Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1468/2019Usnesení NS ze dne 07.01.2020

HeslaZnásilnění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1468.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 185 odst. 1 aline aprní, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 968/20


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1468/2019-797

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný L. V., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2019, č. j. 1 To 26/2019-728, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 7/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 27. 2. 2019, č. j. 69 T 7/2017-628, byl obviněný L. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným ad 1) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ad 2) zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a ad 3) přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkového zjištění dopustil tím, že

1. v přesně nezjištěný den v období října až listopadu 2015 v katastru obce XY, okres Uherské Hradiště, Zlínský kraj, ve starém odstaveném železničním vagonu nacházejícím se před lokalitou XY, kde byl přes noc společně mimo jiné i s poškozenou AAAAA (pseudonym), narozenou XY, v době, kdy šli společně se jmenovanou spát na manželskou postel, začal tuto líbat a osahávat na intimních partiích těla, a to nejprve přes oblečení a poté i na nahé tělo, což poškozená odmítala slovně a i fyzicky odděláváním jeho rukou ze svého těla, načež si klekl a snažil se jí vysvléci kalhoty a spodní prádlo, které si poškozená držela rukama a aktivně se bránila kopy, na což reagoval tak, že její nohy násilím sevřel mezi svoje, její ruce jí jednou rukou uchopil za zápěstí a dal jí je nad hlavu, uvolnil jí nohy ze sevření, a tak se dostal mezi její nohy, kdy druhou rukou se snažil zasunout svůj penis do vagíny nezletilé, což se mu po nějakém čase podařilo, kdy poškozená svou aktivní obranu pro zřejmou beznadějnost a fyzickou převahu obžalovaného vzdala, a tak na ní posléze proti její vůli vykonal pohlavní styk, a takto jednal s vědomím toho, že AAAAA ještě nebylo 15 let;

2. v přesně nezjištěné dny v období od listopadu 2015 do letních měsíců 2016 na různých místech v katastru obce XY, okres Uherské Hradiště, Zlínský kraj, a to ve starém odstaveném železničním vagónu, ve svém osobním motorovém vozidle VW Golf, RZ XY, i u tamějšího rybníka, se opakovaně v 5-6 případech formou dokonané soulože pohlavně stýkal s nezletilou AAAAA, narozenou XY, z jejíž strany se jednalo o pohlavní styk dobrovolný a chtěný, a takto jednal, ačkoliv věděl, že poškozená ještě nedosáhla věku 15 let;

3. v přesně nezjištěný den v první polovině měsíce dubna 2016 ve večerních hodinách na blíže neustanoveném místě na lesní cestě vedoucí z obce XY na XY, okres Uherské Hradiště, Zlínský kraj, kam přijel společně s poškozenou nezletilou BBBBB (pseudonym), narozenou XY, svým vozidlem tovární značky VW Golf, RZ XY, po pozvání poškozené k projížďce, k čemuž tato svolila, začal ve vozidle jmenovanou přemlouvat k pohlavnímu styku, což poškozená odmítala, na což obžalovaný nereagoval a sklopil sedačku řidiče i spolujezdce, kde seděla poškozená, a také zamkl oboje přední dveře vozidla, aby znemožnil poškozené vozidlo opustit; poté ji uchopil za ruku a přetáhl ji nejdříve na sebe do pozice vsedě obkročmo, přičemž ji přes její pokračující nesouhlas s jeho jednáním začal líbat v oblasti krku, a následně ji převrátil na sedadle řidiče pod sebe a uchopil její ruce a zvedl jí je nad hlavu, kde jí je jednou rukou držel a druhou se jí pokoušel rozepnout zip u kalhot; v této chvíli pak ve své snaze dosáhnout pohlavního styku s poškozenou s ohledem na její pokračující nesouhlas s jeho jednáním ustal a společně se oba vrátili do obce XY, kde poškozená vystoupila na zastávce a odešla domů.

2. Za uvedené zločiny a přečin a za přečin vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle § 324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 1. 2017, č. j. 13 T 4/2017-75, který mu byl doručen dne 20. 1. 2017, byl odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jenž mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Týmž rozsudkem byl zrušen výrok o trestu z citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Uherském Hradišti, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. O odvolání obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 1 To 26/2019-728, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem 3. a ve výroku o trestu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ad 3) přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

3. v přesně nezjištěný den v první polovině měsíce dubna 2016 ve večerních hodinách na blíže neustanoveném místě na lesní cestě vedoucí z obce XY na XY, okres Uherské Hradiště, Zlínský kraj, kam přijel společně s poškozenou nezletilou BBBBB, narozenou XY, svým vozidlem tovární značky VW Golf, RZ XY, po pozvání poškozené k projížďce, k čemuž tato svolila, začal ve vozidle jmenovanou přemlouvat k pohlavnímu styku, což poškozená odmítala, na což obžalovaný nereagoval a sklopil sedačku řidiče i spolujezdce, kde seděla poškozená, a také zamkl oboje přední dveře vozidla, aby znemožnil poškozené vozidlo opustit; poté ji uchopil za ruku a přetáhl ji nejdříve na sebe do pozice vsedě obkročmo, přičemž ji přes její pokračující nesouhlas s jeho jednáním začal líbat v oblasti krku, a následně ji převrátil na sedadle řidiče pod sebe a uchopil její ruce a zvedl jí je nad hlavu, kde jí je jednou rukou držel a druhou se jí pokoušel rozepnout zip u kalhot; v této chvíli pak ve své snaze dosáhnout pohlavního styku s poškozenou s ohledem na její pokračující nesouhlas s jeho jednáním ustal a společně se oba vrátili do obce XY, kde poškozená vystoupila na zastávce a odešla domů.

4. Za tento přečin, jakož i za zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek v bodech 1. a 2. nezměněn, a za přečin vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle § 324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 1. 2017, č. j. 13 T 4/2017-75, ho odvolací soud odsoudil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 1. 2017, č. j. 13 T 4/2017-75, který mu byl doručen dne 20. 1. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Vladimíra Partla dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

6. Obviněný vyslovil nesouhlas (část IV.) s hodnoceními odvolacího soudu. Brojí proti jeho závěru (část V.), že „nemá pochybnosti, že se skutky tak, jak jsou uvedeny ve výroku napadeného rozsudku, staly“. Trestní řízení je podle jeho názoru zatíženo vadami spočívajícími v absenci „provedení důkazů, které měly orgány činné v trestním řízení v souladu se zásadou zjištění objektivní pravdy činit“. Namítl, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, jestliže odvolací soud nevyhověl návrhu na provedení důkazu výslechem poškozených AAAAA a BBBBB, jakož i doplněním výslechu znalkyně PhDr. Kristkové. Jedná se o případ tzv. opomenutých důkazů. Tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

7. Soudu prvního stupně vytkl, že nedůvodně odmítl provést výslech poškozené AAAAA v jeho přítomnosti. Situace umožňovala i provedení konfrontace. Soud pominul vyjádření znalkyně PhDr. Kristkové, podle níž nelze určit, zda výpověď této poškozené není ovlivněna solidaritou s její sestrou. Popis útoku vůči AAAAA je nepravdivý a nereálný. Nebylo prokázáno, že by se aktivně bránila, a to i hlasitým projevem, jímž by se domáhala pomoci dalších osob (svědka D. a BBBBB). Soudy přitom vycházely z věrohodnosti poškozené, aniž by zohlednily výpovědi těchto svědků.

8. Obviněný namítl, že podle skutkových zjištění soudů obviněný svým jednáním nenaplnil žádnou z forem § 185 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož se nedopustil jednání s pohrůžkou násilí, pohrůžkou jiné těžké újmy či zneužitím bezbrannosti jiného. Poukázal na to, že trestný čin znásilnění je trestným činem úmyslným. Vzhledem k menší intenzitě odporu poškozené se domníval, že jde jen o odpor předstíraný, tedy že poškozená se souloží nebo jiným pohlavním stykem souhlasí. Jednal tedy v negativním skutkovém omylu, který vylučuje jeho úmyslné zavinění. Podotkl, že výsledkem násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je, že poškozený od dalšího odporu upustí. O donucení však nejde, pokud nebyl odpor vážně míněný. O donucení nejde ani tehdy, pokud poškozená zpočátku klade odpor, ale později s pohlavním stykem dobrovolně souhlasí. Skutková zjištění soudů naplnění těchto znaků skutkové podstaty přesvědčivě nevyjadřují.

9. Pokud jde o zločin pohlavního zneužití vůči AAAAA, poukázal na absenci důkazů stran skutečnosti, „že nezletilá AAAAA měla pohlavní styky již v době své nezletilosti.“ Byl odsouzen pouze na základě její výpovědi. Nesouhlasí ani s tím, že byl uznán vinným přečinem omezování osobní svobody. Z tohoto jednání je usvědčován jen poškozenou BBBBB, jejíž nevěrohodnost byla prokázána závěry znalkyně PhDr. Kristkové.

10. Obviněný má za to (část VI. dovolání), že bylo porušeno ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., jelikož nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zmínil rovněž zásadu legitimního očekávání, podle níž mohl předpokládat, že jeho právní případ bude posouzen obdobně jako jiné typově shodné a již rozhodnuté právní případy.

11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i všechna další rozhodnutí na toto obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně zdůraznila, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Státní zástupkyně přisvědčila názoru soudu druhého stupně, že z žádného ustanovení trestního řádu nevyplývá právo obviněného být konfrontován s osobou mladší osmnácti let. Naopak z dikce ustanovení § 102 tr. ř. jasně plyne pro soud povinnost postupovat velice obezřetně, pokud je jako svědek vyslýchána osoba mladší osmnácti let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivnit její duševní a mravní vývoj. Navíc se obviněný sám v předchozím řízení dobrovolně vzdal možnosti být u výslechu poškozených tím, že se hlavního líčení od počátku neúčastnil. Všech úkonů týkajících se nezletilých poškozených se však účastnil jeho obhájce a měl možnost se jich dotazovat. Trestná činnost obviněného přitom byla prokázána právě výpověďmi poškozených AAAAA a BBBBB.

13. Státní zástupkyně doplnila, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkum vyhrazený řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

14. Státní zástupkyně konstatovala, že obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno podle jejího názoru konstatovat, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí odkázala.

15. Státní zástupkyně dodala, že dovolatel ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

16. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

a) obecná východiska

18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

22. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

23. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

b) vlastní posouzení dovolání

24. Námitky dovolatele s jedinou výjimkou nelze hodnotit ani jako formálně naplňující jím zvolený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nenapadají nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového stavu, nýbrž samotná skutková zjištění nalézacího soudu, resp. soudu odvolacího. Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu, musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně, případně soud odvolací ve výroku odsuzujícího rozsudku. Ačkoli dovolatel deklaruje, že si tohoto postavení dovolacího soudu je vědom, přesto svoji argumentaci upřel na vytýkání nedostatků skutkové a procesní povahy, které však nemohou přezkumnou povinnost dovolacího soudu založit.

25. Obviněným zvolený důvod dovolání předně nenaplňují ty námitky, jimiž brojí proti správnosti soudy učiněných skutkových zjištění. Obviněný v jejich rámci polemizuje s výpověďmi poškozených, popisem útoku ve vztahu k poškozené AAAAA, který shledává nereálným, zpochybňuje rovněž postoj poškozené, která se nebránila hlasitým projevem a nedomáhala se pomoci dalších osob (především svědků D. a BBBBB). Takto formulované výhrady jsou však ve zřejmém rozporu s obsahovým zaměřením obviněným zvoleného dovolacího důvodu, jelikož ten předpokládá vady při hmotně právním posouzení soudy zjištěného skutku. Neumožňuje v jeho rámci přezkoumávat obviněným zpochybňovaná skutková zjištění soudů. Nejde-li o případ tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými, potažmo právními závěry, je dovolací soud těmito skutkovými zjištěními vázán. O případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem se přitom zjevně nejedná.

26. Dovolací soud poukazuje na důkazní situaci v dané věci a způsob hodnocení provedených důkazů (především svědeckých výpovědí ve vztahu ke skutku spáchanému vůči poškozené AAAAA – skutek popsaný pod bodem 1. rozsudku), jenž je vyjádřen jednak v rozsudku soudu prvního stupně (srov. str. 11-12 a str. 16), jednak v rozsudku soudu odvolacího (srov. zejm. str. 7-8, body 14.-15.). Na těchto místech se soudy k druhově shodným námitkám obviněného věcně vyjádřily. Vzhledem k tomu, a s přihlédnutím k postavení a úloze dovolacího soudu, lze pro úplnost na tato hodnocení poukázat. Doplnit lze, že Nejvyšší soud nemá pochybnosti o správnosti soudy učiněných skutkových zjištění. Při provádění důkazů a jejich následném hodnocení nebyly shledány žádné projevy libovůle obecných soudů, proces hodnocení důkazů není zatížen logickými vadami či jinými zjevnými excesy, a proto ani nelze dospět k závěru o možnosti a nutnosti mimořádného zásahu dovolacího soudu do soudy učiněných skutkových zjištění.

27. Nad rámec uvedených konstatování lze doplnit, že výhrada obviněného (ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1. rozsudku), podle níž soudy vycházely z věrohodnosti poškozené, aniž by zohlednily svědeckou výpověď svědka D., je nepřípadná a v přímém rozporu s tím, jak soudy po skutkové stránce věc uzavřely. To je patrné z bodu 37. rozsudku soudu prvního stupně, v němž konstatoval, že „ani další provedené důkazy nijak nenapomohly k prohloubení poznatků soudu o dění ve vagónu v kritické době … speciálně pak ani výpověď svědka T. D., který měl být podle poškozené přítomen ve vedlejší místnosti a který údajně nic neslyšel.“ (viz str. 12 rozsudku soudu prvního stupně).

28. Dovolací soud současně připomíná, že žádné ustanovení trestního řádu nebrání tomu, aby byl obviněný uznán vinným na základě výpovědi jediné osoby (v tomto případě poškozené). Důkazní situace je velmi často v případech tohoto druhu trestné činnosti, která se odehrává v soukromí a bez přítomnosti dalších osob, založena na protichůdných skutkových tvrzeních osoby poškozené a obviněné. Tento fakt ovšem sám o sobě nevylučuje, aby byl obviněný uznán vinným jen na podkladě výpovědi poškozené. V této souvislosti lze připomenout i závěry Ústavního soud, který (např. v usnesení ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 3907/11) nikterak nevyloučil možnost, aby byl závěr o vině obviněného soudem učiněn výhradně na jednom důkazu, zejména výpovědí poškozené. Mimo jiné uvedl, že „z hlediska dodržení zásady in dubio pro reo nelze v situaci „tvrzení proti tvrzení“ a priori vyloučit uznání obžalovaného vinným trestným činem, pokud obecné soudy náležitě prověří věrohodnost usvědčující výpovědi svědka (zejména usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08, III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, II. ÚS 569/09, III. ÚS 21494/09). Hodnocení tohoto rázu je plně v souladu se zásadami dokazování v trestním řízení a ustálenou judikaturou trestních soudů a nevymyká se nikterak postupu, který Ústavní soud akceptoval v řadě předchozích obdobných případů, uvedených výše.“

29. Ústavní soud připomíná, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08, III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, II. ÚS 569/09, III. ÚS 1494/09) – viz např. usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1322/14.

30. Obviněným zvolený dovolací důvod nenaplňují ani jeho procesní námitky. Pro úplnost však lze uvést následující.

31. Dovolatel míní, že bylo porušeno právo na obhajobu tím, že Vrchní soud v Olomouci nevyhověl návrhu na provedení důkazů výslechem poškozených nezletilých. Vznesl námitku tzv. opomenutých důkazů. Tak tomu však v posuzované věci není. Lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno." O případ tzv. opomenutých důkazů se přitom nemůže jednat již proto, že odvolací soud závěr o neprovedení opakovaného výslechu poškozených opřel o příslušné ustanovení trestního řádu (§ 102 odst. 2 tr. ř.), jež možnost opakovaného výslechu osoby mladší osmnácti let (nadto v postavení poškozené ze zločinu spáchaného v sexuální oblasti) limituje. Odvolací soud tedy transparentně vyjádřil důvody, které mu podle trestního řádu v provedení opakovaného výslechu poškozených bránily.

32. Soudu, který provádí výslech osoby mladší osmnácti let, zákon ukládá povinnost, provést výslech zvlášť šetrně tehdy, pokud má svědek vypovídat o okolnostech, jejichž oživování by vzhledem k jejímu věku mohlo vést k nepříznivému ovlivnění jejího duševního a mravního vývoje. K výslechu poškozených přitom došlo již v přípravném řízení, jak je zřejmé z jejich obsáhlých výpovědí na č. l. 103-111 (protokol o výslechu poškozené AAAAA), resp. na č. l. 118-141 (protokol o výslechu BBBBB). Soud prvního stupně, resp. soud odvolací postupovaly v souladu s § 102 odst. 2 tr. ř., podle něhož má být v dalším řízení tato osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech.

33. Pokud jde o námitku dovolatele, že soud prvního stupně odepřel provedení výslechu poškozené AAAAA v jeho přítomnosti za účelem ověření tvrzení soudní znalkyně PhDr. Kristkové, zda výpověď této poškozené nebyla ovlivněna solidaritou s její sestrou, je třeba dodat, že právo obviněného na spravedlivý proces není nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí zaručenému v čl. 32 odst. 1 větě druhé Listiny, jakož i v Úmluvě o právech dítěte. Současně nelze přehlédnout, že obviněný byl zastoupen obhájcem již v přípravném řízení (jelikož se z hlediska právní kvalifikace jednalo o případ nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř.), který se výslechu poškozené po celou dobu účastnil a mohl jí klást dotazy (viz protokol o výslechu poškozené AAAAA na č. l. 96-111).

34. Tento závěr plně odpovídá i tomu, co k této problematice již v minulosti uvedl Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, podle něhož „[k] omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. V případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho ze dvou v kolizi stojících základních práv, je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do druhého z nich. Tento závěr lze odvodit i z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a sice v tom smyslu, že základních práv a svobod musí být šetřeno nejenom při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, nýbrž analogicky rovněž v případě jejich vzájemné kolize.“

35. Nepřípadná je námitka, kterou obviněný uplatnil taktéž v řízení o řádném opravném prostředku, tj. že „situace umožňovala konfrontaci poškozené s odsouzeným“. Je třeba připomenout, že tento postup je zapovězen ustanovením § 104a odst. 5 věta třetí tr. ř., podle něhož „[t]váří v tvář nelze postavit též poškozeného mladšího osmnácti let s obviněným v případě trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti.“ Postup, jehož se obviněný domáhá, by byl v přímém rozporu se zákonným příkazem.

36. Za hmotně právní námitky nelze pokládat ani tvrzení dovolatele, že jednání popsané pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně nevyjadřuje znak objektivní stránky trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku v podobě užití násilí (event. pohrůžky násilí či pohrůžky jiné těžké újmy), ani jeho úmyslné zavinění, a to v důsledku jeho tvrzeného negativního skutkového omylu. Okolnosti zakládající důvod aplikace § 18 odst. 1 tr. zákoníku by nepochybně obviněným uplatněný dovolací důvod zakládat mohly, avšak jen za toho předpokladu, že by jejich existence byla výsledkem skutkových zjištění, která vyjadřují dovoláním napadená rozhodnutí. Tak tomu však ve věci posuzované není. Soudy totiž věc neuzavřely tak, že by se obviněný svého činu dopustil proto, že si nebyl vědom vážně míněného odporu poškozené. Toto je pouze tvrzení dovolatele, který se snaží o prosazení vlastní skutkové verze, jež by pak umožnila učinění závěru, že právní posouzení skutku soudy nižších stupňů není správné.

37. Podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně se obviněný dopustil zločinu znásilnění tím, že „jiného násilím donutil k pohlavnímu styku, který spáchal souloží“. Znakem násilí se ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1837). K užití násilí za účelem překonání odporu poškozené k pohlavnímu styku s obviněným zjevně došlo. Z popisu skutku obsaženého v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně plyne, že obviněný „začal tuto líbat a osahávat na intimních partiích těla … což poškozená odmítala slovně a i fyzicky odděláváním jeho rukou ze svého těla, načež si klekl a snažil se jí vysvléci kalhoty a spodní prádlo, které si poškozená držela rukama a aktivně se bránila kopy, na což reagoval tak, že její nohy násilím sevřel mezi svoje, její ruce jí jednou rukou uchopil za zápěstí a dal jí je nad hlavu, uvolnil jí nohy ze sevření, a tak se dostal mezi její nohy, kdy druhou rukou se snažil zasunout svůj penis do vagíny nezletilé, což se mu po nějakém čase podařilo, kdy poškozená svou aktivní obranu pro zřejmou beznadějnost a fyzickou převahu obžalovaného vzdala…“.

38. Popsaný mechanismus aktivního jednání dovolatele a reakce poškozené na toto jednání jednoznačně svědčí o existenci násilí v počínání obviněného. Zřetelně projevený negativní postoj poškozené k zamýšlenému fyzickému kontaktu („snažil se jí vysvléct kalhoty a spodní prádlo, které si poškozená držela rukama a aktivně se bránila kopy“) dovolatele neodradil v dalším fyzickém působení na poškozenou („reagoval tak, že její nohy násilím sevřel mezi svoje, její ruce jí jednou rukou uchopil za zápěstí a dal jí je nad hlavu, uvolnil jí nohy ze sevření, a tak se dostal mezi její nohy“), aby překonal její vážně míněný odpor, a to za účelem dosažení pohlavního styku s ní („druhou rukou se snažil zasunout svůj penis do vagíny nezletilé, což se mu po nějakém čase podařilo“).

39. Na základě soudy zjištěného skutkového stavu, jenž je vyjádřen v tzv. skutkové větě lze proto dospět k závěru, že znak násilí byl zjevně naplněn. Přitom je vyloučeno, aby obviněný ve vztahu k tomuto skutku jednal v negativním skutkovém omylu podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož se „vzhledem k menší intenzitě odporu domníval, že jde jen o odpor předstíraný“.

40. Předpokladem jednání v tzv. negativním skutkovém omylu podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku je, že pachatel neví, že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost jeho činu skutečně existuje. To je vyloučeno již samotným popisem jednání dovolatele, z něhož je zřejmé, že obrana poškozené byla vážně míněna („snažil se jí vysvléct kalhoty a spodní prádlo, které si poškozená držela rukama a aktivně se bránila kopy“), fyzický kontakt byl ze strany poškozené nechtěný a obviněný si ho násilím vynutil. Přitom není rozhodné, zda tato její obrana byla kontinuální a trvala po celou dobu fyzického kontaktu s dovolatelem, či jen krátkodobá a vážně míněná, s níž poškozená následně ustala, a to z důvodu beznadějnoti takové obrany a fyzické převaze dovolatele.

41. Nejvyšší soud na podkladě obviněným uplatněné argumentace nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí, popř. jemu přecházející rozsudek soudu prvního stupně, bylo zatíženou dovolatelem vytýkanou vadou. Závěr soudů, že obviněný se dopustil zločinu znásilnění tím, že „jiného násilím donutil k pohlavnímu styku“, je proto zcela adekvátní a zákonu odpovídající.

42. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že dovolatel uplatnil námitky ani formálně nevyhovující deklarovanému důvodu dovolání. Nejvyšší soud proto o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

43. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. 1. 2020

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru