Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1392/2017Usnesení NS ze dne 21.11.2017

HeslaHodnocení důkazů
Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Upuštění od potrestání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1392.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. i) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 337 odst. 4 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1392/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. listopadu 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné K. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 9 To 238/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 12/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce

odmítá.

Odůvodnění:

1) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 1 T 12/2017, byla K. D. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku a byla podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku; o nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

2) Z podnětu odvolání obviněné Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 9 To 238/2017, podle § 258 odst. 1 písm. e), f) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, a to pouze ve výrocích o trestech a náhradě škody a sám podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku upustil od potrestání obviněné; dále podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3) Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 9 To 238/2017, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. s argumentací, že nebyly splněny zákonné podmínky pro upuštění od potrestání obviněné. V odůvodnění svého dovolání zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, aby následně poukázal na to, že obviněná svým jednáním naplnila všechny znaky přečinu, jímž byla uznána vinnou. Poukazuje na to, že soud druhého stupně dospěl k nesprávnému závěru, když konstatoval, že obviněná svého protiprávního jednání litovala a že s přihlédnutím k výše zmíněným skutečnostem lze za dostatečné považovat pouhé projednání věci. Dovolatel poukazuje na to, že obviněná svoji vinu nepřiznala a trestní stíhání spíše vnímala jako nepochopení jejího jednání ze strany orgánů veřejné moci. Odvolacímu soudu dále vytýká, že důsledně neposoudil hledisko povahy a závažnosti spáchaného přečinu a odkazuje na teoretické závěry publikované k ustanovení § 337 odst. 4 tr. zákoníku. Dovolatel je přesvědčen, že nemůže obstát ani závěr soudu druhého stupně, že dosavadní řízení přispělo k nápravě obviněné a k novému náhledu na práva otce nezletilých dětí, přičemž zdůrazňuje, že byla rovněž přehlédnuta doba, po kterou byla obviněnou trestná činnost páchána. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby dovoláním napadený rozsudek byl zrušen a věc byla přikázána Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

4) Obviněná ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce poukazuje na to, že soud druhého stupně velmi pečlivě hodnotil veškeré skutečnosti, které předmětnou trestní věc provázejí. Zásadně nesouhlasí s argumentací dovolatele, že by neprojevila lítost nad jednáním, pro které byla stíhána, příp. se jednalo o lítost pouze formální. Je toho názoru, že soud druhého stupně vzal v úvahu skutečnosti, které do jisté míry soud prvního stupně nedostatečně vyhodnotil, zejména to, že od okamžiku, kdy zjistila, že je trestně stíhána, začala se sama o celou věc aktivně zajímat, což mj. vedlo k dohodě s poškozeným o péči a styku s nezletilými dětmi, přičemž uvedená dohoda, která byla schválena soudem je a byla obviněnou i otcem nezletilých dětí respektována. S ohledem na shora uvedené skutečnosti a s přihlédnutím k tomu, že to byla obviněná, kdo se aktivně zasadil o odstranění možných konfliktů, je toho názoru, že projevila nejen lítost nad svým jednáním, ale také účinnou snahu po nápravě, a proto za dostatečné považuje projednání věci. Závěrem svého vyjádření navrhla, aby dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud odmítl.

5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7) Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.

8) Námitkou, kterou nejvyšší státní zástupce v rámci svého dovolání vůči rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 9 To 238/2017, vznesl a která má hmotněprávní dosah, byla námitka, že nebyl naplněn základní znak umožňující postup podle § 46 tr. zákoníku, a to „účinná lítost“ – [uvedenou námitku lze označit za námitku bezpochyby právní, byť dle názoru Nejvyššího soudu je tento znak do značné míry dovolatelem vázán na hodnotící úvahy soudu druhého stupně ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.]. Námitky charakteru, že odvolací soud „rovněž důsledně neposoudil hledisko povahy a závažnosti spáchaného přečinu“, kdy nebral v úvahu dobu páchání přečinu, intenzitu porušeného zájmu chráněného zákonem atd., a v té souvislosti nedostatky odůvodnění rozhodnutí, lze za námitky právní stěží považovat.

9) K předmětné trestní věci považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že soudy nižších stupňů dospěly ke shodnému závěru, že jednání obviněné naplňuje znaky přečinu podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku. Tato skutečnost nebyla ani dozorujícím státním zástupcem zpochybňována a rovněž tak trest státní zástupce považoval za přiměřený, o čemž svědčí i to, že odvolání v neprospěch obviněné nepodal. Přehlédnout pak nelze ani argumentaci nejvyššího státního zástupce v jeho dovolání, kdy uvedl, že trest, který byl obviněné soudem prvního stupně uložen, „byl trestem velmi mírným a výchovným“, a že „uložený trest dostatečným způsobem odrážel jak dosavadní bezúhonnost obviněné, tak i povahu a závažnost spáchaného přečinu“. Na výše uvedenou skutečnost Nejvyšší soud upozorňuje mj. z hlediska nazírání jednoho z orgánů činných v trestním řízení (státního zástupce) na problematiku „povahy a závažnosti konkrétního přečinu“, za který je možno (jak plyne z ustanovení zákona) uložit trest odnětí svobody v trvání až jednoho roku a domáhání se formou dovolání (coby mimořádného opravného prostředku) uložení trestu obviněné [srovnej mj. s ekonomií řízení - viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 544 s.], který by nemohl být vyšší (přísnější) než trest uložený soudem prvního stupně.

10) Aby bylo možno upustit od potrestání pachatele, který spáchal přečin, musí pachatel svého jednání litovat a projevit účinnou snahu po nápravě, a to za situace, že vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již pouhé projednání věci postačí k jeho nápravě i k ochraně společnosti. Předně je nutno uvést, že obviněná byla uznána vinnou přečinem podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku. V souvislosti s podaným dovoláním argumentuje nejvyšší státní zástupce mj. tím, že se obviněná k trestné činnosti nedoznala (znak lítosti). K uvedenému je vhodné uvést, že „nedozná-li pachatel, že provedl určité jednání, a že tím způsobil určité následky, nemůže jít o lítost ve smyslu § 46 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se vyžaduje, aby pachatel litoval právě spáchání tohoto činu. Doznání ovšem nemusí jít do všech podrobností. Nedoznání viny, např. v důsledku pachatelova nesprávného právního názoru, ačkoli pachatel jinak doznal všechny právně významné a podstatné skutkové okolnosti, nemusí být překážkou účinné lítosti podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku“ [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 546 s.]. V této souvislosti je nutno uvést, že z rozhodnutí soudu druhého stupně mj. vyplývá, že obviněná „věděla, že je nařízeno předběžné opatření, podle něhož měla povinnost připravit dcery ke styku“. Pokud však dcery ke styku nepřipravila, bylo to z různých důvodů, které obviněná v průběhů řízení uváděla (strach z otce nezl. dětí, její špatný zdravotní stav, rizikové těhotenství, nemoc dětí, problémy s doručením advokátům atd.). Nejvyšší soud je toho názoru, že pokud obviněná uvedla, že věděla o nařízení předběžného opatření a toto nerespektovala z důvodů jí uvedených, nelze dospět na základě těchto základních informací k závěru, že své protiprávní jednání nedoznala [proč tak činila (nepředávala nezletilé děti otci) se snažila obviněná vysvětlit mj. také odkazem na neadekvátní chování otce nezletilých a na řadu objektivních skutečností, které ji v tom měly bránit, což v převážné části soudy nižších stupňů akceptovaly], a to za situace, kdy u veřejného zasedání uvedla, že všeho co se stalo lituje atd. (což v dovolání zmíněno nebylo).

11) Dále je podle názoru Nejvyššího soudu nutno vzít v úvahu i dobu, která proběhla od spáchání předmětného přečinu ke dni konání hlavního líčení a následně odvolacího řízení. Odborná literatura v souvislosti se znakem „lítosti“ u § 46 odst. 1 tr. zákoníku hovoří mj. o tom, že nestačí pouze formální projev lítosti, současně však uvádí, že „o lítosti pachatele nad spácháním trestného činu může svědčit např. omluva poškozenému“. V předmětné trestní věci je z obsahu dovolání patrno, že obviněné je nepřímo vytýkáno, že se nedoznala (výslovně) či neomluvila, ale není již zmiňováno a bráno v úvahu, že obviněná si s časovým odstupem uvědomila důsledky svého jednání a projevila snahu po nápravě [ke znaku lítosti – obviněná prohlásila, že spáchání tohoto přečinu lituje, stejné prohlášení učinila i před odvolacím soudem (viz str. 6 rozsudku soudu druhého stupně)], což se mj. projevilo tím, že obviněné byla Obvodním soudem pro Prahu 1 prominuta pokuta uložená 8. 12. 2016, sp. zn. 33 Nc 25/2015, s odůvodněním, že obviněná spolupracuje a uložená pokuta splnila svůj účel i jen svou hrozbou (viz str. 6 rozsudku soudu druhého stupně, protokol o veřejném zasedání).

12) Shora již bylo uvedeno, že dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v rámci svých úvah o použití § 46 odst. 1 trestního zákoníku rovněž důsledně neposoudil hledisko povahy a závažnosti spáchaného přečinu. K uvedené námitce v rámci dovolací argumentace nejvyšší státní zástupce mj. uvedl, že povaha konkrétního přečinu je vyjádřena jednak jeho zákonnými znaky, jednak i okolnostmi, za kterých byl takový přečin spáchán. Závažnost činu je dána zejména intenzitou dotčení zájmů chráněných trestním zákoníkem. Odůvodnění odvolacího soudu se omezuje na citaci zákonné formulace této podmínky, aniž by bylo zřejmé, jakými úvahami byl v tomto směru soud veden.

13) K výše uvedenému Nejvyšší soud dále uvádí, že přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, včetně úprav styku s dítětem, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody. Přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 trestního zákoníku primárně chrání výkon rozhodnutí orgánů veřejné moci ve věcech péče o nezletilé děti a postihuje jednání, kterým pachatel i přes předchozí bezvýsledně použitá opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí porušuje své povinnosti vyplývající z takových rozhodnutí. Význam a mimotrestní dosah citovaného ustanovení je však mnohem hlubší. Ve vztazích mezi bývalými či rozvádějícími se manžely se totiž nikoli neobvykle objevují neshody ohledně rozsahu péče o společné nezletilé dítě, když výjimkou nejsou ani situace, kdy jeden z rodičů, kterému zpravidla bylo dítě svěřeno do péče, bez vážného důvodu brání druhému rodiči ve styku s ním. Takové chování je z hlediska zájmu dítěte a rodičovských práv dotčeného rodiče zcela nepřijatelné a má velmi závažný negativní dopad na vztahy mezi rodičem a dítětem. V rovině trestního práva je proto nezbytné při důsledném dodržení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio na popsaná jednání odpovídajícím způsobem reagovat a vyváženě uplatnit trestní represi a prevenci při ukládání trestních sankcí tak, aby byl naplněn účel trestu. Přitom k naplnění tohoto účelu vede nezbytná míra trestní represe (obdobně srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 8 s.).

14) V dovolání je nejvyšším státním zástupcem zpochybňována (téměř veškerá) argumentace odvolacího soudu, kterou tento hodnotí osobu obviněné i okolnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování k posouzení otázky možného použití ustanovení § 46 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud nesdílí tento negativní náhled dovolatele k úvahám odvolacího soudu ohledně použití ustanovení o upuštění od potrestání, neboť z předmětného rozhodnutí, ve vztahu k výtkám, které byly uplatněny v dovolání, že soud druhého stupně důsledně neposoudil hledisko povahy a závažnosti spáchaného přečinu, mj. vyplývá, že tento (myšleno soud druhého stupně) jednak velmi objektivně posoudil obhajobu obviněné, když mj. konstatoval, že „není sporu o tom, že otec nezletilých se domáhal styku s dětmi u občanskoprávního soudu, ale obžalovaná tento stanovený styk nerespektovala, přičemž velmi obšírně vysvětlovala, co ji k tomu vedlo. Z provedeného dokazování nelze v žádném případě dospět k závěru, že by tak činila z nevědomosti, ale spíše dovodit, že se snažila styku dětí s jejich otcem vyhnout z nejrůznějších příčin“. Z hlediska povahy a závažnosti spáchaného přečinu nelze dle názoru Nejvyššího soudu vycházet pouze z těch okolností, které vyznívají v neprospěch obviněné, a které jsou v dovolání zmiňovány, ale je nutno vycházet objektivně ze všech skutečností, které danou trestní věc identifikují od obecného konstatování. V tomto směru lze rovněž zmínit výstižné a podložené závěry odvolacího soudu, když mj. uvedl, že „nelze přehlédnout, že obviněná byla v rozhodné době, pro kterou je stíhána, ve velmi komplikované osobní situaci. S otcem dětí se rozešla, začala žít intimně s jiným mužem a čekala s ním dítě, nelze jí upřít, že by o své dcery vždy řádně nepečovala, na druhé straně jim bránila ve styku s otcem, což vysvětlovala obavami, nevypočitatelností jeho jednání, snažila se zatajit své bydliště. I když na jedné straně lze pochopit, že si potřebovala zajistit klid v souvislosti s ohroženým těhotenstvím, situace pro ni byla rovněž náročná, na straně druhé agilnost jednání otce nezletilých vedla až do krajnosti, přičemž se snažil skutečně celou záležitost kriminalizovat“ (viz str. 6-7 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně; zde lze odkázat např. na zprávu ze dne 28. 4. 2017).

15) Jestliže nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání podaném v neprospěch obviněné poukazuje mj. na vyváženost trestní represe a prevenci při ukládání trestních sankcí, tak aby byl naplněn účel trestu, a dožaduje se uložení trestu pro obviněnou mj. s argumentací, že nelze odhlížet od rodičovských práv dotčeného rodiče, pak je nutno zdůraznit, že v předmětné trestní věci nelze odhlížet nejen od zájmů dítěte a rodičovských práv dotčeného rodiče, ale je nutno důsledně ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotit i další skutečnosti (v dovolání nezmíněné), které, jak konstatoval soud druhého stupně, vedou k závěru, že trestní stíhání vedlo k tomu, že si obviněná uvědomila důsledky svého jednání, a což konstatoval z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 7. 2017, č. j. 33 Nc 25/15-611, který uvedl, že obviněná spolupracuje, a proto jí byla prominuta pořádková pokuta. Nejvyšší státní zástupce tento závěr hodnotí jako předčasný, avšak tuto námitku, lze stěží považovat za námitku právní.

16) S ohledem na skutečnosti, které v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl soud druhého stupně a nad rámec jeho úvah k důvodům, pro které je možno v předmětné trestní věci aplikovat ustanovení § 46 odst. 1 tr. zákoníku, v tomto rozhodnutí zmínil Nejvyšší soud, bylo dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel předmětnou trestní věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. listopadu 2017

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru