Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1507/2014Usnesení NS ze dne 14.01.2015

HeslaNedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1507.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1507/2014-35

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2015 o dovolání, které podal obviněný M. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2014, č. j. 11 To 7/2014-988, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 3/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 11. 2013, č. j. 52 T 3/2013 - 917, byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Za uvedený zločin byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, v podobě věcí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku.

Týmž rozsudkem byli uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku i obvinění D. K. (pro jednání pod body 8-16) a D. L. (pro jednání pod body 17-26). Zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku byl uznán vinným obviněný R. A. (pro jednání pod body 2-7).

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podali obvinění M. B. a D. K. a v neprospěch obviněného B. i státní zástupkyně, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2014, č. j. 11 To 7/2014-988. Odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. zrušil ohledně obviněného M. B. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

v přesně nezjištěné době nejméně od konce roku 2008 do jara roku 2010 převzal od neustanovené osoby metamfetamin za účelem jeho dalšího prodeje a od léta 2010 do října 2010 v J. n. N. a okolí, u kostela v R. n. N., v R. u hospody Na Milířích, v H. a dále u J. neoprávněně za účelem jeho dalšího prodeje nejméně ve dvanácti případech zakoupil a nejméně ve dvou případech vyměnil za nezjištěné množství bílých a červených tablet s obsahem pseudoefedrinu, ze kterých se izolací efedrinu vyrábí metamfetamin, od odsouzeného R. H., od 200 gramů do 500 gramů metamfetaminu na jeden nákup, v jednom případě to bylo přes 1 kg metamfetaminu a takto od něj převzal nejméně 3,3 kg metamfetaminu a následně metamfetamin prodal R. A., D. K., P. K., P. Š., P. V., a dalším neustanoveným osobám, a to:

a) v přesně nezjištěné době nejméně od roku 2010 do 22. 9. 2012 na různých místech v J. n. N., Ž. B. a okolí 1x denně až 1x za dva dny neoprávněně prodával či předal zdarma R. A., metamfetamin (pervitin) za částky 400,- Kč až 1.000,- Kč za jeden prodej, kdy mu 1 gram metamfetaminu prodával za částku 1.000,- Kč a ten následně R. A. zčásti spotřeboval pro vlastní potřebu a zčásti prodával dalším osobám, čímž celkem R. A. prodal nejméně 520 gramů metamfetaminu (pervitinu),

b) v přesně nezjištěné době nejméně po dobu dvou let do července 2012 na různých místech v J. n. N. a okolí 2x až 3x týdně neoprávněně prodával D. K., 1 gram metamfetaminu (pervitinu) za 1.200,- Kč, v několika málo případech 0,5 gramu metamfetaminu (pervitinu) a ten následně D. K. zčásti spotřeboval pro vlastní potřebu a zčásti prodával dalším osobám, čímž celkem D. K. prodal nejméně 260 gramů metamfetaminu (pervitinu),

c) v přesně nezjištěné době nejméně od konce roku 2008 do konce roku 2010 na odlehlém místě Žižkův vrch v J. n. N. 3x týdně neoprávněně prodával P. K., 2 gramy metamfetaminu (pervitinu) za částku 2.000,- Kč za jeden prodej, čímž mu celkem prodal nejméně 624 gramů metamfetaminu (pervitinu),

d) v přesně nezjištěné době nejméně od začátku roku 2010 do konce června 2012 na adrese J. n. N., S. a také na jiných místech v J. n. N. 1x až 2x měsíčně neoprávněně prodával P. Š., 0,5 gramu až 1 gram metamfetaminu (pervitinu) za částku 500,- Kč, v jednom případě za 1.000,- Kč za jeden prodej a dále mu za vykonanou práci jako protislužbu nejméně ve třech případech předal metamfetamin v hodnotě 300,- Kč, čímž mu celkem předal nejméně 23,6 gramů metamfetaminu (pervitinu),

e) v přesně nezjištěné době nejméně od roku 2009 do září 2012 na různých místech v J. n. N. a okolí ve svém osobním automobilu 2x až 3x měsíčně neoprávněně prodával P. V., 3 až 4 gramy metamfetaminu (pervitinu), kdy mu 1 gram metamfetaminu prodával za 1.000,- Kč, čímž mu celkem prodal nejméně 315 gramů metamfetaminu,

f) od přesně nezjištěné doby do 24. 9. 2012 ve svém bytě na adrese R., okres J. n. N., za účelem prodeje dalším osobám neoprávněně přechovával v igelitovém sáčku s rychlouzávěrem 47,63 gramů metamfetaminu (pervitinu) obsahující 79,6% báze metamfetaminu, 3 ks igelitových sáčků s 3,989 gramy metamfetaminu obsahující 84,4% báze metamfetaminu,

přičemž tohoto jednání se dopustil bez příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví ČR a s vědomím, že pervitin obsahuje metamfetamin, tedy psychotropní látku zařazenou do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách, který je uveden v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších změn a doplňků, a také v rozporu s § 8, § 21 a § 22 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a v rozporu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004, neboť pseudoefedrin je uveden jako prekursor v příloze I, kategorii 1 přímo použitelného předpisu Evropských společenství, a to Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a je používán k nelegální výrobě metamfetaminu.

Vrchní soud obviněného za uvedený zločin odsoudil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci, a to 4 ks igelitových sáčků s uzávěrem, z čehož 3 obsahovaly metamfetamin, mobilního telefonu iPhone, IMEI: ......... se SIM kartou T-Mobile, 1 ks digitální váhy černé barvy, 1 ks digitální váhy stříbrné barvy, 1 ks ústřižku dobíjecího kupónu, 1 ks mobilního telefonu zn. Vodafone, IMEI: ........... se SIM kartou Vodafone, 1 ks igelitového sáčku obsahujícího 49,4 gramů metamfetaminu, 1 balení většího množství prázdných sáčků s rychlouzávěrem a osobního vozidla zn. Audi A4, RZ ...., tmavě šedé metalízy, VIN: ........ a klíčů od vozidla.

Naproti tomu obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu, že

v přesně nezjištěné době nejméně od dubna 2012 do září 2012 na různých místech v J. n. N. a okolí neoprávněně prodával několikrát týdně D. L., blíže nezjištěné množství metamfetaminu (pervitinu), který ho následně prodával dalším osobám, čímž celkem měl D. L. prodat nejméně 65,45 g metamfetaminu (pervitinu),

čímž měl spáchat dílčí útok pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se tento skutek stal.

Týmž rozsudkem odvolacího soudu byla zamítnuta odvolání státní zástupkyně a obviněného D. K.

II.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Štěpána Maška dovolání, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatel míní, že soudy měly skutek, jímž byl uznán vinným, posoudit jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, a že nesprávně jimi bylo rozhodnuto i o trestu propadnutí věci - osobního automobilu zn. Audi A4 RZ ..... a klíčů od vozidla.

Obviněný ve svém dovolání namítá stručnost až nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, z něhož je třeba – v důsledku zrušení rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se jeho osoby – vycházet. Protože se toto rozhodnutí na zrušený rozsudek ve stěžejních částech odvolává, neexistuje podle dovolatele komplexní relevantní odůvodnění rozsudku.

Hlavní námitka dovolatele (část IV.) se týká otázky naplnění kvalifikačního znaku trestného činu, jímž byl shledán vinným. Obviněný poukazuje na aktuální stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, podle kterého „je velký rozsah metamfetaminu charakterizován nově jako množství 1.500 gramů“, přičemž připomíná, že podle dřívějšího rozhodnutí Velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, pro něho časově příznivějšího, to bylo 2.000 gramů metamfetaminu. Je přesvědčen, že nelze učinit závěr, že by svým jednáním naplnil některou ze zmiňovaných hranic. V kontextu měnících se náhledů (dovolatel se neztotožňuje s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl 13/2012) se obviněný dovolává zásady v pochybnosti ve prospěch a právní jistoty, jako základního znaku právního státu.

V další části zdůrazňuje, že vyjma přechovávání pervitinu s cílem poskytovat jej dalším osobám, jej dílem přechovával pro vlastní potřebu, která nebyla zanedbatelná. Rozsudkům soudů obou stupňů vytýká značnou nepřezkoumatelnost v otázce určení množství drogy, kterou měl osobám v rozhodnutích specifikovaným dodat. Odvolací soud dle něj provedl pouze korekci celkového množství převzaté drogy, avšak bez náležitého zdůvodnění a bez vypořádání se s rozpornými výpověďmi svědkyně G. Při rozhodování o množství drogy mělo být podle dovolatele – při šetření zásady bezprostřednosti a ústnosti – vycházeno z výpovědi spoluobviněných a svědků učiněných při hlavním líčení. Pokud soudy vyšly z odlišných výpovědí podaných v přípravném řízení, pak měly podle obviněného vyložit, z jakých důvodů nepokládají za pravdivé svědecké výpovědi učiněné při hlavním líčení. Údaje o celkovém množství drogy se v různých stádiích trestního řízení liší o kilogramy, aniž by takové změny byly blíže odůvodněny.

V další části svého mimořádného opravného prostředku (část VI. dovolání) obviněný v obsahové shodě s námitkami vtělenými již dříve do řádného opravného prostředku (odvolání – část V.) rekapituluje obsah výpovědí svědků a zaujímá vlastní hodnotící stanoviska k jejich věrohodnosti.

Dále namítá, že judikaturní závěry soudů stran množství pervitinu (část VII. dovolání) nemohou plynout ani ze záznamů telekomunikačního provozu a záznamů o provedeném sledování osob a věcí v podobě prostorových odposlechů. Takové důkazy považuje dovolatel s odkazem na ustanovení § 88 odst. 6 tr. ř. za nepoužitelné. Zdůrazňuje, že žádný z telefonických hovorů na CD přeloženém státní zástupkyní se netýkal jeho osoby. Obdobně tomu bylo ve vztahu k záznamu SMS komunikace (obviněný rozporuje, že nebylo prokázáno, na základě čeho si policie spojila sledovaná telefonní čísla s jeho osobou). Vysvětlení, úvahy a názory vyhotovitele, vtělená do těchto záznamů, validitu důkazu dále zeslabují. Nepoužitelnost důkazu shledává obviněný i u prostorových odposlechů, neboť byly pořízeny v jiném trestním řízení, a týkají se jiných obviněných, navíc je k záznamu (§ 158d odst. 7 tr. ř. a § 158d odst. 10 tr. ř.) třeba připojit protokol s náležitostmi uvedenými v § 55 a § 55a tr. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že nevysvětlil, jaké skutečnosti mají ve vztahu k dovolateli z odposlechů vyplývat, vysvětlení obsažené na str. 19 rozsudku soud prvního stupně pokládá za nedostatečné.

V části VIII. rekapituluje obviněný výpovědi R. A., D. a P. K, P. Š. a P. V. a popírá, že by se trestné činnosti dopouštěl i ve vztahu k jiným osobám. Proto nemůže obstát soudy neurčité konstatování, že pervitin dodával dalším neustanoveným osobám. Ke svědkovi A. a jemu dodanému množství drogy konstatuje, že závěrům stran množství nekoresponduje ani frekvence kontaktů, ani odposlechy, ani výpověď samotného svědka. Závěry soudu stran množství nepokládá za správné ani ve vztahu ke svědkům D. a P. K. U množství pervitinu dodaného svědku Š. obviněný námitky nevznáší, v případě svědka V. podotýká, že množství a časové údobí dodávání pervitinu sice souhlasí, relevantní část jeho svědecké výpovědi však již soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku nepodává.

Obviněný shrnuje, že nejisté skutečnosti nelze vzít za prokázané a nelze je použít v jeho neprospěch. Vyjadřuje znepokojení, že byl prakticky po dobu dvou roků monitorován a přesto mu orgány činnými v trestním řízení bylo umožněno po celou dobu páchat trestnou činnost.

V části IX. napadá obviněný výrok rozsudku o propadnutí věci. Poukazuje na to, že v průběhu řízení prokázal, že vozidlo nebylo zakoupeno z výnosů získaných z trestné činnosti a ani k ní nebylo používáno. Pokud se některý ze svědků zmínil o tomto vozidle, nebylo prokázáno, že to byl právě vůz Audi A4 RZ .....

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2014, č. j. 11 To 7/2014-988 a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. jmenovanému soudu přikázal, aby ve věci rozhodl „se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, popř. aby Nejvyšší soud v tomto smyslu sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. se stanovením přiměřeně kratšího trestu bez uložení trestu propadnutí věci – osobního vozidla Audi A4 RZ ..... tmavě šedé metalízy VIN ....... a klíčů od vozidla.“

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po stručném shrnutí průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání zmínil, že námitky obviněného v podstatné části uplatněnému „hmotně právnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy obou stupňů podle státního zástupce v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Státní zástupce ve věci neshledává žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Proto nepovažuje za nutné se zabývat těmi námitkami obviněného uvedenými pod body VI. a VIII., které představují pouze polemiku s hodnotící činností soudů obou stupňů ve vztahu k provedeným důkazům. Obviněný podle státního zástupce přistupuje k důkazní materii značně selektivně a dílčí skutková zjištění svědčící jeho obhajobě vytrhává z kontextu. Právě takový, obviněným nabízený selektivní přístup k provedeným důkazům, však požadavkům ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. neodpovídá.

Pokud jde o námitky údajné procesní nepoužitelnosti některých provedených důkazů, na kterých je založen závěr o vině obviněného, považuje za námitky, které zvolenému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají, třebaže obecně zjištění vad takového charakteru, které by zasahovaly podstatu práva obviněného na spravedlivý proces, by mohlo teoreticky vést k přezkumu skutkových zjištění soudů i v dovolacím řízení. O takovou vadu se však podle státního zástupce v posuzované věci nejedná. Obviněný totiž nepoužitelnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu neodvozuje od konkrétního zákonného důvodu či jiné zákonné překážky, ale až zpětně od obsahu těchto důkazů a způsobu jejich provedení. Státní zástupce míní, že jak odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, tak i tzv. prostorové odposlechy zjevně odpovídaly podmínkám § 88 odst. 6 tr. ř., resp. § 158d odst. 10 tr. ř., přičemž v tomto směru fakticky ani obviněný relevantní námitky neuplatnil. Pokud jde o vlastní provádění těchto důkazů, státní zástupce připomenul, že obviněný měl v řízení před soudem možnost sám navrhnout, které pasáže z pořízených odposlechů budou přehrány, přičemž této možnosti nevyužil. Za této situace nepovažuje za vadné, pokud soud vycházel pouze z přepisů odposlechů, nehledě na skutečnost, že i k takovým důkazům měl obviněný možnost se vyjádřit.

S námitkou obviněného stran stručnosti odůvodnění rozsudku vrchního soudu se podle státního zástupce lze do jisté míry ztotožnit. I tak však rozsudek odvolacího soudu pokládá za rozhodnutí, které splňuje zákonné obsahové požadavky. Námitky obviněného v tomto směru státní zástupce shledává navíc nepřípustnými z hlediska § 265a odst. 4 tr. ř.

Obviněným zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají ani jeho obecné úvahy z oblasti trestní politiky ohledně kriminalizace jednání spojeného s nedovoleným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Takové úvahy podle státního zástupce nemají žádný bezprostřední vztah k soudy zvolené právní kvalifikaci jednání obviněného. Důvodnost nepřiznává státní zástupce ani námitkám, které dovolatel vznáší vůči nosným důvodům nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12, když je zřejmé, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud pak ve vztahu k jednotlivým znakům skutkových podstat trestných činů spojených s nedovoleným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami a s jedy namítá, že nejsou odpovídajícím způsobem judikatorně upraveny, zcela se s dovolatelem neztotožňuje, což ostatně vyplývá i z obviněným citované judikatury, resp. stanoviska Nejvyššího soudu.

Státní zástupce se neztotožňuje ani s námitkou obviněného, že část zjištěného množství metamfetaminu sloužila jeho osobní potřebě, třebaže podle něj lze takovou námitku považovat za hmotně právně relevantní. Podle jeho hodnocení v případě, že pachatel nedovoleně nakládá s určitým množstvím omamné a psychotropní látky, z níž část předává (daruje, jinak jinému opatří) jiné osobě a část použije pro vlastní potřebu, nelze objem látky sloužící osobní potřebě pachatele nijak uměle „odčítat“ od celkového množství látky. Za jednání obviněného považuje nedovolené nakládání s celkovým množstvím látky, které tak tvoří jediný skutek. V rámci jednoho skutku neshledává možným jednočinný souběh trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku a trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 tr. zákoníku, a to vzhledem k jejich vzájemnému poměru, když posledně uvedený trestný čin je v poměru subsidiarity k prvně uvedenému.

Za relevantní považuje státní zástupce námitky obviněného ve vztahu k jemu uloženému trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty ve vztahu k vozidlu Audi. Obsahově by však podle státního zástupce takové námitky odpovídaly spíše dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný výslovně neuplatnil. S těmito námitkami se však neztotožňuje. Pokud obviněný uvádí, že ohledně uvedeného vozidla došlo k záměně s jiným vozem, takovou námitku odmítá pouze jako skutkové tvrzení. Státní zástupce má za to, že touto námitkou obviněný zpochybňuje skutkový závěr soudů o tom, že to bylo právě uvedené vozidlo Audi, které obviněný skutečně užíval po část žalovaného období pro účely zajištění a následnou distribuci drog. Takto formulovaná námitka by přitom v úvahu připadajícímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 2 písm. h) tr. ř. obsahově neodpovídala, neboť je podle mínění státního zástupce založena na jiném skutkovém stavu, než k jakému dospěly soudy. Důvodnost však námitkám obviněného nepřiznává ani z toho hlediska, pokud obviněný namítá, že uvedené vozidlo nebylo výnosem z trestné činnosti, což vylučuje uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. S tím se státní zástupce neztotožňuje, neboť trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty byl obviněnému ohledně tohoto vozidla uložen nikoli z důvodu, že by se jednalo o výnos z trestné činnosti [§ 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], resp. že by výnos z trestné činnosti sloužil pro pořízení takového vozidla [§ 70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku]. Důvodem pro uložení tohoto trestu bylo, že obviněný toto vozidlo pro páchání trestné činnosti užil ve smyslu § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Přitom zastává názor, že je třeba vycházet ze skutkových zjištění soudů, z nichž vyplývá, že uvedené vozidlo sloužilo obviněnému k širšímu územnímu záběru distribuce metamfetaminu na území několika okresů, což uložení uvedeného druhu trestu odůvodňuje. Právě na základě této skutkové okolnosti pokládá ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. takto uložený trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty za zákonný a správný.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obviněným podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

IV.

Obviněný ve svém dovolání deklaroval důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V nosné části své argumentace se však s obsahovým zaměřením tohoto dovolacího důvodu rozchází (viz část A), a to ve své podstatě s jedinou výjimkou (viz část B).

A)

Námitky, kterými dovolatel brojí proti nesprávnému hodnocení důkazů (zejména část VI. – VIII. dovolání), nelze hodnotit jinak, než jako námitky směřující k odlišnému způsobu hodnocení důkazů ze strany dovolatele. Jinak vyjádřeno jde o pouhou polemiku obviněného se soudy stran skutkového stavu věci zjištěného v mezích procesních zásad § 2 odst. 5 a § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud neshledává důvodů k tomu, aby při hodnocení otázky správnosti právního posouzení skutku, jímž byl obviněný shledán vinným, vyšel z jím odlišně prezentovaných skutkových tvrzení, tzn. aby obviněným požadovaný odlišný závěr stran právní kvalifikace budoval na jiných, než soudy zjištěných skutkových základech. V daném směru je totiž nezbytné připomenout, že správnost či nesprávnost právní kvalifikace skutku dovolací soud hodnotí zásadně – s výjimkou tvrzeného a současně i skutečně existujícího případu tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem – na základě skutkových zjištění vyjádřených v dovoláním napadeném rozhodnutí (případně v jemu předcházejícím rozhodnutí soudu prvního stupně).

Námitky skutkové povahy, tedy námitky, kterými obviněný brojí proti způsobu hodnocení důkazů, resp. námitky procesního charakteru, nejsou způsobilým předmětem přezkumu podle obviněným uplatněného, avšak ani podle jiného ustanovením § 265b tr. ř. upraveného důvodu dovolání. To platí tím spíše, že obviněný podstatnou část dovolacích námitek vtělil rovněž do svého řádného opravného prostředku, na který v dostatečném rozsahu již reagoval soud odvolací.

Obviněný námitku extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů, zjištěným skutkovým stavem věci a jeho následným právním posouzením neučinil součástí své dovolací argumentace a je třeba dodat, že jím uplatněné výhrady ani nesvědčí o existenci takového rozporu v hodnocené věci. O extrémní rozpor ve smyslu jeho výkladu by se totiž jednalo jen tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy v případě, kdy skutek, jenž se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. Tak tomu však v posuzované věci evidentně není.

Protože není úkolem dovolacího soudu, aby za daného stavu revidoval podrobně skutková zjištění soudů a detailně reagoval na skutkové a procesní námitky dovolatele, které neodpovídají zákonem vymezeným důvodům dovolání a nejsou proto ani způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ve smyslu úpravy obsažené v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., omezuje se dovolací soud toliko na dílčí reakci na tyto námitky v zorném poli posouzení dodržení podmínek spravedlivého procesu.

Byť lze obviněnému přisvědčit v tom, že obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a následně ani navazující rozhodnutí soudu odvolacího neobsahují zcela detailní vysvětlení skutkových zjištění o okolnostech a zejména množství drogy, které obviněný jednotlivě uvedeným osobám dodal, nelze na straně druhé tvrdit, že by tato rozhodnutí byla zatížena vadou projevující se takovou mírou kusosti odůvodnění skutkových zjištění, že by zakládala nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí a byla tak výrazem projevu svévole soudů nižších stupňů při rozhodování o vině obviněného.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze dojít k poznatku, že při objasnění skutkového stavu věci ohledně obviněného B.vyšel jednak z jeho samotného doznání ohledně dodávek pervitinu svědkům Š. a V., jednak z výsledků domovní prohlídky, při které bylo u obviněného nalezeno 47,63 gramu bílé krystalické hmoty s obsahem 79,6 % čisté báze metamfetaminu, přičemž na podkladě svědeckých výpovědí R. H. a svědkyň L. a J. G. i zmiňovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2011, č. j. 9 T 6/2011-590, vzal uvedený soud za prokázané, že obviněný byl jedním z hlavních odběratelů pervitinu od obviněného R. H., jenž byl jeho výrobcem. Ze skutkových závěrů soudu prvního stupně plyne závěr, že obviněný měl převzít od této osoby metamfetamin o celkové hmotnosti nejméně 4,2 kg, který pak distribuoval dalším odběratelům (výroková část rozsudku) a část z jeho celkového množství měl pro svoji osobní spotřebu (str. 19 rozsudku).

Je pravdou, že soud prvního stupně blíže nerozvedl výpočty, ze kterých vyšel při svém rozhodování a jak konkrétně dospěl k celkovému množství 4,2 kg. Tento skutkový závěr soudu prvního stupně, při jinak nezměněných skutkových zjištěních, však revidoval odvolací soud, který s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo vzal za prokázané, že obviněný převzal množství 3,2 kg pervitinu [z toho 1.742,6 gramů metamfetaminu prodal, jak plyne z tzv. skutkové věty výroku o vině, blíže určeným osobám pod písm. a) – e) výroku rozsudku]. Stran tohoto množství drogy odvolací soud vcelku transparentním způsobem vyložil (str. 10 rozsudku), na podkladě jakých důkazů tento skutkový závěr učinil. Ve shodně se soudem prvního stupně se opřel zejména o výpověď svědkyně L. G., která konkrétně popsala způsoby předání drogy obviněnému. Soud odvolací vzal za prokázané převzetí potravinové dózy s množstvím 1 kg metamfetaminu od svědka H., dále předání částky 150.000 Kč, kterou obviněný poskytl za dodaný pervitin témuž svědkovi (zde odvolací soud vyšel z částky 500 Kč za gram metamfetaminu tvrzené svědkem H., tedy z množství 300 gramů drogy) a z dalších, celkově 10-12 případů, ve kterých se obviněný a svědek H. měli setkat za účelem dodávky a předání pervitinu, a to v množství 200-500 gramů drogy. V této souvislosti vyšel odvolací soud v souladu se zásadou in dubio pro reo z množství 2 kg pervitinu.

Pokud jde o množství drogy, které podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů obviněný formou prodeje či jeho bezúplatného převodu poskytl osobám ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku specifikovaným, lze jako dílčí nedostatek hodnotit to, že uvedené soudy detailněji nevyložily, na základě jakého zhodnocení provedených důkazů k uvedeným hodnotám dospěly, na podkladě té části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v níž nalézací soud zmiňuje obsah provedených důkazů lze nicméně dojít k poznatku, že mají svůj podklad´ve svědeckých výpovědích těch svědků, jimž byla droga dodána. Nutno současně poznamenat, že jde o výpovědi svědků, které učinily ve stadiu přípravného řízení a jež soudy vyhodnotily jako věrohodné, oproti údajům prezentovaným svědky v jejich výpovědích u hlavního líčení. Lze uvést, že údaje obsažené stran množství pervitinu dodaného obviněným jednotlivým konkretizovaným osobám, odráží zpracování údajů, které o množství převzaté drogy svědkové poskytli. Snadno to lze doložit v případě svědka P. K., jemuž měl podle rozsudku soudu prvního stupně (bod 1/c) obviněný pervitin dodávat od konce roku 2008 do konce roku 2010. Údaj 624g pervitinu odráží množství dodané v letech 2009 a 2010 (kalkulováno 2x 52 týdnů) s odběrem 6g za týden (údaj svědka obsažený v protokole o jeho výslechu na č. l. 277). V případě svědků A., K. či V. jsou soudem uvedená množství výsledkem zpracování údajů obsažených v jejich výpovědích ze stadia přípravného řízení, kdy výsledek odráží průměr svědky uváděných alternativ četnosti a množství dodávek. V případě pervitinu dodanému svědku Š. údaj obsažený ve výrokové části rozsudku obviněný nerozporuje, pokud namítá nedostatek jeho zdůvodnění, pak tento není způsobilý odůvodnit kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí.

Zbývá dodat, že pokud obviněný namítá nerespektování zásady in dubio pro reo soudy nižších stupňů, pak přehlíží tu část rozsudku odvolacího soudu, v níž tento soud, byť obviněného opětovně uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, při stanovení množství drogy, s níž obviněný disponoval, zásadu in dubio pro reo prokazatelně aplikoval.

Další námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním jmenovaných soudů, tedy zejména námitka stran nevěrohodnosti svědecké výpovědi svědkyně G., námitka, že dovolatel společně se svědkem H. zařizoval diskotéku, a proto se scházeli rovněž za jiným účelem, než bylo dodání pervitinu, jakož i jiného tohoto druhu, jsou dovolacím soudem hodnoceny v rovině polemiky dovolatele se skutkovými zjištěními, jejímž cílem je relativizace trestní odpovědnosti obviněného. Není úkolem dovolacího soudu, aby na ně podrobně reagoval, neboť by tím přebíral úlohu soudu třetího stupně při revizi skutkových závěrů, která mu zjevně nepřísluší.

Stejně jako otázka přezkoumatelnosti závěrů dovoláním napadených rozhodnutí, tak i otázka procesní využitelnosti důkazů – byť ji rovněž třeba hodnotit jako vymykající se obsahovému zaměření dovolacích důvodů – si zaslouží alespoň stručné reakce dovolacího soudu z pohledu práva obviněného na spravedlivý proces.

Pokud dovolatel namítl nepoužitelnost důkazů ve formě záznamu telekomunikačního provozu a záznamů tzv. prostorových odposlechů vůči jeho osobě, je nezbytné odlišit dvě základní roviny. Jednou je procesní využitelnosti důkazu hodnocená z hlediska zákonnosti opatření a provedení důkazu, druhou je rovina využitelnosti tohoto důkazu pro tvorbu skutkových zjištění. Z hlediska otázky spravedlivého procesu je namístě zaujmout stanovisko k prvně uvedené rovině a tvrzení obviněného, že jím označené důkazy jsou absolutně nepoužitelné. Tuto (zjevně míněnou procesní) nepoužitelnost důkazu spojuje obviněný s tvrzením o nedodržení zákonných podmínek při provedení důkazu (jím označených ustanovení trestního řádu) a poukazem na to, že část důkazů byla opatřena v jiném trestním řízení, případně poukazem na to, že v soudním řízení provedený důkaz nebyl součástí spisového materiálu opatřeného ve stadiu přípravného řízení.

Dovolací soud stran těchto námitek předně připomíná, že se jimi zaobíral již soud odvolací, jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku na str. 9-10. Ve shodě se zde zmíněnými skutečnostmi dovolací soud uvádí, že český trestní proces počítá s tím, že těžiště dokazování leží ve stadiu řízení před soudem, resp. v té jeho části, kterou realizuje soud prvního stupně, a že proto sama skutečnost, že procesní strana předloží důkaz až v tomto stadiu řízení (ať již před soudem prvního či druhého stupně), nediskvalifikuje tento důkaz a nečiní ho z této příčiny eo ipso důkazem procesně neúčinným (tolik k předložení důkazu státní zástupkyní). Zákon rovněž nezapovídá možnost využití důkazu opatřeného v jiné trestní věci v souvislosti s objasňováním skutkových okolností v trestní věci odlišné, pokud jsou splněny podmínky, za nichž takové užití důkazu umožňuje. Samotný poukaz dovolatele, že důkaz byl opatřen v jiné trestní věci, proto nemůže relevantním způsobem zpochybnit jeho procesní využitelnost. I v tomto směru námitku obviněného již posoudil soud odvolací, když uvedl, že považuje „za nutné odmítnout odvolací námitky ohledně procesní nepoužitelnosti jednak telefonních odposlechů a SMS zpráv dle § 88 a § 88a tr. ř. a jednak důkazy zaznamenané o sledování dle § 158d odst. 3 tr. ř., které byly získány v trestním řízení vedeném proti R. H. a sestrám G.“, a to proto, že uvedený soud nezjistil „procesní nedostatky či závady, které by měly za následek jejich nepoužitelnost, a to včetně náležitostí § 88 odst. 6 tr. ř. ohledně jejich obsahu tak použitelnosti v jiné věci dle téhož ustanovení“.

K uvedenému lze doplnit, že obdobně jako u dovolatele, vůči němuž bylo trestní stíhání vedeno (a posléze ukončeno pravomocným odsuzujícím rozsudkem) pro skutek kvalifikovaný jako zločin podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, bylo i trestní řízení v jiné věci (trestní věci obviněných R. H., L. a J. G.), v němž byly obstarány záznamy telefonních hovorů použité jako důkaz v trestní věci dovolatele, vedeno pro obdobný trestný čin [obviněný H. byl odsouzen pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zákoníku, obviněné L. a J. G. pro týž zločin podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku]. Splnění procesních podmínek pro obstarání důkazu v označené věci (vedené, jak již výše zmíněno, u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 6/2011) a skutečnost, že trestní stíhání dovolatele bylo vedeno rovněž pro trestný čin uvedený v odstavci 1 § 88 tr. ř., umožnily ve smyslu ustanovení § 88 odst. 6 věty třetí tr. ř. procesní využití tohoto důkazu – záznamu telekomunikačního provozu v trestní věci dovolatele. Obdobné platí i pro důkazy získané sledováním podle § 158d odst. 3 tr. ř. Jeho tvrzení o použitelnosti označeného důkazu je proto třeba odmítnout jako neopodstatněné.

Z uvedeného plyne, že procesním výhradám obviněného stran nepoužitelnosti jím označených důkazů nelze přisvědčit. Zcela nad rámec dovolacího rozhodnutí by bylo zaobírat se dalšími výhradami, které obviněný pod bodem VII. svého dovolání (např. tvrzené ovlivnění rozhodujícího orgánu vyhotovitelem záznamů, apod.) uplatnil.

B)

Ve shodě s posouzením dovolání obviněného státním zástupcem pokládá i dovolací soud deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově odpovídající námitku dovolatele stran nesprávného právního posouzení skutku pro nenaplnění kvalifikačního znaku spáchání činu ve velkém rozsahu. Závěru obviněného, že skutek popsaný v rozsudku odvolacího soudu nelze kvalifikovat jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, resp. jeho tvrzení, že „z provedeného dokazování… nelze v žádném případě učinit závěr, že předmětné množství svým jednáním naplňuji, ať už v jakékoli naznačené hranici“, nelze přisvědčit.

Dovolatel byl jím napadeným rozsudkem odvolacího soudu – při dílčí korekci skutkových zjištění – ve shodě se soudem prvního stupně uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož podmínkou je spáchání činu ve „velkém rozsahu“. Obviněný ve svém mimořádném prostředku namítá, že tato kvalifikace není odůvodněna skutkovým zjištěním, které je v rozsudku odvolacího soudu vyjádřeno, a to ani za situace, že by tato skutková zjištění byla poměřována hledisky, jak je Nejvyšší soud vyjádřil ve svém stanovisku ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013 (dále jen „stanovisko Nejvyššího soudu“). Z jeho v této části dovolací argumentace stručnějšího vyjádření lze dovodit, že usuzuje, že soudy užitá právní kvalifikace skutku by byla odůvodněna až tehdy, bylo-li by prokázáno, že disponoval a nakládal (resp. podle tzv. právní věty neoprávněně prodal, jinému opatřil a pro jiného přechovával) pervitin v množství nejméně 1.500 g.

Při podrobnějším zkoumání dovolání obviněného je třeba dospět k poznatku, že v konkrétnosti neuvádí, v čem nesprávnost právního posouzení skutku soudy nižších stupňů (při jejich popisu tohoto skutku) spočívá, neboť základem námitek v části IV. dovolání je zdůrazňování zásady v pochybnostech ve prospěch (která se však může jako princip in dubio pro reo realizovat toliko v oblasti skutkové) a zásady právní jistoty. Z dalších částí dovolání, jak plyne z již výše uvedeného, je zřejmé, že základem dovolání je zpochybnění skutkového stavu věci. Naplněnost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nemůže být založena prostřednictvím zpochybnění skutkového základu věci, neboť „z toho, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který stěžovatel ve svém dovolání označil. Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2157/13).

Tvrzení obviněného, že právní kvalifikace užitá odvolacím soudem neodpovídá výkladu zákonného znaku ani dle právního názoru obsaženého v rozhodnutí velkého senátu, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu, je zjevně neopodstatněné.

Pokud by jeho základem byla kalkulace obviněného, že naplnění zákonného znaku spáchání činu „ve velkém rozsahu“ vylučuje skutkové zjištění soudu, že se tak stalo s pervitinem v množství 1794,22 g (neboť by bylo třeba neoprávněného nakládání s množstvím 2000 g), pak tato odhlíží od dvou podstatných zjištění.

Prvním (při takto pojaté konstrukci dovolací námitky) pomíjeným faktem je skutečnost, že odvolací soud při odůvodnění právní kvalifikace skutku (str. 11 rozsudku) vycházel z prokázaného množství čisté báze metamfetaminu („tento pervitin obsahoval 1440 g čisté báze metamfetaminu“). Odvolacím soudem zvažované množství čisté báze metamfetaminu, jako výslednice množství obviněným distribuovaného a při domovní prohlídce zajištěného (a podle soudu k další distribuci určeného) pervitinu poměřeného zjištěním plynoucím z rozboru zajištěné drogy („cca téměř 80%“) vedlo vrchní soud k poznatku o naplnění dovolatelem zpochybňovaného kvalifikačního znaku i ve smyslu jemu příznivějšího výkladu tohoto znaku ve smyslu právního názoru obsaženého v rozhodnutí velkého senátu [„což je množství, které více jak 2,5x převyšuje hranici velkého rozsahu pervitinu dle odst. 2 písm. c) § 283 tr. zákoníku]. Jinými slovy vyjádřeno, již toto dílčí skutkové zjištění soudem užitou právní kvalifikaci odůvodnilo.

Navíc je nezbytné poukázat na to (druhý dovoláním pomíjený, resp. skutkově zpochybňovaný fakt), že naplnění kvalifikované skutkové podstaty označeného zločinu shledal odvolací soud i skrze kritérium založené na posouzení celkového množství drogy jako takové, když vyšel z toho, že pro účely prodeje, opatření pro jiného a přechovávání pro jiného disponoval s množstvím 3300 g pervitinu, z něhož (str. 11 rozsudku) „část pervitinu použil pro vlastní potřebu (neboť pervitin byl v těle obviněného zjištěn při jeho zadržení), avšak „s ohledem na velmi vysoké množství … převážnou většinu … dále distribuoval“. Obviněný se sice snaží tento skutkový a právní závěr zpochybnit poukazem na to, že sám byl uživatelem drogy, avšak usuzovat, že by pro svoji potřebu užil více jak 1.300 g pervitinu (aby tím dosáhl změny zjištění, že méně než 2000 g bylo určeno k další distribuci) je zjevně nepřípadné.

Právní vývody odvolacího soudu lze proto plně akceptovat, navíc za situace, kdy podle výkladu obsaženého ve stanovisku Nejvyššího soudu by k naplnění kvalifikačního znaku došlo ještě intenzivnějším způsobem. V dané souvislosti se k otázce právní kvalifikace činů podle § 283 tr. zákoníku a ke správnosti právního posouzení činu dovolatele toliko připomíná následující:

Rozhodovací praxe soudů nadále setrvává na tom výkladu zákonných znaků trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku vztahujícím se k otázce rozsahu spáchání trestného činu, jak je vyložilo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012. Podle něj stanovená hodnota pro množství větší než malé, tj. hodnota původně určená (nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/2012 zrušeným) nařízením vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/20012 Sb., je výchozí hodnotou pro určení dalších kvalifikačních znaků, kterými jsou „větší rozsah“, „značný rozsah“ a „velký rozsah“.„Větším rozsahem“ se tudíž nadále ve smyslu tohoto rozhodnutí publikovaného pod. č. 44/2013 Sb. rozh. tr. rozumí desetinásobek množství „většího než malého“, „značným rozsahem“ potom desetinásobek takto určeného většího rozsahu a „velkým rozsahem“ pak je desetinásobek takto určeného značného rozsahu. V důsledku zrušení označené podzákonné normy Ústavním soudem jsou nadále ve vztahu k jednotlivým drogám základem pro výpočty většího, značného a velkého rozsahu spáchání trestného činu podle § 283 tr. zákoníku údaje o množství drogy vymezující „množství větší než malé“ obsažené v příloze stanoviska Nejvyššího soudu.

Současně se připomíná, že ve smyslu vysloveného judikaturního právního názoru je při právním posuzování skutku třeba nadále vycházet z toho, že „základem proto toto určení (tj. rozsahu spáchání činu) by měl být násobek množství účinné látky (drogy) vymezeného jako množství větší než malé… Jen v případě, kdy nelze zjistit přesné množství účinné látky, např. byla-li omamná nebo psychotropní látka již spotřebována jejími konzumenty, lze vycházet z celkového množství drogy, kterou pachatele neoprávněně vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl atd. ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku“.

Z toho plyne, že kvalifikační znak spáchání trestného činu ve velkém rozsahu je ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu naplněn v případě nedovolené výroby či jiného nedovoleného naplnění při nakládání s pervitinem v množství dosahujícím 1.500 g metamfetaminu (dříve 2.000 g), případně 500 g (dříve 600 g) čisté báze (účinné látky).

K argumentaci obviněného stran ne/prospěšnosti jednotlivých výkladů zákonných znaků v průběhu doby lze učinit tu poznámku, že na ni nelze mechanicky vztahovat principy, které se pojí s tzv. časovou účinností trestních zákonů. Na straně druhé je předvídatelnost rozhodnutí soudů jedním z atributů spravedlivého rozhodnutí, a proto je žádoucí, aby interpretace a aplikace práva soudy v oblasti trestní justice obviněnému umožňovala předvídat trestně právní důsledky jeho protiprávního jednání. V uvedeném směru však nemůže být posouzení věci dovolacím soudem pokládáno pro obviněného za neočekávané a nepředvídatelné, neboť právní závěr o správnosti posouzení skutku soudy nižších stupňů není založen výlučně na základě právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v označeném stanovisku. Jak výše zdůrazněno, odvolacím soudem byl závěr vysloven s přihlédnutím k názoru obsaženému v rozhodnutí velkého senátu, který vyjádřil aplikační praxi soudů při posuzování naplněnosti kvalifikačních znaků trestného činu podle § 283 tr. zákoníku v době jeho páchání obviněným. Ten se navíc trestné činnosti dopouštěl [viz skutek ad c)] již za účinnosti předcházející trestního zákona. V dané souvislosti je proto vhodné připomenout, že již v té době mohl nabýt představ o tom, jak je otázka rozsahu správního trestného činu posuzována – srov. např. rozhodnutí č. 1/2006 Sb. rozh. tr., jehož význam se uplatňoval stran výkladu zákonných znaků trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů v inkriminované době. Citované rozhodnutí zdůraznilo, že při posuzování rozsahu spáchání tohoto trestného činu je nutné se opřít nejen o množství, druh a kvalitu látky, jejímž prostřednictvím pachatel trestný čin spáchal, nýbrž je třeba podpůrně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl takový čin spáchán (tedy zejména způsob, jakým pachatel s danou látkou nakládal, dobu, po jakou tak činil, počet osob, jimž ji opatřil, případně i jiné skutečnosti). Je proto třeba dojít k závěru, že právní důsledky spojené s vyvozením trestní odpovědnosti byly pro dovolatele předvídatelné.

Pod obviněným deklarovaný důvod dovolání nelze podřadit ani tu námitku, jíž brojí proti trestu propadnutí věci - vozidla Audi A4, RZ ...... V tomto směru nelze jeho dovolání přiznat důvodnost ani tehdy, pokud by ji dovolací soud zvažoval jako námitku, jíž by měl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž obviněný formálně vzato explicitně ve svém mimořádném opravném prostředku neoznačil.

V obecné rovině lze konstatovat, že účelem tohoto druhu trestu je odejmutí vlastnického práva vlastníkovi věci (nebo jiné majetkové hodnoty), která by mohla sloužit k dalšímu páchání trestné činnosti, případně páchání této trestné činnosti ztížit.

Tvrdí-li obviněný, že předmětné vozidlo nebylo zakoupeno z prostředků, které získal z trestné činnosti, pak uplatňuje svou námitku zjevně irelevantním způsobem, neboť na podkladě takto popíraného skutkového stavu soudy k uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty [tj. podle ustanovení § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] nepřistoupily. Popírá-li, že by propadlé vozidlo nebylo použito k páchání trestné činnosti, staví svou námitku o nepřípustnosti trestu na jiném skutkovém základě, než z něhož vyšly soudy. Již proto nemůže být tato námitka hodnocena jako důvodná ve smyslu naplnění dovolacího důvodu. Navíc lze ve vztahu k ní poznamenat, že je vyvracena svědky Š. a V., kteří potvrdili, že obviněný jim pervitin vozil automobilem Audi A4 (svědek Š.), či tímto vozidlem a případně automobilem Volkswagen Passat (svědek V.). Ve shodě se závěry státního zástupce lze proto konstatovat, že obviněnému nebyl uložen trest propadnutí věci v rozporu se zákonem [§ 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].

C)

Protože většina námitek obviněného byla Nejvyšším soudem posouzena jako nenaplňující žádný ze zákonem upravených dovolacích důvodů a námitka, jíž formálně relevantním způsobem uplatněný dovolací důvod naplněn byl, byla vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná, bylo z těchto důvodů, tj. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto celé dovolání obviněného. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. ledna 2015

Předseda senátu

JUDr. Ivo Kouřil

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru