Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 17/2020Usnesení NS ze dne 13.02.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Obhájce zvolený
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.17.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. c) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 37 odst. 2 tr. ř.

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 17/2020-657

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 2. 2020 o dovolání, které podal obviněný I. V., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2019, č. j. 4 To 192/2019-623, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 16/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2019, č. j. 11 T 16/2019-565, byl obviněný I. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku. Obviněný byl za tento trestný čin a sbíhající se zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, částečně dokonaný, částečně ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 6. 2016, č. j. 2 T 134/2015-647, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 9 To 419/2016, odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 a § 45 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 6. 2016, č. j. 2 T 134/2015-647, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 9 To 419/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody poškozené M. V., nar. XY, ve výši 1.307.829 Kč, poškozenému J. U., nar. XY, ve výši 595.000 Kč, poškozené S. N., nar. XY, ve výši 452.000 Kč a poškozené L. B., nar. XY, ve výši 93.210 Kč.

2. Týmž rozsudkem byl obviněný dále uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění soudu dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody poškozenému J. U., nar. XY, ve výši 385.000 Kč.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 9. 2019, č. j. 4 To 192/2019-623, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud ve věci znovu rozhodl.

4. Podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině o pokračujícím zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 8. 4. 2019, č. j. 1 T 127/2017-797, který nabyl právní moci dne 4. 6. 2019, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Následně odvolací soud uznal obviněného vinným pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že

1) v době od května 2014 do blíže neustanovené doby konce roku 2016 si od poškozené S. N., nar. XY, na různých místech zapůjčil pod různými legendami, převážně pro rozvoj svého podnikání, nákup pracovní techniky a hlavně pod slibem společného života a nového začátku, celkem částku 452.000 Kč, poškozená takovou finanční hotovostí nedisponovala, a proto na jeho žádost uzavřela u různých bankovních i nebankovních společností celkem 4 půjčky, dále si půjčila peníze od své matky paní M. S., nar. XY, takto získané peníze mu předala, přičemž jí slíbil, že půjčky za poškozenou splatí, konkrétně mu poškozená S. N. zapůjčila,

- dne 5. 5. 2014 poškozená uzavřela spotřebitelský úvěr u České spořitelny a. s. na částku ve výši 100.000 Kč, kterou předala I. V. pod slibem, že tento za ni úvěr bude hradit, přičemž uhradil pouze dvě platby ve výši 2.000 Kč a 2.000 Kč a do dnešní doby úvěr nesplatil, když ani půjčenou finanční hotovost poškozené nevrátil,

- dne 15. 7. 2014 poškozená uzavřela smlouvu o zápůjčce u společnosti Provident Financial s. r. o. na částku 26.000 Kč, kterou následně předala I. V. pod slibem, že tento půjčku jednorázově splatí, což do dnešní doby neučinil,

- dne 26. 6. 2014 poškozená uzavřela úvěrovou smlouvu u společnosti Home Credit a. s.

na částku 60.000 Kč, kterou následně předala I. V., pod slibem, že tento úvěr splatí, což do dnešní doby neučinil,

- dne 7. 7. 2014 poškozená uzavřela úvěr u společnosti Monety Money Bank a. s. na částku ve výši 150.000 Kč, kterou následně předala I. V. pod slibem, že tento úvěr splatí, což do dnešní doby neučinil,

- v srpnu 2014 si poškozená od své matky paní M. S., nar. XY, zapůjčila finanční hotovost ve výši 100.000 Kč, kterou následně předala I. V. pod slibem, že tento finanční hotovost vrátí, což do dnešní doby neučinil,

- v blíže neurčené době roku 2016 po poškozené vylákal po menších, řádově 1.000 Kč, částkách celkem finanční hotovost ve výši 16.000 Kč pod záminkou nákupu náhradních dílů, na zálohu za kuchyňskou linku do bytu, kde spolu měli bydlet v obci Počenice, etc., čímž poškozené S. N., nar. XY, způsobil škodu ve výši 452.000 Kč;

2) v období od 8. 12. 2014 do 16. 11. 2015 převážně v obci Švábenice č. p. XY, v okr. Vyškov, či na dalších, blíže nespecifikovaných místech, pod nepravdivou záminkou potřeby zapůjčit finanční prostředky na rozvoj svého podnikání, nákupu pracovní techniky a také pod příslibem společného budoucího života, postupně v tomto období vylákal od poškozené M. V., nar. XY, finanční částky v různých hodnotách, kdy tato mu nejdříve předala finanční prostředky uložené na svých vkladních knížkách u Československé obchodní banky, a. s., v celkové výši 653.000 Kč, a dále si na jeho žádost sjednala 8 úvěrů u nebankovních společností v celkové výši 654.829 Kč, kdy tímto způsobem získané finanční prostředky mu rovněž předala, takto činil s příslibem, že všechny zapůjčené finanční prostředky vrátí a půjčky za poškozenou splatí, avšak toto činil s vědomím, že zapůjčené finanční prostředky nebude schopen vrátit vzhledem ke své špatné finanční situaci, tyto skutečnosti poškozené M. V. záměrně zamlčel, kdy vylákané finanční prostředky použil pro jiné, než udávané účely, a do doby zahájení trestního stíhání dne 20. 3. 2017 neuhradil poškozené ničeho, čímž M. V. způsobil škodu v celkové výši 1.307.829 Kč;

3) v době od 1. 10. 2015 do 6. 11. 2016 si od poškozené L. B., nar. XY, na různých místech v Brně zapůjčil pod různými legendami např. rozvoj svého podnikání, nákup pracovní techniky a hlavně pod slibem společného života a nového začátku, celkem částku 93 210 Kč, konkrétně mu poškozená L. B. předala

- dne 1. 10. 2015 částku ve výši 45.070 Kč, určenou za přepis osobního automobilu na její dceru, kdy do dnešní doby k přepisu nedošlo,

- dne 22. 2. 2016 částku ve výši 10.000 Kč, kdy vzhledem k tomu, že finanční hotovostí nedisponovala, přesvědčil ji k zástavě šperků ze žlutého kovu, s tím, že tyto následně vykoupí a vrátí je poškozené, což do dnešní doby neučinil a šperky ani finanční hotovost poškozené nevrátil,

- dne 24. 2. 2016 částku ve výši 9.000 Kč, kdy vzhledem k tomu, že finanční hotovostí nedisponovala, přesvědčil ji k zástavě zbylých šperků ze žlutého kovu, s tím, že tyto následně vykoupí a vrátí je poškozené, což do dnešní doby neučinil a šperky ani finanční hotovost poškozené nevrátil,

- dne 8. 7. 2016 částku ve výši 1.000 Kč, pod slibem, že poškozené všechno vrátí, kdy tak do dnešní doby neučinil,

- dne 7. 10. 2016 částku ve výši 8.315 Kč, pod slibem, že poškozené všechno vrátí, kdy tak do dnešní doby neučinil,

- dne 4. 11. 2016 částku ve výši 2 025 Kč, pod slibem, že poškozené všechno vrátí, kdy tak do dnešní doby neučinil,

- dne 6. 11. 2016 částku ve výši 7.800 Kč, pod slibem, že poškozené všechno vrátí, kdy tak do dnešní doby neučinil,

- v období od 1. 10. 2015 do 6. 11. 2016 si od poškozené zapůjčil po malých částkách celkem finanční hotovost ve výši 10.000 Kč,

čímž poškozené L. B., nar. XY způsobil škodu ve výši 93.210 Kč.

4) v blíže nezjištěné době od měsíce února roku 2016 do blíže neustavené doby prosince 2016 na různých místech města Brna si zapůjčil pod různými legendami zejména na rozvoj podnikání, nakoupení mechanizace, zakoupení vozidla apod. od poškozeného pana J. U., nar. XY, celkem částku ve výši 980.000 Kč, poškozený takto vysokou finanční hotovostí nedisponoval, kdy na žádost obviněného uzavřel celkem 6 úvěrů u různých bankovních společností, přičemž takto získanou hotovost mu poškozený předal pod slibem, že za poškozeného úvěry splatí a zapůjčené peníze vrátí, což do dnešní doby neučinil, konkrétně I. V. poškozený zapůjčil

- dne 24. 9. 2015 pod záminkou nákupu dodávky částku ve výši 250.000 Kč, kterou měl I. V. vrátit do konce února 2016, což neučinil,

- dne 2. 11. 2015 poškozený u společnosti Česká spořitelna a. s. uzavřel spotřebitelský úvěr na částku 110.000 Kč, kterou následně předal I. V. pod slibem, že tento úvěr do konce února roku 2016 splatí, což do dnešní doby neučinil,

- v blíže nezjištěné době měsíce února 2016 pod záminkou oprav vozidla částku ve výši 35.000 Kč, kterou I. V. do dnešní doby nevrátil

- dne 20. 5. 2016 poškozený u společnosti Raiffeisen Bank a. s. uzavřel spotřebitelský úvěr na částku 100.000 Kč, kterou následně předal I. V. pod slibem, že tento úvěr splatí nejpozději do 20. 5. 2017, což do dnešní doby neučinil,

- dne 26. 5. 2016 poškozený u společnosti Moneta Money Bank a. s. uzavřel úvěr na částku 100.000 Kč, kterou následně předal I. V. pod slibem, že tento úvěr do jednoho roku splatí, což do dnešní doby neučinil,

- dne 29. 6. 2016 poškozený vybral z kreditní karty Moneta Money bank a. s. částku ve výši 30.000 Kč, kterou následně předal I. V. pod slibem, že tento finanční prostředky do jednoho měsíce vrátí, což však do dnešní doby neučinil, - dne 14. 7. 2016 poškozený u společnosti Moneta Money bank a. s. uzavřel úvěr na částku 80.000 Kč, kterou následně předal I. V. pod slibem, že tento úvěr do jednoho roku splatí, což do dnešní doby neučinil,

- dne 3. 7. 2016 poškozený u společnosti Raiffeisen Bank a. s. uzavřel spotřebitelský úvěr na částku 45.000 Kč, kterou následně předal I. V. pod slibem, že tento úvěr do jednoho roku splatí, což do dnešní doby neučinil,

- dále v době od září 2016 do prosince 2016 I. V. poškozenému J. U., nar. XY, nabídl místo finanční hotovosti, kterou mu dlužil sehnání motorového vozidla Škoda Octavia, s čímž poškozený souhlasil, kdy poškozený následně I. V. po menších částkách předal finanční hotovost ve výši 230.000 Kč určených např. za baterku do výše uvedeného vozidla, pojistky, parkovné, údržbu etc., přičemž vozidlo měl I. V. poškozenému předat nejpozději do 21. 1. 2017, což neučinil a nevrátil ani žádnou z dřívějších půjček, čímž poškozenému J. U., nar. XY způsobil škodu ve výši 980.000 Kč,

přičemž všichni poškození jednali s příslibem I. V., že všechny zapůjčené finanční prostředky jim vrátí a půjčky či úvěry za ně splatí, tento však jednal s vědomím, že zapůjčené finanční prostředky nebude schopen vrátit vzhledem ke své špatné finanční situaci a již splatným závazkům z dřívější doby, neboť vůči jeho osobě byla vedena řada exekučních řízení, přičemž dřívější insolvenční řízení vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 28 INS XY s jeho osobou jako dlužníkem, do kterého se přihlásilo celkem 37 věřitelů s celkovou pohledávkou ve výši 7.226.970,90 Kč, bylo na základě usnesení tohoto soudu ze dne 6. 8. 2014 zrušeno, neboť majetek dlužníka byl zcela nepostačující pro uspokojení věřitelů, což všem poškozeným záměrně zamlčel a vylákané finanční prostředky použil pro jiné než udávané účely.

5. Odvolací soud obviněnému za tento trestný čin uložil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku společný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost k náhradě škody poškozené M. V., nar. XY, ve výši 1.307.829 Kč, poškozenému J. U., nar. XY, ve výši 980.000 Kč, poškozené S. N., nar. XY, ve výši 452.000 Kč a poškozené L. B., nar. XY, ve výši 93.210 Kč.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Igora Rusnáka (i. s. Mgr. Michaela Rotterová) dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265 odst. 1 písm. c) a g) tr. ř., jelikož má za to, že v rámci hlavního líčení neměl obhájce ač ho mít měl, a následně, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

7. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. c) tr. ř. je obviněný přesvědčen, že v řízení před soudem prvního stupně bylo závažným způsobem porušeno jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces, když neměl v hlavním líčení konaném dne 20. 6. 2019 obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Připomíná, že dne 18. 6. 2019 doručil soudu prvního stupně vyrozumění o tom, že dne 14. 6. 2019 vypověděl plnou moc obhájkyni JUDr. Ryšavé a že trval na tom, aby jej JUDr. Ryšavá při hlavním líčení nařízeném na 20. 6. 2019 již nezastupovala, neboť již po výpovědi plné moci není jeho obhájkyní. Uvedl, že si zvolil jako obhájce Mgr. Kachlíka, přičemž žádal, aby se hlavní líčení konalo v jeho přítomnosti. Žádosti obviněného však soud prvního stupně nevyhověl a s poukázáním na § 20 odst. 6 zákona o advokacii provedl dne 20. 6. 2019 hlavní líčení, a to i přes nesouhlas obviněného s tímto postupem. Soud totiž považoval za dostatečné, že hlavnímu líčení byla přítomna dřívější obhájkyně obviněného JUDr. Ryšavá. Obviněný ve svém dovolání dodává, že podle odkazovaného ustanovení platí, že advokát je povinen po dobu 15 dnů po zániku smluvního zastoupení činit neodkladné úkony ve prospěch klienta, to ovšem pouze tehdy, nedohodne-li se advokát s klientem jinak nebo neučiní-li klient jiné opatření, a dále tehdy, pokud klient advokátovi nesdělí, že na splnění této povinnosti netrvá. V návaznosti na výše uvedené obviněný opakuje, že před soudem prvního stupně zcela jasně uvedl, že obhájkyni JUDr. Ryšavé vypověděl plnou moc a nepřeje si být touto při hlavním líčení konaném dne 20. 6. 2019 obhajován. Podle obviněného je tedy zcela zřejmé, že podmínky § 20 odst. 6 zákona o advokacii v daném případě nebyly naplněny, přičemž má za to, že hlavní líčení dne 20. 6. 2019 bylo provedeno bez přítomnosti jeho obhájce.

8. V případě dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že předchozí řízení je stiženo zásadními vadami, když ani v rámci odvolacího řízení se s jeho námitkami odvolací soud dostatečně nevypořádal. Je přesvědčen, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a že v řízení nebyl správně zjištěn skutkový stav. Dodává, že si je vědom skutečnosti, že dovolacímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů vyjma případů, kdy je tento skutkový stav v extrémním nesouladu s průběhem dokazování, který shledal i ve svém případě. Uvádí, že vztahy mezi ním, resp. společností N. P. a O. s. a poškozenými jsou vztahy ze své podstaty soukromoprávními a měly by tedy být také řešeny soukromoprávní cestou, nikoli cestou trestní represe, která by měla být uplatňována až jako prostředek ultima ratio. Na podporu výše uvedené námitky citoval nález Ústavního soudu I. ÚS 4/04.

9. Následně obviněný namítl, že v dané věci bylo rozhodnuto v rozporu se zásadou in dubio pro reo, jelikož byl uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu, byť pro prokázání jeho viny neexistoval dostatek důkazů. Soudům vytýká, že vycházely z výpovědí svědků, které v rozporu s jeho přesvědčením hodnotily jako věrohodné, a naopak jej považovaly za nevěrohodného s odkazem na dřívější trestní věci, v nichž byl stíhán. Dodal, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku rekapituloval dosavadní rozhodnutí v trestních věcech, ve kterých byl shledán vinným, a dokonce i průběh trestního řízení vedeného Okresním soudem v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 154/2017, které skončilo zastavením trestního stíhání. I přes tuto skutečnost soud vycházel ze skutkového stavu v daném řízení, jako by bylo prokázáno, že se takto skutkový děj ve skutečnosti odehrál. Soud tak podle obviněného závažně porušil zásadu presumpce neviny. Podle obviněného je nepřípustné, aby soud tímto způsobem překlenoval důkazní nouzi a odkazoval na minulá trestní řízení vedená proti němu. V předmětném řízení nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že by se dopustil jednání, jež je mu kladeno za vinu.

10. Další námitkou obviněného je to, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se soud druhého stupně ztotožnil, je uvedeno, že soud má vinu obviněného za prokázanou zejména na základě svědeckých výpovědí poškozených a dále nepřímo prostřednictvím dokladů o půjčkách, které si poškození sami brali, případně dokladů o výběrech z bankomatů a v malé části dokladů o poukázání peněz na účet. K tomuto podotkl, že v řízení opakovaně namítal nevěrohodnost poškozených, kdy samotná jejich tvrzení, že bez jakékoli smlouvy, dokladu nebo svědků, bez jakékoli zachycené komunikace apod. mu půjčovali nemalé sumy, jsou již sama o sobě značně nevěrohodná. Nadto podle něj nebylo v řízení prokázáno, jak vysoké částky a jakým způsobem mu měly být předány. O předání peněz obviněnému není v řízení (vyjma tvrzení poškozených) přímý důkaz.

11. Ohledně závěru soudu, podle kterého byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, tím že si půjčoval peníze s vědomím, že je nevrátí, neboť jím uváděné záminky byly nepravdivé, jeho ekonomická situace byla dlouhodobě nepříznivá a měl již dřívější dluhy, obviněný poukazuje na fakt, že z provedeného dokazování vyplynulo, že měl s poškozenými jednat z pozice jednatele společnosti N. P. a O. s. Této společnosti patří přinejmenším také bankovní účet č. XY, na který byly poškozenými zasílány finanční prostředky v souhrnné výši cca 350.000 Kč. Obviněný následně rozvádí, že poškozenou L. B. byly učiněny za společnost N. P. a O. s. vklady, a to na účet společnosti Agro leasing J. Hradec s. r. o. ve výši 8.315 Kč jako splátka leasingu a na účet společnosti innogy Energie, s. r. o. ve výši 2.025 Kč jako záloha za odběr energie. Vzhledem k uvedenému nelze usuzovat na jeho obohacení minimálně v rozsahu, v jakém byly finanční prostředky předány či uhrazeny za společnost N. P. a O. s., neboť jde o od něj odlišný subjekt.

12. Ve spojení s výše uvedeným konstatováním bylo podle obviněného nutné, aby se soud při hodnocení naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu zabýval tím, zda tato společnost uváděla poškozené v omyl ohledně své finanční situace. Soud se v řízení nijak nezabýval ekonomickou situací společnosti, za kterou obviněný s poškozenými jednal. Nebyla tak zjištěna nepříznivá ekonomická situace této společnosti či její předlužení. Nelze tak dojít k závěru, že poškození poskytovali společnosti peníze v omylu o reálné finanční situaci společnosti.

13. Ohledně uložení povinnosti nahradit škodu obviněný namítl, že v rozporu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a v potřebném rozsahu podle § 2 odst. 5 tr. ř. nebyla soudy dostatečně zjištěna skutečná výše škody, kterou měl svým jednáním poškozeným způsobit. Soudy údajně neprovedly dostatečné dokazování a pouze z obžaloby převzaly výši částek k náhradě škody. K provedenému dokazování ve vztahu k výši způsobené škody obviněný namítl vzájemné rozpory mezi výpověďmi poškozených a již zmiňované nedůsledné zjištění skutkového stavu. Za příklad uvedl str. 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde je uvedeno, že na účet společnosti N. P. a O. s., byla dne 1. 10. 2015 poškozenou L. B. poukázána částka ve výši 45.000 Kč, následně je na str. 12 téhož rozsudku uvedeno, že tohoto dne byla na tento účet vložena poškozenou částka ve výši 45.070 Kč. Obviněný dále upozorňuje na chybný součet ve výroku rozsudku odvolacího soudu, podle kterého je povinen uhradit poškozené S. N. 452.000 Kč, přičemž odvolací soud nevzal do úvahy částku 4.000 Kč, která jím již byla uhrazena.

14. Obviněný se následně vyjadřuje ke skutkovým zjištěním ve vztahu k poškozeným S. N., L. B. aj. U. Je přesvědčen, že jeho obhajoba spočívající v tvrzení, že poskytl půjčku jménem společnosti N. P. a O. s. poškozené S. N., kterou tato následně vracela, nebyla spolehlivě vyvrácena. Naopak se domnívá, že byla podpořena jím předloženými důkazy, konkrétně smlouvou o půjčce, fotografií s poděkováním a výpisem z účtu dokládajícím, že společnost N. P. a O. s. disponovala finančními prostředky k poskytnutí půjčky. Tvrzení poškozené nejsou podle jeho přesvědčení dostatečně podložena. Poškozená nepředkládá žádné objektivní důkazy o tom, že důvodem pro předání finančních prostředků obviněnému nebo společnosti N. P. a O. s. měly být půjčky pro tyto subjekty. Jím navržený výslech svědkyně S., který by mohl předání půjčky poškozené potvrdit, soudy odmítly provést.

15. V případě poškozené L. B. obviněný zopakoval, že jeho obhajoba nebyla hodnověrně vyvrácena s odkazem na nevěrohodnost tvrzení poškozené vyplývající zejména ze skutečnosti, že ona sama byla v procesu oddlužení a pravděpodobně také dříve trestně stíhána. Fakt, že poškozená předložila smlouvy ze zastavárny, neprokazuje, že mu následně předala získané peněžní prostředky, jelikož tyto mohla vzhledem ke své finanční situaci využít pro vlastní potřebu. Rovněž ve vztahu k J. U. obviněný namítá, že tvrzení poškozeného, které označuje za zcela nevěrohodná, nebyla žádným způsobem prokázána. S poškozeným se prakticky neznal, jelikož ho viděl pouze několikrát v životě. Tvrzení poškozeného, podle něhož mu tento měl postupně poskytnout hotovostní půjčky v souhrnné výši téměř milion Kč, a to poté, kdy již mu údajně nesplatil půjčky ve výši 100.000 – 250.000 Kč, pokládá za značně nevěrohodné. Obviněný dále argumentuje tím, že pokud by mu měl poškozený půjčovat částky 100.000 – 250.000 Kč, určitě by požadoval uzavření smlouvy, sepsání dokladu o předání dané částky, případně by peníze zasílal na účet. Nic z výše uvedeného však poškozený nedoložil. To podle obviněného dále snižuje věrohodnost jeho tvrzení.

16. Obviněný rovněž namítl rozpor mezi výpověďmi poškozené L. B. a poškozeného J. U. Podle výpovědi poškozené L. B. měla tato předávat obviněnému část finančních částek od poškozeného J. U., přičemž nebyla schopna určit přesnou výši předaných peněžních prostředků. Stejně tak ani poškozený J. U. při své výpovědi v hlavním líčení dne 28. 2. 2019 nebyl schopen uvést přesné částky, které mu měl prostřednictvím poškozené L. B. předat. Nejprve poškozený uvedl, že přes poškozenou předával pouze menší částky přibližně do výše 30.000 Kč, následně však uvedl, že přes poškozenou předal obviněnému částku 250.000 Kč, dále 110.000 Kč atp. Obviněný namítl, že ač nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že poškozeného J. U. viděl poprvé dne 25. 5. 2016, byl odsouzen za to, že od něj měl vylákat finanční prostředky již v roce 2015. Vedle toho pak samotné výroky rozsudků soudů obou stupňů obsahují rozporné údaje. Příkladem obviněný uvádí, že je ve výroku nejdříve uvedeno, že k předání peněz mělo dojít v blíže nezjištěné době od měsíce února roku 2016, ale následně je uvedeno, že poškozený mu měl zapůjčit jednu z částek již 24. 9. 2015.

17. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2019, č. j. 4 To 192/2019-623, jakož i vadné řízení jemu předcházející, tj. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2019, č. j. 11 T 16/2019-565, a přikázal věc Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

18. Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání doručen dne 18. 12. 2019, se k němu ke dni rozhodování dovolacího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost nebránila Nejvyššímu soudu v rozhodnutí.

III.

Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.], přičemž splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.)

IV.

Důvodnost dovolání

a) obecná východiska

20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě. Tento dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Naplnění dovolacího důvodu však nelze spatřovat ve vlastním způsobu výkonu obhajoby ustanoveným obhájcem, např. v tom, že obhájce se v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 tr. ř. nechal zastoupit advokátním koncipientem pro všechny úkony obhajoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005).

22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Alternativa daná vadou spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva.

25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

26. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

b) vlastní posouzení dovolání

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

27. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný shledává v nesprávném postupu Městského soudu v Brně, když tvrdí, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tímto mělo být porušeno jeho právo na obhajobu. K posouzení uvedené námitky je vhodné připomenout skutečnosti plynoucí z obsahu spisu.

28. Obviněný si původně zvolil za obhájkyni Mgr. Janu Krouman (č. l. 28–35), která se dne 28. 2. 2019 účastnila hlavního líčení a následně dne 18. 3. 2019 oznámila soudu, že již nadále nebude obviněného zastupovat (č. l. 507). Obviněnému byla soudem zaslána výzva, aby sdělil, zda si zvolí obhájce sám, či mu má být obhájce ustanoven (č. l. 528). U hlavního líčení dne 18. 4. 2019 obviněný informoval soud, že si zvolil za obhájkyni Mgr. Janu Ryšavou (ta obhajobu obviněného vykonávala ve věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 127/2017 – viz č. l. 516), která se však nedostavila (č. l. 525). Hlavní líčení bylo tudíž odročeno na 20. 6. 2019. Následně dne 24. 4. 2019 byla soudu doručena plná moc, jíž téhož dne obviněný pověřil Mgr. Janu Ryšavou svou obhajobou (č. l. 530). Dne 18. 6. 2019, tedy dva dny před konáním hlavního líčení bylo soudu doručeno sdělení obviněného o ukončení obhajoby obhájkyní JUDr. Janou Ryšavou, přičemž obviněný zároveň požádal soud o ustanovení nového obhájce (č. l. 535). Soud sdělil obviněnému, že s odkazem na § 20 odst. 6 zákona o advokacii je advokát povinen činit veškeré neodkladné úkony tak, aby klient neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu, po dobu 15 dní ode dne, kdy smlouva o poskytování právních služeb zanikla na základě výpovědi, nebo jiného právního důvodu, a zároveň mu sdělil, že hlavní líčení se dne 20. 6. 2019 bude konat (č. l. 536). JUDr. Jana Ryšavá se k hlavnímu líčení dostavila a obhajobu obviněného vykonávala. Obviněný přesto namítal, že JUDr. Jana Ryšavá jeho obhájkyní není, jelikož jí vypověděl plnou moc, a že si zvolil za obhájce Mgr. Kachlíka (č. l. 543). Plnou moc údajně udělenou nově zvolenému obhájci však obviněný nedodal a jím tvrzený nový obhájce se ani k hlavnímu líčení nedostavil. Obviněný však plnou moc pro údajně nově zvoleného obhájce nedodal ani do dalšího hlavního líčení konaného dne 27. 6. 2019, v němž došlo k vyhlášení rozsudku (č. l. 561). Ve zmiňovaném hlavním líčení byl opět obhajován JUDr. Janou Ryšavou (i. s. JUDr. Naděždou Kratochvílovou). Rozsudek byl za tohoto stavu soudem taktéž doručován JUDr. Janě Ryšavé, která ještě dne 22. 7. 2019, tedy již po uplynutí doby upravené v § 20 odst. 6 zákona o advokacii, podala za obviněného blanketní odvolání s tím, že jeho odůvodnění zašle následně obviněný, kterého o svém postupu informovala (č. l. 576). Podáním ze dne 23. 7. 2019 informovala soud, že obviněného již neobhajuje (č. l. 578). Soud následně vyzval obviněného, aby doložil plnou moc k obhajobě udělenou jemu zvolenému obhájci (č. l. 588). Obviněný v reakci na to požádal soud o ustanovení obhájce (č. l. 585). Dne 12. 8. 2019 mu byl soudem jako obhájce ustanoven JUDr. Ing. Igor Rusnák (č. l. 491), který podal (resp. i. s. Mgr. Michaela Rotterová) dne 21. 8. 2019 za obviněného odvolání (č. l. 600), jež následně dodatečně odůvodnil (č. l. 609).

29. Z dosud uvedeného plyne, že obviněný již dne 18. 4. 2019 věděl o tom, že hlavní líčení bylo odročeno na den 20. 6. 2019. Obhájkyni JUDr. Janě Ryšavé bylo vyrozumění o konání tohoto hlavního líčení doručeno dne 1. 5. 2019 (č. l. 527). Na přípravu obhajoby u tohoto hlavního líčení tedy obhájkyně měla dostatek času. Pokud za tohoto stavu i přes nesouhlas obviněného jeho obhajobu ve výše označených hlavních líčeních vykonávala, nelze z tohoto dovozovat závěr, který dovolatel činí.

30. V uvedeném směru lze připomenout, že již novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. byly do § 37 odst. 2 tr. ř. vloženy věty druhá a třetí, které navazují na § 20 odst. 4, 6 zákona o advokacii, jejichž význam je jasný i s přihlédnutím k tomu, co stran důvodů této navrhované změny zmínila důvodová zpráva k citovanému zákonu. Ta poukázala na to, že „změna obhájce by neměla být důvodem pro odvolání již nařízených úkonů, o kterých jsou řádně vyrozuměni obviněný i dosavadní obhájce“ a že „navrhovaná změna nijak neomezuje právo obviněného na obhájce, včetně práva si kdykoliv v průběhu trestního řízení obhájce zvolit“. Podle daného ustanovení, oznámí-li obviněný změnu obhájce tak, že nově zvolený obhájce nemůže být v zákonné lhůtě vyrozuměn o procesním úkonu, je předchozí ustanovený nebo zvolený obhájce povinen obhajobu vykonávat, dokud ji osobně nepřevezme později zvolený obhájce. Pro případ hlavního líčení je pak nutno vycházet z § 198 odst. 1 tr. ř., podle něhož je třeba obhájci poskytnout k přípravě lhůtu alespoň pěti dnů od vyrozumění o jeho konání.

31. V posuzované věci je třeba připomenout, že obviněný nikterak nedoložil pravdivost svého tvrzení, že si nově zvolil za obhájce Mgr. Kachlíka. Již proto ani nevyvstala soudu povinnost, aby tohoto advokáta jako nového obhájce obviněného vyrozuměl o plánovaném procesním úkonu (hlavním líčení dne 20. 6. 2019). Vycházel-li soud na druhé straně z tohoto prohlášení obviněného (a zjevně neměl důvod činit jinak), pak je nasnadě, že nebyl dán zákonný důvod pro neprodlené ustanovení obhájce ex offo, neboť takový postup je možný jen při splnění podmínek § 38 odst. 1 tr. ř., tj. poté co v určené lhůtě nebyl obhájce zvolen. Navíc je zřejmé, že s ohledem na datum, kdy obviněný soud o svém rozhodnutí stran výkonu obhajoby zvoleným obhájcem informoval, nebylo možno zákonnou lhůtu ve vztahu k nově zvolenému (případně ex offo ustanovenému) obhájci dodržet.

32. O způsobu své obhajoby rozhoduje obviněný. Soudu zásadně nepřísluší, aby do vztahu obviněný - obhájce svou aktivitou zasahoval (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3082/14). Takovou činnost je oprávněn a současně povinen realizovat jen v rámci zákonem upravených situací, tj. je-li nezbytné obhajobu obhájcem zabezpečit v důsledku nečinnosti obviněného, příp. v dalších situacích, s nimiž zákon počítá (např. kolize). Z uvedeného plyne, že případná nedůslednost obviněného při realizaci jeho procesních práv spojených s výkonem obhajoby jde k jeho tíži (zásada vigilantibus iura scripta sunt). Soud pak není povinen přizpůsobovat svou činnost tomu, jak k věci přistupuje obviněný, a to zvláště v případech, kdy jeho jednání nese znaky obstrukčního chování (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2258/14). Právě z tohoto zorného úhlu nelze pominout jednak to, že na změnu ve výkonu obhajoby obviněný upozornil soud toliko dva dny před konáním hlavního líčení, ačkoli k odvolání plné moci pro výkon jeho obhajoby obhájkyní JUDr. Janou Ryšavou přistoupil již dne 14. 6. 2019, a jednak i to, že již jednou učinil obdobnou změnu obhájce, kvůli které muselo být odročeno hlavní líčení dne 18. 4. 2019 (viz bod 28.). Krom toho se s uvedenou námitkou obviněného odpovídajícím způsobem vypořádal již soud odvolací (viz bod 6. jeho rozsudku). Obviněnému tedy byla zajištěna obhajoba při provádění úkonů trestního řízení směřujících k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním. V postupu nalézacího soudu proto v tomto případě nelze spatřovat porušení práva na obhajobu a jeho námitka spočívající v tom, že obhájce neměl, ač ho míti měl, je zjevně neopodstatněná.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

· Výrok o vině

33. Ohledně námitek obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nutno konstatovat, že většina z nich není sto naplnit zmíněný dovolací důvod a ani žádný z dalších taxativně vyjmenovaných důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. Jak již bylo předestřeno, obviněný namítá nesprávné zjištění skutkového stavu, na základě kterého byl odsouzen za pokračující zločin podvodu přesto, že pro jeho vinu neexistoval dostatek důkazů, čímž měla být porušena zásada in dubio pro reo. V těchto námitkách nelze spatřovat naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani po formální stránce. Obviněný totiž nenapadá nesprávné hmotněprávní posouzení skutkového stavu, nýbrž nesprávné zjištění tohoto stavu, k jehož přezkoumání je Nejvyšší soud oprávněn pouze ve výjimečných případech extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními. Mimo takovou situaci je Nejvyšší soud povinen vycházet ze skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, popř. soudem odvolacím. K těmto námitkám, jež zvolenému dovolacímu důvodu nevyhovují, proto Nejvyšší soud toliko nad rámec nezbytného uvádí následující.

34. Přestože dovolatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu, dovolací soud tento jeho závěr nesdílí. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.

35. K těmto námitkám obviněného v tom směru, že mu nebylo jednání prokázáno nade vši pochybnost či určité okolnosti nebyly dostatečně prokázány anebo soudy neprovedly dostatečné dokazování nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, jestli jsou např. návrhy stran na doplnění dokazování opodstatněné, či mají toliko okrajový, nepodstatný význam. Provedené důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

36. Ohledně tvrzení obviněného, že soudy odmítly provést důkaz výslechem svědkyně G. S., který navrhoval, je možné konstatovat, že se o opomenutý důkaz nejedná, neboť soudy se s tímto důkazním návrhem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí a nevyhověly mu, když ho posoudily jako důkaz nadbytečný. Nejvyšší soud k tomuto odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, podle kterého je možnost neprovedení důkazu navrženého obviněný dána mj. při jeho nadbytečnosti, tj. v situaci kdy určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. V případě obviněného se jedná o stejnou situaci. Soudy již měly skutkový stav za zjištěný bez důvodných pochybností, a tudíž se rozhodly neprovést důkaz výslechem svědkyně G. S., přičemž toto zmínily i ve svých rozhodnutích (viz str. 15 rozsudku nalézacího soudu a bod 11. rozsudku odvolacího soudu).

37. Ve vztahu k tvrzení obviněného, že nalézací soud vychází ve svém hodnocení jeho osoby i z trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 154/2017, v němž došlo k zastavení jeho trestního stíhání, čímž údajně soud překlenoval důkazní nouzi, je třeba uvést, že se jedná o tvrzení chybné. Z rozhodnutí nalézacího soudu vyplynulo, že toto řízení pouze zmínil ve svém rozhodnutí jako informaci o osobě obviněného, aniž by však na podkladě této informace činil závěr o vině obviněnými skutky, pro něž na něj byla podána obžaloba a o nichž rozhodoval. Zároveň je na místě uvést, že nalézací soud nevycházel z předpokladu, že by obviněný byl vinen trestným činem, o kterém se v daném řízení jednalo. Nemohlo tak dojít k porušení zásady presumpce neviny.

38. Dovolatel dále namítá porušení zásady in dubio pro reo. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17.

39. Ke skutkovým námitkám obviněného, spočívajícím převážně ve zpochybňování věrohodnosti výpovědí poškozených a vytýkání nedostatku přímých důkazů a nesrovnalostí týkajících se obviněnému uložené povinnosti nahradit škodu, lze dodat následující. Jak dovolací soud shora poznamenal, neshledal extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry nalézacího soudu. Přestože dovolatel namítá, že se odvolací soud s jeho námitkami v tomto směru nevypořádal, nelze s tímto souhlasit, když odvolací soud se podrobně vyjádřil k jednotlivým útokům s tím, že výpovědi poškozených nestojí osamoceně, když jsou podporovány dalšími důkazy (viz body 12. – 14. jeho rozsudku). Vzhledem k tomu, že obviněný pouze opakuje svoji dosavadní obhajobu známou z předcházejícího řízení a se kterou se tudíž nalézací i odvolací soud vypořádaly, přičemž se Nejvyšší soud s jejich závěry ztotožnil, pouze nad rámec nezbytného zmíní následující. Z rozhodnutí obou soudů vyplývá, že se zabývaly relevantními důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, k čemuž Nejvyšší soud připomíná, že důkazy je nutné hodnotit komplexně, nikoliv je pouze vytrhávat z kontextu zbylých výsledků dokazování, jak to činí obviněný. Konkrétně pak k nedostatku přímých důkazů vyjma tvrzení poškozených je třeba uvést, že výpovědi jednotlivých poškozených si nejen neodporovaly, ale dokonce se vzájemně podporovaly. Jejich tvrzení pak byla podpořena i listinnými důkazy a výpověďmi dalších svědků. Závěry o spáchání trestného činu podvodu obviněným podporuje i velmi podobný modus operandi, vyplývající z předchozího pravomocného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 21 T 33/2013 (viz str. 14 rozsudku nalézacího soudu).

40. Pokud jde o tu část jednání, kdy poškození zaslali část peněz na účet společnosti N. P. a O. s., obviněný jednak namítá, že úhrady poškozenými byly činěny ve prospěch této společnosti, tedy odlišného subjektu, a jednak že to byla proto tato společnost, kdo poškozené uváděl v omyl ohledně své finanční situace, čímž se měly soudy zabývat. První z těchto námitek směřuje proti právnímu posouzení skutku a jako taková by mohla odpovídat zvolenému dovolacímu důvodu. Pokud jde o druhou část námitky, tato sice formálně také napadá právní posouzení, obviněný však tuto námitku založil na vlastních skutkových zjištěních, a nelze ji tudíž považovat za dovolacímu důvodu vyhovující.

41. Z výpisu účtu společnosti N. P. a O. s. vyplývá, že část peněz byla poškozenými (v případě poškozené S. N. ve výši 100 000 Kč, v případě poškozené L. B. ve výši 45 070 Kč a v případě poškozeného J. U. ve výši 100 000 Kč) zaslána na účet této společnosti (viz str. 11 rozsudku nalézacího soudu). Přestože tak poškození činili v domnění, že peníze zasílají přímo obviněnému, tyto částky byly připsány na účet této společnosti a v důsledku toho to byla tato společnost, kdo byl v této výši na úkor poškozených obohacen. Obviněnému lze tedy v tomto směru dát za pravdu. Uvedená vada však spočívá v neuvedení jednoho z kvalifikačních znaků objektivní stránky trestného činu podvodu v rámci tzv. právní věty rozsudku, tedy že obviněný obohatil jiného, když právní věta odsuzujícího výroku odvolacího soudu uvádí pouze, že obohatil sebe. Případné napravení uvedené vady doplněním tohoto kvalifikačního znaku do právní věty by bylo v neprospěch obviněného, což je však nepřípustné vzhledem k tomu, že dovolání podal pouze obviněný a za absence dovolání nejvyššího státního zástupce nemůže ať již Nejvyšší soud, případně soud, jemuž by věc měla být vrácena k novému projednání a rozhodnutí, změnit napadené rozhodnutí v neprospěch obviněného.

42. V souvislosti s uvedenou námitkou obviněný vznesl i výhradu, že to byla právě uvedená společnost, kdo poškozené uvedl v omyl. Předně je třeba uvést, že v případě trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku mohou kromě pachatele, který vyvolal nebo využil omylu jiné osoby, popř. jí zamlčel podstatné skutečnosti, vystupovat další tři osoby – osoba jednající v omylu, osoba, které byla způsobena škoda tj. poškozený (v praxi jde často o jedinou osobu), a obohacená osoba, není-li jí pachatel. Z toho vyplývá, že osoba, která byla v důsledku trestného činu obohacena, nemusí být totožná s pachatelem, který poškozeného uvedl v omyl. Přestože v části peněz byla skutečně obohacena společnost N. P. a O. s., tato byla pouze subjektem, který byl obohacen, nikoli však tím, který poškozené uvedl v omyl. V projednávaném případě soudy dospěly k závěru, že to byl právě obviněný, kdo poškozené uvedl v omyl, a to i v případě částek, které zaslali na účet této společnosti. Z výpovědí poškozených vyplynulo jejich přesvědčení, že uvedené částky posílali právě obviněnému. Z žádné z jejich výpovědí naopak nevyplynulo, že by s nimi obviněný jednal z pozice jednatele této společnosti, či že by jednali s vědomím, že by uvedené částky měly být poskytnuty ve prospěch této společnosti. Není proto důvod dovozovat, že by to měla být tato společnost, kdo poškozené uvedl v omyl. I když lze s dovolatelem souhlasit v tom směru, že nelze uzavřít, že poškození poskytovali společnosti peníze v omylu o její reálné finanční situaci (str. 6 dovolání), je nutno poukázat na to, že toto vůbec nebylo obviněnému kladeno za vinu. Finanční situace společnosti proto nebyla pro projednávanou věc relevantní a soudy proto nepochybily, pokud se jí nezabývaly.

43. Námitkou odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu je taktéž ta stran nedodržení zásady subsidiarity trestní represe z důvodu řešení soukromoprávních vztahů mezi obviněným a poškozenými cestou trestního řízení. Je pravdou, že v případě jednání se soukromoprávním základem je třeba zvažovat, zda jednání obviněného dosahuje intenzity vyžadující uplatnění trestního práva jako ultima ratio (a tím vyvození trestní odpovědnosti obviněného přiřazením odpovídající trestněprávní kvalifikace příslušnému skutku společně s uplatněním právních následků této odpovědnosti), tj. zda vyvolává nutnost nastoupení trestní represe k ochraně celospolečenských hodnot. Možnost jiného odpovědnostního postihu, v tomto případě soukromoprávního, však ještě neznamená, že je vyloučena odpovědnost trestní a z ní vyplývající důsledky. Tato je vyloučena pouze tehdy, když uplatnění odpovědnosti vyplývající ze soukromého práva dostatečně chrání hodnoty, jejichž ochrana (prevencí a reparací) je sledována i právem trestním a nástup trestní represe by byl v daném případě excesivní. K tomuto je třeba hodnotit každý případ komplexně ve všech jeho souvislostech, jakými mohou být například vzniklá škoda, osoba pachatele, způsob provedení činu atp. V případě obviněného došel Nejvyšší soud k závěru, že v jeho věci není o naplnění potřebné intenzity narušení hodnot chráněných trestním zákoníkem pochyb, když podle skutkových zjištění nalézacího i odvolacího soudu obviněný naplnil nejen základní skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, ale i její kvalifikovanou podobu v odst. 4 písm. d). Dalším důvodem pro uvedený závěr Nejvyššího soudu je i skutečnost, že za majetkovou trestnou činnost prováděnou podobným způsobem byl obviněný v minulosti již postižen a že, jak nalézací soud podotknul, takto jednal opakovaně promyšleně – více útoky a ke škodě více poškozených (viz str. 16 jeho rozsudku). Z uvedeného vyplývá vyšší společenská škodlivost jednání obviněného (byť v základu soukromoprávního) a riziko dalšího porušování chráněných hodnot v intenzitě splňující zákonné znaky skutkových podstat trestných činů a tedy i nutnost nástupu trestní represe. Námitka ohledně porušení zásady subsidiarity trestní represe je proto zjevně neopodstatněná.

· Výrok o náhradě škody

44. Ve vztahu k tomuto výroku dovolatel neuvádí nic, co by mělo svědčit o nesprávnosti dovození závěru, že je subjektem odpovědným za vznik škody, která byla poškozeným přiznána, či že by byla dána nějaká okolnost, která posuzována z hlediska norem hmotného práva bránila přiznání nároků požadovanými poškozenými. Omezuje se jen na to, že poukazuje na zjevnou nesprávnost výroku o přiznání škody poškozené S. N., kdy upozorňuje na nezohlednění toho, že částku 4.000 Kč i podle skutkového zjištění soudu poškozené vrátil.

45. Jak již bylo vyloženo výše, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad hmotně právního charakteru a jen argumentace tomuto požadavku vyhovující, tj. příslušný uplatněný důvod dovolání naplňující, může odůvodnit přezkum dovolacího soudu podle § 265i odst. 3 tr. ř. Vada, kterou obviněný (důvodně) označuje, však má povahu skutkovou, neboť souvisí s nezohledněním prokázaného faktu odvolacím soudem při stanovení výše nároku poškozené přiznané. Vady skutkového charakteru by – s ohledem na mimořádný charakter užitého opravného prostředku – mohly kasaci dovoláním napadeného rozsudku odůvodnit jen tehdy, pokud by dosáhly takové závažnosti, jež by svědčila o nutnosti jeho zrušení. Stran vady postihující výrok o náhradě škody v případě poškozené S. N. dovolací soud k takovému závěru nedospěl, neboť s ohledem na celkovou výši škody, kterou obviněný úmyslným trestným činem poškozené způsobil, je zjišťovaná vada marginálního významu, a to i z hlediska zvažování jejího dopadu do případného řízení vykonávacího vzhledem ke zjištěným majetkovým poměrům obviněného a tím i ne/reálnosti vymožení celkově způsobené a dosud neuhrazené škody.

V.

Ke způsobu rozhodnutí

46. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitka obviněného uplatněná pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. byla shledána neopodstatněnou. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil v rozhodující míře námitky, které se s dovolacím důvodem věcně rozešly. Jeho skutkové a procesní námitky nepřinesly nic nového, co by odlišilo jejich charakter od běžných výhrad odvolacích a přeneslo tak věc do roviny ústavně právní, na niž by měl dovolací soud reagovat. Námitky hmotně právního charakteru, které byly způsobilé obsahově tento dovolací důvod naplnit, nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomuto posouzení rozhodl Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

47. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 2. 2020

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru