Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 151/2015Usnesení NS ze dne 19.05.2015

HeslaNormativní znaky skutkové podstaty
Organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice
KategorieA
Publikováno8/2016 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.151.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 340 odst. 1 tr. zákoník


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 151/2015-141

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2015 o dovolání, které podala obviněná Ing. H. P. N., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2014, č. j. 7 To 434/2013-6302, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 82/2012, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2014, č. j. 7 To 434/2013-6302,

částečnězrušuje

ve výrocích o vině a trestech ohledně obviněné Ing. H. P. N. (v bodě I/1-3) a za přiměřeného použití § 261 tr. ř. i ohledně obviněných T. H. N., (v bodě I/1-3), a T. H. L., (v bodě I/1-3),

přičemž se současně zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc ve zrušené části přikazuje Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2013, č. j. 3 T 82/2012-6042, byla obviněná Ing. H. P. N. (dále jen „dovolatelka“ nebo „obviněná“) uznána vinnou jednak zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se podle zjištění okresního soudu dopustila společně s dalšími spoluobviněnými (konkrétně T. H. N. a T. H. L.) jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Obviněná byla odsouzena podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu tlumočnické činnosti jako tlumočnice zapsané do seznamu tlumočníků u místně příslušného krajského soudu v trvání tří roků. Zároveň bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných T. H. N., T. H. L., T. P., I. K. a P. V.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění, ve prospěch dovolatelky též její manžel doc. Ing. V. N., Ph.D. a v neprospěch obviněných T. H. N., T. H. L. a dovolatelky státní zástupkyně, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 2. 2014, č. j. 7 To 434/2013-6302. Napadený rozsudek ohledně všech obviněných podle § 258 odst. 1, písm. b), d) tr. ř. a v případě obviněné I. K. také podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. o jejich vině nově rozhodl, v případě dovolatelky tak, že ji uznal vinnou ad I/1) – 3) zločinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že

I. obžalovaní T. H. N., T. H. L., H. P. N.

v období nejméně od měsíce ledna roku 2010 do 26. 6. 2011 na území České republiky, Vietnamské socialistické republiky, a na území jiných států – Polské republiky a Spolkové republiky Německo, po předchozí dohodě, s vědomím vlastního postavení a postavení a úloh ostatních spoluobžalovaných, vyplývajících z rozdělení jejich úkolů, se záměrem dosáhnout neoprávněného majetkového prospěchu pácháním trestné činnosti související s organizováním nedovoleného překročení státní hranice České republiky osobami vietnamské národnosti pod záminkou studijního pobytu v České republice,

v součinnosti s blíže neustanovenou osobou vystupující pod jménem D., zdržujícím se ve Vietnamské socialistické republice,

zajišťovali v rámci činnosti této organizované skupiny komunikaci se zájemci o vycestování z Vietnamské socialistické republiky a s jejich rodinnými příslušníky, včetně obstarávání dokladů potřebných k vyřízení víz a žádostí o udělení pobytu za účelem studia osob v České republice, přebírání instrukcí, přípravy žadatelů o vycestování na pohovory na Velvyslanectví České republiky v H., organizování jejich vycestování z Vietnamské socialistické republiky do České republiky a příjem úplaty od těchto osob za služby jimi poskytnuté v částkách pohybujících se ve výši 10.000 USD až 13.000 USD,

a dále v období nejméně od měsíce ledna 2010 do měsíce května 2010 v součinnosti s Mgr. M. S., advokátem se sídlem B., P. …, a v období od května 2010 do 26. 6. 2011 pak v součinnosti s Mgr. R. S., advokátem se sídlem B., P. …, poskytujícími právní služby jak v České republice, tak i ve Vietnamské socialistické republice, kdy Mgr. M. S. a poté Mgr. R. S. jako zmocněnci žadatelů o pobyt jednali před správními orgány a Mgr. R. S. též pro žadatele o udělení pobytu zajistil formální ubytování pouze pro účely správního řízení na ubytovně v B. – S., Z., ul. F. č. …, u provozovatele Y. H., a vystavení potvrzení o studiu na Vysokém učení technickém v Brně, institut celoživotního vzdělávání Brno,

a uvedení advokáti jednali s obžalovanými T. H. N. a T. H. L. přímo anebo prostřednictvím obžalované H. P. N., která v uvedeném období vykonávala funkci tlumočnice pro jazyk vietnamský a současně mimo rámec svých povinností z titulu funkce tlumočnice upravené zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, zprostředkovávala kontakt mezi uvedenými advokáty a spoluobžalovanými, ověřovala platby došlé na účet za vyřízení povolení k pobytu, komunikovala se žadateli nebo jejich příbuznými a tyto informovala o stavu řízení o žádostech o udělení pobytu, společně s advokátem se pak účastnila i pohovorů na Velvyslanectví České republiky v H. a současně s obžalovanými T. H. N. a T. H. L. korigovala další postup v rámci již podaných žádostí, ve vztahu k zajištění potvrzení o studiu, placení záloh za studium, plateb advokátům a jmenovaným obžalovaným též sdělovala informace o postupu advokátů,

přičemž obžalovaní T. H. N. a T. H. L. byli v kontaktu se žadateli nebo s jejich příbuznými a činili kroky ke zdárnému dosažení smluveného záměru a zajišťovali služby pro žadatele přicestovavší do České republiky, jako například přepravu po území České republiky, ubytování, součinnost při vyřizování pobytu na pracovišti MV ČR,

a osoby, kterým bylo takto uděleno povolení k pobytu v České republice, se na uvedených adresách trvalého pobytu vůbec nezdržovaly a studium nenastoupily,

a takto konkrétně

1.

od přesně nezjištěného dne v měsíci září roku 2010 do 28. 1. 2011 se záměrem dosáhnout takto neoprávněného majetkového prospěchu,

s vědomím, že vietnamští státní příslušníci, kteří požádali o udělení studijního víza a o udělení pobytu v České republice za účelem studia, nebudou plnit podmínky pro udělení víza k pobytu nad 90 dnů v České republice a povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia na území České republiky a dokládané skutečnosti k místu pobytu a studiu těchto osob jsou pouze formalitou, jejímž jediným smyslem je dosáhnout pro tyto osoby příznivého rozhodnutí správního orgánu,

poté, co blíže neustanovená osoba vystupující pod jménem D. obstarala zájemce o vycestování z Vietnamské socialistické republiky do České republiky a následný pobyt v Evropě - osoby D. Q. H., a N. X. D.,

dosáhli za vzájemné součinnosti pro tyto osoby udělení víza k pobytu nad 90 dnů v České republice a následně i povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia na území České republiky tak, že

blíže neustanovená osoba vystupující pod jménem pan D. společně s obžalovanými T. H. N. a T. H. L. opatřili příslušné doklady potřebné pro vycestování,

a obžalovaná H. P. N. a advokát Mgr. R. S., který jednal jako zmocněnec žadatelů, jednali za tím účelem se správními orgány, v průběhu měsíce října roku 2010 se účastnili pohovoru se žadateli o udělení víza a povolení k pobytu v České republice na Velvyslanectví České republiky v H., přičemž přinejmenším osoba D. Q. H., byla předem seznámena s otázkami pokládanými žadatelům v rámci pohovoru blíže neustanovenou osobou vystupující pod jménem D., a současně bylo za tím účelem formálně doloženo jednak potvrzení o studiu na Vysokém učení technickém v Brně, kurzu českého jazyka a jednak ubytování v České republice u ubytovatele Y. H. na ubytovně v B. – S., Z., ul. F. č. …, obstarané advokátem Mgr. R. S.,

kdy následně dne 28. 1. 2011 osoby D. Q. H., N. X. D., letecky přicestovaly do P. na letiště P. – R., kde je na žádost obžalovaného T. H. L. vyzvedl muž vietnamského etnika a odvezl je svým vozidlem tovární značky Škoda Octavia, registrační značky …, na vlakové nádraží P. - hlavní nádraží, odkud D. Q. H., N. X. D. vlakem odcestovali do O., kde N. X. D. pobýval v bydlišti obžalovaného T. H. N. na adrese O., A. S. č. …aD. Q. H. pobýval na neznámém místě až do 1. 2. 2011, kdy byli obžalovanými T. H. N. a T. H. L. dopraveni vozidlem tovární značky Škoda Octavia, registrační značky … do B. na Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR, kde se v doprovodu Mgr. R. S. podrobili proceduře v souvislosti s přicestováním cizince do České republiky, následně obžalovaní T. H. N. a T. H. L. dopravili osoby D. Q. H. a N. X. D. vozidlem tovární značky Škoda Octavia, registrační značky …, zpět do O., kde všichni přesedli do vozidla tovární značky Škoda Superb, registrační značky …, obžalovaného T. H. L., který je odvezl na přesně nezjištěné místo v Polské republice a od té doby se D. Q. H., N. X. D. tedy nezdržovali v místě deklarovaného pobytu na území České republiky a nenastoupili a neúčastnili se výuky na Vysokém učení technickém v Brně, přičemž obžalovaní si této skutečnosti byli plně vědomi,

2.

od přesně nezjištěného dne v měsíci září roku 2010 do 3. 5. 2011 se záměrem dosáhnout takto neoprávněného majetkového prospěchu,

s vědomím, že vietnamská státní příslušnice N. T. H. Y., která požádala o udělení studijního víza a o udělení pobytu v České republice za účelem studia, nebude plnit podmínky pro udělení víza k pobytu nad 90 dnů v České republice a povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia na území České republiky a dokládané skutečnosti k místu pobytu a jejímu studiu jsou pouze formalitou, jejímž jediným smyslem je dosáhnout pro tuto osobu příznivého rozhodnutí správního orgánu,

poté, co blíže neustanovená osoba vystupující pod jménem D. obstarala N. T. H. Y., jako zájemkyni o vycestování z Vietnamské socialistické republiky do České republiky,

dosáhli za vzájemné součinnosti pro tuto osobu udělení víza k pobytu nad 90 dnů v České republice a následně i povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia na území České republiky uvedené osoby tak, že

blíže neustanovená osoba vystupující pod jménem D. společně s obžalovanými T. H. N. a T. H. L. opatřili příslušné doklady potřebné pro vycestování,

a obžalovaná H. P. N. a advokát Mgr. R. S., který jednal jako zmocněnec žadatelky, jednali .za tím účelem se správními orgány, v průběhu měsíce října roku 2010 se účastnili pohovoru se žadatelkou o udělení víza a povolení k pobytu v České republice na Velvyslanectví České republiky v H., a současně bylo za tím účelem formálně doloženo jednak potvrzení o studiu na Vysokém učení technickém v Brně, kurzu českého jazyka a jednak ubytování v České republice u ubytovatele Y. H. na ubytovně v B. – S., Z., ul. F. č. …, obstarané advokátem Mgr. R. S.,

kdy následně dne 2. 5. 2011 N. T. H. Y., letecky přicestovala do P. na letiště P. – R., odkud po předchozí telefonické domluvě mezi obžalovanými T. H. N. a T. H. L. ji obžalovaný T. H. L. svým vozidlem tovární značky Škoda Superb, registrační značky …, odvezl z P. do B. na ulici H. do budovy Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky k vyřízení nezbytných formalit k udělení pobytového štítku, což se jmenované nepodařilo vyřídit, a na zpáteční cestě do O. zastavili na čerpací stanici OMV v B., ul. H., kde po předchozím osobním kontaktu s mužem L. N. T., a ženou H. T. T., si přeložila N. T. H. Y. cestovní tašku do vozidla tovární značky VW Passat, registrační značky …, kterým muž i žena přicestovali společně, následujícího dne 3. 5. 2011 obžalovaný T. H. L. vozidlem tovární značky Škoda Superb, registrační značky …, znovu N. T. H. Y. odvezl z O. do B. na ulici H. do budovy Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky, kde si převzala pobytový štítek, poté ji odvezl na autobusové nádraží v B. na ulici B., odkud v 11:30 hodin N. T. H. Y. odcestovala autobusem společnosti Student Agency č. …, registrační značky …, do P. na autobusové nádraží P. – F., kde nastoupila do vozidla tovární značky VW Passat, registrační značky …, řízeného mužem vietnamského etnika L. N. T., který ji odvezl do Ch. na ulici P., kde vešli do domu č. p. …, do bydliště žena H. T. T., kde se N. T. H. Y. zdržovala nejméně do 26. 6. 2011, tedy do uvedeného data ani následně se nezdržovala v místě deklarovaného pobytu na území České republiky a ani nenastoupila a neúčastnila se výuky na Vysokém učení technickém v Brně, přičemž obžalovaní si této skutečnosti byli plně vědomi,

3.

od přesně nezjištěného dne v měsíci září roku 2010 do 31. 5. 2011 se záměrem dosáhnout takto neoprávněného majetkového prospěchu,

s vědomím, že vietnamský státní příslušník P. V. H., který požádal o udělení studijního víza a o udělení pobytu v České republice za účelem studia, nebude plnit podmínky pro udělení víza k pobytu nad 90 dnů v České republice a povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia na území České republiky a dokládané skutečnosti k místu pobytu a jeho studiu jsou pouze formalitou, jejímž jediným smyslem je dosáhnout pro tuto osobu příznivého rozhodnutí správního orgánu,

poté co blíže neustanovená osoba vystupující pod jménem D. obstarala P. V. H., jako zájemce o vycestování z Vietnamské socialistické republiky do České republiky,

dosáhli za vzájemné součinnosti pro tuto osobu udělení víza k pobytu nad 90 dnů v České republice a následně i povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia na území České republiky uvedené osoby tak, že

blíže neustanovená osoba vystupující pod jménem D. společně s obžalovanými T. H. N. a T. H. L. opatřili příslušné doklady potřebné pro vycestování,

a obžalovaná H. P. N. a advokát Mgr. R. S., který jednal jako zmocněnec žadatele, jednali za tím účelem se správními orgány, a v průběhu měsíce října roku 2010 se účastnili pohovoru se žadatelem o udělení víza a povolení k pobytu v České republice na Velvyslanectví České republiky v H., a současně bylo za tím účelem formálně doloženo jednak potvrzení o studiu na Vysokém učení technickém v Brně, kurzu českého jazyka a jednak ubytování v České republice u ubytovatele Y. H. na ubytovně v B. – S., Z., ul. F. č. …, obstarané advokátem Mgr. R. S.,

kdy následně dne 29. 5. 2011 P. V. H., letecky přicestoval do P. na letiště P. – R., odkud po předchozí telefonické domluvě mezi obžalovaným T. H. L. a neustanoveným mužem vietnamského etnika ho tento neustanovený muž vietnamského etnika odvezl na nezjištěné místo v P., odkud dne 30. 5. 2011 P. V. H. odcestoval vlakem do O. - na vlakové nádraží O. - hlavní nádraží, kde na něho čekal obžalovaný T. H. L., který ho vozidlem tovární značky Škoda Superb, registrační značky … odvezl do prodejny v O. – P. na ulici Ch., a dne 31. 5. 2011 z bydliště obžalovaného T. H. L. v O. – M. O., ulice S. číslo … odjeli společně vozidlem tovární značky Škoda Superb, registrační značky … do O. a zastavili na ulici A. S., kde z domu č. p. … vyšli obžalovaný T. H. N. a doposud neustanovený muž vietnamského etnika, a všichni čtyři společně odjeli do B. na ulici H., kde v budově Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky si sám P. V. H. převzal pobytový štítek, poté všichni čtyři muži společně odjeli zpět, nejprve do O., kde z vozidla vystoupil obžalovaný T. H. N., poté do O. na tržnici, kde vystoupil doposud neustanovený muž vietnamského etnika a následně do bydliště obžalovaného T. H. L. v O. – M. O., ulice S. číslo … a následujícího dne 1. 6. 2011 obžalovaný T. H. L. odvezl osobu P. V. H. na vlakové nádraží O. - hlavní nádraží v O., odkud odjel do P. na vlakové nádraží P. - hlavní nádraží, kde mu doposud neustanovený muž vietnamského etnika zakoupil jízdenku do města E. ve Spolkové republice Německo, kam v 18:48 hodin dne 1. 6. 2011 odjel vlakem, kde se zdržoval nejméně do 26. 6. 2011 a tedy do uvedeného data ani následně se nezdržoval v místě deklarovaného pobytu na území České republiky a ani nenastoupil a neúčastnil se výuky na Vysokém učení technickém v Brně, přičemž obžalovaní si této skutečnosti byli plně vědomi.

Obviněnou za tento trestný čin odsoudil podle § 340 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon jí podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků. Týmž rozsudkem rozhodl odvolací soud i o vině a trestu ostatních spoluobviněných. Podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání státní zástupkyně.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podala obviněná prostřednictvím obhájkyně Mgr. Martiny Šamlotové dovolání, v němž uplatnila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatelka má za to, že skutková věta výroku o vině není přiléhavou pro soudem užitou skutkovou podstatu zločinu podle § 340 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku.

Namítá [ad 1a)], že trestní zákoník neobsahuje žádné ustanovení, které by definovalo, jaké překročení státní hranice se považuje za nedovolené. Odkazuje na zákon č. 216/2002 Sb., o ochraně státních hranic [dále též jen „ zák. č. 216/2002 Sb“, konkrétně jeho ustanovení § 1 písm. a), § 3 odst. 3], který vymezuje, co se rozumí nedovoleným překročením státní hranice se zřetelem na zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále též jen „zák. č. 326/1999 Sb.“), jenž vymezuje, co se rozumí hraničním přechodem. Dovozuje, že pouze osoba, která v zákonem stanoveném místě překročí státní hranici v rozporu s § 3 odst. 3 zákona č. 216/2002 Sb., se může dopustit nedovoleného překročení státní hranice. Rozvádí, že ačkoli z těchto důvodů namítala nesprávné právní posouzení skutku, soud druhého stupně se s otázkou právní kvalifikace dostatečně nevypořádal, když v podstatě tyto zákonné znaky podle dovolatelky (a její citace příslušné části odůvodnění rozsudku) ignoroval.

Obviněná zdůrazňuje (s poukazem na § 9 zák. č. 326/1999 Sb.), že krajský soud otázku právní kvalifikace jednání popsaného ve skutkové větě nesprávně právně posoudil, neboť cizinci nepřekračovali státní hranice nedovoleně, když přecházeli státní hranici v místě a době k tomu určené a předložili příslušnému státnímu orgánu zákonem požadované doklady. Dovozuje, že z důvodu nenaplnění objektivní stránky skutkové podstaty proto nemohlo dojít ke spáchání zločinu podle § 340 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku.

Za chybné považuje dovolatelka i to [ad 1b)], že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou ohledně pojmu „nedovolené překročení státní hranice“, tj. zda se v případě ustanovení § 340 tr. zákoníku jedná o blanketovou skutkovou podstatu nebo jde o její normativní znak. To považuje za významné z hlediska posouzení subjektivní stránky trestného činu podle § 340 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. S odkazem na odbornou literaturu má za to, že tato otázka je významná z hlediska jejího zavinění, jakož i z hlediska možné aplikace ustanovení o právním omylu v její prospěch. Podotýká, že ve skutkové větě výroku o vině absentuje popis skutkových okolností nezbytných z hlediska subjektivní stránky trestného činu, ze kterých by bylo zřejmé, že znala normu, na kterou je blanketem odkázáno, tedy zák. č. 216/2002 Sb.

Dovolatelka usuzuje [ad 1c)], že nebyl naplněn ani obligatorní znak skutkové podstaty § 340 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, a to, že se činu dopustila jako členka organizované skupiny a za úplatu, neboť ve skutkové větě výroku o vině absentuje jakákoli zmínka o tom, že by se měla popsaného jednání dopustit za úplatu. Je přesvědčena, že zločinu podle § 340 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se může dopustit pouze osoba, která za své jednání získá úplatu ve svůj prospěch a nikoli ve prospěch organizované skupiny.

Za nedostatečné považuje rovněž (ad 1d) vyjádření skutkové věty stran skutečnosti, čeho konkrétně a v jakém čase se měla dopustit. Vyjádření skutkové věty je podle ní příliš obecné.

Nezákonným shledává postup odvolacího soudu [ad 1e], který se, vázán vymezením okruhu pachatelů, nikterak nezabýval posouzením podílu advokátů Mgr. M. S. a Mgr. R. S. na vytýkané trestné činnosti. Zcela vágně se podle jejího hodnocení soud zabýval i podílem spoluobviněných T. H. N. a T. H. L. Poukazem na ustanovení § 120 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož je soud v odsuzujícím rozsudku povinen uvést způsob spáchání trestného činu a rovněž všechny osoby, které měly být do údajné trestné činnosti zapojeny, namítá, že odvolací soud byl povinen vypořádat se s otázkou trestnosti jednání zmiňovaných advokátů. Pokud odvolací soud tvrdí, že je vázán vymezením okruhu pachatelů, byl povinen podle § 260 tr. ř. vrátit věc k došetření státnímu zástupci tak, aby bylo postaveno najisto, zda se uvedení advokáti na údajném trestném jednání podíleli a zda i jejich jednání lze hodnotit jako trestné.

Obviněná napadá [bod 1f)] závěry odvolacího soudu, který ohraničuje ve skutkové větě výroku o vině její tlumočnickou činnost veřejnoprávní normou. Vytýká, že zcela opomenul skutečnost, že je možné tlumočit rovněž v rámci soukromoprávních vztahů, k němuž není potřebný zápis do seznamu tlumočníků. Pokud se na ni obraceli advokáti se žádostí o poskytnutí služeb, nečinili tak jako na osobu zapsanou ve veřejném seznamu tlumočníků, nýbrž jako na osobu znalou vietnamského i českého jazyka.

Pro alternativu, že by bylo lze dospět k závěru, že byly naplněny podmínky § 340 odst. 1, 2 tr. zákoníku, vznesla dovolatelka výhradu [ad 2] extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1387/2009).

Závěr soudu druhého stupně, který učinil ve vztahu k výpovědím svědků Mgr. M. S. a Mgr. R. S., pokládá obviněná [ad 2a)] za nesprávný a nepřezkoumatelný. S ohledem na § 125 tr. ř. odvolacímu soudu vytýká, že řádně nezdůvodnil skutečnost, proč by tyto výpovědi měly být účelové. Odůvodnění pomocí a případného nepřitížení pokládá za nedostatečné. Informace svědky poskytnuté pokládá dovolatelka za logická vysvětlení celé procedury podávání žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. V případě jejich účelovosti a tím nepravdivosti by měly být podniknuty kroky k vyvození trestní odpovědnosti svědků. Pokud sama konala činnosti uvedené ve skutkové větě, nečinila tak jako článek údajné organizované skupiny, nýbrž jako osoba k těmto činnostem pověřená advokátem.

Obviněná soudům vytýká [ad 2b)], že nebyl proveden žádný důkaz, který by svědčil o tom, že věděla, že svědci uvedení v bodě I/1-3 skutkové věty odsuzujícího rozsudku nebudou chtít studovat na území České republiky. Nelze jí proto klást za vinu, pokud tito svědci nenastoupili zajištěné studium, neboť tato okolnost závisela na jejich rozhodnutí. Přitom i tito svědci, ve skutkové větě zmiňovaní, o své povinnosti nastoupit zajištěné studium museli vědět. Pokud odvolací soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že věděla, že svědkové uvedení ve skutkové větě pod bodem I/1-3 nemají úmysl splnit účel svého pobytu, tj. studovat, nemá takový závěr podklad v provedených důkazech a skutečnost takto zjištěná je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obviněná soudí [ad 2c)], že nebyl proveden žádný důkaz, který prokázal jakoukoli její povědomost o osobách T. P., I. K. a P. V.

Dovolatelka dále zmiňuje [ad 3)], že v průběhu hlavního líčení Mgr. M. S. logicky vysvětlil, že v době podávání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia nemohli zájemci o podnikání na území České republiky podat žádost o vízum nad 90 dnů za účelem podnikání, a to z důvodu vydání usnesení Vlády České republiky č. 1205 ze dne 16. 9. 2009, na jehož základě postupoval zastupitelský úřad v H.

Protože dovoláním napadený rozsudek pokládá za nezákonný, navrhla obviněná, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a témuž soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k námitce obviněné, že nedošlo k nedovolenému překročení státní hranice, sdělil, že jde z jeho pohledu o námitku důvodnou, neboť ze skutkových zjištění provedených krajským soudem nevyplývá, že by došlo k nedovolenému překročení státní hranice ve smyslu skutkové podstaty předmětného zločinu. Jednání zachycené v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku a blíže specifikované v jeho odůvodnění naopak podle něj nasvědčuje tomu, že se obviněná dopustila „toliko“ trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 tr. zákoníku.

To je dáno podle jeho názoru zejména tím, že ze skutkových zjištění krajského soudu je patrná absence objektu trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 tr. zákoníku, jímž je zájem státu na kontrole osob, které překračují státní hranici. Ze skutkových zjištění krajského soudu ovšem nevyplývá, že by jednáním obviněné (či jejích spoluobviněných) byl tento zájem zasažen. Dotčení vietnamští občané se kontrole státu při překročení hranic České republiky podrobili, prošli řádnou kontrolou, nezakrývali svou totožnost a prošli tak řádným „odbavením“ na letišti R.

Státní zástupce s poukazem na závěry odvolacího soudu usuzuje, že ze způsobu, jakým nabyly dané osoby vízum, nelze bez dalšího dovozovat „nedovolené překročení státní hranice“, resp. porušení objektu trestného činu podle § 340 tr. zákoníku (tedy porušení zájmu státu na kontrole osob překračujících státní hranice). Tento zájem totiž nemusí být „podvodným“ vylákáním víza zasažen.

Jinou věcí je podle názoru státního zástupce pobyt těchto vietnamských občanů na území republiky. Tento pobyt byl pobytem neoprávněným, neboť neodpovídal příslušným ustanovením zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Zde již „podvodné“ vylákání víz a povolení k pobytu má svůj význam. Obviněná přitom svým jednáním záměrně a s cílem získat majetkový prospěch oněm vietnamským občanům k neoprávněnému pobytu na území republiky pomohla (viz zejména tzv. skutková věta napadeného rozsudku). Proto má za to, že právní kvalifikace podle § 340 tr. zákoníku zvolená krajským soudem je nesprávná a že příslušné jednání mělo být kvalifikováno podle § 341 tr. zákoníku jako napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky.

K námitce obviněné, kterou soudu vytýká nevyřešení otázky blanketní skutkové podstaty, a k její navazující námitce stran subjektivní stránky, uvedl, že nemá z hlediska trestní odpovědnosti obviněné význam. Míní, že předmětná skutková podstata není skutkovou podstatou blanketní. Požadavek obviněné na to, aby tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku obsahovala odkaz na „jiný právní předpis“, je tudíž neopodstatněný. Stejně tak je bezpředmětný požadavek, aby tzv. skutková věta pojednávala o tom, že obviněná „znala normativní znak skutkové podstaty nedovolené překročení státní hranice v jeho obsahu a významu, v jakém je užíván v zák. č. 216/2002 Sb.“ Znalost obsahu a významu právních pojmů v zásadě není podmínkou vzniku trestní odpovědnosti. Námitky uvedené v tomto bodě tedy shledal bezpředmětnými.

K námitce obviněné, že nebyl naplněn znak příslušné skutkové podstaty „za úplatu“ a v tzv. skutkové větě k tomu absentuje potřebné skutkové zjištění, poznamenal, že obviněná vychází z jiných skutkových zjištění, než těch, která učinil krajský soud. Její námitku proto považuje v tomto směru za polemiku se skutkovými zjištěními krajského soudu, neboť krajský soud znak „za úplatu“ v tzv. skutkové větě vyjádřil v podstatě jasně. K námitkám, které se neopírají o soudem zjištěný skutkový stav, nýbrž vychází ze skutkového stavu, jak si jej představuje obviněná, nelze podle státního zástupce v dovolacím řízení zásadně přihlížet. To platí i pro námitku vznesenou v bodě 1d, kdy obviněné není zřejmé, „čeho konkrétně a v jakém čase se měla … trestné činnosti dopouštět“, jakož i pro námitku zahrnutou pod bodem 1e), kterou brojí proti procesnímu pochybení. K námitce obsažené v bodě 1f), pomocí které se obviněná ohrazuje proti tomu, že „soud zcela nesprávně ohraničuje ve skutkové větě… její tlumočnickou činnost veřejnoprávní normou“, státní zástupce zdůraznil, že nemá žádný vliv na případnou trestní odpovědnost obviněné.

Státní zástupce k námitce obviněné stran extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy zmínil, že takový rozpor v posuzované věci shledat nelze. Má naopak za to, že dokazování bylo soudy provedeno v rozsahu předpokládaném v § 2 odst. 5 tr. ř. a že důkazy byly hodnoceny tak, jak stanoví § 2 odst. 6 tr. ř., a to v souladu se zásadami formální logiky. Napadené rozhodnutí přitom podle závěrů státního zástupce není projevem libovůle, protože jeho obsah odpovídá mj. požadavkům vyplývajícím z § 125 odst. 1 tr. ř. a jako takové je plně přezkoumatelné.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek krajského soudu zrušil a podle § 265l tr. ř. věc uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

IV.

Protože Nejvyšší soud dospěl k poznatku, že argumentace obviněné obsažená v jejím dovolání neodůvodňuje procesní postup spočívající v odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a učinil následující zjištění:

Dovolání obviněné je důvodné.

Jeho důvodnost spočívá [ad 1a)] v oprávněné výtce dovolatelky, že skutek, jímž byla uznána vinnou, neodůvodňuje vyvození její trestní odpovědnosti v podobě zločinu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, jak uzavřel odvolací soud.

Vyšel-li uvedený soud (str. 33 rozsudku) při odůvodnění právního posouzení skutku z toho, že užití právní kvalifikace podle § 340 tr. zákoníku „je z pohledu prokázaných skutečností správné a přiléhavé, a že na jednání obžalovaných je nutno nahlížet jako na jednání nedovolené, bez ohledu na definici státní hranice a bez ohledu na skutečnost, že za nedovolené překročení hranice považuje především překročení hranice mimo hraniční přechod, na hraničním přechodu v jiné než stanovené provozní době nebo v rozporu s účelem hraničního přechodu“, když v návaznosti na uvedené poukázal na to, že „všichni čtyři svědci, uvedení ve výroku o vině pod body I/1-3 rozsudku krajského soudu, získali studijní vízum pouze díky tomu, že uvedli nepravdivé údaje a pouze předstírali zájem o studium, ačkoli nebylo jejich skutečným zájmem studovat, neboť si byli vědomi skutečnosti, že jinak vstupní vízum neobdrží a do České republiky se nedostanou“ a že tak „získali všichni čtyři svědci vízum na podkladě právního úkonu, kterým se obchází zákon, konkrétně zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů“, z čehož dovodil, že „tudíž překročili státní hranici nedovoleně, a obžalovaní, kteří si byli stejných skutečností rovněž vědomi, pro ně toto nedovolené překročení státní hranice úmyslně organizovali“, pak takovou interpretaci zákonných znaků trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 tr. zákoníku, resp. subsumpci soudem zjištěného skutku pod označené ustanovení zvláštní části tr. zákoníku, Nejvyšší soud nesdílí.

Jak lze z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku zjistit, odvolací soud se v citovaných pasážích vyslovil „k naplnění zákonného znaku nedovoleně u trestného činu nedovoleného překročení státní hranice, jež bylo obžalovanými zpochybňováno“, avšak poněkud pominul, že naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu (jeho základní skutkové podstaty) z hlediska její objektivní stránky vyžaduje aktivity (v případě dovolatelky organizování pro jiného) směřující k nedovolenému překročení státní hranice, přičemž normativní znak skutkové podstaty (státní hranice) nemůže být při dovozování závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 tr. zákoníku pomíjen. Jinak vyjádřeno, při dovození závěru o vině pachatele tímto trestným činem nelze odhlížet od tohoto zákonného znaku, jak se stalo v dovoláním napadeném rozsudku („…bez ohledu na definici státní hranice…“).

Pro správné podřazení skutkových zjištění soudu (skutku, jehož popis je obsažen ve výrokové části rozsudku) pod příslušné ustanovení zvláštní části tr. zákoníku je rozhodné i uvážení (resp. správné zjištění) toho, jaký objekt byl jednáním pachatele zasažen (tj. porušen, příp. ohrožen). Přitom právě adekvátní vystižení tzv. individuálního objektu je zárukou toho, že skutku pachatele bude přiřazena zákonu odpovídající právní kvalifikace.

Ačkoli ustanovení § 340 a § 341 tr. zákoníku chrání zájmy (regulovat nelegální migraci, bojovat proti mezinárodnímu zločinu, dostát mezinárodním závazkům), které jsou oběma ustanovením společná [Objektem (§ 340) „... je zájem státu na kontrole osob, které překračují jeho státní hranice“, (§ 341) „…obdobně jako u trestných činů podle § 330 a 340, je zájem státu na kontrole osob, které překračují jeho státní hranice a pobývají na území republiky“– srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3213, 3220] a lze shledat, že některé odborné prameny objekt obou trestných činů vymezují prakticky shodně Srov. např. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, 976 s. [„Objektem tohoto trestného činu je zájem na kontrole osob překračujících státní hranice. V širším smyslu je objektem zájem na nedotknutelnosti a suverenitě státního území.“ viz s. 850: Organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice (§ 340), s. 851: Napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky (§ 341)]., je nezbytné usuzovat, že individuální objekt obou trestných činů se přece jen liší.

Zatímco v případě trestného činu podle § 340 tr. zákoníku, resp. jeho skutkové podstaty upravené v prvním odstavci v alternativě aliney prvé a druhé (Kdo pro jiného organizuje nedovolené překročení státní hranice nebo jinému umožní či mu pomáhá nedovoleně překročit státní hranici) je chráněn zájem státu na nedotknutelnosti a suverenitě státního území projevující se v jeho oprávnění prostřednictvím k tomu určených složek kontrolovat osoby – cizince (občany zemí vně tzv. Schengenského prostoru) vstupující na jeho území a takto překračující státní hranici (kontrola oprávněnosti jejich vstupu na území státu, resp. přechodu hranic oběma směry), v případě trestného činu podle § 341 tr. zákoníku se tento zájem upíná k oprávnění kontrolovat oprávněnost jejich pobytu na území České republiky, aniž by – v případě dovození trestní odpovědnosti pachatele za tento trestný čin – zjišťovaná neoprávněnost pobytu cizince na území státu musela mít bezprostřední vazbu, ať již časovou či jinou, se způsobem (zejména neoprávněným) překročení státní hranice takovým cizincem. To na rozdíl od případu upraveného v ustanovení § 340 odst. 1 tr. zákoníku v alternativě objektivní stránky dané znaky nebo jinému po nedovoleném překročení státní hranice umožní či mu pomáhá přepravit se přes území České republiky nebo takové přepravení organizuje.

Jinak vyjádřeno v případě prvním (§ 340 tr. zákoníku) jde o zájem spojený se vstupem cizince na území státu (zájem, aby na území České republiky osoby vstupovaly způsobem, který upravuje zákon č. 312/2001 Sb., o státních hranicích a o změně zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, resp. zákon č. 216/2002 Sb., o ochraně státních hranic České republiky a o změně některých zákonů), v případě druhém (§ 341 tr. zákoníku) jde o zájem, aby na území státu pobývaly osoby, jejichž pobyt s sebou nepřináší rizika sociálních a ekonomických problémů, rizika bezpečnostní apod., a aby se tak dělo při kontrole ze strany státu a v souladu s oprávněnými zájmy České republiky, jakož i v souladu se závazky, které tato (na úseku boje proti ilegální migraci, organizovanému zločinu atd.) přijala.

Právě proto panuje obecná shoda v tom, že k naplnění znaků trestného činu podle § 340 tr. zákoníku [tzv. formálního (činnostního) trestného činu] dochází s oporou o znění § 3 zák. č. 216/2002 Sb. tak, že aktivita pachatele (organizování, umožnění, pomoc) se upíná k nedovolenému překročení státní hranice příslušnou osobou, jímž je její překročení mimo hraniční přechod, její překročení na hraničním přechodu v jiné než stanovené provozní době nebo překročení v rozporu s účelem hraničního přechodu, úmyslné vyhnutí se kontrole na hraničním přechodu. Srov. např. Vantuch, P., Trestní zákoník s komentářem, 1. vydání, Nakladatelství ANAG, 2011, s. 1189. Zjednodušeně vyjádřeno, „v podstatě jde o formy převaděčství spočívající v organizování nebo pomoci při tomto jednání“ Jan Chmelík a kol. Trestní právo hmotné Zvláštní část s aplikačními příklady. Linde Praha, a. s., Praha 2010, s. 290., které směřují k tomu, aby oprávněným orgánům státu bylo zabráněno v kontrole identity osob vstupujících na její území a kontrole oprávněnosti tohoto vstupu.

Lze usuzovat, že toto rozlišení trestných činů podle § 340 a § 341 tr. zákoníku na základě odlišného individuálního objektu, není zcela výjimečným pohledem na danou problematiku, neboť je možno poukázat na to, že tuto odlišnost zřejmě vnímá i část trestně právní nauky, která objekt těchto trestných činů vymezuje odlišně ibidem [„Objektem trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice je kontrola osob, které překračující státní hranici.“ (s. 290: Organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice - § 340), „Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na tom, aby na území republiky pobývaly jen osoby, které k tomu mají oprávnění“ (s. 291: Napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky - § 341)]..

Vycházeje z tohoto rozlišení je třeba způsob interpretace skutkové podstaty trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice a následný způsob aplikace ustanovení § 340 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku Krajským soudem v Ostravě na případ dovolatelky považovat (s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, která se stala součástí subsumpce pod označené hmotně právní ustanovení) za nesprávný. Uvedený soud totiž dovodil naplnění znaků zmíněného trestného činu při vědomí (a skutkovém zjištění), že osoby D. Q. H., a N. X. D., (bod I/1), N. T. Y., (bod I/2) a P. V. H., (bod I/3) se pod svou skutečnou identitou pasové kontrole na letišti P.-R. podrobily. Nedovolenost překročení státní hranice těmito osobami, jakožto esenciální podmínky pro dovození trestní odpovědnosti obviněné, dovodil ze skutečnosti toliko předstíraného zájmu o studium, které vedlo k získání víza na podkladě právního úkonu, jímž došlo k obejití zák. č. 326/1999 Sb.

K postupu odvolacího soudu zbývá dodat, že při právním posouzení skutku dovolatelky poněkud opomenul (ve svém rozhodnutí důvod odlišného právního posouzení nevyložil), že judikatura (rozhodnutí č. 8/2012 Sb. rozh. tr.) dovodila, že získal-li žadatel povolení k pobytu na území státu na základě účelového prohlášení, tedy na podkladě právního úkonu, kterým se obchází zákon (§ 87l odst. 1 písm. b), c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), odůvodňuje tato skutečnost (neboť pobyt cizince na území České republiky za tohoto stavu věci nelze pokládat za oprávněný) u pachatele, který cizinci napomáhá, vyvození jeho trestní odpovědnosti za trestný čin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky. Krajský soud při stejné právní argumentaci („… na podkladě právního úkonu, kterým se obchází zákon, konkrétně zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR“) jím dovozenou neoprávněnou legalizaci pobytu cizinců (získání víz) podřadil pod jiné ustanovení trestního zákoníku, a to přijetím závěru, že tak pachatelé (dovolatelka), jak již výše uvedeno, organizovali nedovolené překročení státní hranice.

Tímto způsobem ovšem – při zdůraznění faktu, že dotyčné osoby nevstupovaly na území České republiky pod jinou než skutečnou identitou, což by v takovém případě mohlo být vnímáno jako úmyslné vyhnutí se kontrole na hraničním přechodu – individuální objekt trestného činu podle § 340 tr. zákoníku („zájem státu na kontrole osob překračujících státní hranici, a to oběma směry, a rovněž i ochrana nedotknutelnosti a suverenity státního území“ Kuchta J. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné, Zvláštní část. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck 2009, s. 470.) ve smyslu jeho výše zmíněného vymezení zasažen jednáním dovolatelky nebyl.

Uvedený poznatek vede k závěru, že je za důvodný třeba pokládat požadavek dovolatelky na zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu a na vrácení věci tomuto soudu k novému rozhodnutí o odvolání obviněné.

V.

Naproti tomu, ve shodě s jejich hodnocením státním zástupcem, shledává Nejvyšší soud zbývající námitky, které obviněná uplatnila ve svém dovolání, buď za jí uplatněný dovolací důvod nenaplňující, či za zjevně neopodstatněné. Protože tyto námitky nebyly způsobilé nikterak ovlivnit rozhodování dovolacího soudu o mimořádném opravném prostředku, omezuje se reakce Nejvyššího soudu na ně v závislosti na tom, jakého významu by mohly nabýt při rozhodování o typově podobných trestních věcech.

[Ad 1b)]

Zjevně neopodstatněné je tvrzení obviněné, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadou spočívající v absenci popisu skutkových okolností, které by vyjádřily obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu, tj. zavinění dovolatelky, a to v důsledku jí tvrzeného požadavku na podmíněnost závěru o její vině zjištěním o její znalosti příslušné mimotrestní normy („absentuje… popis skutkových okolností, které by uváděly, že odsouzená znala normu, na kterou odkazuje blanket, tedy zák. č. 216/2001 Sb., a podmínky, které tento zákon stanoví nebo znala normativní znak skutkové podstaty „nedovolení překročení státní hranice“ v jeho obsahu a významu, v jakém je užíván v zák. č. 216/2012 Sb.“)

Zjevná neopodstatněnost tohoto tvrzení má zejména následující dvě příčiny.

Předně je nezbytné poukázat na to, že tato část dovolací argumentace obviněné vychází z nesprávné premisy, že trestný čin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 tr. zákoníku je trestným činem s blanketní skutkovou podstatou. V dané souvislosti je nezbytné připomenout, blanketní (též blanketová) skutková podstata se obecně dovolává normy jiné nebo jiných, jistého druhu. „Blanketní dispozice neodkazuje na určitou jedinečnou normu, ale obecně na normu nebo více norem určitého druhu (např. § 412 odkazuje na předpisy mezinárodního práva)“ – Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné, 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014. S. 56.

Ze znění skutkové podstaty trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 tr. zákoníku (jeho základní skutkové podstaty), podle níž se uvedeného trestného činu dopustí ten, kdo pro jiného organizuje nedovolené překročení státní hranice nebo jinému umožní či mu pomáhá nedovoleně překročit státní hranici nebo jinému po nedovoleném překročení státní hranice umožní či mu pomáhá přepravit se přes území České republiky nebo takové přepravení organizuje, nelze dovozovat, že by odkazovala (obecně) na nějakou normu či více norem určitého druhu. Není-li tomu tak, jak tvrdí dovolatelka, není dán důvod k tomu, aby jak z hlediska naplnění znaků objektivní stránky trestného činu (k požadavku na popis skutku v případě trestných činů s blanketní skutkovou podstatou viz např. TP 760/2010 „Blanketní charakter skutkové podstaty trestného činu… vyžaduje, aby soud ve výroku rozsudku (v tzv. skutkové větě), jímž se o tomto trestném činu rozhoduje, konkrétně uvedl příslušná ustanovení mimotrestního zákona, k jejichž porušení jednáním obviněného došlo.“), tak z hlediska naplnění znaků subjektivní stránky trestného činu (jak tvrdí dovolatelka), obsahovala tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku skutkové okolnosti, které zmiňuje obviněná.

Druhá nesprávnost vývodů dovolatelky spočívá v mylné představě o podmínkách zakládajících závěr o zaviněném jednání pachatele v případě skutkové podstaty tvořené tzv. normativním znakem.

Jak plyne již z výše uvedeného [ad 1a)], skutková podstata trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 tr. zákoníku je skutkovou podstatou, jež při vymezení znaků objektivní stránky užívá tzv. normativního znaku, jímž se rozumí znak vyjádřený právním pojmem, vztahem či institutem jiného, tj. mimotrestního právního odvětví, aniž by se trestní zákon mimotrestního právního předpisu dovolával (blanketem či odkazem). srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné, Obecná část. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. s. 283 Uvedená skutečnost však neznamená to, co dovozuje dovolatelka, tj. že by bylo nezbytné, aby v takovém případě skutková věta odsuzujícího rozsudku obsahovala popis skutkových okolností, z nichž by plynulo, že obviněná „znala normativní znak skutkové podstaty‚ nedovolené překročení státní hranice‘ v jeho obsahu a významu, v jakém je užíván v zák. č. 216/2012 Sb.“.

Z hlediska v trestním právu se uplatňující zásady odpovědnosti pachatele za jím zaviněné jednání a z toho vzešlý (trestně právně významný) následek (zásady právní odpovědnosti subjektivní) totiž dostačuje v případě tzv. normativního znaku právě a jen tolik, co zmiňuje citací příslušného pramene (Kratochvíl, V. a kolektiv. Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné, Obecná část. 1. vydání, C. H. Beck 200, s. 242) sama dovolatelka, tj. že „…musí být zaviněním pachatele tento znak pokryt alespoň na úrovni laických představ…, což není nic jiného, než vědomost o faktické stránce takového znaku“. Řečeno jinak, trestní odpovědnost pachatele (a to i za dolózní delikt) není podmíněna zjištěním, že tento měl v době činu znalost o normativním znaku skutkové podstaty na úrovni jeho přesného právního významu, nýbrž právě jen na úrovni laické představy. Převedeno na příklad, zmocnil-li se pachatel věci, která není v jeho vlastnictví, není nezbytné pro závěr, že spáchal trestný čin krádeže, prokázání vědomosti o tom, že si uvědomoval, že jde o cizí věc, ale dostačuje jeho vědomost o tom, že mu tato věc nenáležela. Obdobně v případě trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 tr. zákoníku není nezbytné, aby měl pachatel vědomost přesného vymezení pojmu státní hranice v jejím vymezení v příslušných právních předpisech (v její definici obsažené v § 2 zákona č. 312/2001 Sb., o státních hranicích (1) Státní hranice oddělují výsostné území České republiky od území sousedních států jak na zemském povrchu, tak svislým směrem ve vzdušném prostoru i pod zemským povrchem, v nadzemních i podzemních stavbách a zařízeních. Státní hranice jsou stanoveny mezinárodní smlouvou nebo ústavním zákonem. Polohu státních hranic lze určit z hraničního dokumentárního díla nebo z vyznačení průběhu státních hranic v terénu.

(3) Čáru státních hranic tvoří souvislá množina bodů, které určují průběh státních hranic na zemském povrchu a jejichž polohu lze určit z hraničního dokumentárního díla.

), ale dostačuje, že si je vědom toho, že tato linie vymezuje určitý zemský prostor, že vstup do něj je upraven a podléhá zvláštní proceduře (hraniční kontrole), že svou aktivitou (např. organizováním či pomocí) se podílí na jejím nedodržení příslušnou osobou (cizincem) a že tak (na úrovni laické představy) organizuje či pomáhá při nedovoleném překročení státní hranice daným jedincem. Ono „nedovolené“ překročení státní hranice pak vyjadřuje protiprávnost vážící se k mimotrestnímu předpisu (protiprávnost chápaná ve vztahu k právnímu řádu jako celku), který je vyjádřen konstrukcí příslušného normativního znaku skutkové podstaty, tj. protiprávnost, která je ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku podmínkou trestnosti činu pachatele (protiprávností trestní).

Uvedené zásady by se promítly při posouzení činu obviněné, pokud by její skutkový základ [tak tomu však není – viz ad 1a)] odůvodňoval právní posouzení jejího jednání podle ustanovení § 340 tr. zákoníku. Není proto nezbytné, aby na uvedenou výhradu obviněné (např. citací příslušných ustanovení majících vztah k vymezení normativního znaku skutkové podstaty) bylo dovolacím soudem dále reagováno.

Zbývá jen dodat, že námitku směřující vůči absenci subjektivní stránky trestného činu – skrze její zpochybnění prostřednictvím poukazu na normativní znak skutkové podstaty – dovolatelka uplatnila bez konkrétnější vazby na svoji obhajobu, tj. aniž by ve svém mimořádném opravném prostředku poukázala na skutečnosti, po které by mělo být zvažováno, že se svého činu dopustila v negativním skutkovém omylu (podle jehož zásad se omyl o normativním znaku skutkové podstaty posuzuje), který by měl vést k její trestní neodpovědnosti vzhledem k absenci její vědomosti a představ o uvedeném normativním znaku (a to na úrovni laické představy o něm).

Vyjádření dovolacího soudu k této námitce lze uzavřít konstatováním, že z hlediska nezbytných náležitostí popisu skutku v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku není nezbytné, aby soud výslovně uvedl, že pachatel znal znak normativní znak skutkové podstaty v jeho obsahu a významu, jak jej užívá mimotrestní předpis, jehož se trestní zákoník nedovolává (odkazem či blanketem), neboť v tomto smyslu se ani zavinění pachatele ve vztahu k němu nevyžaduje.

[Ad 1c)]

Ve vztahu k námitce o nenaplnění kvalifikačního znaku spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny a za úplatu dostačuje konstatovat, že právní vývody dovolatelky stran rozlišení kvalifikačního znaku upraveného v odstavci třetím pod písmenem a) § 340 tr. zákoníku a kvalifikačními znaky upravenými v odstavci druhém pod písmeny a) a c) téhož ustanovení jsou správné a že vcelku přiléhavý je i poukaz na strohé skutkové vyjádření soudem užitého kvalifikačního znaku v tzv. skutkové větě výroku rozsudku. Na straně druhé dovolatelka poněkud přehlíží, že odvolací soud vyšel z toho skutkového základu (viz odůvodnění str. 33), že „všichni tři obžalovaní se tohoto jednání dopustili jako členové organizované skupiny“ a že „dále bylo prokázáno, že tak činili za úplatu“. Jinak vyjádřeno, závěr o majetkovém profitu z vykonávané činnosti vztahuje uvedený soud nikoli k organizované skupině jako celku, nýbrž i ve vztahu k jeho jednotlivým členům, dovolatelku nevyjímaje. Patrně z uvedeného poznatku vycházel i státní zástupce, pokud ve vztahu k této námitce uvedl, že ji dovolatelka staví na jiném skutkovém základě. S ohledem na způsob rozhodnutí dovolacího soudu, není nezbytné zabývat se otázkou důkazní podloženosti tohoto skutkového závěru, jehož vyjádření by bylo žádoucí již ve výrokové části rozsudku (otázka skutkového vyjádření soudem užitých znaků skutkové podstaty trestného činu).

Důvodná je námitka dovolatelky, že neoprávněný majetkový prospěch není (na rozdíl od ustanovení § 341 tr. zákoníku) znakem skutkové podstaty trestného činu, jímž byla shledána vinnou. Užití tohoto výrazu ve skutkové větě je však třeba vnímat jako vyjádření skutečnosti, že obvinění svou trestnou činností sledovali majetkové obohacení, které mělo podobu nikoli legálně dosahovaného příjmu, neboť jejich získání (znak úplaty) bylo spojeno s honorováním obviněných poškozenými za aktivity odporující právním přepisům, jež nabyly podoby jednání trestného. Sama tato skutečnost (užití nepříliš vhodného termínu pro vyjádření podstaty věci) by proto neodůvodnila kasaci dovoláním napadeného rozsudku, pokud by se jednalo o jediný důvodně vytýkaný nedostatek.

[Ad 1d)]

Námitku obsaženou pod tímto bodem dovolání je třeba vnímat toliko jako nedůvodnou polemiku obviněné s vyjádřením skutkových zjištění obsažených v napadeném rozsudku a není nezbytné se jí dále zabývat.

[Ad 1e)]

Dovozuje-li obviněná, že odvolací soud pochybil, pokud postupem podle § 260 tr. ř. nevrátil věc státnímu zástupci k došetření proto, že pro vyřešení otázky její trestní odpovědnosti je nezbytné vyřešení otázky trestní odpovědnosti dalších osob („aby bylo postaveno najisto, zda se výše uvedení advokáti na údajném trestním jednání podíleli a zda i jejich jednání lze hodnotit jako trestné“), pak při zdůraznění toho, že jde o námitku ryze procesní, nespadající pod uplatněný dovolací důvod, je třeba konstatovat, že uvedený procesní požadavek je zcela nepřípadný. Ze zásady obžalovací plyne, že soud (jakéhokoli stupně) není oprávněn postupem spočívajícím ve vrácení věci státnímu zástupci k došetření určovat (a to ani nepřímo), vůči jakým osobám má tento orgán podat obžalobu, resp. vůči jakým osobám má buď on, nebo policejní orgán zahájit trestní stíhání. Navíc skutečnosti uplatňované obviněnou nejsou způsobilé aplikaci § 260 tr. ř. odůvodnit, neboť vrácení věci státnímu zástupci k došetření ze stadia řízení odvolacího je možné pouze tehdy, nelze-li po zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady a není-li důvod pro jiné rozhodnutí.

[Ad 1f)]

Ve shodě s vyjádřením státního zástupce je třeba konstatovat, že z hlediska viny dovolatelky je soudem učiněné zjištění, že jím popsaného jednání se dopustila, když „v uvedeném období vykonávala funkci tlumočnice pro jazyk vietnamský a současně mimo rámec svých povinností z titulu funkce tlumočnice upravené zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, zprostředkovávala kontakt mezi uvedenými advokáty a spoluobžalovanými“ ve své podstatě irelevantní. Z pohledu vady, která by snad měla zatěžovat obviněné uložený trest (trest zákazu činnosti), se její dovolací argumentace nenese.

Pokud se týče námitek, které obviněná formulovala pod bodem 2 dovolání, jsou ve své podstatě její polemikou se skutkovými zjištěními soudu a jeho hodnocením důkazů [ad 2a), b)]. Nejvyšší soud nepokládá za nezbytné –is ohledem na způsob svého rozhodnutí (viz část VI.) – se k těmto námitkám blížeji vyjadřovat.

Namítá-li obviněná [ad 2c)], že podle skutkové věty odsuzujícího rozsudku měla mít povědomost o postavení a úloze ostatních spoluobžalovaných (v rozsudku uvedeno: „s vědomím vlastního postavení a postavení a úloh ostatních spoluobžalovaných“), přičemž nebyl proveden žádný důkaz a soud ani nijak nezdůvodňuje takové její povědomí ve vztahu k T. P., I. K. a P. V., pak nezbývá než odkázat na to, že uvedené vyjádření odvolacího soudu je třeba vztahovat k těm spoluobviněným, s nimiž podle zjištění uvedeného soudu tvořila obviněná organizovanou skupinu, tj. k obviněným T. H. N. a T. H. L. (bod I/1-3).

VI.

Protože Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněné je důvodné v tvrzení, že jím napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2014, č. j. 7 To 434/2013, je zatížen vadou spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení soudem zjištěného skutku, a tedy vadou zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. označený rozsudek částečně v celé části týkající se obviněné Ing. H. P. N. (v bodě I/1-3). Protože dovoláním napadený rozsudek spočívá na zjištění, že se obviněná trestného činu, tj. zločinu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dopustila společně s obviněnými T. H. N. a T. H. L., kteří byli v bodě I/1-3 téhož rozsudku uznáni vinnými týmž trestným činem, bylo nutno při rozhodování o dovolání obviněné zohlednit ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř. věty třetí, které s dovoláním se ustanovení § 261 tr. ř. upravuje princip benefitium cohaesionis. Protože důvody, pro které došlo k částečnému zrušení dovoláním napadeného rozsudku v části týkající se dovolatelky, svědčí i specifikovaným spoluobviněným, přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu i ohledně těchto obviněných, a to v případě obviněného T. H. L. v celém rozsahu týkajícím se tohoto obviněného, v případě obviněného T. H. N. ve výroku o vině pod bodem I/1-3 a výroku o trestu (tj. s výjimkou výroku o vině obsaženého pod bodem II.). Současně byla zrušena i všechna rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozsudku odvolacího soudu.

Úkolem odvolacího soudu, jemuž byla věc ve zrušené části podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázána, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl je, aby s přihlédnutím k tomu, co obsahuje toto rozhodnutí (vázanost právním názorem v něm obsaženým – § 265s odst. 1 tr. ř.), o odvoláních těchto tří obviněných a odvolání podaného státním zástupcem ve vztahu k těmto obviněným znovu rozhodl. Žádoucí je, aby odvolací soud ve svém rozhodnutí zohlednil i to (a v potřebném rozsahu v odůvodnění svého rozsudku reagoval i na to), co obviněná uplatnila ve svém dovolání (zejména část 2). Připomíná se, že v důsledku zrušení napadeného rozsudku výlučně z podnětu dovolání podaného obviněnou (v její prospěch) se v dalším řízení uplatňuje dosah ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. května 2015

Předseda senátu

JUDr. Ivo Kouřil

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru