Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1402/2017Usnesení NS ze dne 22.11.2017

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Hlavní líčení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1402.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 204 předpisu č. 141/1961 Sb.

§ 265b odst. 1 písm. g) předpisu č. 141/1961 Sb.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1402/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 5 To 37/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 37/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (nalézací soud, soud prvního stupně) ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 5 T 37/2016, byl obviněný J. B. uznán vinným pod bodem 1) a 3) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2) pokusem přečinu znásilnění podle § 21 odst. 1 a § 185 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 3) dále přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud, soud druhého stupně) rozsudkem ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 5 To 37/2017, k odvolání obviněného zrušil rozsudek okresního soudu ve výrocích o vině pod body 1) a 3) a ve výroku o trestu a v rozsahu tohoto zrušení nově rozhodl tak, že uznal obviněného vinným jednak zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a uložil mu za tyto trestné činy a za sbíhající se pokus přečinu znásilnění podle § 21 odst. 1 a § 185 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 2) nezměněn, podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou.

3. Uvedených trestných činů se obviněný podle skutkových zjištění soudů vyjádřených ve výrocích uvedených rozsudků dopustil v podstatě tím, že (zkráceně vyjádřeno)

1) dne 2. 2. 2016 kolem 16:30 hodin v K. n. O., okres Ch., na parkovišti u obchodního domu v ulici P. nasedl bez svolení poškozené K. J. do jejího osobního automobilu VW Sharan s cílem přinutit ji „stáhnout“ trestní oznámení, které na něj předtím podala na Policii ČR, i přes výzvy poškozené odmítl vozidlo opustit, vzal jí klíčky od vozidla, uzamkl je a požadoval po ní, aby šla na policii a stáhla podané trestní oznámení s tím, že mu hrozí, že stráví osm let ve vězení,

2) na témž místě poté, co ustal ve svém jednání směřujícím k dosažení stažení trestního oznámení, řekl poškozené, že se s ní chce alespoň vyspat předtím, než ho zavřou, a přes odmítavou reakci poškozené a snahu jej odstrkovat začal ji osahávat a přes její odpor si ji položil zády na sebe, vsunul ruku pod kalhoty poškozené a snažil se vsunout prsty do její pochvy, což se mu pro aktivní odpor poškozené nepodařilo, snažil se poškozenou líbat a kousl ji do pravé části spodního rtu, přičemž v průběhu jednání poškozená plakala a žádala obviněného, aby svého jednání zanechal, což nakonec učinil, a

3) dne 3. 2. 2016 kolem 12:30 hodin v K. n. O., okres Ch., na parkovišti v ulici P. přistoupil k zaparkovanému osobnímu automobilu VW Sharan, ve kterém seděla na místě řidiče poškozená K. J., na kterou křičel „Ty jsi mě zase byla udat?“, a když pak poškozená přestoupila do vozidla České pošty, s nímž na místo přijela kolegyně poškozené L. K., křičel na poškozenou s cílem přimět ji stáhnout trestní oznámení podané na Policii ČR, že ji zabije, že to má stáhnout, že mu hrozí osm let, že poškozenou zabije i jeho máma, a jednal tak přes to, že na něho byl dne 31. 7. 2015 podán k Okresnímu soudu v Chomutově návrh na potrestání pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný dne 23. 7. 2015.

II.

4. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný J. B. dovolání, které zaměřil proti všem výrokům napadeného rozhodnutí a v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. K prvnímu z nich uvedl, že výslech poškozené probíhal v hlavním líčení nestandardně, neboť místo toho, aby sama vypovídala, byl stále předčítán protokol z přípravného řízení, čímž byla naváděna k výpovědi. Když proti tomu protestoval, byl vyveden z jednací síně, čímž bylo porušeno jeho právo být přítomen u hlavního líčení.

5. Obviněný zdůraznil, že trestné činy, jimiž byl uznán vinným, s výjimkou přečinu výtržnictví nespáchal. Vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a uvedl, že mu nemohl být prokázán úmysl nutit poškozenou k odepření souhlasu s jeho trestním stíháním ani úmysl nutit ji k pohlavnímu styku. Jeho jednání mohlo být kvalifikováno nanejvýš jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku. Poškozenou ke stažení trestního oznámení nenutil, pouze ji o to jako osobu blízkou žádal. Její tvrzení považuje za lživá a účelová, stejně jako tvrzení svědků, kteří měli pouze zprostředkované informace, u sporného jednání svědci přítomni nebyli. Nemá logiku tvrzení poškozené, že pokud by se obviněného bála, nestihla by se zamknout ve vozidle, které obviněný jakožto osoba tělesně postižená a pomalá obcházel ke dveřím spolujezdce. Stejně tak postrádá logiku, že kdyby poškozená byla připoutána bezpečnostním pásem, by ji obviněný mohl na sebe strhnout zády a sahat jí rukou pod kalhoty. Soud zamítl provést důkaz vyšetřovacím pokusem či rekonstrukcí a také nebyl umožněn opakovaný výslech poškozené po změně obhájce. Dokazování tak zůstalo neúplné. Nebyly zkoumány daktyloskopické stopy z klíčů od auta, jichž se měl obviněný zmocnit, ani kamerové záznamy z místa činu. Rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení. Ani údajné tvrzené výroky „zabiju tě nebo tě zabije moje máma“ bez dalšího nemohou zakládat skutkovou podstatu trestného činu vydírání, ale spíše nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku.

6. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba citované rozsudky a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného poukázala na to, že obviněný v něm uplatnil argumentaci známou z jeho předchozí obhajoby a z jeho odvolání, se kterou se vypořádal již odvolací soud. Shrnula obsah některých usvědčujících důkazů. Připomněla podstatu a charakter řízení o dovolání s tím, že obviněný se v dovolací argumentaci zabývá prakticky výlučně otázkami skutkovými a domáhá se odlišného způsobu hodnocení důkazů. Jeho námitky nenaplňují žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.

8. Státní zástupkyně tudíž navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, a to v neveřejném zasedání. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila svůj souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

III.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

IV.

11. Námitka týkající se odepření práva obviněnému být přítomen části hlavního líčení je pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. podřaditelná. Tento dovolací důvod je dán, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

12. V posuzovaném případě však k naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo. Soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 204 odst. 1, 2 tr. ř., když obviněného po předchozí výstraze vykázal z jednací síně poté, co obviněný rušil průběh hlavního líčení (obviněný nakonec i sám požádal, aby byl z jednací síně odveden - č. l. 308 p. v.). Obviněný byl vykázán jen na nezbytně nutnou dobu a jakmile mu byl znovu přístup do jednací síně povolen, sdělil mu předseda senátu podstatný obsah jednání konaného v jeho nepřítomnosti, aby se k němu mohl vyjádřit. Konkrétně se jednalo o část výslechu poškozené K. J.

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Konečně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

14. Dovolací námitky obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují primárně do oblasti skutkové. Obviněný soudům obou stupňů v podstatě vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, neúplné dokazování a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a skutkového děje (že se nedopustil jednání kladeného mu za vinu, respektive pokud se částečně jednání dopustil, nesměřovalo k vynucení něčeho). Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.

15. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Taková dovolací námitka však nebyla vznesena. Nicméně je vhodné zmínit, že z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je dána zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Z výroku odsuzujícího rozsudku (v souvislosti s jeho odůvodněním) vyplývá, v čem spočívalo jednání naplňující zákonné znaky trestného činu vydírání podle citovaných ustanovení, což také odpovídá provedeným důkazům a skutkovým zjištěním.

16. Nelze přisvědčit ani námitce o neprovedení některých důkazů navrhovaných obviněným. Nedošlo tím k opomenutí podstatného důkazu, nýbrž k uplatnění práva a povinnosti soudu rozhodnout o rozsahu dokazování. Soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou či obhajobou, přičemž je to právě on, kdo určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým. Vyplývá to i z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, a vyplývá to i ze samotné ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 82 Ústavy, z níž vyplývá, že je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní (tak se stalo zejména na str. 11 rozsudku nalézacího soudu a na str. 7 rozsudku odvolacího soudu).

17. Své námitky obviněný odůvodnil zpochybněním skutkových zjištění soudů a postavil je na vlastní verzi skutkového děje. Takové námitky však neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, byť je obviněný formálně takto tvrdil a uvedl například, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, respektive jako trestný čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku. Ve skutečnosti však i tyto námitky založil na skutkových argumentech založených na hodnocení důkazů. Konkrétní právní námitky na podporu uvedených tvrzení neuvedl.

18. Dovolání obviněného bylo tedy zčásti založeno na námitkách, které nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani pod žádný jiný dovolací důvod), a zčásti – pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. – je zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. B. jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 11. 2017

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Josef Mazák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru