Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1378/2005Usnesení NS ze dne 29.11.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1378.2005.1

přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1378/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2005 dovolání, které podal obviněný M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 To 67/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 3/2005, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 50 T 3/2005, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., protože

dne 6. 11. 2004 v době kolem 12.15 hod. ve S., okres F. , na lávce přes řeku O., se záměrem obohatit se na úkor jiného, náhle přistoupil ke kolemjdoucí J. Č., a snažil se jí vytrhnout z pravé ruky kabelku, kterou jmenovaná pevně držela a nepustila, proto ji strhl na zem, kde se následně o kabelku, obsahující hotovost v částce 110,- Kč, dioptrické brýle, osobní doklady a různé drobnosti, vše v celkové hodnotě nejméně 653,- Kč, dál tahali, až se mu ji podařilo vytrhnout, načež z místa napadení i s kabelkou uprchl, přičemž svým násilným jednáním způsobil poškozené J. Č., vyjma uvedené majetkové újmy, i oděrky kůže v oblasti pravého kolene a dislokovanou tříštivou zlomeninu pravé kosti pažní, což si vyžádalo sádrovou fixaci po dobu čtyř týdnů a následnou rehabilitaci do 20. 1. 2005.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené J. Č., bytem O., B., částku 2.534,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti konstatovanému rozsudku podali odvolání obviněný M. B. a v jeho neprospěch státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 To 67/2005, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Dále za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněného M. B. odsoudil podle § 234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. obviněnému uložil trest vyhoštění ve výměře deseti roků. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.

Vůči citovaným soudním rozhodnutím podal obviněný M. B. prostřednictvím obhájce dovolání, kterým napadl výrok o trestu a opřel je o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění dovolání obviněný uvádí, že soudy obou stupňů a zejména soud odvolací nevyhodnotily řádně a dostatečně stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání i účel trestu sledovaný trestním zákonem ve smyslu hledisek ustanovení § 31 odst. 1 a § 23 odst. 1 tr. zák. Namítá, že soud druhého stupně zřejmě přecenil tvrzený vysoký stupeň společenské nebezpečnosti spáchaného činu, který akcentoval s tím, že se jednání dopustil vůči osobě vysokého věku a na místě, kde poškozená neměla možnost si eventuálně zajistit pomoc. Soud zejména poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, z něhož podle jeho názoru vyplývá snížená možnost resocializace M. B., a to s ohledem na jeho osobnostní rysy. Podle mínění obviněného odvolací soud nesprávně dospěl k závěru, že uložený trest odnětí svobody je třeba považovat za nepřiměřeně mírný ve smyslu § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. Evidentně přehlédl zjištění soudu prvého stupně, že mu polehčuje, že se projednávaného trestného činu dopustil ve smyslu § 33 písm. b) tr. zák. ve věku blízkém věku mladistvých. Dále že na jeho osobu dosud nebylo působeno přímým výkonem trestu odnětí svobody, že se částečně doznal a lze předpokládat nařízení výkonu dříve uložených a podmíněně odložených trestů odnětí svobody. Vzhledem k těmto okolnostem obviněný považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný a v rozporu s účelem trestu. Rovněž má za to, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustanovením § 57 odst. 1 tr. zák., pokud dospěl k závěru, že je nutno jeho osobě uložit i trest vyhoštění. V této souvislosti obviněný konstatoval, že je občanem Slovenské republiky a na území České republiky se přistěhoval se svou matkou v době, kdy byl ještě nezletilý. Jeho matka má v současné době vyřízen na území České republiky pobyt. Obviněný zdůrazňuje, že ve Slovenské republice nemá žádnou možnost bydlení, neboť vždy bydlel s matkou a u ní má i své osobní věci; se svým otcem není v kontaktu. Také poukazuje na rodinné vazby, o nichž vypovídal u veřejného zasedání před odvolacím soudem.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 50 T 3/2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 To 67/2005. Dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu druhého, případně prvého stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolání je sice formálně podáno z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti obviněný námitky směřuje toliko proti výroku o trestu, a to jednak proti výši uloženého trestu odnětí svobody a jednak proti uložení trestu vyhoštění. Státní zástupce poukázal na vymezení obviněným uplatněného dovolacího důvodu v trestním řádu. Uvedl, že výrok o trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu, lze dovoláním napadnout prakticky z důvodů stanovených v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto ustanovení vymezenými vadami však napadený výrok zjevně netrpí a takové vady ani nejsou dovoláním namítány. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného M. B. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce zmíněného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.

Jiné hmotně právní posouzení zahrnuje i otázku ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát zřetel na jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a na celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle zmíněného ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze proto napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to pouze za předpokladu, kdy druh trestu je podle zákona nepřípustný či trest byl vyměřen mimo trestní sazbu stanovenou na daný trestný čin.

Z uvedeného právního výkladu vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře trestu je možné namítat pouze v rámci zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je speciálním ustanovením ve vztahu k § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Aby došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence alespoň jedné z jeho dvou alternativ, jak byly výše popsány. Prostřednictvím tohoto, ale ani jiného dovolacího důvodu, jak jsou taxativně zakotveny v § 265b odst. 1 tr. ř., nelze namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo vadné výměře uloženého trestu.

V dovolání obviněný M. B. uplatňuje námitky, že při ukládání trestu odnětí svobody soudy nevyhodnotily řádně a dostatečně stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání i účel trestu sledovaný trestním zákonem ve smyslu hledisek ustanovení § 31 odst. 1 a § 23 odst. 1 tr. zák. Odvolacímu soudu vytýká, že přecenil vysoký stupeň společenské nebezpečnosti spáchaného činu (jednání vůči osobě vysokého věku a na místě, kde poškozená neměla možnost si eventuálně zajistit pomoc) a chybně dovodil, a to ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, sníženou možnost resocializace jeho osoby. Tvrdí, že soud druhého stupně přehlédl jednak polehčující skutečnost, kterou při ukládání trestu vzal v úvahu soud prvého stupně (trestného činu se dopustil ve věku blízkém věku mladistvých) a další skutečnosti (dosud na něho nebylo působeno přímým výkonem trestu odnětí svobody, částečně se k činu doznal a lze předpokládat nařízení výkonu dříve uložených a podmíněně odložených trestů odnětí svobody). Takto koncipované výhrady však uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. včetně ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (není namítáno uložení nepřípustného druhu trestu či uložení trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu), nenaplňují, a proto v tomto směru nelze napadená rozhodnutí v dovolacím řízení přezkoumávat.

Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v dovolání odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v § 265b tr. ř. Pokud by obviněný v mimořádném opravném prostředku uplatnil jen dosud probrané námitky, bylo by nezbytné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V dovolání obviněný M. B. rovněž v podrobnostech namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustanovením trestního zákona, pokud dospěl k závěru, že je nutno jeho osobě uložit trest vyhoštění. Tuto výtku směřující proti tomu, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a tudíž Nejvyšší soud mohl posoudit, zda v daném případě byly splněny zákonné podmínky předvídané ustanovením § 57 odst. 1, 3 tr. zák. pro uložení trestu tohoto druhu. Dovolací soud však dospěl k závěru, že v této části je podané dovolání zjevně neopodstatněné.

Podle § 57 odst. 1 tr. zák. soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Podle § 57 odst. 3 písm. a) až d) tr. zák. soud trest vyhoštění neuloží, jestliže

a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,

b) pachateli byl poskytnut azyl,

c) pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, nebo

d) hrozí nebezpečí že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu.

Pro úplnost je potřebné poznamenat, že v předmětné věci zjevně nebyly dány okolnosti předvídané v ustanovení § 57 odst. 3 písm. a), b), d) tr. zák., jež by uložení trestu vyhoštění neumožňovaly. Nelze akceptovat ani výtky obviněného z nichž vyplývá, že uložení tohoto druhu trestu bránily skutečnosti stanovené v § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. a nutno dodat, že by musely být naplněny v celém rozsahu (tj. nikoli pouze jen některé z nich). V této spojitosti v odůvodnění rozsudku na str. 6 odvolací soud uvedl: „Obžalovaný M. B. je občanem Slovenské republiky, který se na území České republiky zdržuje toliko formálně, aniž by zde byl řádně přihlášen k trvalému pobytu. Na území České republiky není zaměstnán a nepobírá ani žádné dávky peněžité pomoci. Společně s ním se z jeho nejbližší rodiny zdržuje na území České republiky pouze jeho matka, otec obžalovaného se zdržuje ve Slovenské republice. Oba rodiče obžalovaného jsou rovněž příslušníky Slovenské republiky. Jak bylo zjištěno, obžalovaný opakovaně páchá na území České republiky trestnou činnost a v tomto svém jednání pokračoval i přesto, že již byl českými soudy pro protiprávní jednání pravomocně odsouzen. Je nutno zmínit i vysoký stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu, pro který byl obžalovaný nyní odsouzen, přičemž možnosti jeho nápravy jsou, jak již bylo výše uvedeno, omezené.“

Podle Nejvyššího soudu nepostupoval Vrchní soud v Olomouci v rozporu s trestním zákonem, když u obviněného shledal podmínky pro uložení trestu vyhoštění, neboť není občanem České republiky ani osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka a s ohledem na závažnost jeho dosavadního protiprávního jednání to vyžaduje bezpečnost lidí i majetku. Uložený trest neodporuje ani ustanovení § 57 odst. 3 tr. zák. Odůvodnění napadeného rozsudku svědčí o náležitém uvážení všech rozhodných okolností při ukládání zmíněného druhu trestu odvolacím soudem, přičemž je nezpochybňují výhrady obviněného vznesené v dovolání včetně tvrzení o vazbě jeho osoby ke své matce.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. B. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. listopadu 2005

Předseda senátu

JUDr. Jiří Horák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru