Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1580/2019Usnesení NS ze dne 21.01.2020

HeslaHodnocení důkazů
In dubio pro reo
Úvěrový podvod
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1580.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 211 odst. 1,3,4 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1580/2019-691

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2020 o dovolání obviněného D. K., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 61 To 223/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 102/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Obviněný D. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 9 T 102/2018, uznán vinným přečinem úvěrového podvodu (celkem 96 útoků) podle § 211 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin a za sbíhající se přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 11. 2018, sp. zn. 4 T 140/2018, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, a to za současného zrušení výroku o trestu (podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku) z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 11. 2018, sp. zn. 4 T 140/2018, který nabyl právní moci dne 22. 12. 2018, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných (společně a nerozdílně) k náhradě škody. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 61 To 223/2019 podle § 256 tr. ř. zamítl [týmž usnesením bylo zamítnuto odvolání spoluobviněného a státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch dovolatele, a to pouze do výroku o trestu].

I.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že závěr soudů obou stupňů o jeho vině je chybný. Na podporu tohoto svého tvrzení uvedl, že soudy nižších stupňů při hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí chybovaly. V této souvislosti namítl nenaplnění subjektivní i objektivní stránky za vinu mu kladeného trestného činu a vyjádřil přesvědčení o své nevinně. Následně zhodnotil jednotlivé svědecké výpovědi s konstatováním, že z nich nevyplývá žádná skutečnost, která by jej usvědčovala ze spáchaného trestného činu, a tudíž došlo podle jeho mínění k porušení zásady in dubio pro reo, a proto jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taktéž zpochybnil správnost jemu uloženého souhrnného trestu, když má za to, že v jeho případě mělo být aplikováno ustanovení § 223 odst. 2 tr. ř. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 61 To 223/2019, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám obviněného v plném rozsahu obžaloby zprostil, popř. ve spojení s § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

II.

Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1, odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto, je třeba dovolaní s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.

Důvodnost dovolání

9. Předně musí Nejvyšší soud uvést, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, jsou totožné s těmi, které byly uplatněny mj. také v řízení o odvolání, příp. před soudem prvního stupně [včetně námitky upuštění od uložení souhrnného trestu], s výjimkou námitky extrémního nesouladu – rozporu (viz níže bod 10). Obviněný také v řízení před odvolacím soudem mj. poukazoval na to, že tvrzení soudu o jeho vině není podloženo relevantním dokazováním; nebyl proveden žádný relevantní přímý důkaz; svědci jej neusvědčují, a pokud tak činí svědkyně M., zpochybňuje tuto s odkazem na konstatování, že při množství lidí, kteří do zásilkovny chodí, by si jej nemohla pamatovat; měla být použita zásada in dubio pro reo, přičemž s uvedenými námitkami se již vypořádal soud prvního stupně v bodech 24-29) odůvodnění svého rozsudku a následně také odvolací soud v bodech 7-9) svého usnesení. Na takový případ pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [avšak pouze za situace, kdy bylo možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].

10. K námitce tzv. extrémního nesouladu – rozporu, která byla obviněným zmíněna v rámci dovolání, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci takovýto extrémní rozpor shledán nebyl.

11. Stejně tak nelze nejen z vlastní povahy této zásady, ale ani v kontextu s námitkou spravedlivého procesu (extrémního nesouladu) za právní námitku označit argumentaci obviněného ohledně porušení zásady in dubio pro reo. Pokud jde o zmiňované porušení zásady in dubio pro reo, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné vzhledem k charakteru námitek poukázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 217/2017, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, ve kterých dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. V souvislosti s tvrzením obviněného o porušení zásady in dubio pro reo, je vhodné zmínit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

12. Ve vztahu k námitkám, které obviněný v dovolání uplatnil, musí Nejvyšší soud dále připomenout, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení, které musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence, přičemž účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nikoli pro obviněného, ale pro orgán činný v trestním řízení], a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

13. V souladu s výše uvedeným obecným konstatováním je pak zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu, porušení zákonných ustanovení a základních zásad trestního řízení [stejně jako porušení zásady in dubio pro reo], lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání.

14. Uvedené zjištění ohledně charakteru uplatněných námitek má pak svůj dopad do oblasti rozsahu dovolacího řízení (prvotně posouzení pravé podstaty dovolacích námitek). Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

15. Na základě výše popsaného shledává Nejvyšší soud nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, a tyto hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Jak soud prvního, tak soud druhého stupně v odůvodněních svých rozhodnutí popsaly výpovědi nejen obviněného, ale i celé řady dalších svědků, jakož i obsahy provedených listinných důkazů, kdy se také přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Z hodnocení uvedených důkazů, zejména pak z výpovědi svědkyně M. vyplynulo, že jak obviněný, tak spoluobviněný učinili v rozmezí takřka dvou měsíců návštěvy provozovny (síť výdejních míst Uloženka) v řádech desítek, při kterých si vyzvedávali zásilky s objednaným zbožím vždy na jiné jméno, bez použití ověřovací SMS, ale pouze za uvedení kódu z emailových adres, z jejichž názvů byl patrný mechanismus jejich geneze takovým způsobem, že je zřejmé, že pocházejí od totožných osob. O této skutečnosti vypovídá rovněž složení jednotlivých objednávek, odpovídající potřebám domácnosti, a to i v návaznosti na periodu v rámci které docházelo k spotřebování objednaných produktů. V neposlední řadě je třeba zdůraznit rovněž výpověď svědka K., který podrobně popsal mechanismus, který umožnil identifikovat konkrétní přístroj, ze kterého byly všechny objednávky obviněného a spoluobviněného učiněny. Rovněž výpověď svědka B. dokreslila obraz celkové situace, kdy bylo zjištěno, že obviněný byl nemajetný a nebyl tak schopen objem vzniklých pohledávek skutečně uhradit, přičemž této skutečnosti si byl obviněný vědom. Vyvrácena byla rovněž obhajoba obviněného, že zásilky byly placeny předem, že byly placeny převodem nebo na dobírku. Přitom již soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, na základě kterého mohl konstatovat, že obviněný žádný bankovní účet neměl, měl velké množství exekucí (svědek B. uvedl, že obviněný neměl žádné příjmy, půjčku jimi požadovanou jim neposkytl, neboť věděl o jejich špatné finanční situaci atd.).

16. S ohledem na skutečnosti výše uvedené a obecné konstatování k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud vzhledem k obsahu obviněným uplatněných námitek konstatovat, že tento své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. V této souvislosti se jeví vhodným poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

17. Obviněný ve svém dovolání soudům rovněž vytýká, že na jeho trestní věc neaplikovaly institut zastavení trestního stíhání podle § 223 odst. 2 tr. ř. Nutno poznamenat, že jde o ustanovení procesního práva, upravující zastavení trestního stíhání [uvedenou námitkou se již rovněž zabýval odvolací soud v bodě 10 svého usnesení, stejně jako soud prvního stupně v bodech 30-34) – zejména 33) svého rozsudku].

18. V posuzované věci je určující, že soudy se v dovolání uvedenému požadavku obviněného věnovaly, neopomněly na ně svou pozornost soustředit a v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily, proč v projednávané věci podmínky stanovené zákonem v § 223 odst. 2 tr. ř. neshledaly důvodnými a opodstatněnými. Z jejich obsahu vyplývá, že se pečlivě zabývaly jak otázkou závažnosti projednávané trestní věci, tak citelnosti trestu nacházejícího se v souběhu s projednávanou trestní věcí. Nelze proto soudům vytknout, že by se nevypořádaly s obhajobou obviněného, anebo že by vydaly překvapivé rozhodnutí, anebo jinak porušily své povinnosti, a tím založily možnost extrémního nesouladu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).

19. K vlastnímu požadavku obviněného na využití institutu zastavení trestního stíhání podle § 223 odst. 2 tr. ř. je potřeba zdůraznit, že kromě toho, že se nejedná o hmotněprávní institut, ale jak bylo výše zmíněno o postup procesní, jde navíc o fakultativní možnost řešení trestní věci, což znamená, že na něj neexistuje právní nárok [§ 223 odst. 2 tr. ř. uvádí, že soud může zastavit trestní stíhání též tehdy, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některý z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 tr. ř. – např. je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne (v souvislosti s ukládaným souhrnným trestem, jak uváděl obviněný)]. To v zásadě vede k tomu, že i při kumulativním splnění zákonem stanovených podmínek záleží zcela na uvážení státního zástupce (v přípravném řízení), anebo soudu, zda předmětná ustanovení bude aplikovat či nikoli, a tedy postup podle něj si obviněný nemůže vynucovat, resp. nemá na něj nárok. Zhodnocení věci z hledisek vymezených v ustanovení § 223 odst. 2 tr. ř. a posouzení toho, zda byly v daném případě naplněny předpoklady pro zastavení trestního stíhání, je po podání obžaloby a návrhu na potrestání výlučně v kompetenci soudu prvního stupně, a pokud ten dospěje k závěru, že nejsou splněny podmínky pro uvedené alternativní řešení věci, není odvolací ani dovolací soud oprávněn závěr soudu prvního stupně jakkoliv přehodnocovat, jak se toho v posuzované věci domáhá obviněný (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 426/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, sv. 7 pod č. T 706).

20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 1. 2020

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru