Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1704/2016Usnesení NS ze dne 31.08.2017

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Trestnost činu
Zavinění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1704.2016.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

čl. § 265k tr. ř.

čl. § 265l tr. ř.

čl. § 13 tr. zákoníku

čl. § 15 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1704/2016-35

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2017 o dovolání, které podala obviněná K. H., roz. B., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 14 To 69/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 136/2015, takto::

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 14 To 69/2016, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 6 T 136/2015, zrušují .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Táboře přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 6 T 136/2015, byla obviněná K. H.(dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

2. Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že

jako osoba samostatně výdělečně činná, se sídlem P., registrovaná jako plátce daně z přidané hodnoty u Finančního úřadu v Táboře, jako jediná odpovědná osoba za splnění daňových povinností udělila plnou moc dne 11. 9. 2010 svému otci, odděleně stíhanému Z. B., aby ji zastupoval ve všech záležitostech a jednáních před úřady, orgány státní správy a místní samosprávy, aniž by nadále způsob jednání Z. B. dostatečně kontrolovala, a tím umožnila, aby na základě této plné moci Z. B.

a) v daňovém přiznání K. H., k DPH za zdaňovací období listopad 2010 v úmyslu získat finanční prostředky vykázal nadměrný odpočet ve výši 303.878 Kč, který odůvodnil neoprávněným odpočtem DPH ve výši 370.000 Kč z faktury č. 10327 znějící na částku 1.850.000 Kč (bez DPH), kterou mělo vystavit Družstvo DACHOVA, IČ 27518124, se sídlem Hořice, Dachova 2114, za dodávky dřeva, ačkoli se dodávky dřeva uskutečnily pouze v menším množství, a to pouze v hodnotě 300.000 Kč (včetně DPH 50.000 Kč), avšak k vyplacení nadměrného odpočtu daně správcem daně nedošlo a naopak byla doměřena daň ve výši 66.122 Kč

b) v daňovém přiznání K. H., k DPH za zdaňovací období prosinec 2010 v úmyslu získat finanční prostředky vykázal nadměrný odpočet ve výši 344.309 Kč, který odůvodnil neoprávněným odpočtem DPH ve výši 400.000 Kč z faktury č. 201026, znějící na částku 2.000.000 Kč (bez DPH), kterou vystavil Z. B.(sám za svou osobu), za nájem nemovitosti a pozemků za r. 2010, ačkoli nájem nebyl fakticky realizován, a k úhradě nájmu nikdy nedošlo, přičemž Z. B. pak jako pronajímatel, aby se vyhnul povinnosti částku DPH ve výši 400.000 Kč uhradit, ve svém daňovém přiznání oproti této povinnosti uplatnil další neoprávněný odpočet ve výši 502.425 Kč na základě fiktivních daňových dokladů vystavených společností Stavby VALERA s. r. o., IČ 29011558, se sídlem Praha 3 - Žižkov, Ježkova 1054/10, avšak k vyplacení nadměrného odpočtu daně správcem daně nedošlo a naopak byla doměřena daň ve výši 55.691 Kč

celkem se tak za období listopad a prosinec r. 2010 pokusil vylákat vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v částce 770.000 Kč, a to ke škodě České republiky, zastoupené Finančním ředitelstvím v Českých Budějovicích, Mánesova 1803/3a, České Budějovice, přičemž obžalovaná K. H. musela být srozuměna minimálně s tím, že shora popsaným jednáním Z. B. může dojít k pokusu o vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty nejméně v částce 50.000 Kč.“

3. Za tento přečin byla odsouzena podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.

4. Odvolání obviněné proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 14 To 69/2016, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II.

5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

6. K bodu 1.a) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně rozvedla, že její otec Z. B. vysvětlil, jak probíhala spolupráce s družstvem DACHOVA. Poukázala na to, že správce daně neporovnal fakticky nakoupené dřevo na základě faktury č. 10327 a zásoby materiálu na skladě a vyrobené a expedované výrobky. Vycházel pouze z formálních náležitostí zákona o DPH a daňový odpočet neuznal. Soud v trestním řízení by však neměl vycházet pouze z tvrzení správce daně a měl by posoudit, zda k takovému krácení fakticky došlo. Z. B., listinné důkazy a svědci potvrdili, že k dodávkám dřeva od družstva DACHOVA docházelo. Obžaloba neprokázala, že v předmětném případě došlo k dodávce dřeva v menším množství, a to v hodnotě 300.000,- Kč, a že dovolatelka přijala dřevo pouze v uvedené hodnotě a nikoli množství dřeva, které je uvedeno na faktuře. Podle tehdy platného zákona o DPH nebylo povinností daňového subjektu zaplacení daňového dokladu k tomu, aby si mohl uplatnit daň z přijaté faktury.

7. K bodu 1. b) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu dovolatelka prezentovala, že také k tomuto bodu se její otec Z. B. podrobně vyjádřil a vysvětlil, jak probíhal nájem nemovitostí v k. ú. M. Důvodem, proč Z. B. koupil sám dané nemovitosti a jí fakturoval jejich nájem a proč je nekoupila ona sama, bylo to, že se nacházela v rozvodovém řízení. Zaplacená částka kupní ceny jí měla být formou nájmu přefakturována a měla být rozložena do cca 3 let a následně na ni měl být celý areál převeden. K tomu nedošlo z důvodu nedodržení závazků ze strany pana S. Správcem daně byla nesprávně spočítána výše nájemného, která byla vysoká a neodpovídala skutečnosti. To, že v areálu DS Interiér v M., který byl předmětem nájmu, probíhala podnikatelská činnost, potvrdili i svědci Š., K., Č. a F. Nebylo prokázáno tvrzení obžaloby, že byl fakturován nájem, který se neuskutečnil. Nájem v roce 2010 realizován byl, avšak došlo k odstoupení od nájemní smlouvy. Správce daně tvrdil, že nájem realizován nebyl, přesto daňovému subjektu Z. B. nechal odvést DPH ve výši 400.000,- Kč. Když Z. B. podal dodatečné daňové přiznání a žádal o vrácení této částky na základě tvrzení správce daně, že k realizaci nájmu nedošlo, tak mu finanční úřad tuto částku již nevrátil. Finanční úřad opět vycházel při daňové kontrole z formálních náležitostí zákona o DPH, přičemž pracovnice finančního úřadu neprovedly kontrolu na místě samém, aby prověřily, zda areál je či není fakticky užíván. Tvrzení obžaloby, že nájem fakticky realizován nebyl, bylo vyvráceno výpověďmi svědků a Z. B.

8. Dovolatelka se k tvrzením uvedeným v obžalobě ani k jiným skutečnostem nevyjadřovala, neboť se žádné činnosti neúčastnila, tudíž nic neví. Z množství důkazů byla nejdůležitější plná moc udělená dovolatelkou jejímu otci Z. B. dne 11. 9. 2009 a dále pak znalecký posudek, který hodnotil její zdravotní stav, z něhož bylo patrno, že se obviněná dlouhodobě léčí pro vážnou duševní poruchu. Tato duševní porucha způsobuje stavy, díky kterým není schopna v plné míře vnímat některé situace a problémy a racionálně o nich rozhodovat. Stěží se lze domnívat, že v době, kdy se potýkala s psychickými problémy, byla schopna si uvědomit, že její otec může na základě jemu udělené plné moci páchat trestnou činnost a bylo pro ni nereálné činnost otce kontrolovat. Prošla náročným rozvodovým řízením a pečuje o své dvě malé děti, přičemž poukazuje na to, že nejen během druhého těhotenství musela být doma, protože se jednalo o rizikové těhotenství. Během řízení bylo prokázáno, že dovolatelka se na žádném z dotčených skutků nepodílela. Proto se jí jeví nelogickým názor odvolacího soudu, že se nedoznala a neprojevila nad svým jednáním žádnou lítost ani snahu po nápravě následků. Důvodem pro udělení plné moci svému otci byl právě její špatný zdravotní stav, přičemž v jeho jednání měla plnou důvěru.

9. Dovolatelka se domnívá, že soud nevycházel při rozhodování o trestnosti jejího jednání z platného znění trestního zákoníku. Soud ji odsoudil za spáchání trestného činu ve stadiu pokusu. Podle jejího názoru je „pokus v rámci pojetí trestního zákoníku charakterizován jako příprava k trestnému činu podle § 20 tr. zákoníku jako jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, zejména … .“ Příprava však není trestná u všech trestných činů, ale jen u těch, které náležejí do zvlášť závažných zločinů a u nichž to výslovně stanoví zákon. Trestní zákoník účinný do 30. 9. 2010 vymezoval trestnost přípravy u trestného činu zkrácení daně jen v případě, že se jednalo o trestný čin s horní hranicí trestní sazby nejméně 8 let. Jednání dovolatelky bylo ohroženo horní hranicí 8 let. Je pravdou, že k podpisu plné moci došlo dne 11. 9. 2009, ale samotný podpis plné moci nemůže být trestný. Nebylo prokázáno, že by taková plná moc byla udělena úmyslně za účelem páchání trestné činnosti. Nicméně jednání, kterého se měla dovolatelka dopustit prostřednictvím svého otce Z. B. a které by mělo být trestné, se vztahuje na období listopad a prosinec roku 2010, tedy na období, kdy již byl účinný zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, který trestnost přípravy u trestného činu zkrácení daně podle § 240 zcela vyloučil. Tuto trestnost zavedla až novela trestního zákoníku č. 163/2016 Sb., a to s účinností od 1. 7. 2016. Jednání dovolatelky tak spadá do období, kdy příprava za spáchání dotčeného trestného činu ze zákona nebyla trestná.

10. Obviněná také namítla, že soud při posuzování jejího případu dostatečně nezohlednil zásadu subsidiarity trestní represe a zásadu přiměřenosti. Poukázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 124/2014, sp. zn. 8 Tdo 313/2013 a sp. zn. 7 Tdo 387/2013. Se zřetelem k těmto zásadám má za to, že by měla být zproštěna obžaloby.

11. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí.

12. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že vychází-li dovolatelka ze shodné skutkové verze, kterou uplatnil její otec Z. B. v souvisejícím trestním řízení vedeném před Okresním soudem v Táboře pod sp. zn. 6 T 50/2014, pak odkazuje na příslušnou pasáž svého vyjádření ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 1 NZO 1136/2016. V kontextu s tam vyjádřenou podstatou jednání Z. B. jako hlavního pachatele dovolatelka v postavení OSVČ registrované jako plátce DPH u tam lokalizovaného správce daně, a tím i jako jediná zodpovědná osoba za splnění daňových povinností, udělila plnou moc svému otci Z. B. k zastupování ve všech záležitostech před tam uvedenými úřady a orgány státní správy i místní samosprávy, aniž by způsob, jakým toto zmocnění reálně naplnil, kontrolovala a tím mu také umožnila páchání jemu přisouzeného jednání. Jednala-li tak, že Z. B. prostřednictvím plné moci poskytla právní prostředek k jednání svým jménem, tak jednala minimálně se srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to v postavení pomocnice podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Byl-li její otec Z. B. uznán vinným zločinem podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu, pak nelze přijmout její názor, že se tímto účastenstvím podílela toliko na přípravě ve smyslu podmínek § 20 tr. zákoníku a dovozovat, že její jednání spadá do období, kdy příprava spáchání předmětného trestného činu nebyla trestná.

13. Pokud dovolatelka poukázala na své úzkostné a depresivní stavy, které jí způsobuje její duševní porucha, pak lze takovou argumentaci spojovat s námitkou nedostatku rozpoznávací schopnosti ve smyslu § 26 tr. zákoníku. Jestliže však v této souvislosti zmiňuje znalecký posudek (soudně znalecké vyjádření ze dne 21. 9. 2014), pak přehlíží ty jeho závěry, že její rozpoznávací a ovládací schopnosti jsou plně zachovány a že nevykazuje znaky nepříčetnosti. Pokud obviněná v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe a zásadou přiměřenosti uvedla, že ona sama se na trestné činnosti nepodílela a ani o ní nevěděla, pak takto postupovala zcela bez respektu k přisouzeným skutkovým okolnostem a na ně navazujícímu závěru o spáchání účastenské formy trestné součinnosti ve smyslu uvedené právní kvalifikace minimálně v nepřímém úmyslu. V posuzovaném případě nemůže sehrát roli ani poukazovaný věk dovolatelky s ročníkem narození 1981, tím spíše ani postavení OSVČ, ve kterém se s plnou odpovědností za všechny povinnosti s tím spojené při vysokoškolském vzdělání vzdala kontroly nad jejich plněním a poskytla svému otci neomezený prostor k jeho jednání jejím jménem. Ocitla se tak v postavení blížícímu se pozici tzv. bílého koně.

14. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby tak rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a dále vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

16. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 14 To 69/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

20. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

21. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV.

22. V posuzované věci se řada námitek obviněné s uplatněným dovolacím důvodem obsahově rozchází, neboť jimi směřuje primárně do oblasti skutkové a procesní. Soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr, totožný s uplatněnou obhajobou, tj. že se skutků specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nedopustila. Především z uvedených skutkových a procesních výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

23. Obviněná ve značné míře shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

24. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

25. Jak již výše naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

26. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.; v dosavadním řízení přitom bylo, jak již shora uvedeno, provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Z odůvodnění rozhodnutí, především soudu prvního stupně, se jednoznačně podává, že právě výpověď Z. B. (otce obviněné, s jehož jednáním je spojeno jednání dovolatelky) je nevěrohodná, a naopak podklady předložené obžalobou, zejména listinné důkazy, si vzájemně v zásadních momentech korespondují, ukazují na stejnorodý či obdobný modus operandi otce obviněné a soud se náležitě vypořádal s jeho obhajobou. Obdobné lze v zásadě říci i stran skutkových námitek samotné dovolatelky.

27. Za této situace nelze konstatovat, že by skutková zjištění stran udělení plné moci obviněnou jejímu otci a týkající se jeho jednání (ústícího do pokusu o vylákání finančních prostředků neoprávněným vykazováním nadměrného odpočtu DPH) byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Možno rovněž připomenout, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V kontextu uvedeného je třeba uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.

28. Na skutkové námitky, jež nemohou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, reaguje Nejvyšší soud jen v omezeném rozsahu, když pokládá za vhodné se vyjádřit konkrétněji k té námitce, jejímž obsahem je zpochybnění vlastní důvodnosti vyvození trestní odpovědnosti dovolatelky vzhledem k tvrzeným deficitům projevujícím se v její psychice.

29. Pokud dovolatelka uváděla, že trpí úzkostnými a depresivními stavy, které jí způsobuje diagnostikovaná duševní porucha, v důsledku nichž nebyla schopna vnímat v plné míře některé situace a problémy a racionálně o nich rozhodovat, pak tato argumentace nemůže vést k závěru o její trestní neodpovědnosti pro absenci znaku subjektu – příčetnosti. Je tomu tak proto, že opomíjí odborné závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Václava Buriana, jenž při svém výslechu v hlavním líčení setrval na svém zjištění, že rozpoznávací a ovládací schopnosti dovolatelky byly plně zachovány. Soudy nižších stupňů proto nepochybily, pokud obviněnou považovaly za subjekt trestného činu, jenž je způsobilý nést trestní odpovědnost za své jednání.

30. Jak již uvedeno výše, námitky dovolatelky jsou převážně skutkového a procesního rázu. Přesto lze mezi nimi nalézt i takové, které jsou formálně podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z nichž konkrétně jedna musí být hodnocena i jako věcně důvodná.

31. Za toliko formálně vyhovující, leč obsahově zjevně neopodstatněnou, je nezbytné pokládat námitku obviněné, že v jejím případě při vyvození její trestní odpovědnosti byl aplikován zákon, jenž nebyl účinný v době spáchání skutku. Níže konkretizovanou námitkou obviněná ve své podstatně namítla porušení zákazu retroaktivity trestně právní normy, resp. porušení ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Zjevná neopodstatněnost této námitky spočívá v nesprávnosti jejího východiska. Tvrzení dovolatelky že „pokus je v rámci pojetí trestního zákoníku charakterizován jako příprava k trestnému činu podle § 20 tr. zákoníku“ nenachází oporu v zákonné úpravě. Nesprávnost jejího vývodu plyne z dikce § 20 a § 21 tr. zákoníku upravujících různá vývojová stadia trestného činu předcházející dokonání.

„jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, je přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu“„jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo“.32. Příprava trestného činu je definována v § 20 tr. zákoníku, takto:. Pokus trestného činu je následně definován v § 21 tr. zákoníku takto:

33. Z uvedených citací je patrno, že výklad dovolatelky není správný. Chybně dospěla k primárnímu názoru, že se dopustila přípravy trestného činu. To je nezbytné odmítnout za situace, kdy její otec, jako tzv. hlavní pachatel, byl shledán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. O přípravu trestného činu ve formě návodu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku by se ze strany obviněné mohlo jednat jen v případě, že by se její otec nedopustil ani pokusu trestného činu (viz část věty pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu). Od vadného východiska rozvinula obviněná argumentaci (v době, kdy se měl otec obviněné dopustit na základě jí udělené plné moci předmětného trestného jednání, byl již účinný zákon č. 140/2009 Sb., trestní zákoník, přičemž v posuzovaném období nebyla příprava dotčeného trestného činu trestná), kterou nelze akceptovat. Její názor, že se svým, soudem zjišťovaným jednáním podílela pouze na přípravě trestného činu a nikoli na pokusu, nelze pokládat za správný.

34. Naopak právně relevantní je námitka obviněné, že samotný podpis plné moci nemůže být trestný. V tomto směru je třeba vyjít z toho, že se jí vyhrazuje proti právnímu zhodnocení skutkového zjištění, jež plyne z dovoláním napadených rozhodnutí.

35. Je třeba připomenout, že základ skutkových zjištění soudů nižších stupňů, co se týče vlastního jednání obviněné, spočívá v tom, že „udělila plnou moc dne 11. 9. 2010 svému otci, odděleně stíhanému Z. B., aby ji zastupoval…“ a následně „aniž by nadále způsob jednání Z. B. dostatečně kontrolovala, a tím umožnila, aby …“. Vyjádřeno jinak, trestně právní povaha jednání dovolatelky podle zjištění soudů spočívá jednak v konání (udělila plnou moc), jednak v nečinnosti (omisi) projevující se nedostatečnou kontrolou (aniž by … dostatečně kontrolovala).

36. V daných souvislostech vystupuje do popředí hned několik podstatných skutečností. První – a tu postihuje svou námitkou obviněná – je výhrada, že udělení plné moci (bez dalšího) nemůže být považováno za jednání trestné. Pokud § 13 odst. 1 tr. zákoníku stanoví, že trestným činem je protiprávní čin…, pak je nezbytné si položit otázku, v čem spočívá protiprávnost jednání obviněné týkající se té části, která má povahu konání. Je třeba zdůraznit, že skutková zjištění – ať již vyjádřená ve skutkové větě výroku, tak v odůvodnění rozsudku – nikde nezmiňují, že by udělení plné moci bylo vedeno záměrem dovolatelky poskytnout jejímu otci prostředek ke spáchání trestného činu. Pomoc jako úmyslná forma trestného činu přitom předpokládá úmysl, který je zaměřen zlovolně, tj. ve smyslu umožnění hlavnímu pachateli snadnější spáchání trestného činu. Pokud nic takového ke dni udělení plné moci obviněnou soudy zjišťováno není, nelze hovořit o tom, že by udělení plné moci bylo činem protiprávním, potažmo trestným. Již z tohoto hlediska – ve shodě s obsahovým zaměřením výše citované námitky – je nezbytné považovat dovolání obviněné za důvodné, neboť je jím zpochybněn základ, na němž soudy své právní závěry stavěly (již tato aktivita byla pokládána za trestně právně významnou ve smyslu poskytnutí prostředku ke spáchání trestného činu).

37. Z hlediska objektivní stránky trestného činu (pokusu) je třeba navázat na to, že další podstatnou složkou jednání (podle soudů nižších stupňů jednání trestného) obviněné tvoří její omisivní složka, projevující se v nečinnosti obviněné (nedůsledné kontrole), která měla spáchání trestného činu jejím otcem umožnit. Soudy obou stupňů však nevzaly v potaz to, že ne každá nečinnost jedince vyvolává jeho trestní odpovědnost. Byť je spáchání trestného činu (rovněž i pomoci) možné i omisivním charakterem jednání, důvodnost závěru o tom, že jde o jednání ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu je možné učinit jen (nyní při odhlédnutí od tzv. pravých omisivních deliktů) tehdy, je-li nečinnost pachatele vázána na jeho povinnost konat ve smyslu podmínky upravené § 112 tr. zákoníku. Citované ustanovení vymezující opomenutí stanoví, že [j]ednáním se rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen. V žádném z odsuzujících rozhodnutí není uvedeno, z jakých důvodů mají soudy za to, že obviněná měla svého otce disponujícího jí udělenou plnou mocí v dostatečném rozsahu kontrolovat. Neujasněnost zákonného znaku objektivní stránky trestného činu v popsaném jednání dovolatelky se tak projevuje i ve vztahu k omisivní složce jejího jednání.

38. Již se zřetelem k těmto skutečnostem nemohla rozhodnutí soudů nižších stupňů obstát a byl dán důvod k jejich kasaci.

39. Nadto lze dále uvést, že z obsahu dovolání možno vyvodit (byť podstatná část argumentace má skutkový charakter), že obviněná brojí i vůči závěrům soudů o naplnění znaku subjektivní stránky trestného činu – jejího zavinění. Z tvrzení dovolatelky, že se na ničem nepodílela a o ničem neví, lze usuzovat, že brojí proti existenci vědomostní složky zavinění.

40. K zavinění lze v obecnosti uvést, že je základem trestní odpovědnosti, což vyplývá z § 13 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že k trestnosti činu je třeba úmyslné zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.

41. Zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu. Trestní zákoník chápe zavinění jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je vybudováno a/ na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností a b/ na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci, jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

42. Intelektuální složka (vědění, rozumová, vědomostní) zahrnuje především vnímání objektivního světa, ve kterém se pohybuje pachatel, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti, což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností. Při takovémto usuzování se pachateli jeví některé složky jako jisté a některé jen jako možné. Složka vědění zahrnuje nejen vědění skutečné, aktuální, ale i potenciální, tedy možnost takového vědění u nedbalosti srov. dikci § 16 odst. 1 písm. b) „vědět měl a mohl“. Z povahy věci však složka vědění nemůže zahrnovat ty skutečnosti, o nichž se pachatel dozvěděl až po spáchání činu na základě vnímání, k němuž došlo až po činu.

43. Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných skutečností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti pro sebe jako příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost může pachatel chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestli podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím. Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem tu musí být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, proto nepostačuje jen jeho „pasivní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí) pachatele (tzv. neprojevená vůle nebo i vůle projevená – tedy případ, kdy pachatel si přeje např. smrt jiné osoby a vyjádří tuto svou vůli i slovně, ale neučiní k tomu žádný konkrétní akt). Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale i u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění pokrývá i následek relevantní z hlediska trestního práva.

44. Zavinění se musí vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Okolnosti skutečně existující mohou být v rámci znaků uvedených v zákoně nahrazeny v představě pachatele (ve volní složce) jinými, nebo mohou být doplněny. Z rámce znaků skutkové podstavy v tomto smyslu nevybočuje, jestliže pachatel zamýšlel následek, resp. účinek obdobné povahy, jenž ve skutečnosti nastal, za podmínky, že jde o jednu z možných podob téhož uvažovaného následku či účinku (např. zlomení ruky místo zlomení nohy). Přitom stačí i úmysl eventuální. Právě proto, že stačí i úmysl eventuální, je subjektivní stránka uvedeného trestného činu dána i v tom případě, kde pachatel takový následek svého jednání pokládá za možný, a pro případ, že nastane, je s tím srozuměn. Postačí totiž, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

45. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 15, § 16 tr. zákoníku) je závěrem právním. Tento právní závěr se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje (Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha. C. H. Beck, 2012, s. 210-219).

46. Soudy obou stupňů sice dovozující úmysl dovolatelky v podobě úmyslu eventuálního podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, činí tak však způsobem, z něhož neplyne jednoznačný závěr ani o přítomnosti složky vědomostní, ani složky volní. Jak již uvedeno výše, není zřejmé, z čeho by měl plynout závět o přítomnosti úmyslu obviněné (úmyslu napomoci k ohrožení či porušení objektu trestného činu - právního statku hlavním pachatelem) v době vystavení plné moci. Soudy neargumentují žádným skutkovým zjištěním, jež by zatěžovalo osobu otce obviněné, z něhož by byla odvoditelná obava, že za užití plné moci spáchá trestný čin, např. v podobě předcházejícího protiprávního či přímo trestného jednání (složka vědomostní), stejně tak neuvádějí nic konkrétního, co by svědčilo o srozumění (příp. ve formě smíření) obviněné s možností takového následku. Přitom podstatou pomoci je podpora hlavního pachatele. Stejné skutečnosti je třeba uvést i ve vztahu k omisivnímu jednání obviněné, k němuž mělo dojít s odstupem více jak jednoho roku od udělení plné moci.

47. Přestože v těchto detailech není dána zaměřenost mimořádného opravného prostředku obviněné, je dovolací soud nucen i na tyto nedostatky napadených rozhodnutí poukázat, neboť poté, co námitkou o chybějící trestnosti (podmíněné protiprávností) udělení plné moci obviněnou shledal důvod k přezkoumání napadených rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř., nemohl pominout i tyto další zřejmé nedostatky obou rozhodnutí. Vadami jsou zatížena rozhodnutí obou soudů, neboť odvolací soud se s napadeným rozsudkem při jeho přezkoumání ve veřejném zasedání ztotožnil, výše uvedené skutečnosti neřešil a z hlediska existence subjektivní stránky trestného činu ve své podstatě odkázal na nedostatečnou argumentaci soudu prvního stupně (zopakoval argumenty jím vyslovené a odkázal na str. 17 jeho rozsudku).

48. Protože z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně (potažmo pak i navazující usnesení soudu odvolacího) trpí vadou zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. jak usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 14 To 69/2016, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 6 T 136/2015. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

49. Úkolem soudu prvního stupně je vypořádat se se skutečnostmi, na které poukázalo toto usnesení. Připomíná se, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je uvedený soud, jako orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil.

50. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. srpna 2017

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru