Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 24/2020Usnesení NS ze dne 29.01.2020

HeslaHodnocení důkazů
Ublížení na zdraví z nedbalosti
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.24.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 147 odst. 1,2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 24/2020-625

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného P. V. nar. XY, bytem XY, okres Rychnov nad Kněžnou, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 11 To 180/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T 100/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 1 T 100/2017, byl P. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dva roky. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl uznán povinným zaplatit na náhradě škody Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR částku 146 082,- Kč a poškozenému M. Z. částku 54 532,80 Kč.

2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením dne 30. 7. 2019, sp. zn. 11 To 180/2019, podle § 256 tr. ř. zamítl.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V podaném dovolání uvedl, že se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu nalézacího, že obviněný mohl vědět o nevyhovujícím stavu brzdové soustavy, a to s ohledem na stáří vozu a na předchozí dolití brzdové kapaliny před technickou kontrolou. Dodal, že znalec potvrdil, že obviněný nemohl běžnou kontrolou před jízdou zjistit stav hlavního brzdového válce, ani těsnost brzdového válečku. Zdůraznil, že v řízení nebylo prokázáno, že by do vozidla musela být dolévána brzdová kapalina vyjma situace několika dní před technickou prohlídkou, která nebyla způsobena samovolným únikem kapaliny, ale jejím částečným vypuštěním při odvzdušňování části brzdové sestavy. Dále poukázal a rozepsal skutečnost, z jakého důvodu došlo k odvzdušňování části brzdové soustavy. Shrnul, že v době před nehodou neexistovaly žádné signály, které by ukazovaly na nevyhovující stav brzdové soustavy (nesvítila kontrolka, pod vozidlem nevznikala skvrna od úniku brzdové kapaliny, vozidlo se při brzdění chovalo normálně) a barva brzdové kapaliny bez dalšího nemůže indikovat selhání brzd. Nadto dodal, že ze skutečnosti, že v době nehody byla brzdová kapalina zabarvená, nelze dovodit, že takto byla zabarvená již v době zahájení jízdy, což mohlo být způsobeno rychlým znečištěním v rámci prasknutí těsnění brzdového válečku. Současně konstatoval, že se v daném případě nemohlo jednat o dlouhodobě nevyhovující stav brzdové soustavy, když tři měsíce před nehodou nebyly při technické kontrole shledány žádné vady. Je toho názoru, že k nehodě došlo vinou náhlého selhání brzdové soustavy, které nemohl předpokládat, natož o něm vědět. Na základě výše uvedeného proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265m odst. 1 tr. ř. zrušil a obviněného zprostil obžaloby v celém rozsahu.

4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že toto navrhuje odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s ohledem na charakter námitek obviněným uplatněných, které podle mínění státního zástupce směřují proti skutkovým zjištěním nižších soudů. Že pravou podstatou námitek obviněného jsou skutkové námitky, svědčí i odkaz dovolatele na zásadu v „pochybnostech ve prospěch obviněného“. Státní zástupce poukazuje na jistou strohost a kusost odůvodnění nejen dovoláním napadeného rozhodnutí, ale také rozhodnutí, které mu předcházelo. Je však toho názoru, že nelze odhlížet ani od skutečnosti, že nepřiměřená rychlost vozidla by zůstala významnou příčinou dopravní nehody i za situace, že by obviněný o nevyhovujícím technickém stavu brzd nevěděl.

II.

Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu

č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst.

2 tr. ř.).

8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

III.

Důvodnost dovolání

9. Obecně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést, že v jeho případě zákon vyžaduje, aby podstatou dovolacích námitek bylo tvrzení, že zjištěný skutkový stav věci není trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzených trestných činů. Obviněný tak má v rámci tohoto dovolacího důvodu právo namítnout, že skutek vykazuje buď zákonné znaky jiného trestného činu, nebo není žádným trestným činem (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu z 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006 a č. 26/2004 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Obviněný nemůže zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů se dožadovat, přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích dovolacího řízení [Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17 mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání].

10. Pokud tedy obviněný s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v dovolání zpochybnil dosavadní skutková zjištění, hodnocení provedených důkazů a rozsah dokazování, nemohl je Nejvyšší soud učinit předmětem svého posuzování. V projednávaném případě sice dovolatel soudům vytkl nesprávnost hmotněprávního posouzení stíhaného skutku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel o námitky zaměřené výlučně vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek založil na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů, a teprve v návaznosti na tom namítal nesprávné hmotněprávní posouzení jeho jednání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Nejvyšší soud tento závěr učinil mj. i se zřetelem k názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Pokud jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum. V projednávaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí. Při aplikaci těchto obecných východisek na projednávanou trestní věc Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná soudem prvního a druhého stupně na základě provedených důkazů jsou podřaditelná pod ustanovení trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Na základě shora uvedeného se Nejvyšší soud nemohl zabývat námitkami, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran důvodu předchozího odvzdušňování brzdové soustavy, okolnosti, že den před nehodou vezl cca dvě tuny těžký náklad, zabarvení brzdové kapaliny, popírání rychlosti vozidla obviněným, rychlé znečištění brzdové kapaliny v rámci prasknutí těsnění brzdového válečku, apod.), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci.

11. Ve vztahu k trestnému činu, kterým byl obviněný uznán vinným lze obecně uvést, že trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 tr. zákoníku lze spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky této skutkové podstaty jak konáním, tak i opomenutím ve smyslu § 112 tr. zákoníku. Těžká újma na zdraví je upravena v § 122 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je tato újma na zdraví vymezena dvěma podmínkami:

a) je to jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění,

b) které je zároveň některým z taxativně uvedených případů v § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku.

Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§ 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku]. Zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Podle zásady vyslovené přímo v § 16 tr. zákoníku okolnost, zda byl nebo nebyl zachován určitý předpis vydaný k vyloučení následku uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku, je sama o sobě pro posouzení otázky odpovědnosti pachatele za následek nerozhodná. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku. Porušení předpisů, které mají zabránit následku, nestačí pro nedbalost tam, kde pachatel mohl vzhledem k novým poznatkům nebo i vzhledem ke svým odborným znalostem předpokládat, že postupem jím zvoleným následek způsoben nebude. Hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. NS 11/2002-T 279.).

12. Spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 tr. zákoníku v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, aby porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií (srov. rozh. 7/1965 Sb. rozh. tr.). Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozh. č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout.

13. V souvislosti s předmětnou dopravní nehodou a základními povinnostmi řidiče vozidla je nezbytné uvést následující skutečnosti, které dokreslují povinnosti řidiče z pohledu např. viditelnosti a vazby na porušení důležité povinnosti. Řidič smí jet nejvýše takovou rychlostí, jaká mu umožní bezpečně zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. To platí zejména pro jízdu za snížené viditelnosti a při zapnutých světlech. Přitom musí řidič brát v úvahu vedle vlastní brzdné dráhy i reakční dobu a dráhu technické prodlevy brzd (srov. rozh. č. 3/1969 Sb. rozh. tr.). Základním ustanovením, které upravuje povinnosti řidiče v souvislosti s rychlostí jím řízeného vozidla je ustanovení § 18 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů.

14. Rovněž tak nelze přehlédnout ani obecnou povinnost řidiče prohlédnout před jízdou vozidlo, jeho vybavení a výstroj a zjištěné závady odstranit a použít k jízdě jen vozidlo, jehož celkový technický stav odpovídá technickým podmínkám provozu silničních vozidel na pozemních komunikacích. Uvedená povinnost se vztahuje na počátek ježdění s vozidlem, např. na začátku směny, dne apod., anebo po mimořádné události, jako je kupř. náraz vozidla na překážku. V předmětné trestní věci šlo o situaci, kdy obviněnému byl znám nedobrý stav vozidla, kdy objektivně bylo zjištěno, že nefungoval ukazatel rychlosti, počítadlo ujetých kilometrů bylo nefunkční (ohledně činnosti kontrolky brzd se vyjadřovaly již dostatečně soudy nižších stupňů). Zavádějící je pak z pohledu nefunkčnosti výše uvedených přístrojů tvrzení obviněného o rychlosti jím řízeného vozidla. Další skutečností, která potvrzuje nejen to, že obviněný nerespektoval shora uvedená ustanovení, je také zjištění, že při vědomí nedobrého stavu mj. jedné pneumatiky, ne nejlepšího stavu vozidla (viz svědek R.), obviněný jel průběžně na neutrál a bezpochyby v obci nejel povolenou rychlostí [viz znalecký posudek k rychlosti vozidla, a k nárazové rychlosti, (také svědek - poškozený K. P., který při jízdě z kopce viděl rozsvícený radar s pokynem zpomal)]. Všechny výše zmíněné skutečnosti byly dostatečného charakteru, aby obviněného vedly k závěru, že ani řízení vozidla při rychlosti 50 km/hod. neodpovídá jeho technickému stavu.

15. Jestliže je příčinou dopravní nehody porucha brzdného systému motorového vozidla, je důležité zjistit, zda řidič měl a mohl poruchu objevit při řádné kontrole a prohlídce před jízdou anebo v průběhu jízdy, ale ještě před nehodou. Z tohoto hlediska je významné, zda jde o náhlou poruchu anebo o takovou poruchu, která se vyvíjí a narůstá postupně (srov. rozh. č. 26/1987 Sb. rozh. tr.).

16. Za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona je třeba považovat porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví lidí. Za porušení důležité povinnosti ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku však není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidské zdraví, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k těžké újmě na zdraví (srov. rozh. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (srov. rozh. 31/1966, shodně rozh. 39/1963, rozh. 5/1962 Sb. rozh. tr.).

(srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, s. 1558 - 1574).

17. Nejvyšší soud musí konstatovat, že se ztotožnil s úvahami soudů nižších stupňů, které jednak předcházely a následně vyústily v závěr, že obviněný zjištěným jednáním naplnil všechny formální znaky trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Jakkoliv by proto postačovalo na tyto úvahy podrobné úvahy zejména soudu prvního stupně vztahující se k otázce provedených a hodnocených důkazů pouze odkázat (např. bod 10-21 rozsudku), k otázce právní kvalifikace bod 22-26 rozsudku, jeví se dle názoru Nejvyššího soudu vhodným reagovat na uplatněnou dovolací argumentaci obviněného a některé úvahy zopakovat, příp. konkretizovat [zde je nutno upozornit, že se jedná o uplatnění obhajoby v rozsahu námitek, které se již staly předmětem dokazování a hodnocení před nižšími soudy a na uvedený případ odpadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [avšak pouze za situace, kdy bylo možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].

18. Z tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku vyplývá, že se obviněný jmenovaného trestného činu dopustil jednak tím, že nájezdová rychlost vozidla při jízdě z mírného klesání převyšovala povolenou zákonnou hranici pro jízdu v obci 50 km/hod., když bylo prokázáno, že rozpětí rychlosti se pohybovalo mezi 60 – 70 km/hod., dále skutečnosti, že technický stav vozidla byl velmi zanedbaný, a to včetně brzdové soustavy [soud prvního stupně ve svém skutkovém zjištění poukazuje nejen na výše uvedené závěry prokázané dokazováním, ale také na skutečnost počtu osob v kabině vozidla, špatnému technickému stavu nákladního vozidla - mj. v havarijním stavu se nacházejícím pneumatikám dvoumontáže na zadní nápravě vozidla, k úrovňovému klesání silnice atd. (zjištěné nedbalostní jednání obviněného není tedy vybudováno jak se mylně domnívá obviněný a pouze vázáno na otázku funkčnosti či nefunkčnosti brzd, ale je vybudováno na kontextu skutečností, které jednak signalizovaly obviněnému nedobrý technický stav vozidla a obviněný i přes tuto skutečnost, nepřiměřenou rychlostí řídil vozidlo způsobem popsaným ve skutkovém zjištění]. Jak v odůvodnění svého rozhodnutí správně uzavřel nalézací soud, prošlápnutí brzdového pedálu bylo sice náhlou technickou závadou, avšak nelze odhlédnout od déletrvajícího špatného technického stavu brzdového systému [(zejména s ohledem na stav hlavního brzdového válce a brzdového válečku pravého předního kola), (viz str. 10 – 11 odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou), Nejvyšší soud v bodě 14 svého usnesení zmínil další okolnosti, které jednoznačně obviněnému signalizovaly nedobrý stav vozidla]. Nejvyšší soud je ve shodě se závěrem nalézacího soudu, jakož i ve shodě se znaleckými posudky (znalecký posudek Ing. Miloše Málka, znalce z oboru dopravy se zvláštní specializací na posuzování příčin dopravních nehod), toho názoru, že kdyby obviněný přizpůsobil rychlost a způsob jízdy vozidla jeho technickému stavu, stavu vozovky, resp. jízdě při nájezdu z mírného klesání, nemusel by činit razantní brzdící manévr, spočívající v prudkém a opakovaném sešlápnutí brzdového pedálu a s vysokou pravděpodobností by mohl vozidlo korigovat k bezpečnému zastavení. Takto si však obviněný nepočínal a nemůže argumentovat tím, že k předmětné dopravní nehodě došlo nikoli jeho nedbalým jednáním, ale vinou náhlého selhání brzdové soustavy, které nemohl předpokládat, když skutkové zjištění soudu prvního stupně prokazuje opak tvrzení (zaměřeného pouze na náhlé selhání brzdové soustavy) obviněného.

19. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutek obviněného byl kvalifikován v souladu se zákonem a že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když argumentaci obviněného bylo nutno z pohledu uplatněného dovolacího důvodu označit za irelevantní. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo obviněným podáno z jiného důvodu než vyžaduje § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného P. V. odmítnout. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání. K rozsahu odůvodnění poukazuje Nejvyšší soud na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru