Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 194/2020Usnesení NS ze dne 11.03.2020

HeslaProjev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.194.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 404 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 194/2020-151

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. M., nar. XY, trvale bytem XY, XY (sídlo Magistrátu města XY), proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 7 To 370/2019-113, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 51/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 8. 2019, č. j. 67 T 51/2019-95, byl obviněný R. M. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku, kterého se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

dne 25. dubna 2019 v době kolem 18:45 hod. v Praze 1, na XY náměstí, ve vozovce v prostoru před domem čp. XY, jako jeden z účastníků shromáždění svolaného hnutím Svoboda a přímá demokracie (SPD) s názvem „Za svobodnou Evropu bez diktátu EU a nelegální migrace“, za přítomnosti několika stovek příznivců i odpůrců hnutí SPD, v průběhu koncertu zde vystupující hudební skupiny „O.“, ve vzpřímeném postoji zvedl propnutou pravou ruku ve výši šikmo nad hrudníkem s prsty dlaně u sebe v gestu nacistického neverbálního pozdravu „Sieg Heil“, tzv. hajlování, kteréžto gesto, jehož význam je mu znám, je v současné době užíváno v rámci neonacistického hnutí navazujícího na hnutí německého nacionálního socialismu a jeho ideologii.

2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 404 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 30.000 Kč, a to ve 100 denních sazbách po 300 Kč podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Zároveň byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 10. 2019, č. j. 7 To 370/2019-113, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Korbaře dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. jelikož má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávné právní kvalifikaci zjištěného skutku jako trestného činu, neboť se o trestný čin nejedná. Nalézací i odvolací soud vyhodnotily skutek, kterého se dopustil, chybně jako trestný čin, ač nevykazuje znaky požadované trestním zákoníkem (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku), a to z důvodu nezohlednění rozhodujících skutečností při dokazování.

5. Obviněný soudům vytýká, že zcela rezignovaly na zkoumání jakéhokoliv jeho přímého úmyslu“, ač toto považuje za stěžejní pro odlišení trestného činu od jednání trestně právně irelevantního. Následně zmiňuje komentářový výklad k § 404 tr. zákoníku a ve vztahu k hajlování, jakožto jednomu z projevů sympatií ke hnutí a směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, označuje dané gesto za „vyčnívající, jelikož jako jediné představuje pouze nonverbální projev spočívající ve specifické poloze těla“, u něhož je nutné zvlášť pečlivě zkoumat úmysl hajlující osoby. Důvodem pro potřebu zvýšené pečlivosti zkoumání úmyslu je nonverbální charakter gesta spočívající ve specifické poloze těla, která může být jednoduše zaměněna za posunek, jehož účelem v žádném případě neměla být politická manifestace. Podle dovolatele je zřejmé, že v životě nastávají situace, kdy se jedinec nachází v póze se zdviženou paží, aniž by čemukoliv projevoval sympatie. V kontrastu k tomuto je u dalších komentářem uváděných příkladů úmysl jednající osoby nezpochybnitelný (např. vytetovaný hákový kříž, složená píseň oslavující nacismus). Na podporu tohoto tvrzení uvádí obviněný judikaturu dovolacího soudu týkající se projevů nálepky nacistických symbolů na autě (sp. zn. 4 Tdo 758/2016) nebo fotografie s vlajkou nacistického režimu (sp. zn. 3 Tdo 1469/2011).

6. V návaznosti na uvedený výklad obviněný taktéž namítá, že od počátku trestního řízení uvádí za účel své zdvižené paže snahu o uklidnění osob, které svými projevy narušovaly poklidný průběh shromáždění na XY náměstí (jehož součástí bylo i hudební vystoupení). Soudy obou stupňů podle obviněného nevěnovaly pozornost faktickému zjišťování jeho úmyslu a spokojily se čistě s formálním hlediskem, tedy vizuální stránkou věci, která je značně zavádějící, jelikož nezachycuje celý incident, a je vytržená z kontextu. K argumentaci odvolacího soudu o tom, že nebyl důvod, aby obviněný někoho uklidňoval, když celé shromáždění probíhalo poklidně, dodává, že i toto je nesprávným hodnocením, které pramení ze spokojení se soudu s provedením pouze krátkého videozáznamu, který nezachycoval všechny okolnosti daného incidentu.

7. Obviněný dále poukazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, podle kterého při gestu posouzeném jako hajlování neměl napnuté všechny prsty, a ve zbylých prstech držel cigaretu. Jedná se podle něj přitom o notorietu, že hajlování není představováno pouhou zvednutou paží, ale i napnutými prsty. Běžně známou věcí zároveň je, že např. zdvižená pravá paže, s prsty zaťatými v pěst, žádným hajlováním není. Stejně tak např. zdvižená pravá paže se zdviženými dvěma prsty ve tvaru „V“ (kdy ostatní prsty jsou zaťaty v pěst) rovněž nepředstavuje hajlování, ale jedná se o poměrně časté a rozšířené gesto. Obviněný dále opakuje svůj výklad stran zvlášť pečlivého zjišťování úmyslu a znovu vytýká soudu již zmíněné promítnutí pouze krátkého videozáznamu v rámci dokazování.

8. Podle obviněného nelze v napnutí jeho prstů držících cigaretu shledat jakýsi údaj o vině, nýbrž pouze nutnost k tomu, aby při onom gestu mohl i nadále držet cigaretu, přičemž soud tuto cigaretu zcela ignoroval. Ve vztahu k poslednímu zmíněnému obviněný dodává, že pokud by někdo chtěl vzdát hold čemukoli, dá si na případném gestu záležet a že z historických záznamů vyplývá, že při hajlování (nacistickém pozdravu) nemůže mít dotyčná osoba v rukou nic.

9. Následně se obviněný vyjadřuje i ke znaleckému posudku podanému soudním znalcem v oboru extremismu, který uvedl, že držení cigarety při hajlování není obvyklé, což ovšem nemá vadit, jelikož se ani nemělo jednat o oficiální slavnost (tím myšleno shromáždění na XY náměstí). Uvedené vyjádření znalce obviněný označuje za přinejmenším pochybné, jelikož by vedlo k jakési stratifikaci hajlování podle toho, zda je konáno při oficiální či neoficiální příležitosti. Takový výklad je v očích obviněného pouze snahou znalce, aby byl uznán vinným přečinem podle § 404 tr. zákoníku, neboť zmíněné dělení nenachází v ničem oporu, zejména pak ne v historických pramenech. Konkrétně pak obviněný ještě poukazuje na odkaz znalce, podle kterého se i Adolf Hitler při hajlování držel levou rukou za opasek. Tato zmínka je však irelevantní, jelikož pozice levé ruky nemá na hajlování žádný vliv. Řešené gesto je charakterizováno polohou ruky pravé, což je podle obviněného rovněž důkaz o tom, že se nedopustil jemu za vinu kladeného přečinu, neboť nehajloval.

10. Obviněný uzavírá, že jeho jednání bylo nalézacím i odvolacím soudem nesprávně posouzeno, a to jednak v důsledku ignorování rozhodných skutečností a dále pak rezignací na důsledné zkoumání ve vztahu k jeho úmyslu, který byl v jeho případě pouze presumován. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265m tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 7 To 370/2019-113, a zprostil ho obžaloby.

11. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který po teoretickém úvodu ve vztahu k možnosti naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že se výhrady obviněného vyplývající z jeho dovolání ohledně skutkových zjištění soudů, že na shromáždění hnutí SPD hajloval, zakládají na jeho nesouhlasu s hodnocením důkazů, které nalézací soud provedl. Následně státní zástupce uvádí, že nalézací soud provedl podrobné dokazování, ze kterého vyplynul jasný závěr o gestu obviněného jako hajlování, přičemž obhajobu obviněného založenou na jeho údajné snaze uklidnit zvednutou pravicí protestující na daném shromáždění označil za účelové a lživé. Z tohoto směru tedy podle státní zástupce nemůže jít o námitky relevantní k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

12. Státní zástupce se však domnívá, že pod obviněným uplatněný dovolací důvod snad lze podřadit námitku, v jejímž rámci soudům vytýká, že se podrobně nezabývaly prokázáním subjektivní stránky stíhaného přečinu. Tato výhrada je však podle něj zjevně neopodstatněná. V předcházejícím řízení bylo totiž zjištěno, že obviněný je osobou dobře obeznámenou s problematikou neonacismu, což vyplývá nejen z jeho výpovědi, ale i z informací a fotografií prezentovaných na jeho facebookovém profilu. Na tomto základě a ve spojení s kontextem shromáždění hnutí SPD pod název „Za svobodnou Evropu bez diktátu EU a nelegální migrace“ při hudebním vystoupení skupiny O., nelze než ve shodě se soudy obou stupňů uzavřít, že obviněný hajlováním úmyslně vyjadřoval sympatie k hnutí uvedeném v § 403 odst. 1 tr. zákoníku.

13. Závěrem svého vyjádření státní zástupce shrnuje, že obecné soudy učinily správná skutková zjištění a důvodně pak shledaly neplněnými všechny znaky skutkové podstaty vymezené v § 404 tr. zákoníku. S přihlédnutím k uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

III.

Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.], přičemž splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.)

IV.

Důvodnost dovolání

a) obecná východiska

15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

b) vlastní posouzení dovolání

21. Ohledně námitek obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nutno konstatovat, že většina z nich není sto naplnit zmíněný dovolací důvod a ani žádný z dalších taxativně vyjmenovaných důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. Jedná se totiž o námitky skutkové, resp. procesní povahy, přičemž dovolacímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat dříve zjištěný skutkový stav, jímž je – s výjimkou případů tzv. extrémního nesouladu, jehož existenci obviněný ani explicitně nenamítá – vázán.

22. Podstata dovolacích námitek obviněného spočívá ve snaze přesvědčit dovolací soud o nesprávnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, neboť ty podle něj věc v důsledku nedostatečného dokazování (v důsledku nevyhovění jeho důkaznímu návrhu) nesprávně právně posoudily, když pozici, kterou zaujal, nevyhodnotily způsobem, který se snaží prosadit. V uvedeném směru však nelze než připomenout, že obhajoba obviněného, že svým gestem směřoval ke zklidnění situace, je základní součástí jeho obhajoby, byla uplatněna v řízení před oběma soudy a byla jimi i spolehlivě vyvrácena. Obviněný nicméně tuto skutečnost nemíní akceptovat a nadále se snaží na podkladě jiného skutkového základu přesvědčit dovolací soud o nesprávnosti právního posouzení zjištěného skutku, který podle něj – avšak toliko na podkladě jím předkládané skutkové verze – není soudy označeným přečinem.

23. Přestože obviněný tvrdí, že skutek není trestným činem, neboť není splněn základní předpoklad definovaný v § 13 tr. zákoníku, podle něhož [t]restným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedení v takovém zákoně (odst. 1), přičemž současně platí, že „[k] trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákoník výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti (odst. 2), ve svém dovolání naplněnost znaků objektivní stránky přečinu projevů sympatií k hnutí směřujícímu k potlačená práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku, resp. těch, které nalézací soud vyjádřil v tzv. právní větě výroku o vině, nevznáší. Snaží se o zpochybnění právního závěru, který vyjádřil soud prvního stupně (bod 15. rozsudku) a s nímž se ztotožnil soud odvolací, tj. že se svého činu dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

24. Ve shodě s nazíráním státního zástupce lze konstatovat, že s vyšší mírou tolerance by obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu mohla odpovídat jeho námitka stran nedostatečného zkoumání subjektivní stránky ve vztahu ke skutkové podstatě obsažené v § 404 tr. zákoníku, avšak jen z hlediska, které zmínil státní zástupce ve svém vyjádření. Je totiž třeba zopakovat, že tvrdí-li obviněný, že se údajně nemohl dopustit trestného činu, když v jeho případě chyběl úmysl nutný k naplnění zákonem vyžadovaných znaků, činí tak prvotně předkládáním jiné skutkové verze a tudíž i jiné motivace (reakce na dění v jeho okolí) k zaujetí pozice, která je dokumentována na kamerovém záznamu a pořízených fotografiích. Tato skutková verze však byla provedeným dokazováním a jeho zhodnocením ze strany soudů nižších stupňů spolehlivě vyvrácena. Obviněný se nemůže domoci změny právní kvalifikace skutku, tj. dosáhnout právního závěru, že skutek není trestným činem, na podkladě jiného zhodnocení důkazů dovolacím soudem. Ten k tomu není – s výjimkou případu, že by hodnocení provedené soudy v napadených rozhodnutích bylo svévolné a porušují právo obviněného na spravedlivý proces – oprávněn. Ve věci posuzované k zásahu do skutkových zjištění soudů není důvod. Jejich hodnocení důkazů totiž nelze označit za odporující požadavkům § 2 odst. 6 tr. ř., jejich skutková zjištění je proto třeba pokládat za vyhovující požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. (viz též dále).

25. Jak již uvedeno, soud prvního stupně dovodil u obviněného přímý úmysl, když uzavřel, že ten „je patrný z chování obžalovaného, který hajluje a nepochybně svým jednání vyjadřuje sympatie k hnutí fašismu, který prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob“. Při dovození tohoto závěru se opřel o poznatky plynoucí z videozáznamu zachycujícího jeho hajlování a zhodnocení znalcem, že se zcela nepochybně jedná o hajlování tedy klasický pozdrav nacistického Německa (viz bod 6, 13 rozsudku nalézacího soudu). Na jiném místě krom toho nalézací soud uzavřel, že obviněný je dobře obeznámen s problematikou neonacismu. (viz bod 14. rozsudku nalézacího soudu), tudíž velmi dobře věděl, co dané gesto znamená. V uvedeném směru se tedy již soud prvního stupně vyjádřil k tomu, co v reakci na obsahové posouzení námitky obviněného zmínil pod bodem 9. svého vyjádření státní zástupce. Zájmům obviněného je korespondující, že se snaží odborné závěry znalce zpochybnit. K tomu však ve skutečnosti není důvod. Navíc je třeba zohlednit, že soudy vyšly při svém právním závěru o trestní odpovědnosti nejen ze zhodnocení vlastního projevu obviněného dne 25. 4. 2010, nýbrž i z poznatků, které k osobě obviněného nabyly z jeho facebookového profilu. Za dané situace tvrzení obviněného, že nesprávně vyložily jeho gesto a úmysl vyžadovaný skutkovou podstatou přečinu podle § 404 tr. zákoníku toliko presumovaly, nelze jako oprávněnému přisvědčit.

26. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud již v počátcích svého rozhodování o tomto mimořádném opravném prostředku judikoval, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Namítá-li proto dovolatel, že již od počátku trestního řízení uváděl, že se svým gestem pouze snažil o uklidnění osob protestujících shromáždění, na kterém se daný incident odehrál, poukazuje-li opětovně, že soudy nesprávně zhodnotily pozice jeho prstů a to, že při řešeném gestu držel mezi dvěma prsty cigaretu, což podle něj samo o sobě vylučuje, že by v jeho případě mohlo jít o hajlování, a brojí-li proti správnosti zpracovaného znaleckého posudku, tj. zakládá-li podstatu svého mimořádného opravného prostředku na skutečnostech, s nimiž se již přesvědčivě vypořádal soud odvolací, pak je zřejmé, že výše citovaný obecný závěr je třeba vztáhnout i na posouzení jeho dovolání.

27. Zbývá dodat, že ohledně tvrzení obviněného, že soudy odmítly provést důkaz promítnutím celého videozáznamu ze shromáždění, na kterém se daný incident odehrál, je možné konstatovat, že se nejedná o opomenutý důkaz (to ostatně ani dovolatel netvrdí). Soudy se totiž s tímto důkazním návrhem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí a nevyhověly mu, když ho posoudily jako důkaz nadbytečný. S tímto hodnocením se ztotožnil i Nejvyšší soud, který zároveň odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, podle kterého je možnost neprovedení důkazu navrženého obviněným dána mj. při jeho nadbytečnosti, tj. v situaci kdy určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. V případě obviněného se jedná o stejnou situaci. Soudy již měly skutkový stav za zjištěný bez důvodných pochybností, a tudíž se rozhodly neprovést důkaz promítnutím celého zmíněného videozáznamu, přičemž toto zmínily i ve svých rozhodnutích (viz bod 10. rozsudku nalézacího soudu a bod 6. usnesení odvolacího soudu). Současně je třeba uvést, že přístup soudů není možno označit ani za jednostranný, který by obviněného očividně znevýhodňoval, neboť nelze pominout, že odvolací soud vyhověl důkaznímu návrhu obhajoby a vyslechl (č. l. 109-110) jako svědka J. K., přičemž provedl důkaz i přehráním videozáznamu, a to v rozsahu, vůči němuž obhajoba nic nenamítala.

28. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že tento ve svém dovolání v rozhodující míře uplatnil námitky, které se s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Jediná námitka hmotně právního charakteru, která byla způsobilá obsahově dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, nebyla shledána opodstatněnou. Vzhledem k tomuto posouzení rozhodl Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

29. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. 3. 2020

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru