Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1381/2017Usnesení NS ze dne 22.11.2017

HeslaPostoupení věci jinému orgánu
Subsidiarita trestní represe
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1381.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 12 odst. 2 předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 222 odst. 2 předpisu č. 141/1961 Sb.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1381/2017-21

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2017 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného L. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2017, č. j. 7 To 217/2017-155, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 121/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 31. 3. 2017, č. j. 1 T 121/2016-132, byla trestní věc obviněného L. K. podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupena Městskému úřadu v Bučovicích, komisi pro projednávání přestupků, neboť by jím mohl být posouzen jako přestupek skutek spočívající v tom, že obviněný

dne 7. 5. 2016 v době od 8:55 hodin do 9:00 hodin, v B., místní části V., okres V., na adrese D., v místě bydliště své bývalé manželky – poškozené M. K. N., nyní T., po převzetí jejich nezletilého syna YYYYY *), od ní, poté co u vchodových dveří domu od něj odmítla osobně převzít peníze a vyběhla do poschodí ke svému bytu, ji následoval, a přes její odpor se snažil vstoupit do jejího bytu, což se mu vzápětí podařilo tím, že ji dveřmi odstrčil, narazil na zeď, do bytu vstoupil a zde se krátce dohadovali ohledně předání, převzetí a potvrzení převzetí peněz – výživného, což poškozená odmítala, načež reagoval tím, že úmyslně shodil na zem televizi zn. Telefunken aniž by způsobil škodu, byt opustil, čímž jí způsobil zranění spočívající v podvrtnutí krční páteře, které si vyžádalo její lékařské ošetření na příjmové chirurgické ambulanci Nemocnice Vyškov s pracovní neschopností od 7. 5. 2016 do 6. 6. 2016, kdy měla přiložen krční límec, trpěla bolestí a omezenou hybností krční páteře.

2. O stížnosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vyškově proti tomuto usnesení rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 6. 2017, č. j. 7 To 217/2017-155, tak, že ji jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., neboť napadeným usnesením soud druhého stupně zamítl jako nedůvodnou stížnost proti usnesení ve smyslu § 265a odst. 2 písm. d) tr. ř., ačkoli jím bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž by byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a toto rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.

4. Nejvyšší státní zástupce vyjádřil souhlas s postupem soudů v případě právní kvalifikace skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo jednoznačně prokázáno, že by v případě poškozené došlo k ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Jiná situace je však v případě právní kvalifikace jednání obviněného jakožto přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť ze skutkových zjištění soudů vyplývá naplnění všech formálních znaků uvedeného trestného činu. Jejich naplnění včetně znaků kvalifikované skutkové podstaty nebylo soudy obou stupňů zpochybněno. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí s jejich názorem, že se nejedná o natolik společensky škodlivý případ, aby bylo namístě uplatnění prostředků trestního práva.

5. Dovolatel připomněl, že české trestní právo stojí na zásadě formálního pojetí trestného činu, když trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolatel poukázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Zdůraznil, že jestliže i při naplnění formálních znaků jen základní skutkové podstaty trestného činu může být závěr o absenci společenské škodlivosti naplněn jen zcela výjimečně, pak při naplnění formálních znaků kvalifikované skutkové podstaty by takový závěr bylo možno učinit jen za okolností skutečně mimořádných.

6. Nejvyšší státní zástupce dále poukázal na některé okolnosti posuzovaného skutku. Uvedl, že obviněný se dopustil přečinu porušování domovní svobody formou vniknutí do obydlí jiného za použití dosti intenzivního násilí vůči poškozené. Byť incident trval jen krátkou dobu, přečin byl dokonán již momentem vniknutí obviněného do bytu poškozené a doba následujícího setrvání v bytě nemůže nijak kompenzovat skutečnost, že do něj neoprávněně násilně vnikl a nevstoupil tam se souhlasem poškozené. Společenská škodlivost jednání obviněného nemůže být výrazně snižována ani příčinou jeho jednání a dlouhodobě konfliktními vztahy mezi ním a poškozenou. Stížnostní soud konstatoval, že na vyvolávání konfliktů se podílejí stejnou měrou oba zúčastnění. Chování obviněného tedy nelze považovat za omluvitelnou reakci na delší dobu trvající jednostranné útoky a ústrky ze strany poškozené. Navíc se obviněný i přes krátkodobost svého pobytu v bytě poškozené dopustil svévolného útoku proti jejímu majetku (shození televizoru), což je již jednání s otázkou placení výživného absolutně nesouvisející. Společenská škodlivost nemůže být snižována ani okolností, že poškozená utrpěla pouze bagatelní zranění, neboť způsobení újmy na zdraví není znakem základní skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody. Pořízení zvukového záznamu incidentu společenskou škodlivost nesnižuje. Úvahy o zveličování konfliktu ze strany poškozené jsou spekulativní. Ani případné zveličování však nelze považovat za okolnost, která by snižovala škodlivost skutečně spáchaného jednání pachatele. Nadto soudy nevzaly v potaz postoj obviněného, který popřel, že by do bytu poškozené vůbec vstoupil. Žádná z okolností uvedených soudy není takového charakteru, aby bylo možno dovodit, že zákonem chráněný zájem na nedotknutelnosti obydlí byl narušen natolik bezvýznamným způsobem, že jednání obviněného nedosahuje škodlivosti ani nejlehčích v praxi se vyskytujících případů neoprávněného vniknutí do obydlí jiného spáchaných za použití násilí.

7. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 7 To 217/2017, usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 31. 3. 2017, sp. zn. 1 T 121/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Vyškově přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

8. Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce nevyjádřil.

III.

Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

obecná východiska

10. Dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Jde o mimořádný opravný prostředek určený k nápravě v zákoně výslovně uvedených závažných procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.

11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím (resp. stížnostním) řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy - zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolatel tudíž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, kterou založil na existenci důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. v předchozím řízení. V případě, že je dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k těmto důvodům dovolání, je zjevně neopodstatněné i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

13. Konečně důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde tedy spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl.

vlastní posouzení dovolání

14. V daném případě představuje spornou otázku posouzení, zda byly splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí, jímž nalézací soud postoupil věc podle § 222 odst. 2 tr. ř. k projednání možného přestupku Městskému úřadu v Bučovicích, přičemž soud druhého stupně se s ním ztotožnil a stížnost státního zástupce jako nedůvodnou zamítl, tedy zda se nejedná ve skutečnosti o žalovaný trestný čin porušování domovní svobody, jímž měl být obviněný uznán vinným. Tato sporná otázka – nastolená jako důvod dovolání – je podřaditelná pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.

15. V obecné rovině lze uvést, že podle § 222 odst. 2 může soud postoupit věc jinému orgánu, jen jestliže je prokázáno, že nejde o trestný čin, ale příslušný orgán by mohl posoudit žalovaný skutek jako přestupek nebo kárné provinění. Takový závěr musí mít dostatečnou oporu ve výsledcích dokazování, které bylo provedeno v hlavním líčení řádně a v potřebném rozsahu (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Soud není vázán právní kvalifikací skutku použitou v obžalobě nebo v návrhu na potrestání. Zákon nepožaduje, aby soud zjistil a konstatoval, že žalovaný skutek je skutečně přestupkem nebo kárným proviněním, ale postoupení věci zde váže pouze na odůvodněný předpoklad, že skutek by mohl být příslušným orgánem takto posouzen. Postoupení věci se týká vždy skutku, nikoli jeho právního posouzení. Jen orgán oprávněný projednávat přestupky nebo kárná provinění je oprávněn v rámci své pravomoci učinit v tomto směru závazné rozhodnutí. Proto tento orgán není při rozhodování vázán právním názorem soudu, který mu věc postoupil, a nemusí skutek posoudit jako přestupek nebo kárné provinění. Soud po zjištění, že nejde o trestný čin, ale že žalovaný skutek může být příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, musí věc postoupit; nemůže dále pokračovat v hlavním líčení a zjišťovat další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí o přestupku či kárném provinění, např. odstraňovat pochybnosti o tom, zda se skutečně obžalovaný dopustil tohoto skutku, resp. přestupku nebo kárného provinění (viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2762-2763). Tyto procesní podmínky lze v daném případě považovat za splněné.

16. Nejvyšší soud dále vycházel z toho, že z hlediska hmotně právního šlo o posouzení, zda je na místě uplatňovat trestní odpovědnost obviněného za zjištěný skutek. Trestní zákoník totiž vychází ze zásady subsidiarity trestní represe, upravené v jeho § 12 odst. 2 tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

17. Pojem společenské škodlivosti, který je v tomto ustanovení používán, se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákoníkem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“. Trestným činem je podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Zákonným znakem trestného činu ovšem není společenská škodlivost činu, protože ta má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zásadně je třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je však u méně závažných trestných činů korigován právě zásadou subsidiarity trestní represe. Protože se jedná o zásadu a ne o konkrétní normu, je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Je přirozené, že ne všechna kriteria budou v každém konkrétním případě významná nebo stejně významná. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

18. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem dovolatele (a v podstatě i obou soudů nižších stupňů), že shora popsaným jednáním obviněný naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť neoprávněně vnikl do obydlí jiného a při tomto činu užil násilí. Ztotožnil se však také se závěrem soudů (jež se sice zásadou subsidiarity trestní represe zabývaly pouze impicitně, ale obsahově správně), že tyto znaky nebyly naplněny ani „hraničním způsobem“, tedy tak, že by z hlediska spodní hranice trestnosti odpovídaly běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

19. Ačkoli lze souhlasit s obecnými východisky uváděnými dovolatelem, jeho argumentace konkrétními okolnostmi činu a jejich aplikací na obecná pravidla není přiléhavá. Při úvahách o tom, zda skutek z hlediska spodní hranice trestnosti odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, je třeba vzít v úvahu, že pro trestné činy porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku je typické násilné vniknutí do cizího bytu nebo domu za účelem spáchání další, zpravidla majetkové, případně násilné trestné činnosti. V takových případech jde o závažná jednání, která citelně narušují právo na soukromí a domovní svobodu. Zde posuzovaný případ se však od takových typických případů zásadně odlišuje, a to v několika směrech, na které soudy nižších stupňů poukázaly. Ačkoli jde skutečně o naplnění znaků trestného činu s kvalifikovanou skutkovou podstatou (jak připomněl dovolatel), je daný případ charakteristický právě tím, že i přes jejich naplnění, respektive z hlediska způsobu a intenzity jejich naplnění, je značně netypickým, ba výjimečným.

20. Stíhané jednání obviněného bylo součástí konfliktu mezi ním a poškozenou, jehož příčinou byly obecně dlouhodobě vyhrocené vztahy mezi nimi, konkrétně v dané chvíli pak neochota poškozené převzít si od obviněného výživné v hotovosti. Konflikt pak přerostl po krátkém přetlačování u dveří v krátkodobé vniknutí obviněného do bytu poškozené, přičemž když se mu nepodařilo dosáhnout předání peněz, byt opustil, ještě předtím však v rozčilení shodil na zem televizor. Motivem ani cílem obviněného zjevně nebylo narušit domovní svobodu poškozené a její soukromí ani způsobit jí zranění či majetkovou škodu. Jeho jednání bylo neadekvátní reakcí na vzniklou situaci. Do bytu vnikl jen na velmi krátkou dobu (incident trval zhruba tři čtvrtě minuty), nedošlo ke škodě na majetku a jen k nepatrnému zranění poškozené (při „přetlačování se“ o vstupní dveře bytu). Stalo se tak v důsledku násilí nevýrazné intenzity (v tomto se Nejvyšší soud neztotožnil s dovolatelem, jenž hovoří o „dosti intenzivním násilí“ vůči poškozené). Ač je jeho jednání protiprávní a nikoli omluvitelné, předmětem sporu bylo, zda je nezbytné uplatnit v daném případě prostředky trestního práva. Soudy tuto otázku vyhodnotily na podkladě zjištěných skutečností správně.

21. Námitka dovolatele, že i přes krátkou dobu trvání incidentu byl přečin dokonán již momentem vniknutí obviněného do bytu poškozené a doba následujícího setrvání v bytě nemůže nijak kompenzovat skutečnost, že do něj neoprávněně násilně vnikl a nevstoupil tam se souhlasem poškozené, je poněkud zavádějící, neboť směšuje formální znaky daného trestného činu (o jejichž naplnění není pochyb) s intenzitou jejich naplnění a s dalšími okolnostmi. Přitom předmětem sporu v dané věci je právě otázka, zda s ohledem na tyto okolnosti je namístě aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Argument dovolatele, že krátká doba setrvání obviněného v bytě by mohla rozhodným způsobem snižovat škodlivost jeho jednání pouze v případě, že by do bytu vstoupil se souhlasem poškozené, je zde v podstatě pouze variací na argument, že došlo k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty (spáchání činu za použití násilí).

22. Soudy vyvodily z hlediska konkrétní společenské škodlivosti činu přiléhavé závěry také ohledně jeho celkového rámce, který je charakterizován dlouhodobými konflikty mezi obviněným a poškozenou, jež – a to je důležité – vyvolávají oba v zásadě stejnou měrou a řeší je cestou oznámení na policii, u orgánu sociálně právní ochrany dětí a podáváním návrhů k opatrovnickému soudu. Pro oboustranný odmítavý postoj jsou dlouhodobě neúspěšné i snahy o mediaci mezi oběma aktéry. Soud prvního stupně dospěl dokonce k závěru, že je zřejmé, že poškozená využívá všech prostředků k oznamování jakýchkoli neshod s obviněným při řešení jejich vzájemných vztahů a zejména kontaktů a povinností týkajících se jejich nezletilého syna. Jestliže tedy obviněný jednal za této situace, zaviněné nejen jím, ale i poškozenou, a v době, kdy chtěl předat poškozené výživné, což ona odmítala, v silném rozčilení, jde o jeden z faktorů, který rovněž má vliv na posouzení míry společenské škodlivosti činu. Nelze tedy souhlasit s dovolatelem, že vliv na tuto otázku by mohly mít pouze delší dobu trvající „jednostranné útoky a ústrky ze strany poškozené“.

23. Z hlediska hodnocení osoby obviněného jako jednoho z výše uvedených kritérií posuzování společenské škodlivosti činu je třeba zdůraznit, že podle opisu rejstříku trestů nebyl soudně trestán a podle zprávy Městského úřadu Bučovice nemá ani záznam v evidenci přestupků.

24. Lze souhlasit s dovolatelem, že samotným pořízením zvukového záznamu incidentu poškozenou společenská škodlivost činu snižována není. Nelze však už přisvědčit názoru, že úvahy o zveličování konfliktu ze strany poškozené jsou jen spekulativní. Soudy tyto úvahy opřely o konkrétní zjištění, například afektované až hysterické chování poškozené zaznamenané právě v rámci vědomě poškozenou pořízené nahrávky, nebo až dodatečné akcentování v podstatě subjektivních zdravotních potíží poškozené. Jestliže už tedy měl Nejvyšší soud na základě podaného dovolání znovu posuzovat tuto v zásadě bagatelní věc, na jejímž řešení se shodly soudy obou stupňů, musí připomenout, že v celé věci jakoby se ztrácelo to podstatné (byť z hlediska trestního práva nepostižitelné), totiž že je povinností obviněného a poškozené (obou stejnou měrou) jakožto rodičů čtyřletého dítěte vyvinout maximální snahu o uspořádání a znormalizování svých vztahů a neupřednostňovat svou vzájemnou nevraživost před nebezpečím fatálních následků jejich chování na psychický stav dítěte.

25. Shrnuto, k naplnění znaků uvedeného trestného činu došlo v tak minimální míře, že jde o případ, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Je tudíž správný závěr soudů nižších stupňů, že stíhané jednání obviněného nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti nezbytné pro uplatnění jeho trestní odpovědnosti. Na posuzovaný případ tak dopadá princip ultima ratio a zásada subsidiarity trestní represe s tím, že předmětné jednání mělo sice charakter deliktu, nešlo však o trestný čin, přičemž skutek by mohl být posouzen jako přestupek, například proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb. (ve znění účinném v době spáchání činu), jehož se dopustil ten, kdo úmyslně narušil občanské soužití vyhrožováním, újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním [podobně § 7 odst. 1 písm. c) alinea 4. zák. č. 251/2016 Sb., účinného od 1. 7. 2017]. Přestupek by nebyl promlčen vzhledem k ustanovení § 20 odst. 1, 4 zák. č. 200/1990 Sb [obdobně § 30 písm. a), § 32 odst. 1 písm. a) zák. č. 250/2016 Sb.].

26. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem výrok o postoupení dané trestní věci podle § 222 odst. 2 tr. ř. Městskému úřadu v Bučovicích, komisi pro projednávání přestupků, obstojí. Zjevně nejde o rozhodnutí spočívající na nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Nejvyšší soud proto dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 11. 2017

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Josef Mazák

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 45/2013 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru