Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 258/2020Usnesení NS ze dne 11.03.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.258.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 258/2020-337

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. M., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2019, č. j. 4 To 238/2019-295, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 188/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 7. 2019, č. j. 1 T 188/2018-260, byl obviněný J. M. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.

2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 tr. zákoníku mu byla dále uložena přiměřená omezení a povinnosti specifikované ve výroku rozsudku.

3. O odvolání obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 10. 2019, č. j. 4 To 238/2019-295, jímž napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl. Obviněného uznal vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle zjištění soudu dopustil tím, že

dne 10. 9. 2018 v 11:31 hodin v obci XY, okr. Frýdek-Místek, v kuchyni rodinného domu čp. XY, uchopil do pravé ruky kuchyňský nůž bílé barvy celkové délky 35 cm s čepelí délky 19 cm, otočil se k O.Ž. a se slovy: „já vás zabiju“ zvedl ruku s nožem nad hlavu a s nápřahem chtěl bodnout O. Ž. do horní části těla, který tomuto bodnutí zabránil pouze svou aktivní obranou, při které uchopil pravou ruku J. M. za část zápěstí a dlaně a protitlakem odtlačoval ruku od svého těla, kdy při této obraně utrpěl povrchové řezné poranění na bříšku palce pravé ruky dlouhé 2,5 cm, které si nevyžádalo lékařské ošetření, přičemž při daném mechanismu útoku a použitém dlouhém bodnořezném nástroji O. Ž. bezprostředně hrozil vznik zranění nepoměrně závažnějších, spočívajících v bodných poraněních plic, srdce a velkých nitrohrudních cév s následným krvácením do dutiny hrudní a rozvoje hemoragického šoku, která by naplňovala taxativa těžké újmy na zdraví, kdy k tomuto následku nedošlo pouze z důvodu aktivní obrany O. Ž. a následného zákroku Z. Ž., který J. M. odtáhl pryč.

4. Odvolací soud obviněného za uvedený zločin odsoudil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 tr. zákoníku mu byly dále uložil přiměřená omezení a povinnosti specifikovaná ve výroku rozsudku.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Romana Měrky dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

6. Obviněný namítá extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a neadekvátně zdůvodněnými závěry učiněné odvolacím soudem z provedeného dokazování. Nesouhlasí s jeho posouzením opakovaných výslechů poškozeného, neboť tento vypovídal rozdílně a opakování výslechů proto bylo na místě. Je toho názoru, že se bez důvodných pochybností nepodařilo prokázat, jak tvrdí odvolací soud, že by se snažil poškozeného bodnout. Ten zcela bezdůvodně zvýhodnil či upřednostnil výpovědi poškozeného před jeho výpovědí, což by podle dovolatele mohlo zakládat porušení zásady presumpce neviny. Incidentu byly přítomny pouze dvě osoby, on a poškozený. Na jedné straně tak stojí výpovědi poškozeného, které se vzájemně liší, na druhé jeho stále konzistentní výpověď podporovaná výpovědí svědka Z. Ž. Obviněný opakovaně vypovídá, že chtěl spáchat sebevraždu. Poškozenému naopak odvolací soud vkládá do úst tvrzení, která nikdy nevyslovil, například že „opakovaně zdůraznil, že ve chvíli, kdy držel ruku obviněného, cítil jasný protitlak proti své ruce“. Závěry odvolacího soudu tak jsou založeny na smyšlených tvrzeních, která poškozený v rámci svých výpovědí nikdy nevyřkl.

7. Obviněný ve svém dovolání dále zmínil judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu vztahující se k tzv. extrémnímu rozporu a dodal, že odvolací soud hned v několika bodech svého odůvodnění dochází k závěrům, pro něž nejsou v trestním spise podklady. Jedná se o závěry o zjevné závažnosti jeho jednání, výpovědi poškozeného o protitlaku, evidentním a jasném útoku a závěr, že obviněný zvedl ruku s nožem nad hlavu a s nápřahem chtěl bodnout poškozeného. Obviněný odvolacímu soudu vytýká, že zakládá své závěry na skutečnostech, které objektivně nejsou z trestního spisu seznatelné, a dovozuje fakta, aniž by je čímkoliv podložil. Okolnosti incidentu pak posuzuje subjektivně. Dovolatel proto v jeho rozhodnutí shledává porušení práva na spravedlivý proces.

8. Obviněný dále namítl, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován. Za prokazatelně zjištěný skutkový stav považuje ten, k němuž dospěl nalézací soud. Odvolací soud sice zmínil, že nalézací soud zjistil skutkový stav „v podstatě správně”, sám však jednání kvalifikoval naprosto odlišně, nikoliv však na základě řádného odůvodnění. Zopakoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nemají oporu ve spise, a dodal, že na základě skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem nelze dojít k tak radikální změně v právní kvalifikaci zjištěného jednání. Skutkový stav tak, jak byl zjištěn nalézacím soudem, totiž nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným odvolacím soudem. Je tomu tak proto, že nebyl dán jeho úmysl ani dostatečná intenzita jeho jednání. Pokud jde o úmysl, má za prokázanou skutečnost, že si chtěl nožem podřezat žíly, nikoliv zaútočit na poškozeného. Vyplývá to z jeho výpovědi i výpovědí poškozeného a svědka Z. Ž. Poukázal pak na judikaturu Nejvyššího soudu a dodal, že pokud neměl vůbec v úmyslu poškozenému ublížit, nemohl mít logicky v úmyslu ani způsobení těžké újmy na zdraví. Pokud jde o intenzitu jednání, nebylo způsobilé přivodit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Poškozený uvedl, že se ho snažil odstrčit pouze jednou rukou, přičemž po operaci karpálních tunelů nemá v rukou velkou sílu. Chtěl-li by skutečně poškozenému ublížit, nestačila by poškozenému v jeho obraně jedna ruka. Jako pravděpodobnější se proto jeví verze, že byť se možná kolem sebe nožem oháněl, bylo to v úmyslu ublížit sám sobě. Za správnou považuje kvalifikaci jednání učiněnou okresním soudem.

9. Konstatování odvolacího soudu považuje s ohledem na jeho nepřezkoumatelnost za nicneříkající a ryze subjektivní hodnocení projednávaného incidentu. Odvolací soud vůbec neodůvodnil zamítnutí jeho odvolání, ani v nejmenším se nezabýval argumenty předloženými obhajobou, opomíjel skutečnosti ve svém souhrnu nasvědčující nevěrohodnosti výpovědí poškozeného, a vůbec nezmínil, z jakého důvodu považuje jeho tvrzení za nevěrohodná, kdy neuvedl, proč by incident nemohl proběhnout způsobem, jakým jej obviněný popisuje. Obviněný proto rozsudek odvolacího soudu pokládá za nepřezkoumatelný. Co se týče otázky trestu, zde by mělo být jako k polehčující okolnosti přihlédnuto zejména k tomu, že obviněný nastoupil do terapeutické skupiny.

10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2019, č. j. 4 To 238/2019-295, v celém jeho rozsahu.

11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že námitku extrémních rozporů sice za určitých okolností lze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, avšak nikoli v řešeném případě, neboť nejde o výtku důvodnou. Závěr krajského soudu, že obviněný chtěl poškozeného bodnout, není extrémně vadný, protože v konečném důsledku má oporu v provedených důkazech. Konkrétně se jedná o výpověď poškozeného, která koresponduje s výpovědí svědkyně Ž. a svědka Z. Ž. Verze skutkového děje prosazovaná obviněným je na podkladě provedeného dokazování vyvrácena bez důvodných pochybností. Pokud existují určité rozpory a nesrovnalosti, pak se netýkají okolností významných z hlediska naplnění skutkové podstaty trestné činnosti, jež je kladena obviněnému za vinu. Vada extrémních rozporů dána není. Skutková zjištění jsou úplná a správná, mají oporu v provedených důkazech.

12. K výtkám obviněného stran právní kvalifikace zvolené krajským soudem státní zástupce uvedl, že rozhodující jsou skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, tedy v rozsudku krajského soudu coby soudu odvolacího. Nelze primárně vycházet ze zrušeného rozsudku nalézacího soudu, jak tvrdí obviněný. A to proto, že daný rozsudek okresního soudu byl zrušen, rozhodná skutková zjištění byla pojata do rozsudku soudu krajského, a ta se stala v zásadě závaznými. Skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku jsou přitom jasná a úmysl se z nich jasně podává. Jedná se o vyjádření samotného obviněného, ze kterého je okolnost fyzického útoku evidentní, dále je to povaha použité zbraně, zejména délka čepele nože, je to též lokalizace, směr útoku nožem. Fakt, že nedošlo k dokonání činu, pak nevyplývá z nedostatku intenzity útoku, jak tvrdí obviněný, nýbrž z aktivity poškozeného, který se bránil. Protože následek nenastal a čin zůstal prostý dokonání, jde o pokus deliktu. Právní kvalifikaci skutku je podle státního zástupce správná.

13. Pokud jde o výtky směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu, tyto nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Stejné platí pro výhrady stran odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Ty jsou navíc nedůvodné. Odvolání obviněného bylo neúspěšné, protože krajský soud neuvěřil jeho obhajobě, a naopak akceptoval verzi skutkového děje vyplývající z výpovědi poškozeného, přičemž vysvětlil proč. Důvody, na kterých je rozhodnutí krajského soudu vybudováno, jsou z obsahu rozhodnutí, zejména str. 5-7, dobře seznatelné. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze dovodit existenci žádných významných, natož extrémních rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Naopak z něj vyplývá, že soud postupoval v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňuje požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., a jako takové je rozhodnutí krajského soudu plně přezkoumatelné.

14. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

a) obecná východiska

16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

b) vlastní posouzení dovolání

22. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dvě roviny námitek. Jednak poukázal na skutečnosti, v nichž spatřuje extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými a právními závěry, a jednak poukázal na nesprávnost právní kvalifikace, ke které dospěl odvolací soud. Pokud jde o druhý okruh námitek označených jako směřujících proti právní kvalifikaci, tyto primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným předkládané verze skutkových zjištění, ze které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci. Dovolatel přitom zpochybňuje hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná odvolacím soudem. Nejvyšší soud však není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud ve výroku odsuzujícího rozsudku.

23. Jak již bylo zmíněno, námitku existence tzv. extrémního nesouladu dovolatel ve svém dovolání taktéž vznesl. Tento nesoulad shledává, stručně řečeno, v upřednostnění podle jeho mínění rozporné výpovědi poškozeného O. Ž. před jeho konzistentní výpovědí odvolacím soudem. Odvolací soud krom toho podle obviněného dospěl k závěrům, pro něž nejsou v trestním spise podklady. Dovolací soud však tento názor obviněného nesdílí. Předně je třeba v obecnosti zopakovat, že rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.

24. Obviněný v průběhu řízení trvá na své obhajobě, podle níž chtěl spáchat sebevraždu. Podle jeho výpovědí vběhl do kuchyně, sebral nůž a řekl, že se zabije, přičemž mezi ním a poškozeným vůbec nedošlo k fyzickému kontaktu. Ještě v rámci své výpovědi při veřejném zasedání o odvoláních dne 2. 10. 2019 uvedl, že poškozený byl v šoku, nebyl schopný slova a „byl zařezaný na židli“ (č. l. 291). Na dotaz, jak si potom vysvětluje zranění poškozeného, v hlavním líčení dne 8. 2. 2019 uvedl, že poškozený něco krájel a v šoku se řízl (č. l. 219). V rámci svého dovolání pak uvedl, že poškozený jeho jednání „mylně pochopil jako útok na svou osobu, tedy se zvedl a aktivně začal odtlačovat [jeho] ruku“ (viz část IV., str. 3 dovolání).

25. Výpověď poškozeného považuje obviněný za rozpornou, odvolacímu soudu vytýká, že poškozenému vkládá do úst tvrzení, která nikdy neřekl. Obviněný ve své dovolací argumentaci vychází z hodnocení výpovědi poškozeného nalézacím soudem, který ji měl za rozpornou, v důsledku čehož při konstrukci skutkových zjištění využil pouze částečně výpovědi poškozeného ze stadia přípravného řízení. Odvolací soud takové hodnocení považoval za učiněné výrazně ve prospěch obviněného a nedůvodně zpochybňující výpovědi poškozeného. Rozpory v jeho výpovědích připsal jeho věku a svéráznému vyjadřování, ale také vyhrocenosti situace, která vyplývala z jeho dlouhodobé traumatizace bydlením obviněného v jeho domě (bod 9. rozsudku odvolacího soudu). Výpověď poškozeného však považoval za v podstatných částech shodnou, a to v tom, že obviněný jej nožem napadnul, vyhrožoval mu zabitím, a když držel ruku obviněného, cítil protitlak. Právě v tomto okamžiku se rozchází posouzení nalézacího a odvolacího soudu. Nalézací soud dospěl k závěru, že nebyl bez důvodných pochybností prokázán pohyb ruky obviněného ozbrojené nožem vůči tělu poškozeného. Vycházel přitom z výpovědi poškozeného ze dne 12. 9. 2018 (učiněné ve stadiu přípravného řízení), v níž neměl zmínit cokoli o pohybu nože vůči jeho tělu. Již v rámci této výpovědi však poškozený uvedl, že obviněný špičkou nože mířil na jeho hrudník, a když jej za ruku chytil, cítil protitlak. Výslovně přitom uvedl, že „bylo vidět, že chce na mě útočit“ (č. l. 79 verte). Na uvedené poukázal i odvolací soud, jehož závěr obviněný rozporuje s tím, že uvedené poškozený nikdy neřekl. To však není pravdou, neboť tak poškozený učinil jednak ve výpovědi v přípravném řízení (č. l. 79 verte), v hlavním líčení dne 8. 2. 2019 (č. l. 220 verte) a rovněž v hlavním líčení dne 10. 7. 2019, kdy trval na tom, že poškozený pohyb udělal (č. l. 254 verte). Poškozený od počátku jednání obviněného označoval jako útok nebo napadení a již ve svém telefonátu na tísňovou linku uvedl, že jej obviněný „napadá nožem“ a řekl „já tě zabiju“ (viz záznam připojený k č. l. 238). Ostatně o útoku mluvil i svědek Z. Ž., který jinak podporoval verzi poškozeného o pokusu o sebevraždu a o průběhu incidentu si nebyl zcela jistý. V hlavním líčení svědek uvedl, „obžalovaného jsem se snažil dostat od otce, aby k něčemu nedošlo“, „[o]bžalovaný přestal v útoku“a„[o]tec se bránil před tím útokem“ (č. l. 223).

26. Hodnocení odvolacího soudu proto nelze považovat za nelogické, vůbec nevyplývající z provedených důkazů či v rozporu s nimi. Naopak je třeba se s ním ztotožnit v tom, že nalézací soud nedůvodně nevycházel z výpovědí poškozeného, které byly v zásadních okolnostech souladné v průběhu celého řízení. V uvedeném směru odpovídají údaje poškozeného i objektivně zjištěným skutečnostem – např. zranění poškozeného na ruce, ke kterému podle jeho slov došlo, když se bránil a snažil se nůž zadržet (což uvedl v telefonátu na tísňovou linku i ve svých pozdějších výpovědích). Nelze pominout, že za nejpravděpodobnější mechanismus vzniku zranění takovou situaci označil i znalec (č. l. 108), a že naopak obviněný po celou dobu řízení zásadně popírá jakýkoli fyzický kontakt s poškozeným a okolnosti vzniku zranění poškozeného vysvětluje nepřesvědčivě. Při dotazu na zranění poškozeného tvrdí, že si jej přivodil sám v úleku, přičemž ve svém dovolání předkládá další verzi, podle níž v mýlce stran toho, že se jej chystá napadnout, poškozený nůž popadl.

27. Dovolatel dále extrémní nesoulad shledává v závěrech odvolacího soudu, které podle něj nemají podklad ve spise. Jedná se o závěry o zjevné závažnosti jeho jednání, výpovědi poškozeného o protitlaku, evidentním a jasném útoku, a že zvedl ruku s nožem nad hlavu a s nápřahem chtěl bodnout poškozeného. Skutečnost, že tyto závěry nemají podkladu, obviněný zakládá na tom, že podle jeho mínění nebyly prokázány. V tom případě však obviněný opět požaduje převzetí svojí verze skutkových zjištění namísto závěrů odvolacího soudu. Pokud jde o závažnost jednání, odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný zaútočil na poškozeného nožem a pokusil se mu tak způsobit těžkou újmu. Takové jednání nelze než označit za zjevně závažné. Odvolací soud při tom vycházel jak z důkazů provedených nalézacím soudem, tak ze svého doplnění dokazování. Pokud jde o sdělení poškozeného o protitlaku, tomu již byl věnován prostor výše a tvrzení obviněného bylo vyvráceno. Stejně tak evidentní a jasný útok obviněného byl prokázán především svědeckými výpověďmi poškozeného, ale mj. také svědeckou výpovědí Z. Ž. a záznamem z telefonátu na tísňovou linku. Verze o tom, že poškozený chtěl ublížit pouze sám sobě, je skutečně pouze jeho vlastní verzí, které však odvolací soud neuvěřil. Z výpovědi poškozeného vychází také závěr o tom, že obviněný zvedl ruku nad hlavu a chtěl jej bodnout. Nelze proto souhlasit s obviněným, že odvolací soud dospěl k závěrům, které nemají oporu ve spise. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že nelze dospět k závěru, že by nastal stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu, který by opodstatňoval a vyžadoval zásah dovolacího soudu.

28. Zbývající námitky obviněného formálně směřují proti právní kvalifikaci, ke které dospěl odvolací soud, případné pochybnosti o její správnosti však dovolatel zakládá na vlastní verzi hodnocení důkazů a z toho vyplývajících skutkových zjištění. Pokud jde o tvrzenou absenci úmyslu, tuto obviněný zakládá na tom, že z provedeného dokazování má za prokázanou skutečnost, že si chtěl podřezat žíly a nikoli zaútočit na poškozeného. Popírá tak, že by samotný úmysl směřoval k útoku na poškozeného. V tomto směru se však rozchází se skutkovými zjištěními přijatými nalézacím i odvolacím soudem. Přestože skutečně z výpovědi obviněného, poškozeného i svědka Z. Ž. vyplynulo, že obviněný během incidentu vykřikoval také, že se chce zabít, dovolatel při vznesení své námitky pominul, že poškozený ve všech svých výpovědích i v telefonátu na tísňovou linku uvedl, že obviněný řekl „já tě/vás zabiju“. Poškozený uvedl, že se musel bránit a cítil protitlak, probíhající útok potvrdil, i když vyhýbavě, také Z. Ž. Je tedy zřejmé, že jednání obviněného skutečně směřovalo proti poškozenému a nikoli (nebo pouze) sobě samotnému. Pokud jde o to, jestli úmysl směřoval ke způsobení těžké újmy, obviněný vzal do ruky nůž a vědom si jednak protiprávnosti svého jednání a jednak toho, že může způsobit těžkou újmu, když směřoval na hrudník poškozeného, jej napadl, závěr odvolacího soudu o naplnění nepřímého úmyslu je zcela správný.

29. Obviněný pak namítl, že intenzita nebyla dostatečná pro způsobení těžké újmy na zdraví. Tento závěr zakládá na tom, že poškozený se mu „ubránil“ pouze jednou rukou, ve které navíc kvůli nemoci nemá moc síly. I v tomto případě však obviněný opomenul ve věci provedené důkazy a přijatá skutková zjištění. Poškozený se nebránil pouze jednou rukou, ale jednou rukou jej držel za ruku, ve které měl obviněný nůž, a druhou se jej snažil odtlačit a pomohl mu navíc syn Z. Ž., který se snažil obviněného odtáhnout. Skutečnost, že uvedený mechanismus útoku byl způsobilý způsobit těžkou újmu, vychází také ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Petra Handlose, Ph.D. (č. l. 109).

30. Dovolatel namítl také porušení zásady presumpce neviny. To shledával v upřednostnění výpovědi poškozeného před jeho výpovědí odvolacím soudem. Odvolací soud však podrobně (zejména v bodech 8. a 9. svého rozsudku) vysvětlil, proč považoval výpověď poškozeného za věrohodnou a mohl z ní vycházet. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1806/09). V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).

31. Obviněný považuje rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný, neboť podle jeho mínění nezdůvodnil zamítnutí jeho odvolání a nezabýval se jeho argumenty. Předně je třeba poukázat, že byť je součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 415/11). Argumentace dovolatele vtělená do jeho odvolání i vyjádření k odvolání státního zástupce byla v podstatně obdobná a byla založena na zpochybnění věrohodnosti poškozeného a poukazu na rozpory v jeho výpovědích, žádosti vypracování znaleckého posudku a zpochybnění jeho úmyslu napadnout poškozeného. Ke všem těmto okolnostem se odvolací soud ve svém rozhodnutí vyjádřil. Odvolání státního zástupce stejně jako argumentace obviněného směřovaly proti právnímu posouzení a poukazovaly na výpověď poškozeného. Odvolací soud se tudíž věrohodností tohoto svědka, potřebností vypracování znaleckého posudku a hodnocení jeho výpovědí zabýval. Přestože tedy výslovně nereagoval na všechny argumenty obviněného, jejich podstatě se ve svém odůvodnění věnoval. Podrobně tak rozebral věrohodnost poškozeného i existenci úmyslu obviněného. Pokud jde o námitky směřující proti výroku o trestu, odvolací soud s ohledem na nový výrok o vině rozhodoval znovu i o trestu obviněného a ukládaný trest řádně odůvodnil. Vyložil přitom jednotlivé polehčující a přitěžující okolnosti, které při rozhodování o trestu hrály roli. Námitku stran nepřihlédnutí k polehčující okolnosti obviněný vznesl také v rámci svého dovolání, tvrzená pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, však nelze v dovolání podřazovat pod žádný z dovolacích důvodů.

32. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

33. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. 3. 2020

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru