Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1378/2020Usnesení NS ze dne 20.01.2021

HeslaHodnocení důkazů
In dubio pro reo
Legalizace výnosů z trestné činnosti
Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
Neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací
Podvod
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1378.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 234 odst. 3 tr. zákoníku

§ 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku

§ 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku

§ 230 odst. 4 písm. b, d) tr. zákoníku

§ 216 odst...

více

přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1378/2020-1010

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2021 o dovolání obviněného M. D., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2020, č. j. 5 To 174/2020-905, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 66/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Obviněný M. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 10 T 66/2019, uznán vinným pod bodem 1) zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině citovaného rozsudku a dále byl shora uvedeným rozsudkem uznán vinným pod bodem 2) zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019. Za shora uvedenou trestnou činnost a sbíhající se zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 1 T 83/2016, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2017, sp. zn. 3 To 81/2017, dne 10. 7. 2017, byl podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 1 T 83/2016, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2017, sp. zn. 3 To 81/2017, dne 10. 7. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.

2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ostravě podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 7. 2020, č. j. 5 To 174/2020-905, podle § 256 tr. ř. zamítl.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když v jeho rámci namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy a citoval rozhodnutí Ústavního soudu k této otázce a otázce spravedlivého procesu se vztahující. Ve vazbě na jím tvrzený extrémní nesoulad poukázal zejména na rozpory ve výpovědích svědka Ž., přičemž jeho vysvětlení, že s odstupem času si již vše nepamatuje, nemůže podle názoru obviněného obstát. Dále poukázal na rozpory a nepřesnosti, případně nevyjasněné skutečnosti v rámci také dalších výpovědí, a to především výpovědí svědka E. a P. Veškeré uvedené nejasnosti jsou podle názoru obviněného takového charakteru, že ve spojení se zásadou in dubio pro reo mohou zásadním způsobem vyvrátit závěr soudu o jeho vině (viz bod 4 dovolání). Obviněný rovněž namítl, že soudem uložený trest je, zejména s ohledem na další jemu již dříve uložené tresty, nepřiměřeně přísný, a proto měly soudy aplikovat rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4022/18. Závěrem svého dovolání s ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2020, č. j. 5 To 174/2020-905, a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného konstatoval, že námitky obviněným uplatněné jsou pouhým opakováním jeho obhajoby, přičemž po celou dobu trestního stíhání obviněný namítá nevěrohodnost svědků, rozpor posudku s vyjádřením banky a nepřiměřeně přísný jemu uložený trest odnětí svobody. S uvedenými námitkami se však již podle státního zástupce vypořádaly soudy nižších stupňů. Pokud ve svém dovolání zmiňuje obviněný extrémní nesoulad, tak ten podle státního zástupce spočívá v alternativním – obviněným předkládaném skutkovém zjištění. Podle mínění státního zástupce námitky dovolatelem uplatněné, směřují svým obsahem k tvrzení o porušení zásady in dubio pro reo, avšak k takému porušení nedošlo. V souvislosti s odkazem obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu ve vazbě na „tvrzené uložení nepřiměřeného trestu“ však podle státního zástupce jde o nepřiléhavý odkaz. Podstata námitky dovolatele vztahující se k trestu spočívá podle státního zástupce v tom, že obviněný považuje jemu uložený trest za nepřiměřený, avšak takovou námitku nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

II.

Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je odmítnuto podle § 256 tr. ř. pak je uvedený dovolací důvod třeba uplatnit prostřednictvím § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.

Důvodnost dovolání

9. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci takovýto extrémní rozpor shledán nebyl.

10. Ve vazbě na tvrzení obviněného, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo, pak je nutno obecně, stejně jako v případě „extrémního nesouladu“ (viz shora – bod 9) uvést následující. Ve vztahu k námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení, obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti]. Ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přitom nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

11. V reakci na obviněným tvrzené porušení zásady „v pochybnostech ve prospěch“ je ještě nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

12. Nejvyšší soud musí rovněž konstatovat, že námitky uplatněné obviněným v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [v řízení před soudem prvního stupně mj. uváděl, že od svědka Ž. žádný PIN či jakékoli přístupové údaje do internetového bankovnictví nedostal; není pravdou, že by svědkovi E. říkal, že má v úmyslu v Praze zakládat firmu a za tím účelem svědka vybavil plnou mocí, či jej žádal o založení bankovního účtu. V odvolání argumentoval mj. tím, že s ohledem na rozpory ve výpovědi svědků měly soudy tuto skutečnost brát v úvahu při hodnocení důkazů, PIN kod mu svědek Ž. nesdělil, Svědek E. byl v minulosti vícekrát trestán, k čemuž mělo být při hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi přihlédnuto; věci, které měl svědek E. v obchodě Alza nakoupit by se obviněnému při převozu do jeho vozidla nevešly atd.]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

13. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jejího jednání, a to plně ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství.

14. Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného a jejich významu z hlediska posuzování důvodnosti formy dalšího postupu dovolacím soudem v řízení o dovolání, považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

15. S ohledem na obecnou charakteristiku k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek, lze uzavřít, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněný tedy nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že předmětné mu za vinu kladené trestné činy nespáchal. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

16. V návaznosti na shora uvedené lze konstatovat, že soudy nižších stupňů důvodně dospěly k závěru, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, včetně výpovědí celé řady svědků, znaleckých posudků, dalších listinných a věcných důkazů, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku. Názor obviněného, že existují pochybnosti o spáchání předmětného trestného činu jeho osobou, je proto třeba odmítnout, neboť jak již bylo konstatováno, neexistují důvodné pochybnosti o spolehlivě zjištěném skutkovém stavu věci a jeho právní kvalifikaci. Obviněný argumentuje nevěrohodností výpovědí některých svědků, zejména svědka Ž., E. a P., a naopak odmítá závěr soudů nižších stupňů o nevěrohodnosti jeho výpovědi.

17. Nejvyšší soud nad rámec své přezkumné činnosti shodně jako soudy nižších stupňů opakovaně zdůrazňuje, že věrohodnost svědků Ž., E. a P. byla prokázána nejen znaleckým posudkem z odvětví zdravotnictví, oboru psychiatrie, specializace klinická psychologie - v případě svědka E., ale především vzájemným souladem těchto výpovědí (viz zejména bod 15. rozsudku soudu prvního stupně), svědkyně V., svědka K. (viz bod 7 usnesení odvolacího soudu), jakož i souladem s jinými, soudy nižších stupňů provedenými důkazy. Naopak důvěryhodnost samotného obviněného je vyvrácena nikoliv jen jeho zřejmou snahou o vyvinění své osoby, ale především faktickými rozpory v jeho výpovědi, které významným způsobem kolidují s jinými soudy nižších stupňů provedenými důkazy. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je zřejmé, že obhajoba obviněného je založená především na vyvracení každého jednotlivého důkazu, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace.

18. Argumentuje-li obviněný nesrovnalostmi ve výpovědi svědka Ž., Nejvyšší soud uvádí, že tyto nesrovnalosti jsou s ohledem na časový odstup okamžiku spáchaní projednávané trestné činnosti pochopitelné. Situace, kdy svědek nejprve na některou otázku odpoví, že si není jistý a následně s určitým časovým odstupem, který je mu poskytnut, si vzpomene na další detaily předmětné trestné činnosti, není ničím výjimečným. Nadto je třeba podotknout, že stěžejní skutečnost, a sice že si svědek Ž. byl jistý, že PIN k účtu poškozené společnosti nikomu vyjma obviněného neposkytl, zůstala po celou dobu bez jakýchkoliv pochybností. V souladu s výpovědí tohoto svědka, ale i svědka P. ohledně toho, jakou dobu obviněný a kdy pobýval např. v kanceláři svědka Ž., je výpověď již shora zmiňované svědkyně V.

19. Obdobně, argumentuje-li obviněný nemožností použití vzdáleného přístupu k počítači prostřednictvím aplikace TeamWiever, je třeba podotknout, že uvedený mechanismus nebyl soudy nižších stupňů označen jako ten, prostřednictvím, kterého by měly být některé z předmětných trestných činů spáchány. Mimo to, právě skutečnost nemožnosti využití této aplikace podporuje skutkové zjištění o vině obviněného, neboť to byl právě obviněný, který počítač svědka Ž. fyzicky spravoval. Svědek Ž. ve své výpovědi totiž uvedl, že nemůže popřít zapojení svědka P. ve správě počítače, nicméně prostřednictvím vzdáleného přístupu, neboť fyzickou výměnu jeho počítače prováděl výhradně obviněný.

20. Obdobně výpověď svědka P. o neshodně s obviněným a jeho odstoupením z prací, před samotnou trestnou činností, je podporována jak výpovědí svědka Ž., tak výpovědí svědkyně V., kdy tato jednak potvrdila menší zapojení svědka P. do prací spojených s obnovou počítačové sítě, stejně jako skutečnost, že uvedený svědek se prací účastnil pouze krátce po jejich zahájení. Rovněž bylo svědkyní V. uvedeno, že obviněný odůvodnil odstoupení svědka P. z prováděných prací jejich vzájemnými neshodami.

21. Předmětná trestná činnost obviněného je pak vyjma výše uvedených výpovědí dokazována především jeho následným jednáním. Zjednodušeně řečeno, konkrétně se jedná o fyzickou výměnou počítače svědka Ž. s argumentací o kompletním rozebrání starého počítače, ze kterého byla předmětná transakce provedena, resetování routeru za pomoci svědka K. tak, aby byla znemožněna jakákoliv identifikace přístupů, s tvrzením o napadení spravované počítačové sítě hackerským útokem, a to přestože byl tento útok jednoznačně vyvrácen (což vše činil právě obviněný), dále jeho kontakt se svědkem E., fyzickým výběrem podvodem získaným peněz právě prostřednictvím tohoto svědka, atd. [Nutno poznamenat, že odsouzení obviněného nestojí na té části výpovědi svědka E. ohledně odvozu zboží jím objednaného obviněným (a tímto znevěrohodněním svědka), neboť ani v této části výpovědi nelze spatřovat nevěrohodnost, neboť svědek uvedl, že „si obviněný pro zboží přijel“, nevybavil si jakým vozidlem, snad se jednalo o „nějaký kombík“. Tvrdí-li obviněný, že se muselo jednat o jeho vozidlo BMW, pak pouze účelově podsouvá skutečnost, kterou svědek nezmínil (viz str. 14 rozsudku)].

22. K námitce obviněného ohledně nepřiměřeně přísného trestu, který zpochybňuje prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srovnej rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jak již bylo shora konstatováno, veškerá argumentace obviněného spočívá pouze v tom, že soudu druhého stupně vytýká nedostatečné zohlednění skutečností, které vyznívají v jeho prospěch. Přitom z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrno, že tyto zohlednily nejen skutečnosti, na které poukazoval obviněný, ale při ukládání trestu a jeho výměry byly brány v úvahu také skutečnosti, které obviněný záměrně nezmínil. Předně je třeba podotknout, že předmětný trest byl ukládán jako trest souhrnný ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku, kdy již uloženým trestem byl trest odnětí svobody ve výměře 42 měsíců. Trest odnětí svobody v trvání šesti let, který byl obviněnému uložen jako trest souhrnný, není trestem uloženým mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin nejpřísněji trestný, kdy v kontextu pravidel pro ukládání trestu souhrnného, trest nově uložený nesmí být mírnějším než předchozí uložený trest, jakož i skutečnosti opakovaní trestné činnosti obviněným, kdy právě získávání finančních prostředků nelegální cestou je pro obviněného akceptovatelným způsobem, jakož i při zohlednění výše způsobené škody, je třeba hodnotit předmětný trest jako zcela přiměřený. Pokud obviněný poukazoval na nutnost respektování rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4022/18, pak Nejvyšší soud nemá s respektováním rozhodnutí Ústavních rozhodnutí problém, ale je nutno obviněného upozornit, že pokud odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu a dožaduje se jejich respektování, musí jít o odkaz přiléhavý, což v předmětné trestní věci se nestalo, a Nejvyšší soud pouze pro stručnost odkazuje na výklad, který učinily k uvedenému rozhodnutí soudy nižších stupňů v rámci odůvodnění svých rozhodnutí, které ve shodě s nimi pak dále rozvinul ve svém vyjádření státní zástupce.

23. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Současně považuje Nejvyšší soud za potřebné v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 1. 2021

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru