Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 188/2005Usnesení NS ze dne 23.02.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.188.2005.1

přidejte vlastní popisek

6 Tdo 188/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2005 o dovolání, které podal obviněný L. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 11 To 284/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 20/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 11 T 20/2004, byl obviněný L. H. uznán trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 31. 3. 2003 kolem 14.00 hodiny v P. n. M. v provozovně T. před třemi osobami fyzicky napadl P. M., tak, že ho strčil, až poškozený narazil do nábytku a poté upadl na zem, několikrát ho udeřil pěstmi do hlavy a způsobil mu tak zhmoždění měkkých tkání vnitřní strany pravého kolenního kloubu, částečné odlomení skloviny a zuboviny 2. řezáku a třenovního zubu vpravo nahoře a částečné uvolnění 2. řezáku vpravo nahoře s nevelkým omezením hybnosti kolene pro bolest a omezení ukusování pevné potravy pro viklavost 2. předního řezáku vpravo po dobu nejvýše jednoho týdne.“ Za to byl podle § 202 odst. 1 tr. zák. a § 53 odst. 3 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výši 15.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák., pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti týdnů. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému P. M. částku 2.554,- Kč a V. z. p. částku 2.666,18 Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný L. H., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 11 To 284/2004, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek Okresního soudu v Náchodě tak nabyl právní moci dne 16. 8. 2004 /§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř./.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (a rozsudku Okresního soudu v Náchodě) podal obviněný L. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V úvodu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel soudům obou stupňů vytknul, že k závěru o jeho vině došly v rozporu se zásadami trestního řízení, především pak v rozporu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Konstatoval, že klíčovými důkazy vedoucími k závěru o jeho vině byly výpovědi poškozeného a svědkyně P. G., jimž soudy uvěřily, přestože přesvědčivě tvrdil a dokazoval skutečnosti o jejich nevěrohodnosti. V této souvislosti uvedl, že s poškozeným měl spor ohledně vybourání či ponechání trezoru, a svědkyně G. pracuje ve společnosti T., jejímž zaměstnancem je i poškozený jako nadřízený jmenované svědkyně. Podle slov dovolatele není pravdou, že tato svědkyně vykonává činnosti i pro něho nebo společnost E. o., s. r. o., ve které je účasten. V návaznosti na uvedené skutečnosti dovolatel namítl, že dotyčná svědkyně, zřejmě z obavy o ztrátu zaměstnání, nevypovídala pravdu, přičemž má za to, že s touto námitkou se soudy jednoznačně nevypořádaly. K tomu zdůraznil, že nebyl proveden žádný další přímý důkaz svědčící o jeho vině. Připustil, že poškozený utrpěl nějaká zranění, avšak podle jeho názoru nebylo jednoznačně prokázáno, kdy a kde si je přivodil a už vůbec ne, kdo mu je způsobil. Podotkl, že neobjasněná zůstává i závažnost těchto zranění. Je podle něho zarážející, že poškozený již tři dny po úrazu, ačkoliv byl v pracovní neschopnosti, pro svého zaměstnavatele vykonával práci – otevíral pobočku v P. Za stejně zarážející označil skutečnost, že poškozený nenavštívil lékaře nebo pohotovost v místě incidentu, ale jel sám automobilem do T. za svým zubařem, což vzbuzuje dojem, že nechtěl, aby jej vyšetřil nezávislý lékař. Dodal, že zbytky zubů na místě údajného incidentu nikdo neviděl, nejsou patrné ani na fotodokumentaci a neviděli je ani zasahující policisté, resp. vzpomněli si až poté, co jim soud svými dotazy napověděl. V této souvislosti namítl, že znalecký posudek byl zpracován pouze na základě zdravotnické dokumentace lékařů „obžalovaného“ , přičemž k tomu, aby měl tento posudek nějakou vypovídací hodnotu, by bylo nutné, aby znalec provedl vyšetření poškozeného. Dále dovolatel uvedl, že soudy neuvěřily výpovědím svědků A. a Č., aniž by k tomu měly důvod, a svůj závěr o nevěrohodnosti těchto svědků nevysvětlily. Přitom nelze pominout tvrzení svědků A. a Č. o tom, že incidentu nebyli přítomni, neboť jejich nepřítomnost by znamenala, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu výtržnictví, neboť skutek se stal na místě veřejnosti nepřístupném a v přítomnosti jediné osoby – svědkyně G. Nakonec dovolatel namítl, že nebyla důsledně vzata v úvahu jeho obhajoba, zejména verze o konfliktu mezi poškozeným a pracovníky společnosti T., a. s., provádějícími likvidaci pobočky, neboť by bylo pochopitelné, kdyby poškozený nechtěl před svým zaměstnavatelem takový konflikt přiznat a za odpovědnou osobu označil právě dovolatele. Soudy se podle něho nevypořádaly s jeho argumentací spočívající v rozboru místních poměrů, když přesvědčivě vyložil, proč konflikt nemohl proběhnout způsobem, jakým jej popisuje poškozený. Dovolatel pak vyjádřil názor, že soudy obou stupňů tedy chybně posoudily jeho jednání jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., aniž by k takovému posouzení měly oporu ve skutkových zjištěních a v zákoně.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel v závěru svého dovolání navrhl, aby „Nejvyšší soud ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k) odst. 1 tr. řádu a z důvodu dle ustanovení § 265b odst. 1, písmeno g) tr. řádu zrušil rozsudek Okresního soudu v Náchodě pod č. j. 11 T 20/2004-140 ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pod č. j. 11 To 284/2004-155 a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Náchodě věc znovu projednat a rozhodnout.“

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co vymezila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedla, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, a to buď hmotně právního posouzení skutku anebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. V návaznosti na to konstatovala, že provádění důkazů neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního. Jestliže obviněný namítá nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, avšak tento závěr dovozuje z odlišné verze skutkového stavu, nevytýká napadenému rozhodnutí v rámci zvoleného dovolacího důvodu vady při aplikaci hmotného práva, ale porušení procesních ustanovení. K tomu dodala, že porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem dovolání, avšak nikoliv podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž jiný dovolací důvod obviněný neuplatnil. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudem prvého a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv se o trestný čin nejednalo, anebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Samotná nesprávnost hmotně právního posouzení skutkových okolností může spočívat pouze v mylné aplikaci určité normy hmotného práva, a sice, že soudy v předchozích stadiích řízení použily jiný právní předpis nebo jiné ustanovení, než které měly správně použít, anebo sice aplikovaly správný právní předpis nebo jeho odpovídající ustanovení, ale nesprávně jej vyložily. Tento výklad státní zástupkyně shrnula v závěru, že pro dovolací řízení v posuzované věci je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, popř. to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Poznamenala přitom, že zjištěný a v odsuzujícím rozsudku soudu prvého stupně popsaný skutek odpovídá právní kvalifikaci trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., neboť jsou naplněny veškeré zákonné znaky předmětného ustanovení. Navrhla pak, aby Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že obviněný L. H. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně, podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný L. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné skutkové závěry. Nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Teprve sekundárně (v návaznosti na tyto námitky a výtky) a z odlišné verze skutkového stavu dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím. Dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě (o tom ostatně svědčí i jeho argumentace, podle níž soudy došly k závěru o jeho vině v rozporu se zásadami trestního řízení, především pak v rozporu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“). Jeho námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. února 2005

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Veselý

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru