Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1355/2020Usnesení NS ze dne 27.01.2021

HeslaHodnocení důkazů
Zpronevěra
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1355.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku

§ 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1355/2020-1713

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání obviněného L. D., nar. XY, bytem XY, XY, a obviněného J. K., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky Olomouci ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 2 To 233/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 120/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

Odůvodnění:

1. Obvinění L. D. a J. K. (dále zpravidla jen „obvinění“, popř. každý samostatně jako „obviněný”) byli rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 3 T 120/2016, uznáni vinnými, a to obviněný L. D. přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (viz bod 1 a 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) byl podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 celých denních sazeb, kdy výše jedné sazby činí 100,- Kč, celkem tedy 50 000,- Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních korporacích na dobu tří roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil.

2. Obviněný J. K. byl uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci k přečinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a účastenstvím ve formě pomoci ke zločinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (viz bod 1 a 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) byl podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněn odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 celých denních sazeb, kdy výše jedné sazby činí 100,- Kč, celkem tedy 50 000,- Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil.

3. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. tak, že oba obvinění jsou povinni zaplatit poškozené společnosti Vodohospodářská zařízení Šumperk, a. s. (dále zpravidla jen „VHZ, a. s.) na náhradě škody částku 919 290,- Kč, a to společně a nerozdílně.

4. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Šumperku podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 2 To 233/2019, zamítl podle § 256 tr. ř.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

5. Obviněný L. D. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce uplatnil dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. g), resp. podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s argumentací, že existence vzájemné dohody mezi oběma spoluobviněnými nebyla v řízení před soudy obou stupňů nikterak prokázána a došlo k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání, jelikož absentuje stěžejní znak formální stránky dané skutkové podstaty, kterým je přisvojení si cizí věci. Jelikož neměl žádné dispoziční oprávnění k finančním prostředkům, nemohl s nimi nakládat a tím spíše si je nemohl přisvojit [v souvislosti se znakem „přisvojení si cizí věci“ argumentuje odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1464/2012]. Dále má za to, že výše škody nebyla poškozenou společností spolehlivě prokázána a měla tak být se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 tr. ř. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Šumperku k novému projednání a rozhodnutí.

6. Obviněný J. K. v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku poukázal na to, že jeho jednání mělo být posuzováno podle § 220 odst. 1 případně odst. 2 tr. zákoníku. Dále má za to, že v dané věci je naprosto jednoznačný nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, především vycházející z jednostranného využití a hodnocení důkazů v jeho neprospěch. Rovněž má za to, že soudy zcela pominuly nebo chybně vyhodnotily celou řadu svědeckých výpovědí, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. V doplnění svého dovolání pak poukázal na to, že se jedná o snahu zdiskreditovat jeho osobu, což dokládá článkem uveřejněným v České justici spolu s přiloženým odkládacím usnesením a zároveň nesouhlasí s tím, aby jeho dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání. Na základě shora uvedených skutečností pak navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Šumperku k novému projednání a rozhodnutí.

7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného L. D. po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení uvedl, že námitky obviněného vychází z jiného skutkového stavu, než který byl zjištěn soudy. Dále uvedl, že obviněný pomíjí, že ke zpronevěření peněžních prostředků došlo již předtím, než se dostaly do sféry obviněného J. K., jelikož obviněný s nimi nakládal zcela v rozporu s tím účelem, za jakým mu byly svěřeny. Vzhledem k výše uvedenému tak považuje námitky obviněného za zjevně neopodstatněné a nesouhlasně se vyjádřil i k námitce ohledně povinnosti nahradit škodu, která podle státního zástupce neodpovídá uplatněnému ani jinému v zákoně uvedenému dovolacímu důvodu. K námitkám obviněného J. K. uvedl, že uplatněným důvodům dovolání neodpovídají, obviněný prezentuje vlastní hodnocení některých svědeckých výpovědí a ve své argumentaci pomíjí řadu důkazů, které spolehlivě prokazují jeho vinu. Dále uvedl, že soudy vždy posuzovaly celý obsah výpovědí jednotlivých svědků a tyto i další důkazy pak hodnotily v jejich vzájemných souvislostech a prvky libovůle či porušení práva na spravedlivý proces nelze v jejich skutkových zjištěních a odůvodněních jejich rozhodnutí nalézt. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a současně také navrhl, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

II.

Přípustnost dovolání

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

10. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněných je zamítnuto podle § 256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, což obvinění učinili] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.

Důvodnost dovolání

12. Předně považuje Nejvyšší soud za nezbytné vyjádřit se k námitce obviněného K. ohledně tzv. extrémního nesouladu (rozporu) a s ním související námitkou porušení práva na spravedlivý proces , když porušení těchto institutů obviněný spatřuje primárně v tom, že „soudy obou stupňů byly jednostranně využity důkazy, které měly usvědčovat dovolatele a nebylo přihlíženo k velké sumě důkazů, které prokazovaly činnost dovolatele pro VHZ…“. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obviněný neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze toto považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.

13. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obvinění uplatnili [pokud jde o námitky ke zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů, hodnověrnosti důkazů atd.], musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněných musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazovali mj. na to, že skutková zjištění jsou nejasná a neúplná, vznikají zásadní pochybnosti o jejich správnosti; soud opomenul a chybně vyhodnotil celou řadu svědeckých výpovědí; jejich jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry atd.]. S takto vznesenými námitkami obviněných se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí - např. v bodě 37 rozsudku soudu prvního stupně, kde zmíněný soud například uvedl, že „jednání obou obžalovaných je však prokázáno ostatními v hlavním líčení provedenými důkazy, a to jak svědeckými výpověďmi, tak úředními záznamy o podaných vysvětleních, dále listinami, potažmo i znaleckým posudkem…zcela jednoznačně bylo prokázáno, že členové představenstva neměli žádné povědomí o tom, že byly uzavřeny uvedené inominátní smlouvy, a to nejprve s obžalovaným K., a poté se spol. F., jejímž jednatelem byl obžalovaný K. atd.“, a např. v bodech 21 – 25 rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „ze svědeckých výpovědí tehdejších členů představenstva, které krajský soud nemá důvod hodnotit jako nevěrohodné, je naopak zcela zřejmé, že převážná většina z nich osobu obžalovaného K. vůbec neznala a ti, kteří jej znali, si jeho osobu s VHZ, a. s., nijak nespojovali…za další významnou skutečnost jednoznačně podporující závěr o vině obou obžalovaných zažalovanými trestnými činy je nutno nepochybně považovat prokázanou absenci jakýchkoliv hmotně (ať již písemně, elektronicky nebo i jinak) zachycených výsledků tvrzené činnosti obžalovaného K. a jeho společnosti ve prospěch VHZ, a. s.…atd.“

14. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 13), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].

15. Námitkami, které je možno podřadit pod citovaný dovolací důvod nesprávného hmotněprávního posouzení, je ta část argumentace obviněných, kde namítají nesprávnou právní kvalifikaci svých jednání. Nicméně i zde se jedná o námitky, které již vtělili do svého řádného opravného prostředku a odvolací soud se jimi náležitě a podrobně zabýval – např. v bodě 28 svého rozhodnutí, kde mimo jiné k námitce absence obligatorního znaku „přisvojení si cizí věci“ uvedl, že: „pro naplnění znaku ‚přisvojení si cizí věci‘ bude postačovat, dojde-li k provedení jakékoli dispozice (typicky k bezhotovostnímu převodu) s těmito prostředky v rozporu s účelem, k němuž byly dány pachateli do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Předmětný znak přitom nelze chápat jako získání takové věci do vlastnictví (trestným činem totiž nikdy nelze nabýt vlastnického práva), nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, přičemž není rozhodné, jak posléze pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá – svěřené peněžní prostředky lze tedy zpronevěřit rovněž např. provedením jejich převodu na účet třetí osoby…atd.“.

16. Přes výše uvedené je vhodné připomenout, že trestného činu zpronevěry se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a takovým jednáním způsobí škodu. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Skutková podstata trestného činu zpronevěry přitom nevyžaduje, aby osoba, která věc nebo jinou majetkovou hodnotu pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem (rozh. č. 67/1954 Sb. rozh. tr.).

17. K pojmu přisvojení si cizí svěřené věci lze dále nad rámec uvedeného uvést následující. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (k tomu přiměřeně srov. rozh. č. 5/1997 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti upozorňuje Nejvyšší soud na rozhodnutí č. 3391/1929, kdy přisvojení si věci svěřené záleží v tom, že ten, komu věc byla svěřena, osobuje si k ní a nad ní vykonává práva quasi-vlastnická. Výkonem takovéto dispozice po vlastnickém způsobu je zejména i zastavení věci, třebas jen na krátký čas a v úmyslu a v naději, že ji pachatel včas vyplatí a vrátí. Pachatel naplní znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry i tehdy, předá-li pachatel svěřenou cizí věc jiné osobě v rozporu s pokyny, které mu dal vlastník věci na podkladě určité smlouvy, přičemž není nutné, aby se tím někdo neoprávněně obohatil (srov. TR NS 22/2005-T 860). V předmětné trestní věci bylo jednoznačně, v řízení před soudy nižších stupňů, prokázáno, že obviněný D. po vzájemné dohodě a spolupráci se spoluobviněným K., uzavíráním příslušných smluv, vystavováním fiktivních faktur, či poskytováním čísel účtů, na něž bylo možné odesílat peněžní prostředky, způsobili společnosti VHZ, a. s. škodu ve výši 919 290,- Kč. Je tak možné uzavřít, že svým jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, přičemž nalézací soud i soud odvolací své závěry dostatečně zdůvodnil v odůvodnění svého rozhodnutí. V tomto směru lze zmínit skutečnost, kterou obvinění záměrně přehlížejí, že to byl obviněný D., kterému byly finanční prostředky svěřeny, a již v rámci jím prováděné finanční operace došlo ke zpronevěření těchto finančních prostředků. Poukazuje-li obviněný D. na to, že nebyla prokázána existence „předchozí vzájemné dohody“ na jednání, pro které byl odsouzen, pak musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit, že v případě jednání, které je popsáno pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je mj. také zmiňován pojem „součinnosti“ obou obviněných [tato součinnost je pak zřejmá i z jednání pod bodem 2)] a v této souvislosti obviněný D. záměrně přehlíží, že způsob dohody mezi oběma obviněnými vyplývá z celé řady důkazů, které byly soudy provedeny, a jimiž byl jimi domluvený (dohodnutý) charakter jejich protiprávního jednání prokázán.

18. Obviněný D. v dovolání dále namítal, že soudy dostatečně neprovedly dokazování vztahující se k výroku o náhradě škody, a poukazoval na to, že nezjišťovaly přesnou výši způsobené škody a mělo tedy dojít k odkázání poškozené společnosti na řízení ve věcech občanskoprávních. K této námitce je třeba uvést, že výrok o náhradě škody, pokud jde mimo jiné i o jeho výši, má svůj podklad ve skutkových zjištěních a jako takový musí být výsledky dokazování prokázán a zahrnut do tzv. skutkové věty výroku o vině [v souvislosti s jediným dokladem K. předloženým, však bylo konstatováno, že žádné odborné věci neobsahoval, a pokud k němu bylo uvedeno, že by mohl mít hodnotu 500 Kč, uvedl S. tuto částku ze slušnosti, sám by za to nic nepožadoval]. Z této skutečnosti v kontextu s tím, co bylo k uplatněnému důvodu dovolání uvedeno výše, vyplývá, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat nesprávnost výroku o náhradě škody pouze ve vztahu k jejímu nesprávnému hmotněprávnímu posouzení pramenícímu z porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady škody apod. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 6 pod č. T 703), či ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 34 pod č. T 974)]. Současně je nutno uvést, že ve vazbě na výrok o náhradě škody se odvolací soud k obsahově shodné námitce vyjádřil zcela jednoznačně v bodě 34) svého usnesení.

19. Ve vazbě na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1464/2012, jehož se obviněný dovolává (pouze v částech jemu vyhovujících, avšak při záměrném opomenutí uvést další Nejvyšším soudem níže zmiňované skutečnosti), považuje Nejvyšší soud ve vztahu k předmětné trestní věci obviněného upozornit mj. také na to, že ze zmíněného rozhodnutí rovněž vyplývá, že jestliže podle vymezeného záměru a stanoveného plánu pachatel jednal v jednotlivých dílčích krocích tak, aby finanční prostředky patřící této společnosti z jejího majetku „vyvedl“, pak si je zcela v rozporu s tímto svěřením přisvojil, neboť konal úkony směřující k tomu, aby uvedená společnost nemohla s těmito prostředky disponovat. Ve smyslu tohoto výkladu je proto zřejmé, že „svěřenou věcí“, již si obviněný v předmětné trestní věci přisvojil, byly finanční prostředky společnosti [viz bod 17 - (srov. TR NS 22/2005-T 860)]. Z uvedeného rozhodnutí [myšleno Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1464/2012] lze rovněž odkázat na tu pasáž, kde Nejvyšší soud dovolateli vysvětlil, proč nelze takové jednání posoudit jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku [a na kterou lze ve stručnosti pro potřeby vysvětlení dovolateli D. (též K. – str. 4 jeho dovolání, odkaz na § 220 tr. zákoníku)] – „Jestliže bylo v souladu se zákonem shledáno, že jde o trestný čin zpronevěry, tedy že si hlavní pachatel přisvojil věc z cizího majetku, který byl povinen opatrovat nebo spravovat, nelze již uvažovat o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., které se sice vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, ale uplatní se tam, kde nebylo prokázáno, že by ve své funkci přisvojením cizí věci (peněz) obohatily sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody. V tomto smyslu je ustanovení § 255 tr. zák. subsidiární k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., které je primárním, a proto se ustanovení § 255 tr. zák. jako subsidiární užije jen tehdy, není-li čin trestný podle primárního ustanovení srov. č. 21/2002 a 48/1951 Sb. rozh. tr.)“. Nejvyšší soud pouze podotýká, že odvolací soud se pak s identickou námitkou obviněného vypořádal např. na stranách 10 – 11 v bodě 28 svého usnesení, kde mimo jiné konstatoval, že „bylo taktéž prokázáno, že oba obžalovaní popsaným způsobem způsobili společnosti VHZ, a. s. škodu v celkové výši 919 290 Kč“, přičemž ze skutkového zjištění vyplývá, že částky ve výši 144 000,- Kč a ve výši 775 290,- Kč byly převedeny na účet obviněného K., příp. společnosti F., tudíž bylo prokázáno nejen způsobení škody, ale také obohacení sebe nebo jiného, jak vyžaduje ustanovení § 206 tr. zákoníku.

20. K námitkám obviněného K. (odlišným od námitky obviněného D. viz shora body 18, 19) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Převážná část dovolací argumentace tohoto obviněného spočívá v tom, že „extrémní nesoulad“ spatřuje v tom, že „nalézací soud zcela pominul“ výpovědi celé řady svědků. K uvedené argumentaci musí Nejvyšší soud konstatovat, že soud prvního stupně ve svém obsáhlém odůvodnění se zabývá výpověďmi obviněným zmiňovaných svědků, avšak podle mínění K. tyto výpovědi soudy nehodnotily v souladu se zásadou in dubio pro reo, ignorovaly postuláty spravedlivého procesu, když se s uvedenými důkazy nevypořádaly, jak jim ukládá ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nad rámec již shora uvedeného např. k otázce „extrémního nesouladu“ či zásadě in dubio pro reo, stejně jako k posouzení dalších námitek společným oběma dovolatelům (viz níže), považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující.

21. Obviněný K. zmiňuje celou řadu svědeckých výpovědí, které byly [případně podle mínění dovolatele se s nimi soudy nedostatečně vypořádaly] soudy hodnoceny v jeho neprospěch. Předně je nutno upozornit na to, že obviněný poukazuje pouze na jednotlivé části výpovědí svědků, aby je následně hodnotil izolovaně mimo důkazní situaci vyplývající z dalších důkazů [terminologií obviněného, vyznívajících v jeho neprospěch]. Pokud totiž například zmiňuje výpověď R. O. a z jeho výpovědi implikuje, že se zúčastnil celé řady porad [myšleno obviněný K.], ústních jednání, valných hromad společnosti, je potřeba také zmínit, že sice zmíněný svědek dosvědčil, že se obviněný K. účastnil všech jednání v advokátní kanceláři, ale na valných hromadách nebyl, není si jistý, zda a kolikrát přijel jako konzultant s D., přičemž zápisy z jednání se nedělaly. U svědecké výpovědi Z. B. zase pomíjí tu část, kdy svědek vypověděl, že neví, na jakém základě poskytoval obviněný poradenské služby, jaké konkrétní kroky činil, ale pouze ví, že byl pravou rukou spoluobviněného D. Dále vypověděl, že pokud se projednávaly věci ohledně projektu na zastupitelstvu města, tak si myslí, že spoluobviněný D. tam byl, ale na přítomnost obviněného K. si nevzpomíná a ani neví, v jakých věcech obviněný K. radil, jelikož nebyl členem představenstva. V souvislosti s výpovědí zmíněného svědka je rovněž vhodné zmínit, pro učinění si obrazu k tomuto svědkovi, že podle jeho slov nebylo důležité, kolik popsal papíru, ale jaký byl konečný efekt [Nejvyšší soud pouze upozorňuje na skutečnosti zmiňované již nižšími soudy, jako např. kde se měly schůzky konat (restaurace, hotely), na [ne]existenci výstupů z těchto jednání (poznámky si činil obv. D., žádné výstupy v písemné formě nebyly předloženy), krátkou dobu splatnosti faktur, oproti jiným fakturám a další], kterým bylo získání dotace. U výpovědi svědka P. S. zase pomíjí tu část, kdy svědek vypověděl, že obviněného K. bral jako osobního poradce nebo kamaráda pana předsedy a vůbec ho nenapadlo, že obviněný má se spol. VHZ nějaké smluvní ujednání nebo že by mu společnost něco platila. Dále vypověděl, že o smlouvách s obviněným K. se dozvěděl až poté co spoluobviněný D. odešel jako předseda představenstva, a že pro všechny členy představenstva byla informace, že obviněný K. byl placený poradce společnosti, zcela nová. Svědek P. pak sice uvedl, že obviněný K. mu byl představen při jednání v Olomouci spoluobviněným D. a byl mu představen jako člověk, který radí spol. VHZ v některých záležitostech, ale také že firma F. mu nic neříká a oficiálně věděl pouze o firmě S. U svědecké výpovědi V. D. zase pomíjí tu část, kdy svědek vypověděl, že neví, že by mimo otázku potrubí v nějakých dalších otázkách figuroval obviněný K. a až za působení W. se dozvěděl o nejasné fakturaci s obviněným K. a až v té chvíli se začal seznamovat s tím, že existovala nějaká práce vykazovaná obviněným K., vypověděl také, že se sám s obviněným K. na žádných jednáních nesetkal. Obviněný pak rozporuje v podobném duchu řadu dalších svědeckých výpovědí např. F. S., R. J., P. K., J. H., L. J. a dalších. Nejvyšší soud vzhledem k povaze dovolacího řízení považuje za vhodné, již jen odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, která se k hodnocení výpovědí svědků podrobně vyjadřují, a to soud prvního stupně v bodě 37 svého rozhodnutí a soud druhé stupně např. v bodě 25 svého rozhodnutí. Dále je potřeba obviněného upozornit na to, že soudy nevycházely [ale musely vycházet, aby postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř.] jen z výpovědí svědků, které obviněný doslovně namítá ve svém mimořádném opravném prostředku, ale také z dalších svědeckých výpovědí, např. F. J., A. M., F. W. a celé řady dalších svědeckých výpovědí, ale také z různých listinných důkazů a znaleckého posudku. Všechny tyto důkazy pak soudy také hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, jak vyplývá z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., nikoli izolovaně pouze ty vybrané části z výpovědí jím zmíněných svědků. V rámci hodnocení důkazů, které v dovolání obviněný zmiňuje, není již objektivně obhajobou zmíněno např. to, že přestože na jednu stranu obviněný K. měl být osobně činný podle své výpovědi, ev. výpovědí některých svědků ve vztahu k vyřizování dotace na ministerstvu, pak soudy na základě provedeného dokazování konstatovaly, že se obviněný neúčastnil žádného jednání ve vztahu k projektu H. P. na ministerstvech či Státním fondu životního prostředí. Pokud svědek M. T. připustil možnost setkání s obviněným K., pak se jednalo o bezplatnou konzultaci (viz bod 30 rozsudku soudu prvního stupně). Současně K. také uváděl, že jednal na ministerstvu financí externě – avšak uvedenou osobu odmítl uvést, stejně jako externí spolupracovníky, kteří se s ním měli podílet na činnosti ve prospěch společnosti VHZ [v rámci hodnocení důkazů nemohlo být odhlédnuto ani od zapření skutečnosti, že se obvinění znají, když se měla probírat specifikace materiálu na představenstvu VHZ, a kdy dotazem bylo zjišťováno, zda se na takové spolupráci nemá podílet K. a aby taková spolupráce mezi D. a K. nepřinesla nepříjemnosti jako v případě kanalizace v XY na XY (viz např. svědek J.)]. Touto výkladovou částí je reagováno na námitku obviněného, že soudy ignorovaly důkazy, případně se s nimi nevypořádaly, když Nejvyšší soud již opětovně poukazuje na to, že ze strany obviněného (obhajoby) je nižším soudům vytýkáno, že nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ale obviněným jsou v dovolání zmiňovány jen skutečnosti, které mají vypovídat v jeho prospěch, aniž by již alespoň okrajově a objektivně byly zmíněny některé důkazy hovořící v jeho neprospěch [samozřejmě je věcí obviněného jakou strategii obhajoby zvolí].

22. S ohledem na charakter dalších námitek uplatněných v dovoláních [ve vztahu k oběma obviněným (procesním a skutkovým)], považuje Nejvyšší soud za nezbytné obviněné upozornit, a to mj. i v souvislostí s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných a způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení, obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti] považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

23. Dále považuje Nejvyšší soud v reakci na všeobecnou argumentaci obviněných k porušení práva na spravedlivý proces (byť na uvedenou námitku bylo reagováno již shora nejen v souvislosti s otázkou tzv. extrémního nesouladu, ale také porušením zásady in dubio pro reo) zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněných, kterými podle dovolatelů rozhodnutí trpělo, které však Nejvyšší soud neshledal.

24. Nejvyšší soud se ve shora uvedených pasážích vyjádřil obecně k otázce práva na spravedlivý proces, zásadě in dubio pro reo, otázce zjišťování skutkového stavu věci a dalším, neboť všechny shora uvedené pojmy obvinění zahrnuli do svého dovolání s argumentací, že jejich nerespektováním soudy, došlo k jejich nezákonnému odsouzení. Nejvyšší soud však při seznámení se s podanými dovoláními musí konstatovat, že odkazy na porušení těchto zásad trestního řízení jsou ve své podstatě až sekundárním projevem dovolání, neboť primární námitky spočívají v tom, že se obvinění neztotožnili s hodnocením důkazů [pouze výhrady obviněných k právní kvalifikaci bylo možno považovat za námitky právní – viz body 15, 19]. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom nesporné, že si byly vědomy důkazní situace, a z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrno, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry, přitom odůvodnění rozhodnutí nižších soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle v rámci hodnocení důkazů, jak je nepřímo nastíněno v mimořádném opravném prostředku obviněného.

25. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Činí-li dovolatelé za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozují vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní.

26. Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání bylo z převážné části podáno s odkazem na důvody, které nemohly založit dovolací důvod obviněnými uplatněný a ve vztahu k těmto by přicházelo v úvahu dovolání obviněných odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak vzhledem k tomu, že s vyšší mírou tolerance akceptoval jako právní námitky (byť se z převážné části odvíjely od jiného skutkového základu) jejich výhrady k použité právní kvalifikaci, odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněných jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 1. 2021

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru