Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1462/2011Usnesení NS ze dne 29.11.2011

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1462.2011.1
Důvod dovolání

265b/1g

Dotčené předpisy

§ 219 odst. 1,2 písm. b) tr. zák.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 947/12
soudce zpravodaj doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1462/2011 - 25

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. listopadu 2011 o dovolání obviněného E. I. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 8 To 58/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 9/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 8 To 58/2010, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 8. 2009, č. j. 48 T 9/2007-289, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu byl uložen podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na neurčito a o nároku poškozeného bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 8 To 58/2010, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného je naplněn uplatněný dovolací důvod tím, že nebyly vyslechnuty osoby, které podle jeho názoru mohly prokázat jeho nevinu, neboť obviněný sám v rámci své obhajoby poukazoval a poukazuje i v dovolání na to, že skutek, pro který byl odsouzen, nikdy nespáchal. V rámci své argumentace k neprovedeným důkazům popisuje svoji verzi skutkového děje a v této souvislosti poukazuje mj. na to, že v době smrti poškozené se ve sklepě nacházeli minimálně čtyři muži a policie se spokojila s cestou pro ni nejjednodušší, tj. obvinit obviněného, který v té době nebyl přítomen a nemohl se bránit. Je přesvědčen, že jeho „vina nebyla objasněna beze všech pochybností“, správně mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo. Pro případ, že by nebylo jeho dovolání vyhověno, navrhl, aby mu bylo umožněno uložený trest odnětí svobody vykonávat ve věznici s mírnějším režimem, a to vzhledem k tomu, že v Bulharsku nebyl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, přičemž část trestné činnosti mu byla rehabilitována. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby jeho dovolání bylo vyhověno a zrušeno nejen dovoláním napadené usnesení vrchního soudu, ale také rozhodnutí soudu prvního stupně a dále učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud sám obviněného obžaloby v plném rozsahu zprostil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť námitky uplatněné obviněným nejsou důvodné, a ani nenaplňují podstatu uplatněného dovolacího důvodu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Z podaného dovolání je nepochybné, že obviněný své výhrady vznáší vůči skutkovým zjištěním, nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, neboť sám předkládá vlastní verzi skutkového zjištění, kdy argumentuje tím, že se předmětného jednání nedopustil a tato jeho verze, že se jednání nedopustil, měla být zjištěna právě provedením dalšího dokazování – výslechem svědků. K takto formulovaným námitkám je však potřebné uvést, že jde o námitky skutkové, které jsou z pohledu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní. K otázce skutkového stavu věci je potřebné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Vzhledem k tomu, že se jedná o námitky skutkové, není nezbytné v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu opětovně na výhrady obviněného reagovat, vzhledem k tomu, že již byly předmětem přezkumného řízení odvolacího soudu, přesto musí Nejvyšší soud poukázat na některé skutečnosti.

V dané trestní věci se soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval výpověďmi jednotlivých svědků, a to vzhledem k tomu, ve kterém stádiu trestního řízení byly pořízeny, změnám v jejich výpovědích apod., což je patrno např. u V. I. I. (str. 5 – 6 rozsudku), ale i dalších. Ta skutečnost, že soud přistupoval k hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. vyplývá např. ze str. 11 (odstavec druhý rozsudku), kde soud rozvádí své úvahy k tomu, proč neuvěřil tvrzení svědka B., že v kritické době nebyl v domě a ve sklepě a nevěděl, co se stalo. Právě zmíněné skutečnosti prokazují, že soud prvního stupně si byl vědom důkazní situace (řada svědků je mimo území České republiky a přes snahu justičních orgánů se nepodařilo jejich účast zajistit, od spáchání trestného činu vraždy uplynula dlouhá doba apod.), a proto musel pečlivě a podrobně rozvést své hodnotící úvahy k důkazům, které provedl a závěrům, ke kterým na základě dokazování dospěl. Jeho rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí soudu druhého stupně pak odpovídají ustanovení § 125 tr. ř. a § 134

tr. ř. Z rozhodnutí soudů vyplývá, na základě jakých důkazů mohly dospět a dospěly k závěru, že se vraždy na poškozené M. N. D., dne 29. 12. 1996 v D., okr. T. dopustil právě obviněný. Také závěr obviněného o tom, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo a soud měl rozhodnout zprošťujícím rozsudkem podle § 226 písm. c) tr. ř., svědčí pro závěr, že námitky obviněného jsou skutkové, z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a jako takové je třeba je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

V souvislosti s obviněným předkládanou vlastní verzí skutkového děje, kdy uvádí, že se jednání, pro které byl odsouzen, nedopustil a v inkriminované době byli s poškozenou ve sklepě jiní čtyři muži, je potřebné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.

Zcela závěrem považuje Nejvyšší soud za vhodné reagovat také na žádost obviněného, aby byla zohledněna jeho trestní minulost, kdy v B. nikdy nebyl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, přičemž část jeho trestné činnosti byla rehabilitována, což podle jeho názoru umožňuje použití ustanovení § 39a tr. zák.

a jeho zařazení do mírnějšího typu věznice. V souvislosti s touto argumentací musí Nejvyšší soud odkázat na správné úvahy soudu prvního stupně na str. 18 – 19 rozsudku a str. 3 usnesení soudu druhého stupně. Výkon trestu byl nařízen plně v souladu se zněním zákona a pokud považuje obviněný toto zařazení za nepřiměřeně přísné, jedná se o jeho výhradu k hodnotícím úvahám soudů ohledně jeho osoby a následného zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou. Takové námitky je rovněž třeba odmítnout, neboť dovolací důvod nenaplňují.

Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří

o nedostatcích procesního charakteru a v rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními, a proto ohledně tohoto dovolacího důvodu přicházelo v úvahu dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. listopadu 2011

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru