Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1343/2020Usnesení NS ze dne 20.01.2021

HeslaŘízení o dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1343.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 842/21


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1343/2020-664

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. P., nar. XY ve Věznici Vinařice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 8 To 55/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 14/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 1 T 14/2020, byl obviněný M. P. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Spolu s ním byla uznána vinnou spoluobviněná V. K., a to přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

2. Uvedené trestné činnosti se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „dne 25. 9. 2019 v době kolem 02:00 hodin ráno po předchozí domluvě na společném vniknutí do prostoru cizího obydlí a odcizení části tam pěstovaných rostlin vstoupili oba společně na částečně oplocený pozemek u rodinného domu č. p. XY v ulici XY v Berouně užívaného k bydlení poškozeným V. M., nar. XY, a při manipulaci s tam pěstovanými rostlinami byli poškozeným přistiženi a vyzváni k opuštění pozemku, během něhož došlo k fyzickému střetu mezi obžalovaným M. P. na straně jedné a poškozeným V. M. a také E. M. nar. XY, na straně druhé, při němž byl poškozený opakovaně udeřen do obličeje rukou a také dřevěnými násadami od sekyry a od motyky do hlavy, zatímco obžalovaný M. P. byl opakovaně udeřen dřevěnou násadou od sekyry, minimálně jednou do hlavy a dřevěnou násadou od motyky opakovaně do zad, a bezprostředně po skončení takového střetu při trvajících výzvách vůči obžalovaným k opuštění pozemku sám obžalovaný M. P. mimo rámec předchozí dohody s V. K. vyjmul z kapsy jeho svrchního oděvu tam uložený multifunkční nástroj značky Husky, z jehož rukojeti vlastní silou mechanicky vysunul kovový hrot dlouhý 4,5 cm s kombinovaným ostřím, kterým v úmyslu usmrtit takovým útokem poškozeného V. M. ho úmyslně, velkou silou a postupně celkem čtyřikrát bodl do trupu v oblasti hrudníku a břicha, čímž mu způsobil bodnou ránu vpředu vlevo na hrudníku ve výši 131 cm nad chodidlem, dlouhou 1,5 cm, pronikající do dutiny hrudní třetím mezižebřím s nářezem 4. žebra s poraněním mezižeberních cév a bodnořeznou ránu osrdečníku, dále bodnou ránu vpředu vlevo na hrudníku ve výši 122 cm nad chodidlem, dlouhou 1,3 cm, pronikající do dutiny hrudní svalovinou šestého mezižebří, bodnou ránu vlevo na břiše ve výši 105 cm nad chodidlem, dlouhou 1 cm, pronikající do břišní dutiny s prokrvácením předstěry a průbodem přední stěny žaludku a bodnořeznou ránou vlevo na břiše ve výši 98 cm nad chodidlem, dlouhou 2,4 cm, pronikající do břišní dutiny s krevním výronem stěny kličky tenkého střeva, čímž došlo k zakrvácení levé hrudní dutiny a následné smrti poškozeného V. M.“

3. Za uvedené trestné činy byl obviněný M. P. odsouzen podle § 140 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to multifunkčních kleští značky Husky, kterých bylo ke spáchání činu užito.

4. Spoluobviněná V. K. byla odsouzena podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 1 rok. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému M. P. uložena povinnost zaplatit poškozené Průmyslové zdravotní pojišťovně částku 11.135,- Kč. Podle téhož zákonného ustanovení mu dále byla uložena povinnost zaplatit jako náhradu nemajetkové újmy poškozeným E. M., nar. XY, částku 350.000,- Kč, R. M., nar. XY, částku 350.000,- Kč, E. M., nar. XY, částku 300.000,- Kč, V. M., nar. XY, částku 100.000,- Kč, D. M., nar. XY, částku 100.000,- Kč a AAAAA (pseudonym), nar. XY, částku 100.000,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození odkázáni se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný M. P., bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 8 To 55/2020, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II.

7. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný M. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

8. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že odvolací soud se dostatečně nezabýval jeho námitkami a nemohl se důsledně seznámit s obsahem trestního spisu. Zásadní skutečností podle něj je, že nikdo ze svědků neviděl celý skutek. Bratr poškozeného AAAAA sám při rekonstrukci uvedl, že celý děj neviděl. Viděl jen, jak se obviněný k bratrovi otočil a opakovaně jej udeřil, a že tomu muselo něco předcházet ze strany jeho bratra. Pokud AAAAA vypovídal poněkud odlišně při hlavním líčení, nemůže to jít k tíži obviněného, že tyto rozpory nebyly odstraněny. Neexistuje důkaz, který by ho usvědčoval z jednání, jak popsal soud prvního stupně, že chladnokrevně a zjevně úmyslně, s „rozmyslem“ několikrát bodl poškozeného s úmyslem jej usmrtit. Jeho jednání není možné označit za zločin vraždy.

9. Dovolatel připomněl, že jeho výpověď je neměnná, zatímco svědci E. M. st. a AAAAA zprvu popřeli použití zbraně, tj. dřevěných násad, a teprve po upozornění, že násady jsou zajištěny, změnili „svou taktiku“. Soudy mylně vyložily pravidlo, že k jejich podání vysvětlení nelze přihlížet, neboť se uskutečnilo před zahájením trestního stíhání. Toto pravidlo se vztahuje k osobě obviněného. Popsané okolnosti znamenají důvodnou pochybnost ohledně věrohodnosti těchto svědků a použitelnosti jejich výpovědí.

10. Odvolací soud akcentuje nezákonnost vstupu obviněného na cizí pozemek. Odsouzený musel podle něj počítat s tím, že inkasuje rány. Hodnocení situace odvolacím soudem však navozuje pravidla anglosaského právního systému, který se v ČR neuplatňuje. Odvolací soud schvaluje násilí páchané na obviněném a bezdůvodně je bagatelizuje. Pro obviněného je neakceptovatelné, že odvolací soud preferuje ochranu vstupu do obydlí před ochranou zdraví a života osoby, proti níž je použito násilí. Závěr obou soudů, že obviněný neměl právo se bránit útokům násadou od sekyry směřující proti jeho hlavě, je neakceptovatelný a absurdní. Je lhostejné, jaká je intenzita nebo počet těchto ran. Ani znalec nemůže pojmout do svého posudku závěr, že rány byly tak malé intenzity, že mu nemohly způsobit vážný zdravotní následek. Útoky proti hlavě představovaly důvodnou obavu pro jeho zdraví, a proto byl oprávněn se vůči těmto útokům vymezit. Dovolatel zdůraznil, že to, že přišel na cizí pozemek krást, z něj nedělá vraha.

11. Další námitkou, kterou soudy neřešily, je „otázka použitého pepřového spreje“. Orgány činné v trestním řízení se nezabývaly konkrétními účinky tohoto spreje na chování a jednání obviněného. Přitom byl tímto sprejem plně zasažen a ještě nějakou dobu poté téměř neviděl a po incidentu si myl „zrak ve vodě v sudu“. V době incidentu byl dezorientovaný, vystresovaný a měl obavu o život svůj i své přítelkyně, která také „řešila konflikty“ s vlastníky pozemku. V inkriminované době byla tma a těžká orientace na pozemku.

12. Dovolatel připomněl, že chladnokrevný vrah, za kterého byl soudy označen, nepomáhá poškozenému po incidentu. Pokud by měl v úmyslu poškozeného usmrtit způsobem, „jak je mu soudy vnucováno“, mohl tak učinit na samém počátku, kdy byli s přítelkyní přistiženi u skleníku a nebyl tam žádný svědek.

13. Soud prvního stupně nedostatečně objasnil skutková zjištění, věc nesprávně hodnotil po právní stránce a nepostupoval v souladu s trestním řádem. Ignoroval zásadu in dubio pro reo a zásadu pečlivého hodnocení důkazů. Provedené důkazy hodnotil jen v neprospěch obviněného. Soudy obou stupňů pominuly, že násada, kterou útočil poškozený na obviněného i zezadu, se našla v blízkosti místa, kde došlo k incidentu. Z toho lze vyvodit, že verze obviněného je věrohodnější, než verze svědků. Situace nasvědčuje tomu, že obviněný se skutečně bránil útokům ze strany poškozeného do poslední chvíle.

14. Obviněný uvedl, že přijímá svou odpovědnost za vstup na cizí pozemek, avšak odmítá „spekulaci“ soudů prvního a druhého stupně, že chladnokrevně usmrtil poškozeného. Žádný z důkazů jej z takového jednání neusvědčil. Nemůže být odsouzen za úmyslné jednání směřující k usmrcení jiné osoby, neboť „úmysl k takovému jednání nebyl soudy prokázán, a to ani ve vztahu k jeho nepřímé formě“.

15. I kdyby bylo možno připustit, že obviněný v době bodnutí poškozeného V. M. již neměl právo se bránit, což však z popsané situace nelze spolehlivě vyvodit, „je třeba kvalifikovat jednání obviněného jako zabití ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku“. Jak již uvedeno, nikdo ze svědků nezachytil celý skutkový děj a v takovém případě je třeba postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a zprostit obviněného obžaloby.

16. Závěrem dovolatel navrhl Nejvyššímu soudu, aby „rozsudky“ soudů obou stupňů napadené dovoláním zrušil a zprostil jej obžaloby, popřípadě jej shledal vinným ze spáchání trestného činu zabití. Dále navrhl, pokud jde o výrok o „náhradě škody“, aby poškození byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, a to i proto, že za škodlivý následek spoluodpovídá poškozený.

17. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolání je podáno proti usnesení Vrchního soudu v Praze, jakožto soudu odvolacího a je formálně založeno na důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu dovolání je patrno, že důvod podle písm. g) citovaného ustanovení se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze, jakožto soudu nalézacího, a že usnesení odvolacího soudu chtěl patrně dovolatel napadnout podle písm. l) citovaného ustanovení. Pokud pak dovolatel výslovně napadá i rozsudek nalézacího soudu, je dovolání v této části nepřípustné, neboť nalézací soud nerozhodl ve druhém stupni (§ 265a odst. 1 tr. ř.).

18. Dovolatel podle státního zástupce ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem. S jeho námitkami se vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil a odkázal na ni. Z hlediska dovolání považoval za podstatné, že dovolatel vychází z alternativních skutkových zjištění, že svým útokem se bránil napadení ze strany poškozených. K tomu namítl porušení zásady in dubio pro reo.

19. Za relevantně uplatněnou z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo podle státního zástupce možno považovat toliko námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Takovou námitku dovolatel neučinil. Tvrdil sice, že jeho verze skutkového stavu „je věrohodnější než verze svědků“, avšak neuvedl, že by snad některé z četných úvah nalézacího či odvolacího soudu byly zcela svévolné a nesmyslné. K tomu státní zástupce poukázal na ustálenou judikaturu. Dodal, že celkový obsah dovolatelových námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, k čemuž připomněl, že se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotně právní.

20. Shrnul, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem jsou založeny výlučně na jeho nesouhlasu se soudy provedeným hodnocením důkazů a s jimi učiněným skutkovým zjištěním, aniž by bylo patrno, že byly v tomto řízení porušeny zásady spravedlivého procesu. Dovolatelovy námitky neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

III.

21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

22. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 8 To 55/2020, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

26. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV.

27. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují primárně do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť dovolatel jimi soudům obou stupňů vytýká předně nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy k provedeným důkazům a namítá, že v jeho případě bylo třeba postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Odmítá tak skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů, a až v návaznosti na to pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Právě a pouze z uvedených skutkových, resp. procesních výhrad, tak vyvozuje závěr, že jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu předmětného trestného činu.

28. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

29. Jak již shora uvedeno, Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. Tzv. extrémní nesoulad je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

30. Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní posuzované věci není extrémní nesoulad dán.

31. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení provedené dokazování vytvořilo patřičný základ pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Možno stručně poznamenat, že jejich skutková zjištění mají v provedených důkazech, a to zejména ve výpovědi spoluobviněné V. K. z přípravného řízení, ve výpovědích svědků (AAAAA a E. M.) a listinných důkazech, patřičné obsahové ukotvení. Lze přitom odkázat především na body 17. - 24. rozsudku soudu prvního stupně a na body 17. - 21. usnesení odvolacího soudu. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědi jmenované spoluobviněné z přípravného řízení a výpovědi svědka AAAAA jako přímých usvědčujících důkazů, podpořených také dalšími důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).

32. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.

33. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

34. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.

35. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

36. Obiter dictum dovolací soud poznamenává, že pokud dovolatel namítl, že měl právo se bránit, a v případě i kdyby bylo možno připustit, že se v době bodnutí poškozeného neměl již právo bránit, je třeba jeho jednání kvalifikovat jako zabití podle § 141 tr. zákoníku, pak nutno konstatovat, že tyto námitky nejsou ve věci novými a že jejich obsahem se zabývaly již soudy nižších stupňů. S odkazem na skutkové závěry vyjádřené v rozsudku soudu prvního stupně tak lze připomenout, že v okamžiku, kdy obviněný užil proti poškozenému předmětný multifunkční nástroj a několikrát jej bodl, poškozený neměl v rukou dřevěnou násadu a obviněný neodvracel žádný probíhající útok. V danou dobu nemohl mít ani obavy o spoluobviněnou K., protože její vlastní incident s poškozeným byl už v té době skončený. Jeho jednání proto není možné kvalifikovat jako nutnou obranu podle § 29 tr. zákoníku.

37. Stejně tak není možné akceptovat alternativní názor obviněného, že je třeba kvalifikovat jeho jednání jako zabití ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Již se zřetelem k faktu, že tento názor nedoprovodil relevantními argumenty, proč by jeho čin měl být takto kvalifikován, postačí stručně konstatovat, že skutková zjištění soudů nepřipouští závěr o naplnění znaků jmenovaného trestného činu. Podle těchto skutkových zjištění se obviněný nenacházel ve stavu silného rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli a také nelze, jak přiléhavě konstatoval soud prvního stupně, označit jednání poškozeného za zavrženíhodné, a to tím spíše, je-li přihlédnuto k té podstatné skutečnosti, že spouštěcím momentem celé události bylo úmyslné protiprávní jednání samotného obviněného mající charakter trestného činu. Navíc se obviněný domáháním se kvalifikace podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku ocitl v rozporu se svým tvrzením, že nebyl prokázán jeho úmysl směřující k usmrcení poškozeného (ten je z provedeného dokazování spolehlivě seznatelný a byl také explicitně vyjádřen ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně), neboť i předmětný trestný čin je trestným činem úmyslným.

38. Pokud obviněný dále tvrdil, že za škodlivý následek společně odpovídá zesnulý poškozený, nelze tomu ve světle zjištěného skutkového stavu nikterak přisvědčit, a tudíž následně nelze ani přisvědčit jeho požadavku, aby ohledně náhrady škody byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

39. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 1. 2021

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru