Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1307/2017Usnesení NS ze dne 26.10.2017

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Mimořádné opravné prostředky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1307.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

čl. § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1307/2017-28

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2017 o dovolání, které podal obviněný P. N., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 9 To 178/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 2/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného P. N. odmítá .

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 T 2/2016, byl obviněný P. N. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

„v době minimálně od 1. 1. 2013 do 18. 12. 2013 v obci B., H. nám., jako velitel Městské policie v B. zavedl a ve spolupráci s jemu podřízenými strážníky udržoval systém, spočívající v tom, že v případě, že policista či příslušník jiného bezpečnostního sboru se dopustil jednání majícího znaku přestupku, tak tato věc nebyla po zadokumentování strážníky předána příslušnému veliteli k řešení jako kázeňského přestupku, a takto jednal v rozporu se svými povinnostmi, které vyplývají mimo jiné i z popisu práce, který podepsal dne 12. 9. 2011, podle něhož jiné řídí, organizuje a kontroluje činnost jednotlivých strážníků, v důsledku takto zavedeného systému nebyla věc dále řešena a tím poskytl neoprávněný prospěch příslušníkům bezpečnostních sborů, kteří za jednání mající znak přestupku nebyli kázeňsky řešeni, event. kázeňsky trestáni.“

2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.

3. Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 9 To 178/2017, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II.

4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku připomněl, že již v odvolání upozornil na nerespektování jednoty skutku, jelikož v obžalobě se uvádělo, že „úmyslně přehlížel skutečnost, že strážníci neřeší přestupkové jednání“, ale v rozsudku bylo konstatováno, že zavedl a udržoval systém spočívající v něčem zcela jiném, tato námitka však nebyla odvolacím soudem akceptována.

6. Dále poukázal na to, že jeho činnost i činnost podřízených městských strážníků spolu velmi úzce souvisela a navazovala na sebe, přičemž soudy obou stupňů rozhodly o zproštění obžaloby všech strážníků a uznaly vinným pouze jeho (obviněného). V tomto směru namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, a navíc vyjadřují určitou nerovnost obviněného před zákonem. Vyslovil totiž nepochopení toho, jak je možné, aby jeho podřízení byli zproštěni obžaloby pro jednání, za které byl následně uznán vinným, resp. že mu bylo kladeno za vinu, že stanovil postup pro jednání svých podřízených a že je odpovědný za vznik a udržování praxe, která umožnila zajistit příslušníkům jiných bezpečnostních sborů beztrestnost. Konstatoval, že jestliže se nikdo z jeho podřízených nedopustil žádného přečinu, pak není možné, aby byl jejich nadřízený uznán vinným za jednání, ke kterému podle rozhodnutí téhož soudu vlastně nedošlo. Soudům obou stupňů vytknul, že se nezabývaly otázkou, zda jeho jednání může existovat samo o sobě bez spojitosti s ostatními spoluobviněnými. Poté namítl, že byl odsouzen na základě úvahy soudce bez jakýchkoliv důkazů, přičemž je přesvědčen, že nikdy neudělal to, co mu je kladeno za vinu, a přesto byl na rozdíl od ostatních strážníků, kteří byli zproštění obžaloby, odsouzen. Další výhradu vztáhnul k tomu, že po dobu jeho výkonu činnosti na pozici ředitele Městské policie v B. mu žádný z jeho nadřízených (starostů) nevytkl žádné pochybení, ale takové důkazy nebyly soudy provedeny. Připomněl konstatování nalézacího soudu, že z titulu své funkce disponoval ve vztahu k podřízeným strážníkům velkými pravomocemi, z čehož měla logicky vyplývat i velká zodpovědnost, kterou podle soudů nižších stupňů nezvládl, když zavedl a udržoval systém, při kterém on i jeho podřízení porušovali zákon. V této souvislosti podotkl, že nadřízený nemůže odpovídat za úmyslné trestné činy svých podřízených, a pokud takový princip viny lze chápat u politiků, rozhodně jej nelze přenášet do trestněprávní roviny. K tomu uvedl, že neměl reálné možnosti, jak kontrolovat činnost svých podřízených na ulici, a musel se spokojit s tím, co mu sdělili nebo jaké podklady mu poskytli, přičemž právě tyto skutečnosti měly zhodnotit soudy nižších stupňů. Pokud však soudy nižších stupňů konstatovaly, že jeho podřízení porušovali zákon, a přesto byli zproštěni, pak je podle obviněného namístě rozhodnout o chybné činnosti soudů a uplatnit § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

7. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 9 To 178/2017, spolu s rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 T 2/2016, a tomuto soudu v souladu s § 265l tr. ř. uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

8. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) s tím, že obviněný v něm opakuje námitky, které obsahuje již jeho odvolání a s nimiž se již zabýval soud druhého stupně na str. 2-3 svého usnesení. S touto argumentací se ztotožnil a k dovolacím námitkám uvedl následující.

9. Stran výhrady vůči nerespektování jednoty skutku uvedl, že obviněný patrně zaměňuje jednotu skutku z hlediska samostatného právního posouzení jednotlivých jednání (hmotně právní aspekt) a totožnost skutku z hlediska souladu mezi obžalobou a rozsudkem (procesně právní aspekt), jak je tento rozdíl vnímán českou naukou a judikaturou, k čemuž poukázal např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 3005/15. Argumentace obviněného totiž podle jeho názoru nasvědčuje spíše tomu, že nepovažuje skutky popsané v obžalobě a v rozsudku za totožné, než aby se zabýval otázkou, zda je jeho jednání jedním skutkem nebo více skutky, a neargumentuje ani existencí překážky rei iudicatae navazující na zásadu ne bis in idem nebo otázkami jednočinného či vícečinného souběhu, takže není patrno, jaký význam by pro posouzení trestnosti jeho jednání mohla mít otázka jednoty skutku. Ohledně totožnosti skutku pak konstatoval, že pro její zachování postačuje totožnost jednání nebo totožnost následku, přičemž následek je v obžalobě i v pravomocném rozsudku popsán obdobně a zjevně jím byla absence kázeňského řízení proti pachatelům dopravních přestupků. Podle státního zástupce tak nic nenasvědčuje tomu, že by v předmětné věci nebyla zachována obviněným uvedená „jednota skutku“ či totožnost skutku, kterou má patrně na mysli. Zdůraznil přitom, že pouhé změny popisu skutku nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného ustanovení trestního řádu, takže v této části shledal dovolání za podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., stejně jako v případě výhrad obviněného, že byl odsouzen „bez jakýchkoliv důkazů“ a že „to, co je mu kladeno za vinu, nikdy neudělal“.

10. Stran námitky obviněného, že jeho podřízení byli zproštěni obžaloby, kdežto on sám byl odsouzen, státní zástupce nejprve připomněl, že ve věcech ostatních obviněných bylo rozhodnuto o postoupení věci k projednání přestupku, přičemž důvodem postoupení byla nízká škodlivost jejich jednání a nikoliv to, že by jejich jednání nemohlo být žalovaným trestným činem, k čemuž odkázal na str. 6-7 rozsudku nalézacího soudu a str. 3 usnesení soudu druhého stupně. K jádru dovolací argumentace, podle níž je k trestnosti jednání obviněného nezbytné dovodit trestnost jeho podřízených, poté konstatoval, že takové pravidlo z žádného ustanovení ani obecného principu trestního práva nevyplývá s tím, že samotný nadřízený může být trestán rovněž za jednání, které je u jeho podřízených beztrestné (např. užil-li by podřízených jako tzv. živé nástroje). Uzavřel proto, že v českém trestním právu hmotném neexistuje žádná zásada „akcesority velitelství“, podle níž by trestní odpovědnost velitele byla vázána na trestní odpovědnost jemu podřízeného pachatele, takže odsouzením samotného obviněného nemohlo dojít k porušení žádného hmotně právního ustanovení. V této části tedy označil dovolání za zjevně neopodstatněné, když se navíc jedná o opakování námitek uplatněných obviněným již v řízení před soudy nižších stupňů, s nimiž se tyto dostatečně a správně vypořádaly.

11. Státní zástupce ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s jeho projednáním v neveřejném zasedání.

III.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

13. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 9 To 178/2017, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

17. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV.

18. V nyní posuzované věci však všechny uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný soudům obou stupňů vytýká nezachování totožnosti skutku, neprovedení důkazů ohledně toho, že jeho nadřízení mu nikdy nevytkli žádné pochybení, jakož i nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom vykresluje svůj obraz skutkového děje a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr (že nikdy neudělal to, co mu je kladeno za vinu), přičemž tento skutkový závěr opírá rovněž o tvrzení, že jeho podřízení byli zproštěni obžaloby z důvodu, že k jejich jednání podle rozhodnutí nalézacího soudu nedošlo. Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak (sekundárně) dovozuje tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení skutku.

19. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vyjádřenými ve výroku rozsudku nalézacího soudu a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje zejména v nerespektování procesních zásad vymezených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové výhrady nicméně pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

20. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost Nejvyššího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy.

21. Navzdory skutečnosti, že v nyní projednávané věci žádná z výše uvedených vad důkazního řízení dána není, Nejvyšší soud se alespoň ve stručnosti k výhradám obviněného vyjádří. V první řadě nutno uvést, že strážníci Městské policie v B. – podřízení obviněného (původně v postavení spoluobviněných) byli obžalováni z jednání, které soud prvního stupně na str. 4 svého rozsudku rozdělil do čtyř kategorií. Co se týče jejich jednání kategorizovaných pod č. 3 a č. 4, tak nalézací soud s poukazem na zásadu in dubio pro reo tato jednání nevzal za prokázaná bez důvodných pochybností. Za prokázaná vzal naproti tomu pouze jejich jednání v kategorii pod č. 1 a č. 2., nicméně s ohledem na nízkou společenskou škodlivost těchto jednání uplatnil zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a věc postoupil podle § 222 odst. 2 tr. ř. Městskému úřadu v Berouně. Spáchání jednání kategorizovaných pod č. 1 a č. 2 tedy bylo soudem prvního stupně prokázáno, naplňovalo rovněž skutkovou podstatu trestného činu podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, avšak se zřetelem k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe nebyla za příslušná jednání strážníků Městské policie v B. vyvozena trestní odpovědnost.

22. Se zřetelem k výše uvedenému posouzení jednání strážníků Městské policie v B. – podřízených obviněného – proto nelze souhlasit s jeho dovolací argumentací, že byl uznán vinným za jednání, k němuž podle rozhodnutí nalézacího soudu nedošlo, jelikož jeho výše popsaný skutek se pojí toliko s prokázaným protiprávním jednáním strážníků kategorizovaným pod č. 1 a č. 2. Soud prvního stupně však neshledal aplikaci zásady subsidiarity trestní represe v případě obviněného přiléhavou, což náležitě objasnil na str. 6 svého rozsudku. V dané souvislosti lze pouze pro úplnost poznamenat, že trestní odpovědnost nadřízeného není závislá na trestní odpovědnosti jeho podřízených, neboť (jak přiléhavě uvádí státní zástupce ve vyjádření k dovolání) české trestní právo hmotné nezná institut „akcesority velitelství“ (a to např. na rozdíl od tzv. akcesority účastenství), jak nepřímo naznačuje obviněný ve svém dovolání. Rovněž nelze dát za pravdu jeho námitce, že byl odsouzen bez jakéhokoliv důkazu, jelikož soud prvního stupně opřel svá skutková zjištění vyjádřená především ve výroku svého rozsudku o řadu provedených důkazů (mj. o výpovědi strážníků Městské policie v B. – původně v postavení spoluobviněných nebo v postavení svědků, výpovědi příslušníků Policie ČR, jakož i listinné důkazy), jejichž hodnocení rozvedl na str. 6 svého rozsudku. Pokud pak obviněný soudům nižších stupňů vytýká neprovedení důkazů ohledně toho, že jeho nadřízení (starostové) mu nikdy nevytkli žádné pochybení, tak nutno konstatovat, že taková okolnost nemůže mít na otázku jeho trestní odpovědnosti za spáchání trestného činu podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku žádný vliv. V neposlední řadě je namístě podotknout, že obviněný byl odsouzen za jednání spočívající v zavedení a udržování protiprávní praxe popsané v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, neobstojí proto ani jeho skutková námitka, že neměl reálné možnosti kontrolovat svých podřízených, jelikož nejenže o jejich protiprávním jednání od počátku věděl, nýbrž zjištěnou praxi i zavedl a následně udržoval.

23. V kontextu shora uvedeného je zapotřebí zmínit, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Odvolací soud se pak po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu. Rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., takže jim nelze vytýkat svévoli. Nutno pak zdůraznit, že úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího není, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není dán tzv. extrémní nesoulad, když nutno podotknout, že obviněný ani neuvádí, v čem by případný extrémní nesoulad měl být spatřován.

24. V této souvislosti je navíc vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

25. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů, a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“

26. K poslední dovolací námitce stran nerespektování jednoty skutku je zapotřebí předeslat, že (jak již bylo naznačeno v bodě 18. tohoto usnesení a jak správně uvádí státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání) obviněný v daném směru nenamítá nezachování jednoty skutku coby institutu trestního práva hmotného důležitého z hlediska posuzování souběhu trestných činů, nýbrž nezachování totožnosti skutku, která má význam jen v prostředí trestního práva procesního. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že česká teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu, jelikož postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení. Totožnost skutku v poměru mezi obžalobou a rozhodnutím soudu o ní je zachována též za předpokladu, (1) úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, (2) úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání, (3) alespoň částečné shody v jednání nebo následku (nebo obojím) v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska příslušné právní kvalifikace (blíže viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2722).

27. Skutek obviněného byl v obžalobě vymezen tak, že obviněný „v době minimálně od 1. 1. 2013 do 18. 12. 2013, v obci B., H. nám., jako velitel Městské policie B., v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch spočívající v beztrestnosti za přestupkové jednání a za jednání mající znaky přestupku, úmyslně přehlížel skutečnost, že jeho podřízení, řádoví strážníci, úmyslně neřešili přestupky a jednání mající znaky přestupku, z nichž byli podezřelí policisté a příslušníci dalších bezpečnostních sborů, kdy tyto přestupky zadokumentovali, avšak po zjištění, že podezřelým je příslušník bezpečnostních sborů, k záznamu o tomto přestupku jako způsob vyřešení vykázali „storno PČR“ a přestupkem se dále již nezabývali a tímto jednáním porušovali ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, nebo osobám, kterým nechtěli udělit blokovou pokutu, při hlásné službě uváděli, že se jedná o některého příslušníka Policie ČR, jehož nacionále již měli zaznamenané z dřívější doby, případně úmyslně uváděli smyšlená jména a smyšlená služební čísla fiktivních policistů, ačkoli jako velitel Městské policie B. v souladu s popisem práce, se kterým se prokazatelně seznámil dne 12. 9. 2011 měl za povinnost jednání svých podřízených kontrolovat a dohlížet nad tím, aby strážníci ve všech ohledech dodržovali zákony České republiky a těmito zákony se při výkonu svého povolání řídili.“

28. Jak již bylo zmíněno výše (viz bod 22. tohoto usnesení), soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že část jednání, pro něž byla na obviněného a jeho podřízených podána obžaloba (jednání kategorizovaná pod č. 3 a č. 4) nebyla prokázána bez důvodných pochybností. V důsledku toho upravil popis skutku obviněného v tom směru, že oproti skutku vymezenému v obžalobě vypustil okolnosti, které v hlavním líčení nebyly prokázány (tj. „nebo osobám, kterým nechtěli udělit blokovou pokutu, při hlásné službě uváděli, že se jedná o některého příslušníka Policie ČR, jehož nacionále již měli zaznamenané z dřívější doby, případně úmyslně uváděli smyšlená jména a smyšlená služební čísla fiktivních policistů“), a že s ohledem na výsledky provedeného dokazování některé skutečnosti upřesnil (především, že obviněný shora uvedený protiprávní systém zavedl a udržoval – nikoliv jen přehlížel). Se zřetelem k výše zmíněným obecným východiskům je takový postup nalézacího soudu zcela namístě, přičemž pro závěr o zachování totožnosti skutku v nyní posuzované věci je rozhodující, že podstatné skutkové okolnosti vymezené v obžalobě a v tzv. skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu jsou shodné (že v důsledku jeho jednání v postavení nadřízeného strážníků Městské policie v B. docházelo v průběhu roku 2013 k tomu, že některá jednání mající znaky přestupku páchaná příslušníky bezpečnostních sborů nebyla kázeňsky řešena či eventuálně trestána).

29. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 10. 2017

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru