Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 172/2019Usnesení NS ze dne 28.02.2019

HeslaŘízení o dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.172.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 172/2019-627

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2019 o dovolání, které podal obviněný Z. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. 2 To 154/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 105/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. D. odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 6 T 105/2017, byl obviněný Z. D. uznán vinným spolu se spoluobviněným T. M. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění dopustili tím, že „po předchozí vzájemné dohodě, se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch, T. M. nejprve přemluvil svého známého, poškozeného S. H., aby poskytl půjčku R. a L. T. ve výši 1 190 000 Kč pod smyšlenou legendou, že manželé T. žádají o půjčku v této výši, kterou mu uhradí do půl roku, včetně úroku 20 000 Kč s tím, že tato bude zajištěna bianko směnkou a zástavním právem k nemovitostem manželů T., nacházejícím se v k. ú. V. T., kdy za tímto účelem opatřil smlouvu o zápůjčce, smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitým věcem, bianko směnku, potvrzení o převzetí finanční částky, následně Z. D. dne 14. 8. 2015 v B. p. H. v kavárně R., vystupujíc pod smyšleným jménem M. V., vydávajíc se na základě plné moci za zmocněnce manželů T., prokazujíc se občanským průkazem na jméno M. V., za přítomnosti T. M. převzal od poškozeného S. H., po podpisu smluv, finanční částku ve výši 1 190 000 Kč určenou pro manžele T., z níž si oba obžalovaní odpočítali svou provizi a zbytek částky poté předal T. M., přičemž takto jednali, ačkoli si byli vědomi skutečnosti, že manželé T. půjčku od poškozeného S. H. nepožadují, veškeré jejich podpisy na smlouvách a dalších listinách byly falzifikáty a ke sjednání smlouvy o půjčce nikoho nezmocnili, a tímto společným jednáním způsobili na majetku poškozeného S. H. škodu ve výši 1 190 000 Kč, přičemž vzhledem k předplacené službě hlídání změn v katastru nemovitostí došlo k vyrozumění manželů T. o plombě na nemovitostech a v důsledku jejich včasné reakce nebyly jejich nemovitosti jednáním obžalovaných zatíženy“.

2. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvacet osm měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému T. M. byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 84 tr. zákoníku, § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a šesti měsíců za současného vyslovení dohledu. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku mu bylo dále uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Oba obvinění pak byli podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázáni k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozenému S. H. částku ve výši 1 044 000 Kč.

3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný Z. D., bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. 2 To 154/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II.

4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podal obviněný Z. D. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. V jeho odůvodnění uvedl, že ve vztahu k výroku o vině namítá nesprávné hodnocení otázky zavinění, otázky příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, vydání rozhodnutí v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces a jiné nesprávné hmotně právní posouzení dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Soudy v napadeném rozhodnutí a v řízení, které mu předcházelo, porušily jeho právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy. Dovolatel namítl, že výrok o vině je nesprávný, neboť nebyly naplněny pojmové znaky podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, zejména pak subjektivní a objektivní stránka.

6. Obviněný zdůraznil, že po celou dobu namítá, že se skutku vůbec nedopustil, tedy nejednal ve formě úmyslu, ani nedbalosti. Podle něj neexistuje jediný přímý důkaz, který by zcela zřejmě prokazoval jeho vinu. Výpovědi svědků T. M., M. L. a S. H. se v kontextu všech okolností jeví jako nevěrohodné a účelové svědectví tří kamarádů, kteří spolu kooperovali v realitní činnosti a poskytování půjček a úvěrů na hraně zákonnosti, když jejich jediným cílem byla vidina rychlého zisku. Jakmile vyvstal v jejich „podnikání“ problém a započalo trestní stíhání, byla vymyšlena postava „M. V.“, na kterého byla snaha vše svést. Až teprve v průběhu vyšetřování pod tíhou důkazů byly výpovědi T. M. a obou svědků modifikovány tak, aby zapadaly do skutkového děje s tím, že osoba „M. V.“ byla T. M. ztotožněna s obviněným. T. M. následně řekl S. H., že „V.“ je právě obviněný. Kromě těchto výpovědí neexistuje žádný jiný důkaz svědčící, že by se obviněný trestné činnosti dopustil, a že by měl z trestné činnosti jakýkoliv osobní prospěch. S ohledem na shora uvedené dovolatel namítl, že v řízení nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu kladeného mu za vinu.

7. Následně zopakoval, že ve věci nevyvíjel žádnou osobní aktivitu, na podvodu se nijak nepodílel. Nečinil žádné úkony, neinicioval ani nezprostředkovával žádná setkání či schůzky. Nikde nefigurují jeho osobní údaje, podpisy. Na rozdíl od T. M. neměl žádnou motivaci k činu. Poukázal na to, že svědek M. L. uvedl, že obviněný se jejich jednání s T. M. a S. H. neúčastnil, seděl opodál a všechno jim vysvětloval T. M. Tento také předkládal ověřené smlouvy k podpisu. Podle obviněného nebylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, jak se skutkový děj odehrál a zda skutečně naplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu a zda zde existuje příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a jeho obohacením.

8. V další části dovolání dovolatel namítl, že v řízení byla porušena jeho procesní práva, resp. právo na spravedlivý proces, do té míry, že z řízení vzešlý hmotněprávní závěr není možné považovat za správný. Je zde extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Již od přípravného řízení tvrdí, že v době spáchání skutku, který je mu kladen za vinu, nebyl na území České republiky. V období od 22. 6. 2015 do 22. 6. 2016, tedy i v době spáchání skutku, pracoval u X. ve V. v Rakousku, což je cca 400 km od místa jeho bydliště. Navrhoval k tomu výslech svědka P. B., tento však nebyl v řízení vyslechnut. Stejně tak soud nevyvodil žádná relevantní skutková zjištění z předloženého osvědčení týkajícího se právních předpisů z oblasti sociálního zabezpečení, které se vztahují na držitele, ze dne 29. 6. 2015. Pokud soud prvého stupně odkázal, že je usvědčován výpisy z telefonního provozu, pak dovolatel konstatuje, že nelze bez pochybností učinit závěr, že to byl právě on, kdo byl majitelem telefonního čísla XY, neboť se jedná o anonymizovanou SIM kartu. To, že by se mohlo jednat o něho, vyvodil policejní orgán pouze na základě nepřímých okolností a pouze s jistou mírou pravděpodobnosti. Svědci S. H., T. M. a M. L. se navzájem znají. V případném řízení se jejich výpovědi diametrálně lišily od těch, co podali v hlavním líčení. Tyto byly postupně upravovány tak, aby korespondovaly navzájem a s výsledky dokazování. Soud prvého stupně tyto výpovědi hodnotí jako věrohodné, přičemž zcela opomíjí řadu nesrovnalostí. Následně v průběhu dokazování vyplynulo, že to měl být právě spoluobviněný T. M., který veškerou trestnou činnost vymyslel, zosnoval a řídil a osoba „M. V.“ je popisována pouze jako osoba, která údajně převzala finanční hotovost. Manželé T. obviněného neznají. Znají pouze spoluobviněného T. M. Nebyl zajištěn občanský průkaz na jméno „M. V.“. Nikdo další nepotvrdil, že obviněný byl s uvedenými svědky na jimi uváděné schůzce. Na rozdíl od T. M. neměl motivaci k činu. Je s podivem, že S. H. investoval své peníze v takové výši do půjčky lidem, o kterých nic nevěděl, neznal je a v podstatě je ani vidět nechtěl. Jeví se podivným, proč T. M. svého letitého kamaráda S. H. nepožádal o pomoc při řešení své složité situace. Obviněný je toho názoru, že koncepci trestného činu mohli vymyslet spolu T. M., S. H., popř. i M. L., a v okamžiku, kdy se na podvodné jednání přišlo, se vinu snažili hodit na něj. V řízení vyvstaly pochybnosti o jeho vině, která nebyla s dostatečnou jistotou prokázána, a měla proto být aplikována zásada in dubio pro reo.

9. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 10. 2018, č. j. 2 To 154/2018-564, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 T 105/2017-526, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 2 písm. c) tr. ř.

10. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil i ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Opět namítá, že provedeným dokazováním mu spáchání skutku nebylo prokázáno a domáhá se užití zásady in dubio pro reo. S těmito námitkami se však již vypořádaly soudy nižších stupňů. Podle ustálené judikatury sice může Nejvyšší soud za pomoci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, avšak jen pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu, přičemž Ústavní soud i Nejvyšší soud jsou „tak v daném ohledu povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy“. Takový extrémní rozpor ve věci zjevně neexistuje, jak je patrno již z toho, že ani dovolatel jej konkrétně nenamítl ani neoznačil. Zásada in dubio pro reo je zásada procesní, a dovolací soud dosud nepřipouští, aby její dodržení bylo zkoumáno v dovolacím řízení. Dovolatelem uváděné námitky založené na shora uvedené zásadě proto nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani podle jiného písmene daného ustanovení.

11. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

III.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

13. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. 2 To 154/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

17. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

18. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV.

19. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují do oblasti skutkové, procesní. Dovolatel sice v úvodu svého dovolání formálně namítl nesprávné hodnocení otázky zavinění a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, tato námitka však zůstala pouze v rovině obecné proklamace, přičemž z odůvodnění jasně vyplynulo, že uplatněná argumentace má skutkový, resp. procesní charakter. Její podstatou jsou totiž výtky vůči nedostatečnosti dokazování, výtky vůči tomu, jak soudy hodnotily provedené důkazy (včetně toho, že nerespektovaly zásadu in dubio pro reo), a v konečném důsledku vůči jejich skutkovým závěrům o vině dovolatele. Ten přitom současně prosazuje vlastní způsob hodnocení provedených důkazů a vlastní skutkový závěr, že jeho vina shora popsaným skutkem nebyla prokázána, resp. že se tohoto skutku vůbec nedopustil. Právě a pouze z uvedených skutkových, procesních výhrad vyvozuje závěr, že nebyly naplněny pojmové znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku (zejména pak jeho subjektivní a objektivní stránka), byl tudíž založen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

20. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, neuplatňuje konkrétní hmotněprávní námitky, jež by byly vázány na zmíněné skutkové závěry. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

21. Jak již bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. Tzv. extrémní nesoulad je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

22. V návaznosti na to Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti. V prvé řadě konstatuje, že v dané věci je z rozhodnutí soudů nižších stupňů (a ostatně i z protokolu o hlavním líčení konaném soudem prvního stupně dne 23. 5. 2018, viz zvláště č. l. 522 p. v. spisu) zcela zřejmé, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního stupně jednoznačně dovodil, že má již dostatek důkazů pro rozhodnutí (jinak řečeno, že dosavadní dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí), a není tudíž zapotřebí dokazování doplňovat dalšími důkazy, přičemž odvolací soud se i v tomto směru s jeho závěry zjevně ztotožnil.

23. Nejvyšší soud dále konstatuje, že v projednávané věci není dána ani jiná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.

24. Nutno uvést, že dovolací námitky ve vztahu ke správnosti skutkových zjištění nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž obviněný zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů a jeho výsledek vyjádřený především ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu. Možno ovšem shrnout, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně seznatelné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Svá skutková zjištění soudy opřely především o výpověď spoluobviněného T. M., který jí neusvědčoval pouze dovolatele, nýbrž i sebe samotného, a s ní korespondující výpovědi svědků S. H. a M. L., tedy důkazy, jež ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se i dovolatel dopustil shora popsaného jednání. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědi spoluobviněného jako přímého usvědčujícího důkazu, podpořeného také dalšími přímými důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.

25. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

26. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

27. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 2. 2019

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru