Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 21/2020Usnesení NS ze dne 31.03.2020

HeslaOhrožení pod vlivem návykové látky
Promlčení výkonu trestu
Uznání a výkon cizozemských rozhodnutí
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.21.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 274 odst. 1 tr. zákoníku

§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.

§ 265l odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 21/2020-176

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného T. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 13 To 252/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 85/2018, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 13 To 252/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 4. 2019, sp. zn. 22 T 85/2018, byl obviněný T. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: „dne 9. 9. 2018 v 01.20 hod v ulici XY v Pardubicích řídil osobní automobil zn. Land Rover Range Rover LM, reg. zn. XY, bílé barvy, přičemž byl kontrolován hlídkou Městské policie Pardubice a následně se podrobil dechové zkoušce, kdy v 01:21 hod. u něho bylo zjištěno 1,21 promile alkoholu v dechu, následně byl vyzván téhož dne v 01:52 hod Policií České republiky k provedení dechové zkoušky, a to s výsledkem 1,25 promile alkoholu v dechu a v 01:57 hod. s výsledkem 1,30 promile alkoholu v dechu.“

2. Za uvedený přečin byl podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výši 50 denních sazeb po 800 Kč, tedy v celkové výši 40 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku stanovil soud zaplacení peněžitého trestu v měsíčních splátkách po 5 000 Kč, přičemž určil, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadne, jestliže dílčí splátka nebude zaplacena včas. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců.

3. K odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 13 To 252/2019, podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a trestní věc obviněného stíhaného pro skutek popsaný výše za použití § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil Magistrátu města Pardubic, neboť zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podal nejvyšší státní zástupce (dále také jen „dovolatel“) v neprospěch obviněného dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.

5. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že se nelze ztotožnit s právním názorem odvolacího soudu, neboť ten nesprávně právně posoudil stíhaný skutek, když nesprávně interpretoval dosavadní judikaturu vztahující se k otázce naplnění zákonného znaku přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, vyjádřeného slovy „ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky“, když v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudů naplnění tohoto zákonného znaku neshledal.

6. Dále poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které plyne, že ani v situaci, kdy měl řidič motorového vozidla v době jízdy prokazatelně méně než 1 promile alkoholu v krvi, nelze bez dalšího dospět k závěru, že nebyla vyloučena jeho způsobilost k řízení motorového vozidla. Platí, že je-li u řidiče motorového vozidla zjištěno, že v době jízdy měl nejméně 1 promile alkoholu v krvi, pak je v důsledku toho vyloučena jeho způsobilost řídit motorové vozidlo bez ohledu na fyzické dispozice řidiče. Současně však také platí, že závěr o naplnění zákonných znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky je možný též tehdy, je-li v konkrétním případě zjištěno, že i menší množství alkoholu v krvi řidiče blížící se hranici 1 promile vylučovalo jeho způsobilost řídit motorové vozidlo (srov. závěry publikované pod č. 12/1985 Sb. rozh. tr., s. 141). V takových případech pak mohou být důkazem o míře ovlivnění řidiče alkoholem a o vyloučení jeho schopnosti řídit motorové vozidlo např. svědecké výpovědi spolujezdců, zasahujících policistů a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi jiných osob o chování řidiče, eventuálně o jeho způsobu jízdy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 874/2007 publ. pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr.).

7. Ve vztahu k předmětné trestní věci poukázal dovolatel na to, že vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku může být jedním ze souhrnu důkazů (byť nikoli jediným), jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle § 201 tr. zákona (nyní podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku), též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Výsledek dechové zkoušky není možné bez dalšího odmítnout jen z důvodu, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá ostatním důkazům (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99). V dané věci však ani k takové situaci nemohlo dojít, neboť vedle opakovaných dechových zkoušek byla nezpůsobilost obviněného řídit motorové vozidlo prokázána také dalšími ve věci provedenými důkazy [výpověďmi městských strážníků].

8. V návaznosti na argumentaci odvolacího soudu, která jej vedla ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a postoupení věci k projednání jako přestupek, poukázal nejvyšší státní zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. „5 Tdo 187/2017“ (správně zřejmě 7 Tdo 1382/2017), ve kterém se Nejvyšší soud vyslovil k situaci, kdy u obviněného byly naměřeny hodnoty alkoholu v dechu 1,16 promile a 1,17 promile, tedy hodnoty výrazně nižší než u obviněného. Namítl pak, že nejenže odvolací soud nerespektoval shora uvedené rozhodnutí, ale nerespektoval ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 398/2019.

9. Vzhledem k tomu, že podle názoru nejvyššího státního zástupce odvolací soud posoudil jednání obviněného v rozporu se stávající judikaturou ve vztahu k § 274 odst. 1 tr. zákoníku, založil podmínky pro použití dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a pokud zároveň rozhodl o postoupení věci jinému orgánu s poukazem na to, že by předmětný skutek mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek, rozhodl tak, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a tím zatížil své rozhodnutí vadou, kterou byl naplněn dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Ze shora uvedených důvodů proto navrhl zrušit napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 8. 2019, č. j. 13 To 252/2019-147, jakož i zrušit všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a po zrušení věc přikázat soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

10. K podanému dovolání se vyjádřil obviněný, který uvedl, že opakované dechové zkoušky nebyly provedeny předepsaným způsobem. Uvedl, že z ustálené judikatury vyplývá, že v případech, kdy není při dechové zkoušce dodržen postup stanovený metodikou ČMI, není možné výsledky měření použít jako věrohodný důkaz. V bodu 6 Metodiky ČMI je uvedeno, že „testování osoby na konzumaci alkoholu je možné po uplynutí 15-ti minut od posledního požití alkoholu.“ Při nedodržení tohoto intervalu by mohly být výsledky měření negativně ovlivněny zbytky alkoholu v ústech. V případě zkoušky provedené městskými strážníky uvedený časový interval dodržen nebyl. Obviněný uvedl, že těsně předtím, než usedl do svého vozidla, konzumoval pivo. Výsledek dechové zkoušky tak mohl být ovlivněn zbytky piva v dutině ústní, a z tohoto důvodu není možné tento výsledek dechové zkoušky použít jako důkaz k prokázání stavu vylučujícího způsobilost k řízení motorových vozidel. Obdobným způsobem byly pravděpodobně ovlivněny také výsledky dechové zkoušky provedené policisty. V čase 1:46:26 hodin usedl obviněný do svého vozidla a následně s ním přejel na přilehlé parkoviště. Při výslechu uvedl, že při tomto přeparkování se napil nějakého nápoje (pravděpodobně piva), který byl ve vozidle. Poté přijela na místo policejní hlídka, která v čase 1:52:03 a 1:57:35 hodin u něho provedla dechovou zkoušku. Vzhledem k časovému odstupu od okamžiku, kdy požil alkoholický nápoj, není možné s ohledem na uvedený pokyn Metodiky ČMI ani výsledky dechové zkoušky provedené policisty považovat za věrohodný důkaz.

11. K tomu obviněný dodal, že výsledky dechových zkoušek jsou vždy nepřesné a (pouze orientační) a měly by být interpretovány v souladu s Metodikou ČMI, z níž plyne, že hladinu jedné promile v krvi kontrolované osoby prokazuje pouze výsledek dechové zkoušky s hodnotou 1,27 promile a vyšší. Pokud se tedy v souladu se zásadou in dubio pro reo vyjde z výsledku dechové zkoušky, který je pro něho příznivější (1,21 resp. 1,25 promile), pak je evidentní, že výsledky nemohou bez důvodných pochybností prokazovat, že hladina alkoholu v jeho krvi byla vyšší než 1 promile. V další části svého vyjádření zpochybnil hodnověrnost výpovědi městských strážníků, poukázal na rozpory v jejich výpovědích ve vztahu k videozáznamu, stejně tak zpochybnil jejich výpovědi k tomu, jak vnímali jeho ovlivnění alkoholem.

12. S ohledem na tyto skutečnosti není podle názoru obviněného možno dospět k závěru, že se v jeho těle v době řízení motorového vozidla nacházelo bez důvodných pochybností více než 1 promile alkoholu, a že se tedy nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla. V této souvislosti obviněný poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265j tr. ř. zamítl.

III.

Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

15. Na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

16. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

IV.

Důvodnost dovolání

18. V návaznosti na výše uvedené je možno obecně konstatovat, že dovolatel vznesl argumentaci pod uplatněné dovolací důvody formálně podřaditelnou. Jak bylo shora uvedeno, podstata jeho argumentace spočívá v námitce, že soud druhého stupně chybně, v rozporu s judikaturou, posoudil znak ustanovení § 274 odst. 1 tr. zákoníku „ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky.“

19. V souvislosti s tím považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na následující skutečnosti vztahující se k problematice ohrožení pod vlivem návykové látky. Tohoto trestného činu [§ 274 tr. zákoníku] se dopustí, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.

20. Pro znak tohoto trestného činu - stav vylučující způsobilost - neexistuje žádná konkrétní definice, neboť různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti, a proto je nutné v každém jednotlivém případě zkoumat, jakou měrou byla požitou návykovou látkou ovlivněna schopnost vykonávat pachatelem provozovanou činnost. K naplnění znaků tohoto trestného činu se nevyžaduje takový stav, kdy pachatel upadá do bezvědomí nebo není schopen komunikace, ale postačí takové ovlivnění fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při níž by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku (Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012, 2790 s.).

21. Jak již bylo zmíněno shora, obviněný byl soudem prvního stupně uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest. V rámci odvolací argumentace [ve shodě s argumenty obsaženými ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce] uváděl, že při provádění dechových zkoušek nebylo postupováno v souladu s Metodikou [bod 6, „Testování osoby na konzumaci alkoholu je možné po uplynutí 15-ti minut od posledního požití alkoholu“] a výsledek dechových zkoušek byl zkreslený a neprůkazný v důsledku toho, že krátce před první kontrolou městskými strážníky požil pivo a krátce před příjezdem Policie ČR se rovněž napil piva, dále že výpovědi strážníků nebyly věrohodné a přesvědčivé, a že proto nebylo bez pochybností prokázáno, že by v době řízení hladina alkoholu v jeho těle přesahovala jedno promile, a on se tak nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost. Uvedená argumentace obviněného se stala podkladem úvah pro dalšího postup odvolacího soudu, který nejenže upozadil celkovou situaci provázející zastavení a kontrolu obviněného strážníky v celkovém kontextu, ale postupoval také v rozporu s judikaturou při výkladu znaku „ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky“, jak bude rozvedeno níže.

22. Nejvyšší soud považuje za vhodné alespoň okrajově k závěrům vysloveným obviněným v jeho vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce a v té souvislosti také ve vztahu k úvahám odvolacího soudu uvést, že obviněný sice připouští [v souvislosti s metodikou, které se dovolává], že požil alkohol před dechovou zkouškou, avšak časově požití alkoholu situuje tak, aby zapadalo do doby kratší patnácti minut před touto kontrolou, čímž se snaží dosáhnout znevěrohodnění naměřených hodnot dechovou zkouškou. Dále Nejvyšší soud poznamenává, že pokud mají rozhodnutí vyznívat jasně, logicky a důvěryhodně, je třeba hodnotit důkazy důsledně ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a i při výše zmíněné obhajobě obviněného se pak také pozastavit nad logikou, a tím i věrohodností takové obhajoby, v souvislosti s tvrzeným požitím doby a množství alkoholu, a tedy celkovou verzí dané obhajoby. Nelze přehlédnout, že obviněný byl zastaven městskými strážníky v souvislosti s jízdou v protisměru (v jednosměrné ulici), přičemž z jeho projevů bylo zjevné, že je pod vlivem alkoholu. Zde by bylo možno akceptovat tvrzení obviněného, že krátce před jízdou požil pivo, avšak již stěží lze akceptovat další tvrzení obviněného o následném požití piva, kdy čekal na příjezd Policie ČR, která byla přivolána za účelem dalšího šetření jeho ovlivnění alkoholem. Za situace, kdy z žádného důkazu nelze vyvodit tuto část jednání obviněného (požívání alkoholu při čekání na příjezd Policie ČR), ale naopak, výpověďmi strážníků je vyloučeno, že by se měl do příjezdu Policie ČR piva napít, je znevěrohodněna jeho výpověď o množství a době požitého alkoholu. Ani skutečnost, že strážníky mu bylo umožněno z místa kontroly přeparkovat, nemůže svědčit pro závěr, že nebyl ve stavu vylučujícím řízení motorového vozidla, neboť nelze přehlížet nutnost zprovoznit jednosměrnou ulici, stejně jako např. typ vozidla, které řídil. K těmto otázkám se v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil soud prvního stupně.

23. To, co je však v předmětné věci podstatné a proč rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo obstát, je následující. Odvolací soud uvedl, že výsledek opakovaných dechových zkoušek podle jeho názoru jednoznačně prokazuje ovlivnění obviněného alkoholem, není však možné beze vší pochybnosti dovodit, že hladina alkoholu v jeho krvi v době řízení motorového vozidla přesáhla hranici 1 g/kg. Provedení dechové zkoušky přenosným analyzátorem sice lze jako důkaz použít, jeho výsledek, zejména v případech, kdy naměřená hodnota jen o málo přesahuje hodnotu jednoho promile alkoholu, je však třeba hodnotit obezřetně s přihlédnutím ke všem dalším důkazům a v úvahu je třeba brát i jistou možnou nepřesnost či odchylku související se samotnou povahou fungování uvedeného přístroje určeného primárně k provádění orientačních zkoušek [Nejvyšší soud poznamenává, že naměřeny byly hodnoty 1,21, 1,25 a 1,30 promile alkoholu]. Z rozhodnutí odvolacího soudu pak vyplývá, že tedy pracoval s jistou odchylkou, o kterou snížil naměřené hodnoty alkoholu, aby konstatoval, že výsledky zkoušek provedených dechovým analyzátorem neprokazují zcela spolehlivě, že by hladina v krvi obžalovaného přesáhla hranici 1 g/kg a že by tak bylo možné tento stav posuzovat jako stav vylučující způsobilost k řízení motorového vozidla ve smyslu § 274 tr. zákoníku.

24. Z uvedeného tedy vyplývá, že odvolací soud za základ pro své rozhodnutí vzal zjištění, že naměřená hodnota jen „o málo“ přesáhla hranici jednoho promile [Nejvyšší soud nehodlá polemizovat o tom, zda jedna pětina či téměř jedna třetina z jednoho promile vykazuje kvantitativní množství „o málo“], přičemž poukázal na to, že je třeba vzít v úvahu jistou možnou nepřesnost přístroje, aniž by již bral v úvahu všechny další doprovodné důkazy, které jednak charakterizovaly jednání obviněného (příp. znevěrohodňovaly jeho výpověď) a současně postupoval v souladu s platnou judikaturou.

25. V souvislosti s otázkou relevantnosti důkazu – dechovou zkouškou a otázkou tolerance daného přístroje je nutno zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 874/2007, z něhož plyne: Jestliže je u řidiče motorového vozidla zjištěno, že v době jízdy měl nejméně jedno promile alkoholu v krvi, pak je v důsledku toho vždy vyloučena jeho způsobilost řídit motorové vozidlo. Závěr o naplnění zákonných znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 tr. zákona je možný též tehdy, je-li v konkrétním případě zjištěno, že i menší množství alkoholu v krvi řidiče blížící se hranici jednoho promile vylučovalo jeho způsobilost řídit motorové vozidlo (srov. č. 12/1985 Sb. rozh. tr., s. 141). V takových případech mohou být důkazem o míře ovlivnění řidiče alkoholem a o vyloučení jeho způsobilosti řídit motorové vozidlo např. svědecké výpovědi spolujezdců, zasahujících policistů a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi jiných osob o chování řidiče, eventuálně o jeho způsobu jízdy“. Dále je třeba uvést závěr plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1382/2017, podle něhož Míra ovlivnění řidiče alkoholem může být zjištěna též dechovou zkouškou s použitím přístroje Dräger Alcotest 7510, protože takto naměřené hodnoty odpovídají hladině alkoholu v krvi. V závislosti na okolnostech jednotlivého případu mohou vzniknout pochybnosti o správnosti výsledku dechové zkoušky a v takovém případě vyvstává nutnost objasnit míru ovlivnění řidiče alkoholem ještě dalšími důkazními prostředky, jakými jsou zejména krevní zkouška či zkouška moči. Nejsou-li o správnosti výsledku dechové zkoušky v daném případě důvodné pochybnosti, pak není důvodu ani k tomu, aby výsledek dechové zkoušky nebyl považován za podklad pro zjištění míry ovlivnění řidiče alkoholem.“

26. Jak již bylo konstatováno shora, odvolací soud odůvodnil svůj postup – postoupení věci – argumentací, že od naměřených veličin dechové zkoušky je nutno odečíst určitou hodnotu [jistou možnou nepřesnost či odchylku související se samotnou povahou fungování uvedeného přístroje. I tento postup odvolacího soudu je však v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1382/2017 či 8 Tdo 398/2019), ve které Nejvyšší soud konstatoval, ževýsledky (dechové zkoušky) lze přijmout jako podklad pro zjištění míry ovlivnění řidiče motorového vozidla alkoholem, aniž by bylo třeba paušálně odečítat nějaké veličiny ve smyslu metodiky/pracovního postupu Českého metrologického institutu. Uvedené závěry, vyslovené ve shora zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu, potvrdil jako správné Ústavní soud, který ve svém usnesení ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2334/2019, konstatoval, že „stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že při stanovení hladiny alkoholu v krvi jsou orgány činné v trestním řízení povinny postupovat podle Metodiky Ministerstva dopravy č. j. 285/2009-160-OST, která dále odkazuje na pracovní postup č. 114-MP-C008-08 Českého metrologického institutu (dále jen "Metodika")“ …. „Jestliže se stěžovatel odvolává na povinnost orgánů činných v trestním řízení odečítat od naměřených hodnot při dechové zkoušce odchylku 0,24 g/kg připadající na vliv přesnosti měření a tzv. fyziologickou hladinu alkoholu v těle (neboť tento postup je akceptován ve správním soudnictví), je k tomu možné uvést následující. Odečet takto stanovené odchylky není pro orgány činné v trestním řízení závazný, resp. povinnost k tomuto odečtu není stanovena právně závazným předpisem, nýbrž pouze Metodikou ministerstva, která má doporučující charakter. Proto si ani stěžovatel nemůže tento postup nárokovat. Nadto je třeba zmínit, že ani ve správním soudnictví se v odkazovaných rozhodnutích soudy explicitně nezabývaly otázkou, zda je nutné Metodikou stanovenou odchylku od naměřených hodnot odečítat, neboť tento postup učiněný zasahující policejní hlídkou, případně hlídkou obecní policie, pouze akceptovaly (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2011, č. j. 2 As 56/2011-79, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2016, č. j. 10 As 137/2016-37, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 4 As 90/2016-55, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2013, č. j. 7 As 170/2012-24).“

27. S ohledem na citovaná rozhodnutí je Nejvyšší soud toho názoru, že tato poskytují relevantní právní stanoviska, podle kterých měl soud druhého stupně postupovat při posuzování znaku „ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky.“

28. Aniž by bylo třeba obšírně jinými slovy vyjadřovat to, co Nejvyšší soud a Ústavní soud vyslovily ve výše zmíněných rozhodnutích, lze krátce zopakovat, že předmětná Metodika je toliko doporučující, a že z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu neplyne požadavek odečítání jakékoli paušální veličiny od údaje naměřeného dechovou zkouškou. Co se týče správního soudnictví, tam odkazuje Nejvyšší soud pro stručnost na závěry vyslovené ve shora uvedeném rozhodnutí Ústavního soudu.

29. Protože Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 13 To 252/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

30. Úkolem odvolacího soudu bude, aby při vázanosti právním názorem vysloveným v tomto usnesení znovu rozhodl o odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovolání v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru