Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 233/2020Usnesení NS ze dne 12.03.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Řízení o dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.233.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 233/2020-225

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2020 o dovolání, které podal obviněný O. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 4 To 151/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 108/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. H. odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 11 T 108/2018, byl obviněný O. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 4. 8. 2017 kolem 17:30 hodin v XY na ulici XY v restauraci U Š., v zištném úmyslu využil situace, kdy poškozený M. J., narozený XY, odešel na toaletu, přičemž na stole, u něhož oba společně seděli, ponechal volně odložený mobilní telefon a černou koženou peněženku, v níž měl uloženou finanční hotovost ve výši 40 000 Kč, načež vzal ze stolu peněženku s hotovostí a z restaurace odešel, čímž poškozenému způsobil škodu odcizením ve výši 40 000 Kč“.

2. Za tento přečin byl odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému M. J. na náhradě škody částku ve výši 40 000 Kč.

3. Odvolání, jež proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 4 To 151/2019, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II.

4. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že zmíněné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně také na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, když soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily popis jeho jednání jako trestný čin. Jednání popsaného v rozsudku Okresního soudu v Ostravě se nedopustil a z tohoto důvodu se nejedná o trestný čin.

5. Následně obviněný uvedl, že došlo k pochybení, pokud odvolací soud nevyhověl jeho návrhu a neprovedl výslech osob, jež by potvrdily jeho obhajobu. Základem dokazování v trestním řízení je s ohledem na zásadu ústnosti provádění důkazů před soudem prvního stupně v hlavním líčení a také před soudem odvolacím při veřejném zasedání. V daných souvislostech odkázal na ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř., § 33 odst. 1 tr. ř. a § 89 odst. 2 tr. ř. a připomněl, že orgány činné v trestním řízení mají povinnost objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Z těchto důvodů došlo podle jeho přesvědčení k procesnímu pochybení ze strany nalézacího i odvolacího soudu.

6. Dále obviněný vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, podle něhož soud prvního stupně v rámci zásady volného hodnocení důkazů nepochybil v otázce skutkových zjištění, ta následně řádně odůvodnil a správně právně posoudil jednání obviněného. Uplatněný dovolací důvod obviněný shledal v chybném právním posouzení daného skutku, který není uvedeným trestným činem, neboť nebyly naplněny znaky jeho skutkové podstaty, když mu byl finanční obnos ve výši 20 000 Kč (nikoliv 40 000 Kč) poskytnut jako půjčka, a to v červenci 2017. K této skutečnosti navrhl jako důkaz výpis z bankovního účtu poškozeného, jenž proveden nebyl. Trestný čin se tedy dne 4. 8. 2017 nestal. Pokud poškozený uvádí opak, pak toto tvrzení podle obviněného nemůže obstát, neboť existuje řada pochybností, a to zejména časový odstup učiněného trestního oznámení, rozpory ve výpovědi a neprokázání skutečnosti, že poškozený měl takový finanční obnos vůbec u sebe. V návaznosti na to dovolatel namítl, že dne 4. 8. 2017 v předmětné restauraci nebyl. Tento den byl na koupališti S., kde v té době pracoval a tuto skutečnost prokázal potvrzením od zaměstnavatele. Tento den jej také v místě pracoviště navštívila jeho bývalá přítelkyně s jejich společnými dětmi, jejíž výslech navrhoval jako důkaz v odvolacím řízení, avšak soud jej neprovedl. Dále namítl rozpory ve výpovědi poškozeného ohledně jejich telefonické komunikace. Za této situace poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I ÚS 520/16, který posuzoval situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“ a který tak dopadá i na tento případ. Soudy byly povinny v této situaci důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých tvrzení, a to za přísného respektování presumpce neviny. U poškozeného nelze vyloučit zájem na výsledku řízení.

7. Obviněný pak shrnul, že na základě uvedených rozporů a pochybností a v souladu se zásadou in dubio pro reo není možné jej jednoznačně usvědčit ze skutku, který mu je kladen za vinu. Provedenými důkazy nebylo jednoznačně prokázáno, že se daného skutku dopustil, a proto bylo nutné provést další navrhované důkazy svědčící v jeho prospěch.

8. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a podle § 265l tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. V souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozhodnutí sám rozhodl rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že jej zprostí obžaloby.

9. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Předně uvedla, že dovolatel v rámci namítané nesprávnosti právního posouzení skutku sice vyslovil své přesvědčení, že se nemohl dopustit trestného činu krádeže, avšak vycházel přitom ze své setrvalé obhajoby, že skutek, kterým se měl tohoto trestného činu dopustit, vůbec nespáchal. Jím uplatněné výhrady se tak vztahují k rozhodným skutkovým okolnostem jeho jednání, které v rámci své obhajoby zcela popírá s tím, že se s poškozeným M. J. nedostal do závazkového vztahu z titulu své odpovědnosti ex delicto, ale z důvodu poskytnutí půjčky ve výši 20 000 Kč, kterou poškozenému již vrátil. V daných souvislostech státní zástupkyně upozornila na to, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Dovolací argumentaci přitom nelze interpretovat jinak, než tak, že dovolatel nenamítá žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a jeho právní kvalifikací, jak byla přisouzena na úrovni soudu prvního stupně a aprobována ve smyslu přezkumného závěru soudu odvolacího. Pohybuje se tak zjevně mimo meze tohoto dovolacího důvodu. Ze způsobu odůvodnění jeho dovolání nelze ani dovodit, že by argumentoval v duchu ustálené judikatury zakládající důvody výjimečného zásahu do skutkového stavu věci v dovolacím řízení. Nadto státní zástupkyně konstatovala, že soudy nižších stupňů nepochybily z hlediska rozsahu provedeného dokazování ani co do skutkových zjištění, která na základě uceleného důkazního stavu věci učinily. Skutkový stav v posuzované věci byl zjištěn bez důvodných pochybností a vypovídá o tom, že se dovolatel dopustil přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

10. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a takto rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Dále vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

12. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 4 To 151/2019, je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

16. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV.

17. Nejvyšší soud k uplatněné dovolací argumentaci konstatuje, že tato sice formálně deklaruje, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a také na jiném nesprávném hmotně právním posouzení s tím, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu, fakticky se však opírá výlučně o námitky skutkové a procesní povahy. Soudům nižších stupňů totiž vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž současně v tomto směru rozvádí vlastní hodnotící úvahy ústící do závěru, že se zřetelem k zásadě in dubio pro reo jej není možné jednoznačně usvědčit ze skutku kladeného mu za vinu, resp. že se daného skutku nedopustil. Právě a pouze z těchto skutkových, resp. procesních, výhrad a tvrzení vyvozuje, že se v posuzovaném případě nejedná o trestný čin a že je tím dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

18. Dovolatel tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

19. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit (jak již výše naznačeno) v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů, nezákonných důkazů a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

20. Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že v nyní posuzované věci není dána žádná z výše uvedených vad důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.

21. Co se týče námitky obviněného, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, je na místě předně v obecnosti poznamenat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

22. V dané věci soudy nižších stupňů neprovedly výše uvedené obhajobou navržené důkazy. Z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vyložil, z jakých důvodů považoval neakceptované návrhy obviněného za důkazně nadbytečné, přičemž jednoznačně dovodil, že dosavadní dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro náležité objasnění věci a učinil závěr, že nalézací soud postupoval při objasňování věci tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud proto konstatuje, že důkazní řízení netrpělo z hlediska úplnosti takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.

23. Nejvyšší soud dále konstatuje, že neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy nižších stupňů učiněnými skutkovými zjištěnými. Soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl dobře vědom důkazní situace. Dokazování provedl v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl. Z tohoto odůvodnění je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se následně po řádně provedeném přezkumu s jeho skutkovými i právními závěry důvodně ztotožnil. Lze přitom shrnout, že odůvodnění jejich rozhodnutí korespondují s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř., takže jim nelze vytýkat svévoli. Jejich skutková zjištění mají dostatečné obsahové ukotvení především ve výpovědi poškozeného M. J., jež je významně podpořena dalšími důkazy – zvláště výpovědí svědkyně J. N. a SMS komunikací mezi poškozeným a obviněným, přičemž pro vyvrácení obhajoby obviněného měly podstatný význam i výpovědi svědků I. P. a R. R. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).

24. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

25. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.

26. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“

27. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 3. 2020

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru