Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1447/2014Usnesení NS ze dne 20.11.2014

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
Mimořádné opravné prostředky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1447.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 366/15 ze dne 29.04.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1447/2014-32

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. listopadu 2014 o dovolání, které podal obviněný L. S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2014, č. j. 12 To 101/2014-458, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 3 T 285/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. 2. 2014, č. j. 3 T 285/2013-435, byl obviněný L. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil jednáním popsaným ve výroku rozsudku. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. Z., bytem P. – Š. … odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 7. 2014, č. j. 12 To 101/2014-458, jímž napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dle jeho skutkových zjištění (shodných jako těch, ze kterých při svém rozhodování vycházel soud prvního stupně) dopustil tím, že

v období od 10. 4. 2012 do 2. 8. 2012 ve V. P., na adrese Z. S. …, v úmyslu získat majetkový prospěch, opakovaně ve třech případech vylákal od poškozených půjčku finančních prostředků, na které poškozeným vystavoval směnky, u nichž uvedl pozměněné údaje o své osobě, poškozeným uvedl, že finanční prostředky zhodnotí ve svých obchodech, ač si byl vědom, že tak neučiní, nebo, že tyto finanční prostředky potřebuje na stavbu rodinného domu, ač rodinný dům nestavěl, a zapůjčené finanční prostředky využil dosud nezjištěným způsobem, poškozeným přislíbil vysoké úročení ze zapůjčené částky a splatnost směnek stanovil v krátké době, ač si byl vědom, že vzhledem ke své finanční situaci nebude schopen ve stanovené lhůtě vrátit, a když byl následně ve stanovených termínech poškozeným vyzván, aby vrátil zapůjčené finanční prostředky, vyplacení finančních prostředků oddaloval, uváděl, že finanční prostředky nemá, a takto:

1) dne 10. 4. 2012 ve V. P., Z. S. …, v místě bydliště poškozeného, od poškozeného R. Z., vylákal finanční hotovost ve výši 944.000 Kč pod záminkou výhodného zhodnocení ve svých obchodech, na kterou ve stejný den vystavil směnku s datem splatnosti dne 10. 10. 2012, opatřenou razítkem s pozměněným jménem jako L. S. místo skutečného jména L. S., a v termínu splatnosti směnky uvedené finanční prostředky poškozenému R. Z. nevrátil a ani tak učinit nemohl, čehož si vzhledem ke své finanční situaci musel být vědom, a tímto jednáním způsobil poškozenému R. Z. škodu ve výši 944.000 Kč,

2) dne 5. 6. 2012 ve V. P., Z. S. …, v místě bydliště poškozeného, od poškozeného R. Z., vylákal finanční hotovost ve výši 132.250 Kč pod záminkou výhodného zhodnocení ve svých obchodech, na kterou ve stejný den vystavil směnku s datem splatnosti dne 5. 9. 2012, opatřenou razítkem s pozměněným jménem jako L. S. místo skutečného jména L. S., a v termínu splatnosti směnky uvedené finanční prostředky poškozenému R. Z. nevrátil a ani tak učinit nemohl, čehož si vzhledem ke své finanční situaci musel být vědom, a tímto jednáním způsobil poškozenému R. Z. škodu ve výši 132.250 Kč,

3) dne 2. 8. 2012 ve V. P., Z. S. …, od poškozeného V. Z., vylákal finanční hotovost ve výši 634.000 Kč s tím, že je potřebuje na stavbu svého rodinného domu, na uvedenou částku v týž den vystavil směnku s datem splatnosti dne 3. 11. 2012, opatřenou razítkem s pozměněným jménem jako L. S. místo skutečného jména L. S., a v termínu splatnosti směnky uvedené finanční prostředky poškozenému V. Z. nevrátil a ani tak učinit nemohl, čehož si vzhledem ke své finanční situaci musel být vědom, a tímto jednáním způsobil poškozenému V. Z. škodu ve výši 654.000 Kč,

celkem tak svým jednáním způsobil poškozeným škodu ve výši nejméně 1,730.250 Kč.

Za tento zločin ho odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Moravce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve svém dovolání vznesl námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.

Dovolatel pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, když soudu vytýká, že jeho obhajobu považoval za vyvrácenou s odkazem na „blíže neupřesněné důkazy“. Namítá, že odvolací soud odkázal pouze na výpovědi poškozených, kteří se nikterak nevyjádřili k použití poskytnutých finančních prostředků. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně jeho podvodný úmysl dovodil již z toho, že vystavením směnky pod jménem „L. S.“ hodlal zastřít svoji pravou totožnost a způsobit tak neplatnost vystavených směnek. On však směnky nevystavil ve zlém úmyslu, neboť se užíváním jména „L.“ již od svého mládí odlišuje od svého otce totožného jména. Tuto skutečnost doložil při veřejném zasedání i oddacím listem, čímž pokládá uvedený závěr soudu prvního stupně za vyvrácený. Odvolací soud sice argumentaci nalézacího soudu nepřevzal, setrval však na závěru o podvodném úmyslu s ohledem na námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu. Tím se dopustil nesprávnosti mající za následek porušení jeho práv na obhajobu, neboť bez bližšího zhodnocení dovodil, že argumentace v námitkách proti směnečným platebním rozkazům svědčí o jeho podvodném úmyslu.

Obviněný taktéž nesouhlasí s množstvím finančních prostředků, které mu měli poškození předat a nabízí vysvětlení, že směnečná suma v sobě zahrnovala jak předanou částku, tak i výnosy. Za nekorektní pokládá závěr soudu, že by mu poškození finanční prostředky neposkytli, pokud by věděli, že svěřené peníze předá třetí osobě – P. F. Poukazuje na to, že sám je v trestní věci vedené proti P. F. poškozeným, jakož i na to, že obhájce P. F. je současně právním zástupcem poškozených v řízení vedeném vůči němu. Tato skutečnost oslabuje věrohodnost poškozených. Nesouhlasí se zjištěním, že část poskytnutých peněžních prostředků byla půjčkou na stavbu domu. Z hlediska skutkové podstaty trestného činu podvodu pokládá za nerozhodné, jakým způsobem byly finanční prostředky použity. Rozhodným momentem je podle něj otázka vrácení finančních prostředků, jež by však musela být řešena bez ohledu na charakter závazku. Závěr soudu ohledně věrohodnosti poškozených má za nesprávný.

Pochybení odvolacího soudu spočívá podle obviněného v tom, že jeho podvodný úmysl shledal v podání námitek proti směnečným platebním rozkazům. Zdůrazňuje nezbytnost obligatorní existence úmyslu již v okamžiku realizace podvodného jednání, jakož i to, že v okamžiku vystavení směnek nemohl předpokládat, že finanční prostředky neuhradí. Z pouhého porušení závazku nelze vyvozovat podvodný úmysl. Závěr soudu, že měl být od počátku srozuměn s tím, že nebude schopen finanční prostředky vrátit, nepokládá za jakkoli prokázaný, neboť ani není zřejmé, o jaké důkazy soud takový závěr opřel. Měl důvod se domnívat, že finanční prostředky budou prostřednictvím P. F. skutečně zhodnoceny. Důrazně popírá domněnku soudu, že by snad měl s P. F. při trestné činnosti spolupracovat. Obviněnému není zřejmé, co odvolací soud mínil tím, že na jeho podvodný úmysl mají ukazovat všechny okolnosti případu, ani jakých klamavých úkonů vůči poškozeným měl použít, aby se v jejich neprospěch obohatil. Žádného takového jednání si není vědom. Rovněž v této části považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné.

Obviněný dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o existenci příčinné souvislosti mezi majetkovými dispozicemi poškozených, vznikem škody a jeho obohacením, protože nikdy neměl v úmyslu způsobit poškozeným škodu a nikdy nemohl předpokládat, že P. F. předané finanční prostředky nezhodnotí. Na základě doporučení, že jde o důvěryhodnou osobu, i na základě předchozí spolupráce předpokládal návratnost investice. Nemohl být proto ani srozuměn s tím, že poškozeným škoda vznikne. V projednávané věci nebyl spáchán trestný čin podvodu, protože nebyl naplněn znak úmyslu způsobit jinému škodu a sebe nebo jiného obohatit. Věc navíc vykazuje charakter soukromoprávního sporu, který neměl být řešen normami trestního práva (zásada subsidiarity trestní represe).

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2014, č. j. 12 To 101/2014-458, v celém rozsahu zrušil a vrátil věc jmenovanému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) po shrnutí předchozího průběhu řízení, námitek, které vznesl obviněný, a s odkazem na znění skutkové podstaty trestného činu podvodu zmínila, že z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a uvedeným činem způsobil značnou škodu. Podstata jednání obviněného spočívala podle skutkových zjištění nalézacího soudu v jednání popsaném ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, kdy tento popis skutkových zjištění byl v nezměněné formě převzat do výroku o vině napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Podotkla, že soudy dříve činné ve věci přitom na základě důkazů pořízených a provedených v souladu se zákonem dovodily skutkový stav věci, který je namístě užít jako výchozí podklad pro hmotně právní kvalifikaci. Neshledává důvodu zpochybňovat pravdivost výpovědí svědků poškozených R. a V. Z., které korespondují a jsou podpořeny a v logickém sledu doplněny dalšími provedenými listinnými důkazy, s nimiž se řádně a v dostatečném rozsahu vypořádaly soudy obou stupňů. Naopak za zásadně nevěrohodné a nelogické pokládá vysvětlení celé situace předložené a tvrzené obviněným. Podle státní zástupkyně nelze v tomto případě dovodit existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů.

Není na místě ani pochybovat o tvrzení obou poškozených v souvislosti s vyčíslením škody, která byla doložena a její výše rovněž vypsána obviněným v době sjednání konkrétních půjček do jednotlivých zajišťovacích směnek, které s ohledem na majetkovou situaci obviněného měly toliko utvrdit oba poškozené, že obviněný je schopen dostát svým závazkům. Jelikož odvolací soud převzal v plném rozsahu skutková zjištění soudu prvního stupně, v odůvodnění svého rozhodnutí na ně pouze stručně odkázal. Z listinných podkladů k majetkové situaci obviněného, které měl již nalézací soud k dispozici, je podle státní zástupkyně zřejmé, že obviněný již v době sjednávání jednotlivých půjček finančních prostředků od poškozených, převzetí finančních prostředků a vystavení vlastních směnek jako zajišťovacího prostředku si byl vědom toho, že s ohledem na svou majetkovou a finanční situaci není objektivně schopen vrátit půjčené finanční prostředky ve sjednaných termínech splatnosti, neboť pro takový závazek neměl dostatečné finanční krytí za situace, kdy oba poškození kategoricky vyloučili v době sjednávání půjček vědomost o tom, že půjčené finanční prostředky obviněný poté převede do dispozice třetí osobě. Následné uzavření dohody o finančním narovnání s poškozenými je podle státní zástupkyně pouze forma náhrady škody způsobené poškozeným dotčeným trestným jednáním, neboť k této dohodě došlo teprve až po uplatnění námitek obviněného proti směnečnému platebnímu rozkazu, jejichž cílem dle jejich obsahu bylo docílit zneplatnění vlastních zajišťovacích směnek.

Soudy obou stupňů vzaly v úvahu v rámci celkového dokreslení skutkového stavu věci i již zmíněné jednání obviněného při následném řízení před civilním soudem v rámci vydání směnečného platebního rozkazu, kdy toto jeho jednání pouze dokresluje celkový skutkový obraz věci a jeho postoj v souvislosti s posouzením subjektivní stránky jeho protiprávního jednání. Námitka obviněného týkající se zamítnutí jeho návrhu na výslech další osoby rovněž podle státní zástupkyně neobstojí, neboť se jednalo v prvé řadě o sjednání smluvního vztahu mezi obviněným a jednotlivě poškozenými osobami, z něhož plyne závazek obviněného vrátit předmětné půjčené peněžní prostředky včetně jejich zhodnocení poškozeným zpět v dohodnutých termínech splatnosti.

Právní kvalifikace předmětného trestného jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku je podle státní zástupkyně výsledkem toho, že soud druhého stupně, jenž potvrdil skutkové závěry soudu prvního stupně, pouze upravil právní kvalifikaci tohoto trestného činu z přečinu na zločin v souladu s příslušným ustanovením trestního zákoníku.

Protože podle státní zástupkyně obviněný jiné, než pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelné námitky neuvedl, navrhla závěrem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

IV.

Přestože základem, o nějž je dovolání obviněného opřeno, je tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku, tato dovolatelem uplatňovaná nesprávnost napadeného rozhodnutí má v jeho argumentaci základ skutkový, neboť jejím jádrem je zpochybňování skutkových zjištění soudů a věrohodnosti (pravdivosti) důkazů, na jejichž základě jsou skutková zjištění soudů nižších stupňů založena. Namítá-li obviněný existenci tzv. extrémního nesouladu, činí tak způsobem, který není ničím jiným, než pokračující polemikou s hodnocením důkazů soudy. Jinými slovy vyjádřeno, námitky, které obviněný vznáší (často spekulačního charakteru – viz důvody, pro které zpochybňuje údaje obsažené ve výpovědích poškozených), nejsou způsobilé k tomu, aby přivodily zásah Nejvyšší soud do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, resp. do jimi učiněných skutkových zjištění. V daném směru totiž nezbývá než zopakovat, že dovolací soud je (právě s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) skutkovými zjištěními obsaženými v dovoláním napadených rozhodnutích vázán a že otázku (ne)správnosti právního posouzení skutku posuzuje z pohledu odůvodněnosti subsumpce těchto (v rozhodnutích vyjádřených) skutkových zjištěni pod příslušná (soudy aplikovaná) ustanovení hmotně právních předpisů (ustanovení tr. zákoníku). Výjimka z takového postupu může nastat jen tehdy, jsou-li skutková zjištění v očividném rozporu s obsahem provedených důkazů. Tak tomu je např. tehdy, nelze-li je z nich vyvodit při žádném, formální logice se nepříčícím postupu, případně jsou-li jejich opakem. K zásahu, kterého se patrně odvolatel domáhá, proto může dojít v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Pak podle nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04) se ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována též v řízení o všech opravných prostředcích. Závěr o nutnosti zásahu projevujícím se v kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí je na místě učinit tehdy, jsou-li skutková zjištění obecně důsledkem libovůle soudu, který má svoji příčinu ve zcela zásadních vadách, jako např. v deformaci obsahu důkazů, v pominutí jejich obsahu či jejich existenci vůbec, apod.

Na straně druhé je nezbytné zmínit i to, že pokud napadená rozhodnutí jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadené rozhodnutí zmíněnou vadu nevykazují (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1717/09, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). Zdůraznit je třeba i to, že “právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je ‘pouze‘ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soud níži rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“ (srov. usnesení Ústavného soud ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).

V posuzované věci se o situaci, jež by - v důsledku skutečné (nikoli jen tvrzené) existence vady spočívající v extrémním nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem -vyžadovala procesní zásah dovolacího soudu, zjevně nejedná.

Skutková zjištění vyjádřená již v tzv. skutkové větě rozsudku tím, že obviněný „vylákal od poškozených půjčku finančních prostředků, na které poškozeným vystavoval směnky, u nichž uvedl pozměněné údaje o své osobě, poškozeným uvedl, že finanční prostředky zhodnotí ve svých obchodech, ač si byl vědom, že tak neučiní, nebo, že tyto finanční prostředky potřebuje na stavbu rodinného domu, ač rodinný dům nestavěl, a zapůjčené finanční prostředky využil dosud nezjištěným způsobem, poškozeným přislíbil vysoké úročení ze zapůjčené částky a splatnost směnek stanovil v krátké době, ač si byl vědom, že vzhledem ke své finanční situaci nebude schopen ve stanovené lhůtě vrátit“, mají svůj podklad v důkazech, o něž se soudy opřely (ve výpovědích poškozených).

Není-li věrohodnost takových důkazů zásadním způsobem zpochybněna dovolací argumentací obviněného, pak Nejvyššímu soudu nezbývá než z takového skutkového základu věci vycházet. V takovém případě mu nepřísluší, aby „přehodnocoval“ hodnocení důkazů tím orgánem, který důkazy provedl. Koncepce trestního řízení je totiž založena na tom, že hodnocení důkazů v řízení soudním provádí zejména soud prvního stupně a odpovídá-li toto jeho hodnocení požadavkům § 2 odst. 6 tr. ř., pak je nezbytné toto sdílet.

Zpochybňuje-li obviněný (část VI. dovolání) existenci zákonných znaků zločinu, jímž byl nalézacím a potažmo odvolacím soudem (ten užil stejných zákonných znaků – viz tzv. právní věta rozsudku) uznán vinným, poté je třeba uvést, že tak činí izolovaně a bez přihlédnutí k těm skutkovým zjištěním, která soudy učinily. Základem jeho argumentace je tvrzení, že nikdy nechtěl poškozeným škodu způsobit a že oprávněně očekával návratnost prostředků, které předal P. F.. Na rozdíl od jeho hodnocení, však soudy učinily poznatek, že obviněný uvedl poškozené v omyl již tím, že jim prezentoval jiný důvod, proč po nich peníze žádá (tj. že „finanční prostředky zhodnotí ve svých obchodech, ač si byl vědom, že tak neučiní, nebo, že tyto finanční prostředky potřebuje na stavbu rodinného domu, ač rodinný dům nestavěl“) a že v důsledku toho provedli poškození majetkovou dispozici pod vlivem omylu, který v nich tak vyvolal (peníze by mu nesvěřili, pokud by věděli, že je předá další osobě). Důvodně pak i uzavřely, že majetkové poměry obviněnému neumožňovaly, aby jim v termínu splatnosti „půjček“ ze svých prostředků tyto vrátil a že byl v daném směru odkázán na to, jak se zachová P. F., jemuž bez vědomí poškozených jejich peníze svěřil. Tyto skutečnosti vyjádřily soudy tím, že „poškozeným přislíbil vysoké úročení ze zapůjčené částky a splatnost směnek stanovil v krátké době, ač si byl vědom, že vzhledem ke své finanční situaci nebude schopen ve stanovené lhůtě vrátit“. Vystavení směnek obviněným soudy hodnotí jako skutečnost, která přispěla k uvedení poškozených omyl (přispělo k tomu, že mu své prostředky poskytli), a rovněž (s přihlédnutím ke způsobu jejich vystavení /uvedení neodpovídajícího křestního jména/ a následně zvolené obrany vůči žalobcům /tj. poškozeným/ v civilním řízení jako skutečnost svědčící o jeho podvodném úmyslu. Protože se podle zjištění soudů obviněný nemohl důvodně spoléhat na to, že (v termínu splatnosti vystavených směnek) dostojí svému závazku, uzavřely (viz odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že zavinění obviněného bylo prokázáno nejméně v podobě úmyslu eventuálního podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Nedošlo-li k navrácení peněz poškozeným v termínu, který slíbil, pak je důvodný závěr obsažený v dovoláním napadeném rozsudku, že mezi jednáním obviněného a vznikem následku (škody v celkové výši 1.730.250 Kč) existuje příčinná souvislost.

Skutkové zjištění, že obviněný „zapůjčené finanční prostředky využil dosud nezjištěným způsobem“ vyjadřuje soudy užitý znak „sebe nebo jiného (alternativa jejich předání P. F.) obohatil“. Skutkové zjištění, že obviněný prezentoval již výše uvedené, skutečnosti neodpovídající, důvody pro které peníze po poškozených požadoval, zákonný znak „uvedl někoho v omyl“ a skutkové zjištění, že svým jednáním „způsobil poškozeným škodu ve výši nejméně 1.730.250 Kč“ znak „způsobil tak na cizím majetku značnou škodu“.

Obviněný i ve svém dovolání prezentuje své stanovisko, že návratnost prostředků očekával v důsledku svých pozitivních zkušeností s osobou P. F.. Z jeho výpovědi (č. l. 408 – 410) však nic takového, co by reálnost takových očekávání mělo podpořit, neplyne. Mimo příslibu zhodnocení, kterého se mu mělo dostat (a v daném směru toto zhodnocení mělo být vyjádřeno v rozsahu, které podle dovolatele tvoří rozdíl mezi částkami na vystavených směnkách a údajně skutečně převzatou výší hotovosti od poškozených), žádné pozitivní zkušenosti s označenou osobou ve formě výplaty zhodnocení neměl. Sám totiž hovořil o následných reinvesticích („Ty peníze se mi zhodnotily na základě informace pana F., ale reinvestice, která tam prošla na ty peníze, tak já jsem vlastně peníze v hotovosti nedostal, jediné peníze, které jsem od pana F. dostal, jsem dostal na nákup toho pozemku…“). Obviněný nedisponoval rovněž žádnými reálnými záruky, jím popsaný způsob vyhodnocení důvěryhodnosti a ekonomické zajištěnosti P. F. je třeba vnímat jako zcela nedostatečný. V důsledku toho je pak třeba i na otázku možnosti vrácení prostředků od poškozených převzatých k datu splatnosti směnek nahlížet způsobem zaujatým v napadeném rozhodností, tj. jako na nereálnou. Při uvážení těchto skutečností nelze mít právní závěr odvolacího soudu o prokázání podvodného úmyslu a zavinění obviněného v podobě eventuálního úmyslu za vadný.

Zpochybnění skutkového základu věci (nepřevzetí prostředků v rozsahu zjišťovaném soudy, nevěrohodnost údajů poškozených v tomto směru i stran důvodů předání peněz obviněnému), skrze které (a nikoli ve vazbě na zjištění vyjádřená v tzv. skutkové větě a případně rozvedená v odůvodnění rozhodnutí) namítá obviněný nesprávnost právního posouzení skutku, vede dovolací soud k poznatku, že obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opírá o skutečnosti, které jím deklarovanému (avšak ani jinému ustanovením § 265b tr. ř. upravenému) důvodu dovolání neodpovídají.

Vadnost právního posouzení věci nezakládá ani to, že podle hodnocení obviněného má posuzovaná věc primárně soukromoprávní povahu, z čehož dovozuje, že odvolací soud pochybil, „pokud věc neposoudil i s ohledem na zásadu subsidiarity trestního řízení“.

K této námitce dostačuje uvést, že uplatnění norem trestního práva a s tím spojené vyvození trestně právní odpovědnosti obviněného zásadně nemůže bránit ta skutečnost, že hodnocená věc má primárně soukromoprávní povahu. V daném směru lze totiž odkázat na to, že z těchto příčin neshledává překážku pro aplikaci trestně právní normy ani Ústavní soud [srov. např. usnesení ze dne 18. 9, 2014, sp. zn. III. ÚS 1211/14: „ani subsidiarita trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení povinností se soukromoprávním základem, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, neboť trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (usnesení ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005)“].

Protože obviněný svoji námitku nikterak nerozvádí, postačuje dále jen obecně odkázat na to, že aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku (zásada subsidiarity trestní represe) přichází v úvahu zásadně jen v případech, kdy společenská škodlivost činu bude oscilovat při hranici odlišující delikty soudně trestné (trestné činy) od deliktů ostatních (např. přestupků). „Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodů nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“ (srov. stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012). Dále je vhodné připomenout, že k trestně právnímu řešení věci poškození přistoupili až poté, co obviněný, jako žalovaný v civilním řízení iniciovaném poškozenými k obraně jejich zájmů, prezentoval prostřednictvím svého právního zástupce pro ně nepřijatelný způsob obrany vůči vydanému směnečnému platebnímu rozkazu. Nelze proto ani tvrdit, že by k řešení vzájemných vztahů s obviněným přistoupili poškození primárně prostřednictvím nástrojů trestního práva.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není v posuzované věci naplněn.

Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ani ten není v posuzované věci zjevně naplněn, a to ani v jedné z výše označených variant. Odvolací soud nerozhodl o odvolání obviněného ani způsobem upraveným v ustanovení § 253 odst. 1 tr. ř., tj. formou zamítnutí odvolání ze zde uvedených formální důvodů, ani způsobem upraveným v ustanovení § 253 odst. 3 tr. ř., tj. formou odmítnutí odvolání. Dovolateli tak neodepřel svým procesním postupem přístup k soudu druhé instance, neboť jeho odvolání projednal ve veřejném zasedání způsobem, který upravují příslušná ustanovení trestního řádu (zejm. § 254 tr. ř. a násl.). O druhou alternativu se nejedná proto, že řízení, které vydání rozhodnutí soudu druhého stupně předcházelo, není zatíženo vadou, kterou obviněný specifikoval [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], ani jinými zákonem uvedenými vadami [dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) – f), h) – j) tr. ř.].

Protože se obviněný (jak již uvedeno výše) svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (avšak ani pod jiné ustanovením § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl dovolací soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v 265b.“ Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. listopadu 2014

Předseda senátu

JUDr. Ivo Kouřil

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru