Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1280/2007Usnesení NS ze dne 19.12.2007

EcliECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1280.2007.1
Důvod dovolání

265b/1g


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1280/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. prosince 2007 dovolání, které podal obviněný L. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 2 To 14/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 28 T 2/2003, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného L. V. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 28 T 2/2003, byl obviněný L. V. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je ve výroku rozhodnutí na str. 1 až 49 uvedeno.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající:

1. v zákazu soukromého podnikání jako fyzické osoby v předmětu podnikání zprostředkovatelská činnost v oblasti poskytování úvěrů, poskytování úvěrů a půjček,

2. v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci v předmětu podnikání zprostředkovatelská činnost v oblasti poskytování úvěrů, poskytování úvěrů a půjček,

a to v trvání sedmi roků.

Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.

Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek specifikovaný na str. 54 – 55 výroku rozsudku, kterým měl (podle obžaloby) spáchat dílčí skutek pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl v rozhodnutí označený subjekt odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný L. V. a v jeho neprospěch státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 2 To 14/2007, bylo rozhodnuto:

I. Z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušen ve výroku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a v na něj navazujících výrocích o trestu a náhradě škody.

II. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto, že obviněný L. V. je vinen, že

v době od 1. 3. 2000 do 2. 10. 2000 v H., a jinde jako soukromý podnikatel na základě živnostenského oprávnění s obchodním názvem U. a. R., s předmětem podnikání zprostředkovatelská činnost v oblasti poskytování úvěrů, poskytování úvěrů a půjček a jako jediný jednatel obchodní společnosti F., s. r. o., zapsané v obchodním rejstříku Krajského soudu v Ostravě, dnem zápisu 23. 3. 2000 s předmětem podnikání mimo jiné zprostředkovatelská činnost v oblasti poskytování úvěrů, poskytování úvěrů a půjček, sliboval poskytnutí finančních úvěrů různým fyzickým a právnickým osobám, a to na základě uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku, které uzavíral jednak sám nebo byly uzavírány prostřednictvím mandatářů, které k tomuto zplnomocnil na základě mandátní smlouvy a plné moci v zastoupení své osoby, když budoucí dlužník byl povinen složit nejpozději v den podpisu smlouvy, a to ve prospěch buď obžalovaného podnikajícího pod obchodním názvem U. a. R., a nebo zejména obchodní společnosti F., s. r. o., 10 % z dohodnuté výše úvěru a 10 % z celkové výše úroku z 1. roku dle trvání úvěrové smlouvy, při výši úroku 9,3 %, a to jako formu tzv. 1. splátky na budoucí poskytnutý úvěr, což byla základní podmínka uzavření smlouvy, přičemž nejméně:

dále jsou ve výroku rozsudku jednak pod body I. až XXIII. specifikovány smlouvy, které mandatáři na základě mandátních smluv a plných mocí uzavřeli s poškozenými subjekty, a to datem uzavření smlouvy, označením mandatáře a poškozené fyzické či právnické osoby a výší 1. splátky, jednak pod bodem XXIV. je shodným způsobem specifikováno uzavření smluv obviněným L. V. s poškozenými subjekty (vzhledem k značné obsáhlosti není tato část výroku v tomto usnesení Nejvyššího soudu opakována, ale na její doslovné znění na str. 2 až 48 rozhodnutí se odkazuje),

výše uvedené částky převzal přesto, že neměl dostatek finančních prostředků v hotovosti a ani jiné zdroje příjmů, aby mohl splnit své závazky vůči poškozeným ohledně dohodnuté výše úvěru, výše jmenované poškozené v tomto směru uvedl v omyl, přičemž přislíbené úvěry neposkytl a ve sjednané lhůtě poskytnutí úvěru ani nevrátil výše uvedené částky, kdy nejméně část takto získaných finančních prostředků vyvedl ze společnosti F., s. r. o., čímž poškozeným způsobil škodu v celkové výši nejméně 34.125.756,- Kč.

Popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a obviněného odsoudil podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti v trvání sedmi roků spočívající:

1. v zákazu soukromého podnikání jako fyzické osoby v předmětu podnikání zprostředkovatelská činnost v oblasti poskytování úvěrů, poskytování úvěrů a půjček,

2. v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci v předmětu podnikání zprostředkovatelská činnost v oblasti poskytování úvěrů, poskytování úvěrů a půjček.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody poškozeným subjektům blíže specifikovaným na str. 49 – 54 výroku rozsudku. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené subjekty označené na str. 54 – 55 výroku rozhodnutí odkázány se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vůči rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný L. V. prostřednictvím obhájkyně dovolání zaměřené do výroků o vině, trestu a náhradě škody, které byly učiněny pod bodem II. Mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný předně odkázal na závěry, k nimž v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl odvolací soud. Podotkl, že skutek, který se stal, není trestným činem podvodu, neboť nebyly po objektivní ani subjektivní stránce naplněny znaky tohoto trestného činu, jak jsou popsány ve zvláštní části trestního zákona. Uvedl, že nikdy neměl úmysl obohatit sebe ani nikoho jiného, přičemž tato skutečnost nebyla v průběhu řízení jednoznačně prokázána. V napadeném rozhodnutí vrchní soud zaujal názor, že obhajoba obviněného, že částku 7.251.000,- Kč pro svou potřebu nepoužil, nebyla vyvrácena. Jeho obhajobou stran částek 50.000,- Kč a 80.000,- Kč se nezabýval. Namísto toho doplnil dokazování o zprávu SKP, aby zjistil, jaká je úspěšnost vymáhání pohledávek postoupených obviněným podnikajícím pod firmou U. a. R. na společnost F., s. r. o. Na jejím základě soud konstatoval, že podstatná část finančních prostředků nebude vymožena. Podle obviněného nebyla v řízení otázka obohacení spolehlivě prokázána, když odvolací soud v konečném rozhodnutí zaujal názor (na rozdíl od obžaloby a rozsudku soudu prvního stupně), že se sice neobohatil osobně, ale že získané finanční prostředky použil pro svoje podnikání. Tím byla podle názoru soudu pouze řešena otázka společenské nebezpečnosti konání L. V., nikoliv však naplnění jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to obohacení sebe nebo jiného.

Dále obviněný uvedl, že ustálená judikatura připouští, že použití nabytých finančních prostředků pro účely podnikání naplňuje po objektivní stránce jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. V daném případě se však nejednalo o použití peněžních prostředků pro podnikání v pravém slova smyslu, neboť tyto nebyly použity pro provozní účely, ale pro účely poskytnutí úvěrů. To vyplynulo i ze závěrů znaleckého posudku, a je tudíž zřejmé, že se žádné peníze neztratily, všechny jsou návratné a nikdo se nemohl obohatit. Proto nedošlo-li k obohacení obviněného nebo jiného, nemohlo dojít ani k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu po subjektivní stránce. Závěr vrchního soudu o problematičnosti vymáhání pohledávek je irelevantní, neboť jeho osoba ztěží může odpovídat za vymáhání práva v České republice.

V další části dovolání obviněný vyjádřil nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že musel vědět o neživotaschopnosti svého projektu, který soud nazval „letadlem“. Zdůraznil, že byl přesvědčen o opaku. Podle jeho propočtů musel záměr vyjít. Počítal s tím, že osoby, kterým bude úvěr poskytnut, jej budou splácet, resp. v záporném případě, že budou respektovat úvěrové smlouvy a při prodlení se splácením úvěru vrátí celou poskytnutou částku, jak bylo v úvěrových smlouvách ujednáno. Uhrazené splátky či vrácené celé úvěry by byly logicky použity pro vrácení poskytnutých akontací nebo na poskytnutí nových úvěrů. Obviněný zdůraznil, že pokud se takto v lidském jednání mýlil, nelze mu tento omyl přičítat k tíži a již vůbec ne jej za něj soudit. Zopakoval, že nikdy neměl v úmyslu někoho uvést v omyl, jeho jednáním nikdo nenabyl majetkový prospěch, tudíž se neobohatil, když aktiva společnosti odpovídají jejím pasivům a poskytnuté úvěry nebyly darem, ale vratným plněním. Jestliže žádný majetek nechybí, nelze přijmout závěr o jeho podvodném úmyslu. Samotné náklady na podnikání v částce 2 mil. Kč hradil ze svých prostředků.

Dovoláním obviněný napadl též výrok o náhradě škody. Namítl, že vrchní soud nevzal na vědomí skutečnost, že část poškozených se přihlásila do konkursního řízení a v rámci rozvrhového usnesení bude uspokojena. Pokud těmto osobám byl přiznán nárok na náhradu škody v plné výši, přiznal ji soud duplicitně, přičemž i jeho závěr, že zjištěná pohledávka nemá účinky pravomocného rozsudku (nezakládá překážku rei iudicatae), a tedy není exekučním titulem, je v rozporu s naukou konkursního práva. Obviněný rovněž shledal, že ve výroku o vině je vnitřní rozpor, pokud je zde uvedeno, že „…část takto získaných finančních prostředků vyvedl ze společnosti F., s. r. o., čímž poškozeným způsobil škodu v celkové výši 34.125.756,- Kč“.

Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby předmětné rozhodnutí bylo v části napadené dovoláním zrušeno a věc byla přikázána Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Státní zástupce uvedl, že obviněným uplatněné námitky, které se týkají existence zákonných znaků trestného činu podvodu, lze sice obsahově podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, avšak s jedinou výjimkou nejsou důvodné. Námitky obviněného směřují především proti existenci objektivního znaku trestného činu podvodu – obohacení, kterým se rozumí každé neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo jiné osoby. Jestliže obohacení spočívá v rozmnožení finančních prostředků obohacené osoby, je z hlediska formálních znaků trestného činu lhostejné, jak tato osoba finančních prostředků použije. K naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu se nevyžaduje, aby pachatel peněz „použil pro svoji potřebu“ ve smyslu zvýšení svojí životní úrovně. O trestný čin podvodu jde i v případě, když podvodně získané prostředky jsou pachatelem použity k financování podnikatelské činnosti, která je jinak zcela legální. Sám obviněný připustil, že objektivní stránka trestného činu podvodu může být naplněna i při použití peněz pro potřeby podnikání. Státní zástupce konstatoval, že obviněnému lze přisvědčit v tom, že v předmětné věci nešlo o použití finančních prostředků „pro podnikání v pravém slova smyslu“. Pokud peněz použil k tomu, aby alespoň malé části klientů byly úvěry skutečně poskytnuty, popř. na vrácení některých akontací, pak si tím fakticky vytvářel podmínky, aby oddálil odhalení své trestné činnosti a mohl v ní pokračovat. Takovéto použití získaných finančních prostředků nebrání tomu, aby jednání obviněného mohlo být posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák.

Za ne zcela přiléhavé státní zástupce shledal znění tzv. právní věty, pokud uvádí, že obviněný „obohatil sebe“. Ze skutkových zjištění rozvedených v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že finanční prostředky byly použity především pro potřeby podnikání společnosti F., s. r. o. Ačkoli se jednalo o společnost obviněným plně kontrolovanou (byl jejím jediným jednatelem a společníkem), tak z hlediska občanského, resp. obchodního práva šlo o subjekt, jehož majetek byl odlišný od majetku obviněného. Těmto skutkovým zjištěním by odpovídalo znění právní věty, podle které obviněný „obohatil jiného“, popř. „sebe a jiného“ (část finančních prostředků byla vyvedena do U. a. R., kde obviněný podnikal jako fyzická osoba). Podle názoru státního zástupce však uvedená formální vada výroku o vině nemá žádný dopad na postavení obviněného, neboť z hlediska formálních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. jsou znaky „obohacení sebe“ a „obohacení jiného“ naprosto rovnocenné. Vzhledem k personálnímu spojení obviněného se společností F., s. r. o., nemá zmíněný nedostatek praktický význam ani z hlediska posouzení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Problematika rozlišení majetku obchodní společnosti a fyzické osoby, která je jejím jediným společníkem, je již řešena v judikatuře a nevyžaduje dalšího judikatorního rozhodnutí Nejvyššího soudu.

K námitce obviněného o neexistenci subjektivní stránky trestného činu státní zástupce konstatoval, že v případě, kdy chybí doznání pachatele, lze na zavinění a jeho formu usuzovat ze všech okolností, za kterých byl trestný čin spáchán. V tomto směru odvolací soud poukázal na nereálnost celého projektu, neboť obviněný neměl pro poskytování úvěrů k dispozici žádné jiné finanční zdroje kromě prostředků získaných z tzv. prvních splátek. Ty však představovaly pouze cca 1/10 přislíbených úvěrů a obviněnému tudíž muselo být naprosto evidentní, že podstatnou část žadatelů o úvěr nebude moci uspokojit. Státní zástupce současně dodal, že pokud alespoň některým žadatelům byly úvěry vyplaceny, muselo být obviněnému zjevné, že mu nezůstanou k dispozici prostředky na vrácení poskytnutých prvních splátek neuspokojeným žadatelům. Navíc obviněný uzavřel několik set smluv o poskytnutí úvěru v průběhu sedmi měsíců, přičemž úvěry měly být poskytnuty do šedesáti (nejdříve pracovních, později kalendářních) dnů od uzavření smlouvy. V tomto krátkém časovém období nemohl počítat s výraznějším příjmem ze splácených úvěrů, i kdyby byly všechny spláceny řádně. Vážně míněný projekt by musel počítat i s notoricky známou okolností, že část osob, které řeší svoji finanční situaci půjčkou či úvěrem, je následně řádně nesplácí. Obviněnému bylo přitom jasné, že projekt nemůže na principu financování úvěrů z tzv. prvních splátek fungovat, což dokládá i skutečnost, že i některým osobám – mandatářům, jejichž prostřednictvím uzavíral smlouvy o poskytnutí úvěru, uváděl nepravdivá tvrzení o krytí celého projektu ze zahraničního zdroje. Obviněný získal finanční prostředky na základě tvrzení, že poškozeným bude poskytnut úvěr, ačkoli bylo zjevné, že drtivou část úvěrů nebude schopen poskytnout. Jednotlivé žadatele o úvěr tím uváděl v omyl, přičemž jednal v přímém úmyslu ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák.

Za nedůvodnou označil státní zástupce i námitku ohledně rozpornosti závěrečné části tzv. skutkové věty, neboť z celkového jejího kontextu je zřejmé, že způsobení škody ve výši 34.125.176,- Kč bylo důsledkem veškerého jednání obviněného popsaného ve skutkové větě a nikoli toliko vyvedením části finančních prostředků ze společnosti F., s. r. o. Podle jeho názoru neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu ani námitky týkající se výroku o náhradě škody. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné vytýkat i nesprávnost výroku o náhradě škody. Dovolatel by však musel namítat nesprávné hmotně právní posouzení, tj. porušení hmotného práva, např. porušení ustanovení upravujících odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady apod. Obviněný však vznesl námitky procesního charakteru v tom směru, že probíhající konkursní řízení tvořilo procesní překážku pro rozhodování o náhradě škody. V této spojitosti státní zástupce poznamenal, že konkursní řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 K 77/2000, se týká nikoli obviněného L. V. jako fyzické osoby, ale právnické osoby – společnosti F., s. r. o. Existence souběžně probíhajícího konkursního řízení, které se týkalo jiného subjektu, nemohla bránit tomu, aby byl obviněný zavázán k náhradě škody, kterou jako fyzická osoba trestnou činností způsobil.

Závěrem vyjádření státní zástupce zdůraznil, že skutek vymezený v tzv. skutkové větě napadeného soudního rozhodnutí a rozvedený v jeho odůvodnění, vykazuje všechny znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Jediná nepřesnost týkající se otázky, zda obviněný obohatil trestnou činností sebe nebo též jiného, nemá praktický dopad na jeho postavení a netýká se právní problematiky, která by vyžadovala judikatorního řešení. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání odmítl, protože jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Dále navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pro případ jiného rozhodnutí, než je navrhováno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného L. V. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].

Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci výše citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje, zda hmotné právo bylo správně aplikováno, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výtku obviněného L. V., že se odvolací soud nezabýval jeho obhajobou ohledně finančních částek 50.000,- Kč a 80.000,- Kč, neboť jde o námitku, která se týká správnosti a úplnosti skutkových zjištění. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani pod žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání nelze podřadit i výhradu obviněného směřující do výroku o náhradě škody. V daném případě totiž není namítáno porušení hmotného práva, ale to, že probíhající konkursní řízení vytvořilo procesní překážku pro rozhodování o náhradě škody v trestním řízení.

V dovolání obviněný L. V. rovněž v podrobnostech tvrdí, že skutek, který se stal, není trestným činem podvodu, neboť nebyly naplněny po objektivní i subjektivní stránce znaky tohoto trestného činu. Tato námitka obsahově uplatněný důvod dovolání naplňuje, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadené soudní rozhodnutí vykazuje namítanou právní vadu.

Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč. Podle § 4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (vše trestní zákon ve znění zák. č. 265/2001 Sb., který nabyl účinnosti od 1. 1. 2002).

Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 18/1991). Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen), přičemž musí být zjištěno, zda pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání.

Ze znění tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci je zřejmé, že odvolací soud považoval znaky trestného činu, jímž obviněného uznal vinným, za naplněné, neboť svým jednáním „ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu“ (str. 48 rozhodnutí).

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Vrchní soud v Olomouci v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného L. V., jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku (viz jeho citace výše) a rozvedeno v jeho odůvodnění kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Již Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, z jehož skutkových zjištění v podstatné části vycházel i odvolací soud, v odůvodnění rozsudku ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 28 T 2/2003, k jednání obviněného mimo jiné konstatoval: „…sám ve své výpovědi uvedl, že ani on, jakožto fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem L. V. – U. a. R., ani následně společnost F., s. r. o., na kterou byly veškeré úvěrové aktivity převedeny, neměli žádný větší finanční kapitál k dispozici. Nebyl zde žádný investor, který by vložil do této podnikatelské činnosti finanční prostředky, rovněž tak nebyl čerpán žádný úvěr. V případě společnosti F., s. r. o., existoval pouze vklad základního jmění ve výši 100.000,- Kč. Tyto skutečnosti vyplývají nejen z výpovědi obžalovaného, ale zejména ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetnictví… V návaznosti na to soud prvního stupně zdůraznil, že při principu, na jakém poskytování úvěrů fungovalo, nebyla společnost F., s. r. o., schopna dostát všem svým závazkům z uzavřených smluv. Současně podtrhl: „Není představitelné, aby bylo možné vybrat ve lhůtě ať již 60 kalendářních nebo pracovních dnů takový objem finančních prostředků z tzv. akontací, aby bylo možné dostát smluvním závazkům poskytnout úvěry v nasmlouvané výši. V takto krátkém časovém období nelze ani předpokládat získání dalších finančních prostředků ze splátek úvěrů, a to včetně úroků, už vůbec ne při úrokové sazbě, jaká byla v citovaných smlouvách dohodnuta.“ Prvostupňový soud rovněž poukázal na skutečnost, že v daném případě se nejednalo o naivitu obviněného v podnikání, neboť byl usvědčován i výpověďmi svědků mandatářů K., Ing. V., H., H., Ing. Z. a dalších. Následně uvedl: „Z těchto svědeckých výpovědí je totiž zřejmé, že si musel být velmi dobře vědom toho, že podnikání na principu financování úvěrů z vybraných prvních splátek nemůže fungovat. …obžalovaný všem výše jmenovaným svědkům popsal princip fungování poskytování úvěrů zcela odlišným způsobem, než jak toto ve skutečnosti fungovalo a jak to popisuje ve shodě se skutečností i ve svých výpovědích v rámci trestního řízení. Jmenovaní svědci výslovně uvádějí, že jim sdělil, že je jeho podnikatelský záměr finančně kryt, kdy za ním stojí silný zahraniční investor, který zajišťuje finanční prostředky pro poskytování úvěrů, které se mu mají následně prostřednictvím úroků zhodnotit. Např. svědek Ing. V. uvedl, že mu obžalovaný sdělil, že za jeho podnikáním stojí takový finanční kapitál, který mu umožňuje poskytovat půjčky po dobu pěti let, aniž by tyto byly spláceny. Rovněž tak obžalovaný uváděl zájemcům o zastupování jeho firmy při poskytování úvěrů nepravdu ohledně již poskytnutých úvěrů, kdy svědek Ing. Z. uvedl, že mu obžalovaný sdělil, že poskytli již úvěry ve výši 120 milionů Kč.“ Pokud jde o finanční situaci obviněného, tak soud prvního stupně připomněl výpověď svědka K., ze které bylo zřejmé, že v důsledku své předchozí podnikatelské aktivity se obviněný dostal do finančních problémů, neboť i svědkovi dlužil peníze. Jeho tvrzení mandatářům o komisi odborníků, která měla posuzovat bonitu žadatelů o úvěr, označil za nevěrohodné, neboť nebyl schopen se k ní blíže vyjádřit a označit její členy. Z hlediska subjektivní stránky soud shledal v jednání obviněného přímý úmysl podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť byl veden snahou vylákat od poškozených subjektů finanční prostředky (vše na str. 241 až 244 rozsudku krajského soudu).

V odůvodnění napadeného rozsudku Vrchní soud v Olomouci argumentaci soudu prvního stupně doplnil: „…z provedeného dokazování vyplývá nezpochybnitelný závěr, že obžalovaný neměl kromě finančních prostředků, získaných formou tzv. první splátky na budoucí poskytnutý úvěr, žádné další finanční zdroje, ze kterých by poskytování úvěrů mohl financovat. Je-li tomu tak, pak ovšem nepochybně muselo mít podnikání obžalovaného takovou formu, která se v lidové mluvě označuje pojmem “letadlo“. I když odmyslíme nutné režijní náklady, potřebné pro činnost obžalovaného, popř. společnosti F., s. r. o., pak je zjevné, že obžalovaný vzhledem k parametrům tzv. první splátky na budoucí poskytnutý úvěr mohl žadatele o úvěr uspokojit pouze v objemu 10,93 % z celkového objemu přislíbených úvěrů, a to v kterémkoliv okamžiku svého tzv. podnikání. Z toho také vyplývá, že čím více úvěrů poskytl, tím více muselo být uzavřeno jiných smluv o poskytnutí úvěru, aby získal finanční prostředky k jejich krytí. Takovýto projekt tedy musel být od počátku na první pohled neživotaschopný a bylo zjevné, že nejméně 89,07 % z celkového objemu přislíbených úvěrů na základě jednotlivých smluv v žádném případě nemůže být poskytnuto.“ V návaznosti na to odvolací soud k subjektivní stránce v jednání obviněného konstatoval: „…z předloženého spisového materiálu vyplývá, že se jedná o osobu se středoškolským vzděláním, řadu let působící jako soukromý podnikatel, a navíc bez jakýchkoliv známek ovlivnění intelektových schopností. Ve složce vědomí subjektivní stránky projednávaného trestného činu tedy nelze shledat nic, co by trestní odpovědnost obžalovaného za projednávané jednání vylučovalo. Uvádění nepravdivých údajů o zdrojích financování pak v rovině složky vědomí a složky vůle obžalovaného nasvědčuje v souladu se závěry nalézacího soudu přímému úmyslu obžalovaného podle ustanovení § 4 písm. a) tr. zák.“ Současně vrchní soud zdůraznil: „Z hlediska trestní odpovědnosti obžalovaného přitom není rozhodující, zda obžalovaný finanční prostředky, získané od poškozených, použil pro svou vlastní osobní potřebu, nebo zda byly použity na chod společnosti F., s. r. o., v níž byl obžalovaný jediným společníkem, popř. na potřeby podnikání, které obžalovaný realizoval jako fyzická osoba pod hlavičkou U. a. R. Rozhodující je, že získal finanční prostředky na základě tvrzení, že poškozeným bude poskytnut úvěr, ačkoliv bylo zjevné, že drtivou část úvěrů poskytnout nebude schopen. …obžalovanému přitom není kladeno za vinu způsobení škody všem subjektům, se kterými příslušné smlouvy uzavřel, ale pouze těm subjektům, kterým úvěr poskytnut nebyl, popř. kterým nebyla do uplynutí lhůty k poskytnutí úvěru tzv. akontace vrácena. Skutečnost, že od nich získané finanční prostředky byly použity na podnikání obžalovaného a nikoli pro osobní potřebu obžalovaného, pak může mít pouze určitý vliv na konkrétní společenskou nebezpečnost jeho jednání.“ Soud druhého stupně též uvedl, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že v době výběrů částek 50.000,- Kč a 80.000,- Kč ještě o prohlášení konkursu nevěděl. V případě částky 7.251.000,- Kč spisový materiál neobsahuje žádný důkaz, který by prokazoval, že obviněný tyto finanční prostředky skutečně použil pro svoji potřebu. Je naopak pravděpodobné, že z těchto peněz poskytl jiné úvěry pod hlavičkou U. a. R. (vše str. 111 až 113 rozsudku vrchního soudu).

Ze skutkových zjištění, která byla ve věci učiněna a podrobně rozvedena v příslušné části odůvodnění obou soudních rozhodnutí, je i podle Nejvyššího soudu zcela evidentní, že obviněný L. V. svým jednáním naplnil objektivní i subjektivní stránku trestného činu, jímž byl uznán vinným. S námitkami uplatněnými v tomto směru v dovolání nelze souhlasit. V době uzavírání smluv o úvěru, ať již prostřednictvím mandatářů či osobně, obviněný peněžní částky převzal přesto, že „neměl dostatek finančních prostředků v hotovosti a ani jiné zdroje příjmů, aby mohl splnit své závazky vůči poškozeným ohledně dohodnuté výše úvěru, výše jmenované poškozené v tomto směru uvedl v omyl, přičemž přislíbené úvěry neposkytl a ve sjednané lhůtě poskytnutí úvěru ani nevrátil výše uvedené částky, kdy nejméně část takto získaných finančních prostředků vyvedl ze společnosti F., s. r. o., čímž poškozeným způsobil škodu v celkové výši nejméně 34.125.756,- Kč“ (str. 48 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu). Současně je nutno odmítnout výtku vznesenou v dovolání o rozpornosti tzv. skutkové věty, neboť z jejího znění vyplývá, že celková škoda byla způsobena veškerým počínáním obviněného a nikoliv jen vyvedením části finančních prostředků z označené obchodní společnosti. Zjištěným jednáním obviněného byly jednotlivé poškozené fyzické nebo právnické osoby uváděny nejen v omyl a byla jim způsobena vyčíslená škoda, ale též došlo k neoprávněnému rozmnožení majetku, tj. k obohacení zejména společnosti F., s. r. o., i obviněného, který podnikal pod obchodním názvem U. a. R. V trestním řízení sice nebylo prokázáno, že by obviněný tyto peníze použil pro svoji potřebu ve smyslu si jimi zvýšit svou životní úroveň. Z hlediska zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. je nepodstatné, že získané finanční prostředky nebyly použity právě tímto způsobem, ale bylo jich užito na shora specifikované „podnikání“ zmíněné právnické osoby nebo obviněného jako fyzické osoby, a to v rámci poskytnutí úvěrů některým klientům či na vrácení některých akontací. V daném případě je naopak podstatné, že jednotlivé dílčí útoky předmětného trestného činu byly dokonány (tj. došlo k naplnění všech příslušných zákonných znaků) již okamžikem převzetí peněžních prostředků od poškozených subjektů. Na trestní odpovědnost obviněného proto nemohou mít vliv pohledávky postoupené společnosti F., s. r. o. postupitelem L. V. – U. a. R. a otázka reálnosti jejich vymožení správcem konkursní podstaty. To platí i ohledně vrácení tzv. akontací, ať již bylo úplné či částečné, k němuž došlo u omezeného počtu poškozených daleko po lhůtě, kdy měl být úvěr poskytnut, a tudíž vrácené peněžní částky mohly být považovány pouze za náhradu škody. Nutno připomenout, že obviněnému je kladeno za vinu způsobení škody jen těm subjektům, kterým úvěr nebyl poskytnut, popř. kterým nebyla do uplynutí lhůty k poskytnutí úvěru tzv. akontace vrácena. Na tyto všechny okolnosti důvodně upozornil v napadeném rozsudku i vrchní soud. S poukazem na zjištěné skutečnosti, které byly popsány v předchozích odstavcích tohoto usnesení a jež se týkaly subjektivní stránky, bylo v jednání obviněného odvolacím soudem oprávněně shledáno úmyslné zavinění podle § 4 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud toliko dodává, že s ohledem na ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. postačuje pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zák., a to ohledně způsobení škody velkého rozsahu i zavinění z nedbalosti.

Nedostatkem hmotně právního charakteru je však skutečnost, že tzv. právní věta v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ne zcela odpovídá skutkovým zjištěním, neboť její náležité znění z hlediska jednání obviněného mělo být: „ke škodě cizího majetku sebe a jiného (konkrétně společnost F., s. r. o., jejíž majetek byl odlišný od majetku obviněného, byť byl jejím jediným jednatelem a společníkem) obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu“. Jelikož jde o vadu zcela nepodstatnou, která nemá žádný vliv na správnost použité právní kvalifikace předmětného skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., včetně výše způsobené škody jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (téměř sedminásobně převyšuje zákonný znak škody velkého rozsahu ve smyslu znění § 89 odst. 11 tr. zák.) a hodnocení stupně společenské nebezpečnosti spáchaného jednání, a to i s ohledem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., tak její náprava by nemohla vést ke zlepšení postavení obviněného z hlediska rozhodnutí o vině. To plně platí i o navazujících výrocích o trestu a náhradě škody.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem je podle Nejvyššího soudu zcela zřejmé, že projednání dovolání, jež by spočívalo v napravení zmíněné nepřesnosti mezi tzv. právní větou a tzv. skutkovou větou výroku o vině napadeného rozsudku, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a rovněž otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena (rozlišení majetku právnické osoby – obchodní společnosti a majetku fyzické osoby, která je jejím jediným jednatelem a společníkem), není po právní stránce zásadního významu, neboť v praxi soudů byla již vyřešena a ani z jiného důvodu její řešení nečiní potíže. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného L. V. odmítl, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil ve smyslu znění § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. prosince 2007

Předseda senátu

JUDr. Jiří Horák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru