Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 212/2020Usnesení NS ze dne 25.03.2020

HeslaZneužití pravomoci úřední osoby
Zpronevěra
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.212.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

§ 206 odst. 1,3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 212/2020-1126

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2020 o dovolání, které podala obviněná L. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 8 To 185/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 24 T 72/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. S. odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 24 T 72/2014, byla obviněná L. S. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

2. Za uvedené trestné činy byla odsouzena podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání patnácti měsíců.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost uhradit poškozenému městu XY částku 82.828 Kč jako škodu způsobenou trestnou činností.

4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 8 To 185/2019. Podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že:

„v XY, ul. XY, okres Sokolov, dne 27. července 2010 jako starostka města XY a jménem města XY uzavřela smlouvu o dílo číslo XY se společností SOVT-RADIO, s.r.o., IČ: 47238810, jejímž předmětem byla dodávka bezdrátového rozhlasu RDR digi 3 pro město XY a jeho místní části XY a XY v celkové ceně díla 410 940 Kč, kdy k uzavření smlouvy byla sice pověřena zastupitelstvem na základě jednání zastupitelstva ze dne 17. června 2010, avšak zastupitelstvo též zvolilo výběrovou komisi k výběru dodavatele, kdy tato komise vybrala nabídku výše uvedené společnosti ze dne 26. dubna 2010 znějící na cenu pouze 299 952 Kč, přičemž obžalovaná o nově navýšené ceně neinformovala nikoho z městského zastupitelstva, částka za nabídkovou cenu nebyla schválena zastupitelstvem města, nebyla předem vyčleněna v rozpočtu města, ani nebyla vyčleněna prostřednictvím rozpočtových opatření,

přičemž bez vědomí jak zastupitelstva, tak i dalších členů výběrové komise, doplnila jménem města XY zakázku o dalších pět přídavných komponentů k bezdrátovému rozhlasu, které nebyly součástí původní nabídky (zálohování vysílacího rozvaděče, SW pro vzdálené ovládání rozhlasu, SW pro rozesílání SMS zpráv, prostup z/do GSM sítě, export hlášení na www stránky města) v celkové hodnotě 38 760 Kč,

a dále opět bez vědomí kohokoli ze zastupitelstva i dalších členů výběrové komise doplnila jménem města XY objednávku o dodání dvou notebooků značky HP ProBook 4520s. výrobních čísel XY, XY, a stojan interaktivní tabule značky RREVUS, ozn. MSE-50, v celkové ceně 71 157,60 Kč, přičemž při objednávce těchto dvou notebooků a stojanu interaktivní tabule požádala dodavatele, aby tyto tři věci nebyly položkově uvedeny ve smlouvě o dílo, faktuře ani předávacím protokolu, a aby cena za dodávku těchto věcí byla do ceny o dílo promítnuta tak, že budou navýšeny ceny jednotlivých položek z původní nabídky ze dne 26. dubna 2010, čemuž dodavatel vyhověl, a uvedené věci dodal dne 11. listopadu 2010 společně s dílem obviněné L. S., přičemž v dodaných noteboocích byl mimo jiné nainstalován i objednaný software pro vzdálené ovládání rozhlasu, obviněná převzala dílo i s uvedenými věcmi a naložila s nimi nezjištěným způsobem, avšak nikoli ve prospěch města XY,

dodavatel poté předložil městu XY fakturu za dodané dílo č. 101/821 na částku 410 940 Kč, kterou město XY uhradilo dne 24. listopadu 2010,

uvedeného jednání se obžalovaná dopustila přesto, že dle § 99 odst. 2 a § 102 odst. 2 písm. a) zákona o obcích nemohla smlouvu o dílo podepsat již jen z toho důvodu, že měla zabezpečovat hospodaření obce podle schváleného rozpočtu a provádět rozpočtová opatření v rozsahu stanoveném zastupitelstvem obce, přičemž v rozpočtu města nebyly výdaje na pořízení bezdrátového rozhlasu předem připraveny a k jejich prvnímu schválení došlo až zpětně rozpočtovým opatřením č. 25 ze dne 30. listopadu 2010,

dále se tohoto jednání dopustila přesto, že z titulu své funkce měla podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o obcích uloženu povinnost hájit zájmy obce a podle ustanovení § 38 odst. 1 téhož zákona měla povinnost majetek obce využívat účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti a podle odst. 2 měla povinnost majetek obce chránit před zničením, poškozením, odcizením nebo zneužitím, svým jednáním dále porušila ustanovení § 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, podle kterého je zadavatel veřejné zakázky malého rozsahu (§ 18 odst. 5) povinen dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace“.

5. Za uvedené trestné činy byla odsouzena podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání patnácti měsíců.

6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost uhradit poškozenému městu XY částku 71.157,60 Kč jako škodu způsobenou trestnou činností.

II.

7. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že toto dovolání směřuje proti výrokové části rozsudku o výši trestu, o výši náhrady škody i proti odůvodnění rozsudku.

8. Následně uvedla, že skutky popsané v rozhodnutích soudů nejsou trestným činem. Je třeba si povšimnout časové osy, kterou nalézací soud naprosto opominul. K převzetí díla došlo 11. 11. 2010, dne 15. 11. 2010 nastoupil do funkce nový starosta, zmizení předmětných věcí bylo nahlášeno na policii až v roce 2013 a obžaloba podána až koncem roku 2014. Je záhadou, jakým způsobem se nový starosta M. K. dozvěděl o nedodání dvou notebooků a stojanu k interaktivní tabuli, když jejich existence nebyla z žádných dokumentů patrná. Tehdejší starosta pan K. uvedl, že na neexistenci notebooků a stojanu na interaktivní tabuli přišli policisté při prošetřování na MÚ XY. Policisté nemohli nikdy zjistit, že chybí notebooky a stojan, neboť k tomu nebyl podle vyjádření města žádný doklad. Předávací protokol se totiž z osobní složky bývalé starostky ztratil a podle vyjádření města ho nikdy nenašli. Okresnímu soudu ho předala bývalá starostka, ačkoli zástupci města tvrdili, že žádný předávací protokol neexistuje.

9. Pokud nikdo nevěděl o dvou noteboocích, jak se mohly objevit v návrhu předávacího protokolu, který vystavila účetní města. Obviněná pouze upravila počet notebooků, které měla k dispozici. Domněnky soudu, že se opravou snažila zastřít svou trestnou činnost, jsou důkazně nepodložené. Obviněná na rozdíl od města doložila originál podepsaného předávacího protokolu i jeho návrh, ze kterého vyplývá, že město od listopadu 2010 vědělo o existenci dvou notebooků na bezdrátový rozhlas. Vše, co bylo uvedeno v podepsaném předávacím protokolu, M. K. fyzicky převzal. Nikdy nebyla vyzvána ke vrácení dvou notebooků HP a „interaktivní tabule“. Když opouštěla funkci starostky a za jejího funkčního období, bylo provedeno několik inventarizací majetku města, jež proběhly vždy bezproblémově a majetek obce byl vždy transparentně prokázán a dohledán. Po nástupu nového starosty proběhla inventarizace v roce 2012, tj. téměř dva roky po opuštění funkce, a bylo zjištěno, že od roku 2010 do roku 2012 zmizel majetek za desítky tisíc Kč. Ani v těchto inventarizacích není zmínka o chybějících noteboocích a „interaktivní tabuli“. V průběhu řízení bylo prokázáno, že „interaktivní tabule nemůže sloužit k jinému účelu nežli k zavěšení interaktivní tabule“. Ke zprovoznění stojanu by obviněná musela získat ještě interaktivní tabuli, popř. sehnat někoho, kdo by koupil stojan a potřeboval jej k zavěšení tabule. Stojan na tabuli nemohla městu předat, neboť nebyl součástí předávacího protokolu. Zástupci dodavatelské firmy potvrdili, že notebooky a stojan na interaktivní tabuli byly na MÚ XY dodány později než komponenty k bezdrátovému rozhlasu. Bylo to v době, kdy se předávala funkce starosty. Předávací protokol neexistuje, neboť obviněná nebyla v té době na MÚ přítomna a firma si nenechala předávací protokol od nikoho podepsat. Pokud pan K. tvrdí, že mu notebook na bezdrátový rozhlas nebyl předán, tak proč takovýto předávací protokol podepsal, proč nechal původně vyhotovit předávací protokol, kde byly uvedeny dva notebooky na bezdrátový rozhlas. Svědectví p. K. získalo bezdůvodně větší váhu než existující písemný doklad. Podle dovolatelky není průkazné, že by ke zpronevěře muselo dojít jejím jednáním. Dne 11. 11. 2010, den před koncem ve své funkci, podepisovala předávací protokol na rozhlas a nevylučuje, že jí do kanceláře byly doručeny notebooky HP a „interaktivní tabule“. Posléze je předala svému nástupci p. K. Svědkové V. a P. shodně potvrdili, že zabalené notebooky a „interaktivní tabuli“ dovezli osobně na Městský úřad v XY. Vzhledem k tomu že k dodání notebooků a stojanu na interaktivní tabuli došlo v její nepřítomnosti a v době předávání funkce starosty, mohlo dojít k odcizení kýmkoliv.

10. Dále obviněná uvedla, že smlouvu podepsala ve chvíli, kdy již znala výši dotace a věděla, že má k dispozici 50% z investované částky a může doplnit komponenty, které zatraktivní využití bezdrátového rozhlasu pro občany. Pokud by tak neučinila, musela by se část dotace vracet, což nepovažovala za hospodárné. To, že tyto doobjednané komponenty byly pro řádné využívání bezdrátového rozhlasu důležité, potvrdili i zástupci dodavatelské firmy. Nemohla nikoho upozornit, že město nedisponuje notebooky k bezdrátovému rozhlasu a stojanem k interaktivní tabuli, neboť toto se dozvěděla až na podkladě trestního oznámení. Pan V. V. při své druhé svědecké výpovědi jednoznačně neuvedl, že by po něm rozepsání komponentů vyžadovala pouze obviněná, uvedl, že to bylo po vzájemné dohodě, Obviněná uvedla, že původní návrh vzešel od p. V. V.

11. Podle dovolatelky je nutné probrat otázku výběrového řízení a jejích pravomocí jakožto starostky. Tyto skutečnosti nalézací soud podle ní velmi zamotal a naprosto špatně popsal. V roce 2009 bylo rozhodnuto, že město XY zavede nový systém bezdrátového rozhlasu. Obviněná zajistila, že město na to dostane účelovou dotaci. Výběrovou komisí byla vybrána společnost SOVT-RADIO, která předložila nejvýhodnější nabídku. Obviněné bylo uloženo, aby zrealizovala tento projekt, uzavřela smlouvu o dílo a v rámci svých pravomocí jednala s danou společností o potřebných opatřeních souvisejících s realizací projektu. Byla pověřena k podpisu smlouvy bez finančního limitu. Nedošlo tudíž k žádnému pochybení či nedodržení usnesení zastupitelstva. Žádný zákon v té době ani nenařizoval uzavření smlouvy, vše mohlo proběhnout pouze na objednávku, přesto si nechala v červnu 2010 uzavření smlouvy schválit a po schválení zastupitelstvem smlouvu podepsala. Dotace byla v plné výši schválena. Soudu nepřísluší, aby negoval kontrolu čerpání dotačních prostředků poskytovatelem.

12. Město podle dovolatelky nemělo ani povinnost poptávkového řízení. Vzhledem ke složitosti terénu správního území a požadavkům na funkčnost integrovaného záchranného systému se po místním šetření i vzhledem k získání dotačních prostředků doobjednaly další komponenty. Pokud by se měla dělat šetření všemi oslovenými dodavateli, mohlo se stát, že by se realizace nestihla a dotace by se musela vrátit. O průběhu zakázky bylo informováno zastupitelstvo, o čemž svědčí pověření k uzavření smlouvy a dále pak schválené rozpočtové opatření na celou výši zakázky a dále schválení závěrečného účtu města. Pokud by dotace nebyla řádně zaúčtována a zavedena do rozpočtu města, vystavil by Krajský úřad Karlovy Vary vratku kvůli nedodržení smlouvy o poskytnutí dotace, což se nestalo.

13. V daných souvislostech obviněná uvedla, že cena byla zvýšena na 410.940 Kč, což bylo jednoznačně v její pravomoci a proti žádnému právnímu předpisu se tímto rozhodnutím neprovinila. Je jí vytýkáno, že žádné rozpočtové opatření neučinila. To však učinit nemohla, neboť ve funkci skončila dne 12. 11. 2010 a faktura byla doručena 15. 11. 2010. Rozpočtové opatření se nečiní dopředu, nýbrž na základě vystavené faktury. Není důležité, kdy ke schválení došlo, ale je důležité, že k němu došlo a že zastupitelé byli s celkovou cenou díla seznámeni již v roce 2010 a následně opakovaně ještě v roce 2011. Nemohlo k němu dojít dříve, neboť faktura byla doručena na město až po jejím odchodu z funkce starostky. Neexistuje usnesení zastupitelstva, které by jí limitovalo nějakou částkou k podpisu smlouvy.

14. Obviněná nepopírala, že by podepsala předávací protokol na komponenty. Pouze uvedla, že požádala p. W. o kontrolu všech komponentů, neboť on byl osobou, která zajišťovala servis rozhlasu ve městě. Zde je podle ní nesoulad, protože i zástupci dodavatelské společnosti potvrdili, že komponenty byly dodány dříve než notebooky a stojan.

15. Podle dovolatelky byla porušena zásada in dubio pro reo, neboť neexistuje žádný přímý důkaz, který by ji usvědčoval ze spáchání trestných činů uvedených v rozsudku. Naopak nebyly akceptovány důkazy, které jednoznačně hovořily v její prospěch (ztráty důležitých dokumentů z MÚ XY, povědomí o existenci notebooků, velký časový odstup od sepsání a podepsání předávacího protokolu a podání trestního oznámení, auditorské zprávy, schválení vyúčtování dotace poskytovatelem, inventury, výslechy svědků – především V. V. a účetní paní I. P., usnesení zastupitelstva). Nebylo prokázáno, že by obviněná naložila se svěřenými věcmi nezjištěným způsobem. Dodala, že pokud by soud důsledně zkoumal otázku jejích pravomocí, nemohl by nikdy dospět k závěru, na základě něhož byla odsouzena pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku. Cela kauza měla být řešena podle zákoníku práce jako schodek na svěřených hodnotách v rámci města XY.

16. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.

17. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že dovolatelka opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnila již před nalézacím soudem a kterou shrnula ve svém odvolání – podstatná část textu dovolání je shodná s textem předchozího odvolání. Po celou dobu namítá, že jí trestné jednání nebylo prokázáno, že rozpočtová opatření mohla činit až po doručení faktury a z oprávnění činit tato rozpočtová opatření v neomezené výši dovozuje i své oprávnění k navýšení ceny zakázky. S těmito námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal. Argumentace dovolatelky sestává předně z množství námitek proti učiněným zjištěním. Samotná dovolatelka shrnuje na předposlední straně svého dovolání, že byla opomenuta zásada in dubio pro reo, neboť neexistuje žádný přímý důkaz, který by ji usvědčoval ze spáchání trestných činů uvedených v rozsudku. Státní zástupce považuje za podstatné, že předmětné námitky samy o sobě zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného písmene citovaného odstavce. Za právně relevantní námitku by podle něj byl možno považovat toliko námitku tzv. extrémního nesouladu, tu však dovolatelka neučinila.

18. Pokud obviněná namítla porušení zásady in dubio pro reo, pak státní zástupce připomněl, že se jedná o zásadu procesní, a nikoli hmotně právní, a dovolací soud nepřipouští, aby byla zkoumána v dovolacím řízení.

19. Podle státního zástupce by pouze dvě námitky obviněné bylo možno považovat za hmotně právní, odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. Pokud dovolatelka namítla, že nalézací soud „velmi zamotal a velmi špatně popsal“ její nesprávný postup při obstarávání veřejné zakázky, odkázal státní zástupce na odstavec 18. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž se jmenovaný soud s danou námitkou přiléhavě vypořádal. Pokud obviněná dovodila z oprávnění činit neomezená rozpočtová opatření i své oprávnění k navýšení ceny zakázky a pokud namítla, že rozpočtová opatření mohla činit až po navýšení faktury, i k těmto námitkám se vyjádřil přiléhavě odvolací soud, a to v odstavcích 25. – 28. odůvodnění svého rozhodnutí. Právní posouzení skutku je tedy podle státního zástupce správné a dovolání v této části neopodstatněné.

20. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl. Z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

21. Obviněná podala dále po vyjádření státního zástupce prostřednictvím svého obhájce doplnění dovolání, ve kterém předložila další odůvodnění svého podání. Presentovala, že se nikdo (ani Policie ČR, státní zastupitelství, soudy) nezabýval procesem schvalování dotací. Nikdo z těchto orgánů se nesnažil pochopit a vysvětlit tento proces. Rozsudky podle ní obsahují nepravdivé informace, které zřejmě vysvětlila nedostatečně. Proto v tomto doplnění uvedla argumentaci vykreslující v návaznosti na její jednání proces schvalování dotací a rozpočtu obce, zaúčtování, popř. vracení dotací a provádění rozpočtových opatření. Poukázala rovněž s odkazem na zásadu „ultima ratio“ na rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 3 T 75/2004.

III.

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

28. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 8 To 185/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

29. To však se zřetelem k ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř. neplatí pro podání, kterým obviněná prostřednictvím svého obhájce doplnila své dovolání a jež učinila až dne 5. 3. 2020, tedy až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty pro podání dovolání, jejíž konec připadl na den 6. 1. 2020 (viz § 265e odst. 1 a § 60 odst. 2, 3 tr. ř.). V souladu s tímto ustanovením zákona tedy nebylo možno k doplnění dovolání podanému po této lhůtě možno přihlížet.

30. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

32. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

33. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV.

34. Nejprve dovolací soud podotýká, že obviněná na počátku svého dovolání uvedla, že je směřuje proti výrokové části rozsudku o výši trestu a o výši náhrady škody i proti odůvodnění rozsudku. V tomto směru je ovšem třeba konstatovat, že neuvedla žádné relevantní námitky, jimiž by vytýkala hmotně právní vady uvedených výroků. Dále je třeba připomenout, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Je namístě rovněž připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015, v němž vyslovil, že úlohou dovolacího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání.

35. Dovolací soud dále konstatuje, že uplatněné námitky ve zcela převažující části směřují primárně do oblasti skutkové, procesní, neboť obviněná jimi soudům obou stupňů vytýká v první řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy k jednotlivým provedeným důkazům. Mění tak skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a zejména v návaznosti na to pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Především z uvedených skutkových, resp. procesních, výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o naplnění jí uplatněného dovolacího důvodu. O převážně skutkovém základu dovolací argumentace ostatně svědčí tvrzení obviněné, že byla porušena zásada in dubio pro reo, neboť neexistuje žádný přímý důkaz, který by ji usvědčoval ze spáchání trestných činů uvedených v rozsudku, a že nebyly akceptovány důkazy, které jednoznačně hovořily v její prospěch.

36. Obviněna tedy v naznačeném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zde spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

37. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). V posuzované věci však taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní nesoulad dán.

38. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

39. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Čl. 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.

40. Činí-li za dané situace obviněná kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a rovněž (převážně) z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

41. Nejvyšší soud pak dále konstatuje následující skutečnosti. Dovolatelka rovněž namítla, že nalézací soud „velmi zamotal a naprosto špatně popsal“ otázku výběrového řízení a otázku jejích pravomocí coby starostky. Danou argumentaci lze s jistou mírou tolerance (dovolatelka ji vystavěla do značné míry na vlastních skutkových tvrzeních) považovat za relevantní, nikoli však opodstatněnou.

42. K uvedeným námitkám Nejvyšší soud předesílá, že obviněná zde presentuje obsahově shodnou argumentaci, kterou už uplatnila v předchozím řízení. Vznesla ji totiž i v odvolacím řízení, přičemž odvolací soud se s argumentací vztahující se k veřejné zakázce řádně vypořádal v odstavci 18. odůvodnění svého rozhodnutí a k otázce pravomocí obviněné v odstavci 25. – 28. odůvodnění svého rozhodnutí. Nutno dodat, že pokud obviněný v dovolání opakuje námitky, o něž opíral svůj řádný opravný prostředek, je třeba mít na zřeteli setrvalou rozhodovací praxi dovolacího soudu v obdobných případech. Pokud totiž obviněný staví dovolání na opakování stejných výhrad, které již marně uplatnil v řízení o řádném opravném prostředku, je takové dovolání zpravidla odmítáno. Lze zde připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sv. 17/2002, pod č. 408), ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

43. Nad rámec uvedeného lze proto pouze stručně dodat následující. Je třeba mít na paměti, že obviněná jednala jménem veřejnoprávního subjektu tj. města XY a byla plně vázána zákonem č. 137/2006 Sb. o veřejných zakázkách (dále také jen „zákon o veřejných zakázkách“), který v dané době upravoval postup veřejného zadavatele, tj. města XY, ve veřejné zakázce, jejímž předmětem byla realizace bezdrátového rozhlasu pro tohoto zadavatele. Vzhledem k hodnotě zakázky spadala předmětná veřejná zakázka do kategorie tzv. veřejné zakázky malého rozsahu (viz dělení zakázek podle výše předpokládané hodnoty, § 12 daného zákona – malého rozsahu, podlimitní a nadlimitní veřejné zakázky). Uvedený zákon v § 18 odst. 3 (později odstavci 5) stanovil, že zadavatel není povinen zadávat podle tohoto zákona zakázky malého rozsahu, veřejný zadavatel (tj. město XY) je však povinen dodržet zásady uvedené v § 6 daného zákona.

44. Ze zmíněného tedy plyne, že veřejný zadavatel se ani v případě veřejných zakázek malého rozsahu neocitá mimo rámec zákona o veřejných zakázkách. Je totiž i v těchto případech vázán ustanovením § 6 tohoto zákona, podle něhož má povinnost dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace.

45. V posuzované věci sama obviněná uvedla, že byla určena tříčlenná komise pro výběr vítězného uchazeče ve složení obviněná, V. N. a O. W. Tuto skutečnost je nutno zdůraznit, neboť o veřejné zakázce včetně výběru nejvhodnější nabídky nerozhodovala obviněná, nýbrž jmenovaná výběrová komise. Tato komise z několika podaných nabídek různých uchazečů vybrala jako nejvhodnější nabídku, kterou podala společnost SOVT-RADIO. Její rozhodnutí nemohlo být rozhodnutím svévolným, nýbrž muselo být odůvodněno na základě nejlepšího splnění předem definovaných požadavků veřejné zakázky, které zadavatel při zahájení dané veřejné zakázky pro jednotlivé dodavatele a jejich nabídky stanovil. Tyto požadavky musely být pro všechny stejné (zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace). Je zřejmé, že nejlépe zadavatelem stanovené požadavky naplnila v podané nabídce společnost SOVT-RADIO, přičemž nedílnou součástí její nabídky byla nabídková cena, která byla cenou za realizaci bezdrátového rozhlasu jakožto funkčního celku.

46. Na tomto místě je nutno opětně připomenout, že úkolem výběrové komise byl výběr nejvhodnější nabídky podle předem stanovených kriterií z podaných nabídek jednotlivými uchazeči. Obviněná byla vázána rozhodnutím (výběrem) učiněným výběrovou komisí, která rozhodla o výběru nejvhodnější nabídky, jejíž nedílnou součástí byla i nabídnutá cena. Nabídkou, která byla vybrána výběrovou komisí jakožto nejvhodnější (vítězná) nabídka, byli jak zadavatel, tak i vybraný (vítězný) uchazeč vázáni. Obviněná tím, že svévolně dohodla následně s vítězným uchazečem zvýšení nabídkové ceny, potažmo větší rozsah zakázky, porušila uvedenou trojici zásad postupu zadavatele. Její dodatečné jednání o zvýšení ceny nebylo transparentním, a to již proto, že proběhlo mimo vědomost ostatních uchazečů a mimo výběrovou komisi (také nebylo informováno městské zastupitelstvo), dále porušovalo rovné zacházení s ostatními uchazeči, kteří nemohli reagovat změnou své nabídky, a diskriminovalo je v přístupu k zakázce.

47. Uvedené se následně prolíná a je též důvodem pro zjištění, že obviněná porušila i své pravomoci jakožto starostka města XY. Jestliže totiž byla stanovena výběrová komise pro uvedenou veřejnou zakázku, byla orgánem oprávněným činit úkony tato komise, a nikoli starostka. Úkony ve veřejné zakázce tak měla činit daná komise jako kolektivní orgán a jestliže zastupitelstvo města XY pověřilo obviněnou coby starostku k uzavření smlouvy na realizaci veřejné zakázky, učinilo tak v návaznosti na rozhodnutí výběrové komise, která vybrala nejvhodnější nabídku, jejíž součástí byla nabídková cena 299.952 Kč a nikoli cena 410.940 Kč. Je nutno zcela odmítnout jako nepravdivé tvrzení obviněné, že navýšení ceny veřejné zakázky bylo v její pravomoci. Toto tvrzení odporuje smyslu výběrového řízení podle zákona o veřejných zakázkách. Její pravomocí bylo činit rozpočtová opatření, to však nikterak nemohlo negovat její povinnosti podle zákona o veřejných zakázkách a rozhodně jí to nedávalo jakoukoli pravomoc navyšovat cenu vysoutěženou ve veřejné zakázce. K tomu dovolací soud připomíná již ve skutkové větě uvedená ustanovení § 38 odst. 1 a § 83 odst. 1 zákona o obcích.

48. Je tak na místě shrnout, že zmíněné námitky obviněné byly zjevně neopodstatněné.

49. Vzhledem ke skutečnosti, že ve vztahu k převážné části námitek přicházelo v úvahu dovolání obviněné odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a pouze ve vztahu k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla argumentace obviněné shledána právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněná, muselo být dovolání obviněné jako celek odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

50. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 3. 2020

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru