Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1475/2004Usnesení NS ze dne 27.01.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1475.2004.1

přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1475/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2005 dovolání, které podal obviněný L. V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 7. 2004, sp. zn. 10 To 318/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 38/2004, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 2 T 38/2004, byl obviněný L. V. K. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v obci B., okres S., v neděli dne 21. 12. 2003 kolem 18.00 hod. v hotelu K. po předchozích incidentech, které měl s personálem hotelu kvůli poškození majetku a pro hlučné chování po požití alkoholu, přistoupil k baru k řediteli hotelu P. Č., chytil ho za rameno, otočil k sobě, přiložil mu nůž na krk a takto ho nutil k omluvě za to, že mu jmenovaný jednak vstoupil do pokoje a že nechtěl, aby dále zůstali na hotelu, přičemž prohlašoval, že mu uřízne hlavu.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na okrese S. na dobu tří let.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 7. 2004, sp. zn. 10 To 318/2004, byl z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen v celém výroku o trestu. Dále odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl a obviněného L. V. K. odsoudil za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nedotčen, podle § 235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků. Podle § 57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu v okrese Semily na dobu tří roků.

Vůči citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný L. V. K. prostřednictvím obhájce dovolání. Mimořádný opravný prostředek obviněný zaměřil proti výroku o vině a opřel ho o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení subjektivní a objektivní stránky trestného činu.

V úvodu svého podání obviněný předeslal, že nezpochybňuje skutková zjištění v předcházejícím řízení a objektem dovolací argumentace činí pouze daný skutkový stav. Namítl, že se soud dostatečně nevypořádal s otázkou, zahrnuje-li zavinění všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. V konkrétním případě zpochybnil závěr soudu, že se vytýkané jednání dotklo chráněného objektu trestného činu, což se mělo projevit tím, že poškozený P. Č. v rozporu se svou pravou vůlí poskytl účinkem „vyděračského útoku“ dovolateli nedobrovolnou omluvu. Ze samotného skutkového zjištění, že měl P. Č. ohrožovat nožem, totiž neplyne závěr, že toto jednání sledovalo cíl přinutit poškozeného k nedobrovolné omluvě. Podle názoru obviněného jednání pachatele zahrnuje z hlediska objektivní stránky trestného činu vydírání nejen akt násilí resp. výhrůžky, ale též srozumitelnou, verbálně projevenou formulaci jeho požadavku, bez níž si snahu získat omluvu nelze představit. V dané souvislosti ocitoval znění skutkové věty výroku o vině napadeného rozhodnutí, z něhož vyvodil, že soud nezodpověděl otázku, proč na základě skutečností, že „pachatel chytil poškozeného za rameno, otočil si jej k sobě a přiložil mu nůž na krk“, bez důvodných pochybností uzavřel, že obviněný spáchal z hlediska příčinné souvislosti jednání s následkem trestného činu vydírání. V tomto směru poukázal na protokolaci výpovědi poškozeného Č. u hlavního líčení ze dne 25. 2. 2004, pokud vylíčil okolnosti jednání, jimiž měl obviněný vynucovat na poškozeném nesvobodně učiněnou omluvu. Z protokolu lze zjistit, že měl svůj požadavek stran omluvy formulovat: „Ty sa buděš izviňat“. Podle mínění dovolatele při gramatické interpretaci uvedeného výroku, hodnotíme-li jeho smysl jak na základě obsahové složky, tak na základě složky představující tzv. komunikační funkci, nelze z použití českého významu slov „Ty sa buděš izviňat“ jednoznačně usoudit, že uvedený výrok je onou „vyděračskou direktivou“ nutící P. Č. k nedobrovolné omluvě, a tím k porušení jeho práva rozhodnout se svobodně. Lze si totiž jen obtížně představit, že by pachatel použitím slovesného futura (buděš sa) nutil pohrůžkou násilí poškozeného k nedobrovolné omluvě s přáním, aby tak poškozený učinil někdy v budoucnosti. Ve sledovaném případě navíc nešlo o racionální jednání směřující například k hmotnému prospěchu; obviněný se cítil postojem P. Č. hluboce uražen - byl vyhazován z hotelu, kde se on, jeho rodina a přátelé nacházeli coby čestní hosté vlastníka hotelu. Pokud by si tedy na P. Č. pohrůžkou bezprostředního násilí omluvu vynutit hodlal, žádal by nepochybně, aby se mu omluvil ihned a řekl by pravděpodobně „omluv se!“. Dovolatel současně konstatoval, že citovanému výroku může být sémanticky přiřazen několikerý význam, avšak nelze z něj učinit jednoznačný, bezalternativní závěr, že jeho slova lze vyložit v kontextu skutkové podstaty § 235 tr. zák. Proto je nutno připustit (jako jednu z možných alternativ), že uvedeným výrokem chtěl vyjádřit, že se P. Č. sám, z vlastní iniciativy omluví, až si jednou po čase uvědomí, že dovolateli křivdil, zasahoval-li mu neomaleně do soukromí a vyhazoval ho spolu s jeho přáteli a rodinou z hotelu. V této souvislosti odkázal i na nepřípustnost závěru o alternativním vztahu pachatele k zamýšlenému následku v návaznosti na zjišťování subjektivní stránky trestného činu a v souvislosti s tím vyslovil názor, že formu zavinění je nutno zjistit přesně, resp. učinit závěr za použití zásady in dubio pro reo. Obviněný uzavřel, že jednání nemělo z hlediska objektivní stránky trestného činu podle § 235 tr. zák. trestně právní následek, neboť nestačí skutkové zjištění, že ohrožoval P. Č. nožem, ale ze skutkového zjištění musí vyplývat úmyslné porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 7. 2004, sp. zn. 10 To 318/2004, ve výroku o vině a dále postupoval podle § 265l tr. ř.

K dovolání obviněného se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že ačkoliv ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu není výslovně uvedeno znění slovního doprovodu, jímž dovolatel poškozeného k omluvě nutil, toto je zřejmé z odůvodnění citovaného rozsudku, a jak je patrno z další části dovolání, této skutečnosti si je vědom i dovolatel. Pokud jde o možný výklad tohoto slovního doprovodu, bylo by možno podle státního zástupce přistoupit na verzi nabízenou dovolatelem, ovšem toliko za situace, pokud by tento slovní projev nebyl doprovázen přiložením ostří nože na krk poškozeného. Za konkrétně nastalé situace však nelze jinak, než tento slovní doprovod považovat za výzvu k okamžité omluvě. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného L. V. K. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze též vytýkat jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. V řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku je proto dovolací soud povolán k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad vymezených v ustanovení § 265b tr. ř.

Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitku dovolatele, že slovní výrok „Ty sa buděš izviňat“ a jeho doprovodné jednání nebylo onou „vyděračskou direktivou“ nutící P. Č. k nedobrovolné omluvě. V daném případě obviněný uplatnil výtku vůči zjištěnému skutkovému stavu včetně hodnocení provedených důkazů (byť tvrdí opak) a popisuje svoji vlastní možnou verzi události (např. uvedeným výrokem chtěl vyjádřit, že se P. Č. sám, z vlastní iniciativy omluví, až si jednou po čase uvědomí, že dovolateli křivdil, zasahoval-li mu neomaleně do soukromí a vyhazoval ho spolu s jeho přáteli a rodinou z hotelu). V dovolání obviněný L. V. K. rovněž namítá, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., neboť soud se dostatečně nevypořádal s otázkou zahrnuje-li zavinění všechny znaky charakterizující objektivní stránku a současně zda jeho jednání mělo předpokládaný trestně právní následek. V podrobnostech spatřuje dovolací důvod v tom, že z popsaného skutku není jednoznačně patrno, zda mohl svým jednáním - při absenci odpovídajícího verbálně projeveného požadavku - poškozeného k něčemu nutit, z čehož dovozuje, že mezi vytýkaným jednáním a následkem trestného činu není příčinný vztah (ze zjištění, že měl poškozeného ohrožovat nožem ještě nevyplývá závěr, že toto jednání sledovalo cíl, přinutit jej k nedobrovolné omluvě). Tyto výtky, které směřují do správnosti hmotně právního posouzení, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tudíž Nejvyšší soud mohl posoudit, zda předmětný skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně a rozvedený v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vykazuje obviněným namítané vady. V tomto směru dovolací soud dospěl k závěru, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné.

Trestného činu vydírání podle § 235 odst 1, 2 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchá takový čin se zbraní. Podle § 89 odst. 5 tr. zák. je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivých ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Podle § 4 písm. a) tr. zák. (úmysl přímý) je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.

Ve stručnosti lze připomenout, že trestný čin vydírání je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele však musí být adresován poškozenému a ten jej musí vnímat. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Pohrůžka násilí je tedy obsahově širší než pohrůžka bezprostředního násilí, neboť může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času.

Z předmětného skutku, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně (viz jeho citace uvedená výše), mimo jiné vyplývá, že obviněný L. V. K. po předchozích incidentech, které měl s personálem hotelu kvůli poškození majetku a pro hlučné chování po požití alkoholu, přistoupil k řediteli hotelu P. Č., chytil ho za rameno, otočil k sobě, přiložil mu nůž na krk a takto ho nutil k omluvě za to, že mu jmenovaný jednak vstoupil do pokoje a že nechtěl, aby dále zůstali na hotelu, přičemž prohlašoval, že mu uřízne hlavu. Z tzv. právní věty výroku o vině téhož rozsudku je zřejmé, že prvostupňový soud považoval znaky uvedeného trestného činu za naplněné tím, že obviněný jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal a trpěl a takový čin spáchal se zbraní.

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Semilech v rozporu se zákonem, když konstatovaný skutek, který shledal bezchybným i odvolací soud, kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Zjištěným jednáním, co do obsahu jednotlivých důkazů podrobně rozvedeným zejména v odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, obviněný naplnil všechny zákonem stanovené formální a materiální znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu.

Učiněná zjištění vyjadřují, že obviněný L. V. K. se jednání, jež naplňuje znaky pohrůžky fyzického násilí (hrozba uříznutí hlavy), dopustil v úmyslu přimět poškozeného P. Č. proti jeho vůli k omluvě za předchozí jednání (vstup poškozeného do pokoje, kde byl obviněný s rodinou ubytován a výzva poškozeného, aby opustili hotel), tj. aby učinil resp. trpěl něco, co sám dobrovolně učinit nechtěl. Takový čin obviněného způsobil následek, a to porušení zájmu chráněného trestním zákonem v ustanovení § 235 tr. zák., kterým je svobodné rozhodování člověka. Je rovněž zřejmé, že mezi jednáním obviněného a zmíněným následkem existovala příčinná souvislost (bez zjištěného činu L. V. K. by následek nenastal). Objektivní stránka trestného činu vydírání záležející v tom, že pachatel pohrůžkou násilí nutí jiného, aby něco konal a trpěl, tak byla zjevně naplněna.

Provedl-li obviněný čin mimo jiné i tím, že poškozenému přiložil nůž na krk, spáchal takový čin se zbraní ve smyslu § 235 odst. 2 písm. c) tr. zák. Trestný čin vydírání je spáchán se zbraní nejen tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 25/1983-II). V posuzovaném případě byl nátlak na vůli poškozeného zesílen právě přiložením ostří nože ke krku poškozeného, čímž se pohrůžka násilí, spočívající v hrozbě uříznutí hlavy v případě, že nebude splněn požadavek obviněného na omluvu, stala pro poškozeného hrozbou reálnou.

Rovněž ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu vydírání a jejího obligatorního znaku - zavinění soud prvého stupně učinil taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu přímého [§ 4 písm. a) tr. zák.] evidentně naplňují. Zavinění obviněného zahrnovalo představu, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší či alespoň může porušit zájem chráněný tímto zákonem, jakož i jeho vůli, že chce takovou poruchu způsobit. Ze skutkových zjištění je totiž zřetelně patrno, že záměrem obviněného L. V. K. bylo donutit poškozeného proti jeho vůli k omluvě a dále k tomu, aby strpěl další setrvání jeho osoby, rodiny a přátel v hotelu. Poškozený byl donucován k určitému jednání, které by vzhledem ke konkrétním okolnostem (postavení P. Č. jako ředitele hotelu a jeho předchozí reakce na chování obviněného a jeho přátel - hlučné chování po požití alkoholu a poškozování majetku hotelu) sám dobrovolně učinit nechtěl. Požadavek obviněného na omluvu doprovázený hrozbou uříznutí hlavy a zejména přiložením ostří nože ke krku poškozeného, a to jako prostředku k důraznému vynucení určitého chování, poškozený oprávněně vnímal jako výzvu k omluvě, k čemuž také došlo („Nakonec se mu poškozený pro klid omluvil…“ viz str. 3 odůvodnění rozsudku). Okolnost, že v tzv. skutkové větě výroku o vině není uvedena citace slov obviněného, které pronesl v rámci svého jednání vůči poškozenému, není v daném případě nedostatkem, jenž by zpochybňoval právní závěry učiněné soudy obou stupňů.

Ve světle shora rozvedených skutečností je zřejmé, že relevantní námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, nemohou obstát. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že popisu předmětného skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 2 T 38/2004, v němž Krajský soud v Hradci Králové neshledal žádné závady a ve svém rozsudku ze dne 2. 7. 2004, sp. zn. 10 To 318/2004, se s ním ztotožnil, odpovídá použitá právní kvalifikace. Správné právní kvalifikaci skutku koresponduje i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně aplikovaná právní věta.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného L. V. K. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. ledna 2005

Předseda senátu

JUDr. Jiří Horák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru