Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1441/2019Usnesení NS ze dne 29.04.2020

HeslaŘízení o dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1441.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2266/20


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1441/2019-1469

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2020 o dovoláních, která podali obvinění: 1. J. J., nar. XY, trvale bytem XY, 2. M. V., nar. XY, trvale bytem XY, 3. S., IČ: XY, se sídlem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 6 To 171/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1 T 100/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. J., M. V. a S. odmítají.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 1 T 100/2017, byli obvinění M. V., M. R., J. J., S., A. A. a SC. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že:

„obžalovaní M. V., M. R. a J. J. společným jednáním po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a opatřit sobě majetkový prospěch v podobě neoprávněně uplatněných odpočtů na dani z přidané hodnoty vytvořili účelově obchodní řetězec společností SC., IČO: XY, sídlem XY, A. A., IČO: XY, sídlem XY, a S., IČO: XY, sídlem XY, v jehož rámci pomocí fiktivních obchodů deklarovali dodávky zboží z Čínské lidové republiky společnosti SC., následně prodej společnosti A. A. a dále prodej společnosti S., přičemž ve skutečnosti předmětné zboží od čínského dodavatele Changzhou Zhongding Welding Material Co., Ltd pořizovala přímo společnost S., přičemž čínský dodavatel na žádost zástupce společnosti S. fakturoval dodávky zboží na společnost A. A., které pak Celní úřad Praha 2 jako uváděnému dovozci toto zboží propustil do režimu volného oběhu. Vznik vlastní daňové povinnosti u společnosti A. A. z prodeje zboží společnosti S. kompenzovali předstíráním nákupu daného zboží od tuzemského dodavatele společnosti SC., takto:

M. R. jako jednatel společnosti A. A. a společnost A. A., v rámci své činnosti jednáním jednatele M. R., se podíleli na účelovém vytvoření uvedeného řetězce subjektů, ve kterém předstírali za pomocí faktur č. 012012 ze dne 29. 3. 2012 a č. 172012 ze dne 20. 6. 2012 nákup svařovacího drátu od tuzemského dodavatele SC. a na podkladě vystavených faktur č. 9120095 ze dne 30. 3. 2012 a č. 9120111 ze dne 19. 6. 2012 deklarovali následný prodej tohoto zboží s obchodní marží společnosti S., když

- dne 3. 5. 2012 podali na Finančním úřadě pro Zlínský kraj daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce března 2012, ve kterém neoprávněně uplatnili nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v celkové výši 483 763 Kč, neboť zahrnuli do přijatých zdanitelných plnění na řádku 40 plnění z faktury číslo 012012 ze dne 29. 3. 2012 se základem daně 2 418 814,41 Kč a DPH 483 762,88 Kč vystavené společností SC. za nákup svařovacího drátu,

- dne 23. 7. 2012 podali na Finančním úřadě pro Zlínský kraj daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce června 2012, ve kterém neoprávněně uplatili nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v celkové výši 642 824 Kč, neboť zahrnuli do přijatých zdanitelných plnění na řádku 40 plnění z faktury číslo 172012 ze dne 20. 6. 2012 se základem daně 3 214 120,18 Kč a DPH 642 824,04 Kč vystavené společností SC. za nákup svařovacího drátu,

ačkoli věděli, že dané zboží nebylo nakoupeno od společnosti SC., že jako dovozce daného zboží byla na dovozních dokladech, zejména na jednotných správních dokladech, kterými bylo předmětné zboží propuštěno do celního režimu, uvedena společnost A. A., a že předmětné zboží bylo od počátku určeno a přímo dodáváno společnosti S., která zboží u čínského dodavatele Changzhou Zhongding Welding Material Co., Ltd objednala, na jeho nákup poskytla finanční prostředky a zařizovala přepravu z Čínské lidové republiky do České republiky přímo do svých skladů,

J. J. jako jednatel společnosti SC. a společnost SC., v rámci své činnosti jednáním jednatele J. J., se zapojili do účelově vytvořeného řetězce obchodních společností, ve kterém předstírali pomocí fiktivně vyhotovených faktur č. ZD-SCA-IV1201 ze dne 20. 2. 2012 a č. ZD-SCA-IV1203 ze dne 11. 6. 2012, že společnost SC. nakoupila od čínského dodavatele Changzhou Zhongding Welding Material Co., Ltd svařovací drát, který dovezla do České republiky a následně prodala společnosti A. A., k čemuž vystavili fakturu č. 012012 ze dne 29. 3. 2012 a č. 172012 ze dne 20. 6. 2012 a plnění z těchto simulovaných obchodů zahrnuli do dodatečného daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce března 2012, které podali na Finančním úřadě pro Prahu 10 dne 1. 8. 2012, a do řádného daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2012, které podali na Finančním úřadě pro Prahu 10 dne 26. 7. 2012, ačkoli věděli, že společnost SC. ve skutečnosti žádné zboží od čínského dodavatele Changzhou Zhongding Welding Material Co., Ltd. neodebrala, neboť nebyla objednatelem tohoto zboží, dovozcem, ani odběratelem, když se na faktickém objednání zboží, dovozu ani jeho dodávce z Čínské lidové republiky nijak nepodíleli,

M. V. jako jednatel společnosti S. a společnost S., v rámci své činnosti a ve svém zájmu jednáním jednatele M. V. se podíleli na vytvoření účelového řetězce obchodních společností, ve kterém předstírali pořízení zboží od tuzemského dodavatele A. A., a to na podkladě faktur vystavených společností A. A. č. 9120095 ze dne 30. 3. 2012 se základem daně 2 483 339,64 Kč a DPH 496 668 Kč a č. 9120111 ze dne 19. 6. 2012 se základem daně 3 310 543,76 Kč a DPH 662 108,76Kč, ačkoli věděli, že skutečným a přímým odběratelem takto fakturovaného svařovacího drátu byla společnost S., neboť jednatel M. V. nebo zaměstnanec společnosti T. K. přinejmenším s vědomím tohoto jednatele sjednali nákup zboží od čínského dodavatele a jeho dopravu do skladů společnosti, přičemž na nákup zboží u čínského dodavatele poskytli i finanční prostředky a následně v rámci daňových přiznání k dani z přidané hodnoty společnosti za zdaňovací období měsíce března 2012 a června 2012 neoprávněně na podkladě faktur vystavených A. A. č. 9120095 ze dne 30. 3. 2012 a č. 9120111 ze dne 19. 6. 2012 uplatnili odpočet daně z přidané hodnoty.

Uvedeným jednáním obžalovaní M. R., A. A., J. J., SC., M. V. a S. zkrátili daň z přidané hodnoty u společnosti A. A. za zdaňovací období měsíce března 2012 a měsíce června 2012 v celkové výši 1 126 587 Kč,“.

2. Obviněnému M. V. byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč, celkem 100 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců pro případ, že obviněný peněžitý trest nezaplatí.

3. Obviněnému M. R. byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 300 Kč, celkem 60 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců pro případ, že obviněný peněžitý trest ve stanovené lhůtě nezaplatí.

4. Obviněnému J. J. byl uložen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 81 odst.1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 250 Kč, celkem 50 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců pro případ, že obviněný peněžitý trest nezaplatí.

5. Obviněné S. byl uložen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku, § 18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, § 67 odst. 3 tr. zákoníku, § 68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 6 000 Kč, celkem 1 200 000 Kč.

6. Obviněné A. A. byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku, § 20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, § 73 odst. 2, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v rámci předmětu podnikání koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, pronájem sportovního příslušenství, provozování pneuservisu a silniční motorová doprava nákladní v trvání 7 let.

7. Obviněné SC. byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku, § 20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, § 73 odst. 2, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti v rámci předmětu podnikání pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor v trvání 7 let.

8. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. V., M. R., J. J., S. a A. A., bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 6 To 171/2018. Z podnětu odvolání obviněné A. A. byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu ohledně této obviněné a za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. bylo obviněné A. A. uloženo podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku, § 20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, § 73 odst. 2, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v rámci předmětu podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 5 let (I.). Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněných M. V., M. R., J. J. a S., zamítnuto (II.).

II.

9. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně podali obvinění J. J., M. V. a S. dovolání, přičemž uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

10. Obviněný J. J. ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že skutek, jak je popsán ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, byl nesprávně právně kvalifikován, ačkoli neměl znaky zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ani žádného jiného trestného činu a odvolací soud tuto vadu nenapravil. Současně ve věci existuje nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jejich právním hodnocením a samotným rozhodnutím ve věci.

11. Z provedeného dokazování podle obviněného jednoznačně vyplynulo, že společnost SC., podala přiznání k dani přidané hodnoty v souvislosti s oběma vytýkanými dovozy svařovacího drátu z Čínské lidové republiky, a z těchto dovozů vzniklou daňovou povinnost řádně správci daně uhradila. Obviněný netušil, že u společnosti A. A. probíhá nějaká daňová kontrola. Dodatečné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) z březnového dovozu svařovacího drátu za společnost SC. podal dne 1. 8. 2012 v souvislosti s podáním daňového přiznání za červnový dovoz, které bylo podáno dne 26. 7. 2012, kdy si obviněný uvědomil své pochybení. Zboží z obou vytýkaných dovozů svařovacího drátu uvedly v řádných daňových přiznáních k DPH i společnosti A. A. a S., přičemž i ony si řádně splnily z toho plynoucí daňové povinnosti.

12. Obviněný uvedl, že nevěděl, že musí za společnost SC. požádat o propuštění předmětného zboží do celního režimu. Neměl v úmyslu podvádět, ani krátit daň a opatřit sobě nebo třetí osobě majetkový prospěch či se na nějakém takovém jednání spolupodílet. Za společnost SC. oba dovozy v přiznáních k DPH řádně přiznal a zajistil i zaplacení z toho plynoucích daňových povinností. Nic nefalšoval ani nezatajoval, přiznal své administrativní pochybení (nepožádal o propuštění zboží do celního režimu), které bylo způsobeno jeho neznalostí s takovými obchody. Takovým jednáním podle něj nelze naplnit objektivní stránku skutkové podstaty zločinu podle § 240 tr. zákoníku. Jeho jednání nebylo jednáním trestným a postup soudů obou stupňů byl v rozporu se zásadou trestního práva nullum crimen sine lege.

13. Z žádného z provedených důkazů nebylo podle něj prokázáno, že se dopustil jednání, které směřovalo ke zkrácení daně. Nelze dovozovat jeho trestnost, neboť nesprávný administrativní postup nemůže být trestán prostředky trestního práva, když všechny daňové povinnosti byly řádně přiznány i splněny. Předmětný trestný čin je trestným činem úmyslným a zavinění je nutno prokázat. Tím, že z důvodu nevědomosti nepožádal o propuštění zboží do celního režimu, není prokázán jeho úmysl zkrátit daň či se na takovém jednání spolupodílet.

14. Dále uvedl, že vytýkaným jednáním obviněných nevznikla a vzniknout ani nemohla žádná škoda státu ani nikomu jinému. Všechny daňové subjekty splnily své povinnosti přiznat příslušnou daň a tuto státu zaplatily. Pokud by skutečně vznikla společnosti SC. „neexistující“ daňová povinnost v souvislosti s přiznáním a zaplacením daně z obou dovozů, pak by na straně ČR došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši údajné škody, kterou orgány činné v trestním řízení dovodily z údajně nesplněných daňových povinností společnosti A. A. Pokud správce daně doměřil společnosti A. A. daň z obou dovozů, měl povinnost současně tuto zaplacenou daň vrátit společnosti SC.

15. Obviněný dodal, že z provedeného dokazování nevyplynul ani jeho úmysl zkrátit DPH, ani společenská škodlivost jeho jednání. Poukázal na to, že soudy nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe. Daňový řád má své vlastní postupy, jak v případě administrativního pochybení zjednat nápravu, a tudíž není potřebné dovozovat z neúmyslného administrativního pochybení vzniklého neznalostí trestní odpovědnost, jestliže správce daně mohl a měl tato pochybení zhojit pomocí daňového řádu. Trestní postih je podle něj s ohledem na zásadu ultima ratio nepřípustný. Nevznikla žádná škoda, ta je pouze dedukována.

16. Z těchto důvodů obviněný J. J. navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok II. rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 6. 12. 2018, č. j. 6 To 171/2018-1330, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

17. Dovolatelé M. V. a S. ve svém (společném) podání uvedli, že skutkový stav, tak jak byl zjištěn soudem druhého stupně, nenaplňuje znaky zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, a to zejména z důvodu, že nedošlo ke zkrácení daně. Vylíčili přitom skutkový stav věci (obchodní transakci), tak jak byl deklarován zúčastněnými subjekty (obviněnými).

18. Následně namítli, že jejich jednání a jednání údajných spolupachatelů, spočívající v údajném vytvoření fiktivního řetězce obchodních společností, v rámci kterého všechny subjekty řádně plnily své daňové povinnosti, neohrozilo zájem chráněný skutkovou podstatou zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, nenaplnilo objektivní stránku daného zločinu a nevykazuje naplnění subjektivní stránky tohoto zločinu, co do úmyslu „zkrátit daň“, když ke zkrácení daně v rámci údajného fiktivního řetězce společností fakticky nedošlo.

19. S ohledem na to, že v údajném fiktivním řetězci všechny subjekty plnily své daňové povinnosti ve vztahu k DPH a České republice byla v souladu se zásadou neutrality DPH uhrazena částka odpovídající 20% z ceny předmětného zboží, a to ze strany všech zúčastněných subjektů, nemohl být a také porušen nebyl jednáním dovolatelů a údajných spolupachatelů její zájem na správném vyměření a vybrání DPH. Naopak díky skutečnosti, že všechny zúčastněné subjekty prodávaly předmětné zboží se ziskem, Česká republika na DPH získala větší částku, než v případě, že by zboží od čínského dodavatele pořídila přímo společnost S.

20. Zdůraznili, že svým jednáním neporušili zájem chráněný § 240 tr. zákoníku (objekt trestného činu). DPH byla správci daně v plném rozsahu zúčastněnými subjekty dobrovolně uhrazena. DPH byla uhrazena podruhé společností A. A. na základě dodatečného platebního výměru vydaného správcem daně. Společnosti S. byl pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně udělen peněžitý trest ve výši, která odpovídá DPH z obchodů se svářecím drátem. Správní orgány a orgány činné v trestním řízení de facto vybraly jednu a tutéž DPH hned třikrát, a to aniž by tyto orgány tvrdily a prokázaly existenci daňového podvodu ve smyslu judikatury Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího soudu.

21. Dále namítli, že k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty předmětného zločinu je nutné, aby došlo k reálnému zkrácení daňové povinnosti některého z pachatelů předmětného zločinu. Soudy převzaly bez dalšího závěr správce daně, že ke zkrácení DPH došlo u společnosti A. A., která měla vykázat o 1.126.587 Kč nižší povinnost k DPH, přitom opomněly skutečnost, že společnost A. A. uvedenou částku uhradila společnosti SC. jako DPH z kupní ceny svářecího drátu a společnost SC. tuto DPH řádně přiznala a uhradila ve prospěch ČR. Dodali, že v daném „fiktivním“ řetězci absentuje subjekt, který by měl z jeho provozování čerpat reálný prospěch. Není jim zřejmé, v čem spočívá soudy prvního a druhého stupně tvrzený prospěch společnosti S. z účasti ve fiktivním řetězci, když společnost S. žádného prospěchu zcela zjevně nedosáhla. Opětovně zdůraznili, že všechny subjekty řádně přiznaly a uhradily své daňové povinnosti vztahující se k předmětnému obchodu se svářecími dráty, kdy v žádném případě nelze považovat daný řetězec za podvodný s cílem zkrátit DPH. I v případě, že by společnost A. A. nenaplnila zákonné předpoklady pro uplatnění odpočtu DPH, tak to automaticky neznamená, že ve věci došlo ke spáchání trestného činu podle § 240 tr. zákoníku. V daném případě měly soudy posoudit, zdali byla doměřená DPH skutečně dovolateli a údajnými spolupachateli zkrácena.

22. Dovolatelé ještě namítli, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty daného zločinu. S ohledem na to, že podle odborné literatury i ustálené judikatury Nejvyššího soudu se úmysl pachatele musí vztahovat i na to, že je daň zkracována, že všechny zúčastněné subjekty DPH řádně přiznaly a uhradily v plné zákonné výši a že žádný subjekt ze své účasti na „fiktivním řetězci“ neměl žádnou ekonomickou výhodu, nelze podle nich u žádného zúčastněného subjektu dovodit naplnění subjektivní stránky jmenovaného trestného činu. Podle dovolatelů nikdo nemůže být veden úmyslem zkrátit daň, pokud k jejímu zkrácení ve smyslu trestního práva v řetězci obchodních společností nedojde.

23. S ohledem na uvedené obvinění M. V. a S. navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil výrok pod bodem II. rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 6. 12. 2018, č. j. 6 To 171/2018-1330, a zprostil je obžaloby.

24. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že v posuzované věci nenastala situace tzv. extrémního nesouladu a je na místě vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Všichni obvinění podle něj uplatňovali totožné námitky již v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž soudy se s těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.

25. Z provedeného dokazování vyplynulo, že předmětné dovozy svařovacího drátu z Číny neproběhly takovým způsobem, který deklarovali obvinění v listinné podobě před státními orgány. Soudy dospěly k přesvědčivému závěru, že dotčené obchodní společnosti vytvořily účelově řetězec, jehož smyslem bylo zkrácení daně u společnosti A. A., přičemž skutečným příjemcem prospěchu byla společnost S. Tato společnost měla zájem objednat si předmětnou komoditu, přičemž tak učinila prostřednictvím obchodních společností A. A. a SC., které s předmětným artiklem nikdy předtím neobchodovaly. Obě dodávky svařovacího drátu byly uhrazeny čínskému dodavateli od obchodní společnosti S., když finanční prostředky šly nejprve od této společnosti obchodní společnosti A. A. a následně obchodní společnosti S., která se však měla jevit jako původní objednatel zboží, a následně jej obchodní společnosti S. přes obchodní společnost A. A. přeprodala. Jednalo se tedy o fiktivní obchod s úmyslem zastřít pro daňové účely skutečného odběratele. Je zjevné, že tak bylo činěno za účelem zkrácení daně. Na výše uvedeném závěru nemůže nic změnit skutečnost, že na základě dodatečných daňových přiznání byla daň dodatečně uhrazena, neboť k tomu došlo až poté, co byla u společnosti A. A. zahájena daňová kontrola.

26. Státní zástupce dovodil, že předložené námitky obviněných a obviněné právnické osoby, včetně námitky nepoužití zásady subsidiarity trestní represe, není možné akceptovat, a proto navrhl podaná dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

III.

27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

28. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 6 To 171/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

29. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

31. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

32. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV.

33. V návaznosti na rozvedená teoretická východiska je třeba zdůraznit, že v posuzované věci jsou námitky uplatněné v podaných dovoláních postaveny na nesouhlasu dovolatelů se skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů, tedy směřují do oblasti skutkové, resp. procesní. Obvinění sice na počátku svých podání deklarují, že skutek, který byl popsán ve výrokové části napadeného rozhodnutí, nenaplňuje znaky předmětného zločinu, tedy zdánlivě vycházejí ze soudy zjištěného skutkového stavu. Následně však v textu svých podání prosazují v nesouladu s uvedenou deklarací zcela odlišný skutkový stav oproti stavu zjištěnému a popsanému soudy nižších stupňů a brojí tak proti jejich skutkovým zjištěním. Jejich argumentace spočívá v zásadě v tom, že postupovali v rámci posuzovaného obchodního případu řádně a stejně tak i v souladu se zákonem o dani z přidané hodnoty. Tedy, že předmětné obchodní vztahy proběhly podle uvedených faktur a že nedošlo k žádnému zkrácení daně, k žádnému protiprávnímu jednání, že řádně plnili své zákonné povinnosti a naopak Česká republika obdržela vícenásobné plnění daně z přidané hodnoty, a že v případě, že nějak pochybili, pak se jednalo o pochybení toliko administrativní a neúmyslné.

34. Domáhají se tím toho, aby Nejvyšší soud znovu důkazy přehodnotil a dospěl k novým, jiným skutkovým závěrům. Z jimi nastíněného odlišného skutkového stavu posléze vyvozují, že nejsou naplněny znaky jim přisouzeného trestného činu (zejména objektivní a subjektivní stránka) a rozhodnutí tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, čímž je podle nich dána existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy spatřují ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

35. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

36. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán.

37. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se pak následně po řádně provedeném přezkumu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu ztotožnil. Soudy na tomto základě dospěly, jak výstižně vyjádřil státní zástupce, k přesvědčivému závěru, že (stručně shrnuto) dotčené obchodní společnosti vytvořily účelově řetězec, jehož smyslem a účelem bylo zkrácení daně u společnosti A. A., že se jednalo se o fiktivní obchod s úmyslem zastřít pro daňové účely skutečného odběratele a zkrátit DPH. Dovolací soud považuje za nadbytečné, aby znovu podrobně popisoval to, co již bylo rozsáhle rozebráno v rozhodnutích soudů nižších stupňů, na něž tímto odkazuje. Dodává, že tato rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim není možno vytýkat svévoli.

38. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

39. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.

40. Nejvyšší soud dodává, že obsahově shodné námitky, které byly uplatněny v dovoláních, zazněly již v rámci obhajoby obviněných v předchozím řízení, jak je patrno z rekapitulace jejich odvolání soudem druhého stupně (viz odst. 4 - 5 odůvodnění jeho rozhodnutí), který se s nimi dostatečně vypořádal. Je pak nezbytné upozornit přiměřeně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck, sv. 17/2002, pod č. 408), ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

41. Výše rozvedený závěr o skutkové, resp. procesní, podstatě argumentace uplatněné v podaných dovoláních (a tudíž její nepodřaditelnosti pod uplatněný ani jiný dovolací důvod) platí i pro námitku dovolatele J. J., že v jeho případě měly soudy aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, resp. princip ultima ratio. I tato námitka byla totiž učiněna bez respektu ke skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů.

42. Nejvyšší soud proto pouze obiter dictum stručně uvádí následující skutečnosti. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

43. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje. V první řadě je třeba připomenout, že obvinění byli uznáni vinnými zločinem, tedy nikoli méně závažným trestným činem. Nadto okolnosti charakterizující v konkrétnosti spáchaný skutek/zločin (zvláště způsob jeho provedení a výše způsobené škody) neumožňují závěr o jeho do té míry snížené škodlivosti, že by zde nebyl dán důvod pro vyvození trestní odpovědnosti. Jinak řečeno, z uvedených důvodů plyne, že zjištěný skutek ničím nevybočoval ze standardních případů jednání naplňujících znaky kvalifikované skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku.

44. Nejvyšší soud závěrem shrnuje, že činí-li dovolatelé za shora popsaného stavu věci (neexistence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními) kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozují vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“

45. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 4. 2020

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru