Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 217/2020Usnesení NS ze dne 25.02.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.217.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 217/2020-238

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2020 o dovolání, které podal obviněný K. T., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2019, č. j. 5 To 208/2019-203, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn.11 T 135/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2019, č. j. 11 T 135/2018-180, byl obviněný K. T. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

v přesně nezjištěné době od 2. 6. 2016 do 20. 10. 2017 v Ostravě-Svinově, na ulici XY, se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch, na hranici pozemku parcelního čísla XY přináležející k zahradní chatce bez čísla popisného, na odběrném místě č. XY v rozvodné skříni umístěné na pozemku, v přesně nezjištěném počtu případů, se záměrem snížit skutečně vykazované spotřeby elektrické energie, opakovaně provedl buď sám, nebo s jeho vědomím dosud neustanovený pachatel po předchozím násilném odstranění úředních značek neoprávněný technický zásah do třífázového statického přímého jednotarifního elektroměru zn. Hexing Electrical Co., typ HXE34, výrobní číslo XY, na němž porušil prostředky zajištění proti neoprávněné manipulaci a následně nezjištěným nástrojem provedl násilné stočení kotoučů číselníků, kdy tímto zásahem došlo k neoprávněnému vykazování nižší než skutečně spotřebované elektrické energie, a tedy nižšímu vyúčtování ceny spotřebované energie, než byla skutečně spotřebována a k zamaskování této skutečnosti nahradil ochranné úřední značky falzifikáty s označením R3/99, přičemž tento neoprávněný zásah po odečtech spotřeby elektrické energie, jakož i při následné úhradě plateb za odebranou elektrickou energii zatajil dodavateli elektrické energie, čímž tak způsobil poškozené společnosti ČEZ Distribuce, a. s., IČO: 24729035, se sídlem Teplická 874/5, Děčín škodu ve výši 13 869 Kč.

2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody poškozené společnosti ČEZ Distribuce, a. s. částku ve výši 13 869 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 6. 2019, č. j. 5 To 208/2019-203, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Farida Alizeye dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

5. Obviněný namítá, že se závěry krajského soudu nelze souhlasit, neboť napadené rozhodnutí považuje za nezákonné. Je přesvědčen o tom, že v daném případě nebylo prokázáno jeho protiprávní jednání tedy, že by se vytýkaného protiprávního jednání dopustil právě on. Prvoinstanční soud ignoroval důkazní situaci, která jednoznačně vyvrátila tvrzení obžaloby, a nedostatečně zjistil skutkový stav, na jehož základě věc nesprávně právně posoudil. Odvolací soud závěry vystavěné na špatném právním posouzení věci a nedostatečně zjištěném skutkovém stavu bez dalšího aproboval. Tím podle dovolatele soudy obou stupňů porušily jeho právo na nestranné posuzování věci, nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez řádného odůvodnění nereflektovaly obhajobou navrhované důkazy a tvrzené skutečnosti. S jejich hodnocením důkazů nelze souhlasit, neboť v průběhu řízení došlo k porušení základních zásad a principu spravedlivého trestního procesu. Neztotožnil se proto s hmotně právní kvalifikací jeho jednání a jeho osobních poměrů ve vztahu k tvrzenému skutku obžaloby. Jelikož se odvolací soud nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, je jeho usnesení nepřezkoumatelné a nezákonné.

6. Obviněný tvrdí, že v jeho jednání není možné spatřovat naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Namítá především nesprávné hodnocení otázky protiprávního jednání, jeho zavinění a otázky příčinné souvislosti protiprávního jednání a tvrzeného zavinění. Ve vztahu k otázce protiprávního jednání vedl, že ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku není nijak zřejmé, co konkrétně je soudy považováno za protiprávní jednání. Tedy jestli je soud spatřuje v násilném přetočení elektroměru a tvrzené neoprávněné manipulaci, přičemž vykazování nižší než skutečně spotřebované elektrické energie bylo jeho pouhým následkem, nebo právě samotné neoprávněné vykazování nižší spotřeby a tvrzené zatajení těchto skutečností. Napadené rozhodnutí tak považuje za nedostatečně odůvodněné a v rozporu s procesními předpisy. Stran zavinění nebylo podle jeho mínění prokázáno, že by se předmětného protiprávního jednání měl dopustit právě on, nebo že by měl o takovém jednání vědomost. Odůvodnění rozhodnutí podle něj jednoznačně svědčí o pochybnostech soudů o osobě pachatele a konkrétní formě jednání a konkrétním způsobu, jak k němu mělo dojít. To představuje neoprávněný zásah do zásady in dubio pro reo a tedy v širším smyslu zásady presumpce neviny ve smyslu § 2 odst. 2 tr. ř. garantované také v rovině čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Jeho vina nebyla naprosto nepochybně prokázána v rámci spravedlivého a zákonného trestního řízení, ale v rozporu se zásadou podle § 2 odst. 5 tr. ř. a zásadou materiální pravdy, neboť soudy obou instancí založily svá tvrzení na pouhých domněnkách a své libovůli. Závěry o jeho vině nelze podložit žádným důkazem. Dovolatel se žádného protiprávního jednání nedopustil a prvek zavinění zcela jednoznačně absentuje.

7. Co se týče posouzení otázky příčinné souvislosti mezi předmětným protiprávním jednáním a vzniklým následkem, domnívá se obviněný, že soudy se při rozhodování opíraly pouze o znalecké posouzení spotřebované elektrické energie a stěžejním důvodem k prokázání existence příčinné souvislosti tak mělo být navýšení spotřeby elektrické energie po výměně elektroměru. Znalecké posouzení vychází ze stavu spotřeby elektrické energie od podzimu 2017, nezohledňuje tak věrohodně skutečný rozsah elektrických spotřebičů v inkriminované době. Změna jeho životního stylu v důsledku nové známosti, nemoci a stavby domu na dotčeném pozemku a výměna bojleru měly vliv na navýšení odběru od podzimu 2017 nezávisle na samotném účtování spotřeby dle údajů nového elektroměru, což bylo potvrzeno svědeckou výpovědí A. Š. v souladu s listinnými důkazy a tvrzením dovolatele a nebylo v souhrnu s dalšími provedenými důkazy nijak vyvráceno. K dotvrzení těchto zjištění navrhoval i svědeckou výpověď J. M. a výslech znalce Libora Máchy. Soud prvního stupně mu odepřel právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky a vyjádřit se k prováděným důkazům, když právě tyto důkazní prostředky ke své obhajobě navrhoval a neměl možnost klást znalci relevantní otázky. Soudy hodnotily důkazy dle nepřípustné libovůle překračující hranici spravedlivého subjektivního uvážení bez opory v provedených důkazech, tyto hodnotily pouze jednotlivě, nikoliv v jejich souhrnu, čímž porušily zásadu stanovenou v § 2 odst. 6 tr. ř. Nebylo možné jednoznačně určit, jakým konkrétním způsobem mělo dojít k nedovolené manipulaci s elektroměrem a v důsledku neprovedení stěžejních navržených důkazů nebylo možné ani bez pochybností určit příčinu navýšení spotřeby elektrické energie. Z výše uvedeného je patrné, že příčinná souvislost nebyla v předmětném řízení ani z daleka postavena na jisto.

8. Dále dovolatel namítá, že pokud by snad z neoprávněného zásahu do elektroměru dosud nezjištěnou osobou měl mít nějaký majetkový prospěch, zakládá to jeho občanskoprávní závazek vůči společnosti ČEZ Distribuce, a. s., neboť jeho odpovědnost k této společnosti, jakožto dodavateli elektrické energie na základě smluvního vztahu, je ryze občanskoprávní povahy, a proto měly být použity prostředky občanskoprávního řízení. Tato skutečnost je s ohledem na základní zásadu trestního stíhání jako ultima ratio zcela v rozporu s provedeným trestním řízením. Soudy hodnotily provedené důkazy účelově, ve snaze jeho zavinění prokázat, avšak provedeným dokazováním nedošlo a ani nemohlo dojít k objasnění shora uvedených otázek. Vedle nesprávného hmotněprávního posouzení pojmových znaků trestného činu a s ohledem na porušení shora uvedených základních zásad § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a presumpce neviny, které trestní proces ovládají, dovolatel poukazuje na nedostatečné a nikoliv řádné objasnění věci soudem prvního stupně, zejména s ohledem na nemožnost určení konkrétní osoby pachatele a pochybnosti ohledně samotného konkrétního skutkového děje ve vztahu k tvrzenému protiprávnímu jednání.

9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2019, č. j. 5 To 208/2019-203, zrušil, a aby Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně upozornil, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku pouze opakuje námitky uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, se kterými se oba soudy bezezbytku a podle jeho názoru i správně vypořádaly. Z hlediska posouzení podaného dovolání je pak zejména podstatné, že uplatněné námitky pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních, nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je naopak dovolací soud povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku.

11. Státní zástupce poukázal na to, že obsahem mimořádného opravného prostředku dovolatele je jen nesouhlas s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními soudů, potažmo ničím nepodložené výhrady zaměřené proti údajným nedostatkům v popisu jednání vymezeného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Námitky takového charakteru jsou pak jádrem jeho stěžejní argumentace založené na přesvědčení, že přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustit nemohl, neboť žádný zásah do elektroměru neprovedl a tento s jeho vědomím neprovedla ani jiná osoba, nebyla řádně vyčíslena způsobená škoda, a nelze tudíž dovodit zavinění ani příčinnou souvislost. Obviněný tak své námitky postavil výlučně na odlišném hodnocení důkazů a na skutkových zjištěních, která jsou odchylná od zjištění nalézacího soudu.

12. Okresní soud v Ostravě realizoval dokazování odpovídající požadavkům § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Provedl ho v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci, a jednotlivé důkazy řádně – tedy nejen izolovaně, jak to činí dovolatel, ale i ve vzájemných souvislostech – vyhodnotil. Pokud některému z návrhů na doplnění dokazování nevyhověl, tento svůj postup také odůvodnil. Své úvahy a závěry podstatné pro rozhodnutí ve věci také dostatečně rozvedl, stejně jako vymezil ty důkazy, které obviněného usvědčují a na jejichž základě má jeho obhajobu za vyvrácenou. Současně dospěl k takovým skutkovým zjištěním, která z provedených důkazů při jejich logickém hodnocení vyplývají. Své povinnosti se pak nezpronevěřil ani Krajský soud v Ostravě, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a k jeho výhradám se stručně vyjádřil. Podle judikatury Evropského soudu akceptované i judikaturou Ústavního soudu není s požadavky spravedlivého procesu rozporná taková praxe odvolacího soudu, který si zcela nebo zčásti osvojí důvody napadeného rozhodnutí nalézacího soudu a ve svém rozhodnutí na ně pouze odkazuje, to ovšem s podmínkou, že nadřízený soud skutečně přezkoumal napadené rozhodnutí na základě argumentů uvedených v opravném prostředku. Jinak vyjádřeno, není vyloučeno, pokud se odvolací soud při zamítnutí odvolání v principu omezí na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku, v obdobném duchu i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12 a další).

13. Mimo rámec vytýkaného dovolacího důvodu stojí i výhrady dovolatele proti popisu skutku. Nadto jim nelze přiznat žádné opodstatnění, neboť podstata podvodného jednání je ve skutkové větě odsuzujícího vyjádřena jednoznačně, přehledně a srozumitelně. Z obdobných důvodů podle státního zástupce pod vytýkaný dovolací důvod nelze podřadit ani závěrečnou námitku založenou na údajném nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Z obsahu dovolání totiž vyplývá, že obviněný v tomto směru – nastínil-li tedy možný zásah ze strany jiné nezjištěné osoby – popřel to podstatné zjištění soudů, podle kterého zásah do elektroměru provedl buď přímo on, nebo tak učinila sice další osoba, to však v jeho prospěch a s jeho plným vědomím (muselo tedy jít o osobu jemu známou). Jinak vyjádřeno, obviněný ve svém opravném prostředku tvrdí, že takový zásah učinila jiná osoba bez jeho vědomí. To však odporuje skutkovým závěrům, ke kterým dospěly obecné soudy. Je-li zmíněná výhrada spočívající v údajném nerespektování zásady subsidiarity trestní represe primárně postavena na odlišném skutkovém zjištění, stojí rámec vytýkaného dovolacího důvodu. Pokud by obviněný respektoval skutkové závěry obecných soudů a přesto uplatnil výhradu ve smyslu nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, tato by postrádala jakékoli opodstatnění. S odkazem na stanovisko Trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1401/2015, uvedl, že za takový případ odpovídající § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní věc dovolatele nepovažuje. Šlo totiž o dostatečně společensky škodlivý případ přečinu podvodu, který se nijak nevymykal typově podobným případům takového trestného činu spáchaného za obdobných skutkových okolností. Uplatnění trestní odpovědnosti je proto důvodné.

14. Ve zbytku svého vyjádření odkázal na argumentaci soudu druhého stupně obsaženou v bodech 4. – 9. odůvodnění jeho usnesení, respektive na bod 9. odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu. Právě v těchto pasážích jsou totiž odpovědi na dovolatelovy výhrady srozumitelně shrnuty.

15. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

a) obecná východiska

17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

22. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

b) vlastní posouzení dovolání

23. Přestože dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku deklaruje, že jeho námitky směřují proti posouzení protiprávního jednání, zavinění, příčinné souvislosti, výše způsobené škody a zásady subsidiarity trestní represe, a jeho námitky by tak měly plně odpovídat zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze k takovému závěru dospět. Veškeré své námitky, formálně prezentované jako směřující proti právnímu posouzení skutku, totiž založil na nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů a rozsahem dokazování. Obviněný předložil vlastní skutkovou verzi událostí, na níž buduje své námitky vyvolávající pochybnosti o důvodnosti právní kvalifikace. Uplatňuje tak námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nejvyšší soud není zásadně v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu. S výjimkou tzv. extrémního nesouladu, který ovšem nebyl dovolatelem namítnut, musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku.

24. Předně je nutno uvést, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku opakuje argumentaci, kterou již uplatnil před soudem prvního stupně i ve svém odvolání, tj. takovou, s níž se již vypořádaly soudy nižších stupňů. Na případ, kdy obviněný v dovolání vznáší obsahově shodné námitky s těmi, které již uplatnil v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ K tomu je třeba dodat, že takto je však možné posoudit jen takové dovolání, jehož námitky lze současně pod uplatněný důvod dovolání alespoň formálně podřadit.

25. Přestože dovolatel projevil nesouhlas se způsobem, jakým se odvolací soud s jeho námitkami vypořádal, podle judikatury Ústavního soudu – jak již správně připomenul ve svém vyjádření státní zástupce – není v rozporu s požadavky spravedlivého procesu taková praxe, kdy odvolací soud po dostatečném přezkoumání napadeného rozhodnutí (a v situaci, že se závěry soudu prvního stupně souhlasí), na tyto závěry zcela nebo zčásti ve svém rozhodnutí odkáže. Byť součástí práva na spravedlivý proces je požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 415/11). Nalézací soud ve svém rozhodnutí podrobně popsal, z jakých důvodů považuje obhajobu obviněného za vyvrácenou, když zevrubně zhodnotil množství spotřebičů a předpokládanou spotřebu elektrické energie a vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil výpovědi svědkyně A. Š., u níž shledal výraznou snahu obviněnému pomoci. Odvolací soud se s těmito závěry plně ztotožnil a nad rámec své povinnosti se k tomuto také vyjádřil. Nejvyšší soud má za to, že soud prvního i druhého stupně plně dostály požadavkům na odůvodnění svých rozhodnutí ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny a judikaturou Ústavního soudu. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).

26. Pokud jde o námitku porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nutno uvést, že tato ustanovení nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, zda jsou např. návrhy stran na doplnění dokazování opodstatněné a jejich provedení nezbytné, či mají toliko okrajový, nepodstatný význam. Provedené důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Proces hodnocení důkazů je doménou nalézacího soudu, přičemž i odvolací soud do něj může zasáhnout zcela výjimečně, a to v případech, kdy soud prvního stupně nepostupoval v souladu s trestním řádem, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku (v tomto směru se jeho postavení blíží soudu Ústavnímu), neboť ten při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz § 265o odst. 2 tr. ř.) žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů zpravidla neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybní soudů nižších stupňů ve věci posuzované zjevně nedošlo.

27. Dovolatel dále namítl, že mu soud prvního stupně odepřel právo vyslýchat a dát vyslýchat svědky proti sobě a právo vyjádřit se k prováděným důkazům. Pokud jde o neprovedení důkazních návrhů obhajoby lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“

28. Obviněný ve věci učinil několik návrhů – v písemném podání ze dne 21. 9. 2018 navrhl výslech svědků L. C. a A. Š. (viz č. l. 146) a v hlavním líčení dne 6. 2. 2019 navrhl výslech svědka J. M. a „na zvážení soudu“ nechal, zda by bylo vhodné předvolat znalce, který vypracoval odborné vyjádření (viz č. l. 172). Pokud jde o výslech prvních dvou navržených svědků, tyto byly provedeny nalézacím soudem v hlavním líčení dne 18. 1. 2019 a dne 6. 2. 2019, přičemž v obou případech byla obhajobě dána možnost klást svědkům otázky a obviněný měl možnost se k jejich výpovědím vyjádřit, čehož v druhém případě využil. Pokud jde o zbývající dva návrhy, s těmito se nalézací soud vypořádal v hlavním líčení dne 12. 2. 2019, kdy je oba zamítl jako nadbytečné (viz č. l. 175), s čímž souhlasil i odvolací soud (viz bod 8. usnesení). V souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu se tedy nalézací soud s návrhy obhajoby vypořádal, a to buď tím, že jim vyhověl a důkaz provedl, nebo jejich zamítnutím s odkazem na jeden z možných důvodů, a to jejich nadbytečnost. Tyto důkazy proto nelze považovat za opomenuté. Pokud jde o možnost obviněného vyjádřit se k prováděným důkazům, v průběhu hlavních líčení měl obviněný možnost vyjádřit se ke každému z provedených důkazů a v mnoha případech jí také využil.

29. Co se týče jeho možnosti klást otázky znalci, který vypracoval odborné vyjádření, při provedení důkazu tímto odborným vyjádřením podle § 213 odst. 1 tr. ř. nevznesl obviněný žádné připomínky, když je v protokolu uvedeno „[p]odle § 214 trestního řádu obžalovaný bez připomínek“ (viz č. l. 172). Stejně tak při návrhu na předvolání jeho zpracovatele obhájkyně obviněného uvedla, že ponechá „na zvážení soudu“, zda to považuje za vhodné. Takovou formulaci nelze pokládat za důkazní návrh, o němž by soud musel procesním způsobem rozhodnout, či v případě jeho nevyhovění v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit, proč jej neprovedl. Obviněnému byla dána možnost vyjádřit se k odbornému vyjádření a případně tak vznést své pochybnosti či připomínky vůči jeho obsahu, které by mohly být řešeny předvoláním jeho zpracovatele. Obviněný ta však neučinil, k důkazu neměl žádné připomínky a ponechal na zvážení soudu, jestli bude svědek předvolán, což soud nepovažoval za nutné, jak bylo vyloženo výše. Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že k porušení práva obviněného vyslýchat a dát vyslýchat svědky proti sobě a vyjádřit se k prováděným důkazům nedošlo.

30. Dovolatel dále namítá porušení zásady in dubio pro reo. Toto pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17.

31. Ke zbývajícím, ryze skutkovým, námitkám obviněného uvádí Nejvyšší soud pouze nad rámec nezbytného následující. Pokud jde o údajné nevyjádření, co konkrétně bylo soudy považováno za protiprávní jednání obviněného, nelze s tímto hodnocením dovolatele souhlasit. Jeho vymezení je v tzv. skutkové větě výroku o vině nalézacího soudu obsaženo. Nalézací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí ještě podrobněji tuto skutkovou větu rozebral: „…buď sám či s dosud neustanoveným spolupachatelem zasáhl do elektroměru na odběrném místě na ulici XY, Ostrava-Svinov, a to zásah do třífázového statického přímého elektroměru, tento stočil kotouč elektroměru, tento opatřil falzifikáty, čímž porušil prostředky zajištění proti neoprávněné manipulaci, a jeho protiprávním jednáním“ (viz str. 8 rozsudku), přičemž právě z dovětku uvedené citace je naprosto zřejmé, v čem bylo protiprávní jednání obviněného spatřováno. Naplnění znaku objektivní stánky uvedení v omyl došlo právě samotnou manipulací s elektroměrem, v důsledku které bylo vyčísleno nesprávné množství spotřebované elektrické energie.

32. Pokud dále obviněný namítá, že nebylo prokázáno jeho zavinění, když přetrvávají pochybnosti o osobě pachatele, je na místě odkázat na dovolatelem citovanou část usnesení odvolacího soudu, kde v reakci na totožnou námitku vznesenou v odvolacím řízení uvádí „[j]e nerozhodné, zda tento zásah provedl obžalovaný, který pro něj má odbornost, nebo v jeho prospěch někdo jiný, kdy nepochybně to bylo s vědomím obžalovaného“ (viz bod 7. usnesení). Ve věci nepřetrvávají pochybnosti v osobě pachatele, neboť bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný se jednání dopustil buď sám, nebo v subjektivní součinnosti s další osobou, která provedla vlastní neoprávněný zásah do měřícího přístroje, jehož následkem pak bylo vlastní obohacení obviněného projevující se v neuhrazení skutečně spotřebované energie. Pro závěr o zavinění obviněného není podstatné, která osoba skutečně manipulaci provedla, ale to, že se tak stalo s vědomím a vůlí obviněného. Již nalézací soud ve svém rozsudku uvedl, že obviněný jednal „jednoznačně úmyslně zištně s cílem snížit vykazované spotřeby“ (viz str. 8 rozsudku), čímž existenci požadované formy zavinění obviněného dostatečně vyjádřil.

33. Přestože obviněný uvádí, že následující námitka směřuje proti posouzení naplnění příčinné souvislosti, ve skutečnosti se věnuje polemice se závěry znalce z odborného vyjádření na propočet vzniklé škody. Stejně jako v průběhu předcházejícího řízení obviněný uvádí, že stav spotřebované elektrické energie po namontování nového elektroměru, z něhož při použitém výpočtu znalec vycházel, neodpovídá jeho předchozí spotřebě. Předně je třeba uvést, že znalec v odborném vyjádření založeném ve spise na č. l. 46-52 provedl hned několik propočtů. Jednak propočet na základě zjištěných spotřebičů, kdy dospěl k závěru o průměrné spotřebě 14,98 kWh za den a jednak propočet na základě spotřeby naměřené po namontování nového elektroměru, a to 11,86 kWh za den. Znalec v odborném vyjádření uvedl, že druhý z výpočtů považuje za objektivnější. Podstatné je, že tento výpočet je pro obviněného také podstatně příznivější. Pokud obviněný uvádí, že neodpovídá množství spotřebičů, je na místě uvést, že v propočtu stanoveném právě podle spotřebičů (který byl vyšší než následně použitý propočet) nebyly znalcem zahrnuty ani všechny v trestním řízení zjištěné elektrospotřebiče, ani použití elektrické energie při stavbě domu, takže lze předpokládat, že kdyby skutečně byly všechny spotřebiče započteny, byla by výsledná spotřeba ještě vyšší a použitý propočet podle naměřené spotřeby je tak pro obviněného jednoznačně výhodnější. Uvedené platí také pro námitku, že spotřeba se změnila po přistěhování jeho přítelkyně, neboť se tím neomezilo množství používaných spotřebičů, pouze se mohla zvýšit četnost jejich používání, což by svědčilo spíše o nárůstu naměřené spotřeby, která však byla zjištěna nižší. Pokud jde o stavbu domu, ta podle výpovědi svědkyně A. Š. probíhala již v projednávaném období, sice ji v té době prováděl obviněný svépomocí, přístroje na elektriku však také musel používat (ostatně byly zjištěny při kontrole společností NTL Forensics a. s.). Ve vztahu k výměně boileru je také na místě poukázat za výpočet znalce podle zjištěných spotřebičů, kde vycházel z dvou boilerů tak, jak tomu bylo před výměnou, a dospěl k výsledku vyššímu, než byl ten výsledně použit nalézacím soudem. Souhrnně lze uvést, že všechny námitky dovolatele by ve výsledku poukazovaly na vyšší spotřebu elektrické energie, než byla vypočtena na základě naměřené spotřeby.

34. V případě poslední námitky dovolatele stran subsidiarity trestní represe státní zástupce přiléhavě poznamenal, že ji dovolatel zakládá na skutečnosti, že se neoprávněného zásahu měla dopustit jiná nezjištěná osoba a obviněný tak měl být majetkový prospěch, který by zakládal pouze občanskoprávní závazek. Obviněný tak i v tomto případě zakládá svoji námitku na vlastní verzi událostí, podle které byla manipulace provedena jinou osobou bez jeho vědomí. Pak by ovšem nebylo na místě použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť by obviněný nebyl pachatelem. I kdyby však tuto námitku obviněný uplatnil řádně, nemohla by být shledána opodstatněnou. Státní zástupce i v tomto případě přiléhavě odkazoval na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., a není proto potřebné znovu opakovat to, co již uvedl ve svém vyjádření. Podstatný je závěr, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Taková situace však v případě obviněného nenastala, neboť jeho jednání se v žádném případě nijak neodlišuje od obdobných trestných činů a je na místě závěr o odůvodněnosti uplatnění jeho trestní odpovědnosti.

35. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

36. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 2. 2020

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru