Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 212/2012Usnesení NS ze dne 29.03.2012

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.212.2012.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2439/12 ze dne 20.01.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Pavel Rychetský


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 212/2012-46

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2012 o dovoláních, která podali obvinění Bc. J. S.,aK. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 5 To 98/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 16/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Bc. J. S. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. S. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 40 T 16/2009, byli obvinění Bc. J. S. a K. S. uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a obviněný Bc. J. S. byl nadto uznán vinným ještě trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Dále bylo rozhodnuto o vině obviněných F. J. a J. Š. trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák.

Za uvedené trestné činy byl obviněný Bc. J. S. odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl dále odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání v ozbrojených sborech a silách České republiky na dobu sedmi let. Obviněné K. S. byl za shora uvedený trestný čin podle § 222 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Obvinění F. J. a J. Š. byli shodně odsouzeni podle § 158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon jim byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu probačního pracovníka na zkušební dobu pěti let, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání v ozbrojených sborech a silách České republiky na dobu pěti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli v rozsudku specifikovaní poškození odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění Bc. J. S., K. S., F. J. a J. Š. a dále státní zástupce (v neprospěch obviněných Bc. J. S. a K. S. proti výrokům o vině i trestech a v neprospěch obviněných F. J. a J. Š. proti výrokům o trestech), rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 5 To 98/2010, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněných F. J. a J. Š. a státního zástupce zrušil v celém rozsahu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Bc. J. S. uznal vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a obviněnou K. S. uznal vinnou zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože „dne 4. 1. 2009 kolem 19.00 hod. v B. na ulici K. č. …, v bytě užívaném J. T., kam se dostavil obžalovaný pprap. Bc. J. S. jako velitel hlídky Policie ČR spolu s pprap. F. J. a pprap. J. Š. jako členy hlídky Policie ČR k provedení služebního zákroku proti poškozenému H. S. L., občanu Vietnamské socialistické republiky, o němž získal od operačního důstojníka Policie ČR informaci, že je pod vlivem drog, demoluje zařízení bytu a fyzicky napadá přítomné; zjistil přítomnost poškozeného, kterému před jejich příchodem v odchodu z bytu zabránila obžalovaná K. S. za cenu fyzického konfliktu mezi ní a poškozeným, při němž strčila dvakrát poškozeného do křesla a přinutila jej, aby vyčkal příjezdu hlídky Policie ČR; obžalovaný pprap. Bc. J. S. však zcela neadekvátně na místě vyhodnotil situaci a proti poškozenému, který nejevil žádné známky agresivity a nikterak neohrožoval své okolí, zasáhl tak, že

nařídil poškozenému, aby si klekl, předpažil ruce a když poškozený, coby cizí státní příslušník, této výzvě v češtině nerozuměl, několikrát jej udeřil obuškem přes ruce se slovy „že jej naučí česky“, aniž by využil nabídky pro tlumočení ze strany přítomného V. V. H., státního příslušníka Vietnamské socialistické republiky, kterého naopak z bytu vykázal; následně neustanovený člen hlídky dvakrát poškozeného šťouchnul nohou do oblasti žeber, když poškozený nevydržel klečet a padal k zemi, toho využila obžalovaná K. S., která se členů hlídky Policie ČR zeptala, jestli si může do poškozeného kopnout, a když nedostala žádnou zamítavou odpověď, za přítomnosti ostatních členů hlídky Policie ČR několikrát kopla poškozeného H. S. L. do břicha, kdy již po prvním úderu se poškozený chytil za břicho a upadl na zem, obžalovaný pprap. Bc. J. S. jako velitel zasahující hlídky Policie ČR tomuto jednání - fyzickému napadení poškozeného ze strany obžalované K. S. - přihlížel, aniž by zasáhl a obžalované K. S. v jednání zabránil, čímž porušil ustanovení § 11 písm. a) a § 24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR; poté k poškozenému přistoupil znovu obžalovaný pprap. Bc. J. S. a dvakrát ho udeřil pěstí do oblasti žeber a následně mu tlačil obuškem na krk, v důsledku čehož poškozený znovu upadl na zem, neboť nemohl popadnout dech;

v důsledku společného jednání obou obžalovaných poškozený H. S. L. utrpěl těžké zranění, a to zlomeniny 9. a 10. žebra vlevo a protržení sleziny s následným krvácením do dutiny břišní; obžalovaní přesto, že jim bylo známo zhoršení zdravotního stavu poškozeného, k němuž došlo bezprostředně po jejich útocích, neučinili žádná opatření směřující k zajištění lékařské pomoci poškozenému a obžalovaný pprap. Bc. J. S. jako velitel zasahující hlídky Policie ČR ani neoznámil skutečnosti týkající se zdravotního stavu poškozeného příslušným orgánům, ač oba věděli, že v důsledku předchozího napadení poškozeného může dojít k závažným následkům na jeho zdraví, ale bez přiměřených důvodů spoléhali, že k nim nedojde, v důsledku toho tak nebyla poškozenému včas poskytnuta kvalifikovaná lékařská pomoc a poškozený pak dne 5. 1. 2009 v 02.45 hod. na následky utrpěného zranění zemřel“.

Odvolací soud za to odsoudil obviněného Bc. J. S. podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání v ozbrojených sborech a silách České republiky a v obecní policii na dobu osmi roků. Obviněné K. S. podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněné Bc. J. S. a K. S. zavázal k povinnosti rukou společnou a nerozdílnou nahradit škodu v rozsudku uvedeným poškozeným. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc obviněných F. J. a J. Š. vrátil soudu prvního stupně. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných Bc. J. S. a K. S. zamítl.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali obvinění Bc. J. S. (dále též „obviněný“) a K. S. (dále též „obviněná“) dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněná navíc ještě důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný zmínil, že v rámci dovolacího řízení je Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) oprávněn přezkoumávat skutková zjištění v případě existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Podle jeho slov právě v daném případě k takovému extrémnímu nesouladu došlo. Poznamenal, že dovolání podává též z důvodu opatrnosti, neboť má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, přičemž doposud není ustálena judikatura v otázce, zda je možno podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla porušena ústavně zaručená práva odsouzeného za situace, kdy není dán zákonný důvod dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Namítl, že od počátku trestního řízení popírá, že by se dopustil čehokoliv z toho, co je mu kladeno za vinu, soudy nižších stupňů však jeho výpovědi (jakož i výpovědi spoluobviněných) považovaly za nevěrohodné, aniž by tyto vyvrátily nějakým hodnověrným přímým důkazem. Zdůraznil, že orgány činné v trestním řízení musí nade vší pochybnost prokázat, že se skutek stal tak, jak je popsán v obžalobě [k tomu viz např. nález Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) sp. zn. I. ÚS 608/06]. Konstatoval, že v daném případě odvolací soud správně korigoval závěr soudu prvního stupně, když uzavřel, že není jediného důkazu o tom, že by kopl do poškozeného. Podle něho měl však jít odvolací soud ještě dále a korigovat veškeré závěry o užitém násilí proti poškozenému ze strany jeho osoby.

Následně obviněný uvedl, že údajný útok je dokazován pouze výpovědí svědkyně T., která zjevně není osobou nezávislou, přičemž věrohodnost její výpovědi je od počátku přinejmenším diskutabilní. Soudům dříve ve věci činným vytkl, že daly vyšší míru věrohodnosti výpovědi jedné svědkyně než výpovědím čtyřech spoluobviněných, jež do sebe zapadají. Podle jeho mínění tak soudy porušily též zásadu in dubio pro reo (viz též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 260/05). Prohlásil, že jde-li o jediný přímý důkaz, pak osoba, která svým svědectvím tento důkaz poskytuje, musí být beze vší pochybnosti osobou věrohodnou a nezávislou. V této souvislosti akcentoval, že z trestního spisu vyplývá, že svědkyně T. již byla jiným soudem považována za nevěrohodnou, navíc je spřízněna s vietnamskou komunitou a co je podstatné, sama byla přítomna útoku spoluobviněné S. na poškozeného. Dodal, že svědkyně T. mohla být při své výpovědi ovlivněna i vědomím toho, že v bytě, který užívala, mohou být nalezeny drogy. Dále argumentoval, že soud při svém rozhodování vychází ze znaleckých posudků, nicméně je chybou, pokud spoléhá pouze na závěry znalců a tento důkaz sám nehodnotí (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 49/06). Vyjádřil přesvědčení, že rovněž právní závěr soudu o tom, že naplnil subjektivní stránku trestného činu těžkého ublížení na zdraví, je v extrémním rozporu se skutkovým zjištěním, neboť z provedeného dokazování (vyjma nevěrohodného svědectví T.) nelze bez porušení principu presumpce neviny dovodit, že by se vůbec dopustil útoku na poškozeného. Podle svých slov, připustí-li v krajním případě, že vůči poškozenému použil určitého fyzického projevu, není z rozsudků odvolacího soudu patrné, že by se tento zabýval jeho úmyslem (byť i eventuálním) poškozeného zranit či usmrtit. S nedbalostním zaviněním smrti poškozeného se odvolací soud vyrovnal nedostatečně, resp. se jím vůbec nezabýval. Pouhé konstatování, že měl přivolat pomoc nebo vše ohlásit za situace, kdy se útoku nedopustil, není prokázáním nedbalostního zavinění za tento následek. Přitom upozornil, že jestliže zasahující policisté prováděli zásah proti zjevnému uživateli drog, nemuseli nikterak rozpoznat, že je zdravotní stav poškozeného jakkoli zhoršen. Řetězec souvislostí mezi údajným jeho jednáním a smrtí poškozeného není odvolacím soudem nikterak popsán. Není zřejmé, co se dělo v mezidobí mezi zásahem policistů a smrtí poškozeného. Nebyl stanoven ani okruh osob, které přišly do styku s poškozeným, ani časová osa právě tohoto úseku. Odvolací soud tak vyvodil právní závěry o existenci příčinné souvislosti za stavu, kdy neznal skutkový stav, a ani se nepokusil tento skutkový stav důkazy prokázat, resp. se ve svém odůvodnění nedostatečně vyrovnal s možnou situací, kdy poškozený mohl být zraněn v jiný čas, než při kontaktu s jeho osobou, zvláště při znalosti napadení poškozeného spoluobviněnou S. a svědkyní T. před příchodem policistů.

Dále obviněný poznamenal, že Ústavní soud ve svém judikátu sp. zn. IV. ÚS 182/04 uvedl, že změna právní kvalifikace vždy přináší potenciální nutnost doplnit dokazování, a pokud soud stojí na stanovisku, že dalších důkazů není třeba, musí svůj závěr odůvodnit. Právní kvalifikace stíhaného skutku ovlivňuje směr dokazování a nezpochybnitelný význam má i pro zajištění plného uplatnění práva na obhajobu. Proto je v rámci zachování práva na obhajobu nezbytné poskytnout obhajobě právě při změně právní kvalifikace dostatečný prostor na uplatnění důkazů ve prospěch obžalovaného. Odvolacímu soudu vytkl, že odmítl provést důkaz znaleckým posudkem zpracovaným JUDr. Náchodským. Zhodnotil, že tento znalecký posudek, byť lze připustit, že znalec ve svých úvahách mohl jít za hranici účelu znaleckého posudku, poskytuje náhled nestranného odborníka na postupy policie při zásahu proti neznámým osobám podezřelým z užívání či distribuce drog. Dospěl k závěru, že trestné činy, za něž byl odsouzen, nebyly soudem odvolacím nade vší pochybnost prokázány, přitom poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08. Konstatoval, že stát neunesl důkazní břemeno a že zde existují důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku, na kterých nelze založit výrok o vině a následně trestu. V daném případě existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Jsou zde tudíž důvody opodstatňující zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění tak, aby byla náležitým způsobem zaručena jeho práva, resp. aby byl odstraněn trvající protiprávní stav spočívající v zřejmém porušení práva na spravedlivý proces. Z důvodu, že skutek nebyl jednoznačně prokázán, se ohradil i proti výroku o trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a trestu zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání v ozbrojených sborech a silách České republiky a v obecní policii, jakož i proti výsledku adhezního řízení.

V návaznosti na uvedené obviněný Bc. J. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 5 To 98/2010, a v souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že ho v plném rozsahu obžaloby zprostí, popř. aby podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ve spojení s § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a přikázal příslušnému soudu věc znovu projednat a rozhodnout. Dále navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání podle § 265o odst. 1 tr. ř. u jeho osoby přerušil výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 5 To 98/2010.

Obviněná K. S. v dovolání namítla, že její odvolání bylo z pohledu ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. opomenuto. Vyslovila názor, že skutková zjištění odvolacího soudu neposkytují oporu pro zvolené právní posouzení. Jestliže totiž soud skutkově vymezuje návazné jednání tak, že neučinila „žádná opatření směřující k zajištění lékařské pomoci“ spoléhajíc „bez přiměřených důvodů, že nedojde k závažnějšímu následku vědoma si této mož­nosti“, pak takové skutkové vymezení nepostihuje všechny relevantní okolnosti a neposkytuje oporu zejména pro závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byla uznána vinnou. K tomu poznamenala, že přítomnost nedbalostního zavinění je zkoumána z hlediska existence objek­tivní složky záležející v posouzení míry opatrnosti, subjektivní složky, tedy předvída­telnosti následku, a vytýkatelnosti porušení právní povinnosti. To vyniká, má-li být podkladem posouzení odpovědnosti za těžší následek vedle tvrzeného vlastního aktivního jednání naplňujícího základní skutkovou podstatu ještě další jednání ve formě omise, kdy naplnění kvalifikované skutkové podstaty po stránce subjektivní je třeba zkoumat relativně samostatně.

Obviněná prohlásila, že je nepochybné, že šlo o stresový služební policejní zákrok vykonávaný třemi příslušní­ky Policie České republiky, u kterých lze očekávat mj. znalost předpisů upravujících služební zákroky, včetně použití způsobu donucovacích prostředků a zbraní, tedy i znalost vlastních oprávnění a povinností vůči osobám přítomným zákroku, jakož i povinností třetích (civilních) osob. Podle ní nelze přehlédnout, že naplnění objektivní stránky skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti je spatřováno v souhrnu ve dvou navazujících, relativně samos­tatných jednáních, resp. je třeba, aby konečné právní posouzení skutku vycházelo z úplných a všechny rozhodné okolnosti obsahujících skutkových zjištění, aby bylo přiléhavé pro oba skutkové děje se zřetelem ke zcela rozdílnému postavení obou odsou­zených z hlediska faktického i z hlediska rozdílnosti právních povinností a v tomto smyslu vytýkatelnosti a přičitatelnosti následku. Zdůraznila, že v rámci úvah o na­plnění subjektivní stránky kvalifikované skutkové podstaty a přičitatelnosti následku nelze odhlédnout od zcela odlišného postavení obviněných, úředně zakročujícího policisty (policistů) a přítomné civilní osoby. Vyjádřila přesvědčení, že ve vztahu k její osobě slovní vyjádření popisu skutku, na kterém uzavřel odvolací soud, neobsahuje všechny rozhodné okolnosti z hlediska jím použité právní kvalifikace. Nepřímo se pak tato skutečnost odrazila v tom, že odvolací soud při svých úvahách i právní kvalifikaci zcela odhlédl od zákonných kritérií pro ukládání trestu vyplývajících z § 23 tr. zákoníku, § 39 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, in event. z § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Poukázala na skutečnost, že konečným výsledkem řízení před odvolacím soudem je uložení trestu odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahu, tedy trestu oproti rozhodnutí nalézacího soudu citelně tvrd­šího, a to bez možnosti, aby proti takovému rozhodnutí podala řádný opravný prostředek. Odvolací soud sice odkazuje na ustanovení trestního řádu, které mu formálně zvolený postup umožňují (zejména § 259 odst. 3 až 5 tr. ř.), podle ní však i při formálním dodržení procesního postupu nelze odhlédnout od pravidel spravedlivého procesu (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05). Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že skutek má být posouzen podle ustanovení trestního zákoníku, které je z hlediska dopadu na obviněné zcela zásadně přísnější, měl zvážit možnost řešení, které žádné ze stran ne­odejme právo uplatnit řádný opravný prostředek, nikoli pouze stručně konstatovat formální oprávnění k vlastnímu konečnému rozhodnutí, když takový postup je též v rozporu s čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí odvolacího soudu označila za přek­vapivé a do určité míry nepředvídatelné s tím, že slovní vyjádření té části popisu skutku, o které je ve vztahu k její osobě opřena přís­nější právní kvalifikace, se poprvé objevuje právě až ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že státní zástupce od počátku žádal posouzení jednání podle přísnějšího ustanovení zákona, jestliže je jinak zřejmé (jak lze nepřímo dovodit z postupu odvolacího soudu), že pro takovou právní kvalifikaci neměl žalobní návrh oporu v popisu skutku.

Z těchto důvodů obviněná K. S. navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. v dovoláním napadené části zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 5 To 98/2010, a ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, in event. Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně Nejvyšší soud požádala o odložení výkonu trestu odnětí svobody, který jí byl napadeným rozsudkem uložen.

K těmto dovoláním se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K argumentaci obviněných předeslal, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v dané věci nenastala.

Následně státní zástupce konstatoval, že pokud tedy obviněný Bc. J. S. v rámci své argumentace předložené v dovolání zpochybňuje hodnocení důkazů a tvrdí, že se skutek stal odlišným způsobem, než jak konstatoval Vrchní soud v Olomouci (byť v návaznosti na to, s odkazem na své vlastní skutkové závěry, napadá i právní posouzení zejména subjektivní stránky vysloveného zločinu a posouzení příčinné souvislosti), nelze k takovým námitkám přihlížet. Dospěl tudíž k závěru, že dovolání tohoto obviněného bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. a navrhl je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout s tím, že v důsledku toho neshledává ani podklad pro akceptaci návrhu obviněného na přerušení výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Dále, k námitkám obviněné K. S. poznamenal, že tato obviněná se podle učiněných skutkových zjištění zcela zjevně dopustila vůči poškozenému záměrného agresivního útoku, při kterém ho opakovaně kopala. V důsledku toho poškozený utrpěl těžkou újmu na zdraví. Současně zdravotní následky vzniklé při tomto útoku spoluzapříčinily smrt poškozeného. Doplnil, že každý následek zpravidla bývá výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. V návaznosti na shora uvedené seznal, že obviněná se vůči poškozenému dopustila razantního útoku, tedy nepochybně nejednala dostatečně opatrně. Takové jednání přitom může (byť to není jisté) mít následek v podobě smrti napadeného, což obviněná alespoň vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měla a mohla [srov. § 16 odst. 1 písm. b) a § 17 písm. a) tr. zákoníku]. Bezdůvodným útokem proti poškozenému současně obviněná zjevně porušila své právní povinnosti. Pokud jde potom o přítomnost zasahujících policistů – spoluobviněných, lze obviněné přisvědčit, že se jednalo o úřední osoby, přičemž nebylo její povinností do jejich činnosti zasahovat nebo jim radit (což ovšem také – že tak nečinila – není obviněné nijak kladeno za vinu). To však ničeho nemění na zásadním závěru, že jednání obviněné bylo jednou ze zásadních příčin, které způsobily smrt poškozeného, i když se na ní podílely i další okolnosti, zejména útok obviněného i pochybení v postupu všech policistů obviněného a spoluobviněných J. Š. a F. J., ve vztahu k jim uloženým povinnostem. Pro popsaný závěr jsou přitom dány všechny potřebné skutkové podklady, jež jsou uvedeny ve výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.

Státní zástupce dodal, že zmíněný rozsudek není možné považovat za překvapivý, neboť Vrchní soud v Olomouci se nijak zásadně neodchýlil od hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně, ani od jeho skutkových zjištění či právních závěrů, ale pouze blíže doplnil určité okolnosti týkající se trestné činnosti obviněné, mj. ve smyslu již podané obžaloby a odvolání státního zástupce a v návaznosti na to modifikoval právní kvalifikaci, to vše nepochybně při zachování zásady totožnosti skutku. Pokud jde proto o správnost právního posouzení skutku s odkazem na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze argumentaci obviněné přisvědčit.

V neposlední řadě podotkl, že obviněná své podání opřela rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v podstatě s tím, že uložený trest odnětí svobody shledává nepřiměřeně přísným. Upozornil, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze sice v dovolání úspěšně uplatnit v rámci tohoto dovolacího důvodu, avšak pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím ani tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Státní zástupce uzavřel, že dovolací argumentaci obviněné není možné v žádné její části akceptovat. Její dovolání tak shledal zjevně neopodstatněným a navrhl je v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout s tím, že ani v jejím případě nebude namístě přisvědčit návrhu na odklad výkonu napadeného rozhodnutí. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 5 To 98/2010, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením, resp. ustanovením § 265e odst. 3 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného Bc. J. S. směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (zvláště tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Až a toliko sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku (absenci subjektivní stránky a příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a smrtí poškozeného). Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Nadto Nejvyšší soud poznamenává, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. – důvodem dovolání nemůže být samo o sobě tvrzení vytýkající údajný extrémní nesoulad učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť takový důvod zde zahrnut není. Jak již shora rozvedeno, dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto také dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Přitom je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními a v případě rozhodnutí odvolacího soudu též mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že soudní rozhodnutí v těchto směrech nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“

Dále Nejvyšší soud připomíná, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 2076).

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není- li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Z rozvedených hledisek a skutečností Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného Bc. J. S. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem.

Naproti tomu podstata dovolací argumentace obviněné, směřující proti výroku o vině (tvrzení, že skutkové závěry soudů dříve ve věci činných neposkytují dostatečný podklad pro vyslovenou právní kvalifikaci, zejména z hlediska subjektivní stránky) byla formálně podřaditelná pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.

Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví a tímto činem způsobí smrt.

Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

Zavinění je vybudováno:

a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a

b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

Pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).

Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že podle skutkových závěrů vyjádřených v napadeném rozhodnutí se obviněná K. S. dopustila vůči poškozenému (společně s obviněným Bc. J. S.) záměrného agresivního útoku, při němž jej (obuta v pevnou obuv - sportovní boty) střední intenzitou síly opakovaně kopala do břicha. V důsledku užitého (společného) fyzického násilí poškozený utrpěl těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku - protržení sleziny s následným krvácením do dutiny břišní a dále zlomeniny 9. a 10. žebra vlevo.

Okolnosti charakterizující uvedený čin (způsob provedení, zacílení, opakovanost útoků) váženy z pohledu shora stručně rozvedených teoretických východisek dostatečně spolehlivě svědčí o úmyslném zavinění obviněné (i obviněného) ve vztahu k těžké újmě na zdraví poškozeného, a to minimálně ve formě eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Jak dále plyne ze skutkových zjištění vyjádřených v rozhodnutí odvolacího soudu, výše popsané zranění poškozeného následně (též s ohledem na skutečnost, že obviněná ani obviněný přes zjevné zhoršení zdravotního stavu poškozeného tomuto nezajistili lékařskou pomoc) vedlo k jeho smrti.

Stran zavinění ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 145 odst. 3 tr. zákoníku (smrt poškozeného) je třeba vycházet ze zásady vyjádřené v § 17 písm. a) tr. zákoníku, podle níž k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Protože způsobení smrti je v konkrétním případě „těžším následkem“, k jeho způsobení postačí zavinění z nedbalosti, poněvadž zákon úmyslné zavinění nevyžaduje (pokud by byla smrt způsobena úmyslně, šlo by o trestný čin vraždy podle § 140 tr. zákoníku).

Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel:

a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo

b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

Zavinění musí vždy zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (viz rozsudek publikovaný pod č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). Přitom vývoj příčinné souvislosti musí být zaviněním zahrnut alespoň v hrubých rysech (viz rozhodnutí č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).

Příčinný vztah je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu a spojuje jednání pachatele s následkem. Určitá osoba může být proto trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněné osoby na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu trestního zákona (viz rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly i další jednání, okolnosti apod. Jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (viz rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost je proto dána i tehdy, když vedle jednání pachatele následek způsobila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (viz rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).

Na tomto místě Nejvyšší soud konstatuje (jak již ostatně shora naznačeno), že ze skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných se jednoznačně podává, že jednání obviněné (společně s obviněným Bc. J. S.) bylo jednou z rozhodných příčin trestněprávně relevantního následku v podobě vzniku těžké újmy na zdraví a následné smrti poškozeného. Svoji roli v předmětném skutkovém ději samozřejmě sehrály i další okolnosti incidentu (zaviněné porušení povinností dalšími přítomnými policisty obviněnými J. Š. a F. J.). Do průběhu skutkového děje ovšem nevstoupila žádná okolnost, která by svojí povahou byla natolik zvláštní či výjimečná, že by ji nebylo možné s určitou, byť případně nižší, mírou pravděpodobnosti předpokládat, a která by běh příčinné souvislosti, odvíjející se od činu obviněné (a obviněného Bc. J. S.) přerušila.

Skutková zjištění odvolacího soudu pak vypovídají o tom, že obviněná si současně především vzhledem k okolnostem činu (způsob vedení fyzického útoku, jeho intenzita a zacílení) byla vědoma skutečnosti, že násilné počínání vůči poškozenému (jehož se dopustila společně s obviněným Bc. J. S.) může vést k závažným následkům na zdraví poškozeného. Přitom je obecně známo, že závažná vnitřní zranění v oblasti břišní a hrudní krajiny, kde jsou uloženy životně důležité orgány a kam zejména směřoval útok obou obviněných, se mohou rozvinout (zvláště bez poskytnutí patřičné lékařské péče) až do smrtelného následku.

Lze tak učinit mezitímní závěr, že u obviněné je možné shledat intelektuální složku nedbalostního zavinění ve vztahu k smrti poškozeného.

Zjištění, že oba obvinění neučinili žádné opatření k zajištění nezbytné lékařské pomoci poškozenému, pak prokazuje, s přihlédnutím ke skutečnostem výše zmíněným a charakterizujícím jejich společný útok vůči poškozenému a jeho bezprostřední následek (účinek), že oba bez přiměřených důvodů spoléhali na to, že k následku (účinku) v podobě smrti poškozeného nedojde. Právě fakt, v jakém zdravotním stavu se poškozený bezprostředně po jejich útoku nacházel (výrazné zhoršení jeho stavu bylo očividné), svědčí o tom, že bylo zřejmé, že naléhavě potřebuje lékařskou pomoc. Obvinění proto neměli žádného důvodu spoléhat na to, že bez jakékoliv pomoci se zranění poškozeného nezhorší, nerozvine do ještě závažnějších rozměrů a že bude vyřešeno. Tyto skutečnosti i se zřetelem k dovolatelům zřejmému postoji dalších obviněných, kteří nečinili žádné kroky na pomoc poškozenému, vyjadřují onu nepřiměřenost spoléhání na to, že k těžšímu následku u poškozeného nedojde.

Je tedy na místě uzavřít, že těžší následek v podobě smrti poškozeného i příčinný průběh k němu vedoucí, jsou kryty zaviněním obviněné ve formě nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněná věděla (stejně jako obviněný Bc. J. S.), že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. V daném případě nešlo o nepředvídatelný příčinný průběh skutku, který by vylučoval zavinění obviněné.

Na tom nic nemění fakt, že k činu došlo v rámci zákroku příslušníků Policie ČR, u kterých, jak obviněná konstatuje, lze očekávat mj. znalost předpisů upravujících služební zákroky, včetně použití způsobu donucovacích prostředků a zbraní, tedy i znalost vlastních oprávnění a povinností vůči osobám přítomným zákroku, jakož i povinností třetích (civilních) osob. Nutno totiž zdůraznit, že tito, jak bylo obviněné známo, své povinnosti prakticky od počátku zákroku zjevně hrubým způsobem porušovali. Obviněná se tudíž nemůže dovolávat toho, že její postavení bylo zcela odlišné od postavení ostatních obviněných - policistů.

Ve shodě se státním zástupcem lze dále konstatovat, že napadený rozsudek není možné považovat za překvapivý, neboť Vrchní soud v Olomouci se nijak zásadně neodchýlil od hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně, ani od jeho skutkových zjištění či právních závěrů, ale pouze blíže doplnil (ve výroku o vině i v odůvodnění) určité okolnosti týkající se trestné činnosti obviněné, mj. ve smyslu již podané obžaloby a odvolání státního zástupce a v návaznosti na to modifikoval právní kvalifikaci, to vše nepochybně při zachování zásady totožnosti skutku.

Pokud jde tedy o správnost právního posouzení skutku s odkazem na uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze argumentaci obviněné přisvědčit.

Dále je třeba poznamenat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům (a závěrům stran výroku o vině) nelze námitky obviněné týkající se trestu (de facto vytýkající nepřiměřenou přísnost) pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněné byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na zločin, jímž byla uznána vinnou.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného Bc. J. S. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněné K. S. v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.

Pokud v dovoláních oba obvinění požádali o přerušení, resp. odložení, výkonu trestů odnětí svobody, jež jim byly uloženy napadeným rozhodnutím, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětech obviněných k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. března 2012

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru