví, nenechali odepisovat nedobytné pohledávky v celkové výši nejméně 24,424.342,38 Kč za spřízněnými osobami, konkrétně za spol. GENESIS-Shop, s. r. o. a GENESIS-SOEX SK, s. r. o. které byly nejpozději od počátku roku 2006 v úpadku formou předlužení i insolvence, což oběma obžalovaným bylo známo, neboť obž. R. Ř. v obou společnostech působil jako jediný jednatel a obž. A. P. ve spol. GENESIS-SOEX SK, s. r. o. jako prokurista, vše v úmyslu zkreslit stav hospodaření a jmění spol. GENESIS-SOEX CZ, s. r. o.,

po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu vylákat pro spol. GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. od jejích dodavatelů zboží či služby i přesto, že věděli, že spol. GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. jim nebude schopna s ohledem na nepříznivý ekonomický stav uhradit v termínech splatnosti ani později sjednané pořizovací ceny, což se i stalo,

od ledna 2008 do května 2009 nadále za společnost GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. objednávali na okrese S. i jinde po celém území ČR i v zahraničí, u svých obchodních partnerů zboží a služby, o úpadku GENESIS-SOEX CZ, s. r. o., je předem neinformovali, v účetnictví tento stav vědomě zakrývali, faktury za odebrané zboží a služby v době splatnosti ani poté nehradili, příp. na jejich úhradu provedli pouze dílčí platby, […], kdy v souhrnu jednáním popsaným pod body ad. I. 1. – 35. způsobili škodu ve výši 55,613.643,40 Kč,

II. R. Ř. jako jednatel společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o., se sídlem Praha 5 – Barrandov, ul. Borského 989/1, fakticky řízené na adrese Ch., okres S., a A. P. jako ředitel této společnosti s generální plnou mocí k jejímu řízení,

s vědomím toho, že tato společnost byla nejpozději od 31. 12. 2007 v úpadku jak formou insolvence, tak i předlužení ve smyslu tehdy platného zákona o konkurzu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., neboť

již ke dni 30. 6. 2007 i ke dni 31. 12. 2007 vykazovala závazky po splatnosti k více věřitelům po delší dobu,

a její majetek ke dni 31. 12. 2007 nestačil ke krytí splatných závazků z obchodního styku, při zohlednění toho, že oba obžalovaní vědomě v rozporu s ustanovením § 7 zákona č. 561/1991 Sb., o účetnictví, nenechali odepisovat nedobytné pohledávky v celkové výši nejméně 24,424.342,38 Kč za spřízněnými osobami, konkrétně za spol. GENESIS-Shop, s. r. o. a GENESIS-SOEX SK, s. r. o. které byly nejpozději od počátku roku 2006 v úpadku formou předlužení i insolvence, což oběma obžalovaným bylo známo, neboť obž. R. Ř. v obou společnostech působil jako jediný jednatel a obž. A. P. ve spol. GENESIS-SOEX SK, s. r. o. jako prokurista, vše v úmyslu zkreslit stav hospodaření a jmění spol. GENESIS-SOEX CZ, s. r. o.,

v období od ledna 2008 do března 2009 v Ch. v rozporu se zásadou rovnoměrného a poměrného uspokojení věřitele uhradili dílem převodem finančních prostředků, dílem formou zápočtu spřízněné společnosti EDG Plus se sídlem 112 Av. de Paris, 94399 Vincennes (dále jen EDG) celkem 16,820.017 Kč a dne 1. 10. 2008 spřízněné společnosti EFIBA-Handelsgesellschaft MBH&CO Organisetions KG, se sídlem 21211 Basum, Carl Ziess Zeiss Str. 6, SRN (dále jen EFIBA), celkem 12,677.110,50 Kč, přestože dle zásad poměrného uspokojení mělo být ve prospěch těchto společností uhrazeno v souhrnu pouze 99,15% nominální hodnoty jejich pohledávek, tj. 29,247.047,4 Kč,

a zmařili tak byť i částečně uspokojení pohledávek dalších věřitelů (konkretizovaných v bodech 1-4), v jejichž prospěch neprovedli žádné platby, příp. provedli platby nižší, než které by odpovídaly zásadám poměrného uspokojení pohledávek,

neboť spol. GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. nedisponovala jiným likvidním majetkem, z jehož výnosů by bylo možno předmětné pohledávky poškozených společností v reálném čase uspokojit, čímž v souhrnu byla jednáním zde popsaným poškozeným věřitelům uvedeným v bodech ad. II. 1. – 4. způsobena škoda ve výši nejméně 250.080 Kč, odpovídající finančním prostředkům neoprávněně vyplaceným spol. EDG a EFIBA.

2. Za uvedenou trestnou činnost byli oba obvinění shodně odsouzeni podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání šesti let, pro jejichž výkon byli zařazeni podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

3. O odvoláních, které proti tomuto rozsudku podali obvinění a státní zástupce v neprospěch R. Ř., rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 5 To 56/2015-3840, jímž napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce a obou obviněných podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že spoluobviněné uznal vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustili podle jeho skutkových zjištění (zkráceně uvedeno) tím, že

R. Ř. jako jednatel společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o., se sídlem Praha 5 – Barrandov, ul. Borského 989/1, fakticky řízené na adrese Ch., okres S., a A. P. vystupující jako ředitel této společnosti s generální plnou mocí k jejímu zastupování, po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu vylákat pro spol. GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. od jejích dodavatelů zboží či služby i přesto, že věděli, že spol. GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. jim nebude schopna s ohledem na nepříznivý ekonomický stav uhradit v termínech splatnosti ani později všechny své závazky, nejméně od února 2008 do května 2009 nadále za společnost GENESIS-SOAX CZ, s. r. o. objednávali na adrese S. i jinde po celém území ČR i v zahraničí, u svých obchodních partnerů zboží a služby, o špatné hospodářské situaci společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o., je předem neinformovali, faktury za odebrané zboží a služby v době splatnosti ani poté neuhradili, příp. na jejich úhradu provedli pouze dílčí platby, kdy takto konkrétně (způsobem popsaným v bodech 1. – 33.) svým jednáním způsobili škodu ve výši 13,462.889 Kč.

4. Odvolací soud obviněné odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon je podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Obviněnému R. Ř. dále podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev v trvání pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. současně rozhodl o povinnosti obviněných nahradit škodu v rozsudku jmenovaným poškozeným, z nichž některé ohledně zbývající části uplatněného nároku odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. ve zbytku (body I./10 a 33 a II. výroku napadeného rozsudku) vrátil věc Krajskému soudu v Hradci Králové, aby učinil nové rozhodnutí.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obviněný R. Ř. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Lucie Benešové a obviněný A. P. prostřednictvím obhájce JUDr. Igora Veleby dovolání, v nichž uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v doplněních dovolání i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

6. Obviněný R. Ř. ve svém mimořádném opravném prostředku (podání ze dne 16. 12. 2016) soudům vytýká (část II. dovolání), že jednotlivá jednání měla být rozdělena podle skutkových okolností, za jakých došlo ke vzniku škody. Do první skupiny proto měli být zařazeni poškození, kteří dlouhodobě spolupracovali se společností GENESIS-SOEX CZ, s. r. o., věděli o špatné platební morálce společnosti, přičemž jejich faktury byly hrazeny, avšak se zpožděním. Kontinuita úhrad faktur, byť po jejich splatnosti, vylučuje byť nepřímý úmysl (skutky 1-5, 7, 9, 11, 12, 14, 17-19, 21, 23, 32-35), který nebyl prokázán. Existenci nepřímého úmyslu lze dovodit pouze u druhé skupiny poškozených, u kterých obžalovaní objednávali zboží či služby v době špatné ekonomické situace a jež neznali historii společnosti, její hospodářské výsledky a platební morálku. I ve vztahu k těmto společnostem má však za to, že k zaplacení předmětných faktur by došlo, pokud by společnost nebyla „násilně převzata německým partnerem“ (skutky 6, 10, 13, 15, 20, 22, 24-27, 29,

30-31). Jako přitěžující nelze hodnotit okolnost, že se k trestnému činu nepřiznal. Do třetí skupiny měly být, míní, zařazeny propojené osoby (společnosti Der Kleidersammler Rewear GmbH&Co.KG Andreas – Hofer, EFIBA, United Rag Handels GmbH), které o hospodářském stavu společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. byly informovány, a proto měly i veškeré informace k tomu, zda společnosti zboží budou dodávat či nikoli. V tom spatřuje nenaplnění znaku uvedení v omyl, protože 1) těmto společnostem byly každý měsíc poskytovány informace o účetnictví společnosti, které věrně prokazovaly její skutečný ekonomický stav; 2) nebylo prokázáno, že by tyto společnosti byly kýmkoli ujišťovány o nepravdivých skutečnostech; 3) účetní data byla předávána kompletní a ucelená bez jakýchkoli zásahů či úprav. E. B. pravidelně jezdil za vedením a účtárnou společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. a GENESIS SHOP, s. r. o.; 4) z provedeného dokazování nevyplynulo ani sdělování jakýchkoli nepravdivých informací a skutek ad 8 nebyl ve vztahu k těmto poškozeným správně právně posouzen.

7. Dovolatel namítl (část III. dovolání) „extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy“. Závěry učiněné ve vztahu ke společnosti Der Kleidesammler GmbH&Co.KG, Bad Oldesloe, Kampstrasse 29 nesdílí, tuto společnost obžalovaní neznají a nikdy od ní žádné zboží neobjednávali ani nepřijali. Dále zdůrazňuje, že postavení poškozeného v trestním řízení nelze podle jeho názoru nabýt pouhým předložením faktur, nýbrž se vyžaduje i prokázání tohoto nároku. Konflikt zájmů spatřuje i ve skutečnosti, že J. B. jako zástupce posledně jmenované společnosti podával přihlášku pohledávky jako zástupce věřitele a osoba jím pověřená ji uznala. Má za to (část IV.), že absentují skutková zjištění, pokud jde o údajné zápočty propojených osob, čímž mělo dojít k zániku, resp. snížení existujících pohledávek. V této souvislosti obviněný odkázal na Odborné vyjádření č. 4/2015 zpracované Ing. P. Š. ze dne 22. 6. 2015 a výpovědi svědků N., B., R., J. a M.

8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a věc vrátil posledně jmenovanému soudu, resp. do přípravného řízení.

9. V doplnění dovolání (podání ze dne 20. 2. 2017) obviněný předeslal, že v odvolacím řízení rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen, následkem čehož bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. První z odvolání v této věci (ze dne 28. 4. 2014, č. j. 7 T 4/2012-3243) bylo u odvolacího soudu přiděleno senátu č. 5, v němž působili čtyři soudci, aniž by rozvrh práce pro rok 2014 obsahoval pravidla pro určení konkrétních tří soudců ze senátu rozhodujících v příslušné věci. Obsazení senátu tedy záviselo na libovůli, protože není zřejmé, kdo určil konkrétní tři soudce tvořící složení senátu v této věci. Pokud jde o druhé odvolání obviněného, ke dni 29. 7. 2015 existoval senát ve stejném složení jako senát, který rozhodoval o prvním odvolání, a proto i o druhém odvolání měl rozhodnout stejný senát, který ve věci již dříve rozhodl. Obviněný namítá, že senát, který vydal napadený rozsudek, nejednal ani ve složení ze soudců uvedených v rámci senátu č. 5 podle platného rozvrhu práce ke dni konání prvního veřejného zasedání. Rozvrh práce navíc podle jeho názoru nestanovil transparentní postup pro přidělování napadlých věcí jednotlivým soudním oddělením.

10. Obviněný A. P. ve svém mimořádném opravném prostředku (podání ze dne 16. 12. 2016) vznesl výhradu (část I. dovolání) „extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, jenž vyvozuje z toho, že poškozená společnost Der Kleidersammler Rewear GmbH&Co.KG Andreas – Hofer, vůči níž se měl dopustit trestného činu podvodu, je neexistujícím subjektem a GENESIS-SOEX CZ, s. r. o., potažmo spoluobvinění, s ní nebyli v žádném smluvním vztahu. Došlo k záměně za společnost Der Kleidersammler GmbH se sídlem v Rakousku, nikoli v Německu. Následkem toho nebyli vyslechnuti zástupci této společnosti, která se ani nepřihlásila s nárokem na náhradu škody v trestním řízení. Tím, že se soudy touto námitkou v průběhu trestního řízení nezabývaly, porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadený rozsudek považuje za nepřezkoumatelný (část II. dovolání), protože z něho neplyne, jaké znaky objektivní stránky podvodu měli obvinění vůči neexistující společnosti naplnit. Odůvodnění rozsudku nesplňuje parametry § 125 odst. 1 tr. ř. Největší věřitelé a německé společnosti byli o ekonomickém stavu společnosti vždy informováni, o čemž svědčí výpovědi svědků R., N., B. a M. Mezi výrokem o vině (tvrzený znak objektivní stránky v podobě neinformovanosti věřitelů) a odůvodněním rozsudku odvolacího soudu (dovození informovanosti věřitelů a zdůraznění nepravdivého ujišťování o úhradě závazků) spatřuje rozpor. Tvrzené ujišťování neplyne z provedeného dokazování. Ve vztahu k výroku o vině týkajícího se věřitelů mimo skupinu SOEX se odvolací soud podle jeho názoru dostatečně nevypořádal s jeho námitkou týkající se absence objektivní stránky trestného činu podvodu. GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. sice opožděně, ale hradil faktury za dodávky zboží a služeb. Tito poškození poskytovali dodávky i navzdory své vědomosti o opožděném proplácení faktur a tuto praxi dlouhodobě akceptovali. S ohledem na závěry znaleckých posudků Bc. Javůrka a Ing. Šoupala obvinění nemohli objektivně vědět v době vzniku dlužných faktur o neosvědčeném úpadkovém stavu společnosti.

11. Dovolatel odvolacímu soudu vytkl (část III. dovolání), že neprovedl důkazy navržené a předložené obviněnými, které mají podle jeho mínění zásadní dopad na posouzení otázky viny [týkající se: 1) hodnoty nemovitostí ve vlastnictví společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o., 2) možnosti kontinuity pokračování společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o., pokud by nedošlo k jejímu nezákonnému převzetí, 3) zániku závazků společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o., 4) absence úmyslu podvodného jednání, 5) informovanosti věřitelů o ekonomické kondici společnosti, 6) neuhrazených pohledávek německého partnera aj.]. Obviněný akcentuje (část IV. dovolání), že odvolací soud posoudil otázku škody, která měla poškozeným vzniknout v rozporu s § 137 tr. zákoníku. Někteří z věřitelů své pohledávky neuplatnili řádně, neboť je doložili pouze fakturami, aniž by prokazovali existenci smluvního vztahu, doložili originály faktur, objednávky, smlouvy a dodací listy. Porušení § 137 tr. zákoníku spatřuje v tom, že se soudy spokojily s předloženými fakturami, aniž by zkoumaly smluvní cenu jako východisko pro určení výše škody. Odvolací soud nevěnoval náležitou pozornost protiprávnímu ovládnutí společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. v podobě zvolení jednatele J. B. valnou hromadou, jejíž usnesení bylo soudem následně prohlášeno za neplatné, v důsledku čehož zpochybnil i jeho postavení při přihlášení pohledávek. Spoluobviněnému R. Ř. byla jako oprávněnému jednateli odňata možnost vyjadřovat se k oprávněnosti přihlášených pohledávek či jejich výši a neměl ani možnost bránit se proti přihlášeným pohledávkám, které zanikly v důsledku započtení. Úkony J. B. v rámci insolvenčního řízení považuje za absolutně neplatné pro tvrzený střet zájmů. Proto ani insolvenční spis nemůže sloužit jako důkaz v tomto trestním řízení. Shodně poukázal na to, že do insolvenčního řízení se přihlásila osoba, která nebyla od počátku trestního řízení jeho účastníkem.

12. Porušení zásady zákazu reformationis in peius shledává v tom (část V. dovolání), že výrok o vině a náhradě škody napadli odvoláním pouze obvinění a přesto odvolací soud části těchto výroků změnil v jejich neprospěch. Nesprávné právní posouzení skutku (část VI. dovolání) dovozuje z faktu, že odvolací soud, jenž změnil výrok o vině spoluobviněných, „rezignoval na zásadní důkazy a tvrzení obžalovaných svědčící o opačném právním posouzení skutků“, aniž by před změnou skutkové věty provedl jakýkoli důkaz (tuto skutečnost pokládá za rozpornou s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3235/15). Nesprávnost právního posouzení skutku shledává rovněž v tom, že podle jeho mínění odvolací soud veškeré důkazy hodnotil v neprospěch obviněných. Závěry odvolacího soudu považuje za extrémně rozporné s provedeným dokazováním, konkrétně to vyvozuje z chybných premis, že: 1) společnost GENESIS-SOEX, s. r. o. nebude schopna pro nepříznivý ekonomický stav uhradit své závazky. Společnost v úpadku nebyla, i znalec Bc. Javůrek při hlavním líčení své závěry korigoval ve prospěch obviněných, „aplikoval… svědeckou výpověď“ svědkyně M. v jejich neprospěch; 2) původní znalecký posudek stran hodnoty nemovitostí společnosti GENESIS-SOEX, s. r. o. vyhotovený v insolvenčním řízení byl vyhotoven tři roky poté, co spoluobviněný Ř. skončil v řízení společnosti a k hodnotě nemovitostí v čase údajného spáchání skutků nebyl vypracován znalecký posudek; 3) před prohlášením konkurzu nepodal ani jeden z obchodních partnerů žalobu na uspokojení svých pohledávek; 4) někteří obchodní partneři o pozdější úhradě faktur za dodané služby věděli. Následné převzetí řízení společnosti J. B. může být hodnoceno jako přetržení příčinné souvislosti mezi jejich jednáním (objednáváním zboží) a neuhrazením kupní ceny, když dodavatelům byly faktury hrazeny se zpožděním; 5) závěr odvolacího soudu, který učinil ve vztahu k informovanosti věřitelů, považuje za vyvrácený svědky B., N. a R.; 6) nevzal v potaz ekonomický potenciál společnosti, chystanou reorganizaci a spolupráci s H. A.; 7) finanční prostředky zaslané na účet společnosti EDG Pluss odpovídají objemu dodaného „originálu“ tímto dodavatelem, společnost GENESIS-SOEX, s. r. o. ji v konečném zúčtování zůstala dlužná za dodané zboží 1.283.410 Kč, což vylučuje závěr o jejich případném obohacení prostřednictvím této společnosti. Dovolatel s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1555/2005, konstatuje, že není trestným jednáním, pokud obvinění přednostně hradili pohledávky společnosti EDG Pluss.

13. Obviněný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé (část VII.) a taktéž namítá porušení zásady obžalovací, jelikož ve výroku o vině nebyla zachována totožnost skutku uvedeného v podané obžalobě. Doplnění dokazování odvolacím soudem bylo pouze formální a nemělo podklad pro změnu rozhodnutí. Současně provedené důkazy odvolací soud hodnotil jinak než soud prvostupňový, aniž by je při veřejném zasedání zopakoval a poskytl obviněným možnost se k nim vyjádřit.

14. Závěrem obviněný P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující a podle § 265m odst. 2 tr. ř. za přiměřeného použití § 265 tr. ř. poškozené odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil nebo přerušil výkon předmětného rozhodnutí.

15. V doplnění dovolání (podání ze dne 4. 4. 2017) uplatnil obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., v jehož rámci s oporou o judikaturu Ústavního soudu vznáší námitku, že v senátu č. 5 působili ke dni podání odvolání čtyři soudci, aniž by rozvrh práce soudu pro rok 2014 obsahoval pravidla pro určení konkrétních soudců, kteří měli ve věci rozhodnout. Dále připomenul, že ke dni nápadu odvolání spoluobviněných existoval senát č. 5, u něhož působili soudci JUDr. Radek Hartmann, JUDr. Hana Navrátilová a JUDr. Kateřina Korečková, Ph.D. Pokud o odvolání rozhodl senát ve složení JUDr. Hany Navrátilové, JUDr. Kateřiny Korečkové, Ph.D. a JUDr. Evy Rejchrtové, došlo k odnětí dovolatele jeho zákonnému soudci. Ze spisu nijak neplyne, že by JUDr. Rejchrtová zastupovala JUDr. Hartmanna. Odnětí zákonnému soudci vnímá obviněný i v části, v níž jde o přidělení věci v rámci tzv. kolečka. Příslušné pro rozhodnutí o jejich odvolání bylo jiné soudní oddělení (č. 6 nebo č. 4). V rámci druhého doplnění dovolání zopakoval své podezření z libovůle při určení konkrétních tří soudců ve čtyřčlenném senátu, kteří ve věci mají jednat.

16. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce). Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a obsahu dovolání obou obviněných se státní zástupce nejprve vyjádřil k námitkám uplatněným oběma obviněnými v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. První část těchto námitek, podle nichž v jinak správně složeném senátu zasedali jiní soudci, než soudci určení rozvrhem práce lze podle něj podřadit pod daný dovolací důvod pouze při značně extenzivním výkladu. I v takovém případě by však musely okolnosti případu nasvědčovat, že došlo k účelové manipulaci se složením senátu. Tuto však obvinění nenamítají. Pokud jde o tvrzené nesprávné zařazení věci do senátu č. 5, obvinění v původním řízení řádné námitky nevznášeli, kdy jejich prvním krokem v tomto směru byla až žádost o informace ze dne 17. 9. 2016. Námitky obviněných směřují spíše proti rozvrhu práce jako takovému, čímž se nacházejí zcela mimo deklarovaný dovolací důvod. Státní zástupce dodal, že z žádného ustanovení zákona č. 6/2002 Sb., ani z žádného jiného právního předpisu nevyplývá, že v případě opakovaně podaného odvolání v téže trestní věci by musel o druhém a dalším odvolání rozhodovat senát odvolacího soudu v identickém složení.

17. Značná část námitek obviněného A. P., uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle vyjádření státního zástupce deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Námitka porušení zásady reformatio in peius je ryze procesního charakteru. Nadto obviněný porušení zásady dovozuje z toho, že odvolací soud zvýšil o několik desítek haléřů výši škody u dvou dílčích útoků, aniž by vzal v potaz, že výrok o vině byl, co se týče celkové výše škody, změněn v jeho prospěch. Ani námitka překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu a porušení zásady obžalovací nenaplňují daný dovolací důvod. Překvapivost postupu odvolacího soudu nelze spatřovat v tom, pokud po doplnění dokazování odvolací soud část námitek obviněných akceptoval a sám ve věci rozhodl rozsudkem. K porušení zásady obžalovací také nedošlo, neboť k zachování totožnosti skutku postačí alespoň částečná shoda jednání nebo částečná shoda následku. Pokud se týká nesprávného označení jednoho z poškozených, orgány činné v trestním řízení vycházely z listin pocházejících od samotného poškozeného. Pokud k nepřesnému označení poškozeného došlo, jedná se o nyní již nezhojitelnou vadu rozsudku ve prospěch obviněných, neboť výrok o náhradě škody v takové podobě by byl nevykonatelný. K problematice tzv. opomenutých důkazů státní zástupce cituje judikaturu Ústavního soudu, podle které není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy. Odvolací soud navíc dostatečně zdůvodnil, proč nepovažoval za nutné další důkazy provádět.

18. Další námitky obviněný označil jako směřující proti nesprávnému právnímu posouzení vzniklé škody. Netýkají se však nesprávné aplikace § 137 tr. zákoníku, ale údajného neprokázání nároků ze strany některých poškozených. Státní zástupce však s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavírá, že při stanovení výše škody lze vycházet z ceny sjednané mezi podnikateli. Polemika obviněného o hodnotě nemovitého majetku společnosti je ryze skutkového charakteru. Pro posouzení schopnosti společnosti dostát svým závazkům i pro posouzení subjektivní stránky trestné činnosti je rozhodující stav disponibilních finančních prostředků společnosti použitelných k úhradě závazků a nikoli stav jejího nemovitého majetku. Za bezpředmětné označuje výklady ohledně absence úpadku společnosti, neboť pro trestný čin zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku, jehož znakem je úpadek věřitele, bylo trestní stíhání zastaveno.

19. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitky o nezpůsobilosti uvést poškozené v omyl, protože byli o hospodářské situaci společnosti informováni, popř. byli srozuměni s tím, že faktury jsou jim spláceny opožděně. Nedostatek obezřetnosti na straně poškozeného však nemůže vyloučit, aby byl uveden v omyl. Poškození zajisté nedodávali společnosti zboží a služby s vědomím, že za ně nedostanou nikdy zaplaceno nebo že dostanou zaplaceno někdy v daleké budoucnosti po zpeněžení majetku společnosti. Podřadit pod daný dovolací důvod lze i námitky o přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a vznikem škody v důsledku nezákonného ovládnutí společnosti německým partnerem. K přerušení příčinné souvislosti jednáním jiné osoby nebo jinou okolností může dojít pouze předtím, než trestněprávně relevantní následek nastal. Jednotlivé dílčí útoky však byly dokonány nejpozději nezaplacením ceny zboží a služeb ve lhůtách splatnosti jednotlivých faktur. Tyto lhůty uplynuly vesměs řadu týdnů a měsíců před převzetím firmy v květnu 2009. Tyto námitky tak sice jsou s to naplnit deklarovaný dovolací důvod, jsou však zcela neopodstatněné.

20. Značná část námitek obviněného R. Ř. je podle státního zástupce skutkového charakteru, v důsledku čehož obsahově neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu. Jedná se o námitky, kdy obviněný činí skutková zjištění na základě vlastního hodnocení důkazů a zároveň odmítá skutková zjištění učiněná soudy. Obsahově dovolacímu důvodu neodpovídá ani tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, jež mělo vzniknout v důsledku toho, že nalézací soud uznal vinu při téměř shodném skutkovém stavu, na základě kterého původně rozhodl zprošťujícím rozsudkem. K tomuto státní zástupce dodává, že při novém projednání věci po zrušení rozhodnutí odvolacím soudem může nalézací soud korigovat svoje právní názory i když se skutkový stav výrazně nezměnil. Za bezpředmětné pak považuje námitky týkající se útoků původně označených pod body I./10. a 1./33. rozsudku soudu prvního stupně, pro něž bylo následně trestní stíhání zastaveno, a námitky, v rámci nichž obviněný nabízí umělé dělení poškozených do tří skupin na základě vlastního hodnocení otázky, do jaké míry byli jednotliví poškození informováni o ekonomickém stavu společnosti. Na své vyjádření k dovolání obviněného A. P. pak odkazuje státní zástupce v případě námitek týkajících se nesprávného označení jednoho z poškozených a námitky týkající se možností uvedení poškozených v omyl.

21. Protože námitky uplatněné obviněným A. P. a obviněným R. Ř. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za zčásti neodpovídající tomuto dovolacímu důvodu a zčásti za zjevně neopodstatněné, navrhl státní zástupce závěrem svého vyjádření, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Zároveň vyjádřil souhlas, aby o nich Nejvyšší soud rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

22. Každý z obviněných zaslal k vyjádření státního zástupce repliku, obviněný R. Ř. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Marie Benešové a obviněný A. P. prostřednictvím obhájce JUDr. Igora Veleby, které s rozhodující části shrnují argumenty, jež vznesli v rámci písemně vyhotoveného dovolání, případně v jeho doplnění. Z těchto důvodů jsou stručným způsobem uvedeny reakce obviněných na vyjádření státního zástupce.

23. Obviněný R. Ř. se v reakci na vyjádření státního zástupce zaměřil na dvě otázky, a to 1) hospodářskou situaci společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. a 2) tvrzený neexistující subjekt podvodu. K otázce ad 1) předeslal, že hospodářská situace společnosti byla ovlivněna jejími pohledávkami za skupinou SOEX a do nepříznivé ekonomické situace se dostala z velké části z důvodu neuhrazené pohledávky vůči německému partnerovi. Soudům vytýká, že neřešily vzájemné vztahy mezi propojenými osobami, kde ovládajícím subjektem byl N. O. Nepříznivou situaci společnosti je třeba posuzovat ve vzájemném vztahu k propojeným osobám. Nesouhlasí s tvrzeními státního zástupce stran špatné finanční situace v době objednávání zboží a služeb. Takové tvrzení nezohledňuje, že společnost GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. byla součástí rozsáhlého podnikatelského seskupení, jež podléhalo jednotnému řízení. S ohledem na koncernové právo dospívá k závěru, že společnost SOEX jako vlivná osoba rozhodujícím způsobem zasahovala do chování ostatních společností a její postavení vystihuje i to, že je v postavení ručitele ve vztahu k věřitelům ovlivněné osoby.

24. K otázce ad 2) zopakoval, že skutkový stav nebyl správně zjištěn, jelikož poškozený subjekt Kleidersammler GmbH&Co.KG neexistoval. Zástupce této společnosti nebyl ani v hlavním líčení nikdy slyšen a absenci důkazů odvolací soud nahradil vlastními úvahami. Vyjádření státního zástupce podle jeho názoru znevažuje podané dovolání a plyne z něho, že každý podnikatel, který nezaplatí svému dodavateli, který je navíc propojenou osobou, při jeho plné informovanosti o hospodářské situaci, se dopouští trestného činu podvodu. Zdůraznil, že hospodářskou situaci společnosti netajil, navíc byla pod stálou kontrolou německého partnera. Vadným shledává postup odvolacího soudu, který uvedl, že bez výslechu jím v rozsudku zmiňovaných osob, nebylo možné zjistit skutkový stav, přesto na základě výpovědí svědkyň Ing. J. a M. učinil závěr, že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Obviněný tedy i nadále setrval na svém požadavku, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.

25. Obviněný P. v replice k vyjádření státního zástupce uvedl, že státní zástupce bagatelizuje pochybení odvolacího soudu. Tyto výhrady vznáší především ve vztahu ke skutečnosti, že údajně poškozená společnost Kleidersammler GmbH&Co.KG je neexistujícím subjektem (část I.). Pokud státní zástupce míní, že nesprávné označení firmy by vedlo patrně k nevykonatelnosti části rozsudku, měl by být tento rozsudek automaticky zrušen. Současně předpokládá, že pokud orgány činné v trestním řízení od počátku označovaly poškozeného za neexistující subjekt, nemá tato skutečnost dopad pouze na výrok o náhradě škody, nýbrž má přímý vliv na právní kvalifikaci skutku. Zarážející je podle něho skutečnost, že ve spise není založena plná moc zástupce údajně poškozeného. Taková pochybení zakládají extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces.

26. Setrval na svých závěrech týkajících se porušení zásady zákazu reformationis in peius (část II.) spočívající v tom, že odvolací soud navýšil škodu ve výroku o náhradě škody v jeho neprospěch. Argument, že šlo o bagatelní částku, nelze použít k nezákonnému postupu soudu. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje rovněž v nedostatečném vypořádání se s navrženými důkazy, které odvolací soud shrnul v jednom odstavci na str. 25, což vzhledem k charakteru posuzované kauzy nepovažuje za dostatečné.

27. Pokud mu státní zástupce vytýká skutkový charakter některých námitek, má za to (část III.), že ke správnému právnímu posouzení může vést pouze celistvé a komplexní posouzení skutkového stavu. Rozdělení věřitelů do tří skupin, které provedl v rámci dovolání (část III./A), neučinil samoúčelně. Tzv. němečtí partneři musí být odlišeni od tzv. drobných věřitelů. Ve shodě s podaným dovoláním podotýká, že koncernové společnosti byly přímo informovány o hospodářské situaci společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. a v podrobnostech odkázal na skutečnosti, z nichž tyto okolnosti mají plynout. Německé společnosti dodávaly zboží nejenom s vědomím hospodářské situace společnosti, nýbrž i s vědomím toho, že se fakticky jedná o majetkový přesun v rámci společností v koncernu. Ve vztahu k tzv. drobným věřitelům (část III./B). U těch se většinou jednalo o subjekty dlouhodobě spolupracující se společností GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. Objednávky, které nečinil on, nýbrž zpravidla některý ze zaměstnanců společnosti, se týkaly vesměs běžného provozu společnosti, nebyly prováděny za spekulativním účelem, ani jimi obviněný nebyl obohacen. Pohledávky těchto společností byly hrazeny sice se zpožděním, ale nakonec byly vždy uspokojeny. To svědčí o tom, že objednávky nebyly realizovány s úmyslem či srozuměním jejich neuhrazení. Vždy hradili přednostně pohledávky v zájmu zachování provozu společnosti.

28. V protikladu k mínění státního zástupce spatřuje okolnosti nezákonného převzetí společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. jako zásadní pro právní kvalifikaci skutku. J. B. jako nezákonný jednatel nemohl podat insolvenční návrh na GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. a nebýt násilného převzetí společnosti, pohledávky drobných věřitelů by byly uhrazeny. Za zásadní však považuje zjištění, že oba obvinění byli uznáni vinnými pro nezaplacení pohledávek za dodávky služeb, které vznikly až poté, co byli násilně odstaveni z řízení společnosti. Skupina SOEX Německo měla navíc vůči společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. existující závazky (dluhy). Důkazy, které navrhoval, a které odvolací soud odmítl, měly poskytnout informace, že společnost GENESIS-SOEX CZ, s. r. o., očekávala budoucí výnosy, které jí umožní pohledávky uhradit.

29. Obviněný nadále setrvává na tom (část IV.), že bylo porušeno právo na zákonného soudce. Ve svém nesouhlasném stanovisku odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/2015. Nosné závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1108/2015, o něž státní zástupce opřel argumentaci, která má svědčit v jeho neprospěch, mu naopak prospívají. Má tedy za to, že pravidla pro přidělování věcí jednotlivým senátům a jejich členům musí být striktně stanoveny v rozvrhu práce a v podrobnostech odkázal na písemné zpracování dovolání. Znění rozvrhu práce v předmětné době označil za netransparentní, přičemž se opětovně dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2053/12. S ohledem na jím vznesené argumenty uzavřel, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. vznesl důvodně, a proto by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo být zrušeno.

III.

Přípustnost dovolání

30. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). Konstatování o dodržení zákonné lhůty k podání dovolání však v celém rozsahu platí toliko ve vztahu k dovolání (a jeho doplnění) obviněného R. Ř., neboť jak původní podání jeho obhájkyně ze dne 16. 12. 2016, tak jeho doplnění ze dne 20. 2. 2017 byly soudu prvního stupně doručeny do konce zákonné lhůty (22. 2. 2017) stanovené k podání dovolání. V případě obviněného A. P. již toto konstatovat nelze, neboť v zákonné lhůtě bylo podáno pouze první podání jeho obhájce ze dne 16. 12. 2016. Obviněný sice podáním ze dne 21. 2. 2017, jež soudu došlo dne 22. 2. 2017, rozšířil své námitky uplatněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., avšak toto jeho podání nemá podle zákona (§ 265d odst. 2 věta druhá tr. ř.) žádnou právní relevanci, neboť se za dovolání nepovažuje. Z těchto důvodů, tj. nezachování lhůty stanovené k podání dovolání, nelze přihlížet k následnému podání učiněnému prostřednictvím jeho obhájce dne 4. 4. 2017. Z uvedeného tedy plyne, že zatímco obviněný R. Ř. uplatnil relevantním způsobem oba označené dovolací důvody, obviněný A. P. tak učinil jen ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

IV.

Důvodnost dovolání

obecná východiska

31. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.

32. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona o soudech a soudcích. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu.

33. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva (např. též v otázce, jaký trest zda samostatný či souhrnný měl být obviněnému uložen), nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

34. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

35. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

36. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

37. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.

vlastní posouzení dovolání

38. Protože dovolání obviněných ve své argumentaci vznášejí námitky, jež vzhledem ke své závažnosti nesvědčí závěru, že by o těchto mimořádných opravných prostředcích bylo lze rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí, přezkoumal na jejich podkladě Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i řízení mu předcházející a shledal následující skutečnosti.

A) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

39. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že naplněnost tohoto dovolacího důvodu byla přezkoumána z důvodu vyloženého v bodě 30. tohoto usnesení toliko na podkladě dovolání obviněného R. Ř. (podání učiněné obviněným A. P. je však v úplné obsahové shodě s doplněním dovolání obviněného R. Ř.).

40. Již z výše uvedeného (bod 32.) vyplynulo, že dovolací důvod dle § 265b písm. a) tr. ř. může být uplatněn ve dvou alternativách: v případě, kdy ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo v případě, kdy rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Naplnění druhé alternativy je dáno v případech, kdy obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný ve svém dovolání pod tento dovolací důvod podřadil několik námitek, z nichž však značná část směřuje proti samotnému rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze.

41. K požadavkům na obsah rozvrhu práce se opakovaně vyjádřil Ústavní soud, jenž svou judikaturu k dané problematice shrnul v nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15. V němž konstatoval, že při přidělování soudní agendy musí být splněny dvě zásadní podmínky. Pravidla přidělování soudní agendy musí být stanovena přímo v rozvrhu práce a tato pravidla musí být transparentní, obecná a musí obsahovat záruky proti případnému zneužití. Rozvrhy práce Vrchního soudu v Praze platné v letech 2014 – 2016 (veřejnosti dostupné také na http://portal.justice.cz/) byly soudu zaslány přílohou dovolání obviněných. Nejvyšší soud si od vrchního soudu následně vyžádal související podklady ke zhodnocení vznesených námitek.

42. Pokud obviněný namítá, že rozvrh práce neobsahoval pravidla pro výběr konkrétních tří soudců ze čtyřčlenného senátu č. 5, kteří budou danou věc rozhodovat, bylo již vrchním soudem sděleno, že v každém senátu je jeden z předsedů senátu označen jako předseda pověřený vedením senátu. Ten rozhoduje o konkrétním složení senátu pro projednání věci. Z uvedeného vyplývá, že výběr obsazení senátu nezáležel na „libovůli některého z funkcionářů Vrchního soudu v Praze“, jak namítal obviněný. Je zcela v kompetenci řídícího předsedy senátu, aby v rámci své odpovědnosti za jeho řádný chod, určoval, a to s přihlédnutím k aktuální zátěži toho kterého člena senátu (míněno i předsedy senátu, působí-li jich více v daném, soudním oddělení), kdo z nich, jakožto zákonných soudců, se bude na rozhodování té které konkrétně napadlé věci podílet.

43. V dané souvislosti lze zmínit, že otázkou zákonného soudce v případě soudních oddělení, v nichž je zařazeno více soudců, se Nejvyšší soud zabýval již ve svém dřívějším rozhodnutí. V usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2048/2013, uveřejněném pod číslem 83/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, vyslovil názor, že „[v] případě, že v soudním oddělení působí u odvolacího soudu čtyři (nebo více) předsedů senátu a jiných soudců, jsou ve vztahu ke sporům nebo jiným právním věcem, které do něho byly (způsobem stanoveným v rozvrhu práce) přiděleny, všichni tito soudci příslušnými (‚zákonnými‘) soudci.“ Nejvyšší soud neshledává důvodu k tomu, aby k posouzení věci přistupoval odlišně v případě posuzovaném. Také námitka obviněného, že rozvrh práce neobsahuje pravidla pro zastupování soudců, není opodstatněná, neboť v rozvrhu je jasně uvedeno, že senát č. 5 je zastupován senáty č. 6 a 11.

44. Další námitka se týká určení soudního oddělení, do něhož byla jeho věc přidělena v souvislosti s rozhodováním o řádném opravném prostředku podanému proti prvnímu meritornímu rozhodnutí nalézacího soudu. Obviněný má za to, že byla nesprávně přidělena senátu č. 5 a namítá, že podle jeho analýzy měla být přidělena senátu č. 6.

45. Při posuzování této námitky nelze odhlížet od skutečností, které formuloval Ústavní soud. Zejména se jeví vhodné připomenout, že ten ve svém usnesení ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 73/16, vyjádřil, že „samo řešení otázky správnosti přidělování věcí dle rozvrhu práce, pokud se objeví pochybnosti, musí být zejména doménou obecných soudů; má-li být tato otázka úspěšně vyřešena, je nutno ji vznášet již v průběhu řízení před obecnými soudy (nejlépe co nejdříve po tom, co se dotyčný dozví o přidělení jeho věci do rozhodujícího senátu), kdy je, vzhledem k délkám soudního řízení, ještě reálně možné ji vyřešit.“

46. Námitka směřující proti postupu odvolacího soudu ve věci odvolání (státního zástupce) předloženého Vrchnímu soudu v Praze dne 25. 7. 2014 nebyla uplatněna v tomto, avšak ani v žádném z navazujících řízení realizovaných před skončením trestního stíhání dovolatelů. Uplatněna je až v dovolání obviněného. Přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 230/96 uveřejněný v Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 8., vydání 1., č. 65, Praha 1998) ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, avšak – a to je pro věc podstatné – nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí.

47. S ohledem na zjištění, že obviněný tuto námitku uplatnil až nyní, tj. poté, co proběhlo nejen samotné řízení před soudem druhého stupně o jejich prvním odvolání, ale též nové projednání věci u nalézacího soudu a následně opět řízení před odvolacím soudem, tentokrát též o odvoláních obviněných, jeví se vznesená námitka jako ryze účelová, vedená toliko snahou o zvrácení odsuzujícího rozhodnutí. Nejvyšší soud posoudil přiložené rozvrhy práce a výpis nápadu věcí na trestním úseku Vrchního soudu v Praze v předmětném období a dospěl k závěru, že postup přidělování věcí splňuje požadavky dané judikaturou Ústavního soudu. Plně odpovídá rozvrhu práce soudu platnému v daném období, je zcela logický a nevykazuje znaky účelové manipulace se sledem přidělených věcí.

48. Pokud jde o odvolání předložené Vrchnímu soudu v Praze dne 29. 5. 2015 (odvolání podané proti rozhodnutí soudu prvního stupně po vrácení věci k novému projednání), obviněný namítá, že složení senátu, který o tomto rozhodoval, nebylo totožné se složením senátu rozhodujícího o prvním odvolání státního zástupce. V dovolání zmiňuje, že v souladu s rozvrhem práce pro rok 2015 rozhodoval o tomto odvolání stejný senát (č. 5) jako o prvním odvolání. Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením státního zástupce konstatuje, že z žádného ustanovení zákona o soudech a soudcích ani jiného zákona nevyplývá, že by o opakovaně podaném odvolání v téže věci musel rozhodovat senát soudu ve stejném složení, tj. senát personálně zcela identický. Takové řešení je zcela logické, neboť v mnoha případech by takový požadavek (např. z důvodu zániku funkce soudce z různých důvodů) vůbec nebylo možno naplnit. Nadto lze zmínit, že Nejvyšší soud např. již v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 935/2015, upozornil, že Listina základních práv a svobod garantuje právo na zákonného soudce a nikoli právo na zákonného předsedu senátu.

49. Námitka obviněného, že soudkyně tohoto senátu JUDr. Eva Rejchrtová nebyla v předmětné době členkou senátu č. 5, také není opodstatněná. V době konání veřejných zasedání ve věci (dnech 27. 1. 2016 a 4. 5. 2016) byla tato soudkyně řádně zapsána v rozvrhu práce účinného od 1. 1. 2016, stejně jako v rozvrhu práce účinného od 1. 4. 2016 jako členka senátu č. 5. Ani tuto jeho námitku proto nelze označit za důvodnou.

50. Uvedená konstatování ústí do závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uplatnil obviněný R. Ř. zjevně neopodstatněně.

B) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

51. Námitky, jež obvinění formulovali v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mají obdobný charakter a společný základ. Nejvyšší soud o nich proto pojednává v následujících pasážích tohoto usnesení souhrnně. Ve shodě s posouzením státním zástupcem je možno úvodem konstatovat, že námitky podřazené obviněnými pod tento dovolací důvod jsou zčásti jeho obsahovému zaměření odpovídající, zčásti se tomuto zaměření vymykají.

52. Za formálně vyhovující obsahovému zaměření dovolacího důvodu určeného k nápravě vad hmotně právního posouzení lze označit ty výhrady dovolatelů, jimiž zpochybňují existenci subjektivní (úmysl) a objektivní (uvedení v omyl, příčinná souvislost) stránky zločinu, jímž byli uznáni vinnými. Tyto námitky shledává dovolací soud částečně důvodnými.

53. Předně je třeba poukázat na skutečnost, že Vrchní soud v Praze v pořadí druhým meritorním rozhodnutím [prvním usnesením ze dne 24. 11. 2014, č. j. 5 To 44/2014-3319 zrušil k odvolání státního zástupce napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2014, č. j. 7 T 4/2012-3243, postupem podle § 258 odst. 1, písm. b), c) tr. ř. a podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Hradci Králové k učinění nového rozhodnutí], tj. rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, č. j. 5 To 56/2015-3840, uznal obviněné vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to pro podvodné jednání – blíže vymezené v tzv. skutkové větě výroku o vině – jehož se měli obvinění dopustit vůči ve výroku o vině vymezeným 33 subjektům, které (vyjma jediné společnosti) stály mimo koncernovou strukturu obchodních společností tvořících tzv. propojené osoby.

54. Přesto tuto skutečnost je podstatná část dovolací argumentace obviněných budována na tvrzení, že se nemohli dopustit podvodného jednání ve vztahu k tzv. propojeným osobám. Již na tomto místě je třeba zdůraznit, že skutková zjištění vyjádřená ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu jsou z tohoto pohledu značně odlišná od těch, která byla popsána v rozsudku soudu prvního stupně, a proto uplatněné námitky mohou mít svou relevanci toliko k bodu 8. výroku o vině. Odvolací soud totiž uznal obviněné vinnými zločinem podvodu ve vztahu k těm poškozeným (s jedinou výjimkou týkající se společnosti uvedené právě v označeném bodě výroku, o níž bude pojednáno níže), které stály mimo strukturu tzv. propojených osob. Ve zcela převažujícím rozsahu, byť ne z hlediska závěru o výši způsobené škody, tak závěr o podvodném jednání obviněných učinil ve vztahu k těm poškozeným, kteří nemají ke společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. žádný majetkový ani personální vztah.

55. Pokud tedy obvinění možnost uvedení poškozených v omyl vylučují námitkou, že „němečtí věřitelé a zároveň největší poškození, byli o ekonomické situaci vždy informováni“ (obviněný P., viz str. 5 dovolání), resp. že „[p]oškození – v tomto případě tři popsané společnosti – měly o ekonomickém stavu společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o., zcela úplnou a nijak nezkreslenou představu, neboť jim byly poskytovány měsíčně informace z účetnictví společnosti…“ (obviněný Ř., viz str. 4 dovolání), pak je třeba konstatovat, že tato část námitek není pro účely řízení o dovolání z větší části podstatná za situace, kdy odvolací soud obviněné pro tuto část jednání (původně body výroku 10 a 33 rozsudku nalézacího soudu) neodsoudil.

56. Obvinění při formulaci dovolacích námitek ve vztahu k rozsahu jím vytýkaného jednání zjevně vycházejí z formulace výroku o vině plynoucí z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2015, č. j. 7 T 4/2012-3522, který je uznal vinnými pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měli dopustit vůči celkem 35 poškozeným, včetně tzv. propojených osob (pod bodem 10 vůči společnosti EFIBA-Handelsgesellschaft mbH&CO, které měli obvinění způsobit škodu v rozsahu 38.216.774 Kč a pod bodem 33 vůči společnosti United Rag Handels GmbH, které měli způsobit škodu v rozsahu 3.020.663,04 Kč), čímž měli způsobit škodu na cizím majetku v celkovém rozsahu 55.613.643,40 Kč. Odvolací soud však postupem podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), f) tr. ř. tento rozsudek zrušil a v novém rozhodnutí zohlednil skutečnosti obhajobou tvrzené, když z výrokové části rozhodnutí vyloučil jednání za tzv. propojenými osobami, ohledně nichž věc soudu prvního stupně vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

57. Dovolací argumentace obviněných, kterou se domáhají kasačního zásahu Nejvyššího soudu i prostřednictvím námitek vztaženým k hodnocení subjektivní stránky obviněných ohledně dílčích útoků pokračujícího trestného činu, jichž se měli dopustit vůči výše označeným dvěma společnostem, se na základě rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stala bezpředmětnou.

58. Námitky obviněných, kterými zpochybňují znak subjektivní stránky ve vztahu ke zbývajícím poškozeným subjektům (obviněnými tvrzené dělení poškozených do tzv. druhé a třetí skupiny), nelze akceptovat.

59. Pro posouzení právní kvalifikace skutku (a tím i důvodnosti či nedůvodnosti námitek dovolatelů o nenaplněnosti zákonných znaků trestného činu, jímž byli uznáni vinnými) je rozhodující vymezení jednání pachatele v tzv. skutkové větě výroku o vině. Obvinění se podle zjištění odvolacího soudu podvodného jednání ve vztahu k poškozeným společnostem dopustili – jak plyne z vymezení obsaženého v tzv. skutkové větě výroku o vině – tím, že ve vztahu k tam jmenovaným společnostem „R. Ř. jako jednatel společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. …aA. P. vystupující jako ředitel této společnosti s generální plnou mocí k jejímu zastupování … v úmyslu vylákat pro spol. GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. od jejích dodavatelů zboží či služby i přesto, že věděli, že spol. GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. jim nebude schopna s ohledem na nepříznivý ekonomický stav uhradit v termínech splatnosti ani později všechny své závazky, nejméně od února 2008 do května 2009 nadále … objednávali … u svých obchodních partnerů zboží a služby, o špatné hospodářské situaci společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o., je předem neinformovali, faktury za odebrané zboží a služby v době splatnosti ani poté neuhradili, příp. na jejich úhradu provedli pouze dílčí platby a svým jednáním způsobili škodu ve výši 13,462.889 Kč.“

60. Skutková zjištění ve spojení s popisem jednání obviněných obsaženým ve výrokové části rozhodnutí poskytují reálný podklad pro závěr, že celková ekonomická situace společnosti v období, v němž se podle zjištění soudu trestného jednání dopustili, umožňuje přijetí závěru, který odvolací soud stran naplněnosti subjektivní stránky učinil.

61. V obecnosti lze připomenout, že zavinění jako předpoklad pro vyvození individuální trestní odpovědnosti je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu. Zavinění je charakterizováno složkou vědění (intelektuální) a složkou volní. Intelektuální složka zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i jeho představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností. Pro volní složku platí, že je založena na složce vůle, tj. zahrnuje především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci.

62. Obvinění byli uznáni vinnými zločinem podvodu, jehož se dopustili vůči těm poškozeným, kteří byli buď

a) dlouhodobými obchodními partnery společnosti GENESIS SOEX CZ, s. r. o. (ti podmiňovali další dodávku zboží či služeb zaplacením nejstarších splatných závazků; např. poškozené společnosti Autocentrum ILLICH, spol. s r. o., AZ Line, s. r. o.), nebo

b) dodávali určité zboží či službu do doby, do kdy byli ochotni tak činit, přičemž při odepření dalšího plnění ze strany poškozených společnost přešla k jinému dodavateli (to platí např. ve vztahu ke společnosti VLTAVA-LABE-PRESS, a. s., GOLEMPRESS, s. r. o. či AVÍZO, a. s.), případně

c) ti, s nimiž byla uzavřena smlouva, jejímž předmětem bylo jednorázové plnění, které následně nebylo uhrazeno buď vůbec, nebo bylo uhrazeno pouze zčásti (např. Technická univerzita v Liberci, GMS hadice a pryž, s. r. o., Pracovní stroje Teplice spol. s r. o.).

63. Lze ostatně odkázat na to, že v daném směru se touto problematikou v zásadě dostačujícím způsobem zaobíral soud odvolací, který na rozdíl od soudu prvního stupně, jehož odůvodnění odsuzujícího rozsudku v pasáži hodnotících úvah vykazuje značnou zdrženlivost (zhodnocení odvolacího soudu ve vztahu k němu vykazuje vyšší míru tolerance), své závěry rozvedl, jak o tom svědčí str. 26-27 jeho rozsudku. Ve vztahu k těmto poškozeným Nejvyšší soud sdílí závěr odvolacího soudu, že subjektivní stránka v podobě zavinění obviněných byla naplněna.

64. Z dovolací argumentace obviněných je zjevné, že zpochybňují obě složky zavinění, tj. jak složku vědomostní, tak složku volní. Obviněný P. (viz str. 7 dovolání) uvádí, že „neuváděli poškozené v omyl … jelikož v době vzniku jednotlivých dlužných faktur samotní obžalovaní o neosvědčeném úpadkovém stavu společnosti … nevěděli“. Takové tvrzení je však neopodstatněné, neboť tento dílčí skutkový závěr nelze na podkladě soudy zhodnocených důkazů učinit.

65. Z hlediska vědomostní složky zavinění je třeba uvést, že obviněný Ř. jako jednatel společnosti i obviněný P. jako ředitel této společnosti s generální plnou mocí v žalovaném období (z pohledu vymezení skutkové věty výroku o vině jde o období od února 2008 do května 2009) vystupovali v postavení osob, které v rozhodném období musely vědět o krajně nepříznivém ekonomickém stavu společnosti. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, obvinění byli, a to nejenom z formální povahy svého postavení, průběžně informováni o ekonomickém stavu společnosti.

66. Takový závěr plyne např. z výpovědi svědka P. B. (viz jeho výpověď z hlavního líčení konaného dne 2. 1. 2013, č. l. 2602), který potvrdil, že obvinění měli přístup k ekonomickým podkladům společnosti a rozhodovali o platbách, které budou provedeny („Rozhodoval pan P., dával příkazy paní R. … Pan P. měl měsíční uzávěrky, závazky – pohledávky a tyhle výkazy jsou běžně k dispozici“). O postavení obžalovaných ve společnosti se vyjádřila rovněž svědkyně R., podle níž postavení obviněných ve společnosti nebylo formální a hierarchie společnosti byla zachována (viz její výpověď z hlavního líčení ze dne 9. 9. 2013, č. l. 2959). Obvinění se účastnili kontrolních a závěrečných skladových inventur (č. l. 2964). Postavení obviněných a tomu odpovídající úlohu ve společnosti popsal i svědek N. (viz výpověď svědka při hlavním líčení ze dne 2. 1. 2013, č. l. 2584), který uvedl, že „pan P. byl provozní ředitel, takže ten měl na starosti operativní záležitosti, denní fungování firmy, pan Ř. … jakoby řídil firmu prostřednictvím pana P.“

67. Z provedeného dokazování a výpovědí jednotlivých svědků je zřejmé, že obvinění měli faktický přístup do struktur společnosti, tuto společnost řídili, vykonávali faktický vliv na její řízení a – co je rovněž podstatné – měli přístup k datům indikujícím ekonomický stav o účetní jednotce. Z provedeného dokazování plyne závěr, že obvinění měli vědomost o reálném ekonomickém stavu společnosti a tuto společnost fakticky řídili. Z téhož důvodu nutně museli mít povědomost o reálném ekonomickém stavu společnosti, který byl krajně nepříznivý. Společnost neměla dostatek likvidních prostředků k tomu, aby své závazky vůči věřitelům dokázala hradit včas a řádně.

68. Tento závěr dokládají výpovědi svědků (např. výpověď svědkyně R., M. nebo svědka N.), kteří se vyjadřovali ke krajně nepříznivému ekonomickému stavu společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. a rovněž k tomu, že obvinění o ekonomickém stavu společnosti byli informováni a měli vědomost o tom, že není v silách společnosti jí sjednané závazky hradit.

69. Závěr o existenci vědomostní složky obviněných dostatečně podporuje i skutečnost, že obviněný R. Ř. si krajně nepříznivé ekonomické situace společnosti byl vědom, když v reakci na to sjednával společně za účasti svědka N. splátkový kalendář s rakouskou společností, která byla jedním z dodavatelů tzv. originálu. Obviněnému Ř. bylo zřejmé, že ekonomický stav společnosti nedovoluje dostát sjednaným závazkům vůči této společnosti, a proto zvolil tuto cestu, jež umožnila řešit nastalou situaci. Splátkové kalendáře navíc nebyly sjednávány pouze ve vztahu k dodavatelům, nýbrž i ve vztahu ke státu, konkrétně u plateb sociálního a zdravotního pojištění, protože společnost neměla dostatek finančních prostředků ani k hrazení povinných plateb státu. Tuto skutečnost dokládá i to, že platba daně za rok 2007 byla odložena do příštího roku.

70. Pro posouzení vědomostní složky zavinění je v posuzované věci podstatné, že obvinění prokazatelně znali ekonomický stav společnosti. Nepříznivý stav hospodaření jim nebyl nikým zamlčován. S ekonomickými problémy se společnost potýkala již od roku 2005. Situace eskalovala v období od února 2008 do května 2009, v němž byl ekonomický stav společnosti kritický. Společnost zastavila platby a nehradila závazky buď vůbec, nebo pouze v minimálním rozsahu. Nejvyšší soud proto shledal správným závěr soudů nižších stupňů, že u obou obviněných byla intelektuální složka zavinění naplněna.

71. Pro možnost učinění závěru o existenci zavinění je v každém případě vždy nezbytné, aby byla naplněna i tzv. volní složka zavinění. Ta vyjadřuje aktivní kladný vztah pachatele k trestněprávnímu následku na podkladě znalosti rozhodných skutečností. Závěry odvolacího soudu, které stran této složky zavinění učinil odvolací soud (viz str. 33 rozsudku), považuje soud dovolací za přiléhavé a odpovídající tomu, co vyplývá z provedeného dokazování.

72. Obvinění, přestože o nepříznivém ekonomickém a úpadkovém stavu společnosti věděli a byli si vědomi následků, které z něho pro společnost mohou vyplynout, uzavírali nové smlouvy, resp. přijímali plnění, ačkoli si museli být vědomi toho, že společnost nebude mít finanční prostředky k tomu, aby závazkům, které z těchto jednání pro společnost vyplynou, budou schopni dostát. V důsledku toho museli být minimálně srozuměni s tím, že povinnosti plynoucí z jimi uzavřených smluv nebudou řádně splněny a včas poskytnutá plnění nebudou uhrazena způsobem a v čase, který druhá smluvní strana očekávala. Jinak vyjádřeno, pokud při této vědomosti vstupovali do dalších právních vztahů, nutně museli být srozuměni s tím, že poskytnutím plnění, které nebude uhrazeno, vznikne dodavateli zboží či služeb škoda na jeho majetku. Na tom nic nemění sama skutečnost, že ve vztahu k některým subjektům došlo k částečnému uhrazení faktur.

73. Z hlediska posouzení znaků subjektivní stránky nemůže obstát ani námitka obviněných, že soud nevzal v potaz užitky pro společnost plynoucí ze spolupráce s H. A. (viz námitky obviněného P. na str. 20 dovolání „odvolací soud nevzal v potaz … ekonomický potenciál a rozvoj společnosti GS CZ … formou chystané reorganizace a spolupráce s H. A.“), čímž obvinění mimo jiné odůvodňovali změnu vyhlídky hospodaření společnosti. Tato informace z provedeného dokazování nevyplývá.

74. Naopak je zjevné, že tvrzená spolupráce neskýtala potenciál, který z ní obvinění vyvozují. Podle výpovědi svědka R. N. (viz protokol o hlavním líčení ze dne 2. 1. 2013, č. l. 2587), byl výsledkem této spolupráce pouze příjem několika málo kontejnerů (5-6), což v celkovém objemu přebíraného zboží od německých obchodních partnerů bylo zcela zanedbatelné množství (svědek dále uvedl „vím, že ten zákazník měl problémy s kvalitou a pak už nevím, kdy došlo k ukončení spolupráce … vím, že tam byla nějaká reklamace“). Za této situace dovolatelé nemohli spoléhat na to, že dodávky zboží od německého partnera budou nahrazeny právě touto spoluprací.

75. Jako důvodnou nelze hodnotit ani námitku, že špatný ekonomický stav společnosti by byl výsledkem působení J. B. jako jednatele společnosti. „Násilné převzetí“, které obvinění shledávají jako důvod, který vedl k úpadku společnosti, odhlíží od reálného stavu věci. Nepříznivý ekonomický stav společnosti existoval již v době předcházející tomuto „násilnému převzetí“. V dané věci došlo k dokonání jednotlivých dílčích útoků, tak jak jsou popsány ve výrokové části výroku o vině, tím, že zboží, případně služby, nebyly ve lhůtách splatnosti řádně uhrazeny. V tzv. skutkové větě výroku o vině jsou obviněným kladeny za vinu především ty dílčí útoky, které převzetí společnosti německým partnerem předcházely, a proto i jednání, které mu předcházelo, bylo pod přímým vlivem obviněných, kteří – jak již bylo uvedeno – vykonávali rozhodující vliv ve společnosti. Škodlivý následek z činu vzešlý tedy neměl svoji příčinu v násilném převzetí společnosti.

76. Z těchto důvodů proto ani nemohlo dojít k přerušení příčinné souvislosti tím, že k ovládnutí společnosti J. B. došlo v květnu 2009. Z celkového množství neuhrazených faktur jich v květnu 2009 bylo vystaveno šest. Jejich původ spadá před okamžik vzniku jednatelského oprávnění J. B. a má původ v dlouhodobé činnosti obviněných. V tomto směru se připomíná, že závěr o přerušení příčinné souvislosti by bylo možné učinit pouze za situace, kdy by převzetí společnosti německým partnerem mělo vliv na samu podstatu podvodného jednání obviněných ve vztahu k jejich dodavatelům. Nezbývá než opakovat, že tak tomu v posuzované věci být nemůže. Poruchové trestněprávní jednání obviněných nemělo původ v jednání německého partnera, který reagoval na neudržitelnost finanční situace společnosti, nýbrž v dlouhodobě neudržitelné ekonomické aktivitě společnosti řízené obviněnými.

77. Námitky, které brojí proti věcně neadekvátnímu zamítnutí návrhů na provedení důkazů (obviněný P. tyto důkazní návrhy vymezil zejm. v bodech 1-7), nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec tohoto konstatování, především však proto, aby ani tuto námitku Nejvyšší soud neponechal bez bližší reakce, uvádí následující.

78. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Přestože tato námitka se zcela míjí se zaměřením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba doplnit, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno."

79. V návaznosti na tato východiska je předně nezbytné poznamenat, že Vrchní soud v Praze se věcně adekvátním způsobem vypořádal s důkazními návrhy obhajoby, a přestože obviněný P. s odůvodněním, jímž odvolací soud důkazní návrhy obhajoby zamítl, nesouhlasí, Nejvyšší soud obviněným tvrzené pochybnosti nesdílí. Odvolací soud se s nimi na str. 25 rozsudku vypořádal způsobem, jenž je pro dovolací soud akceptovatelný.

80. Pokud jde o další, obviněnými navržené důkazy, je třeba připomenout, že jde o důkazní návrhy, které nemají bezprostřední souvislost s jednáním, pro které byli obvinění odsouzeni (např. jím navrhované důkazy, které měly prokázat zánik závazků společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o., informovanost věřitelů ohledně ekonomické kondice společnosti, neuhrazení pohledávek německého partnera a následný odkup pohledávek německým partnerem v insolvenčním řízení za zlomek nominální hodnoty aj.). Je tomu tak proto, že rozhodující část důkazních návrhů obhajoby byla zaměřena na objasňování skutečností, které nebyly pro rozhodnutí o vině v rozsahu výše vyloženém podstatné (týkaly se tzv. propojených osob, tj. německých společností, potažmo skutků č. 10. a 30.). Za jednání vůči těmto společnostem však obvinění nebyli odsouzeni. Odvolací soud, jak již výše zmíněno, uznal obviněné vinnými pro jednání pod body 1.-33., přičemž nebyli odsouzeni za jednání pod body 10. a 30. z rozsudku soudu prvního stupně, tj. vůči společnostem EFIBA-Handelsgesellschaft mbH&CO Organisetions KG a United Rag Handels GmbH. Za této situace nezbývá než konstatovat, že uvedeným postupem odvolacího soudu nemohlo dojít k zásahu do práva obviněných na spravedlivý proces tím, že odvolací soud neprovedl obhajobou navržené důkazy a zamítl je pro jejich nadbytečnost.

81. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud uzavírá, že vrchní soud svým postupem, tj. samotným nevyhověním navržených důkazů, nezaložil vadu řízení, jež by se projevila v porušení práva obviněných na spravedlivé trestní řízení. K jeho porušení totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněných, nýbrž pouze za situace, že by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. Takový stav však ve věci posuzované nenastal.

82. Pod dovolateli uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není věcně podřaditelná ani námitka, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena zásada reformationis in peius. Je tomu tak proto, že námitka tohoto druhu není svým charakterem námitkou hmotněprávní, nýbrž procesní povahy. Nad rámec tohoto konstatování je však možno uvést, že úvahy obviněných – kterými brojí proti změně rozsudku odvolacího soudu v části týkající se výroku o náhradě škody v jejich neprospěch – nejsou na místě.

83. Zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obžalovaného je upraven výslovně v § 259 odst. 4 tr. ř. podle něhož v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. V neprospěch obžalovaného je rozsudek měněn tehdy, dojde-li k jakékoli změně v kterémkoli výroku rozsudku, jenž se přímo dotýká obviněného [§ 246 odst. 1 písm. b) tr. ř.], a to v tom směru, že zhoršuje postavení obviněného. Změna k horšímu může nastat ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, druhu a výměře trestu, ochranném opatření, náhradě škody nebo nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení. Zákaz reformationis in peius se přitom nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek, tedy na rozhodnutí. Postavení obviněného je třeba hodnotit v celém rozsahu rozsudku a jeho následků.

84. Podle rozsudku soudu prvního stupně byli obvinění odsouzeni pro jednání, jímž měli způsobit škodu v celkovém rozsahu 55.613.643,40 Kč. Z podnětu jejich odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a uznal je vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž podle jeho skutkových zjištění obvinění svým jednáním způsobili škodu v rozsahu 13.462.889 Kč a současně rozhodl o náhradě škody. Obviněný P. se dovolává porušení zásady zákazu reformationis in peius ve vztahu ke dvěma poškozeným, u nichž došlo k prostému zaokrouhlení částky způsobené škody na celé koruny (LINDE Material Handling z částky 186.351,64 Kč na částku 186.352 Kč a poškozeného M. L.-U., servis obalové techniky z částky 7.537,80 Kč na částku 7.538 Kč). Za situace, kdy odvolací soud odvoláním napadený rozsudek zrušil a uložil obviněným povinnost k náhradě škody v rozsahu přibližně čtyřikrát menším než soud prvního stupně, nelze hovořit o tom, že by rozhodnutím odvolacího soudu mohla být porušena zásada zákazu reformationis in peius s pouhým – izolovaně hodnoceným – poukazem na to, že ve dvou případech došlo k zaokrouhlení výše způsobené škody na celé koruny. Rozhodnutí odvolacího soudu i přes tuto skutečnost splňuje požadavky, které jsou formulovány v § 259 odst. 4 tr. ř., jelikož postavení obviněných – hodnoceno hlediskem právních následků, které pro obviněné z napadeného rozhodnutí vyplývají – nebylo napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze jakkoli zhoršeno.

85. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani námitky, jimiž obviněný P. vznáší námitky překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu a porušení zásady obžalovací (viz str. 21-22 dovolání).

86. Obviněný překvapivost rozhodnutí vyvozuje z toho, že obžalovaní „byli v očekávání zrušení tohoto rozhodnutí odvolacím soudem … neočekávali, že … rozhodne odvolací soud ve věci sám a to tím způsobem, že zcela změní výrok o vině v rozporu s podanou obžalobou.“ K tomu je nezbytné konstatovat, že odvolací soud po jím doplněném dokazování dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně tj. že byly – byť v jiném rozsahu – naplněny všechny formální znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Pro obviněné nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé již proto, že soud prvního stupně je uznal vinnými totožným zločinem, který byl po právní stránce kvalifikován jako pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a rovněž pokračujícím přečinem zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, pro který odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně podle § 259 odst. 1 tr. ř., aby učinil nové rozhodnutí. Pro obviněné zjevně nemohlo být překvapující, pokud odvolací soud vyvodil trestní odpovědnost obviněných z toho, že „jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a zamlčeli podstatné skutečnosti, a způsobili tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu“. Je tomu tak ostatně proto, že obvinění si byli plně vědomi dosavadního průběhu řízení a zaměření v něm provedeného dokazování.

87. O překvapivosti nelze hovořit za situace, kdy sami obvinění v řádných opravných prostředcích zpochybnili naplnění jednotlivých zákonných znaků zločinu podvodu (viz doplnění odvolání obviněných na č. l. 3589-3597, resp. 3601-3605). Sama skutečnost, že obvinění brojili proti správnosti hmotně právních závěrů krajského soudu, možný závěr o překvapivosti rozsudku odvolacího soudu vylučuje. Jinými slovy vyjádřeno, skutečnost, že se obvinění neúspěšně snažili v odvolacím řízení zamezit vyvození závěru o své trestní odpovědnosti a že odvolací soud nevyhověl jejich návrhům na rozhodnutí, nemůže vést k označení jeho rozhodnutí za překvapivé. Překvapivým rozhodnutím ve smyslu judikatury Ústavního soudu je takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Jde o takové rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09).

88. Za překvapivý v tomto ohledu nelze mít ani postup odvolacího soudu, který shledal splnění podmínek pro to, aby ve věci sám rozhodl postupem podle § 259 odst. 3 tr. ř. Již proto, že odvolací soud přistoupil v rámci veřejného zasedání konaného dne 4. 5. 2016 k doplnění dokazování (přičemž o tomto zamýšleném procením kroku byli dovolatelé v dostatečném časovém předstihu informováni – viz usnesení o odročení veřejného zasedání konaného dne 27. 1. 2016 z důvodu doplnění dokazování na č. l. 3709), byť ho posléze neprovedl v celém rozsahu, bylo lze očekávat, že ve věci bude, alespoň z části, rozhodnuto způsobem, jímž dojde k ukončení jejich trestního stíhání. Předvídatelné bylo rovněž to, že odvolací soud rozhodne formou rozsudku, neboť bylo lze předpokládat, že doplnění dokazování odvolací soud bude provádět proto, aby vyhověl podmínkám stanoveným v § 259 odst. 3 tr. ř., podle něhož [r]rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn.

89. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje ani tvrzení, že „ve výroku o vině nebyla zachována totožnost skutku uvedeného v podané obžalobě“. Námitka týkající se zachování totožnosti skutku, nemůže být pod obviněnými uplatněný dovolací důvod, jenž je určen k nápravě vad při hmotně právním posouzení soudy zjištěného skutku, podřazena, jelikož totožnost skutku je otázkou práva procesního. Přesto je vhodné konstatovat, že samotná změna dílčích skutečností, která nemá za následek změnu vlastní podstaty skutku, jež by vedla ke zjištění, že soud v rozporu s uplatňující se zásadou obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.), konkretizovanou v ustanoveních § 176 odst. 1 a § 220 odst. 1 tr. ř. rozhodl o jiném skutku, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněného, event. byla podána obžaloba, nezakládá žádnou vadu, která by vyžadovala případnou kasaci napadeného rozhodnutí.

90. Přestože popis jednání obviněných ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu – ve vztahu k zločinu podvodu právně kvalifikovanému podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku – nekoresponduje popisu jednání, které obviněným kladla za vinu obžaloba, je třeba poznamenat, že ze zásady totožnosti skutku nevyplývá potřeba, aby popis jednání v tzv. skutkové větě výroku o vině byl v úplném souladu se skutkem popsaným v obžalobě. V tomto směru nemusí jít o úplnou shodu skutku, který je popsán v podané obžalobě se skutkem, který byl vymezen v rozhodnutí odvolacího soudu. Podstata skutku je určována účastí obviněných na určité události a je zachována tehdy, pokud je zachována totožnost jednání nebo následku, a to alespoň částečná. Tyto podmínky v posuzované věci byly splněny.

91. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani námitky obviněného P., které vznáší stran nesprávné aplikace § 137 tr. zákoníku (viz str. 10-13 dovolání), když podle jeho názoru odvolací soud „nesprávně právně posoudil otázku škody, která měla vzniknout poškozeným … někteří z věřitelů v adhezním řízení neuplatnili svoji pohledávku řádně, a tedy neprokázali vznik pohledávky bez důvodných pochybností o její existenci“. Obviněný namítá, že některé zboží a některé služby, které byly předmětem dokazování, neobjednal, nijak však blíže nevymezil, k jakým objednávkám a ve vztahu k jakým poškozeným subjektům tuto námitku vznáší. Způsob uplatnění škody poškozeným (podle dovolatele uplatnění pohledávky) v rámci adhezního řízení má vliv toliko na otázku možnosti vyslovení povinnosti obviněného k úhradě škody způsobené trestným činem, nemá však jakoukoli relevanci stran otázky stanovení výše škody jakožto zákonného znaku příslušného trestného činu. Další část výhrady má již ryze skutkový charakter.

92. Pokud jde o výhrady z hlediska formy uplatněných nároků na náhradu škody ve vztahu k tzv. propojeným osobám (jím zmiňované EFIBA, United Rag), platí i zde již výše řečené, tj. že obviněným nebyla uložena povinnost k náhradě škody ve vztahu k těmto tzv. propojeným osobám. Závadným však nelze (s výhradou níže uvedenou) shledat ani postup formálního uplatňování práv na náhradu škody ve vztahu k ostatním poškozeným. Předně je třeba konstatovat, že obvinění ve vztahu k těmto skupinám poškozených v průběhu řízení nerozporovali existenci či výši uplatněných nároků na náhradu škody. Navíc, jak vyplývá z obsahu spisu, byly splněny všechny zákonné podmínky pro řádné uplatnění nároků na náhradu škody. Vedle příslušných faktur či dodacích dokladů, z nichž nesporně plynou tvrzené žalobní nároky, jsou pohledávky poškozených dokládány i příslušnými smlouvami, na jejichž základě k jejich vystavení docházelo [viz např. smlouva o podnájmu nebytových prostor (č. l. 547-548) – poškozený Autocentrum ILLICH, spol. s r. o., smlouva o sběru, přepravě a odstranění odpadů (č. l. 594-598) – poškozený AVE komunální služby, s. r. o., kupní smlouva (č. l. 1019 – poškozený Pracovní stroje Teplice, spol. s r. o., smlouva o dílo (č. l. 1124-1126) – Technická univerzita v Liberci]. V některých případech tyto listinné důkazy nahrazují obhajobou nezpochybněné listiny (např. uznání závazku vůči společnosti JSK, spol. s r. o. – č. l. 904, společnosti SITA CZ, a. s. – č. l. 1091) nebo objednávky (např. č. l. 1161 – poškozený VLTAVA-LABE-PRESS, a. s.).

93. Za tohoto stavu je třeba konstatovat, že (opět s již zmiňovanou jednou výjimkou) při uplatnění nároků na náhradu škody nedošlo k obviněným tvrzeným vadám, jež by bránily soudům v jejich přiznání poškozeným v adhezním řízení postupem podle § 228 tr. ř.

94. Dosud uvedená konstatování by nasvědčovala závěru, že o podaných dovoláních je na místě rozhodnout způsobem, který navrhl ve svém vyjádření státní zástupce. Ve skutečnosti však takovým způsobem, tj. formou odmítnutí dovolání jako zjevně neopodstatněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., rozhodnout nelze. Za správné, a tudíž i zákonu odpovídající, totiž nelze pokládat řešení odvolacího soudu, které zaujal ve vztahu k výroku o vině uvedenému pod bodem 8. a na něj navazujícímu výroku o náhradě škody.

95. Dovolatelé důvodně namítají skutkovou vadu této části výroku o vině, která podle nich zakládá existenci extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů, z nichž je skutkový závěr o identitě osoby poškozeného vyvozován, a skutkovým zjištěním obsaženým v napadeném rozsudku, tj. že subjektem, který obviněným, resp. jimi řízené společnosti GENESIS-SOEX CZT, s.r.o., zboží či služby dodával, nebyla společnost Der Kleidersammler GmBH&CoKG, Bad Oldesloe, Kampstrasse 29. V uvedeném směru totiž nelze přehlížet nejen to, co na podporu svého postoje uvádějí ve svých mimořádných opravných prostředcích, zdůrazňujících, že stejnou námitku již uplatňovali v řízení před soudy nižších stupňů, ale i to, co plyne z obsahu spisu, resp. zdůvodnění obsaženého k této problematice v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

96. Odvolací soud na str. 29 svého rozsudku poukázal na to, že skutkový závěr nalézacího soudu učiněný k bodu 8., jeho rozsudku má svůj podklad rovněž ve znaleckém posudku („Ze znaleckého posudku z oboru ekonomika odvětví účetnictví a jeho přílohy vypracované svědkyní M. M. … jednoznačně vyplývá objem obchodů mezi společností GENESIS-SOEX CZ s.r.o. a společností Kleidersammler…“), avšak z listin založených na č. l. 123-125 (tj. části přílohy posudku) nelze nabýt bližšího poznatku o tom, který subjekt ve skutečnosti dodavatelem zboží a služeb byl, resp. který subjekt zde uváděné faktury vystavil. Ve sloupci „Poznámka“ je totiž uváděn jen jako „Der Kleidesammler“ bez bližší identifikace. Soudy přitom nevzaly na zřetel, že – ve své podstatě jediné listinné důkazy, založené na č. l. 413-416, mající svědčit o dodávkách zboží a služeb v rozsahu celkové hodnoty 11.718.802 Kč (tj. škody způsobené neuhrazením faktur dle zjištění odvolacího soudu), resp. hodnoty 12.511.752,92 Kč, jak škodu vyčíslil soud prvního stupně – obsahují údaje stran splatnosti faktur odlišné. Datum splatnosti faktur uvádějí údaje obsažené v prvním sloupci, zatímco v předposledním sloupci uvedené údaje mají prokazovat datum upomínky. Konkrétně např. u faktury č. 4041739 je v dokladu na č. l. 413 uvedeno datum splatnosti „13.02.2008“ a datum upomínky „13.04.2008“, zatímco v dokladu na č. l. 123 datum splatnosti „130408“ a datum vystavení faktury „250208“. Pomine-li se zřejmý nesoulad (splatnost faktury podle dokladu na č. l. 413 předchází datu jejího vystavení podle dokladu na č. l. 123 a shodného skutkového zjištění soudu – viz výrok), pak nelze odhlédnout od skutečnosti, že zmíněné listiny na č. l. 413-416 jsou řazeny za vyjádřením (č. l. 411-412), které obsahuje text „odpovídáme tímto na Váš výše uvedený dopis pro naši účastnickou společnost „Der Kleidersammler.“ Rewear GmbH & Co. KG Rakousko“. Jsou-li listiny na č. l. 413-416 součástí tohoto vyjádření (a opačné stanovisko rozhodnutí soudů nižších stupňů neobsahuje), pak je umocněna pochybnost o správném určení poškozeného v bodě 8. výroku rozsudku odvolacího soudu.

97. Pokud dovolatelé již v dřívějším stadiu řízení, zejména v rámci odvolacího řízení (viz doplnění odvolání obviněného A. P. na č. l. 3593, resp. odvolání R. Ř. na č. l. 3614) namítali nesprávnost skutkového zjištění týkající se osoby poškozeného, pak je třeba konstatovat, že jak zdůvodnění obsažené v rozsudku odvolacího soudu, tak obsah důkazů, které jsou k dispozici, pochybnost v této souvislosti vznikající neodstranily. Odvolací soud sice v rámci veřejného zasedání formou předložení podle § 213 odst. 1 tr. ř. provedl důkaz spisem Městského soudu v Praze sp. zn. MPSH 79INS5062/2009, v jeho rozhodnutí se však nikterak neprojevilo, jaké konkrétní poznatky – zejména stran subjektu zde vystupujícího – z něj nabyl. Dovolací soud proto pro účely svého rozhodnutí tento spis vyžádal, provedl jím důkaz v rámci neveřejného zasedání konaného dne 31. 10. 2017 a zjistil z něj následující skutečnosti.

98. V řízení vedeném o insolvenčním návrhu podaném společností Genesis-SOEX, c, z, s. r. o., zastoupenou JUDr. Jiří Janebou přihlásila své pohledávky vůči společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. mimo jiné i společnost Der Kleidesammler Rewear GmbH& Co. KG, se sídlem Lustenau A/6890, Andreas-Hofer-Str. 8, Rakousko, která s poukazem na uzavření Rámcové smlouvy o spolupráci kupní smlouvy a smlouvy o zpětném odkupu uplatnila nárok v celkové výši 12 867 092,07 Kč, jehož důvodnost opřela o tvrzení stran neuhrazení celkem 105 faktur specifikovaných ve své přihlášce. Je možno konstatovat, že jde o faktury stejných čísel, jaká jsou uváděna ve výroku rozsudku pod bodem 8. Uvedená zjištění tak podporují tvrzení dovolatelů o nesprávnosti subjektu uvedeného v odsuzujícím rozhodnutí, jemuž podle zjištění odvolacího soudu měli způsobit škodu ve výši 11,718,802 Kč.

99. Důvodnost hmotně právní námitky, již lze podřadit pod obviněnými zvolený důvod dovolání, lze shledávat v těch výhradách dovolatelů (zejm. A. P.), jež s poukazem na tvrzený rozpor mezi výrokovou částí rozsudku odvolacího soudu a jeho odůvodněním zpochybňují naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu, jímž byli uznáni vinnými.

100. Je skutečností odpovídající tvrzení dovolatele, že odvolací soud ve výrokové části i ve vztahu ke společnosti „Der Kleidersammler GmbH & Co KG, Bad Oldesloe, Kampstrasse 29“ činí skutkový závěr, že od ní obvinění, prostřednictvím jimi řízené společnosti, odebrali zboží a služby, aniž by ji předem informovali o skutečném ekonomickém stavu této společnosti („… o špatné hospodářské situaci společnosti GENESIS-SOEX CZ s.r.o., je předem neinformovali…“), ač v odůvodnění rozsudku (str. 30) vychází ze zjištění o znalosti její ekonomické situace tímto dodavatelem a závěr o podvodném jednání staví na skutkovém tvrzení, jež se ve výrokové části rozsudku nikde nepromítá, tj. že „dodavatelské subjekty však byly nepravdivě ujišťovány o snaze obžalovaných uhradit vzniklé dluhy a o pozitivním výhledu hospodaření společnosti“. Vyjádřeno jinak, zatímco ve vztahu ke znaku objektivní stránky trestného činu podvodu spočívajícím v zamlčení podstatné skutečnosti poskytuje tzv. skutková věta nezbytný podklad odůvodňující užití uvedeného znaku ve skutkovém zjištění, že obvinění své dodavatele „o špatné hospodářské situaci společnosti GENESIS-SOEX CZ s.r.o.,[…] předem neinformovali“, ve vztahu ke znaku uvedení někoho v omyl odpovídající skutkové zjištění, které by tento zákonný znak vyjadřovalo, učiněno ve výroku rozsudku není.

101. V dané souvislosti lze jen připomenout, že ani předcházející rozsudek soudu prvního stupně, byť i on při právní kvalifikaci jednání dovolatelů vyšel z toho, že (tzv. právní věta) „společným pokračujícím jednáním sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a zamlčeli podstatné skutečnosti a způsobili tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu“ skutkově nevymezil jednání, jímž by obvinění poškozené uváděli v omyl, neboť podstata jeho skutkového zjištění spočívala v tom, že své dodavatele o úpadku společnosti „předem neinformovali, v účetnictví tento stav vědomě zakrývali“, čímž soud vyjádřil znak zamlčení podstatné skutečnosti. I tento soud toliko v odůvodnění svého rozsudku zmínil (str. 42), že obvinění „nedodržovali sjednaný splátkový kalendář a i přes sliby, že dojde k úhradě dlužných částek, tak neučinili“.

102. Z hlediska hodnocení důvodnosti podaných dovolání je třeba konstatovat, že ve vztahu k učiněným skutkovým závěrům o nepravdivém ujišťování ze strany obviněných o snaze uhradit vzniklé dluhy a z nich dovozeného závěru o uvedení společnosti, resp. za ni jednajících osob, v omyl, nelze učinit transparentní poznatek po tom, v jakých důkazech mají tato zjištění svůj podklad a jaký je jejich konkrétní význam pro posuzovanou věc. Ačkoli se soud prvního stupně zaštiťuje tvrzením o nedodržení splátkového kalendáře a soud druhého stupně tvrzením, že poškozenou společnost ujišťovali o úhradě dlužných částek, nejsou v žádném z rozsudků vyjádřena konkrétnější zjištění, jež by zejména dávala odpověď na otázku, kdy takové projevy obvinění vůči společnosti Der Kleidersammler učinili. Tedy, zda plnění poskytnutá touto společností, jež podle zjištění soudů zůstala neuhrazena (počínaje plněním, jež mělo být fakturováno fakturami ze dne 25. 2. 2008), byla učiněna pod vlivem omylu, který takto obvinění vyvolali. V dané souvislosti nelze nezmínit, že sám odvolací soud ve svém rozsudku (str. 29) uvádí, že „[z] výpovědi svědka R. N. rovněž vyplynulo, že spolu s obžalovaným R. Ř. v roce 2009 jednal v Rakousku o splátkovém kalendáři se společností Kleidersammler“. Pokud by tedy ujišťování obviněných o úhradách dluhů vůči této společnosti mělo být vázáno až k tomuto okamžiku, pak z logiky věci plyne, že pod vlivem takto vyvolaného omylu nemohly být provedeny majetkové dispozice (dodávání zboží či služeb) v roce 2008.

103. Nekonkrétnost zjištění učiněných ve vztahu k dílčímu skutku popsanému pod bodem 8. výroku napadeného rozsudku, jež má svůj původ ve zjevně nedostatečném rozsahu provedeného dokazování, vede k závěru, že znaky skutkové podstaty trestného činu, jenž měl být tímto dílčími skutky - dílčími útoky pokračování v trestném činu (společně s dalšími skutky popsanými ve výrokové části rozsudku) naplněn, nejsou dostatečně vyjádřeny, což vede k závěru o vadnosti právního posouzení týkající se této části pokračujícího trestného činu.

104. Konstatovaná vada zakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž, společně se zjištěním o existenci extrémního nesouladu v části skutkových zjištění učiněných v bodě 8. napadeného rozsudku odůvodňuje kasaci napadeného rozsudku odvolacího soudu, pokud se týká výroku o vině.

105. Jako důvodnou je třeba hodnotit i námitku obviněných, jíž brojí vůči výroku o náhradě škody v části, v níž odvolací soud vyslovil jejich povinnost k náhradě škody, kterou měli způsobit jednáním popsaným pod bodem 8. výrokové části napadeného rozsudku. Obvinění důvodně zpochybnili správnost výroku o náhradě škody ve vztahu ke společnosti Der Kleidersammler Rewear GmbH&Co.KG (část III. dovolání obviněného Ř., resp. část II. dovolání obviněného P.).

106. Soud odvolací, stejně jako před ním soud prvního stupně (odlišně toliko stran výše přiznané částky), rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněných uhradit společně a nerozdílně škodu společnosti Der Kleidesammler GmbH&Co.KG, Bad Oldesloe, Kampstrasse 29, SRN. Obvinění důvodně namítají, a tato skutečnost plyne z obsahu spisu, že jde o subjekt (poškozeného), s nímž nebyli ve smluvním vztahu, že tomuto subjektu proto nemohli způsobit žádnou škodu a že tudíž výrok o její náhradě je nezákonným. V tomto směru je nezbytné jim dát za pravdu.

107. Z obsahu provedených důkazů vyplývá, že součástí tzv. propojených osob, které tvořily koncernovou strukturu SOEX Textil, byla i společnost Der Kleidersammler Rewear GmbH&CoKG, se sídlem Andreas Hofer Straße 8, Lustenau, 6890, Rakousko. V uvedené společnosti, jak vyplývá z koncernového usnesení SOEX Textil (veřejnosti dostupný na www.), většinový obchodní podíl náležel německému seskupení SOEX Textil, který byl rozhodujícím dodavatelem tzv. originálu a odběratelem tzv. Afrik od společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. Skutečnost, že obvinění obchodovali s rakouskou společností tohoto názvu, potvrdil rovněž svědek N. (viz jeho výpověď při hlavním líčení ze dne 2. 1. 2013, č. l. 2590). To, že došlo k záměně německé společnosti obdobného názvu za společnost se sídlem v Rakousku, plyne i z výpisu rakouského obchodního rejstříku. Z něho se podává, že ve společnosti Der Kleidersammler Rewear GmbH&CoKG, se sídlem Andreas Hofer Straße 8, Lustenau, 6890 (Firmenbuchnummer FN 193887d) je vlastníkem obchodního podílu německá společnost Retextil Recycling International GmbH&Co a společnost Rewear Holding GmbH, přičemž obě společnosti jsou součástí koncernového seskupení SOEX Textil Vermarktungsgesellschaft m. b. H. (viz účetní závěrka SOEX Textil za obchodní rok 2008).

108. Z těchto skutečností plyne, že adhezní výrok napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze učiněný ve vztahu k jím označené společnosti je vadný. Tím byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i v alternativě jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Nutno totiž zdůraznit, že náhradu škody lze přiznat jenom tomu subjektu (případně jeho právnímu nástupci), na jehož majetku jednáním pachatele trestného činu nastala. Tento stav ovšem nelze konstatovat ve vztahu k soudům nižších stupňů označenému subjektu.

109. Přestože dovolatelé napadli rozsudek soudu prvního stupně svými odvoláními (č. l. 3589-3597, resp. 3601-3605) ve všech jeho výrocích, přičemž tak učinili i vůči výroku o náhradě škody, a to konkrétně i výtkou vůči nesprávnosti v označení poškozeného subjektu, odvolací soud, ač adhezní výrok rovněž podléhal jeho přezkumné povinnosti (§ 254 odst. 1 tr. ř.), vytčenou vadu svým rozsudkem nenapravil. Pokud o odvolání obviněných rozhodl způsobem výše uvedeným, nesplnil svou procesní roli a v důsledku toho zatížil své rozhodnutí vadou, která svědčí o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i v této části.

110. Vzhledem k tomu, že ve výše označených částech byla dovolání obviněných podána důvodně, vyhověl jim Nejvyšší soud z důvodů výše rozvedených. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. proto zrušil částečně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2016, č. j. 5 To 56/2015-3840, a to v celé jeho odsuzující části. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

111. Úkolem odvolacího soudu je o podaných odvoláních obviněných, a to v části týkající se zrušení, znovu rozhodnout. Připomíná se, že ke zrušení rozsudku došlo výlučně na podkladě dovolání podaných ve prospěch obviněných a že se tudíž pro další řízení uplatňuje zákaz reformationis in peius upravený v § 265s odst. 2 tr. ř.

112. Pokud obvinění prostřednictvím svých obhájců učinili podnět, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozhodnutí, pak se připomíná, že sice podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, avšak vydání rozhodnutí o takovém podnětu, na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř., není obligatorní. Jeho důvodnost je třeba posuzovat výlučně na základě předběžného posouzení dovoláním napadených rozhodnutí. Protože předseda senátu nezjistil, a to i s přihlédnutím k vyjádření státního zástupce k dovolání obviněných, že by dovoláním napadená rozhodnutí byla a priori zjevně nezákonná, a zejména s přihlédnutím k tomu, jak na podání dovolání reagoval soud prvního stupně (č. l. 4010), o podnětu obviněných samostatným rozhodnutím nerozhodl. Zbývá dodat, že tento způsob reakce dovolacího soudu na podnět obviněného shledává odůvodněným i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14: „Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je též zřejmé, že dovolací soud neopominul ani stěžovatelčinu žádost o odklad výkonu napadeného rozhodnutí vrchního soudu, ale tuto vzal v úvahu. Nicméně, nejednalo se o návrh, o němž by byl povinen rozhodnout, a Nejvyšší soud důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal, pročež je zcela dostačující, jsou-li jeho úvahy k této žádosti (podnětu) stěžovatelky zachyceny v odůvodnění jeho usnesení.“).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. října 2017

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru