Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1651/2014Usnesení NS ze dne 22.04.2015

HeslaŠkoda
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1651.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1651/2014-28

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. dubna 2015 o dovolání obviněného R. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 6 To 199/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 4/2014, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 6 To 199/2014, pokud jím bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného R. K. proti výroku o náhradě škody vysloveným v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 7. 4. 2014, sp. zn. 19 T 4/2014. Dále se částečně zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 7. 4. 2014, sp. zn. 19 T 4/2014, ve výroku o náhradě škody, kterým byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému R. K. uložena povinnost nahradit poškozené České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25 částku 153.615,- Kč.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odůvodnění:

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 6 To 199/2014, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného R. K. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 4. 2014, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku při nezměněném výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 3 T 8/2013 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 3 T 8/2013, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku v trvání dvou měsíců, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, o nároku poškozené bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 6 To 199/2014, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Argumentuje tím, že z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3315/13 ze dne 6. 11. 2013, mj. vyplývá, že „námitky porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“ Na uvedenou obecnou zásadu vyjádřenou Ústavním soudem navazuje dalším obecným konstatováním, že „právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé“. Rovněž i na straně 4 svého dovolání odkazuje na teoretická východiska, plynoucí z rozhodnutí Ústavního soudu. Zásadnější námitka, která má vztah k právní kvalifikaci jednání obviněného, je vyjádřena v konstatování, že skutkový stav, který byl soudy zjištěn, nenaplňuje objektivní stránku trestného činu podvodu, přičemž při zjišťování skutkového stavu došlo k porušení práva na spravedlivý proces. V této souvislosti zejména odkazuje na ustanovení § 68 odst. 2 zák. č. 561/2004 Sb., školského zákona (dále jen školský zákon) a poukazuje na to, že žádný z orgánů nedoložil, jakým způsobem byla jeho školní docházka ukončena a zda vůbec nebyl obviněný po celou dobu pobírání dávek sirotčího důchodu studentem Odborného učiliště a Praktické školy v H. Tím, že se soudy nezabývaly všemi podstatnými okolnostmi pro své rozhodnutí (okolnostmi ukončení docházky obviněného) porušily právo obviněného na spravedlivý proces a tím, že neprovedly navržené důkazy (zda a kdy došlo k ukončení studia), porušily právo na rovnost zbraní. Shora uvedené skutečnosti vedou k závěru, že nelze uzavřít, kdy a jak obviněný ukončil studium a uzavřít, že pobíral dávky neoprávněně. Ve spise se nenachází ani doklad – listina, a neproběhlo k tomu dokazování, že odsouzenému nejspíš studium řádně ukončeno nebylo. Za vnitřně rozpornou a nelogickou považuje obviněný argumentaci soudu ohledně falšování potvrzení o studiu, přičemž obviněný poukazuje na to, že se „nepřiznal ke gumování a přepisování čísel“ a je toho názoru, že pro takový závěr nemá soud žádný podklad, a soud si v této části vystačil namísto zkoumání pravosti podpisu přibráním znalce a vypracováním znaleckého posudku, argumentací „evidentně“. V souvislosti s otázkou škody uvádí, že ČSSZ nemohla být způsobena ani hypotetická škoda, neboť popisovaný skutek nenaplňuje hypotézu právní normy v ustanovení § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kde se mluví o způsobení škody. V závěru svého dovolání opětovně poukazuje na to, že mu nebylo prokázáno, že by mu škola doručila rozhodnutí o ukončení jeho studia, či výzvu, na kterou se váže fikce o ukončení studia. Dále soudům vytýká neprovedení zmíněných důkazů, svévoli, nedostatečné skutkové zjištění a tím ve své podstatě extrémní nesoulad. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil, zrušil také rozsudek jemu předcházející a soudu prvního stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že převážná část námitek, které tento uplatnil, je skutkového charakteru. Lze však souhlasit např. s výhradou obviněného ohledně formulačního znaku ve výroku rozhodnutí „zamlčení podstatných skutečností“, neboť soudy si neujasnily přesný mechanismus způsobení škodlivého následku tak, aby bylo z obsahu jejich právních úvah zřejmé, zda jej spojují již s momentem zamlčení změněné situace v trvání doposud existujícího nároku či zda jej dávají do příčinné souvislosti až s použitím zfalšovaných potvrzení o splněných podmínkách vzniku takového nároku pro další období. S ohledem na zjištění soudu, že obviněný zaslal České správě sociálního zabezpečení potvrzení, nikoli tím, že by takové potvrzení sám neoprávněně upravoval, považuje námitky obviněného k průkaznosti jeho aktivního podílu na vzniku takového falzifikátu za irelevantní. Za právně relevantní a důvodnou považuje námitku obviněného k odkazu na znění § 68 odst. 2 školského zákona a od toho se také odvíjející okamžik, od kterého měl obviněný neoprávněně pobírat dávky sirotčího důchodu. Rovněž souhlasí s argumentací obviněného, že ze strany soudů neproběhlo žádné dokazování k tomu, zda a jak byl obviněný školou informován o ukončení studia. Vzhledem k tomu, že v uvedeném směru nebylo dokazování dle požadavku obviněného doplněno, státní zástupkyně uzavírá ve shodě s obviněným, že výrok o jeho vině je zatížen vadou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, dovozenými skutkovými zjištěními a přisouzeným právním závěrem. Další pochybení spatřuje státní zástupkyně (rovněž ve shodě s obviněným) v tom, že za poškozený subjekt byla označena Česká správa sociálního zabezpečení, avšak správně tato organizační složka nemá postavení právnické osoby, subjektem zde je Český stát. S ohledem na to, že považuje námitky obviněného za důvodné v rozsahu shora uvedeném, státní zástupkyně vyjádřila souhlas s postupem, který navrhl obviněný.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám, které obviněný v dovolání uplatnil a částečně souhlasnému stanovisku státní zástupkyně k některým z těchto námitek, považuje Nejvyšší soud za potřebné nejprve stručně rekapitulovat skutkový děj zjištěný soudem prvního stupně, se kterým se ztotožnil soud odvolací. Obviněný byl uznán vinným, že v době od října 2011 do dubna 2013, poté, co úmyslně zamlčel okolnosti rozhodné pro vyplácení dávek sirotčího důchodu, neboť České správě sociálního zabezpečení zaslal pozměněné potvrzení, že je žákem Odborného učiliště a Praktické školy v H., ač v době rozhodné pro vyplácení sirotčího důchodu nebyl, neoprávněně pobíral dávky sirotčího důchodu po zemřelém otci J. K. a zemřelé matce Š. K., které mu byly pravidelně zasílány na adresu pošty v H., takto převzal celkovou částku ve výši 153.615,- Kč a tímto jednáním způsobil České správě sociálního zabezpečení škodu ve výši 153.615,- Kč. Za uvedené jednání byl uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku větší škodu.

Jestliže obviněný v podaném dovolání vznáší výhrady ke způsobu soudy nesprávně popsaného jeho jednání a má výhrady k rozsahu provedeného dokazování, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že právní věta, která navazuje na skutkové zjištění, zcela jednoznačně uvádí, že obviněný sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil na cizím majetku větší škodu. Na tomto místě je zcela bezpředmětná a jednoznačně zavádějící polemika ohledně pojmu, který byl použit ve výroku rozsudku „úmyslně zamlčel okolnosti rozhodné“, neboť tento pojem se stal pouze součástí popisu skutku nikoli, na rozdíl od pojmu „zaslal pozměněné potvrzení, že je žákem“, který se stal součástí právní věty a pojmu – uvedl někoho v omyl, přičemž byl rovněž součástí skutkového zjištění. Lze sice připustit, že soud prvního stupně na straně 3 odůvodnění svého rozsudku používá oba pojmy a je tudíž zřejmé, že si v uvedeném směru neujasnil přesný mechanismus způsobení škodlivého následku a tento nevysvětlil v odůvodnění svého rozsudku, avšak zvolená právní věta vystihuje způsob podvodného jednání obviněného, neboť ten právě tím, že zaslal České správě sociálního zabezpečení pozměněné potvrzení, že je žákem Odborného učiliště a Praktické školy v H., ač v rozhodné době pro vyplácení sirotčího důchodu nebyl, uvedl Českou správu sociálního zabezpečení v omyl. Veškerá další argumentace obviněného je vázána na rozhodnutí Ústavního soudu a citaci jeho rozhodnutí, kterými se vyjádřil k otázce opomenutých důkazů, práva na spravedlivý proces, extrémnímu nesouladu apod. V návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu, z jehož rozhodnutí obviněný cituje pasáže, které uvedené pojmy rozvádějí, poukazuje obviněný na celou řadu procesních úkonů, které podle jeho mínění naplňují zmíněné pojmy, jako např. právo na spravedlivý proces, rovnost zbraní apod. Rovněž rozvádí ustanovení školského zákona a vzhledem k tomu, že soudy neprovedly jím navržené důkazy k otázce, zda obviněnému byla doručena výzva, kterou by odůvodnil nepřítomnost ve škole, nebyl vyhotoven znalecký posudek k tomu, jaké a ev. kým byly provedeny zásahy do písemností předložených ČSSZ, nebylo zjišťováno, za jakých okolností došlo k vydání zmíněných potvrzení, zpochybňuje zmíněná rozhodnutí soudů (jako ev. žáka).

Nejvyšší soud je toho názoru, že na postavení obviněného je v předmětné věci nutno nazírat jednak ve formálním a jednak v materiálním slova smyslu. Obviněný prostřednictvím svého obhájce se snaží právě argumentací ohledně porušení ustanovení o spravedlivém procesu apod., s odkazem na porušení školského zákona, zastřít pravou podstatu jednání obviněného, a tedy jeho postavení žáka v materiálním slova smyslu, a zejména tu skutečnost, že to byl obviněný, kdo předložil – zaslal pozměněné potvrzení ČSSZ, o čemž věděl, a to za účelem vylákání sirotčího důchodu. Je však vhodné rovněž objektivně uvést, že pouze postavení žáka ve formálním slova smyslu se stalo součástí souhlasného vyjádření státní zástupkyně k dovolání obviněného. Obviněný v případě tohoto formálního pojetí žáka vychází z toho, že pokud nebylo provedeno dokazování ve shora naznačeném směru, nemohl být uznán vinným, neboť nebyl předložen žádný doklad, že by škola postupovala podle zákona a doručila obviněnému „výzvu, aby neprodleně doložil nepřítomnost ve škole a zároveň upozornila, že pokud do 10 dnů od doručení výzvy nenastoupí do školy nebo nedoloží důvod nepřítomnosti, se posuzuje, jako by vzdělávání zanechal posledním dnem této výzvy; tímto dnem přestává být žákem školy“. Pokud taková výzva nebyla obviněnému doručena a soudy neprovedly v tomto směru potřebné dokazování, není vyloučeno, že obviněný i nadále byl žákem školy a ani hypoteticky tím žádná škoda vzniknout nemohla. Bezpochyby lze souhlasit s obviněným i státní zástupkyní, že obstarání uvedeného dokladu či informace, zda škola postupovala podle ustanovení § 68 školského zákona, se jevilo vhodným z pohledu posouzení postavení obviněného jako žáka ve formálním pojetí – tj. zda bylo důsledně postupováno podle školského zákona, aby bylo možno vyslovit, že obviněný nebyl žákem. Nezjištění uvedené skutečnosti však nic nemění na úmyslu obviněného pobírat sirotčí důchod na základě pozměněného potvrzení, že je žákem školy, přičemž sám věděl, že školu nenavštěvuje (viz výklad níže).

Podle názoru Nejvyššího soudu je však přehlíženo, a to záměrně, že obviněný přestal do školy docházet a ani neměl zájem školu dále navštěvovat. Obhajobou může být namítáno, jak k uvedenému závěru lze dospět. Uvedený závěr je zcela jednoduchý a logický. Pokud by obviněný hodlal ve studiu pokračovat a plnit podmínky žáka, stěží by předložil ČSSZ doklady o tom, že je žákem denního studia s nepravdivými údaji. K tomu, že na ČSSZ předložil nepravdivé potvrzení o studiu se sám doznal. Proč tak učinil lze opět jednoduše a logicky odůvodnit. Vzhledem k tomu, že školu nenavštěvoval, musel předložit nepravdivý doklad o tom, že je žákem denního studia, neboť pouze tak mu mohl být vyplácen sirotčí důchod (obviněný sám se doznal k tomu, že nepravdivé potvrzení předložil za účelem vylákání sirotčího důchodu). Základní skutečností pro posouzení úmyslu uvést jiného v omyl v tomto případě je zjištění, že obviněný předložil nepravdivý doklad (k tomuto se i doznal), školu v uvedené době ani později nenavštěvoval, tedy na základě poučení, kterého se mu dostalo spolu s dotazníkem ČSSZ, věděl o tom, že v případě nevyplnění odpovídajících dotazníků mu nebude sirotčí důchod přiznán, proto nepravdivý doklad předložil opakovaně. Správná je pak úvaha soudu prvního i druhého stupně, že za situace, kdy obviněný věděl, že školu nenavštěvuje a způsobem, jak docílit přiznání a vyplácení sirotčího důchodu je předložení nepravdivého potvrzení o studiu, přičemž věděl o tom, že jde o nepravdivé skutečnosti na potvrzení uvedené, je pak nadbytečné vypracování znaleckého posudku, neboť není rozhodné, zda obviněnému někdo uvedené doklady upravil, či si je upravil obviněný sám, rozhodné je, že obviněný věděl o tom, že jde o doklady, které uvádějí nepravdivé údaje (školu nenavštěvoval) a důvodem, proč tak činil bylo vyplácení sirotčího důchodu. Skutečnost, že obviněný v případě předložení dokladů s nepravdivými údaji, jednal úmyslně a uváděl ČSSZ v omyl tvrzením na těchto dokladech, že je žákem školy, vyplývá mj. z dokladu, že od 27. 9. 2011 školu nenavštěvuje. Takové sdělení školy ČSSZ dokladuje, že obviněný školu v době již před 27. 9. 2011 nenavštěvoval. Jestliže za této situace škola nepostupovala formálně podle zákona – resp. soudy si tuto skutečnost neověřily a nezaslala obviněnému výzvu /viz shora/, nemůže tento formální nedostatek negovat primární zjištění, že obviněný za dobu, kdy sám věděl, že školu nenavštěvuje, aby získal výplatu sirotčího důchodu, předkládal ČSSZ doklady, o kterých věděl, že obsahují nepravdivé údaje, spočívající v tom, že je studentem (studentem docházejícím do školy nebyl nejen přede dnem 27. 9. 2011, ale ani následně, tj. ani v době, kdy předkládal doklad s nepravdivými údaji dne 12. 9. 2012, že je žákem v roce 2012-2013). Právě toto cílené jednání mohlo obviněnému zajistit další pobírání sirotčího důchodu. Pokud by takto nejednal, nemohl by v souladu s realitou ani vyplnit dotazníky ČSSZ, čehož důsledkem by bylo nepřiznání sirotčího důchodu. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že obviněný v materiálním pojetí neměl status studenta-žáka a tudíž závěry soudu prvního, resp. druhého stupně, ohledně úmyslného podvodného jednání obviněného jsou správné.

Vzhledem k tomu, že nesprávným byl shledán pouze výrok o přiznání nároku na náhradu škody České správě sociálního zabezpečení, která je pouze organizační složkou státu, mohl Nejvyšší soud postupovat podle § 265m odst. 2 tr. ř. a zrušit pouze částečně rozhodnutí zmíněných soudů, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Tento způsob rozhodnutí nebrání oprávněnému subjektu upravit nárok na náhradu škody v řízení před příslušným orgánem (občanskoprávní řízení). Ve vztahu k výroku o vině a následně trestu bylo dovolání shledáno neopodstatněným a přicházelo by v úvahu jeho odmítnutí, pokud by neexistovala situace ohledně nesprávného výroku o náhradě škody.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. dubna 2015

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru