Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1300/2017Usnesení NS ze dne 18.10.2017

HeslaHodnocení důkazů
Vražda
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1300.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 140 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1300/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. října 2017 o dovolání obviněného L. L ., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 7 To 26/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 48 T 2/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. L. odmítá.

Odůvodnění:

1) Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2017, pod sp. zn. 48 T 2/2017, byl L. L. (dále jen „obviněný“ příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku. Za toto jednání byl odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože, zajištěného jako stopa č. 14 na místě činu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu v celkové výši 3.306 Kč.

2) Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 7 To 26/2017, podle § 256 tr. ř. zamítl.

3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 7 To 26/2017, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř., tj. že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V dovolání obviněný především zpochybňuje skutková zjištění soudů, hodnotí důkazy a předkládá vlastní verzi skutkového děje. Současně také odkazuje na odůvodnění svého odvolání. Dále argumentuje tím, že byl těsně po zadržení vytěžen zasahujícími policisty, poté převezen na záchytku s hladinou alkoholu přes tři promile a ráno dalšího dne převezen záměrně bez zjištění hladiny alkoholu v krvi k podání vysvětlení. V průběhu tohoto výslechu mu byly předestírány skutečnosti zjištěné při jeho vytěžení v průběhu zadržení. Dále uvádí, že byl pouze povrchně poučen o svých právech a byly mu kladeny návodné otázky. Zdůraznil, že právě ze skutečností, které uvedl v prvním podaném vysvětlení, byl vytvořen podklad pro další důkazy, které pak vyzněly v jeho neprospěch. Vyjadřuje rovněž své přesvědčení, že v rozhodnutí soudu druhého stupně chybí výrok o porušení procesních předpisů. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a aby vyslovil závazný právní názor týkající se nepřípustnosti vytěžování a vyslýchání osob ovlivněných alkoholem a aby konstatoval nepřípustnost důkazů založených na údajích získaných výše uvedeným způsobem.

4) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. V rámci vyjádření konstatovala, že argumentaci dovolatele týkající se hodnocení důkazů a zpochybňující skutková zjištění nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť nesměřuje proti právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení. Dodala, že lze souhlasit s rozhodnutím odvolacího soudu, že znalecké posudky jsou legálně opatřenými důkazy. Dále uvedla, že k procesnímu pochybení ze strany odvolacího soudu tak, jak jej popisuje obviněný nedošlo a jeho námitky nenaplňují ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. Konečně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

8) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku.

9) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

10) V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší soud na odůvodnění např. na straně 2-3 rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 7 To 26/2017, ze kterého vyplývá obsahová shoda námitek uplatněných v dovolání s námitkami uplatněnými před soudem druhého stupně. Ve vztahu např. k námitce obviněného, k použitelnosti protokolu o výslechu podezřelého, se rovněž vyjádřil podrobně soud prvního stupně na str. 24-27 svého rozsudku. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

11) Nejvyšší soud již shora konstatoval, že námitky obviněného jsou procesního a skutkového charakteru a vzhledem k tomu, že jejich podstatou jsou výhrady obviněného ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je proto nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se spravedlivého procesu). S ohledem na již zmíněný charakter námitek uplatněných v dovolání a striktně vymezený okruh dovolacích důvodů je nezbytné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

12) Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného pochybení při provádění důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, přihlédnutí k nezákonně získanému důkazu (a v konečném důsledku i práva na spravedlivý proces), porušení principu presumpce neviny a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

13) V předmětné trestní věci na základě provedeného dokazování byl soudy nižších stupňů náležitým způsobem vyargumentován závěr o vině obviněného trestnou činností uvedenou ve výrokové části napadeného rozsudku, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně ustanovení § 125 tr. ř. Nejvyšší soud s ohledem na všechny ve věci zajištěné a soudy hodnocené důkazy neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné nedostatky ani vady, které by svědčily o libovůli soudů. Naopak je patrné, že všem vznášeným námitkám obviněného soudy věnovaly pozornost a učinily své závěry na podkladě logického, ničím nepřerušeného řetězce vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu. Soudy obou stupňů hodnotily nejen obhajobu obviněného, ale všechny ve věci zajištěné důkazy s náležitou pečlivostí a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež posuzovaly plně v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. Z napadených rozhodnutí, především pak z jejich odůvodnění, je zřejmé, že soudy ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru o vině obviněného, jaké důkazy k tomuto zjištění provedly, přičemž se neopomněly vypořádat rovněž s obhajobou obviněného, která je téměř po celé trestní řízení konstantní.

14) K trestné činnosti, pro kterou byl obviněný uznán vinným, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést nad rámec hodnotících úvah soudů nižších stupňů pouze následující. Zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku provedl podrobný rozbor všech znaků skutkové podstaty tohoto zvlášť závažného zločinu ve světle správně učiněných skutkových zjištění a s těmito závěry se pro jejich naprostou správnost Nejvyšší soud plně ztotožnil. Je nutno také uvést, že odůvodnění rozsudku nalézacího soudu plně odpovídá zákonným požadavkům uvedeným v ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud poukazuje na podrobnou a právně výstižnou argumentaci Vrchního soudu v Praze, který ve svém rozhodnutí reagoval na odvolací námitky obviněného a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů neshledal v rámci trestního řízení vady ani jiná pochybení orgánů činných v trestním řízení, jakož i výstižně objasnil důvody, proč nelze akceptovat výhrady a právní názor obviněného (viz str. 3 usnesení).

15) V rámci teoretických úvah k aplikované právní kvalifikaci lze dále zmínit, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222].

16) Nejvyšší soud poznamenává, že na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Z toho pohledu jsou pro náležité posouzení věci rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení (tj. jeho směřování proti určitým částem lidského těla, jeho intenzita, opakovanost, použití nástrojů atd.), o předvídatelnosti možných následků takového jednání pro osobní zkušenosti pachatele, případně zjištění o jeho zvláštní vybavenosti v daném směru (znalosti bojových umění či obdobných aktivit), ale také vnímaní daného stavu ze strany poškozeného. Právě s přihlédnutím k těmto všem faktorům, které se při spáchání konkrétně posuzovaného útoku projevily, resp. byly způsobilé se projevit, je třeba také odvíjet úvahy významné pro právní posouzení skutku. Pro úplnost dovolací soud konstatuje, s odkazem na ustálenou judikaturu, zejména pak přiměřeně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 39/2008, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.

17) S ohledem na argumentaci obhajoby, že tvrzení soudů „o povědomí odsouzeného o možných následcích svého jednání je nepodložené důkazy atd.“ [v souvislosti s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2947/08, viz níže bod 21], považuje Nejvyšší soud za potřebné obviněného (v rámci jeho obhajoby) upozornit na to, že v posuzovaném případě soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že usmrcení poškozené předcházela především hádka s obviněným, načež došlo k fyzickému napadení ze strany obviněného, a to s největší pravděpodobností tak, že „poškozenou chytil oběma rukama za krk a rdousil ji i přes její odpor nejméně do doby, než upadla do bezvědomí a navíc jí kolem krku omotal pásek od županu a bodl ji kuchyňským nožem do levého prsu, přičemž poškozená v důsledku udušení z mechanického smáčknutí krku na místě zemřela, a po její smrti na ni dál útočil tak, že jí zakleknutím nebo úderem, či kopem způsobil podkožní krevní výron nad rukojetí a tělem hrudní kosti, krevní výron nad zevní polovinou klíční kosti a zasouval jí do úst dřevěnou násadu s kulovou hlavicí“. Zůstalo bez pochybností, že agrese obviněného vůči poškozené vznikla kombinací opilosti a náhlého nápadu vyřešit zátěžovou situaci, jak potvrzují i závěry znaleckých posudků. V žádném případě však nelze akceptovat námitku obviněného, že chtěl poškozenou pouze „umlčet“. Tuto obhajobu jednoznačně vylučuje skutkové zjištění, které však již nebylo odpovídajícím způsobem zdůrazněno v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, že obviněný „bodl poškozenou kuchyňským nožem do levého prsu tak, že vbod šířky 5 cm se nacházel uprostřed dolního okraje levého prsního dvorce a bodný kanál o délce 7 cm nepronikl do hrudní dutiny“. Obviněný (obhajoba) patrně by mohl namítat, že toto zranění nebylo příčinou smrti atd. Nejvyšší soud však považuje za podstatné ve vztahu k námitce shora uvedené uvést, že tvrzení obviněného, že měl v úmyslu poškozenou pouze umlčet je vyvráceno právě zmíněným jednáním, kdy (obecně řečeno) ještě za života bodl poškozenou do míst, kde se nachází životně důležité orgány [defekty pokožky na hrudníku nejevily známky vitální reakce, na rozdíl od bodné rány levého prsu, která vitální reakci jevila – (viz str. 6 rozsudku)]. Z důvodů shora uvedených, ale podstatně šířeji rozvedených v rozhodnutích soudů nižších stupňů, s jejichž závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje, o důvodnosti právní kvalifikace protiprávního zaviněného jednání obviněného jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku pochybnosti nevznikly.

18) V souvislosti s opakovaně namítanou nepoužitelností protokolu o výslechu podezřelého (jak uvádí obviněný v dovolání – byl v té době pod vlivem alkoholu, nebyl dostatečně poučen, nemohl využít všechna svá práva atd.), pak Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, což patně obhajoba záměrně přehlíží, že zmíněný protokol o výslechu podezřelého nebyl použit jako procesně použitelný důkaz a nebylo z něj vycházeno při formování skutkových zjištění, což je zřejmé z rozhodnutí soudů nižších stupňů. Proto, jak již uvedl nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 27) a opakovaně soud odvolací (str. 3 – 4), není podstatné, zda byl obviněný případně ovlivněn alkoholem požitým předchozího dne, neboť tento protokol nebyl jako důkaz použit. Jako důkaz byly použity až procesně použitelné výpovědi obviněného, kdy práva obviněného byla plně respektována. Snahou obviněného bezpochyby bylo, na základě své argumentace o nepoužitelnosti takového důkazu, docílit také zpochybnění znaleckého posudku z odvětví psychologie a sexuologie, neboť znalci měli k dispozici při zpracování svého posudku právě zmíněný protokol o výslechu podezřelého. K otázce použitelnosti shora uvedeného znaleckého posudku se ve svém rozhodnutí velmi podrobně vyjadřoval soud prvního stupně, stejně jako soud odvolací, který se s touto problematikou velmi podrobně a správně vypořádal a není na místě, aby ji Nejvyšší soud jakkoli opakoval či doplňoval, a proto lze na odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v plném rozsahu odkázat [ze spisu je zřejmé, že znalci provedli vlastní vyšetření obviněného a jak vyplynulo z posudku Dr. Zvěřiny, obviněný dne 6. 9. 2016 (tedy měsíc po sepsání předmětného protokolu podezřelého, kdy, jak uvádí byl pod vlivem alkoholu a byla porušena jeho práva) k inkriminovanému deliktu mj. uvedl, že partnerku v hádce uškrtil, to chce člověk druhému ublížit, aby ho to naštvalo – viz mj. str. 22 rozsudku].

19) Dále považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces uvést, že do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním může zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Ústavní soud a Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí k otázce extrémního rozporu (spravedlivému procesu) mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. V souvislosti s námitkami, kterými je odkazováno na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku, považuje Nejvyšší soud za dostatečné odkázat na rozh. č. 46/2013 Sb. rozh. tr.

20) Rovněž v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je nutno konstatovat, že námitka obviněného stran tvrzené nekompletnosti „rozhodnutí o vině odsouzeného dále postrádá výrok o porušení procesních předpisů, které přitom v jisté míře bylo konstatováno odvolacím soudem“ nemůže deklarovaný důvod naplnit. Jestliže soud druhého stupně měl jisté výhrady např. ohledně postupu soudu prvního stupně podle § 92 tr. ř. (viz str. 4 - 5 usnesení), pak je nutno s ohledem na skutečnosti rozvedené již v bodě 8) tohoto usnesení uvést, že argumentace obviněného [která se soustředila pouze ve shora uvedené konstatování] dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nemůže naplnit.

21) Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného L. L. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Nejen v souvislosti s otázkou opakujících se námitek [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002], ale také ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz § 265i odst. 2 tr. ř.] poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí soudů ve stejné šíři jako odvolání (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. října 2017

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru