Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1429/2017Usnesení NS ze dne 22.11.2017

HeslaVražda s rozmyslem
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1429.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 140 odst. 2 předpisu č. 40/2009 Sb.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 822/18 ze dne 26.03.2019 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. David Uhlíř


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1429/2017-42

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 11. 2017 o dovolání obviněného P. M., podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 7 To 56/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 4/2017 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (soud prvního stupně, nalézací soud) ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 1 T 4/2017, byl obviněný P. M. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 2 tr. zákoníku, za který mu byl uložen podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Vedle toho mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci - vojenského nože s černou rukojetí (bajonetu) s pouzdrem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost k náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 39 571 Kč.

2. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku zamítl Vrchní soud v Praze (soud druhého stupně, odvolací soud) usnesením ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 7 To 56/2017 (napadené rozhodnutí).

3. Obviněný byl odsouzen pro skutek, který podle zjištění vyjádřených ve výroku rozsudku nalézacího soudu spočíval v podstatě v tom, že dne 25. 7. 2016 kolem 16:00 hodin v zahrádkářské kolonii V. v P. – B. před chatou č. ...., kam přišel již s jasným úmyslem usmrtit poškozeného M. V., bodl jej přineseným bajonetem (délky ostří 17 cm) do oblasti hrudníku a dále ho napadl kopy a údery klackem (o délce 123 cm o průměru 4,1 cm) a svého jednání zanechal až v důsledku výzev přiběhnuvších svědků, přičemž zranění takto způsobená poškozenému (a blíže popsaná ve výroku rozsudku) si vyžádala jeho okamžitou hospitalizaci.

II.

4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. M. včasným dovoláním, které bylo podáno prostřednictvím obhájkyně, z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obšírně v něm zrekapituloval obsah provedeného dokazování a skutková zjištění soudů. Vyslovil názor, že poškozený při ukončení nájemního vztahu ohledně chaty nerespektoval normy občanského práva a učinil tak z obviněného prakticky bezdomovce, což naplnilo znaky zavrženíhodného jednání ve smyslu § 141, případně § 146a tr. zákoníku. Požadavek vyklizení chaty nebyl možný bez řádného ukončení nájemního vztahu.

5. Pokud jde o zranění poškozeného, žádné nevedlo k poškození důležitého orgánu ani bezprostředně neohrožovalo život poškozeného, přičemž nebylo prokázáno, že by to bylo jen dílem náhody. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by útoku předcházelo vyjádření obviněného, že poškozeného zabije. V tomto směru je závěr soudu druhého stupně v extrémním rozporu s provedenými důkazy a došlo tak k porušení práva na spravedlivý proces. Uvedené skutečnosti pak podle dovolatele měly vliv na vyhodnocení subjektivní stránky činu.

6. Z hlediska svého psychického stavu v době činu poukázal obviněný na závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, že - i přes určité promyšlení a zvážení - jednal v rámci prostého afektu, emoce přítomny byly. Stejně jako v odvolání poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ve věcech sp. zn. 8 Tdo 248/2016, 8 Tdo 998/2015), z níž podle jeho názoru plyne, že rozmysl nemůže u pachatele existovat souběžně s afektem, mohou si konkurovat pouze postupně. Je nutno odlišit, která část jednání proběhla v afektu (náhlém hnutí mysli) a která s rozmyslem. Protože z dokazování v této věci vyplynulo, že obviněný spáchal čin v afektu, nemůže být skutek kvalifikován podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, i kdyby předtím (při zaznamenaném rozhovoru s pracovnicí firmy Credit Czech) byl rozmysl dán. U obviněného bylo dáno silné rozrušení ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku, které je mimořádným fyzickým stavem pachatele, který se octl v neobvyklé zátěžové situaci vyvolané vnějším podnětem výjimečné závažnosti a intenzity. Předchozí zavrženíhodné jednání obviněného je tu zvláštním (privilegujícím) motivem činu, šlo o omluvitelné hnutí mysli (zde obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 7 Tdo 881/2016, 7 Tdo 220/2016).

7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a případně i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, případně Městskému soudu v Praze věc k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně aby Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že uzná obviněného vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku, případně zločinem zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu, a uloží mu trest odnětí svobody při dolní hranici trestní sazby.

8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obsažené v dovolání obviněný uplatnil už v předchozím řízení a zabývaly se jimi soudy obou stupňů. Poukázala na okolnosti případu a na fakt, že motivem činu byla msta za ukončení nájmu, jakož i očištění světa od zlého, zbytečného člověka, přičemž obviněný se nejprve vyjádřil, že poškozeného zabije, a později litoval, že se mu to nepodařilo. Státní zástupkyně uzavřela, že použitou právní kvalifikaci považuje za zcela přiléhavou, a navrhla, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o věci rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

III.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

IV.

10. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu za předpokladu, že s ním obsahově korespondují. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu provedeného dokazování apod. Skutkové námitky - s výjimkou extrémního nesouladu - nejsou dovolacím důvodem.

11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy - zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolatel tudíž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, kterou založil na existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předchozím řízení. V případě, že je dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k tomuto důvodu dovolání, je zjevně neopodstatněné i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, případně ve spojení s jeho odůvodněním, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

13. Pokud jde o námitku týkající se skutkových zjištění soudů a údajného extrémního rozporu s provedenými důkazy, obviněný takovou námitku zaměřil proti zjištění soudů, že se již před činem vyjádřil, že poškozeného zabije. Této námitce nelze přisvědčit a extrémní nesoulad zde dovodit nelze. Soudy svůj závěr důvodně postavily především na záznamu telefonického rozhovoru obviněného s pracovnicí zprostředkovatelské agentury, kde se obviněný v uvedeném smyslu vyjádřil zcela jasně (viz přepis hovoru č. l. 217-219), což koresponduje i s tím, že na svém pracovišti sdělil zastupující vedoucí prodejny, že se do zaměstnání již nedostaví, neboť patrně půjde do vězení.

14. Za skutkovou lze označit dále námitku, že žádné ze zranění poškozeného neohrožovalo bezprostředně jeho život. Pokud zde měl obviněný na mysli faktický výsledek svého jednání, je třeba zdůraznit, že podstatné je, jaký následek z útoku hrozil s ohledem na zasažené místo na těle poškozeného, způsob a intenzitu útoku, použitou zbraň a další okolnosti. Zde postačí poukázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, že nejen použitý nástroj byl způsobilý ke způsobení smrtelných poranění, ale také napadené místo na těle poškozeného vedlo k ohrožení života v případě, že by byla poraněna zde se nacházející podklíčková tepna, případně levá plíce. Tyto skutečnosti jsou náležitě rozvedeny v odůvodnění odsuzujícího rozsudku.

15. Námitky vztahující se k subjektivní stránce činu, k otázkám afektu a premeditace ve formě rozmyslu a dále k údajnému zavrženíhodnému jednání poškozeného, respektive omluvitelnému hnutí mysli obviněného sice lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se týkají právní kvalifikace zjištěného skutku, avšak dovolání je v této části zjevně neopodstatněné.

16. Trestného činu (zločinu) vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Trestného činu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení. Pokusem trestného činu je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Trestný čin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Konečně v dovolání rovněž zmiňovaného trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (zde však musí úmysl směřovat pouze k tzv. prostému ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení § 122 odst. 1 tr. zákoníku).

17. Nesporné jsou základní skutkové závěry soudů, že obviněný poškozeného popsaným způsobem napadl, k čemuž použil přinesený bajonet (vojenský nůž), později na místě zajištěný. Soudy na základě provedených důkazů, zejména znaleckých závěrů, učinily dále zcela odůvodněná skutková zjištění o způsobu a intenzitě útoku, vzniklých následcích i bezprostředně hrozících poraněních spojených s ohrožením života poškozeného. Jednoznačně důkazy prokazují také motivaci jednání obviněného.

18. O úmyslu obviněného usmrtit poškozeného, a to ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nemohou v daném případě vznikat žádné rozumné pochybnosti. Tento úmysl vyplývá nejen z povahy použitého nástroje a místa, způsobu a intenzity útoku nožem na tělo poškozeného, ale i z následného pokračování v útoku, kdy po odhození nože poškozeným jej obviněný kopal a tloukl do oblasti hlavy, a to i silným dřevěným předmětem – klackem (přičemž i tyto další útoky byly způsobilé ohrozit poškozeného na životě). A v neposlední řadě tento úmysl vyplývá i z verbálních projevů obviněného - z předem avizovaného a naprosto vážně míněného záměru usmrtit poškozeného i z následně projevované lítosti, že se mu usmrcení poškozeného (a tím zbavení světa zlého člověka) nepodařilo. Jestliže tedy chtěl obviněný poškozeného usmrtit a nikoli mu pouze ublížit na zdraví, už to vylučuje dovolatelem navrhovanou právní kvalifikaci podle § 146a tr. zákoníku.

19. Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka týkající se znaku spáchání činu s rozmyslem. Nalézací soud v popisu skutkového děje ve svém rozsudku výslovně vyjádřil záměr obviněného usmrtit poškozeného, když uvedl, že na místo činu obviněný přišel „ již s jasným úmyslem usmrtit poškozeného“. Nalézací soud svým nezpochybnitelným skutkovým zjištěním dal patřičný výraz v použité právní kvalifikaci, když uzavřel, že se obviněný dopustil pokusu vraždy s rozmyslem ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku. V popisu skutku jsou znaky skutkové podstaty této právní kvalifikace vyjádřeny. Námitka, že rozmysl je vyloučen tím, že v průběhu vlastního činu došlo k afektivnímu jednání obviněného, je nesprávná. Odvolací soud se s ní přesvědčivým způsobem vypořádal. Poukázal na to, že jestliže se pachatel vlivem určitých okolností dostane v průběhu činu do afektu, pak je pro posouzení právní kvalifikace podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku rozhodující, že rozmyšlené jednání bylo podstatnou příčinou následku.

20. Rozmysl je – vedle předchozího uvážení – jednou ze dvou forem tzv. premeditace, jež se navzájem liší v podstatě mírou promyšlenosti a plánovitosti činu. Rozmyslem se rozumí, že pachatel si patřičně zváží své jednání a rozhodne se jiného usmrtit, přičemž se může jednat jen o velmi krátkou úvahu. Pojem tzv. premeditace vychází z poznatků psychologie, že volní jednání (volní regulace) probíhá ve dvou rozdílných etapách – rozhodovací a realizační. Pojem premeditace se primárně vztahuje k rozhodovací fázi volního jednání, v níž probíhá volba mezi dvěma nebo více pohnutkami (motivy) jako podněty působícími na psychiku člověka a ovlivňující směr a intenzitu jeho chování. Premeditaci lze tedy charakterizovat jako uvážený myšlenkový proces pachatele, a to na rozdíl od afektu jako emocionálního prudkého hnutí mysli na základě určitého podnětu, tedy jinak řečeno porušení duševní rovnováhy, které může být normálně probíhající nebo patologické jako duševní porucha (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 1304). Pokud jde o afekt, do nějž se pachatel dostane při vlastním provádění činu, ten je v zásadě bez významu, neboť podstatné je, zda rozmyšlené nebo předem uvážené jednání bylo podstatnou příčinou následku, resp. účinku významného z hlediska trestního práva. Afekt u pachatele, který nastal v průběhu usmrcování poškozeného, nemůže přerušit příčinnou souvislost premeditativního jednání s úmyslným usmrcením poškozeného (viz tamtéž, str. 1306). I v případech, že jednání v určitém okamžiku přešlo v jednání typicky afektogenní (jakási druhá fáze), tedy jednání ryze emočně podmíněné, nemůže to nic změnit na zásadním podílu premeditace (zde rozmyslu) na spáchání skutku, a nemůže jen proto jít o pokus vraždy situační (a nikoli vraždy připravované). To je zcela v souladu i s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou poukázal dovolatel a která vysvětluje, že afekt a rozmysl si mohou konkurovat postupně, tj. navzájem se nevylučují, byť tato otázka je patrně složitější a nelze zcela vyloučit ani situaci, že určitá forma afektu (který nemusí být jevem jen krátkodobým, okamžitým, nýbrž i déletrvajícím), existuje u pachatele již v době rozhodnutí ke spáchání premeditativní vraždy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 7 Tdo 466/2017).

21. I přesto, že obviněný jednal ve stavu podstatně (o polovinu) snížených určovacích (ovládacích) schopností, a to vlivem prosté opilosti a prostého afektu u poruchové osobnosti, je pachatelem trestně odpovědným. Subjektivní stránku činu, a to jak formu zavinění, tak otázku premeditace, je nutno u takového pachatele posuzovat podle obecných pravidel. Proto je nesprávný názor dovolatele, že nelze hovořit o uváženém jednání, neboť čin byl spáchán v afektu, a že jej nelze kvalifikovat podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku.

22. Vrchní soud v Praze dále na základě přesvědčivých argumentů vyloučil jakoukoli formu omluvitelného hnutí mysli na straně obviněného či předchozího zavrženíhodného jednání na straně poškozeného ve smyslu právní kvalifikace zabití podle § 141 tr. zákoníku, přičemž vyloučena je samozřejmě i právní kvalifikace ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku. Odvolací soud se i s touto námitkou vypořádal (zejména na str. 3-4 napadeného rozhodnutí) a přiléhavě uzavřel, že obviněný ve skutečnosti sám zavinil vzniklou situaci, tj. spor o vystěhování z chaty z důvodu neplacení nájemného. Silné rozrušení ve smyslu § 141 tr. zákoníku jako vystupňovaná emotivní reakce na strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli, sice nemusí nutně ovlivnit příčetnost, ale vždy vede k značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran u pachatele, neboť ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat (srov. č. 14/2011 Sb. rozh. tr.). Přitom však musí jít o lidsky pochopitelnou reakci na některý z uvedených stavů. Zákon zde užívá pojem „omluvitelné hnutí mysli“, čímž vyjadřuje, že je třeba na pachatele hledět s určitou shovívavostí, což právě odůvodňuje nižší trestnost takového jednání. Rozhodně to však neznamená, že by všechny nejrůznější tíživé životní situace, například bytové, finanční, vztahové, rodinné aj., do nichž se mnoho lidí dostává (a tím méně pak taková, kterou si pachatel sám zavinil), by měly vést k závěru o omluvitelném hnutí mysli, respektive o stavu předpokládaném uvedeným zákonným ustanovením o trestném činu zabití.

23. Z důvodů, které byly vyloženy v předchozích částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání obviněného P. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. listopadu 2017

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Josef Mazák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru