Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 181/2017Usnesení NS ze dne 17.05.2017

HeslaHodnocení důkazů
Podvod
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.181.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 181/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. května 2017 o dovolání obviněného B. J. a obviněného J. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015, sp. zn. 5 To 75/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 10/2012, takto::

I. Dovolání obviněného B. J. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá.

II. Dovolání obviněného J. T. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá.

Odůvodnění:

1) Obviněný B. J. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. 2 T 10/2012, uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod písmenem C body 71 až 73, 91, 93, 94, 104-106, 109, 110 výroku o vině citovaného rozsudku a pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod písmenem C bodem 117 výroku o vině citovaného rozsudku.

2) Za tyto trestné činy byl obviněný B. J. podle § 250 odst. 3 tr. zák., za použití § 37a odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody za pokračující trestný čin a k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle § 59 odst. 1 tr. zák. byla stanovena zkušební doba v trvání tří let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování a zajišťování půjček a úvěrů na dobu čtyř let.

3) Obviněný J. T. byl výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod písmenem A bodem 1) výroku o vině citovaného rozsudku, dále byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným pod písmenem A bodem 2) výroku o vině citovaného rozsudku, trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným pod písmenem B bodem 10) výroku o vině v citovaného rozsudku, trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným pod písmenem B bodem 55) výroku o vině citovaného rozsudku, pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3. písm. b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným pod písmenem C body 74 až 79, 82 až 85, 87, 91 a 93 výroku o vině citovaného rozsudku a pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák, spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák, kterého se dopustil skutkem popsaným pod písmenem C bodem 100 a 103 výroku o vině citovaného rozsudku.

4) Za tyto trestné činy byl obviněný J. T. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen ke společnému trestu za pokračující trestný čin a úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný J. T. pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1tr. zákoníku byl obviněnému J. T. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování a zajišťování půjček a úvěrů a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva na dobu sedmi let. (Týmž rozsudkem byli uznáni vinnými dále také obviněný P. B., L. B., Z. J., J. J., R. P., A. R., P. Š. a M. Š.).

5) Podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 1, odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti jednotlivých obviněných k náhradě škody.

6) Proti výše uvedenému rozhodnutí podal obviněný J. T. spolu s dalšími obviněnými (s výjimkou obviněného B. J. a J. J.) a státním zástupcem, který podal odvolání v neprospěch obviněných L. B. a J. B. a ve prospěch i v neprospěch obviněných B. J., P. B., Z. J. a M. Š., odvolání. Z podnětu odvolání státního zástupce, které bylo podáno ve prospěch i v neprospěch obviněného B. J. byl napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného zrušen podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. a podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. byl zrušen ohledně obviněného J. T. (vzhledem k tomu, že ostatní obvinění dovolání nepodali, není zmiňován způsob, jakým soud druhého stupně ohledně těchto obviněných rozhodl).

7) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 6. 2015, sp. zn. 5 To 75/2014 podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného B. J. vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným pod písmenem C body 91, 93 a 94 výroku o vině napadeného rozsudku, dále trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák., dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným pod písmenem C body 104 až 106, 109 a 110 výroku o vině napadeného rozsudku a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák., dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným pod písmenem C bodem 117 výroku o vině napadeného rozsudku.

8) Za tyto trestné činy byl obviněný B. J. podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl obviněný B. J. pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování a zajišťování půjček a úvěrů na dobu čtyř let.

9) Týmž rozsudkem Vrchní soud v Praze, jak již bylo shora uvedeno, zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. i ohledně obviněného J. T. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. T. uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným pod písmenem A bodem 1) výroku o vině citovaného rozsudku, trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným pod písmenem A bodem 2) ve výroku o vině v citovaném rozsudku, trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným pod písmenem B bodem 55 výroku o vině citovaného rozsudku, trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným pod písmenem C bodem 74 až 76 ve výroku o vině citovaného rozsudku, trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3. písm. b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným pod písmenem C body 82 až 85, 87 a 93 výroku o vině citovaného rozsudku a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným pod písmenem C bodem 100 až 103 výroku o vině citovaného rozsudku.

10) Za tyto trestné činy byl obviněný J. T. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování a zajišťování půjček a úvěrů a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva na dobu sedmi let.

11) Podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 1, odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti jednotlivých obviněných k náhradě škody.

12) Obviněný B. J. (dále jen „obviněný J.”) a J. T. (dále jen „obviněný T.”) podali proti výše zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný J. na podporu oprávněnosti odkazu na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. argumentoval nesprávným právním posouzením ohledně spáchání předmětných trestným činů jeho osobou jako členem organizované skupiny, neboť má za to, že výlučně na základě příbuzenského vztahu obviněného J. s jedním ze spoluobviněných není možné výše uvedený závěr dovodit. Druhou z námitek, v nichž obviněný J. spatřoval podklad pro uplatněný dovolací důvod, byla námitka nesprávného hmotně právního posouzení mnohosti trestných činů, resp. neuložení pro obviněného J. příznivějšího souhrnného trestu, jakož i nepřiměřená přísnost odvolacím soudem uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Závěrem obviněný J. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015, sp. zn. 5 To 75/2014, v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř., v plném rozsahu zrušil, dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

13) Obviněný T. založil argumentaci stran relevantnosti uplatněného dovolacího důvodu zásadně na nesprávném hodnocení jednotlivých důkazů soudy nižších stupňů, a to zejména ohledně výpovědí konkrétních svědků, kdy ve svém dovolání obviněný T. tyto domnělé rozpory v konkrétních svědeckých výpovědích rozsáhle popsal, jakož existenci dovolacího důvodu založil i na skutečnosti, že nebylo vyhověno jeho návrhu na provedení důkazů jím navržených, případně nezohlednění některých důkazů, atp. Má za to, že uvedená pochybení vyústila v nesprávný právní závěr soudů nižších stupňů o jeho vině. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený odvolací rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. v části týkající se výroku o vině a trestu, které se ho dotýkají zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný T. zprošťuje obžaloby, popř. že se ve smyslu ustanovení § 265l tr. ř. věc vrací k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze.

14) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obou obviněných se vyjádřil. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu konkrétního trestního řízení ve vztahu k obsahu dovolání obviněného J. uvedl, že jím avizované pochybení k nenaplnění znaku „organizované skupiny” v napadeném rozhodnutí neshledal. Z provedeného dokazování je zřejmé, že se na předmětné trestné činnosti podílelo sdružení více osob, v důsledku čehož byla činnost této skupiny více plánovitá a koordinovaná, jak se ostatně projevilo také na „úspěchu trestné činnosti”. Státní zástupce odmítá důvodnost námitek obviněného J. také ve vztahu k nutnosti uložení souhrnného trestu, neboť nebyly splněny podmínky zakládající soudu povinnost takového postupu. Ve vztahu k obviněným J. namítané nepřiměřenosti mu uloženého trestu státní zástupce uvedl, že takovou námitku nejen že nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, ale ani pod jiný zákonem stanovený dovolací důvod. Státní zástupce tak navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

15) Ohledně obsahu dovolání obviněného T. státní zástupce pouze stručně uvedl, že napadené rozhodnutí netrpí žádnými extrémními vnitřními rozpory, jež by měly za důsledek nesprávný závěr o vině obviněného T. Státní zástupce naopak zdůraznil, že nespatřuje stran hodnocení, popř. provedení či odmítnutí provedení jednotlivých důkazů v postupu odvolacího soudu žádná pochybení a s učiněnými skutkovými závěry se plně ztotožňuje. Obviněným T. vznesené námitky tak považuje za nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod a proto navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

16) Závěrem svého dovolání státní zástupce vyjádřil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaných dovoláních za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska (§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).

17) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

18) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

19) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

20) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

21) K námitce obviněného J. zpochybňující naplnění znaku „spáchání trestného činu členem organizované skupiny” kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu, Nejvyšší soud uvádí, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou a spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny.

22) S ohledem na obecné konstatování uvedené shora Nejvyšší soud předesílá, že námitka obviněného J., v konkrétním případě založená výhradně na absenci dostatečného odůvodnění naplnění výše uvedeného znaku kvalifikované skutkové podstaty, popř. na jeho nedostatečném prokázání, je námitkou nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod. Nicméně i přes tuto skutečnost považuje Nejvyšší soud za vhodné se k nastíněné problematice stručně vyjádřit.

23) Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností (srov. rozh. č 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Skupina nemusí mít trvalejší charakter a nevyžaduje se ani výslovné přijetí za člena skupiny. Pro posouzení jednání obviněného jako člena organizované skupiny však není podstatné, jakou má organizovaná skupina vnitřní strukturu a jak jsou rozděleny jednotlivé funkce a úkoly, na rozdíl od zločinného spolčení, kde je vyžadována vnitřní organizační struktura s rozdělením funkcí s dělbou činnosti. Z hlediska znaku spáchání činu členem organizované skupiny postačí, že je v ní provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy, což, jak je v podrobnostech rozvedeno níže, v posuzovaném případě bylo splněno. Okolnost, zda se obviněný J. s ostatními členy organizované skupiny osobně znal, není pro naplnění zmíněného znaku kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu podvodu podstatná.

24) Jak z popisu skutků, tak z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že mezi obviněnými včetně obviněného J. existovala kooperace a dělba úkolů např. způsob získávání poškozených včetně jejich předávání, sdílení potřebných informací, atp., která umožnila předmětnou trestnou činnost plánovat a koordinovat tak, aby byl maximalizován počet poškozených a logicky tedy i výnosu z této trestné činnosti (viz str. 142, 144, 154 - 155 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Dělba úkolů mezi nimi byla realizována tak, že si mezi sebou na základě vzájemných doporučení předávali jednotlivé poškozené (klienty), přičemž celý systém byl zdánlivě zajištěn smluvním mechanismem, který vyzníval jednoznačně nevýhodně pro klienty. Nadto uzavřené smlouvy byly nastaveny tak, že apriori znemožňovaly klientům dostát jejich smluvním povinnostem. Nejvyšší soud tak konstatuje, že není pochyb o tom, že takové jednání je třeba považovat za jednání naplňující inkriminovaný znak kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu.

25) Z obsahu dovolání obviněného J. vyplývá, že pochybení odvolacího soudu dále spatřuje v „otázce jeho přísného potrestání, spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení ve vztahu k podmínkám při ukládání souhrnného trestu a společného trestu za pokračování“. Soudu druhého stupně vytýká, že „nesprávně hmotně právně posoudil otázku, zda dva nebo více trestných činů bylo spácháno ve vícečinném souběhu, a zda tedy ve smyslu § 43 odst. 2 trestního zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za tyto trestné činy“. Podle mínění obviněného se pochybení soudu druhého stupně projevilo v předmětné trestní věci neuložením pro obviněného J. příznivějšího trestu souhrnného ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 1 T 37/2007 a rovněž k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 1 T 98/2008. Dále poukazuje na to, že trest, který mu byl uložen soudem druhého stupně je vůči němu nepřiměřeně přísný, kdy nebylo přihlédnuto k časovému odstupu od spáchání skutků, zpochybňuje závěr odvolacího soudu o míře jeho narušení (míněno obviněného), přičemž na jeho trestní minulost soud hledí z nesprávného a účelového pohledu v rozporu s účelem ukládání trestu.

26) Nejvyšší soud k takto formulované námitce připomíná, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

27) Námitka obviněného J., tak svým obsahem dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje. Nejvyšší soud ji však shledal neopodstatněnou.

28) Podle § 35 odst. 2 tr. zák. (nyní 43 odst. 2 tr. zákoníku-obviněnému byl trest ukládán podle tr. zák.) soud uloží souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Souhrnný trest lze uložit pouze v případě vícečinného souběhu, neboť o jediném skutku, který vykazuje zároveň znaky více trestných činů, nelze rozhodnout dvěma samostatnými rozsudky. Vícečinný souběh několika trestných činů bude dán z časového hlediska tehdy, jestliže v mezidobí mezi okamžikem spáchání prvního z nich a okamžikem spáchání posledního z nich nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku za nějaký jiný trestný čin téhož pachatele (bez ohledu na to, zda se odsuzující rozsudek týkal některého z těchto sbíhajících se trestných činů nebo jiného trestného činu spáchaného ještě dříve, který je mimo okruh zkoumaných trestných činů), a to takového rozsudku, který byl jako první odsuzující rozsudek v trestním stíhání pro onen trestný čin vyhlášen a pak nabyl právní moci, přičemž k němu lze dosud přihlížet. Rozhodující je tedy okamžik vyhlášení odsuzujícího rozsudku za jiný trestný čin, a to jeho prvního vyhlášení a nesmí jít o případ, když se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. V tomto směru obviněný ve svém dovolání nesprávně uvádí, že soud druhého stupně „nesprávně hmotně právně posoudil otázku, zda dva nebo více trestných činů bylo spácháno ve vícečinném souběhu, a zda tedy ve smyslu § 43 odst. 2 trestního zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za tyto trestné činy“, neboť z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (viz str. 176-177) vyplývá, že zmíněný soud doslovně uvedl, „byť přicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. (nynější odsouzení je ve vztahu souhrnnosti k rozsudku Okresního soudu v Rakovníku, k němuž byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 uložen souhrnný trest) v současné době je však tento postup vyloučen“. Obviněnému tedy v rámci jeho argumentace k nesprávnému hmotně právnímu posouzení soudem druhého stupně otázky, zda více trestných činů bylo spácháno ve vícečinném souběhu, a tvrzení, že právě toto posouzení bylo důvodem pro neuložení souhrnného trestu, jehož uložení se domáhá, nelze přisvědčit, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně jednoznačně vyplývá, že skutky, pro které byl odsouzen v předmětné trestní věci jsou ve vícečinném souběhu se skutky, pro které byl odsouzen Okresním soudem v Rakovníku ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 1 T 37/2007 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 1 T 98/2008. Soud druhého stupně však uvedl, že uložení souhrnného trestu je vyloučeno, a také na straně 177 odůvodnění svého rozsudku rozvedl důvody proč tak učinil. Ve vztahu k těmto závěrům (aplikace § 35 odst. 3 tr. zák., nyní § 43 odst. 4 tr. zákoníku) však obviněný dovolací námitku nevznesl, neboť se zaměřil pouze na konstatování, že odvolací soud „nesprávně hmotně právně posoudil otázku, zda dva nebo více trestných činů bylo spácháno ve vícečinném souběhu, což odvolací soud neučinil, jak je shora výslovně uvedeno a další část své dovolací argumentace obviněný zaměřil proti trestu, který považuje za nepřiměřený. Výše uvedené zjištění podle názoru Nejvyššího soudu odůvodňuje závěr, a to odmítnout dovolání obviněného J. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Uvedený závěr nemůže být zpochybněn ani tou částí dovolání obviněného, kde uvádí, že došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení při posuzování podmínek společného trestu. Pojem společného trestu sice spadá pod hmotně právní ustanovení, avšak obviněný k uvedenému hmotně právnímu ustanovení nevznáší konkrétní námitku. V případě takové nekonkrétní námitky musí Nejvyšší soud připomenout, že mu nepřísluší za obviněného domýšlet směr, jímž měl odvolatel v úmyslu takovou námitku naplnit. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 901/2014, 8 Tdo 705/2015, 11 Tdo 1159/2015 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07). I přes shora vedené je nutno uvést, že soud druhého stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl otázku pokračování v trestném činu (viz např. str. 152,153), kterou ve vztahu k obviněnému J. konkretizoval mj. na str. 158 odůvodnění svého rozsudku, přičemž Nejvyšší soud se s důvody a se závěry soudu druhého stupně, pro které nebylo možno ukládat společný trest, plně ztotožňuje a na ně odkazuje.

29) I přes skutečnost, že v dovolání obviněný nenamítl nesprávnost postupu soudu druhého stupně podle § 35 odst. 3 tr. zák., považuje Nejvyšší soud za vhodné se také k tomuto ustanovení vyjádřit z hlediska širšího výkladu § 35 tr. zák. Jak již správně vyložil ve svém odůvodnění odvolací soud (viz. str. 176 a 177), rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byl obviněnému J. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. byl obviněnému J. uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 5 000 Kč, kdy pro případ, že by tento trest nebyl vykonán, byl obviněnému J. uložen podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti týdnů. Zároveň byl obviněnému J. uložen podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti na dobu tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 1 T 37/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jak zjistil Nejvyšší soud, bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 1 T 98/2008 (§ 368 tr. ř.) rozhodnuto, že obviněný J. je podle čl. IV. odst. 1 písm. b) účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, a byl mu prominut trest odnětí svobody v trvání dvou roků jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, uložený mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 1 T 98/2008, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 8 To 53/2011 (Podle čl. IV. odst. 3 amnestie prezidenta republiky se na odsouzeného hledí, jako by nebyl odsouzen). Obviněnému byl dále shora uvedeným rozsudkem [Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 1 T 98/2008, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 8 To 53/2011] uložen také trest zákazu činnosti a trest peněžitý ve výměře 5 000 Kč spolu s náhradním trestem odnětí svobody v trvání pěti týdnů (viz též str. 63 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 1 T 98/2008). V souvislosti s peněžitým trestem je potřebné uvést, že tento byl ukládán za úmyslnou trestnou činnost (OS Rakovník sp. zn. 1 T 37/2007 – za trestný čin podle § 171 odst. 2 tr. zák.).

30) Z dokladů založených ve spise vyplývá, že obviněný peněžitý trest zaplatil již dne 20. 2. 2008. Opětovně je avšak zdůrazněno, že šlo o peněžitý trest za úmyslný trestný čin. Za takového stavu však nemohl soud druhého stupně odkázat na znění § 69 odst. 1 písm. c) tr. zák., podle kterého soud zahladí odsouzení, vedl-li odsouzený po výkonu nebo prominutí trestu anebo po promlčení jeho výkonu řádný život nepřetržitě po dobu nejméně tří let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody nepřevyšujícímu jeden rok, k trestu propadnutí majetku, k trestu vyhoštění nebo k trestu zákazu pobytu, nebo k peněžitému trestu za úmyslný trestný čin, jak tomu bylo v konkrétním případě a argumentovat tím, že okolnosti uvedené v § 35 odst. 3 tr. zák. vylučují uložení souhrnného trestu, neboť jak Nejvyšší soud zjistil, uvedený peněžitý trest nebyl zahlazen, neboť o jeho zahlazení obviněný nepožádal (§ 363 tr. ř.) a vzhledem ke skutečnosti, že šlo o uložení peněžitého trestu za úmyslný trestný čin neplatí fikce jako v případě peněžitého trestu uloženého za nedbalostní trestný čin (§ 54 odst. 4 tr. ř.). Trestný čin podle § 171 tr. zák. byl úmyslným trestným činem [Šámal,P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, 929 s.]. Zmínit lze i tu skutečnost, že pokud soud ukládá pachateli v rámci souhrnného trestu peněžitý trest ve stejné výši, v jaké mu byl uložen dřívějším rozsudkem, jehož výrok o trestu se při uložení souhrnného trestu zrušuje, pak v případě zjištění, že peněžitý trest uložený dřívějším rozsudkem byl již zaplacením zcela vykonán, soud nestanoví náhradní trest odnětí svobody ve smyslu § 54 odst. 3 tr. zák. (viz rozh. č. 22/2001 Sb. rozh. tr.).

31) Ve světle těchto informací je pak zřejmé, že na odsouzení obviněného [Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 1 T 98/2008, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 8 To 53/2011] jako celek nelze nahlížet jako by obviněný J. nebyl odsouzen, jak uzavřel soud druhého stupně a proto také obviněnému neukládal souhrnný trest.

32) Nejvyšší soud je však toho názoru, že uvedený nedostatek v žádném případě (pokud by na něj bylo právně relevantním způsobem poukázáno) by nemohl zvrátit rozhodnutí soudu druhého stupně ohledně uloženého trestu. Obviněný se domáhá sice uložení souhrnného trestu, ale nikoli z důvodu jeho správného uložení, ale z důvodu, aby mu byl v rámci souhrnného trestu uložen trest mírnější, neboť je nespojený s odnětím svobody. V této souvislosti je třeba obviněného upozornit na tu skutečnost, že souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším (§ 35 odst. 2 věta třetí tr. zák.). Správně bylo soudem druhého stupně poukázáno na osobu obviněného a jeho sklony k páchání trestné činnosti, což je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí na straně 176-177. V této souvislosti Nejvyšší soud zmiňuje rozh. č. 10/1974 Sb. rozh. tr., rozh. č. 6/1975 Sb. rozh. tr. Přestože obviněnému byla v minulosti několikrát dána příležitost k zapojení se do řádného života tím, že mu soudy ukládaly tresty odnětí svobody nespojené s jeho výkonem, a to i jako souhrnné, kdy již existovaly podmínky pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, obviněný i přes skutečnost, že věděl, že se proti němu vede trestní stíhání [u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 98/2008], dopustil se další trestné činností [bod 117 rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 10/2012], opět majetkového charakteru. Ani okolnost, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro jinou trestnou činnost a následně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 98/2008, mu byl uložen výchovný trest (nespojený s odnětím svobody) za majetkovou trestnou činnost, přičemž se jednalo o souhrnný trest, nebyla pro obviněného tato skutečnost dostatečným varováním a dopouští se další trestné činnosti. Při zvážení všech těchto skutečností, nepřicházelo v úvahu uložení jiného druhu trestu než odnětí svobody (jako trestu nepodmíněného). K takovému druhu trestu by muselo být přistoupeno i za situace, kdy by obviněnému byl ukládán souhrnný trest. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí tedy Nejvyšší soud konstatovat, že ani v případě, že by námitka obviněného byla směřována proti nesprávnému použití ustanovení § 35 odst. 3 tr. zák. soudem druhého stupně a v jejím rámci se domáhal uložení mírnějšího trestu (uložený trest považuje za „nepřiměřeně přísný“), nepřicházelo by v úvahu vyhovění dovolání obviněného ve směru jím navrhovaném, „uložení mu trestu nespojeného s odnětím svobody“ a dovolání obviněného by bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 To 172/2016, a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1832/16).

33) Ve vztahu k dovolání obviněného T. považuje Nejvyšší soud na nutné konstatovat, že převážná část námitek uplatněných v dovolání obviněného T. je obsahově shodná s námitkami, se kterými se již musely v rámci jeho obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

34) Ze shora uvedeného tak vyplývá, že námitky obviněného T. týkající se nesprávného hodnocení důkazů vztahující se ke spáchání předmětného trestného činu, jakož i procesního postupu soudů nižších stupňů, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení jednání obviněného.

35) Nejvyšší soud tak zcela nad rámec své přezkumné činnosti doplňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

36) Soudy nižších stupňů v konkrétním případě shodně uvedly, že vina obviněného T. byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, včetně výpovědí poškozených popisujících roli a postavení obviněného, jakož i celou řadou listinných důkazů, např. kupními smlouvami či dohodami o odstoupení od kupních smluv, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětných skutků, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného T., jak již bylo shora uvedeno, založená pouze na vyvracení jednotlivých důkazů bez toho, aniž by byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace.

37) Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy, které hodnotil způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.

38) K neakceptovaným návrhům obviněného T. na doplnění dokazování Nejvyšší soud dále připomíná, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, v nichž je zakotven princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoliv důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (viz odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně na str. 133). K námitce navržených a neprovedených důkazů (s možnou argumentací opomenutého důkazu a porušení práva na spravedlivý proces) musí Nejvyšší soud konstatovat, že opomenutým důkazem bude zejména takový důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky, avšak obecný soud ho zamítne, bez věcného adekvátního odůvodnění. Jiná je ovšem situace u důkazních návrhů, od jejichž provedení si nelze slibovat významnější zjištění z hlediska viny obviněného (srov. rozh. Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3538/14).

39) V souvislosti s předmětnou trestní věcí a námitkami obviněného T. (příp. i obviněného J.), pokud jimi zpochybňoval logičnost skutkových závěrů rozhodnutí soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že tyto námitky nemohou zpochybnit správnost závěrů soudů nižších stupňů, a to ani z hlediska extrémního nesouladu (ten nebyl ani obviněnými zmíněn). Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Nejvyšší i Ústavní soud v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09).

40) Nejvyšší soud tak nepřisvědčil námitkám obviněného T. a v podrobnostech dále odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, ve kterých se dostatečně jasně a věcně správně zdůvodňuje, proč bylo ve věci obviněného T. s konečnou platností rozhodnuto shora uvedeným způsobem.

41) Namítají-li oba obvinění shodně v souvislosti s trestem uloženým jim napadeným rozhodnutím jeho nepřiměřenou přísnost, je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu jen, jak již bylo několikráte řečeno, jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Ve vztahu k trestu, který byl obviněným uložen, však takové podmínky pro odkaz na použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dány nebyly.

42) I přes shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až 34 tr. zák. popř. § 39 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz blíže rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí III. ÚS 2866/07).

43) Ve vztahu k oběma obviněným upozornil odvolací soud zcela dostatečně na skutečnosti, které vedly k závěru o uložení nepodmíněných trestů odnětí svobody. K tomu Nejvyšší soud pouze na okraj doplňuje, že za trestné činy, kterými byli obvinění uznáni vinnými, bylo možno uložit trest odnětí svobody až na osm let (v případě obviněného T. dokonce až na deset let). Za situace, kdy byly obviněným uloženy tresty odnětí svobody v trvání dvou a šesti let (v případě obviněného T. se totiž jednalo o trest souhrnný a společný), jde jednak o druhy trestů, které zákon připouští a rovněž jde o tresty uložené ve výměře stanovené zákonem. Z uvedeného lze tak jednoznačně dovodit, že i v tomto směru je možné námitky obviněných posuzovat jako právně irelevantní.

44) Z důvodů shora uvedených bylo dovolání obviněného T. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného J. bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz výklad k bodu 25). S ohledem na způsob rozhodnutí nemusel Nejvyšší soud věc obviněných meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí obou dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. května 2017

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru