Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1440/2017Usnesení NS ze dne 21.11.2017

HeslaHodnocení důkazů
Nemajetková újma
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1440.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 140 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1440/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. listopadu 2017 o dovolání obviněného F. G. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 To 113/2016, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích, pod sp. zn. 17 T 25/2016, takto::

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1) Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 17 T 25/2016, byl F. G. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku.

2) Za toto jednání byl odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR na náhradě škody částku 920 Kč, poškozenému J. F. na náhradě škody částku 14.973 Kč, poškozenému Z. F. na nemajetkové újmě částku 250.000 Kč, když se zbytkem uplatněného a soudem nepřiznaného nároku na náhradu nemajetkové újmy byl tento poškozený odkázán podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

3) Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 To 113/2016, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 To 113/2016, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podané dovolání odůvodnil tím, že ve věci došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení možnosti uložení výjimečného trestu podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný poukazuje na to, že nalézacím soudem mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 20 let, přičemž základem úvah soudu o druhu trestu a jeho výši, bylo posouzení možnosti uložení výjimečného trestu. Poukazuje na to, že nalézací soud uzavřel své úvahy konstatováním, že pro uložení výjimečného trestu není splněna podmínka nemožnosti nápravy pachatele a existence polehčujících okolností. Soudu prvního stupně mj. vytýká, že k těmto polehčujícím skutečnostem přihlédl pouze v rámci úvahy, zda mu uloží výjimečný trest či nikoli a tyto polehčující skutečnosti již nebral v úvahu při ukládání trestu a uložil mu trest odnětí svobody na samé horní hranici zákonné trestní sazby. Dále má za to, že se nalézací soud dopustil tzv. dvojího přičítání, kdy důvod naplnění podmínky pro uložení výjimečného trestu spatřoval v jednání s rozmyslem, přestože již byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Dále poukazuje na to, že krajský soud shledal naplnění podmínky výjimečného trestu ve způsobu provedení skutku, který označil za brutální. V tomto případě měl být obviněný odsouzen podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Jiný důvod naplnění podmínky pro uložení výjimečného trestu nalézací soud spatřoval v tom, že závažnost daného činu je velmi vysoká, neboť šlo o frustraci zaměřenou proti někomu, kdo s ní neměl mnoho společného. V tomto případě měl proto být odsouzen podle § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Domáhá se toho, aby Nejvyšší soud zodpověděl, zda lze k okolnostem, které naplňují skutkovou podstatu § 140 odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, přihlédnout jako k okolnostem svědčícím o velmi vysoké závažnosti zločinu ve smyslu § 54 odst. 2 tr. zákoníku. Dle jeho názoru se měl nalézací soud při ukládání trestu pohybovat v rámci trestní sazby od 15 do 20 let a přihlédnout k polehčujícím okolnostem. Dále namítl nesprávné hmotněprávní posouzení týkající se náhrady nemajetkové újmy. Uvedl, že o nemajetkové újmě nemělo být rozhodnuto a poškozený měl být odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. K porušení hmotného práva došlo tím, že výše náhrady byla přiznána v rozporu s § 2959 občanského zákoníku a při chybné interpretaci rozhodnutí 4 Tdo 1402/2015, když toto dopadá na rodiče, děti a manžele, nikoli sourozence. Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení vrchního soudu a rozsudek krajského soudu zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

5) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Uvedl, že ačkoli většina námitek je schopna naplnit uplatněný dovolací důvod, nejsou však důvodné a s většinou z nich se již vypořádal odvolací soud. Soud ukládal obviněnému trest v souladu se zákonem v rámci trestní sazby 15-20 let. Pokud soudy jednání obviněného nekvalifikovaly podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, příp. § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, je na místě, a to vzhledem k okolnostem případu, aby způsob útoku a motivaci obviněného vzaly v potaz jako přitěžující okolnost. Soudy při ukládání trestu postupovaly v souladu s § 39 tr. zákoníku a neshledaly splnění podmínek pro uložení výjimečného trestu podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku. Za neopodstatněnou považuje i námitku vůči výroku k náhradě nemajetkové újmy. Vyložil obsah § 2959 občanského zákoníku a podotkl, že v dané věci bylo provedeno pečlivé dokazování, kdy bylo prokázáno, že vztahy mezi bratry byly standardní a vznikl tak nárok na odčinění prožitého utrpení. Náhradu nemajetkové újmy ve výši 250.000 Kč nepovažuje za přemrštěnou a současně uvedl, že základní limit při stanovení výše náhrady u nejbližších osob není v rozporu s rozhodnutím v dané věci. Podotkl, že nedošlo k usmrcení pouze bratra, ale i jeho manželky, která je také osobou relativně blízkou. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné. Vyjádřil rovněž souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

6) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

7) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

8) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

9) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

10) V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. V této souvislosti lze odkázat např. na stranu 8 - 9 rozsudku soudu prvního stupně či stranu 3 - 4 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně [k opětovně zmiňované otázce dvojího přičítání okolností v jeho neprospěch, znaku brutality, náhrady nemajetkové újmy]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

11) V souvislosti s dovoláním obviněného je nutno uvést, že odvolání bylo obviněným podáno pouze do výroku o trestu a výroku o náhradě nemajetkové újmy a v takovém případě nepřichází v úvahu uplatnit dovolání proti výroku o vině [srovnej rozh. č. 20/2004 Sb. rozh. tr., rozh. č. 68/2013 Sb. rozh. tr.]. Veškerá argumentace obviněného, která se vztahuje k námitkám (připomínkám a žádostem o zodpovězení otázek) ohledně možné právní kvalifikace a z toho plynoucí závěry odpovídajícího trestu, je z pohledu uvedené judikatury a uplatněného dovolacího důvodu právně irelevantní. Nejvyšší soud přesto k právní kvalifikaci jednání obviněného považuje za vhodné uvést, že zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení a spáchá-li takový čin na dvou nebo více osobách. Soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku provedl podrobný rozbor všech znaků skutkové podstaty tohoto zvlášť závažného zločinu ve světle učiněných skutkových zjištění a s těmito závěry se také plně ztotožnil soud druhého stupně. Rozsudek nalézacího soudu plně odpovídá zákonným požadavkům uvedeným v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a jeho podstatná hodnotící část je věnována právě otázce, proč neuložil obviněnému výjimečný test. Dále je třeba poukázat na pečlivou a právně výstižnou argumentaci Vrchního soudu v Praze, který ve svém rozhodnutí reagoval na odvolací námitky obviněného, logicky a právně zdůvodnil, z jakých důvodů neshledal pochybení orgánů činných v trestním řízení, jakož i výstižně objasnil důvody, proč nelze právní názor obviněného akceptovat (viz str. 3 - 4).

12) V ustanovení § 140 odst. 2 tr. zákoníku je uvedena samostatná skutková podstata trestného činu vraždy, která však z hlediska své povahy je skutkovou podstatou kvalifikovanou (nikoli základní). Vzhledem k tomu, že míra úmyslného způsobení následku nemusí být u všech vražd stejná, trestní zákoník v odstavci 2 sankcionuje přísněji toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, a to na rozdíl od případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli (odstavec 1) nebo dokonce v silném rozrušení či jiném omluvitelném hnutí mysli, neboť trestní zákoník jako privilegovanou skutkovou podstatu k vraždě upravuje zabití. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že v případech usmrcení s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (tzv. premeditace v širším smyslu) se nejedná o zvláštní druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení [srov. i dikci přitěžující okolnosti v § 42 písm. a)], přičemž jde o kombinaci dvou odlišných, byť kauzálně spojených složek, úvahy pachatele a z ní vzešlého úmyslu. Trestní zákoník upravuje tzv. premeditaci v širším smyslu ve dvou formách, a to ve formě tzv. rozmyslu a ve formě předchozího uvážení. V obou případech úmyslného usmrcení s rozmyslem nebo po předchozím uvážení však musí pachatel alespoň vědět, že svým jednáním směřuje k usmrcení jiného, a s takovým následkem musí být přinejmenším srozuměn (eventuální úmysl), byť rozmyšlení nebo předchozí uvážení bude zpravidla předcházet přímému úmyslu, kdy pachatel smrtelný následek chce (srov. § 15). Z toho vyplývá, že na premeditaci je třeba hledět jako na okolnost, jež přistupuje k úmyslu a kvalifikuje tento druh zavinění jako závažnější, neboť pachatel vraždy má nad svým jednáním vyšší míru racionální kontroly, kdy na svém záměru zavraždit setrval, a to i přes momenty jej od tohoto záměru odrazující. Čin takového pachatele je závažnější (společensky škodlivější), neboť jeho rozhodnutí k úmyslnému usmrcení jiného vzniklo na základě zralejší rozumové úvahy.

13) U předchozího uvážení jde na rozdíl od rozmyslu o situaci, kdy pachatel si předem, tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu, včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti apod., tedy jinými slovy si čin z hlediska jeho provedení tzv. naplánuje. Na druhé straně není však třeba, aby takový plán byl promyšlen do nejmenších podrobností, ale postačí rámcové vymezení rozhodných skutečností provedení činu v představě pachatele, které pak může být při jeho vlastním provedení doplňováno či měněno vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a vývoji situace. Předchozí uvážení se vztahuje nejen na samotné rozhodnutí, při kterém pachatel předem zvažuje všechny okolnosti svědčící pro úmyslné usmrcení, tak i proti němu, ale zahrnuje i volbu vhodných prostředků pro uskutečnění způsobu provedení usmrcení jiného, přičemž z hlediska časového je zde určitý odstup od vlastního způsobu spáchání trestného činu vraždy, neboť jde ve své podstatě o naplánování provedení takového činu. Na druhé straně není vyžadována nějaká zvláštní rafinovanost, detailní promyšlení celé situace, rozplánování jednotlivých fází útoku ani zvážení všech v úvahu přicházejících okolností, neboť postačí i naplánování v podstatě „primitivní“ v závislosti na rozumové úrovni pachatele, kdy takový pachatel předem zvážil podstatné okolnosti pro provedení činu. Není rozhodné, zda vlastní naplánování proběhlo v takovém rozsahu, který zajišťuje úspěšné usmrcení jiného, popř. zda jednání pachatele dospělo alespoň do stadia pokusu, neboť trestná je i příprava předem uvážené vraždy (§20 odst. 1 a § 140 odst. 4), která zde zpravidla bývá i dobře rozlišitelná. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s.1303-1306).

14) V daném případě si obviněný předem opatřil prostředky způsobilé k usmrcení poškozených, s tímto závěrem odcestoval cca 300 km do jejich bydliště, kde poškozené napadl. Tímto jednáním tak obviněný naplnil zákonné znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Zdůraznit je třeba skutečnost, že obviněný spáchal zločin vraždy po předchozím uvážení, nikoli s rozmyslem, jak uvádí ve svém dovolání a dále je nezpochybnitelné, že uvedeného jednání se dopustil na dvou osobách. Nutno podotknout, že žalované jednání obviněného bylo právně kvalifikováno výše popsaným způsobem, soudy se nepřiklonily ke kvalifikaci podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, tedy spáchání vraždy zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, příp. podle § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, tedy spáchání vraždy z jiné zavrženíhodné pohnutky. Spácháním trestného činu vraždy zvlášť surovým způsobem se rozumí vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Není však nezbytné, aby tento útok zároveň vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného (srov. rozhodnutí č. 1/1993 Sb. rozh. tr.). Může k němu dojít i v případě, kdy oběť je již v počátku útoku v bezvědomí. Jako „zvlášť surový“ bude možno označit útok vyznačující se extrémně vysokou intenzitou, výraznou brutalitou, provázený nezřídka užitím většího počtu nástrojů nebo mechanismů. Přitom bude vždy třeba přihlížet k tomu, že spáchání trestného činu vraždy v sobě nutně obsahuje určité prvky surovosti. Pravdou je, že bylo prokázáno, že obviněný na poškozené zaútočil více mechanismy (připravená střelná zbraň, údery pažbou zbraně, údery skleněnou mísou, pobodání), útočil na různá místa na těle apod. Pokud soudy neshledaly důvod pro kvalifikaci jednání obviněného podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, je nutné tento „brutální“ způsob útoku promítnout v rámci přitěžujících okolností při ukládání trestu. Obdobná je situace týkající se motivu obviněného. Za jinou zavrženíhodnou pohnutku lze obecně považovat pohnutku, která je v zásadním rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě pachatele k lidskému životu, např. pomstychtivost. Naproti tomu nelze takový charakter přičítat pohnutkám, které mají podklad v přirozených citech člověka (např. žárlivost) nebo ve stavu okamžitého afektu, v dlouhodobé stresové situaci, v napětí v meziosobních vztazích apod. Soudy v daném případě neshledaly podmínky pro právní kvalifikaci jednání obviněného podle § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, avšak dané okolnosti svědčí o vysoké závažnosti zločinu.

15) K otázce úmyslu je nad rámec již výše uvedeného možno konstatovat, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222].

16) V souvislosti s otázkou trestu, který byl obviněnému uložen za jeho jednání, je potřebné v obecné rovině uvést následující. Obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a proto mu bylo možno uložit trest odnětí svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečný trest. Nalézací soud se otázkou trestu podrobně zabýval a lze tak odkázat na odůvodnění jeho rozsudku (str. 8 – 9), ve kterém zdůvodnil, co jej vedlo k závěru, proč nelze obviněnému uložit výjimečný trest odnětí svobody a postačuje uložení trestu v rámci trestní sazby. Je nutno uvést, že v rámci svých úvah o důvodech, pro které nelze uložit obviněnému výjimečný trest, zmiňuje soud prvního stupně mj. také pozitiva na straně obviněného (např. doznání). Obviněný pak následně v odvolání i dovolání soudům nižších stupňů vytýká, že nevzaly v úvahu při ukládání trestu skutečnosti, které mu svědčily ve prospěch, při úvahách zmíněných soudů o tom, zda lze uložit obviněnému trest výjimečný. Z pohledu obsahu podaného dovolání je však podstatné pouze to, že obviněný nesouhlasí s výší uloženého trestu a soudům nižších stupňů vytýká, že nepřihlédly ke všem skutečnostem hovořících v jeho prospěch, příp. že důkazy v jeho neprospěch použily dvakrát a uložily mu nepřiměřeně přísný trest [veškerá argumentace obviněného, ať již se vztahuje k tomu, proč jednání nebylo kvalifikováno např. podle § 140 odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku a další, je nedůvodná, neboť směřuje do oblasti právní kvalifikace, přestože obviněný odvolání proti výroku o vině nepodal – viz blíže bod 11)]. Jestliže tedy obviněný svými námitkami zpochybňuje výměru uloženého trestu odnětí svobody (tento považuje za nepřiměřeně přísný s argumentací, že nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem a došlo k dvojímu přičítání v jeho neprospěch), pak je nutno uvést, že na obdobné námitky již reagoval soud druhého stupně a s jeho závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje. Obviněného je však nutno upozornit na to, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trest odnětí svobody na doživotí lze v dovolání uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (tento dovolací důvod obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srovnej rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ze shora uvedeného je tedy zcela zřejmé, že námitka obviněného vůči výši trestu, který mu byl uložen, a jehož výši, kterou obviněný zpochybňuje s ohledem na polehčující okolnosti, které podle jeho mínění nebyly soudy dostatečně zhodnoceny (viz str. 5 dovolání), nemůže uplatněný dovolací důvod naplnit. Ani za situace, kdyby obviněný uplatnil výše zmíněné námitky pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebylo by možno takové námitky s ohledem na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu akceptovat, neboť je nezpochybnitelné, že obviněnému mohl být za trestný čin podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání od patnácti do dvaceti let (nebo výjimečný trest). Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti let, jednalo se nejen o přípustný druh trestu, ale rovněž o trest uložený v rámci trestní sazby stanovené zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.

17) Za právně relevantní lze označit pouze námitku obviněného k nesprávnému použití ustanovení občanského zákoníku, kdy nemajetková újma byla podle jeho mínění poškozenému Z. F. přiznána v rozporu s ustanovením § 2959 občanského zákoníku a při chybné aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. V souvislosti s výše uvedeným je však nutno uvést, že námitkou obviněného stran výroku o přiznání nemajetkové újmy poškozenému Z. F. se zabýval nalézací soud (viz str. 9 – 10 rozsudku) a opětovně i odvolací soud (viz str. 4 – 5 usnesení). Jak správně uvedl Vrchní soud v Praze, rozpětí výše náhrad je pouze orientační a výčet oprávněných osob je pouze demonstrativní. Obviněný poukazuje na tu skutečnost, že skupinou citově nejblíže spjatých osob jsou rodiče, děti a manželé, nikoli již sourozenci, a proto považuje částku 250 000 Kč, která byla jako nemajetková újma přiznána bratrovi zavražděného za nedůvodnou. Nejvyšší soud pouze nad rámec úvah soudů nižších stupňů (se kterými se ztotožňuje) uvádí, že obviněný se dopustil zvlášť závažného zločinu vraždy nejen na bratrovi Z. F., ale také na jeho manželce (tedy švagrové), což je obhajobou obviněného přehlíženo. Na základě výše uvedeného lze proto nemajetkovou újmu ve výši 250.000 Kč přiznanou pozůstalému bratrovi považovat za adekvátní.

18) S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného F. G. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto rozhodl v neveřejném zasedání. Nejen v souvislosti s otázkou opakujících se námitek [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002], ale také ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz § 265i odst. 2 tr. ř.] poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Vzhledem k tomu, že v dovolání jsou vznášeny tytéž námitky jako v odvolání, případně v rámci obhajoby v řízení před soudem prvního stupně, poukazuje Nejvyšší soud vedle již výše zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu dále také na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém zmíněný soud mj. uvedl, že „institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. listopadu 2017

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru