Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 16/2021Usnesení NS ze dne 23.02.2021

HeslaŘízení o dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.16.2021.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 16/2021-139

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2021 o dovolání, které podal obviněný R. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, adresa pro účely doručování XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 44 To 258/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 58 T 37/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 58 T 37/2020, byl obviněný R. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „14. března 2020 v 19:40 hod. v Praze 6, řídil v Praze 6, po ulici XY ve směru od ul. XY k ulici XY, vozidlo tovární značky Audi A3, rz. XY, přestože před jízdou požil větší množství alkoholických nápojů, kdy bylo následně v odebraném vzorku krve obžalovaného naměřeno 2,21 g/kg alkoholu, tudíž jeho psychosenzomotorické funkce byly natolik ovlivněny, že musel být alespoň srozuměn s tím, že není schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo, v důsledku požití alkoholu nezvládl řízení vozidla a v blízkosti domu č. p. XY narazil do vozidla tov. zn. Mercedes Benz rz. XY, ve vlastnictví P. V., stojícího podélně při pravém okraji komunikace, došlo ke střetu, kdy bylo vozidlo Mercedes Benz rz. XY posunuto po vozovce a vozidlo Audi, rz. XY se následně nárazem převrátilo na střechu, a tímto svým jednáním způsobil poškozenému L. P., bytem XY, XY, XY, škodu na vozidle Audi A3, rz. XY, stanovenou dle odborného vyjádření ve výši 135.700 Kč a pošk. P. V., bytem XY, XY, škodu na vozidle stanovenou odborným vyjádřením ve výši 95 000 Kč“.

2. Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu zahrnujícímu 50 denních sazeb po 600 Kč (tj. celkem 30.000 Kč). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 50 dní. Podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku a § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dva roky.

3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 44 To 258/2020, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II.

4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soud první instance neprovedl jím navrhované důkazy – zejména opakovaný výslech manželů G. To, že byl označen za řidiče vozidla, vyplynulo jen z jejich svědectví, podle kterých se nacházel na místě odpovídajícím sedadlu řidiče, když ho vyprošťovali z vozidla. To však bylo z toho důvodu, že chtěl opustit vozidlo a jediná úniková cesta vedla okénkem na straně řidiče. Je zde nesrovnalost v tvrzení soudu i svědků, kteří shodně tvrdí, že opouštěl vozidlo okénkem na straně spolujezdce, kam se přesunul ze sedadla řidiče. Ve skutečnosti to bylo obráceně, jak svědčí fotodokumentace policie. Z uvedeného dovozuje, že pokud nebyla svědkům výpověď nadiktována vyšetřujícím orgánem, tak k ní byli dovedeni pomocí sugestivních a kapciozních otázek. Jak jinak si vysvětlit, že si svědci spletli shodně stranu, na níž bylo rozbito boční okénko.

6. Dovolatel uvedl, že není pravdou, že by inkriminovaného dne a na inkriminovaném místě řídil předmětné vozidlo. Kdo řídil, neví, utrpěl při nehodě úraz hlavy a výpadek paměti. Proto je přesvědčen, že vozidlo neřídil, i když si na celou situaci vůbec nevzpomíná. Policie s ním činila úkony, o jejichž podstatě nic neví, protože si nic nepamatuje. Prvoinstanční soud zcela pominul přípis Policie ČR, kde bylo konstatováno, že byla provedena dechová zkouška s „neřidičem“ vozidla. To svědčí o tendenčním postupu nalézacího soudu, který provedl pouze důkazy v jeho neprospěch.

7. Oba svědci (manželé G.) tvrdí, že na ulici nebyl další člověk, nicméně než se dostavili k místu nehody, došlo k určité časové prodlevě. Naopak prvoinstanční soud tvrdí, že k žádné prodlevě nedošlo. K tvrzení soudu, že na místě nehody nikdo jiný nebyl, obviněný uvedl, že existuje mnoho důvodů, proč by se mohl řidič z místa nehody vzdálit. Byl odsouzen, aniž by se přesvědčivě dokázalo, že vozidlo řídil a spáchal přečin, za který byl potrestán. Manželé G. ho nikdy za volantem neviděli. Nespatřili, že by vozidlo řídil, pouze se tak domnívali. Oproti skutečnému stavu je tvrzeno opuštění vozidla okénkem spolujezdce, ve skutečnosti jediné průchozí okénko bylo na straně řidiče. Od nehody k tomu, než se na místo dostavili svědci, uplynul takový čas, který umožnil řidiči vozidla se od toho nepozorovaně vzdálit tak, že to svědkové nemuseli ani postřehnout. Soud opírá své rozhodnutí o úkony, které si obviněný nepamatuje. Ani policie, ani soud si nevyžádal propouštěcí zprávu z nemocnice, z níž je patrna jeho ztráta paměti před a po nehodě.

8. Odvolací soud nevzal v potaz jeho námitky. Pokud uvedl, že považuje jeho obhajobu za účelovou, měl tuto svoji úvahu podrobněji vysvětlit. Bez ohledu na předloženou propouštěcí lékařskou zprávu odvolací soud konstatoval, že ani objektivně nebylo prokázáno, že by u obviněného došlo k výpadku paměti jak před předmětnou nehodou, tak i po ní. Podle obviněného lékařská zpráva hovoří o přesném opaku tohoto tvrzení. Odvolací soud konstatoval, že z objektivně zjištěných okolností vyplynulo, že obviněný předmětné vozidlo řídil a že před jízdou požil množství alkoholických nápojů. Neuvedl však, z jakých objektivně zjištěných skutečností k takovému závěru dospěl. Podle obviněného zde absentuje jakýkoliv důkaz. Dotyčný soud zcela pominul nepravdu ve výpovědích svědků G., která je lehce prokazatelná založenou fotodokumentací z nehody. Pokud tedy považoval jeho obhajobu za účelovou, konstatoval dovolatel, že považuje toto tvrzení soudu též za účelové, nemající oporu ve faktickém stavu. Jestliže odvolací soud konstatoval, že považuje závěry prvoinstančního soudu za nezvratné s odkazem na podrobný záznam o dechové zkoušce, odkázal obviněný na to, že v daném záznamu je uvedeno, že byla provedena dechová zkouška u „neřidiče“. Jeho odsouzení je postaveno pouze na výpovědích svědků G., v nichž je možno vysledovat značné nepřesnosti a nelogická až spekulativní tvrzení.

9. Obviněný uzavřel, že je připraven nést negativní důsledky svého protiprávního jednání, ale za předpokladu, že mu bude jednoznačně prokázáno. Vzhledem tomu, že setrvává na tvrzení, že vozidlo neřídil právě proto, že předtím konzumoval alkohol, a vzhledem k tomu, že jeho vina je založena pouze na domněnce svědků, jsou zde dány důvody k pochybnostem o tom, zda jsou výrok o vině a výrok o trestu v souladu s právem. Dovolací soud by proto měl přezkoumat jeho argumenty a v případě jejich akceptace rozhodnout o zproštění obžaloby v celém rozsahu podle § 226 písm. c) tr. ř.

10. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolatel nevznesl jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků přečinu, jímž byl uznán vinným nebo nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Obviněný toliko vede polemiku s hodnocením důkazů a prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které vozidlo neřídil on, ale nějaká jiná osoba, jejíž totožnost dovolatel si vzhledem k výpadku paměti nevybavuje. Neprovádí komparaci skutkových zjištění a zákonných znaků trestného činu, ale odmítá všechna skutková zjištění, na základě kterých byl učiněn závěr o jeho vině. Svoje výhrady do značné míry formuluje jako polemiku s odůvodněním soudních rozhodnutí, což je nepřípustné s ohledem na § 265a odst. 4 tr. ř. Dovolací námitky se míjí s uplatněným dovolacím důvodem i všemi ostatními dovolacími důvody. O výlučně skutkovém charakteru námitek svědčí i požadavek na použití čistě skutkového zprošťovacího důvodu podle § 226 písm. c) tr. ř. Jeho dovolání má spíše charakter jakéhosi „druhého odvolání“.

11. Dovolatel neučinil, a to ani formálně, součástí dovolání námitku týkající se tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, který by mohl odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Vadami spadajícími pod tzv. extrémní rozpor podle státního zástupce rozhodnutí netrpí a dovolatel existenci takových vad ani nevytýkal, když se domáhal pouze toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Pokud se týká osobního výslechu svědků manželů G., pak z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že obviněný, který byl u hlavního líčení hájen obhájcem, nejdříve ve smyslu § 211 odst. 6 tr. ř. souhlasil s přečtením úředních záznamů o vysvětleních podaných těmito osobami a teprve následně se začal domáhat jejich osobního výslechu.

12. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného, nežli jím navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

14. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 44 To 258/2020, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

18. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV.

19. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují výlučně do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť dovolatel jimi soudům obou stupňů vytýká neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy k provedeným důkazům. Odmítá tak skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a v návaznosti na to pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Právě a pouze z uvedených skutkových, resp. procesních výhrad, vyvozuje závěr, že se nedopustil předmětného trestného činu.

20. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotněprávní argumenty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

21. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

22. Nejvyšší soud však shledal, že v nyní projednávané věci není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.

23. K námitce obviněného vytýkající neprovedení určitých důkazů je možné (stručně) předeslat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

24. V dané věci soudy nižších stupňů skutečně neprovedly obhajobou navrhovaný výslech svědků J. G. a B. G. Z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů považoval neakceptovaný návrh obviněného za důkazně nadbytečný, a jednoznačně dovodil, že dosavadní dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro náležité objasnění věci. Odvolací soud pak učinil závěr, že nalézací soud postupoval při objasňování věci tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Dosavadní řízení tak není zatíženo vadou v podobě opomenutých důkazů.

25. Nejvyšší soud dále konstatuje, že v nyní posuzované věci není dán ani extrémní nesoulad.

26. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení provedené dokazování vytvořilo dostatečný základ pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Možno stručně poznamenat, že jejich skutková zjištění mají v provedených důkazech, a to ve výpovědích svědků J. G. a B. G. a listinných důkazech, patřičné obsahové ukotvení. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědí jmenovaných svědků, podpořených také dalšími důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.

27. V konkrétnosti dovolací soud poznamenává, že se soud prvního stupně dopustil jisté, nikoliv však podstatné nepřesnosti, neboť ve svých úvahách nezohlednil polohu vozidla tov. zn. Audi po nehodě, pokud uvažoval o tom, že u tohoto vozidla bylo otevřené okénko spolujezdce. Jak je patrno z fotodokumentace, jmenované vozidlo skončilo po nehodě na střeše a ve skutečnosti bylo otevřené (rozbité) okénko na straně řidiče. Soud prvního stupně totiž v tomto směru přejal výpovědi obou svědků, manželů G., kteří však při popisu situace, kterou viděli, nereflektovali, že při otočení vozidla na střechu u vozidla s levostranným řízením (což je tento případ) se dveře u řidiče ocitají napravo a naopak dveře u spolujezdce se ocitají nalevo.

28. Výše uvedená nepřesnost je jediným bodem, v němž považoval dovolací soud za vhodné korigovat odůvodnění především soudu prvního stupně. V ostatních námitkách však nemohl dovolateli nikterak přisvědčit. Na základě výpovědí jmenovaných svědků, o nichž nevznikají důvodné pochybnosti, lze totiž spolehlivě dovodit, že vozidlo řídil obviněný. Z těchto výpovědí vyplývá, že svědkyně B. G. okamžitě po nehodě vyšla ze svého bydliště (domu čp. XY na ulici XY, XY) a na protější straně ulice vůči tomuto domu se nacházelo vozidlo zn. Audi otočené na střechu. Vzápětí za ní vyšel svědek J. G. Ani jeden přitom nespatřil na ulici žádnou osobou a ve vozidle se nacházel pouze obviněný, jehož společně vyprostili z vozidla. Uvedené skutečnosti tedy rozumně nezpochybnitelným způsobem prokazují, že vozidlo nemohla řídit jiná osoba než obviněný. Dodat lze, že oba svědci zaregistrovali, že obviněný byl pod vlivem alkoholu, což bylo následně verifikováno provedenou (opakovanou) dechovou zkouškou a lékařským vyšetřením, jimiž byla konkrétně určena míra jeho ovlivnění alkoholem.

29. Lze tak v souladu s rozhodnutími soudů nižších stupňů shrnout, že výpovědi svědků J. G. a B. G. představují spolu s dalšími důkazy spolehlivý podklad pro učiněný závěr, že obviněný se dopustil trestného činu, pro který byl v posuzované věci uznán vinným.

30. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

31. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.

32. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

33. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 2. 2021

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru