Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1303/2005Usnesení NS ze dne 13.10.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1303.2005.1

přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1303/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2005 o dovolání, které podala obviněná Ing. P. Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 5 To 31/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 78/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 1 T 78/2002, byla obviněná Ing. P. Š. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „dne 15. 9. 2001 kolem 19.45 hod. v P., ul. K., na chodbě domu č. po předchozí slovní rozepři napadla L. M., tahala ji za vlasy, kousala a škrábala ji do rukou, odstrčila ji na zeď a způsobila ji podvrtnutí krční páteře s poúrazovým blokem krční páteře, pohmoždění hřbetní strany ruky a zápěstí vlevo s krevním výronem velikosti 3x5 cm a drobnou oděrkou, pohmoždění dlaňové strany pravého předloktí s krevním výronem a oděrkou, pohmoždění posledního článku 4. prstu pravé ruky, oděrku na palcové straně pravé ruky a zápěstí, krevní výron s oděrkou v týlní krajině a vytržení vlasů v temenně týlní krajině na ploše 3x2 cm, přičemž tato poranění omezovala poškozenou L. M. v obvyklém způsobu života po dobu asi 10 dnů.“ Za to byla odsouzena podle § 221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. jí byla uložena povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení nahradila poškozené L. M. škodu způsobenou trestným činem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla zavázána k povinnosti nahradit poškozené L. M. škodu ve výši 2.595,50 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná Ing. P. Š., rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 5 To 31/2005, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl dne 8. 2. 2005 právní moci [§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.].

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná Ing. P. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Uvedla, že dovolání podává z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že napadenému usnesení předcházelo rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z důvodu, že její jednání bylo posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví, ačkoliv se o trestný čin nejednalo. Dodala, že dovolání směřuje proti výroku o vině, trestu a náhradě škody. Poté, co citovala skutkovou větu rozsudku soudu prvního stupně, zdůraznila, že již podaným odvoláním se domáhala zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodu, že se jednání, za které byla odsouzena, nedopustila a měla být tedy zproštěna obžaloby v celém rozsahu. Soud druhého stupně však její odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl, když se ztotožnil se závěry nalézacího soudu.

Posléze dovolatelka podrobně popsala průběh řízení před soudem prvního stupně, přičemž se vyjádřila i k jednotlivým důkazům, které byly ve věci provedeny. Zrekapitulovala rovněž závěr prvního kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, podle kterého pokud nalézací soud popsal skutek tak, že obviněná zraňujícím způsobem na poškozenou zaútočila a poškozená se tomuto útoku musela bránit, pak nelze bez dalšího dovodit, že by obviněná z hlediska subjektivní stránky nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví, takový závěr je nesprávný a není ve shodě se zákonem. V této souvislosti dovolatelka konstatovala, že závěr, že zraňujícím způsobem na poškozenou zaútočila a poškozená se útoku musela bránit, je zcela nesprávný a neprokázaný. V novém řízení nalézací soud dospěl k závěru, že jednání obviněné nenaplňuje znaky trestného činu podle § 221 tr. zák., neboť bylo prokázáno, že mezi obviněnou a poškozenou došlo opakovaně ke konfliktům, kdy si obě ženy vjely do vlasů a tento děj je typický pro poranění poškozené. S ohledem na vzájemnou zášť mezi oběma aktérkami nalézací soud jednání obviněné hodnotil tak, že by se mohlo jednat o přestupek, ovšem vzhledem k jeho promlčení obviněnou podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. K odvolání státní zástupkyně však odvolací soud napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V tomto v pořadí již druhém kasačním rozhodnutí odvolací soud soudu prvého stupně vytknul především nedostatečnost skutkových zjištění, kdy nebyl objasněn důvod a způsob vzniku inkriminovaného incidentu ani jeho průběh, přičemž nebyly objasněny ani rozpory mezi protikladnými výpověďmi obou žen. Odvolací soud za nepřijatelnou označil argumentaci nalézacího soudu, který konstatoval absenci subjektivní stránky, tedy neexistenci zavinění obviněné, když z napadeného rozsudku vyplývá, že pachatelka jednala úmyslně, byť v úmyslu nepřímém. V této souvislosti dovolatelka označila za nesmyslný, nesprávný a ničím neodůvodněný závěr soudu prvního stupně, podle kterého pozici poškozené jako útoku obžalované bránící se osoby lze dovodit i z fyzické vybavenosti obou účastnic incidentu, přičemž soud nijak nevysvětlil, co má pod slovy fyzická vybavenost obou účastnic incidentu vlastně na mysli. Odvolacímu soudu vytkla, že nepochopitelně, bez jakýchkoliv důkazů a skutkového hodnocení vyjádřil právní názor, že napadla poškozenou, v důsledku čehož poškozené vzniklo inkriminované podvrtnutí páteře. Uvedla, že s právním názorem (nalézacího) soudu, podle něhož nejde o trestný čin, neboť na straně obžalované nelze dovodit, že by zejména po subjektivní stránce naplnila zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., neboť přímý úmysl způsobit poškozené v obžalobě popsaná zranění v jejím jednání soud nespatřuje, skutečně nelze souhlasit, „ale základ je v nesprávném skutkovém hodnocení incidentu, neboť obžalovaná konflikt nevyvolala, neměla důvod jej vyvolávat a dle jejího tvrzení byla napadena ona, přičemž motivem útoku ze strany „poškozené“ byla obyčejná lidská závist.“

Dovolatelka také poznamenala, že souhlasí s tím, že zprošťující rozsudek postrádá jasná a úplná skutková zjištění, avšak současně vyjádřila pochybnost o odkazu soudu prvního stupně na vázanost rozhodnutím odvolacího soudu v této otázce.

Zmínila rovněž tvrzení poškozené o podnapilosti dovolatelky s tím, že toto tvrzení nebylo ničím podloženo. V návaznosti na výše uvedené dovolatelka namítla, že „ani v jednom řízení nebylo jednoznačně zjištěno, kdo z obou žen potyčku vyprovokoval a zahájil, kdo byl v roli útočníka a kdo v roli obránce a nebyl ani jednoznačně zjištěn průběh konfliktu.“ Přesto však soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná útočila s úmyslem, ať již přímým nebo nepřímým poškodit zdraví slečny M. s tím, že konflikt se odehrával po určitou dobu, skládal se z dílčích útoků a jejich odvracení ze strany obou účastnic konfliktu. Tyto závěry dovolatelka označila za zcela neopodstatněné, nemající základ ve skutkových zjištěních, přičemž poukázala též na absenci skutkových zjištění ohledně motivu útoku. Uzavřela, že „skutková zjištění v tomto případě zcela absentují přesto, že právě taková zjištění jsou rozhodující pro právní posouzení činu pro stránce formální i po stránce materiální.“ V souvislosti s tím namítla, že soud v napadeném rozhodnutí neodstranil rozpory v její výpovědi a výpovědi poškozené, přesto však dospěl k závěru, že útok iniciovala dovolatelka. Podle dovolatelky v daném případě nebyla zjištěna subjektivní stránka trestného činu a soud se jí v podstatě nezabýval. Po subjektivní stránce znaky trestného činu nenaplnila, neboť incident vyvolala poškozená. V návaznosti na výše uvedené dovolatelka konstatovala, že nejen nebyl prokázán její přímý úmysl způsobit poškozené uvedená zranění, ale nebylo prokázáno ani naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. v úmyslu nepřímém. Dodala pak, že opakované provádění důkazů v tomto ohledu nepřineslo žádné nové skutečnosti, neboť jak ona (dovolatelka), tak poškozená setrvaly na svých původních výpovědích.

Dovolatelka dále zrekapitulovala závěry znaleckého posudku k posouzení věrohodnosti poškozené zpracovaného MUDr. P. N. s tím, že otázka věrohodnosti obou aktérek konfliktu se jeví jako rozhodující. V této souvislosti namítla, že soud zcela uvěřil poškozené, aniž by se zabýval otázkou, zda celý incident nebyl z její strany připraven a vyprovokován z důvodu, že neunesla, že dovolatelka jako její dlouholetá přítelkyně se více věnuje svému příteli, se kterým má perspektivní vztah, a nesouhlasí se způsobem života, jaký vede poškozená. Podotkla pak, že tato reakce poškozené není ojedinělá, neboť obdobně reagovala i v jiných dřívějších přátelských vztazích. Nalézacímu soudu přitom vytkla, že nebyl schopen vypořádat se s tím, která z obou verzí incidentu (tedy verzí uváděných dovolatelkou a poškozenou) je bez důvodných pochybností věrohodná a která nikoli, a přesto rozhodl o její vině. Podle jejího názoru důvodem odsuzujícího rozhodnutí nebylo objektivní zjištění skutkového stavu, ale strach nalézacího soudu opětovně dospět ke zprošťujícímu rozsudku s ohledem na již dvě kasační rozhodnutí odvolacího soudu. Podotkla, že rovněž zpochybnění svědecké výpovědi Ing. Š. nepramenilo z jeho nevěrohodnosti, ale ze zaujetí soudu způsobeného nedostavením se svědka k výslechu. Závěr soudu, že je bezpečně usvědčována výpovědí poškozené, označila s ohledem na od počátku zcela protichůdná tvrzení, z nichž tvrzení poškozené není nikým a ničím potvrzováno, za velmi podivný. Nezpochybňuje ve věci provedený znalecký posudek z oboru zdravotnictví, avšak má za to, že tento důkaz je soudem prvního stupně přeceňován s tím, že není zcela zřejmé, kdy k popsaným poraněním došlo. Vyslovila přitom přesvědčení, že cílem poškozené je ji „zničit a zlikvidovat“, z tohoto důvodu byl celý incident ze strany poškozené připraven a vyprovokován. Za mylné označila hodnocení výpovědi svědka Š., který podle jejích slov předmětné řízení bagatelizoval. V návaznosti na výše uvedené dovolatelka uzavřela, že za rozhodující považuje skutečnost, že „soud nezjistil skutkovou podstatu věci a na základě této skutečnosti učinil nesprávný právní závěr.“ K tomu dodala, že v situaci, kdy není objektivně zjištěna pravda, nelze hodnotit naplnění materiálního znaku skutkové podstaty uvedeného trestného činu, natož pak objektivně uvažovat o druhu a výměře trestu. Současně zpochybnila i výrok o náhradě škody, který s výrokem o vině úzce souvisí.

V závěru dovolání proto dovolatelka navrhla, aby „Nejvyšší soud ve smyslu § 265m odst. 1 písm. trestního řádu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2005, č. j. 5 To 31/2005 zrušil a zároveň zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 78/2002 ze dne 25. 10. 2004 a sám rozsudkem rozhodl tak, že obžalovaná P. Š., roz. Z. se zprošťuje obžaloby.“

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval námitky obviněné, vyložil uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Konstatoval, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, přestože znaky tohoto, resp. žádného, trestného činu nemá. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost dokazování. Zásah do skutkových zjištění lze sice připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání (právně relevantně jej namítne). O takový případ se však v posuzované věci nejedná. V této věci byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Obviněná tak formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak její námitky stojí obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů, neboť v dané věci neexistuje nesoulad (a již vůbec ne extrémní) mezi vykonanými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Státní zástupce pak dodal, že s ohledem na charakter uplatněných námitek je zřejmé, že tyto nejsou způsobilé naplnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Napadená rozhodnutí tedy netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jakožto mimořádný opravný prostředek slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, jež jsou taxativně vymezeny v ustanovení § 265b tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest.

Obviněná Ing. P. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelka totiž soudům obou stupňů vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž prosazuje vlastní hodnotící skutkové závěry. Nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Teprve sekundárně - v návaznosti na uvedené skutkové námitky - dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.

V daných souvislostech lze poznamenat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není rozpor. K tomu je na místě dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelkou ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatelka v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Námitky, o něž se dovolání opírá, proto (se zřetelem k rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) [§ 265b odst. 1 tr. ř.]. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nemůže jít, neboť Městský soud v Praze, jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že konkrétní námitky, jež obviněná v rámci svého dovolání uplatnila, nelze vzhledem ke skutečnostem shora rozvedeným podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. října 2005

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Veselý

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru