Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1478/2011Usnesení NS ze dne 23.02.2012

HeslaPomoc k trestnému činu
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1478.2011.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2661/12 ze dne 28.02.2013 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jiří Mucha


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1478/2011-43

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2012 o dovolání, které podal obviněný P. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 5 To 94/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 3/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 48 T 3/2010, byl obviněný P. H. uznán vinným pomocí ke zločinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu společně s obviněným M. G., ačkoliv oba obžalovaní předem věděli, že budou dosud neznámými pachateli dosud nezjištěným způsobem postupně ze skladu poškozené společnosti C. A. C. r., s.r.o. v P., D. Č. odcizovány ve větším množství dosud neaktivované a nedokódované, a proto ještě nepoužitelné satelitní navigace typu RNS, přislíbili pachatelům krádeží pomoc v tom, že ke každé navigaci zjistí PIN kód jako nezbytný předpoklad pro její aktivaci a tudíž i její následnou distribuci a prodej, po provedených krádeží předával obžalovaný P. H. buď osobně, telefonicky, elektronickou cestou či SMS zprávami CRIN kódy (C. R. I. N.) získané od pachatelů krádeží navigací obžalovanému M. G., od nějž se v průběhu léta 2007 dozvěděl, že tento je schopen prostřednictvím elektronického systému E. (E. S. A.) společnosti Volkswagen AG sloužícího pro objednávání náhradních dílů pro vozidla VW získávat PIN kódy k navigacím typu RNS a na základě společné dohody obžalovaný M. G. jako zaměstnanec společnosti P. I. A. CZ, spol. s r.o., IČO, v prodejně vozidel této společnosti v P., V., v elektronickém systému E. postupně zadal“ ve dnech v rozsudku uvedených C. kódy v rozsudku specifikovaných odcizených navigací, „čímž pachatelé krádeží získali ke každé navigaci PIN kód jako nezbytný předpoklad pro aktivaci a tudíž i následnou distribuci a prodej navigací, které ve shora uvedených případech byly v době od 16. 7. 2007 do 1. 4. 2008 odcizeny poškozené společnosti C. A. C. r., s.r.o., IČO, se sídlem P., B. L., ze skladu v P., D. Č., v celkové hodnotě 16.514.112.50 Kč“. Za to byl obviněný P. H. podle § 205 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. G.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost C. A. C. r., s.r.o., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění P. H. a M. G., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 5 To 94/2010, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Petra Hynka podle 205 odst. 5 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně rozhodl o trestu obviněného M. G.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný P. H. (dále též „obviněný“ či „dovolatel“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku shledal, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění tak, že nevykazuje všechny zákonné znaky pomoci ke zločinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Poznamenal, že pomoc ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku není možná po dokončení trestného činu (viz rozhodnutí č. 3/1970, č. 51/1967 a č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Přitom zdůraznil, že soud prvního stupně na str. 30 rozsudku uvedl, že je zcela zřejmé, že nejprve musel být spáchán trestný čin, jímž byla poškozené organizaci způsobena škoda, a teprve poté nastoupila pomoc obou obviněných. Podle něho nebyla naplněna objektivní stránka předmětného trestného činu, když jednak neumožnil ani neusnadnil jinému spáchání trestného činu ve smyslu citovaného ustanovení, jelikož měl - a fakticky vůbec mohl - poskytnout pomoc (dekódování odcizených navigací) teprve po spáchání trestného činu krádeže (po odcizení navigací), jednak dekódováním odcizených přístrojů nemohl žádným způsobem pomoci ke zmocnění se cizí věci. Z provedeného dokazování navíc vyplývá, že se s osobami, které navigace kradly, neznal, a že tyto osoby ani nebyly ztotožněny. Dále obviněný uvedl, že spoluobviněný G. prověřoval výrobní čísla navigací, které dekódovali, v systému koncernu Volkswagen E., jenž umožňuje generovat PINy z výrobních čísel navigací (CRINů) a rovněž eviduje kradené výrobky. Veškeré dotazy do tohoto systému jsou evidovány a dotazovatel je identifikován. Prohlásil, že dekódovali cca 850 navigací, a tudíž je zřejmé, že minimálně zlomek z nich by byl evidován jako kradený. E. však neidentifikovala ani jediné číslo jako číslo kradeného výrobku. Z toho podle jeho mínění vyplývá, že jednali v dobré víře, že nejde o kradené výrobky. Dodal, že sám spoluobviněný G. policii na tento systém upozornil, což by jistě neučinil při vědomí, že se dekódováním podílel na trestné činnosti. V návaznosti na to dovolatel vyjádřil přesvědčení o absenci subjektivní stránky trestného činu, za nějž byl odsouzen. Prohlásil dále, že navigace, u nichž zjišťovali PINy, mohly být repasované (tato informace mu byla poskytnuta při koupi několika navigací na burze ve V.), přičemž poukázal na výpověď svědka Ing. V. ohledně situace ve výrobním závodu poškozené společnosti a na naprostý chaos v účetní a skladové evidenci výrobce.

Obviněný namítl, že rozsudky soudů nižších stupňů spočívají toliko na dvou spekulacích, a to že legálně poskytovaná služba dekódování PINů elektropřístrojů se ve větším množství za nižší cenu stává trestnou, a že spáchali pomoc ke zločinu krádeže proto, že jim „muselo být zřejmé, nemohli se domnívat, je evidentní, museli přislíbit pomoc, nutně museli přislíbit pomoc, muselo jim být známo, popř. nutně museli znát atd.“. Namítl, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejsou uvedena žádná jednoznačná skutková zjištění, jak vyžaduje § 2 tr. ř., ani místo, čas a způsob spáchání skutku, jak vyžaduje § 120 odst. 3 tr. ř., a v této souvislosti poukázal na závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 7 Tdo 1155/2009. Nad rámec shora uvedeného zmínil, že za jeden zjištěný PIN dostávali odměnu 500,- Kč, kterou si dělili, a že tato odměna činí cca ½ ceny dekódování v servisech, popř. u firem tuto službu inzerujících. Ve skladu v H. P. byly zjištěny 3 krádeže navigací, z nichž pachatelé dvou byli odsouzeni (J. a S. s jeho skupinou). Ani v jednom případě nebyl zjištěn jakýkoli vztah těchto osob k jeho osobě či ke spoluobviněnému. Ani v případě krádeží ve výrobním závodě nebyl prokázán jakýkoli vztah odsouzených pachatelů k němu či ke spoluobviněnému. Spoluobviněný G. byl žádán o dekódování většího počtu navigací řadou dalších osob, které ale nebyly vyslechnuty (zejména T. L., J. M., J. S., Z. Z., J. F. a p. P.). Nebyla zjištěna existence jakékoli dohody mezi nimi a osobami odsouzenými za krádeže, popř. jinými osobami krádeže provádějícími. Podle svých slov postupně na burze ve V. nakoupil cca 20 ks dekódovaných navigací, tyto dále prodal, z toho cca 11 ks spoluobviněnému G.. Nikdy neměl k dispozici větší počet navigací (když spoluobviněný G. či jiné osoby žádaly o navigace, musely na jejich dodání čekat, až je sežene na burze). Při domovních prohlídkách u něho a spoluobviněného nebyla zajištěna jediná odcizená navigace. CRINy k dekódování dostával nepravidelně, někdy i lx až 2x týdně, přičemž „zakázky“ se nekryjí se zjištěnými třemi krádežemi ve skladu v H. P.. Dále upozornil, že PINy lze vygenerovat z pouhých čísel - CRINů, nejsou k tomu fyzicky potřebné přístroje. Na burzách se prodávaly i samostatné samolepky na navigace s CRINy. Při operativním sledování jeho osoby nebyly zjištěny žádné dodávky přístrojů ani jejich expedice, což by při stovkách odcizených kusů, které jsou mu kladeny za vinu, bylo zcela vyloučeno. Ve výrobním závodě a ve skladu panoval naprostý chaos v evidenci a účetnictví. Do skladu bylo např. dodáno 545 ks neevidovaných navigací, vyskytl se zde i přebytek objemu 72 mil. Kč (viz výpověď svědka M.). Při náběhu výroby v roce 2007 bylo až 60% navigací vadných. Tyto vadné navigace byly skartovány, částečně šrotovány a část dílů byla použita na výrobu repasovaných navigací (jednalo se o tisíce kusů viz výpověď svědka Ing. V.). Ve skladu nebyly s nikým uzavřeny dohody o hmotné odpovědnosti. Za manka tedy nebyla a ani nemohla být uplatňována osobní odpovědnost. Krádeže navigací pokračují i v době, kdy jsou S. a jeho skupina ve výkonu trestu (viz výpověď svědka Ing. V.). Na základě inzerce poškozená organizace prostřednictvím figuranta M. nakoupila od spoluobviněného G. celkem 10 ks navigací, které však podle výpovědi svědka pocházely přímo z výroby, nikoli ze skladu. On (obviněný) nikdy prodej navigací neinzeroval. Mimo prodej uvedených cca 20 ks navigací, jím zakoupených na burze, neexistuje žádný důkaz o distribuci stovek dekódovaných navigací jeho osobou. Uzavřel, že jeho jednání mělo být kvalifikováno maximálně jako trestný čin podílnictví, ale že i ve vztahu k němu chybí subjektivní stránka - úmysl.

Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 5 To 94/2010, zrušil a přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že obviněný, pokud vytýká soudům, že skutek, jehož spácháním jej uznaly vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky pomoci ke zločinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. c), § 205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, sice správně poukazuje na zákonné podmínky trestné součinnosti účastníka ve formě pomoci, na straně druhé přehlíží, že podle skutkového zjištění i věty právní naplnil svoje postavení v této účastenské formě trestné součinnosti zejména slibem přispět po trestném činu. V jeho případě se tedy jednalo o tzv. psychickou pomoc, kterou co do splnění svého příslibu uskutečnil po naplnění objektivní stránky trestného činu, realizoval-li ji ve fázi jeho dokončování.

Následně poznamenala, že o obdobu případu, řešeného v poukazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1155/2009 se v daném případě nejedná. Z popisu přisouzeného skutku tak, jak byl shora komentován, jsou časové okolnosti uskutečněného příslibu (nejen) pomoci obviněného zcela konkrétním způsobem přispět skupině hlavních pachatelů po spáchání trestného činu krádeže naprosto transparentně vyjádřeny. Navazující způsob právního posouzení (nejen) jednání obviněného v předepsané formě zavinění nachází odpovídající zakotvení v souhrnu provedeného dokazování logickým a přesvědčivým způsobem vyhodnoceného rozsudku nalézacího soudu, který se způsobem akceptovaným i na odvolací úrovni nemohl přiklonit k uplatněné obhajobě, že se žádná taková dohoda na budoucí trestné součinnosti činnosti se skupinou pachatelů trestného činu krádeže neodehrála, a to s odkazem na zcela legální původ věcí, které měly úzce souviset s předmětem jejího naplňování.

Státní zástupkyně uzavřela, že tak nelze přisvědčit obviněnému v úsudku, že přisouzeným jednáním neumožnil ani neusnadnil jinému spáchání trestného činu, když měl a fakticky mohl poskytnout pomoc (dekódováním odcizených navigací) teprve po jeho spáchání, tedy po odcizení navigací a mohl se tak dopustit toliko trestného činu podílnictví. Proti výše uvedeným závěrům nestojí ani ta dovoláním poukazovaná věta z č. l. 30 vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, kde se uvádí „že je zcela zřejmé, že nejprve musel být spáchán trestný čin, jímž poškozené organizaci byla způsobena škoda a teprve poté nastoupila pomoc obou obžalovaných“. Právní význam této věty se vztahuje výlučně ke způsobu adhézního rozhodování, a je tedy zřejmé, že nalézací soud v této části odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku již neřešil otázky spojené s právním posouzením jednání obviněného a spoluobviněného M. G.

Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá. Současně vyslovila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti, a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 5 To 94/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují z podstatné části primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž (v prvé řadě) nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci, a též z uvedených skutkových (procesních) výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku (mj. pro absenci subjektivní stránky). V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval rovněž z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“

Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněný však také namítl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění tak, že nevykazuje všechny zákonné znaky pomoci ke zločinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (absentuje objektivní stránka). Poznamenal, že pomoc ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku není možná po dokončení trestného činu (viz rozhodnutí č. 3/1970, č. 51/1967 a č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Takové námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

Podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).

Trestná činnost účastníka - pomocníka (stejně tak organizátora a návodce bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když jeho znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Trestní odpovědnost účastníka závisí na trestní odpovědnosti hlavního pachatele (tzv. zásada akcesority účastenství). Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním trestného činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu.

Rozlišuje se pomoc fyzická (např. opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu) a pomoc psychická (radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu - např. slib překupníka odkoupit po činu kradené zboží).

Psychická pomoc záleží v tom, že pomocník utvrzuje pachatele v rozhodnutí již učiněném, čímž se odlišuje od návodu (srov. Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 323). Pomocník takto ovlivňuje vůli pachatele.

V návaznosti na uvedená obecná východiska nutno zdůraznit, že obviněný byl uznán vinným tím, že společně se spoluobviněným M. G. při povědomí o trestném záměru skupiny neznámých (resp. neztotožněných) pachatelů, spočívajícím v odcizování velkého množství dosud neaktivovaných a neodkódovaných, a proto ještě nepoužitelných satelitních navigací ze skladu uvedené poškozené obchodní společnosti, předem přislíbili těmto budoucím pachatelům krádeží pomoc spočívající v tom, že ke každé navigaci zjistí PIN kód jako nezbytný předpoklad pro její aktivaci, a tudíž i její následnou distribuci a prodej.

V případě dovolatele (stejně jako v případě spoluobviněného M. G.) se tedy jednalo o tzv. psychickou pomoc. Z hlediska právního posouzení jeho jednání je určující právě ta skutečnost, že se na přispění po trestném činu dohodl se skupinou hlavních pachatelů již v době, než tito přikročili k naplňování znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže, tedy že se tak stalo ve fázi předcházející jeho spáchání. Za této situace není závěr o účastenství ve formě pomoci též dovolatele na trestném činu krádeže v rozporu s ustálenou judikaturou řešící otázku časového vymezení pomoci ve vztahu k jednání hlavního pachatele, na niž odkazuje dovolání.

Popis zjištěného skutku vyjadřuje též subjektivní stránku – úmyslné zavinění obviněného (i spoluobviněného M. G.), a to ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Pokud byl v rámci tzv. skutkové věty výroku o vině popsán způsob, jakým docházelo ze strany obviněného v dohodnuté součinnosti se spoluobviněným M. G. ke konkrétnímu uskutečnění uvedeného příslibu pomoci, když tyto aktivity již časově spadaly do doby po spáchání (v daném případě pokračujícího) trestného činu krádeže, pak šlo o konkretizaci způsobu realizace jimi přislíbené pomoci skupině hlavních pachatelů, a to právě v návaznosti na konkrétní obsah tohoto jejich trestného příslibu z doby před spácháním trestného činu krádeže.

Státní zástupkyni lze přisvědčit, že proti výše uvedeným závěrům nestojí ani obviněným v dovolání zmíněná věta z č. l. 30 rozsudku soudu prvního stupně, kde se uvádí, že „ je zcela zřejmé, že nejprve musel být spáchán trestný čin, jímž poškozené organizaci byla způsobena škoda a teprve poté nastoupila pomoc obou obžalovaných“, neboť právní význam této věty se vztahuje výlučně ke způsobu adhézního rozhodování, a je tedy zřejmé, že nalézací soud v této části odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku již neřešil otázky, spojené s právním posouzením jednání obviněného a jeho spoluobviněného M. G. Nehledě na to, byla vytržena z kontextu příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, z níž zřetelně plyne již výše zmíněný závěr, že podstatou jednání obviněných (z hlediska právní kvalifikace) byl příslib pomoci po trestném činu daný pachatelům tohoto trestného činu před jeho spácháním.

Lze tedy shrnout, že dovolatel společně se spoluobviněným M. G. výše popsaným úmyslným jednáním poskytl jinému pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na dokonaném trestném činu krádeže podle § 205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. února 2012

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Veselý

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru