Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1458/2015Rozsudek NS ze dne 25.05.2016

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
Vražda
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1458.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 140 tr. zákoníku

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3083/16 ze dne 29.11.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1458/2015-61

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2016 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Ivo Kouřila o dovolání, které podal obviněný J. M . , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 7 To 44/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 3/2015, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. sezrušuje

- usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 7 To 44/2015, a to pouze v té části výroku, kterou bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného J. M., pokud jde o výrok, jímž byl v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 46 T 3/2015, ponechán nedotčeným výrok o vině obviněného J. M. zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem 1) a výrok o trestu,

- rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 46 T 3/2015, ve výroku o vině pod bodem 1), v němž byl obviněný J. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a ve výroku o trestu.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části citovaných rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že při nezměněném výroku o vině obviněného J. M. zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [bod 2) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 46 T 3/2015], se obviněný J. M. odsuzuje podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) let.

Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se obviněný J. M. pro výkon trestu zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se obviněnému ukládá trest propadnutí věci, a to

· tabletu zn. Emgeton Consul 6, stříbrno-černé barvy, s napájecím kabelem,

· plastové rukojeti modré barvy od kuchyňského nože o délce 11 cm,

· kuchyňského nože s černou plastovou rukojetí o délce 10 cm,

· kuchyňského nože s modrou plastovou rukojetí zn. Tescoma presto o celkové délce 22 cm,

· ulomené ocelové čepele nože zn. Tescoma presto.

Podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku se obviněnému ukládá trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu deseti 10 (deseti) let.

IV. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v rozsahu zrušení pod bodem 1) výroku o vině jeho označeného rozsudku v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 46 T 3/2015, byl obviněný J. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným dvěma pokusy zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku [bod 1) a 2) citovaného rozsudku], kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

„1) dne 12. 4. 2014 v době od 02:24 hod. do 02:45 hod. v P. – L., ul. P., nedaleko domu čp. ..., přistoupil k poškozenému bezdomovci J. M., trvale bytem F. L. Č. ..., M., ležícímu na zemi ve spacím pytli, a to do takové vzdálenosti, odkud na něj mohl zaútočit, přičemž v pravé a levé ruce držel kuchyňský nůž, jeden s černou střenkou a ostřím v délce 12,5 cm a druhý se žlutou ulomenou střenkou a ostřím v délce 14 cm, v úmyslu ho usmrtit po předchozím uvážení, kdy si předem vytipoval místo činu, oběť a způsob provedení, svým činem chtěl získat majetkový prospěch, kdy s výhrůžkou ve znění: »že se nemá hnout, jinak jej bodne, že nemá bezdomovce rád, jednoho má již na svědomí a že je jeho rukojmí«, bránil poškozenému ve volném pohybu, načež po příjezdu policejní hlídky začal na policisty křičet, »aby zůstali stát, protože má u sebe zbraň a rukojmí«, kdy na výzvu policistů, aby odhodil nože, uposlechl až po použití donucovacích prostředků, přičemž svým jednáním nezpůsobil poškozenému žádné zranění ani majetkovou škodu,

2) dne 29. 6. 2014 v přesně nezjištěné době, pravděpodobně kolem 02:45 hod. v P., v pravé části parku V. s. z čelního pohledu k budově Hlavního nádraží z ulice O. v úmyslu usmrtit po předchozím uvážení, kdy si předem s odstupem několika dní vytipoval místo činu, oběť a určil způsob provedení, napadl v parku spícího poškozeného bezdomovce L. Š., trvale bytem H. n. ..., O., a to jedním ze tří přinesených nožů o délce čepele 13 cm na hřbetní straně s jednostranným ostřím v délce 11 cm, kterými se předem za tímto účelem vybavil, při útoku nožem poškozenému způsobil řeznou ránu na palcové straně pravého předloktí délky asi 4 cm s přetětím vřetenní tepny a povrchní řezné rány na obou dolních končetinách, kdy k dalšímu poranění a usmrcení poškozeného nedošlo jen díky jeho aktivní obraně, křiku a volání o pomoc, zlomení nože, kterým byl útok veden, a zejména díky příchodu svědka M. Š., který volání poškozeného zaslechl a na místo mu přispěchal na pomoc, kdy obžalovaný pod vlivem těchto okolností útoku zanechal, avšak nejpozději v tomto okamžiku se rozhodl získat činem majetkový prospěch a pokusil se z místa uprchnout i s taškou poškozeného, na útěku však byl hlídkou Městské policie Praha zadržen v ulici W., přičemž poškozený byl odvezen do nemocnice se způsobeným zraněním, které v případě neposkytnutí včasné předlékařské a následné lékařské pomoci by vedlo k nadměrným krevním ztrátám s následným pokrvácivým šokem a případně i ke smrti“.

Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu deseti let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen též trest propadnutí věci, a to:

· tabletu zn. Emgeton Consul 6, stříbro-černé barvy, s napájecím kabelem,

· kuchyňského nože se žlutou rukojetí o čepeli délky 14 cm,

· kuchyňského nože s černou rukojetí o čepeli délky 12,5 cm,

· plastové rukojeti modré barvy od kuchyňského nože o délce 11 cm,

· kuchyňského nože s černou plastovou rukojetí o délce 10 cm,

· kuchyňského nože s modrou plastovou rukojetí zn. Tescoma presto o celkové délce 22 cm,

· ulomené ocelové čepele nože zn. Tescoma presto.

2. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán povinností uhradit poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, se sídlem Michálkovická 108, 710 15 Slezská Ostrava, škodu ve výši 20 001 Kč.

3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 7 To 44/2015, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

5. V první části odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že skutek popsaný pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku (soudu prvního stupně) byl oběma soudy nesprávně právně hodnocen. Podle jeho názoru byla v rozhodnutích soudů obou stupňů uvedena řada skutkových zjištění, která hovořila v jeho prospěch a která nebyla ani jedním ze soudů náležitě právně hodnocena. Právě na základě těchto skutkových zjištění mělo být jeho jednání pod bodem 1) hodnoceno podle § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť šlo o tzv. neukončený pokus, přičemž učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno, a toto oznámení učinil policejnímu orgánu. Dále přisvědčil soudu prvního stupně (a také soudu odvolacímu), který podle něj správně dovodil, že do poškozeného, ani jeho spacáku ve skutečnosti nebodal [navzdory jeho (obviněného) výpovědi, že tak činil], poškozeného nenapadl a pouze nad ním s noži stál. Upozornil přitom, že otázkou stále zůstává, jak vážně své výhrůžky myslel. Poškozený nebyl zraněn, ve spacáku žádné díry nenašel. Pro úplnost obviněný doplnil, že u odvolacího soudu sám vypověděl, že: „Příprava tam byla, ale nebodnul jsem ho, podle mě nedošlo k pokusu vraždy“. Poukázal na to, že sám zavolal na místo Policii České republiky, a to po jejím předchozím upozornění prostřednictvím emailu a SMS. Je tedy zřejmé, že mu šlo o to, aby se Policie České republiky o jeho jednání dozvěděla. Uvedl, že si své plány sice důkladně sepsal, ale pak zavolal Policii České republiky, než je začal skutečně realizovat s tím, že vlastně ani nezačal. Reakci Policie České republiky považoval za neadekvátní, dostatečně se jeho jednáním nezabývala. Připomněl, že odvolací soud v souvislosti s hodnocením polehčujících okolností, konkrétně jeho doznání ke spáchaným (i nespáchaným) skutkům, dovodil, že toto bylo vedeno spíše jeho snahou po vlastním zviditelnění se. I s ohledem na tyto skutečnosti vyjádřil domněnku správnosti závěrů soudů obou stupňů ohledně konkrétního průběhu událostí u skutku č. 1) s dovětkem, že tím spíše mělo dojít k jinému právnímu hodnocení jeho jednání.

6. Shrnul, že ačkoli bylo prokázáno, že k usmrcování oběti nepřistoupil, tzn. neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu, a pouze nad poškozeným s noži v rukou stál, přičemž na místo zavolal Policii České republiky a na její příjezd vyčkal, neaplikovaly soudy ustanovení § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku s odůvodněním, že neodstranil nebezpečí, tzn. nezanechal svého jednání (stál s noži v rukou nad poškozeným). V tomto směru oponoval, že v případě pokusu vraždy je stání s noži nad poškozeným, kdy na poškozeného nožem nikdy nezaútočil, nezpůsobil mu žádné zranění, v poklidu vyčkával příjezdu Policie České republiky, kterou předtím sám na místo činu zavolal, nedostatečným jednáním ve smyslu vymezení neukončeného pokusu, které by mělo zamezit aplikaci § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Namítl tedy, že při neukončeném pokusu postačí pro zánik trestnosti skutečnost, že se dobrovolně zdržel svého dalšího jednání. Zdůraznil přitom, že v tomto, ani v žádném jiném, kontextu se nelze domnívat, že stání s noži nad poškozeným je jednáním, které by se dalo považovat za potřebné k dokonání trestného činu vraždy. Dodal, že co se týče dobrovolnosti zdržení se dalšího jednání, nic mu nebránilo čin dokonat. Za klíčovou opětovně označil skutečnost, že oznámení bylo učiněno v době, kdy vzniklé nebezpečí mohlo být ještě odstraněno, a není rozhodné, zda skutečně odstraněno bylo. Proto úvahy soudů v tomto směru považoval za nadbytečné.

7. Dále uvedl, že si je vědom toho, že svým jednáním popsaným pod bodem 1) mohl naplnit skutkovou podstatu jiného trestného činu, především omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku. Současně akcentoval, že nikdo nepovažoval možnost, že by se dopustil pokusu vraždy, za reálnou, přičemž závěr o jeho úmyslu někoho zabít podle něj nepodporují ani přítomní svědci z řad policistů. Připomněl také, že v tomto případě nebyl ani umístěn do vazby a jeho trestní stíhání bylo zahájeno jen díky jeho angažovanosti.

8. Nad uvedený rámec připomněl svou motivaci, jíž bylo od počátku získání pozornosti pramenící z jeho osobnostní frustrace. Jeho snahou bylo vyvolat dojem, že někomu ublíží, ačkoli ve skutečnosti mu šlo právě a pouze o získání pozornosti a zájmu nejenom Policie České republiky, ale i svého okolí. Úmysl usmrtit poškozeného v případě skutku pod bodem 1) nelze podle obviněného dovozovat pouze z jeho výpovědi, neboť pokud by poškozeného skutečně chtěl usmrtit, udělal by to. Chtěl, aby mu Policie České republiky potvrdila, že je schopen naplnit své hrozby, aby byl konečně brán vážně. Policejní orgán však vyhodnotil situaci jinak a obviněný byl umístěn do psychiatrické léčebny.

9. V případě skutku pod bodem 2) obviněný zdůraznil, že u něj došlo ke zvratu, neboť se rozhodl, že pro to, aby byl brán vážně, musí skutečně někoho napadnout. Poukázal na sepsané plány a akcentoval, že ačkoli jejich obsah vyznívá jinak, neměl v úmyslu někoho usmrtit. Zdůraznil, že kdyby tak chtěl skutečně učinit, nic mu v usmrcení poškozeného nebránilo a mohl svůj čin dokonat. Přesto však zvolil formu útoku, která mu dosažení takového „cíle“ podstatně ztížila. Připomněl také závěry soudu prvního stupně stran jeho snahy zaujmout, upozornit na sebe i za cenu toho, že někomu ublíží, a také reálnosti jeho plánů (jejich nadnesenost a skutečnost, že je otázkou, zda to, co prezentuje v písemné podobě, by byl schopen uskutečnit). Zdůraznil, že byl rád, že je mu konečně věnována pozornost, a aby si zájem udržel, své činy zveličoval, dramatizoval (snažil se být co nejkontroverznější) a doznával se i k útokům, které prokazatelně nespáchal. Odkázal také na vypracované znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie a jejich závěry. Jeho komunikace (s přáteli na Facebooku a jeho emaily) a prezentovaný zájem někoho usmrtit pak pramenily podle něj jen ze zoufalství a snahy touto formou hledat pomoc.

10. V návaznosti na to obviněný dovodil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení i u skutku pod bodem 2). Ani v tomto případě totiž nebylo jeho úmyslem poškozeného usmrtit, ale pouze zranit, přičemž i zde se snažil, aby se jeho jednání jevilo závažnější, než jaké bylo. Vyjádřil přesvědčení, že ze způsobu útoku, jakým poškozeného napadl, vyplývá, že poškozeného ve skutečnosti usmrtit nechtěl (kdyby jeho hlavním cílem bylo poškozeného usmrtit, mohl to bez jakékoli překážky učinit). Poukázal přitom i na závěry znaleckého posudku, podle nichž byla poškozenému způsobena pouze středně těžká poranění. Měl tedy za to, že jeho jednání v tomto směru mělo být právně posouzeno jako ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku, resp. jako těžké ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku.

11. Obviněný také namítl, že uložený (úhrnný) trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný, neboť nezohledňuje, do jaké míry se jeho jednání přiblížilo dokonání přisouzeného trestného činu, ani okolnosti a důvody, pro které k jeho dokonání nedošlo. Opětovně poukázal na to, že v případě skutku ad 1) od svého dalšího jednání dobrovolně upustil a učinil o pokusu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno aiv případě skutku ad 2) rovněž upustil od dalšího jednání. Ani v jednom případě se tak jeho jednání nepřiblížilo k dokonání trestného činu a měl mu proto být uložen trest odnětí svobody v mnohem kratší výměře. Upozornil také na polehčující okolnosti, zejména na svoji spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, k níž mělo být při ukládání trestu více přihlédnuto.

12. Za nepřiměřený obviněný považoval rovněž uložený trest zákazu pobytu na území P. na dobu deseti let. V kontextu dalších trestů jej shledal nadbytečným, přičemž zdůraznil své studijní a pracovní vazby k P. Přitom namítl, že v případě uložení trestu zákazu pobytu je nutné zkoumat, kde se nachází skutečné místo trvalého pobytu obviněného a nelze pouze vycházet z formálně nahlášeného trvalého pobytu. S ohledem na to, že se před svým zadržením relativně dlouhou dobu zdržoval v P., kde studoval a byl zde i zaměstnán, bylo místo jeho skutečného pobytu v P. Zdůraznil také svůj velký zájem pobývat v P. po propuštění z výkonu trestu a pokračovat ve studiu na Univerzitě Karlově. Měl tedy za to, že trest zákazu pobytu mu neměl být vůbec uložen, popřípadě měl být uložen v mnohem kratším trvání, tedy pouze na dobu absolutně nezbytnou.

13. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 7 To 44/2015, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově na uvedené usnesení navazující a podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že posoudí skutek uvedený pod bodem 1) jako přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a skutek uvedený pod bodem 2) jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku a uloží obviněnému mírnější trest.

14. Výše uvedené skutečnosti pak obviněný sám i skrze svoji obhájkyni zopakoval při veřejném zasedání konaném u Nejvyššího soudu dne 25. 5. 2016. Zdůraznil, že byl finančně frustrován a skutky si připravoval a vykonal proto, aby na sebe upozornil a stal se pro své okolí zajímavějším, získal si pozornost. Popřel přitom svůj úmysl usmrtit poškozené a zpochybňujícím způsobem se vyjádřil k otázce majetkového motivu. Prezentoval rovněž názor, že by vzhledem ke shledané poruše jeho osobnosti bylo vhodnější, aby absolvoval spíše ochranné léčení, než aby byl 17 let ve výkonu trestu odnětí svobody v péči psychologa, která není dostatečná. V závěru uvedl, že pokud předtím hrdě říkal před soudem, že by trestnou činnost opakoval, nyní by to již neřekl.

15. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co shrnul obsah podaného dovolání, uvedl, že uplatněné dovolací námitky lze považovat za obsahově relevantní a v dílčí části dokonce i důvodné. Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, měl ve vztahu k namítanému zániku trestnosti pokusu za to, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Ze zjištěného skutkového stavu podle něj nelze existenci podmínek zániku trestnosti pokusu v žádném případě dovodit, neboť absentuje v prvé řadě prvek dobrovolnosti upustit od dalšího jednání, když ve světle přisouzené skutkové podstaty zločinu vraždy ve stadiu pokusu by bylo možno hovořit o tom, že obviněný i nadále, až do výzvy policisty, poškozeného ohrožoval. Obviněný pak sice učinil o svém jednání oznámení, avšak zjevně nikoli ve smyslu odstranění nebezpečí zákonem chráněnému zájmu. Nemělo by totiž žádnou logiku, aby obviněný chtěl takové nebezpečí odstranit, avšak neučinil tak ještě před příjezdem policie či nejpozději při jejím odjezdu, ačkoli mu v takovém odstranění nebezpečí nebránila žádná překážka, nehledě na zjevnou absenci dobrovolnosti samotného upuštění od dokonání činu. Pokud tedy bylo – podle závěru soudů – úmyslem obviněného usmrcení poškozeného, od zahájení útoku až do odzbrojení obviněného nelze v jeho jednání zaznamenat žádnou změnu, kterou by bylo možno považovat za odstranění nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem.

16. V této souvislosti se však státní zástupce pozastavil nad otázkou správnosti právního posouzení prokázaného jednání obviněného [skutku uvedeného pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně] jako pokusu zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, a to zejména posouzení subjektivní stránky jednání obviněného vůči poškozenému M. Dovodil, že obviněný skutečně plánoval vůči poškozenému M. trestněprávně relevantní útok, jehož hlavním motivem byla snaha na sebe upozornit a zviditelnit se. Současně však konstatoval, že i na pozadí obviněným nezměněně deklarovaného úmyslu skutečně poškozeného usmrtit, nadále přetrvává vzhledem k ostatním zjištěným skutečnostem pochybnost, zda tato navenek deklarovaná snaha poškozeného usmrtit skutečně vyjadřuje též skutečný vnitřní psychický vztah obviněného ve vztahu k trestněprávně relevantnímu následku v podobě smrti poškozeného.

17. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu tak státní zástupce uzavřel, že skutková zjištění soudů neposkytují doposud dostatečnou oporu závěru, že se obviněný dopustil útoku vůči poškozenému J. M. s úmyslem jej usmrtit, a to v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch. Takto zjištěný skutkový stav by bylo namístě posoudit (ve shodě s původním usnesením o zahájení trestního stíhání) jako přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný za využití své fyzické převahy a ozbrojen nožem poškozenému znemožňoval odejít z místa, čímž mu bez jakéhokoli oprávnění bránil užívat osobní svobody. Vyloučit však nelze ani souběh s přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, když obviněný vyhrožoval poškozenému usmrcením, přičemž toto jednání mohlo v poškozeném vzbudit důvodnou obavu vzhledem k tomu, že (obviněný) byl ozbrojen nožem. Jednočinný souběh uvedených trestných činů přitom v daném případě vzhledem k jejich odlišnému objektu vyloučen není.

18. V případě skutku uvedeného pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně - jednání vůči poškozenému L. Š. - vyhodnotil státní zástupce situaci odlišně. V tomto případě totiž obviněný nejenže svůj úmysl usmrtit poškozeného deklaroval, ale tento prezentovaný úmysl má oporu i ve zjištěném jednání obviněného – ten se již přímo dopustil jednání, které mělo směřovat k usmrcení poškozeného, když proti němu s nožem zaútočil. V tomto případě obviněný nepřivolal na místo policii, naopak vyhlížel okamžik, kdy nebude přistižen nedalekou hlídkou městské policie, přičemž celkové promyšlenější provedení činu svědčí o tom, že záměr poškozeného usmrtit skutečně měl. Za odpovídající státní zástupce považoval i právní posouzení předmětného jednání obviněného podle § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, s tím, že hypoteticky by připadalo v úvahu použití ještě další okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, a to ve smyslu § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku (ve stadiu pokusu), avšak vzhledem k aplikaci zásady zákazu reformationis in peius je taková úvaha zcela bezpředmětná.

19. Pokud obviněný namítl, že jemu uložený trest je nepřiměřeně přísný, jedná se podle státního zástupce o námitku, která obsahově neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, že obviněnému byl v rámci trestní sazby podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání sedmnácti a půl roku, je zřejmé, že v případě tohoto trestu by nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

20. Za obsahově odpovídající v úvahu připadajícímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť formálně uplatněn nebyl, by však bylo možno podle státního zástupce označit námitky proti trestu zákazu pobytu. V tomto směru však považoval dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné. Soudy obou stupňů se zabývaly podmínkami pro uložení tohoto druhu trestu podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž jejich závěr, že v obvodu P. obviněný nemá trvalý pobyt, lze akceptovat. Splněny byly i obecné podmínky pro uložení tohoto druhu trestu, neboť specifická pohnutka obviněného, který byl veden nenávistí k bezdomovcům, odůvodňuje, aby byl obviněnému znemožněn pobyt v P., tedy v místě, kde se podle obecné zkušenosti zdržuje větší počet lidí bez domova.

21. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce poznamenal, že obviněný jej, jak plyne z obsahu podaného dovolání, uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Ve vztahu k takto formulovanému dovolacímu důvodu pak státní zástupce odkázal na výše uvedený závěr stran dílčí důvodnosti dovolání ohledně jednání uvedeného pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně.

22. Po zvážení všech shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 7 To 44/2015, jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, č. j. 46 T 3/2015-1226, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.

23. V rámci svého závěrečného návrhu předneseného při veřejném zasedání konaném u Nejvyššího soudu dne 25. 5. 2016 státní zástupce oproti písemnému vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 7 To 44/2015, a to rozsahu, v jakém o něm bylo rozhodnuto o odvolání obviněného proti výroku pod bodem 1) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, č. j. 46 T 3/2015-1226, a proti výroku o trestu, částečně i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, č. j. 46 T 3/2015-1226, a to ve výroku o vině pod bodem 1) a v celém výroku o trestu, a také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby v rozsahu zrušení věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl o uložení trestu obviněnému za zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku ve stadiu pokusu pod bodem 2) zde citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, jenž by měl podle názoru státního zástupce zůstat nedotčen. Státní zástupce navrhl uložení trestu odnětí svobody blíže spodní hranici rozhodné trestní sazby podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, a to v konkrétní výměre 16 let, pro jehož výkon by měl být obviněný zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, dále uložení trestu zákazu pobytu na území P. na dobu 9 let podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku a uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015, a to tabletu zn. Emgeton Consul 6, stříbro-černé barvy, s napájecím kabelem, plastové rukojeti modré barvy od kuchyňského nože o délce 11 cm, kuchyňského nože s černou plastovou rukojetí o délce 10 cm, kuchyňského nože s modrou plastovou rukojetí zn. Tescoma presto o celkové délce 22 cm a ulomené ocelové čepele nože zn. Tescoma presto, a tedy věcí, které nemají původ ve vadném výroku pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal možným rozhodnout o celém jednání obviněného, navrhl, aby jednání pod bodem 1) rozsudku Městského soudu v Praze kvalifikoval jako přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání 17 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a ostatní tresty zcela ve shodě s rozsudkem nalézacího soudu.

III.

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

25. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 7 To 44/2015, je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

26. K tvrzením obviněného učiněným při veřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2016, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v rámci dovolacího řízení může přezkoumat a přezkoumává napadené rozhodnutí pouze ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo (viz přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96). Zákon tedy nepřipouští tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy o nich, jež by mohly být důvodem k uplatnění jiného mimořádného opravného prostředku, tj. návrhu na povolení obnovy řízení.

27. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

28. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).

29. K druhé, obviněným uplatněné, alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je třeba konstatovat, že námitky, na nichž je založeno jeho dovolání jsou zčásti [stran skutku popsaného v bodě 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně] důvodné. V tomto směru totiž již rozhodnutí nalézacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku (byl tedy dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.), a přesto bylo odvolání obviněného (směřující mj. proti celému výroku o vině) zamítnuto.

30. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

31. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

32. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

IV.

33. V posuzované věci uplatněná dovolací argumentace stran skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně směřuje primárně do oblasti skutkové, resp. procesní. Podstatou námitek je v tomto směru totiž de facto polemika obviněného se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a prosazování jeho tvrzení, že ačkoli jeho plány (a jeho chování vůči okolí) vyznívají jinak, neměl v úmyslu někoho usmrtit, resp. u zmíněného skutku poškozeného pouze zranit, kdy se snažil, aby jeho jednání vypadalo mnohem závažněji, než jaké ve skutečnosti bylo. Svojí argumentací, kterou se ostatně dostává do zcela zásadního rozporu s tím, co v průběhu celého řízení tvrdil před orgány činnými v trestním řízení ve svých výpovědích i písemných podáních, však (v této části svého dovolání) nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. V tomto směru je tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [potažmo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

34. Nejvyšší soud nad tento rámec pouze stručně poznamenává, že v daném případě závěr o úmyslu obviněného usmrtit L. Š. nebyl založen toliko na jeho výpovědi, nýbrž měl oporu i v dalších skutkových zjištěních, zejména okolnostech charakterizujících jeho zjištěný čin – obviněný se již přímo dopustil jednání, které mělo směřovat k usmrcení poškozeného, když proti němu již s nožem zaútočil. V pořadí druhé jednání se od prvého případu odlišuje mj. v tom podstatném momentu, že zde obviněný nepřivolal na místo policii, naopak vyhlížel okamžik, kdy nebude přistižen nedalekou hlídkou městské policie, přičemž celkové promyšlenější provedení činu svědčí o tom, že záměr poškozeného usmrtit skutečně měl. Závěr o existenci smrtícího úmyslu obviněného pak v tomto případě není ani v rozporu s jeho osobnostní strukturou.

35. Závěr, že obviněný chtěl poškozeného Š. skutečně usmrtit, přitom není zpochybněn ani skutečností, že mu způsobil poranění poněkud nižší závažnosti, neboť vzniku vážnějších a život bezprostředně ohrožujících poranění zabránil aktivní odpor tohoto poškozeného. Zároveň byl tento způsob provedení útoku zcela v souladu s představou obviněného, že způsobí poškozenému větší počet menších poranění, aby tak zvětšil jeho útrapy a prodloužil umírání (obviněný k tomu doslova uvedl, že „nebylo mým plánem jej zasáhnout první smrtící ránou do srdce, chtěl jsem ho zasáhnout tak, aby trpěl, chtěl jsem, ať si tu smrt užije a velice pomalu.“, viz č. l. 1136 spisu). V tomto směru je tedy jednání obviněného v souladu s dalšími objektivně zjištěnými skutečnostmi, pro něž lze na existenci jeho smrtícího úmyslu usuzovat, třebaže nyní obviněný v protikladu ke svému dosavadnímu konstantnímu tvrzení namítá opak. Pouze stručně pak lze ještě dodat, že zištný motiv útoku vůči jmenovanému poškozenému vyplynul z výpovědí obviněného a jeho písemných podání, v nichž se k tomu opakovaně doznal, a zapadal i do kontextu velmi složité finanční situace obviněného, neboť jej již v době činu tížily značné finanční závazky. Ostatně, korespondoval i jeho (opětovně deklarované) představě, že jím zvolený „typ bezdomovce“, vůči němuž hodlal útočit (a útočil), je v podstatě osobou disponující určitým majetkem.

36. Nejvyšší soud dále konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

37. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“

38. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nebylo možno dovolací námitky obviněného stran uloženého trestu odnětí svobody, pod jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému soudem prvního stupně byl uložen (v rámci úhrnného trestu) přípustný druh trestu v mezích trestní sazby stanovené v trestním zákoníku za zvlášť závažný trestný čin ve stadiu pokusu, jímž byl uznán vinným (trest odnětí svobody na patnáct až dvacet let).

39. Pokud by posuzoval Nejvyšší soud dovolání pouze co do skutku popsaného pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně a výroku o trestu odnětí svobody, musel by podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout bez věcného projednání, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

40. Nejvyšší soud však dále posuzoval námitky obviněného týkající se skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně. V této části dospěl k závěru, že v rámci důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly relevantně uplatněny námitky ohledně právního posouzení předmětného skutku jako pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, a to zejména co do samotného posouzení naplnění subjektivní stránky jednání obviněného, tj. zda skutečným, nikoli pouze deklarovaným, úmyslem obviněného bylo usmrtit poškozeného J. M., a dále námitky, že jeho jednání v tomto případě mělo být hodnoceno ve smyslu ustanovení § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.

41. Jelikož charakter uplatněné argumentace stran otázky subjektivní stránky jednání obviněného nezakládá podmínky pro rozhodnutí způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou odmítnutí dovolání, přezkoumal Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadená rozhodnutí a dospěl k následujícím závěrům.

42. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu, jak jsou vyjádřena v předmětné skutkové větě a dále rozvedena též v odůvodnění, lze bez zřejmých pochybností dovodit, že obviněný skutečně plánoval vůči poškozenému J. M. trestněprávně relevantní útok. V této souvislosti lze odkázat na závěry soudů, podepřené provedenými znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, že motivem jednání obviněného byla snaha na sebe upozornit a zviditelnit se (histriónství). V souladu s názorem obou hlavních procesních stran (obviněného a státního zástupce) je však třeba zdůraznit, že přes obviněným opakovaně vyjádřený úmysl poškozeného usmrtit je zde vzhledem k ostatním zjištěným okolnostem zcela zásadní pochybnost, zda tato navenek deklarovaná snaha poškozeného usmrtit skutečně vyjadřuje též jeho reálný vnitřní psychický vztah k trestněprávně relevantnímu následku v podobě smrti poškozeného. Pouze na okraj lze navíc poznamenat, že podle § 2 odst. 5 věty druhé tr. ř. doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu.

43. Bylo zjištěno, že obviněný byl vybaven noži s nezanedbatelnou délkou ostří (v jednom případě 12,5 cm, ve druhém dokonce 14 cm), tedy předměty, které nepochybně jsou způsobilé přivodit jinému vážné poranění, popřípadě i smrt. Tato okolnost spolu se slovní deklarací obviněného by mohla nasvědčovat přisouzenému vražednému úmyslu. Přehlédnout však nelze, že další projevy obviněného na místě činu již takovému úmyslu naopak vůbec neodpovídaly, resp. byly v přímém rozporu s ním. Obviněný projevoval svou nenávist vůči bezdomovcům, ale krom toho v podstatě nedělal nic (nože nepoužil) a od poškozeného stál asi metr daleko. Z vyjádření poškozeného J. M. vyplývá, že jej obviněný kopnul do nohou, avšak dále neudělal žádný pohyb, aby jej ohrozil, nůž měl v ruce podél těla. Mimo jiné z vlastní výpovědi obviněného pak vyplývá, že sám přivolal hlídku policie, které sdělil, že „má rukojmího“, příjezd policie dokonce urgoval. V rozporu s výpovědí obviněného, že poškozeného bodal („někam doprostřed, kde se nachází břišní tepna“), pak bylo objektivní zjištění, že vůči poškozenému nůž fakticky vůbec neužil. Sám poškozený vnímal situaci tak, že pokud by mu chtěl obviněný ublížit, mohl to udělat dávno. Lze-li tedy na úmysl pachatele usuzovat z objektivně zjištěných okolností, například z povahy a způsobu vedení útoku, u obviněného o tomto skutečně pojatém úmyslu žádná taková okolnost nesvědčí, opět pouze kromě vlastní deklarace takového úmyslu. Obviněnému přitom nic nebránilo v tom, aby poškozeného usmrtil, či minimálně mu způsobil vážnou zdravotní újmu, neučinil však nic, aby tento soudy dovozovaný úmysl realizoval, když navíc sám na místo přivolal policii. V konfrontaci s těmito zjištěnými skutečnostmi je tedy nezbytné velmi kriticky hodnotit tvrzení obviněného o jeho záměru poškozeného usmrtit, neboť žádné takové jeho jednání prokázáno nebylo. Toto vyjádření je třeba hodnotit i v kontextu se zjištěnými osobnostními rysy obviněného (zvláště histrionství), který ve snaze na sebe upoutat pozornost, zveličil svou úlohu, aby se tak učinil zajímavějším.

44. Úmysl obviněného je ze strany soudů ve věci činných budován především na prohlášeních obviněného, aniž by však tato byla konfrontována s jeho projevem na místě činu, ale také chováním mu předcházejícím. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně totiž také vyplývá, že obviněný v situaci, kdy byl s nožem v bezprostřední blízkosti poškozeného J. M., přičemž slovně deklaroval záměr jej usmrtit, jenž zároveň oznámil s předstihem i policejnímu orgánu – upozornil jej na nutnost zásahu vedoucího k odvrácení hrozícího nebezpečí s tím, že jim sdělil i místo útoku. V momentu, kdy se policejní hlídka na místo činu nedostavila, kontaktoval obviněný opětovně policii a vlastně si touto cestou „vynucoval“ její příchod, zásah a celkovou pozornost. Po příjezdu policejní hlídky již nepronesl výhružku usmrcení poškozeného, ale „toliko“ že mu, pokud policisté půjdou blíž, ublíží s tím, že je poškozený jeho rukojmím, přičemž s noži nic nedělal.

45. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1) rozsudku soudu nalézacího tak lze uzavřít, že ačkoli by některé zjištěné skutkové okolnosti mohly nasvědčovat spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy kladeného obviněnému za vinu (elektronická korespondence obviněného, obsah zpracovaných plánů, výrazná proklamace jeho úmyslu v průběhu trestního řízení s výjimkou řízení o dovolání, samotné vyzbrojení a příprava na spáchání deliktu), neposkytují doposud učiněná skutková zjištění soudů dostatečnou oporu závěru, že obviněný se dopustil útoku vůči poškozenému J. M. s úmyslem jej usmrtit.

46. Jestliže Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru, který byl důvodem zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů v částech týkajících se viny obviněného zmíněným skutkem a navazujících výrocích o trestech, postrádalo jakékoli opodstatnění vyjadřovat se k dalším námitkám obviněného týkajícím se předmětného skutku (zejména stran naplnění podmínek institutu dobrovolného upuštění od pokusu).

47. Ze shora rozvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze 9. 6. 2015, sp. zn. 7 To 44/2015, a to pouze v té části výroku, kterou bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného, pokud jde o výrok, jímž byl v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 46 T 3/2015, ponechán nedotčeným výrok o jeho vině zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem 1) a výrok o trestu, dále rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 46 T 3/2015, ve výroku o vině pod bodem 1), v němž byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a ve výroku o trestu, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené části citovaných rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

48. Následně Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil trest(-y) za zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [bod 2) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 46 T 3/2015], ohledně něhož zůstala rozhodnutí soudů nižších stupňů ve výroku o vině nedotčena.

49. Přitom vážil v mezích ustanovení § 38 a násl. tr. zákoníku relevantní okolnosti. Ve prospěch obviněného hodnotil jeho dosavadní trestní bezúhonnost, tedy řádný život, jakož i doznání a jeho přístup (napomáhání) k objasnění jím spáchaného trestného činu (zvlášť závažného zločinu). Naproti tomu v neprospěch obviněného svědčily okolnosti činu v podobě jeho detailní až sofistikované připravenosti, odhodlanosti a rozhodnosti k jeho spáchání. Na zřeteli bylo ovšem nutno mít fakt, že uvedený trestný čin zůstal nedokonán, ve stadiu pokusu. V této souvislosti Nejvyšší soud zkoumal, zda není na místě aplikace ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Vzhledem k okolnostem charakterizujícím spáchaný trestný čin, ke skutečnosti, že obviněný v průběhu řízení neprojevil skutečnou lítost nad spácháním trestného činu, ale naopak opakovaně vyjádřil lítost nad tím, že k jím zamýšlenému následku, resp. účinku (smrti poškozeného) nedošlo, a před soudy nižších stupňů (s výjimkou závěru veřejného zasedání před odvolacím soudem) deklaroval, že na svobodě bude tuto trestnou činnost opakovat, a zejména vzhledem ke zjištění plynoucímu ze znaleckého posudku o jeho duševním stavu, resp. jeho osobnosti, o tom, že možnosti nápravy jsou velmi ztížené, učinil závěr, že užití uvedeného zákonného ustanovení je vyloučeno. Na základě týchž okolností pak nepřichází v úvahu ani užití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Po komplexním uvážení rozvedených skutečností, zejména že obviněný nezpůsobil fatální, neodčinitelný následek a že byl nyní odsuzován „pouze“ za jeden trestný čin, Nejvyšší soud shledal, že zákonným kritériím odpovídá trest odnětí svobody vyměřený na spodní hranici zákonné trestní sazby podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku v trvání patnácti let. K výkonu tohoto trestu obviněného zařadil podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, neboť se zřetelem k ztíženým možnostem jeho nápravy nebylo možno aplikovat moderační ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku.

50. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku současně uložil obviněnému trest propadnutí věci, a to

· tabletu zn. Emgeton Consul 6, stříbrno-černé barvy, s napájecím kabelem,

· plastové rukojeti modré barvy od kuchyňského nože o délce 11 cm,

· kuchyňského nože s černou plastovou rukojetí o délce 10 cm,

· kuchyňského nože s modrou plastovou rukojetí zn. Tescoma presto o celkové délce 22 cm,

· ulomené ocelové čepele nože zn. Tescoma presto.

Tyto věci, jež mu náležely, totiž obviněný buďto užil ke spáchání činu uvedeného pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, nebo k tomu byly určeny.

51. Podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil také trest zákazu pobytu na území P. Nutno připomenout, že podle tohoto zákonného ustanovení může soud uložit trest zákazu pobytu na jeden rok až deset let za úmyslný trestný čin, vyžaduje-li to se zřetelem na dosavadní způsob života pachatele a místo spáchání činu ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku, a tento trest se nesmí vztahovat na místo nebo obvod, v němž má pachatel trvalý pobyt. Těmito podmínkami se dostatečně zabýval již soud prvního stupně, který v odůvodnění svého rozsudku správně dovodil, že v obvodu P. obviněný nemá trvalý pobyt, a to jak z hlediska formálního, tak i z hlediska materiálního. Důvodem jeho pobytu v P. bylo pouze jeho studium, krom toho však obviněného k P. neváží žádné bližší rodinné či sociální vazby, jež by měly jakkoli bránit uložení tohoto druhu trestu. Zároveň byly splněny i další podmínky pro uložení tohoto druhu trestu, neboť podstata spáchaného trestného činu v kontextu specifické pohnutky obviněného, který byl veden nenávistí k bezdomovcům, odůvodňuje, aby byl obviněnému znemožněn pobyt v P., tedy v místě, kde se podle obecné zkušenosti zdržuje větší počet lidí bez domova. Rovněž v těchto souvislostech bylo nutno hodnotit již zmíněný postoj obviněného k spáchanému činu a výrazně ztížené možnosti jeho nápravy. Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozhodl o uložení výše specifikovaného trestu zákazu pobytu v maximální možné době deseti let.

52. Nedotčen, vzhledem k vázanosti na nezměněný výrok o vině obviněného J. M. zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [bod 2) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 46 T 3/2015], pak zůstal výrok soudu prvního stupně stran náhrady škody poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, se sídlem Michálkovická 108, 710 15 Slezská Ostrava, ve výši 20 001 Kč.

53. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v rozsahu zrušení pod bodem 1) výroku o vině jeho označeného rozsudku v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem soudu prvního stupně je reagovat na skutečnosti zmíněné v tomto usnesení, tj. zejména s přihlédnutím k obsahu provedených důkazů přesněji a v rozsahu všech relevantních skutečností vyjádřit v nově vydaném rozhodnutí skutková zjištění týkající se jednání obviněného dne 12. 4. 2014 tak, aby umožnila odpovídající právní posouzení řádně zjištěného skutku. V daném směru nelze vyloučit, že ke splnění tohoto úkolu bude nezbytné dokazování v dílčím rozsahu doplnit, resp. že se bude nezbytné vypořádat s nově uplatněnou obhajobou obviněného, pokud se tento rozhodne k věci nově vypovídat, a to odlišně od svých dosavadních výpovědí (viz jeho postoj zaujatý při jednání u dovolacího soudu). Vzhledem k tomu, že nelze předjímat výsledek, jehož se stran skutkových zjištění nalézací soud dobere, nelze ani předem činit právní závěry ohledně trestněprávní odpovědnosti obviněného konkrétním trestným činem. V obecnosti lze pouze uvést, že v úvahu se nabízí zejména posouzení těch variant, které procesní strany uplatnily v řízení o mimořádném opravném prostředku před Nejvyšším soudem. Nadto se rovněž připomíná ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř., podle něhož je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 5. 2016

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru