Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 169/2020Usnesení NS ze dne 26.02.2020

HeslaNutná obrana
Pokus trestného činu
Těžké ublížení na zdraví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.169.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku

§ 145 odst. 1 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 1615/20


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 169/2020-200

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2020 o dovolání obviněného D. V., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 7 To 319/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 T 80/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 9 T 80/2019, byl D. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu bylo uloženo zaplatit na náhradě škody poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR částku 4.849 Kč.

2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Jihlavě podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 7 To 319/2019, podle § 256 tr. ř. zamítl.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V podaném dovolání uvedl, že se soudy dopustily zkratkovitého hodnocení důkazů v jeho neprospěch. Rovněž zdůraznil, že nijak nerozporoval průběh skutkového děje, avšak v daném případě nebyla naplněna subjektivní stránka pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví, neboť podle jeho názoru nebylo prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví. Konstatoval, že iniciátorem celého konfliktu byl právě poškozený, a útok obviněného byl veden snahou o svoji ochranu, a proto měl být posouzen jako jednání v nutné obraně. Podotkl, že kop byl veden nártem a o nízké intenzitě, když se snažil intenzitu útoku korigovat. Dále uvedl, že opětovně navrhoval, aby bylo dokazování doplněno o znalecký posudek, který by se zabýval vědomostní a volní složkou jeho jednání, což však soudy obou stupňů pro nadbytečnost zamítly. Uzavřel, že soudy nedůvodně vyloučily i užití privilegované skutkové podstaty podle § 146a tr. zákoníku. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek nalézacího, ale i usnesení odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a aby podle § 265m tr. ř. obviněného zprostil obžaloby, případně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v rámci svého vyjádření k dovolání obviněného k namítanému nedostatku subjektivní stránky uvedl, že takové námitce nelze přisvědčit, a to vzhledem k množství, intenzitě a lokalizaci úderů, kdy musel být obviněný minimálně srozuměn s možností vzniku těžké újmy na zdraví poškozeného. Dodal, že ačkoli soudy ve věci shledaly úmysl přímý, on by se přikláněl spíše k úmyslu nepřímému. K námitce nutné obrany uvedl, že ji nepovažuje za důvodnou, neboť se podle jeho názoru jednalo o oplacení útoku útokem, nikoli o odvracení útoku obranou. Vyslovením výzvy „jít ven“ a její akceptací se oba aktivně přihlásili k účasti na potyčce. Z obdobných důvodů pak považuje za nedůvodnou i námitku stran neužití privilegované skutkové podstaty podle § 146a tr. zákoníku, když se jednalo o vzájemné napadení. K námitce tzv. opomenutých důkazů konstatoval, že se nejedná o přehlédnutí důkazního návrhu, neboť soudy ve svých rozhodnutích odůvodnily, z jakých důvodů považovaly důkazní návrh za nadbytečný. Na základě výše uvedeného proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

II.

Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu

č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst.

2 tr. ř.).

8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

III.

Důvodnost dovolání

9. Z dikce uvedeného dovolacího důvodu plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

10. Z výše uvedeného tedy na druhou stranu vyplývá, že na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

11. V souvislosti s uplatněnými námitkami Nejvyšší soud shledal, že se obsahově shodnými námitkami obviněného již zabýval soud II. stupně, a s těmito se vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Těmito námitkami obviněný ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového zjištění, než které soudy učinily a jak je následně právně kvalifikovaly. Obviněný v dovolání popisuje jednání, provedené důkazy pak hodnotí a vyvozuje z nich své vlastní závěry, odlišné od závěrů soudů obou stupňů. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Toho si byl patrně obviněný také vědom, když mj. namítal extrémní nesoulad prostřednictvím porušení práva na spravedlivý proces.

12. Podle skutkové věty výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně se obviněný dopustil trestných činů tím, že dne 24. 11. 2018 v době kolem 3:45 hodin, na ochozu poblíž diskotéky J., se obviněný a spoluobviněný L. P., po předchozí slovní rozepři vzájemně fyzicky napadli, když nejprve obviněný P. třikrát udeřil pěstí do obličeje dovolatele, až tento spadl na zem, následně se však zvedl a silným úderem pěstí do obličeje srazil obviněného P. na zem, kde ho chytil za vlasy a dvakrát jej kopl nohou do obličeje, poté jej nejméně patnáctkrát udeřil pěstí do obličeje, následně jej chytil za košili a ještě jednou ho kopl do obličeje, poté jej pustil, postavil se a z nápřahem jej, v té době stále ležícího na zemi, silně kopl do obličeje, až obviněný P. zůstal nehnutě ležet na zemi, kdy tímto jednáním způsobil poškozenému pohmoždění obličeje, na pravé paži a na levém lýtku a dále zlomeninu čtyř zubů se zlomeninou nádstavby, pro kterážto zranění byl poškozený ošetřen v nemocnici Jihlava a dále ve stomatologické ambulanci a následně byl po dobu přesahující jeden týden, avšak nepřesahující šest týdnů, citelně omezen v obvyklém způsobu života bolestivostí zraněné hlavy, potížemi při příjmu potravy a pracovní neschopností trvající od 26. 11. 2018 do 13. 1. 2019, kdy však s ohledem na způsob, lokalizaci a intenzitu útoků spočívající zejména v opakovaných kopech do hlavy mohl obviněný poškozenému způsobit mnohem vážnější zranění, a to např. poranění mozku či očí, komplikované tříštivé zlomeniny obličejových a dalších lebních kostí, vážnější poranění páteře a míchy nebo jiná zranění, která by poškozeného podstatně a dlouhodobě omezovala na obvyklém způsobu života či mu způsobila poškození důležitého orgánu nebo jej dokonce mohla vážně ohrozit na životě, kdy k takovým následkům nedošlo pouze díky na vůli obviněného nezávisejícím skutečnostem, zejména díky náhodnému místu zásahu hlavy poškozeného.

13. K použité právní kvalifikaci je vhodné uvést, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Těžká újma na zdraví je definována v § 122 odst. 2 tr. zákoníku a je vymezena dvěma podmínkami, jde o vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění a jde zároveň o jeden z případů taxativně uvedených v zákoně. Podstatné je, že poškozený pociťuje citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Závěr o tom, zda v daném případě došlo k těžké újmě na zdraví je závěrem právním, který přísluší učinit toliko soudu. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek a byl s tím srozuměn. Na srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku z intenzity útoku, ze způsobu provedení útoku, z povahy použité zbraně atp. Je potřeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí napadenému z útoku hrozilo. Měl-li pachatel v úmyslu způsobit jinému těžkou újmu, ale v důsledku jeho jednání došlo jen k ublížení na zdraví (resp. nemělo ani takový následek) je třeba ho právně kvalifikovat jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Pokusem je tedy jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k jeho dokonání nedošlo.

14. Nejvyšší soud shledal, že soudy učinily správný závěr, pokud výše popsané jednání obviněného posoudily mimo jiné jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě provedených důkazů je nepochybné, že ze strany obviněného šlo o násilný útok vůči poškozenému, neboť poté, co poškozeného ranou pěstí srazil na zem, v době, kdy tento nehybně ležel na zemi, nebránil se, na něj ještě opakovaně zaútočil opakovanými kopanci obutou nohou do oblasti hlavy. Obviněnému přitom muselo být zřejmé, že jde o oblast lidského těla mimořádně křehkou, ničím nechráněnou, kde jsou uloženy životně důležité orgány.

15. Ze znaleckého posudku, oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, vyplývá rozsah zranění poškozeného, pro která byl poškozený ošetřen v nemocnici a dále ve stomatologické ambulanci a následně byl po dobu přesahující jeden týden citelně omezen v obvyklém způsobu života bolestivostí zraněné hlavy, potížemi při příjmu potravy a pracovní neschopností trvající od 26. 11. 2018 do 13. 1. 2019. Z posudku dále vyplývá, že poškozený byl bezprostředně ohrožen vznikem ještě závažnějších následků na zdraví včetně život ohrožujících, ke kterým však jen náhodou nedošlo. Vzhledem ke způsobu jednání vůči poškozenému, k intenzitě útoku a četnosti úderů a kopů do obličeje, není možné, aby si obviněný neuvědomoval všechny hrozící následky svého agresivního počínání vůči poškozenému a neuvědomoval si, jaké nebezpečí kopáním obutou nohou do oblasti hlavy poškozenému hrozilo. Přitom je v této souvislosti bez významu námitka obviněného, že z počátku šlo o jejich vzájemný incident a že útok započal poškozený, neboť obviněný řešil tento konflikt zcela nepřiměřeným a neúnosným způsobem. Vzhledem k následkům, kterými byl poškozený útokem obviněného bezprostředně ohrožen, včetně následků smrtelných, soudy nepochybily, když kvalifikovaly jednání obviněného jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Právě tento hrozící těžší následek je přitom podstatný z hlediska právního posouzení jednání obviněného a nikoliv jednotlivá zranění, která poškozený skutečně utrpěl. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že obviněný svým jednáním naplnil jak objektivní, tak subjektivní stránku uvedeného zločinu ve stadiu pokusu. Soudy obou stupňů správně naznaly, že obviněný jednal úmyslně i ke způsobení těžšího následku. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví přitom stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn.

16. K námitce obviněného, že jeho jednání mělo být kvalifikováno podle § 146a tr. zákoníku uvádí Nejvyšší soud následující. Ačkoliv takovou námitku lze považovat s určitou mírou tolerance za relevantně uplatněnou, Nejvyšší soud shledal, že jde o výhradu zcela zjevně neopodstatněnou. K řešené problematice je zapotřebí nejprve uvést, že přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Jedná se o privilegovanou skutkovou podstatu, v jejímž rámci připadá v úvahu řešit případy překročení mezí nutné obrany proti závažným útokům na zdraví. Objektem posuzovaného trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Předmětem útoku je živý člověk. Trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným (srov. § 15 tr. zákoníku). Pro oba druhy úmyslu (přímý a nepřímý) je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je jen v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný. Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k ublížení na zdraví jinému, ale na rozdíl od ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku pachatel jedná v silném rozrušení, jež z hlediska privilegovaného posuzování tohoto skutku musí pocházet ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Silné rozrušení je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha u pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo příčinou silného rozrušení je pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Podrobnější výklad tohoto zákonného znaku je obsažen nejen v odborné literatuře (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 1491 a násl., str. 1555), ale i v soudní judikatuře. Silné rozrušení pachatele v době činu, které odůvodňuje mírnější postih podle privilegované skutkové podstaty, musí mít charakter tzv. omluvitelného hnutí mysli, jímž se rozumí afektivní reakce pachatele na vysoce zátěžové podněty, která je sice reakcí nepřiměřenou, ale do jisté míry lidsky pochopitelnou. Jde o emocionální odezvu podmíněnou mimořádnými vnějšími okolnostmi, nikoli jeho osobnostními dispozicemi (např. jeho zvýšenou popudlivostí a agresivitou). Pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení a neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu. Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky stupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, vedou však ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran (srov. rozhodnutí č. 14/21011 Sb. rozh. tr.).

17. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba zdůraznit, že skutková zjištění nalézacího soudu v žádném případě neodpovídají právní kvalifikaci, které se obviněný domáhá. V této souvislosti je nutné znovu připomenout, že podstatou incidentu je předchozí vzájemný konflikt obviněného s poškozeným a jejich vzájemné napadení. K dané námitce se však již vyjádřil i odvolací soud, a to v bodě 20. odůvodnění svého rozhodnutí, kdy mj. uvedl, že jednání obviněného přesáhlo potřebnou míru proporcionality a předchozí jednání poškozeného bylo sice nemorální, avšak nebylo náležité intenzity. Jednání poškozeného proto nebylo posouzeno jako předchozí zvlášť zavrženíhodné jednání ve smyslu ustanovení § 146a tr. zákoníku.

18. Výsledky provedeného dokazování bylo sice zjištěno, že vlastnímu útoku ze strany obviněného předcházela potyčka mezi ním a poškozeným, současně však bylo prokázáno, že to byl právě obviněný, který po tomto ne vysoce závažném konfliktu [obviněný utrpěl tržnou ránu na pravém víčku a pohmoždění oblasti pravého oka (po třech úderech pěstí obviněným P. spadl na zem, následně se zvedl…)] reagoval agresivně a spáchal popsaný čin vyznačující se surovým útokem vůči poškozenému, v němž pokračoval i poté, co poškozený ležel nehnutě na zemi, a v dalším napadání obviněnému zabránily osoby, které přišly na místo činu. S ohledem na tyto skutečnosti nebylo možné uvedené jednání obviněného považovat za jednání v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku.

19. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odstavce 2 nejde o nutnou obranu, by-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Předpokládá jednak odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, a jednak obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V situaci, kdy proti sobě navzájem útočí dvě osoby, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal (mohou se uplatnit i další pomocná kritéria: jaká byla pohnutka či motiv jednání každé ze stran, čí jednání směřovalo ke stupňování konfliktu). Podle okolností případu musí být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Na druhé straně však není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 404).

20. V souvislosti s probíhajícím jednáním v předmětné trestní věci je potřebné dále zdůraznit, že o nutnou obranu nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání, které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a nebezpečné určitou měrou pro společnost (nikoli zcela nepatrnou). Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Přiměřenost obrany je třeba posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu; na vybočení z mezí nutné obrany nelze usoudit jen z toho, že napadený se bránil zbraní proti neozbrojenému útočníku, věkově podstatně mladšímu, fyzicky silnějšímu a známému svou agresivitou [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 1970, sp. zn. 3 Tz 13/70 (uveřejněné pod č. 49/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

21. S ohledem na okolnosti, za nichž k činu v projednávané věci došlo, je rozhodné, že beztrestnosti podle § 29 tr. zákoníku se nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a kdo se popř. dá s útočníkem do vzájemné půtky, takže již u něho nejde o obranu, ale o vypořádání se s útočníkem [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1967, sp. zn. 4 Tz 101/66 (uveřejněné pod č. 26/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. O nutnou obranu totiž nepůjde tam, kde útok již fakticky skončil, nebo kde pachatel reaguje na útok takovým způsobem, že útok ve skutečnosti oplácí a nikoli odvrací . O tzv. exces (vybočení) z mezí nutné obrany půjde zásadně tehdy, jestliže zde některé podmínky nutné obrany byly, tzn., stav byl nutné obraně blízký, aniž však byly podmínky nutné obrany dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje exces intenzivní a exces extenzivní. V případě intenzivního excesu jde o exces (vybočení) co do míry obranného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, přičemž může jít o nepoměr v intenzitě nebo v případě mimořádného nepoměru ve způsobené škodě. Naproti tomu exces extenzivní, výslovně zmiňovaný dovolatelem, znamená vybočení co do doby zákroku, neboť obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval, přičemž může jít o provedení obrany v době, kdy útok skončil, anebo naopak byla obrana předčasná. V obou těchto případech je nutná obrana vyloučena (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02, uveřejněný ve Sb. nál. a usn. ÚS, roč. 2004, sv. 33, pod č. 49, s. 11). Je potřebné zdůraznit, jak již mj. učinil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, že obviněný na poškozeného útočil nikoli v rámci odvracení bezprostředně hrozícího či probíhajícího útoku či nebezpečí, ze strachu či ve stresu z něj, nýbrž zcela cíleně a plánovaně při vlastním útoku na tělesnou integritu poškozeného [prvotním agresorem byl sice spoluobviněný P., avšak jeho útok byl ukončen poté, co jej obviněný V. udeřil pěstí do obličeje a spoluobviněný P. spadl na zem. Od tohoto okamžiku se již spoluobviněný P. nacházel na zemi v obranné pozici, což dokládal kamerový záznam s tím, jak obviněný V. na něj kopy nohou útočil i v době, kdy měl spoluobviněný přetaženu košili přes hlavu]. Obviněný ve svém útočném jednání rány směřoval do hlavy poškozeného, a v tomto útoku pokračoval navíc i ve chvíli, kdy poškozený již vykazoval známky zranění a upadl na zem. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přisvědčit námitkám obviněného.

22. V souvislosti s obviněným zmíněným porušením práva na spravedlivý proces [možno podřadit pod extrémní rozpor] považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Průlom do uvedených principů je možný jen v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, resp. když skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoliv případ, kdy má obviněný za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje. Jak vyplývá z bohaté judikatury, extrémní nesoulad přichází do úvahy jen tehdy, jestliže je řízení zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly. Musí proto v průběhu dokazování či hodnocení důkazů nastat exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo 125 tr. ř. Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou důsledností a hodnotí je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, postupují v souladu se zákonem. O případ extrémního nesouladu jde proto jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

23. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem, a neshledal existenci namítaného extrémního nesouladu. Výslechem obviněného, poškozeného a listinnými důkazy bylo prokázáno trestné jednání obviněného i jeho podíl na zraněních poškozeného. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily.

24. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z části tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť směřují proti skutkovým zjištěním a hodnotícím úvahám soudů nižších stupňů, částečně však je lze za hmotně právní námitky považovat (např. bod 16, 20-21), avšak byly shledány zjevně neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného D. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 2. 2020

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru