Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1357/2004Usnesení NS ze dne 30.11.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1357.2004.1

přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1357/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. listopadu 2004 o dovolání obviněného J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2004, č. j. 8 To 275/2004-209, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 T 8/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2004, č. j. 8 To 275/2004-209, byla podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta odvolání obviněného J. H. a státního zástupce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 4. 2004, č. j. 42 T 8/2004-171. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán v bodě 1. výroku rozsudku trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., v bodě 2. výroku rozsudku trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Podle § 234 odst. 1 tr. zák. mu byl za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému J. Ch., škodu ve výši 12.000,-- Kč.

Proti shora uvedenému usnesení soudu druhého stupně obviněný podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle názoru obviněného skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině pod bodem 1. rozsudku, neobsahuje zákonný znak \"násilí\" skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Domnívá se, že k závěru o použití násilí nestačí skutkové zjištění založené na tom, že \"obviněný za použití násilí odcizil J. C., peněženku s finanční hotovostí 12.000,-- Kč\", protože z výroku o vině není vůbec zřejmé, jaké intenzity mělo být toto násilí, tedy zda bylo takové intenzity, jakou vyžaduje trestný čin loupeže. K výroku o vině pod bodem 2. rozsudku obviněný konstatoval, že ve skutkové větě není vyjádřen zákonný znak trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Tvrdí, že platební kartu našel, nemohlo tedy jít o naplnění znaku tohoto trestného činu spočívající v \"neoprávněnosti držení platební karty\". Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že předmětné dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou - obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f tr. ř.

Protože dovolání je možno podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit nejprve otázku, zda obviněným uplatněné námitky naplňují dovolací důvod, jehož existence je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, přestože nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině. Z těchto skutečností následně plyne, že Nejvyšší soud se v rámci dovolacího řízení nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo učiněno v předcházejících řízeních, a vzhledem k tomu, že není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoli způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou pak mít takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, či nesprávné hodnocení důkazů. V souvislosti s otázkou zjištění skutkového stavu a následného právního posouzení skutku je vhodné uvést, že proces zjišťování skutkového stavu věci spadá do pravomoci soudu nalézacího, v jehož průběhu musí soud nejprve provést v souladu se zákonem důkazy potřebné pro své rozhodnutí, tyto důkazy pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je pak zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 234 odst. 1 tr. zák. se trestného činu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Podkladem pro výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný \"dne 3. 10. 2003 v době kolem 23.50 hodin ve V. s. v P. společně s dalším neztotožněným mužem za použití násilí odcizil J. Ch., peněženku s finanční hotovostí 12.000,-- Kč, a to tak, že obžalovaný chytil poškozeného kolem ramen, znehybnil ho a jeho spolupachatel poškozenému vzal peněženku z kapsy jeho oděvu\".

Násilím se rozumí zpravidla použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu.

Z tzv. skutkové věty výroku o vině vyplývá, že proti osobě poškozeného obviněný použil zcela konkrétně vymezeného fyzického násilí, když uchopil poškozeného kolem ramen a znehybnil ho. Obviněný použil fyzického násilí zcela záměrně, a to jako prostředek, jak se zmocnit cizí věci. Je zřejmé, že zatímco obviněný poškozeného omezil v pohybu, jeho spolupachatel poškozenému vytáhl z kapsy peněženku. Poškozený neměl možnost se jakýmkoliv způsobem bránit. Trestný čin loupeže podle § 234 tr. zák. patří mezi trestné činy upravené v hlavě osmé, oddílu prvním. Za objekt tohoto trestného činu se považuje jednak osobní svoboda, a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Dopustil-li se obviněný předmětného jednání společně s dalším z dosud neztotožněným mužem a trestný čin spáchal ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jde o další neopominutelnou skutečnost znamenající významný zásah do osobní svobody poškozeného. Nelze přehlédnout, že obviněný se snažil vyvinout nátlak na poškozeného takové intenzity, aby došlo k realizaci jeho záměru, tj. aby se mohl zmocnit cizí věci. Za dané situace se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s názorem obviněného vysloveným v dovolání, protože násilí, kterým obviněný zasáhl do osobní svobody obviněného bylo takové intenzity, jak vyžaduje zákon. Je proto na místě skutek kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť všechny zákonem požadované znaky tohoto trestného činu svým jednáním obviněný naplnil. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit také další okolnost, totiž že ze strany obviněného šlo o promyšlenou akci, kdy využil opilosti obviněného, což nepochybně zvyšuje stupeň nebezpečnosti jeho jednání. Podle § 89 odst. 6 tr. zák. lze trestný čin spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí. Stavem bezbrannosti se rozumí i stav pod vlivem alkoholických nápojů. Třebaže tato okolnost vyjádřena ve skutkové větě není, z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný spolu s poškozeným a dalšími osobami konzumoval alkohol. Konečně stav poškozeného popsal ve své výpovědi i svědek M. J., zasahující policista. Uvedl, že poškozený byl v podnapilém stavu a byl z něj cítit alkohol. Za této situace Nejvyšší soud shledal v této části dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.

Trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. spáchá ten, kdo si neoprávněně opatří nepřenosnou platební kartu jiného identifikovatelnou podle jména nebo čísla nebo předmět způsobilý plnit její funkci.

Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu podle § 249b tr. zák dopustil tím, že dne \"3. 10. 2003 v P. při jeho zadržení byly u něj nalezeny dvě platební karty ČSOB, VISA č. a Master Card č., obě znějící na jméno S. K. s platností 5. 5. 2004\".

U skutku pod bodem 2. výroku o vině se obviněný se hájí tím, že platební karty našel a chtěl je odevzdat na policii. Má za to, že v takovém případě se nejedná o neoprávněné opatření si platební karty.

Soudní praxe se za neoprávněné opatření platební karty pokládá jakékoliv získání platební karty nebo předmětu způsobilého plnit její funkci bez právního důvodu. Nejčastějším způsobem neoprávněného získání platební karty je krádež nebo podvodné jednání, příp. zatajení věci. Zvláště k posledně uvedenému lze uvést, že vzhledem k osobě pachatele soud obhajobě obviněného, že měl v úmyslu platební karty odevzdat na policii, neuvěřil. Poškozený ing. S. K. za den předpokládané ztráty peněženky uvedl den 12. 9. 2003. Svědkyně J. V., že občanský průkaz ztratila někdy v polovině září roku 2003. Svědek P. C. si na dobu, kdy ztratil průkaz fotografa a kdy mu byly odcizeny fotoaparáty, nevzpomíná. Nadto obviněný v protokolu o výpovědi uvedl, že doklady a platební karty našel na lavičce venku před nádražím 3. 10. 2003 kolem 18.00 hodin (u hlavního líčení dne 23. 2. 2004 uváděl dobu nálezu karet, občanského průkazu a dalších dokladů dokonce před pátou hodinou - patrně měl na mysli 17.00 hodin), zadržen byl ve 23.50 hodin (v této souvislosti je třeba popisu skutku pod bodem 1. výroku o vině vytknout, že doba zadržení se časově kryje s dobou spáchání trestného činu; nicméně je zjevné, že spáchání trestného činu předcházelo zadržení a časová nesrovnalost nemůže nikterak právní kvalifikaci skutku ovlivnit). V 19.00 hodin se obviněný zdržoval v hale W. Jak obviněný tvrdí, v tomto čase se zde se seznámil s poškozeným J. Ch. Nutno připomenout, že W. je sídlem železniční policie. Z časových údajů tedy plyne, že obviněný měl minimálně jednu hodinu předtím, než se seznámil s poškozeným J. Ch. na to, aby odevzdal doklady a platební karty, které našel. Přesto tak neučinil, a odešel do hospody na O. ulici, čímž se od stanice Policie ČR vzdaloval. Je též nepravděpodobné, že by se na jednom místě nacházely platební karty a doklady tří vzájemně si neznámých osob, což vyvolává pochybnosti o tom, že veškeré doklady a platební karty obviněný našel v tentýž den. V uvedených souvislostech proto Nejvyšší soud považuje obhajobu obviněného za ryze účelovou. Lze uzavřít, že obviněný měl možnost platební karty vrátit na Policii ČR, neboť se nacházel v její blízkosti, toho však nevyužil. Naopak, platební karty si ponechal. Jinými slovy řečeno, platební karty obviněný aniž by měl v úmyslu je vrátit, získal bez právního důvodu. Nejvyšší soud má za to, že obviněný naplnil zákonný znak skutkové podstaty neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. spočívající v neoprávněném opatření platební karty.

V případech obou skutků Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace skutků odpovídá jejich popisu ve výroku o vině, a proto nemohl postupovat jinak, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. listopadu 2004

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru